Ottův slovník naučný/Universita

Ottův slovník naučný
Universály	Universita	Universitas personarum

Údaje o textu
Titulek:	Universita
Autor:	František Drtina
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. s. 188–196. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Univerzita

Universita, z lat.: 1) U. je vysoká škola tvořící nejvyšší stupeň v soustavě školské. Jméno značí historicky společenství učitelův a žáků (universitas magistrorum et scholarium). U-ty byly zřizovány ve středověku autonomně jakožto samostatné učené cechy. Od doby humanistické tento smysl jména vymizel a slovo vykládáno jako universitas litterarum, t. j. souhrn vzdělání.

I. Přehled historický. Ve stol. XII. a XIII. v době rozkvětu filosofie scholastické byl položen základ organisace universitní, která pak v podobě celkem nezměněné uchovala se až na dobu naši. Ve filosofii scholastické středověk dospívá k jednotnému, ucelenému názoru na svět a život, víra a věda jsou sloučeny, vše se opírá o dva prameny bezpečné, Aristotela, který se nazývá předchůdcem Kristovým ve vědění přírodním, a Písmo sv., odkud se čerpá znalost nadpřirozeného zjevení božího. V tomto ovzduší kulturním vznikají první u-ty, a odtud původní název jim přikládaný byl studium generale, t. j. studium povšechně platné pro celý křesťanský svět naproti studiu částečnému (studium particulare), jež znamenalo školu pro určitý kraj, město neb okres. Předzvěsti studia universitního nalézáme ovšem již ve starověku klassickém. Připomínají se proslulé školy na Východě (v Athénách, Alexandreii, Cařihradě, Antiochii, Caesarei, Bérytu a j.) rozdělené již na jakési fakulty; lišilo se na nich studium reálně vědecké (φιλοδοφία), rhétorícké (λόγοι), grammatické a později také právnické, kdežto vzdělání lékařské podávalo se buď soukromě nebo na školách odborných, stojících mimo tento celek. Podle vzoru těchto škol vznikají podobné na Západě. V Římě byla proslulá schola romana čili athenaeum, kterou císař Hadrián založil na vrchu Kapitolském. Podobné školy vysoké připomínají se v Miláně, Marseilli, Lyoně, Nimesu, Trevíru, Remeši a j. I ve Španělsku a Britannii školy takové vznikaly za dob římských, v Africe pak zvláště vysoká škola karthaginská jako »chůva advokátů« byla proslulá. Později vynikají ústavy od Arabů zřízené (medresy) v Kordově, Toledu, Syrakusách, Bagdádě, Damašku. – Nejstarší u-ty evropské ve středověku vznikly v Itálii z části ze škol z doby římské tam dochovaných, které dlouho udržely značnou nezávislost na moci církevní. Jiné byly později zakládány od bohatých italských měst. Pak v Salerně byla stará škola lékařská, v Bologni zdomácnělo studium práva římského, jež již r. 1148 v podobě universitní bylo zřízeno; vedle Bologně zvláště Ravenna a Padova měly slavné školy právnické. – U-ty středoevropské a anglické mají původ jiný. Nejstarší z nich vznikly proměnou, často také spojením několika škol kathedrálních a klášterních. V Anglii byla nejstarší universita oxfordská, o níž činí se zmínka již r. 1178 jako o škole rozdělené na fakulty. Rovněž stará je druhá universita anglická v Cambridgei, která se připomíná již r. 1231. Ve Španělsku nejstarší u-tu měla Salamanca. – Vzorným však ústavem a směrodatným pro celou střední Evropu byla u. pařížská, všeobecně nazývaná Sorbonna (v. t.), podle níž řídily se všechny u-ty ostatní. Byla-li Bologna sídlem studit právnických, stala se pařížská Sorbonna středem usilovného studia theologicko-filosofického a myšlenkovým ohniskem celé středověké Evropy. Podle vzoru Sorbonny pařížské byly zakládány ostatní u-ty evropské nejvíce již rozhodnutím panovníků, k němuž dostávalo se potvrzení zvláštní bullou papežskou, a přejímaly úplně organisaci studia pařížského. Tak Karel IV. r. 1348 založil u-tu pražskou, a po ní následovaly u-ty v Krakově (1364), Vídni (1365), Heidelberce (1385), Kolíně (1388), Erfurtě (1392), Lipsku (1409) a Roztokách (1419).

Zřízení středověkých u-it. U-ty v době této měly zřízení cechovní, tvořily samostatnou korporaci, podřízenou dozoru církevnímu. Biskup při chrámě kathedrálnim byl kancléřem u-ty a udílel právo k přednáškám. Zakládací listinou panovníků byly u-tám přikazovány určité statky a praebendy, u. sama byla osobností morální, se samostatným soudnictvím a samosprávou i měla právo přijímati odkazy i dary, udíleti hodnosti čili grády akademické a požívala různých výsad a výhod (odtud název studium privilegiatum). Každá u. dělila se na národy (nationes) a fakulty (facultates). První mělo význam politický, druhé studijní. Rozdělení na národy musíme pojímati ve smysle territoriálním: příslušníci, učitelé i studenti z určitého území tvořili celek. Rozeznávali se obyčejně 4 národové (na př. v Paříži národ gallský, picardský, normandský, anglický, v Praze bavorský, saský, polský, český, ve Vídni rakouský, rýnský, uherský, saský). V čele každého národa byl prokurátor (odtud angl. proctor), který spravoval společnou pokladnu. Druhé rozděleni na fakulty rozeznává fakultu nižší a tři fakulty vyšší. Fakultou nižší byla fakulta 7 svobodných umění, nazývaná proto též fakultou artistickou (facultas septem artium liberalium), předchůdkyně nynější fakulty filosofické. Úkolem jejím bylo podávati vzdělání všeobecné v latině, jakožto průpravu ke vstupu na fakulty vyšší, odborné, jež byly tři: theologická, právnická a lékařská. V čele u-ty byl rector magnificus, volený z nejčetnější fakulty artistické (býval jím často některý zámožný student), v čele jednotlivých fakult byli děkanové. Až do XIV. stol. děkani na rektorovi byli velmi nezávislí. Rektorovi ve správě u-ty pomáhali rádcové (consiliarii, připomínají se v Bologni již r. 1224), voleni od národů, kteří k tomu účelu dělili se na sekce zvané consiliariae. V XV. a XVI. stol na u-tách italských nabývali velikého významu a moci t. z v. reformatores studii. Rady tyto (předzvěst pozdějšího akad. senátu) vypracovaly statuta u-it a bděly nad jejich zachovávánim. V nejstarších dobách shromažďovala se i celá u. v některém kostele nebo klášteře (congregatio, convocatio): zachováno v massmeetings u-it anglických a amerických, i názvy uchovány v Convocation nebo Congregation (Encaenia). Hodnosti universitní trvaly toliko půl roku. Fakulty jednotlivé udílely akadamické hodnosti čili grady. Každý student musil projiti nejprve fakultou artistickou, kde zvláštním aktem (depositio sc. cornuum, t. j. odložení rohů nevzdělanosti) nováček (beanus) stal se skutečným studentem (scolaris, studens, aualogicky učedníkovi v řádu cechovním). Po dvouletém studiu podroboval se zkoušce a byl povyšován na hodnost bakaláře, která zase byla obdobná tovaryšství v řádě cechovním. Bakaláři mohli dosáhnouti již učitelských míst na různých školách. Pokud studovali na fakultě dále, měli povinnost cvičiti se ve vyučováni a disputování a po dalším dvouletí přihlašovali se ke zkoušce mistrovské. Kdo obstál při této zkoušce, tomu byla udílena od kancléře u-ty licentia docendi, t. j. měl nyní právo samostatně na fakultě přednášeti, byl licentiatus. Hodnosti mistra svobodných umění (magister artium liberalium) mohlo se mu však dostati teprve při veřejné schůzi fakulty, kde některý z mistrů jej promovoval (odevzdával mu doktorský klobouk a knihu, symbol jeho zaměstnáni, i dal mu políbení míru; na vyšších fakultách byl také kandidátu podáván doktorský prsten). To vše však stálo peníze (kandidáti udíleli mnohé dary a strojili slavnostní hostiny), a proto velmi mnozí pouhým licentiátstvím se spokojovali. Záhy ujala se zvyklost, že vynikajícím osobnostem, zvláště šlechticům, byl udílen čestný doktorát (honoris causa), byli pak nazýváni doctores bullati. Nový mistr byl povinen na fakultě po dvě léta zdarma přednášeti a disputovati, čímž nabýval potřebné praxe, a zároveň bylo postaráno o dostatečný počet přednášek na fakultě. Mistři a často již bakaláři fakulty artistické byli pak přijímáni za scholáry fakult vyšších, kdež hodnost mistrovská nazývala se obyčejně doktorátem. – Učitelský sbor skládal se z těch mistrů, kteří nedávno hodnosti dosáhli, a starších učitelů, kteří buď požívali církevních praebend (na fakultě theologické zvláště výnosných) anebo bývali odkazováni, aby si od posluchačů honorář sami vybírali. Nejvíce posluchačův i učitelů bývalo přirozeně na fakultě artistické (stále přednášejících mistrů bylo tu na největších universitách 20–30, kdežto na fakultách vyšších bývali 3–6, na lékařské dokonce stačili 1–2, kteří mimo to hlavně provozovali praxi). – Studenti bydlili v internátech klášterně zřízených: byla to jednak kollegia, v nichž bydlili také mistři a jež náležela k u-tě samé, jednak bursy (odtud boursier, Bursche, buršák), soukromé ústavy, které zakládali si mistři, když kollegia nestačila pro vzrůstající počet posluchačů. U-ty samy neměly namnoze vlastních budov i přednášelo se i disputovalo v jednotlivých kollejích a bursách. Teprve od XIV. stol. zřizují se zvláštní budovy pro u-ty, původně s primitivním zařízením (v posluchárnách nebylo lavic, studenti psali na kolenou nebo si přinášeli vlastní stoličky: v zimě bývala podlaha pokryta slámou). Činnost učitelská záležela jednak z přednášek (praelectiones, lectiones), jednak z disputaci (disputationes), ale podkladem jí nebylo úsilí něco nového zkoumati a nalézati, nýbrž toliko pravdu hotovou a prokázanou dále vykládati a obhajovati. Proto nepřipouštěla se žádná odchylka od toho, co pravdou se uznávalo, a podkladem výkladů byly tudíž určité předepsané texty: na fakultě theologické Písmo sv. a různé summy theologické nebo Libri sententiarum, na fakultě právnické pro právo kanonické různé kánony, dekreta koncilů i římské kurie, později také pro římské právo Codex Justinianus, na fakultě lékařské Hippokratés a Galenus v latinských překladech s arabskými kommentáry, na fakultě artistické především Aristoteles. Nebylo žádného odbornictví, texty, jež měly se vykládati, rozdělily se jednoduše na počátku semestru mezi učitele podle stanoveného turnu. Druhou část studia tvořila učená hádání, disputace: byla jednak obdobou toho, čím po stránce tělesné byly rytířské turnaje, jednak byla předzvěstí praktických cvičení v seminářích a laboratořích na u-tách moderních. Co v přednáškách na základě předepsaného textu bylo vyloženo, mělo zde prakticky býti procvičováno, aby se zjistilo, že všichni posluchači látku dobře pochopili a si osvojili. Jeden den v týdnu (v Praze sobota) byl vyhrazen disputacím, a nekonaly se tehdy žádné přednášky. Při řádných disputacích předsedal jeden z mistrů, ohlásil thesi, ostatní mistři uváděli proti ní argumenty, na ty odpovídali bakaláři. Vedle toho byla cvičení v disputacích, kterých se účastnili také scholárové. Prvé měly jaksi smysl vědecký, druhé didaktický. Tak jsou u-ty ve středověku samostatné společnosti podřízené ovšem v celku svém ústroji církevnímu. Jako církvi i jim náleží znak mezinárodnosti a universálnosti. Latina jest výhradně jejich jazykem vyučovacím, professoři i studenti náležejí stavu duchovnímu (jsou »clerici«).

Renaissance a reformace. Podstatná změna nastává renaissancí a reformací, kteráž směrodatná hnutí myšlenková uplatnila na u-tách svůj vliv. Jimi u-ty stávají se nenáhle ústavy territoriálními i nabývají tvářnosti konfessijní (od XVI. stol. rozeznávají se u-ty katolické a protestantské) a počínají též v užší, organický styk vstupovati k životu vlastního národa. Za renaissance ujímá se na u-tách humanismus, jenž znamená obnovení klassické ryzí latiny (na místo dřívější latiny církevní) a s ní nepředpojaté usilovné studium starověké literatury, zvláště římské. I k řečtině a hebrejštině počal tu a tam obraceti se zřetel. Humanismus tento (renaissanční) byl však přece hlavně povahy formální: vše se latinisovalo, a cílem dokonalého vzdělání stává se správné ovládání latiny klassické. Vzniká v Paříži Collège du Roi založené králem Františkem I. r. 1529 jako ústav pokrokový naproti konservativni Sorbonně, a hned na poč. hnutí humanistického je založena řada nových u-it. Jsou to Greifswald (1456), Freiburg (1457), Basilej (1460), Ingolstadt (1472), Trevír (1473), Mohuč (1477), Tubinky (1477), Vitemberk (1502), Frankfurt n. O. (1506). Přes toto rozmnožení počtu neznamenáme již na u-tách samých pokroku, naopak moderní výzkumy přírodovědné, nálezy technické a vývoj novověké filosofie pokračuji mimo u-ty, ba čím dále, tím více proti nim a v neshodě s nimi. A právě reformací, jež usilovala o návrat k původnímu křesťanství a s počátku zvláště šířila odpor proti studiu starověké, pohanské kultury, byl u-tám dán ráz konfesijní naproti dřívějšímu universalismu. S rozdvojením křesťanského světa na katolický a protestantský počínaji také u-ty rozlišovati se podle vyznáni. V XVI. a XVII. stol. vzniká další řada nových u-it: jsou to však ústavy zakládané jednotlivými vladaři a významem svým omezené na území určitého státečku. Za této povahy territoriálně konfessijní udržuje theologická fakulta stále svůj primát; vedle ní zvyšuje se význam fakulty právnické pro výchovu světského úřednictva jednotlivých státův. U-ty stávají se »instrumenta dominationis« jednotlivých vladařů. Za to ovšem vědecký význam u-it v XVI. a XVII. stol. víc a více poklesá. U-ty staly se místy, kde zastaralá nauka scholastická se udržuje, kam vědecký pokrok a nové myšlenky nemají přístupu. Přední myslitelé odvracejí se od nich a zamítají nabízená jim na nich místa učitelská (Spinoza, Erasmus Rotterdamský, Leibniz). Úzkoprsá šablona zahošťuje se na nich, veškerý vývoj kulturní a myšlenkový děje se mimo ně. Toliko Oxford a Cambridge neuzavíraji se moderním snahám vědeckým (Baconovo učení se tam vykládá naproti Aristotelovi, Cambridge hlavně Newtonem nabývá dalekosáhlého významu pro studium věd mathematických a fysikálnich). Ve střední Evropě byly v době té založeny hlavně tyto u-ty: a) ve světě protestantském: Marburg (1527), Královec (1544), Jena (1558), Helmstädt (1676), Giessen (1607), Strašburk (1621), Rinteln (1621), Altdorf (1622), Duisburg (1655), Kiel (1665); universitní povahu měla také vysoká škola reformovaná v Herborně, kam čeští bratří na studia se ubírávali; b) na území katolickém: Dillingen (1549), Olomouc (1581), Vircpurk (1582), Štýrský Hradec (1586), Paderborn (1615), Solnohrad (1623), Osnabrück (1630), Linec (1636), Bamberg (1648), Lvov (1660), Inšpruk (1672), Vratislav (1702). Vyučování na u-tách katolických bylo většinou svěřeno členům řádu jesuitského.

V době této ujímají se též zřízení a názvy dosud na u-tách obvyklé. Stálí učitelé na jednotlivých fakultách počínají se nazývati professores publici ordinarii (franc. professeurs titulaires) a tvoří vespolek jednotný sbor, akademický senát. Rektorem bývá volen někdy vladař, jemuž u. vděčí za svou existenci; rektor skutečný, jenž u-tu spravuje, nazývá se tu prorector. Vzrůstem a specialisaci vědecké práce podmíněn je vznik professorů mimořádných (prof. extraordinarii, franc. professeurs adjoints nebo chargés des cours).

Hnutí osvícenské v XVIII. stol. Století devatenácté. Podstatná změna v celém duchu a ústroji universitním nastala teprve v XVIII. stol. hnutím osvícenským. Teprve tehdy uplatňují se na u-tách všechny směrodatné znaky doby nové. Velkolepé výzkumy a nálezy zvláště v oboru věd přírodních nemohly stále zůstávati vzdáleny u-it znamenajíce dalekosáhlou a směrodatnou revoluci myšlenkovou. Vyvolává se významný obrat v nazírání lidstva evropského na svět a život. Výzkumy Koperníkovýmí a Galileiho byl zaměněn dosavadní názor zeměstředný za sluncestředný, Giordano Bruno se smělostí podivuhodnou vyvodil z toho důsledky nutné pro nekonečnost světa, malost člověka ve vesmíru a neodůvodněnost platného dosud výkladu mnohých dogmat. Theologie odlučuje se od filosofie, jež po celé tisíciletí stála k ní v poměru služebném, jednotnost a ucelenost středověkého názoru dostává značné trhliny, a člověku myslícímu nastává nový úkol orientovati se v tomto změněném světě. Výzkumné cesty na východ a západ, nález nového dílu světa Ameriky, obeplutí Afriky, nález kompasu, střelného prachu, knihtiskařstvi, vývoj ducha kritického, úsilí o přímé, nepředpojaté zkoumání přírody, vznik moderního státu vyvíjejícího se k absolutismu a vzpírajícího se všemocné dotud supremacii církevní, probuzení a význam myšlenky národnostní – to vše vyvodilo též nenáhlý zásadní obrat ve studiu universitním. Forma, organisace u-it zůstává nezměněna, ale je pronikána nenáhle duchem novým a otvírá se moderním proudům myšlenkovým. V XVIII. stol. dostupuje vrcholu důvěra v sílu lidského rozumu, v theologii usiluje se o náboženství přirozené, s rozumem shodné, na právech konstruuje se právo přirozené a ve filosofii racionalistická nauka Leibnizo-Wolffovská nabývá vrchu a všestranného uznání. Vzrůstá zejména význam theologické a právnické fakulty. Pro stav duchovenský (jenž tehdy byl zároveň ještě stavem učitelským) studium na fakultě stává se nezbytnou podmínkou. Na fakultě právnické zvláště recepce římského práva, jakož i vznik moderního státu a státního úřednictva působí důležité změny. Fakulta lékařská naproti tomu znamená stále málo. Fakulta filosofická připojuje se nyní organicky k vytvořenému latinskému školství (gymnasiím) a podává všeobecný vědecký základ ke studiím na fakultách odborných. Ke studiu Aristotela pojí se všestranné studium starověkých literatur se zřetelem k jejich obsahu a kulturnímu významu (novohumanismus), jež působí nenáhle samostatné pěstění klassické filologie. Tak převládá novohumanistické studium historicko-literární klassického starověku, odvrhuje se výchovný ideál staršího humanismu a vztyčuje se ideál novohumanistický, současný i shodný s literárnim směrem romantickým. Usiluje se o bezprostřední styk s antickou kulturou, především s krásnou literaturou, uměním a filosofií, studium historické starověku se probouzí a oživuje, a výtěžky studií těchto obohacují se jazyk a literatura domácí, národní. Také studia mathematická, přírodovědná na u-tách jsou sesílena. I činnost učitelská podstatně se mění, s u-it mizejí bývalí magistři, kteří vykládali toliko předepsané texty, a vyvíjí se typ moderního universitního professora. Nastává specialisace akademického vyučováni, učenci stávají se odborníky, mají povinnost na zvoleném vědeckém poli samostatně pracovati a výsledky své práce dále sdíleti, pojmy učenec a professor (učitel) znenáhla organicky se slučují a vzájemně podmiňují. – V duchu tomto osvícenském vznikají a směrodatně působí nové u-ty v Halle (1694: vynikají tam Christian Thomasius ve studiu věd právních a státních, A. H. Francke v theologii a paedagogice, Christian Wolff ve studiu klassické filologie) a Gotinkách (1737: vynikají zvláště klassičtí filologové J. M. Gessner a Chr. G. Heyne). K oběma druží se také Erlanky (1743). Tak moderní filosofie a vědy přírodní počínají ovládati studium universitní, a spolu s nimi formální princip svobody myšlení, naproti středověkému dogmatismu, dobývá si půdy a všeobecného uznání. U. přestává býti místem přežilé tradice a konservativního dogmatismu a stává se dílnou tvůrčí vědecké práce, strážkyní pokroku, vůdkyní volného duchového života. Naproti dřívějšímu mínění, že věda je hotova a úkol u-it toliko ji vykládati, po prvé zde počíná se uplatňovati moderní zřetel vůdčí na u-tu jakožto ústav produktivní, kde věda teprve vzniká a se tvoří. Na u-tách ujímá se kult rozumu: jen co je rozumné a s rozumem ve shodě, co možno rozumově na základě principu dostatečného důvodu dokázati, má platnost a obstojí před duchem osvícenského kriticismu. Vedle u-it zakládají se učené společnosti a vědecké akademie. – Osvícenství přispívá velice k renaissanci a k modernisování u-it, jež se děje také po stránce jazykové. Ještě v XVI. stol. latina byla řečí vzdělanců, řečí vědy a literatury, a nebylo vlastně jiné literatury nežli latinská; v XVIII. stol. latina nenáhle pozbývá tohoto postaveni a významu a stává se vlastně teprve nyní jazykem skutečně mrtvým. Na u-tách počíná se přednášeti v jazycích národních, toliko fakulta theologická a discipliny filologické podržují latinu. S latinou a ideálem výchovným staršího humanismu zavržena posléze i scholastická methoda studia deduktivního, na učenosti knižní výlučně založeného, a na místo její vstupuje indukce a experiment. Semináře, laboratoře, kliniky, ústavy vědecké stávali se vlastním místem universitního studia. Tím byla podmíněna i důležitá změna vnější, formální. Přednášky přestaly býti předepsanými výklady určitých textů, zavádějí se volné osobní výklady, nekontrolované nijakou instanci, podávající návod k samostatné vědecké práci. Na místo disputací nastupují praktická cvičeni v seminářích a laboratořích. Fakulta theologická pozbývá svého primátu, někde i konfessijni povahy, fakulty světské se rozšiřují a doplňují. Fakulta filosofická stává se středem universitního studia, nastupuje v dědictví středověké fakulty theologické. Čím více vzrůstá moc státu, tím více prohlubuje a rozšiřuje se studium na fakultě právnické, čím více vědy přírodní vzkvétají a péče o zdravotnictví se vzmáhá, tím větší pokrok je znamenati též na fakultách lékařských. Fakulta filosofická přestává býti studiem přípravným – starší ročníky filosofické pozbývají samostatnosti a přiřazují se jako nejvyšší třídy ke gymnasiím (u nás r. 1849) –, stává se rovnoprávnou s fakultami ostatními, vlastním místem theoretické práce v oboru přírodovědném, duchovědném a filosofickém, spolu pak ústavem vzdělávacím dorost učitelský pro střední školy. – Tak na u-tách v XIX. stol. dokonává se podstatný, směrodatný obrat, charakterisujíci novověkou vědu naproti středověké: u-ty středověké byly jednotné u všech národů, povahy mezinárodní, universální (jako universální byla tehdy katolická církev), kosmopolitické, tvořily mohutné korporace, cechy učitelstva i žactva, slučovaly veškerou tehdejší intelligenci. Bylo na nich užíváno výhradně latiny, nejprve středověké, od renaissance klassické jako jazyka vyučovacího a rozeznávány na nich známé nám grady, obdobné zřízení církevnímu. Naproti tomu u-ty novověké zbavily se povahy kosmopolitické, vyzuly se z pout cechovních, znárodněly, universální latina byla nahrazena jazyky domácími. – U-ty s touto změnou přecházejí zároveň z dozoru církevního ve správu státní, přestávají býti »ecclesiasticum«, stávají se »politicum«. Stát novověký ovládá nenáhle veškeré školství a u-tám jen z části ponechává samosprávu ve zřízení vnitřním, volbě hodnostářův, udílení hodností, připouštění docentů, obsazováni stolic učitelských, správě vlastního jmění, ponechávaje jim povahu osobností morálních, jež mohou přijímati dary a odkazy, ale vyhrazuje si při tom právo dozoru. Za to volnost akademická je zajištěna hlavně tím, že není žádných plánův učebných, professor není kontrolován, ba je svobodnější nežli kdy dříve, maje úkolem podle nejlepšího vědomí a svědomí vědecky pracovati a výsledky této vědecké práce dále sdíleti. U. netvoří již korporace a cechu ve smysle středověkém, ale myšlenkově je zcela samostatná a nezávislá. Záruku vědeckého pokroku a zdatnosti těch, kdo ve službu státní vstupují, zjednává si stát zvláštními zkouškami státními, jež v XIX. stol. ke zkouškám akademickým (universitním) se přidružily. Vedle postátněni je zdemokratisováni (zlidověni) studia universitního důležitou vymoženosti doby nové. V posluchárnách a ústavech universitních stýká se mládež všech vrstev společenských, skutečné nadání a vzdělání nabývá platnosti, rozdíl rodový a majetkový víc a více mizí. Ženám otvírají se jako řádným posluchačkám síně universitní a kursy prázdninovými i lidovými přednáškami (viz Universitní extense) u-ty staví se ve službu přímou nejširších vrstev svého národa. – V XIX. stol. zakládají se nové u-ty: v Berlíně (1809), Vratislavi (1811, kam byla přenesena u. z Frankfurtu n. 0.), v Bonně (1818), Mnichově (1826: stará u. ingolstadtská byla nejprve r. 1800 přenesena do Landshutu a odtamtud do Mnichova), Štrasburce (1872, po vítězství pruském nad Francií: dřívější u. štrasburská byla zrušena za revoluce francouzské). V Rakousku po slibných počátcích za vlády Marie Terezie a Josefa II. nastal úpadek a tuhá reakce. Teprve r. 1849 Exner dal podnět k reorganisaci studia universitního, jež zase teprve po absolutismu Bachově nenáhle v posledním čtyřicetiletí se provádí. Nově byla zřízena německá u. v Černovicích r. 1875 (bez lékařské fakulty). U-ty v Rakousku se znárodňují: byly popolštěny u-ty v Krakově a Lvově, u. pražská byla r. 1882 rozdělena na dvě samostatné u-ty, českou a německou a usiluje se o zřízení druhé u-ty české na Moravě. Podobně Slovinci, Italové i Rusíni požadují pro sebe u-it národních.

II. Rozmanité typy universitní. Vývoj historický, jak jsme jej naznačili, měl platnost celkově pro u-ty evropské vůbec. Přes to však nedál se zcela jednotně, u-ty přizpůsobovaly se do značné míry zvláštním poměrům, zvyklostem a potřebám určitého národa a státu. U-ty pak americké vyvinuly se podstatně odchylně ve shodě se zvláštnosti Nového světa a nebyly ve svém vývoji zdržovány závažím ustálených starších zvyklosti a řádův. Tak můžeme dnes rozeznávati čtyři rozmanité typy universitní: 1. u-ty anglické a jim obdobné skotské a irské, zvláště staroslavné u-ty oxfordská a cambridgeská, zachovaly nejvíce původní středověký tvar, tvoří svéprávné, samostatné korporace, mají vlastní jmění, svérázný a pestrý je život scholárů, bydlících ve starých omšených kollejích a hallech. Hlavní těžiště je posud na fakultě artistické, jež má podávati všeobecné vzdělání příštímu anglickému gentlemanu, kdežto odborná studia, právnické a lékařské, teprve v poslední době přenášejí se z praktických kursů při soudních dvorech (inns of court) a nemocnicích na fakulty právnickou a lékařskou. Na u-tách anglických zachovávají se středověké zvyklosti a obřadnosti universitní (viz Anglie, str. 345), ale přes to všude dnes již proniká život moderní, vznikají nové vědecké ústavy a laboratoře, i anglické u-ty počínají dnes míti činnou účast ve vědeckém zkoumání a ve hnutí universitní extense z Oxfordu a Cambridge vzešlé vstupují ve styk s nejširšími vrstvami národa, uvolňuji a ruší svou posavadní aristokratickou odloučenost a plní důležitý úkol sociální. – 2. U-ty francouzské živořily zbědovaně v XVIII. stol. i byly zrušeny konventem franc. r. 1793. Na místo nich nastoupily v XIX. stol. školy odborné (écoles spéciales, facultés) bez veškerého vzájemného styku. Školy ty byly přičleněny k jednotné, mohutné organisaci školské, kterou vytvořil Napoleon I. r. 1806 ve své »Université de France«, jediné a nedílné, jež měla po způsobu vojenské hierarchie slučovati veškeré školství pod dozorem nejvyššího správce velmistra (grand maitre de l´Université), osobně zodpovědného všemocnému vladaři. Marné byly pokusy o reorganisaci u-it v 1. pol. XIX. stol. Monopol u-ty Napoleonovy byl odstraněn zákonem Fallouxovým r. 1850 o svobodě vyučování, kterým uvolněn zcela přístup na pole školské vlivům klerikálním. Teprve za vlády Ferryho v l. 80tých stát počal opět hájiti své pravomoci na poli školském a soustavně zásluhou mužův, jakými byli A. Dumont a L. Liard, připravována reorganisace franc. vysokého školství. Nesouvislým posud fakultám byla r. 1885 přiznána vlastnost morálních osobností a pro styky vzájemné zřízen conseil général des facultés (obdoba akademického senátu u-it našich), a r. 1896 byly jednotlivé fakulty sloučeny v u-ty, jež vstoupily v život v nové podobě r. 1898. V této nové tvářnosti u-ty francouzské vzdálily se nejvíce od původního typu universitního. Jsou dnes do značné míry ústavy státní, v čele jich nestojí rektor u-tou samou volený, nýbrž rektor příslušné akademie, t. j. okresu školního (recteur de l´académie), jenž řídí i všechno ostatní školství státní, náležející k území akademie. Fakulty theologické katolické byly zrušeny, nechtějíce podrobiti se dozoru státnímu, a v organisaci universitní ponechány toliko theologické fakulty protestantské (v Paříži a Montaubanu). Fakulta filosofická rozdělena na dvě samostatné: literární (faculté des lettres pro filosofii a vědy jazykově-historické) a přírodovědné (faculté des sciences pro mathematiku a všechny obory věd přírodních). 3. U-ty typu středoevropského, převahou německého, zaujímají mezi oběma těmito typy postavení střední. Podržely ze starého zřízeni více než u-ty francouzské, ale přizpůsobily se zejména potřebám a požadavkům státu více než anglické. V podobě nejzdařilejší slučují v sobě oba úkoly vysokého školství, jsou místem samostatného nezávislého vědeckého badání, pokroku theoretického v oboru přírodovědném i duchovědném i vychovatelnami vědeckého dorostu, jsou však zároveň místem, odkud světlo poznání a teplo mravní ušlechtilosti má se šířiti ve všechny vrstvy národa. Podle typu středoevropského jsou zřízeny dnes u-ty v Německu a v Rakousko-Uhersku a k typu tomuto přikloňaji se nejvice u-ty švýcarské a ruské. Dějiny ruských u-it počínali se otevřením u-ty moskevské r. 1755, po níž následovaly u-ty ve Vilně a v Jurjevě (Derptu, 1803), v Charkově a Kazani (1804), v Petrohradě (1819). R. 1804 vydán statut pro tři u-ty, jimi poskytnuta široká autonomie a podřízena všecka nižší i střední učiliště okruhu. Ale statut tento zůstal pouze na papíře: r. 1819 zpátečník M. L. Magnickij (v. t. 2), stav se kurátorem u-ty kazaňské, chtěl ji zorganisovati na způsob kláštera. R. 1833 zřízena byla u. sv. Vladimíra v Kijevě místo zaniklé u-ty vilenské. R. 1849 byl státní dozor nad u-tami zesílen, rektora ustanovovala vláda, přijímání studentův obmezeno na určitý počet, kollejné zvýšeno. Nastoupením cara Alexandra II. nastala u-tám lepší doba: r. 1863 vydán statut podle vzoru u-it německých, jimi dána u-tám velmi široká autonomie, zřízen senát, do jehož kompetence náležela volba rektora, děkanův i inspektora, v přednáškách objevily se již počátky akademické svobody. Ale to mělo jen krátké trvání. R. 1884 vydán nový statut, který platí podnes a jímž samospráva u-ty a svoboda vyučování valně byla obmezena: správcem u-ty jest kurátor (popečitělj), který s rektorem převzal značnou čásť povinnosti i práv akademického senátu i sborů fakultních. Rektora ustanovuje vláda na 4 roky, děkany volí kurátor a potvrzuje ministr, inspektory, kteří mají dozor nad studentstvem, ustanovuje kurátor z osob stojících mimo sbor proressorský, obyčejně z gymnasijnich ředitelův. Rektoru přísluší bezprostřední správa u-ty, dohled na vyučování a právo udíleti professorům rady, napomenutí i důtky. Studenti jsou povinni konati zkoušky pololetní a po ukončeni u-ty před vládní zkušební kommissí. U-ty dělí se na 4 fakulty: právnickou, lékařskou, fys.-mathematickou a histor.-filologickou (na u-tě petrohradské jest místo lékařské fakulta východních jazykův). Od r. 1901 konaly se porady o změně tohoto universitního statutu, ale posud nevedly k cíli. 4. U-ty typu amerického představují nám do jisté míry sloučení typu anglického a středoevropského i chovají v sobě slibné počátky vývoje dalšího. Kdežto v Evropě dělíme školství obvykle na obecné, střední a vysoké, rozeznáváme v Americe vhodněji dva stupně školství: nižší (primary schools pro věk od 6–10 let, grammar schools pro věk od 10–14 let a high schools pro věk od 14–18 let) a vyšší (colleges pro věk od 18 do 22 let a universities pro odborné studium ve věku 22–26 let). Na stupni vyššího školství kolleje podávají vzdělání všeobecné, u-ty pak poskytují nejvyššího vzdělání odborného pro určitá vůdčí povolání životní. Dlouho udržoval se v Americe pro vyšší školství vůbec vlivem anglickým název college (tím si vysvětlujeme, že mnohé slavné starší u-ty americké posud tak se nazývají: Harvard-college, Yale-college, Princeton-college, Columbia-college atd.). Prvotně vysoké školy americké vůbec byly organisovány podle kollejního zřízení staroslavných anglických u-it v Oxforde a Cambridgei. Avšak zřízení toto vyvíjelo se organicky a přizpůsobovalo se nenáhle zvláštním politickým, církevním a sociálním poměrům americkým, až dospělo ke svérázné podobě nynější od původního typu podstatně odchylné. Kollej americká (college), srovnáme-li ji se školami našimi, má smíšený ráz, jsouc z části obdobná dvěma nejvyšším třídám našeho gymnasia, z části odpovídajíc dvěma prvním ročníkům naši nynější fakulty filosofické. Studium na ní počíná se různě (podle různých států ve věku od 16–18 let), trvá 4 roky a zakončuje se zkouškou k prvnímu gradu akademickému, bakalářství (bachelors degree). V novější době v předních státech studium na kolleji organisuje se ve smysle differenciace, že totiž zvláště ve 4. roce zavádí se soustava kursů volných (elective courses), ovšem stále povahy všeobecně vzdělávací, jež však účelně jíž připravují k dalším odborným studiím na u-tě a vedou též ke třem druhům bakalářstvi: bachelor of arts se studii klassickými, b. of sciences se studii přírodovědnými, b. of letters nebo of philosophy, útvar prostřední, opírající se o latinu (bez řečtiny), moderní jazyky, dějepis, filosofii, mathematiku a vědy přírodní. Tato 4 léta studia kollejního tvoří i dnes důležité období životní, ve kterém podle Fleminga Westa »vládne duch svobodný, jenž nalézá zálibu ve volném demokratickém, čestném využití oněch 4 let, na něž vzpomínáme jako na nejšťastnější 4 léta svého života«. Ke kolleji americké, jež se vyvíjí v době přítomné tímto směrem, pojí se nyní úplná u. po způsobě evropském, v jejímž celku však často i technika a jiné odborné školy vysoké jsou zahrnuty, jež neomezuje se na obvyklé v Evropě 4 fakulty, ale obsahuje často celou řadu fakult rozmanitých, jako jsou: vlastní fakulta filosofická (faculty of arts and sciences, nazývaná též graduate school), náboženská (divinity school), právnická (law school), lékařská (medical school), zubolékařská (dental school), lékárnická (pharmacy school), zvěrolékařská (school of veterinary medicine), inženýrská (civil engineering school), stavitelská (s. of architecture), chemická (s. of chemistry), hornická (s. of mines), zemědělská (při harvardské u-tě nazvána Bussey institution). Při některých u-tách v posledním desetiletí vznikají mimo to zvláštní oddělení nebo fakulty školské pro pěstování paedopsychologie a paedagogiky, nazývané schools of pedagogy nebo departments of education, na nichž lze dojíti hodnosti doktora vychovatelství (master nebo doctor of pedagogy).

U-ty americké starší i novější vznikly z veliké části (v tom je shoda s mnohými anglickými) jako samostatné korporace soukromou iniciativou, velikými dary štědrých amerických millionářův, jejichž jména přejaly obyčejně ve svůj název, tvoří tudíž svéprávné, samostatné celky, ale vstupují v přítomné době v určitý poměr ke státu. Vliv jednotlivých států na u-ty jeví se dvojím způsobem: 1. některé státy zakládají i vydržují u-ty, jiné u-ty, soukromou iniciativou vzniklé, aspoň podporují – tak se děje zvláště ve státech západních a jižních, t. j. méně pokročilých; 2. stát vykonává právo dozoru na studia. Podle této účasti státu vyznačen je v Americe rozdíl mezi u-mi soukromými (privatly endowed universities), jež nemají a mnohé (jako na př. Harvardská) nechtějí míti ani státní podpory ani státního dozoru, a u-mi státními (states u.). Je přirozeno, že většinou u-ty soukromé stojí výše než u-ty státní, majíce veliké vlastní jmění. Za to nebývají úplně nezávislé na různých církvích. U-ty statní vyvíjejí se v době novější, jsou demokratičtější, tvoří zavrcholení celého školství určitého státu, a veškeré studium na nich je zdarma. V čele u-ty americké stojí president, muž mající střední postavení mezi naším rektorem a ministrem vyučování, velmi samostatný, mající na předních u-tách amerických také závažný hlas ve všech záležitostech veřejných. Bývá doživotně volen od správní rady universitní (board of trustees). Mimo to na Harvardské u-tě je sbor širší, rada dozorčí (board of overseers), jejíž členové bývají voleni ode všech graduovaných u-ty. Vědecká a studijní vyspělost amerických u-it je velmi rozmanitá, podle různosti jednotlivých států. Ve státech málo pokročilých jsou na stupni velmi nízkém, odpovídají sotva našim středním školám (tak na př. Taillor-university v Indianě, Blackburn-university v Illinois), za to jiné znamenají velmi mnoho a ve vědeckém vývoji souvěkém zaujímají první místo (tak zvláště Harvard university, Columbia-u., John-Honkins-un.). Význam amerických u-it v posledním čtvrtstoletí povznesl se měrou dříve netušenou. U-ty americké organisují se v době současné podle typu středoevropského a usilují uvědoměle o to, aby sloučily v organickou jednotu badání vědecké a činnost učitelskou. Dnes již vystupuje v popředí a úsilně propaguje se v Americe myšlenka, aby ve Washingtoně jakožto vrchol všeho školství soustátí amerického byla založena všenárodní u. americká, ústav vědecký vyššího řádu, kam by přístup měli toliko posluchači dosáhnuvší hodnosti doktorské, a jejíž professoři byli by voleni svobodnou volbou svých kollegů ze všech u-it amerických. U-ty americké vznikly za různých poměrů a okolností, organisace jejich od evropské je velmi odlišná a teprve v novějši době u-ty evropské, zvláště německé, mají na ni účinný, směrodatný vliv. Fakulty theologické pozbyly rázu konfessijniho a jsou věnovány nepředpojatému vědeckému studiu náboženství vůbec, k fakultám na našich u-tách obvyklým připojila se řada fakult odborně technických, a na předních u-tách amerických vzniklo zvláštní oddělení školské, jež slibuje mnoho vykonati pro studium duše dětské (paedopsychologie), pro zákony výchovy a vyučování a zlepšené vzdělání dorostu učitelského všech druhův a stupňů škol. Prof. Courtel správně vystihuje cíl, k němuž směřuje vývoj amerických u-it v době přítomné slovy: »U. v nejširším smysle je místo emancipování myšlenky.«

III. Hlavní znaky zřízení u-it v Rakousku. U-ty rakouské, jež byly reorganisovány r. 1848 až 1850, podléhají přímo ministerstvu kultu a vyučování, ve věcech administrativních a oekonomických jsou odkázány k příslušné, správě zemské (místodržitelství). Zákonem z 27. dub. 1873 byla stanovena organisace akademických úřadů. U-ty dělí se na oddělení čili fakulty (theologickou, právnickou, lékařskou a filosofickou). V čele fakulty stojí děkan, volený sborem professorským na rok; sbor učitelský každé fakulty tvoří professoři, soukromí docenti a lektoři. Ke sboru professorskému náležejí všichni professoři řádní a tolik mimořádných, aby počet jich nepřesahoval polovinu počtu professorú řádných, a dva zástupci soukromých docentů. (O těchto viz Docent.) V čele celé u-ty stojí rektor každoročně volený z řádných professorů voliteli, které vysílají jednotlivé sbory professorské. Rektor zastupuje u-tu při všech příležitostech na venek, předsedá akademickému senátu, vykonává immatrikulaci, předsedá při aktech promočních, má vrchní dozor nad shromaždovacím právem studentů. Akademický senát, nejvyšší to instance universitní, záleží z rektora, prorektora (t. j. rektora uplynulého roku), všech děkanův a proděkanů (t. j. děkanů uplynulého roku) a ještě z jednoho člena každého sboru professorského.

Studium na u-tě jest upraveno studijním řádem vydaným r. 1850. Posluchači universitní dělí se na řádné čili immatrikulované, t. j. zapsané v seznam fakulty, a na mimořádné čili neimmatrikulované. Řádným posluchačem může se státi, kdo vykonal maturitní zkoušku na gymnasiu, nebo kdo se vykáže vysvědčením na odchodnou z jiné u-ty, nebo konečně kdo v uplynulém semestru na jiné fakultě téže u-ty byl immatrikulován. Pro příslušníky cizích států jsou vydána nařízení zvláštní. Mimořádným posluchačem může se státi, kdo překročil věk 16 let a vykáže takovou míru vzdělání, že může navštěvovati přednášky s prospěchem. K mimořádným posluchačům počítají se též farmaceuti. Ženy mohou se státi na lékařských a filosofických fakultách řádnými posluchačkami překročily-li věk 18 let, mají-li rakouské občanství a vykáží-li se maturitním vysvědčením z gymnasia.

Organickým doplněním činnosti učitelské a studijní na universitě jsou zkoušky. Jsou dvojího druhu: Zkoušky akadamické, t. j. takové, jež vedou k akademickým hodnostem (viz Doktor), nazývají se rigorosa (t. j. přísné zkoušky), a zkoušky státní, které byly způsobeny postátněním u-it a jimiž stát zjednává si záruku vědecké vyspělosti a dovednosti pro určité obory statní služby na fakultě právnické a filosofické. Rigorosní řády vydány jsou pro každou fakultu zvlášť.

Statistika universit v Rakousku ve škol. roce 1904–5.
Jméno university	Professorů		Soukr. docentů	Lektorů	Počet posluchačstva v zimním běhu 1904–5
	řádných	mimoř.			Posluchačů			Posluchaček			Úhrnem
	řádných	mimoř.			řád.	mimoř.	frekvent.	řád.	mimoř.	hospit.	Úhrnem
Vídeň	89	74	266	21	6141	956	458	107	162	85	7909
Praha (česká)	63	30	66	10	2984	607	164	29	67	73	3924
Praha (německá)	62	34	41	4	1203	223	32	15	13	34	1520
Štýrský Hradec	60	26	42	4	1354	227	141	16	52	92	1882
Krakov	62	25	41	6	1622	165	36	74	80	61	2038
Lvov	54	19	50	6	2544	204	9	43	118	15	2925
Inšpruk	54	17	17	3	808	90	112	1	19	28	1058
Černovice	32	7	6	5	556	61	7	4	30	15	673

IV. Některé problémy organisace u-it moderních. Z historického vývoje udává se řada problémů ve zřízení universitním, jež náleží řešiti době přítomné. Vedle u-it vznikly v době nové vysoké školy technické a přijaly organisaci u-tám úplně obdobnou. Je přirozeno, že theoreticky i prakticky jedná se v době přítomné o sloučení u-it i technik v jednu školu vysokou, v útvar nový, jenž bude odpovídati kulturním potřebám nové doby. V Americe již dnes přední u-ty podávají úplné vzdělání technické. U. londýnská i manchesterská mají oddělení technické, podobně belgické u-ty v Brusselu a Levně, některé u-ty italské, švýcarská u. v Lausanně. V Německu zvláště u. vratislavská a štrasburská mají býti doplněny fakultami technickými. – Jiný problém udává se z poměru fakulty filosofické k fakultám ostatním. Poznali jsme, že stará fakulta artistická splynula s gymnasiem v jeho 7. a 8. třídě, a na u-tě nové vznikla fakulta nová, filosofická, místo pro odborné vědecké studium theoretické. Fakulta filosofická je především ústavem pro theoretickou práci výzkumnou v oboru přírodovědném a duchovědném. Rozvojem vědeckým ukázala se již ve Francii, Americe i na některých u-tách německých nutnost rozděliti ji na fakulty dvě: přírodovědnou (faculté des sciences, naturwissenschaftliche Abtheilung) a duchovědnou (faculté des lettres, historisch-filologische Abtheilung). Fakulta filosofická vyvinula se však spolu na středisko celého studia universitního, kde všeobecného průpravného vzdělání theoretického nabývají posluchači všech fakult ostatních. Vedle této všeobecné, theoretické povahy své však fakulta v době přítomné přejala i úkol odborný: vzdělávají se na ní pro příští činnost svou učitelé středních škol. Tím vzniká přetížení fakulty a ozývají se hlasy žádající, by fakulta filosofická obmezila se na vlastní theoretickou práci vědeckou i na výchovu vědeckého dorostu, a pro odborné vzdělání učitelstva nejen středoškolského, nýbrž i škol ostatních aby byla zařízena samostatná fakulta školská. Na této fakultě mohlo by se vyhověti oprávněnému volání učitelstva po akademickém vzdělání. – Při fakultách theologických požaduje se, aby se zbavily povahy konfessijní a staly se ústavy studujícími náboženství vůbec na podkladě psychologickém a historickém, kdežto vzdělání kněží určitých vyznání mělo by býti opatřováno příslušnými církvemi. Počátky toho nalézáme již v Americe a v sekci V. pařížské školy École pratique des hautes études (section des sciences religieuses). – Na fakultách právnických usiluje se, jako již na některých u-tách německých je provedeno, o vyloučení z nich věd politických a národohospodářských i ustavení jich ve fakultu samostatnou. – Zdá se, že vývoj vysokých škol v budoucnosti bude se ubírati směrem v Americe již předznačeným. Střed a základ u-ty budoucnosti bude tvořiti fakulta filosofická, obmezená na theoretické studium vědecké. Z ní jako jednotného zdroje theoretického vědění budou vycházeti jednotlivé fakulty odborné a ožije tak ve smysle změněném středověké heslo: Universitatem esse fundatam in artibus. Všechny fakulty odborné budou udržovati organický styk s touto fakultou filosofickou. K ní bude se pojiti reformovaná škola náboženská místo nynější konfessijní fakulty theologické, fakulta školská, která bude zároveň ideově nejvyšší instancí školskou, šiřitelkou pokroku, zákonodárkyni method v oboru výchovy národa; dále fakulta právnická, fak. věd politických a národohospodářských i fak. lékařská. K těmto fakultám družiti se budou fakulty povahy odborně technické, jež by vystihovaly praktické působení moderního člověka, především ve svět organický, v zemědělství, lesnictví, chovu zvířat, i ve svět neorganický, v inženýrství, stavitelství, strojnictví a chemické technologii. – Důležitá je dnes konečně vzájemnost mezi u-mi jednotlivých národů, podporovaná všemi technickými vymoženostmi moderní doby, počínaje od nálezu tisku, založení vědeckých časopisů v až ke zdokonaleni dopravných, sdělovacích prostředků a množícím se mezinárodním vědeckým sjezdům.

Literatura. H. Denifie, Die Entstehung der Universitäten des Mittelalters bis 1400. I. sv. (Berl., 1885); Monumenta historica universitatis Carolo-Ferdinandeae Pragensis (Praha, 1830–48, 3 sv.); G. Kaufmann, Geschichte der deutschen Universitäten (Štutg., 1888–1896, 2 sv.); W. Lexis, Die deutechen Universitäten (Berl., 1893); t., Die neuen französischen Universitäten (Mnich., 1902); t., Das Unterrichtswesen im Deutschen Reich (1. sv. Die Universitäten, Berl., 1904); L. Liard, L´enseignement supérieur en France 1719–1889 (Pař., 1888–94, 2 sv.); t., Universités et facultés (t., 1890); F. Picavet, L´éducation (ve sbírce La vie nationale. t, 1895; též do němč. přel.); E. Haguenin, Notes sur les universités italiennes; F. Paulsen, Geschichte des gelehrten Unterrichts auf den deutschen Schulen und Universitäten (Lip., 2 sv., 2. vyd. 1896–97); t, Die deutschen Universitäten (Berl., 1902); t., Das deutsche Bildungswesen in seiner geschichtlichen Entwickelung (»Aus Natur u. Geisteswelt«, sv. 100, 1906); Th. Ziegler, Der deutsche Student am Ende des 19. Jahrhunderts (Štutg., 1895); Reicke, Der Gelehrte in deutscher Vergangenheit (»Monographien zur deutschen Kulturgeschichte« VII. sv. 1900); t., Lehrer und Unterrichtswesen in der deutschen Vergangenheit (t. IX., 1901); H. Rashdall, The universities of Europe in the middle ages (Oxf., 1895, 2 sv.); W. W. Tomek, Děje university Pražské (1849); Z. Winter, Děje vysokých škol Pražských od secessí cizích národů po dobu bitvy bělohorské (1409–1622; Pr., 1897); t., O životě na vysokých školách Pražských knihy dvoje (t., 1899); R. Kink, Gesch. d. Universität Wien (2 sv., 1854); K. Morawski, Historya uniwersytetu Jagiellońskiego (Krakov, 1900); W. Ermann a E. Horn, Die Bibliographie der deutschen Universitäten (1904–06, 3 sv.); L. Beck a C. Kelle, Die österreichischen Universitätsgesetze (1906), »Deutscher Universitätskalender« (vydává ročně T. Ascherson v Berlíně od r. 1875); »Minerva«. Jahrbuch der gelehrten Welt (vydávaji ročně Kukula a K. Trübner zprávy o vysok. školství celého světa). Časopisy: »Hochschulnachrichten« (měsíčník v Mnichově od r. 1890), »Die Hochschule« (týdeník v Berlíně od r. 1904), »Revue Internationale de l´enseignement« (Pař., od r. 1881); Die Kultur der Gegenwart (1. sv.: Allg. Grundlagen der Kultur d. Gegenwart, články o u-tách od B. Paulsena a W. van Dycka, jakož i o vědecké organisaci od H. Dielse, Lip., 1906); L. Meyer, Die Zukunft der deutschen Hochschulen und ihrer Vorbildungsanstalten (Vratisl., 1873); A. Riedler, Amerikanische technische Lehranstalten (1893); t., Zur Frage der Ingenieurerziehung (1894); t., Die Ziele der technischen Hochschulen (1896); t., Die technischen Hochschulen und ihre wissenschaftliche Bestrebungen (1899), a zvláště spis Unsere Hochschulen und die Anforderungen des zwanzigsten Jahrhunderts (Berl., 4. vyd. 1898); Klein a Riecke, Ueber angewandte Mathematik (Lip., 1901, str. 242 a sl.; Klein, Universität und technische Hochschule; W. Waldeyer, Ueber Aufgaben und Stellung unserer Universitäten seit der Neugründung des deutschen Reiches (Berl., 1898); M. v. Kraft, Das System der technischen Arbeit I. Abth.: Die ethischen Grundlagen der technischen Arbeit, Lip., 1902); M. Schanz, Die neue Universität und die neue Mittelschule (Vircpurk, 1902); G. Escherich, Retormfragen unserer Universitäten (řeč rektorská, Víd., 1903); Eg. Zöller, Die Universitäten und die technischen Hochschulen (Berl., 1891); P. Schanz, Universität und technische Hochschule (Štutgart, 1899); v. Holzinger, Ueber das Verhältnis der deutschen Universitäten zu den Kulturbestrebungen der Gegenwart (rekt. řeč, Praha, 1899); Toula, Das technische Jahrhundert (Hochschulnachrichten 1902, str. 73); Arn. Bemheim, Der Universitätsunterricht und die Erfordernisse der Gegenwart (1898); t., Die gefährdete Stellung unserer deutschen Universitäten (řeč, 1899); E. Emerton, Amerikanische Universitäten (»Deutsche Rundschau«, listopad 1900); E. D. Perry, The american university; F. West, The american College; J. C. Mendenhall, Scientific, technical and engineering education (obé ve sbírce Butlerově »Monographs on education in the United States« (1900); H. Münsterberg, Die Amerikaner (1904, ve 2 sv. str. 57 a sl.); G. Strakosch-Graszmann, Gesch. d. österr. Unterrichtswesens (Vid., 1905); Luschin v. Ebengreuth, Die Universitäten. Rückblick u. Ausblick (1904); Jar. Goll. Der Hass der Völker und die Universitäten (Praha, 1902); Fr. Drtina, Nástin dějin vyššího školství a theorií paedagogických ve Francii od doby revoluce, díl I. (1898); t., Školství v cizině (»Naše Doba«, I. 1894, str. 241); t., O vzniku a vývoji vysokých škol (přednáška při stud. sjezdě v Pardubicích 1901, vyšlo nákladem »Krakonoše«); t., U. budoucnosti (otisk z »Paedag. Rozhledů«, roč. XVII., 1904); t., Školství a vzdělání učitelstva v Americe (otisk z »Paed. Rozhl.«, XIX. 1906). Dna.

2) U. v Sedmihradsku, v. t. str. 767 b, 768 a a zvláště 768 b.