Ottův slovník naučný/Čechy/O řemeslech v Čechách
| Ottův slovník naučný/Čechy | ||
| Dějiny zemědělství českého | O řemeslech v Čechách | Dějiny obchodu: obchod |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | O řemeslech v Čechách |
| Autor: | Zikmund Winter, Čeněk Klier |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 423–428. Dostupné online |
| Licence: |  PD old 70 |
Z archaeologických nálezů vyšehradských a jiných, beze vší pochyby českých, světle jde, že naši předkové již v prvních dobách umívali řemeslně pracovati o kovech. Mimo věci hotové nalezeny kadluby, tygle, pece. Uměli líti bronz a železo, měli zbraně a kovové nástroje a podlé šperků z ciziny donášených uměli robiti také šperky své domácí. Podlé průmyslu kovového znamenitě kvetlo hrnčířství již v dobách praehistorických. Že také jinou průmyslnou práci umívali, patrno již ze starodávných jmen mnohých českých osad (Žernoseky, Dehníky, Lnáře, Koloděje, Kováry, Štítary a j. Zevrub viz Jireček, Spis. Rozprav. I., 269. Zoubek, Zaklád. měst. 7, 8, 9).
Jakmile začnou plynouti historické paměti písemné, vystupuje české řemeslo přes to, že zprávy jsou jen nahodilé, přece již jakožto rozvinuté a rozmanité. Mimo řemesla živobytu se týkající, mimo pekaře, sladovary, medovary, mlynáře, připomínají se již v XI. a ve XII. stol. soustružníci, bečváři, jircháři, koželuzi, pkelníci, kteří smolou pracovali, sešívatelé kunin, ba r. 1052 vyskytuje se i zlatník a číšníci, kteří robili číše. Robili je zajisté z domácích drahých kovů, kterých uměli dávno před příchodem Němců dobývati, jakž o tom svědčí jména Jílové, Písek, a rudníci vyskytující se nahodile při r. 1088. Také kde by naše knížata byla brala ono stříbro, jež podlé volů posíláno do Němec k vůli pokoji, kdyby ho domácí rudníci byli nenakopali a neshromažďovali? R. 1115 připomíná se první švec škorní; mimo řezníky touž dobou vyskytují se masníci (collectores porcorum), lučníci a jiní všelijací. Prostý šat i látku k němu, zvláště plátno, robili sobě naši předkové od starodávna po domácku; krejčíři vyskytují se poměrně později (ve XIII. věku) a to hned spolu se suknaři. O rozvoj starodávného řemesla má církev nepopíratelnou zásluhu. Není náhodou, že řemeslníci, o nichž hovoří nejstarší prameny, žijí na zboží církevním. Tehdejší řemeslníci seděli ovšem také v jiných vsech poddanských, seděli valněji též v místech trhových a v podhradech. Byli to služební lidé.
Příchodem německých a nizozemských řemeslníků v XIII. stol. změnilo se sociální postavení řemeslníků v zemích našich. Řemeslo stalo se svobodnou živností, shromáždilo se ve svobodných městských obcích, sdružilo se časem v bratrstva a v cechy, získalo privilegia. (Viz Cechy.) Nejprve sdružují se ti řemeslníci, kteří obec živili a šatili. Mezi léty 1325–1327 připomínají se řezníci cechovní v Ústí, v Litoměřicích, v Písku, v Nymburce; o něco později v Plzni a v Litomyšli. Pekaři jsou všude do polovice XIV. věku sdruženi, pražští mlynáři mají společnost již před r. 1340. Touž dobou sdružují se v společnost krejčí pražští, ústečtí, litoměřičtí, nymburští. Svědčí to o cizích modách, které se za prvního Lucemburka k nám valily. Do r. 1343 krejčí i v Hostomicích se připomínají. Porůznu připomínají se v těch dobách voskáři, kteří od Italů naučili se vosk bíliti, kloboučníci, caltáři, konváři, kotláři, ostrožníci, nožíři, uzdaři, platnéři (r. 1328), helméři, pavézníci, štítaři, střelci, cihláři, vápenníci a kamenníci; celkem se počítá, pokud zprávy jsou, jen v Praze samé třicet šest řemesel. Z nich brzy na přední místo vstoupilo soukenictví, osadníky z Flander a z Brabantu, příchozími za krále Jana, velmi zvelebené. Do r. 1378 zkvetlo valně suknářství v Chrudimi, v Litomyšli, v Kostelci a v Hradci Králové i jinde v těch končinách. V dobách Karla IV. sdružilo se v bratrstvo i umělecké řemeslo malířů (r. 1348); zlatníků rozmnožilo se tolik, že r. 1354 mohli složiti se v cech; r. 1371 vzniká i cech zvonařů v Praze. V době Karlově byli v městech Pražských i puléři, kteří hladili drahé kameny, byli tu i vzácnější zrcadlníci; též připomíná se první hodinář. Také od těch dob častěji vyskytují se pergameníci a knihaři, illuminátoři, varhaníci a krumpéři, kteří zlatem a stříbrem vyšívali. Za Karla IV. leckteré řemeslo obsáhlo i všecku ulici.
Řemeslníci, jejichž provozování živnosti vyžaduje lomoz, nesměli více sídliti na Starém městě; jim byla na Novém městě vykázána zvláštní místa; tak jmenovitě kotlářům místo, kde se nyní nalézá Jungmannovo nám., klempířům Perlová ulice, jircháři musili se odstěhovati k Vltavě na t. zv. Kalabrii, místo totiž, kde jsou nyní Jirchářská, Vojtěšská a Pštrossova ul. I uvnitř Starého města usazovali se řemeslníci na určitých místech pospolitě: tak v Týnském dvoře kovolijci a cínaři, v Platnéřské ul. zbrojíři, na Uhelném trhu nožíři. V Kotcích prodávalo se sukno, plátno, kožešiny a kůže. Řemeslníkům, již byli povoláni v r. 1370 z východu do Prahy, a již znali přísti koberce, čalouny a jiné věci po způsobu perském zlatem i stříbrem protkávané, bylo vykázáno Loretánské náměstí na Hradčanech, kde bydlili z počátku ve vlněných stanech a později v malých domcích.
Za Václava IV. objevují se první puškaři a hojnějším počtem i sklenáři. Do těch dob vyvinulo se v stejném řemesle takové dělení práce, že nikdy potom již není příkladu. Z pekařů vyvinuli se mazanečníci, kobližníci a pernikáři; z krejčířů kytléři i kabátníci, hacníci a vetešníci. Dřevem na př. pracovalo 25 řemesel! Celkem uvádí se 225 rozl. řemesel a živností v Praze. (Tomek, Praha II., 381.)
Husitská válka připravila řemeslům v Čechách tu pronikavou změnu, že všecka řemesla teď obsáhli přirození Čechové, kdežto před tím sdíleti se musili v nich s Němci. Odchodem Němců ztenčen počet mistrů zajisté, ale řemesla v počtu neumenšena. Již v prvních létech vojny r. 1427 přicházejí pražští nožíři ke konšelům s prosbou, aby jim stvrdili cech. Také řezníci, pasíři, měšečníci, toboláři dávají si o málo později stvrditi své cechy. Řád pražský určující, pod kterou korouhví které řemeslo má se stavěti při veřejných průvodech, pochází právě z doby husitské. Mezi měšťany českými, kteří ve vojně žili, všecka řemesla bývalá jsou zastoupena: od umělého zlatníka a kamenníka po málo váženého lazebníka. Do půlky XV. věku připomíná se v Praze 27 cechů, kteří po starém zvyku v sobě obsahovaly ovšem vždy po několikeru řemesle. Také mnoho řemesel stálo mimo cech. A členů řemesel teď ryze českých tak přirůstalo, že pořáde přibývalo nových cechů nebo staré že se v nově upravovaly. Z venkovských měst je málo zpráv; ale výborné řemeslo hrnčířů rakovnických r. 1431 a nový řád táborských soukenníků (1432), cech kožešníků z Mýta (1444) svědčí, že na venkově dělo se menší měrou, ale nápodobně jako v Praze, kdež do r. 1450 v nově jsou stvrzeny řády jirchářů, barvířů, rukavičníků, kabátníků, zámečníků, ostrožníků, brnířů, ševců obojích, novinníků totiž i vetešníků, kteří směli podšívati jen obuv starou, uzdařů, provazníků, kovářů, kloboučníků, soukenníků, pekařů. Po roce 1450 došli rozmnožení svého členstva i stvrzení cechovního olejníci, jehláři, sladovníci, pilaři, prknaři, struhaři, mydláři, sedláři, malíři a sklenáři spolu se zlatníky i lazebníci. R. 1478 zmohli se pražští zlatníci tak, že utvořili cech; též tak r. 1493 zlatníci v Kutné Hoře. Do konce stol. XV. vydalo ze sebe řemeslo konvářské a zvonařské výborného umělce Bartoše, rodiče berounského, a Václava, zvonaře ve Vodňanech; v hodinářství vynikl Hanuš, rozený z Hradce Král, jehož podivuhodný orloj staroměstský z r. 1490 dosud svědčí o dovednosti českého hodinářství. V té době uměli v Praze slévati veliká děla, a díla kamenníků Václava i Rejska slavně svědčí o znamenitosti českého stavitelství. A kolik umělců řemeslnických tají se v nepatrných jménech, pohozených tu a tam ve knihách archivních! Tu čteme r. 1518 o českém platnéři Popelovi, že dělá »zbroj čistou, jako by na led hleděl«; tu zase zpráva, že hrnčíř Sýkora téhož r. 1518 dělal makovice a umělé kachlíky na hrad pražský. Dle kusých a jen nahodilých zpráv leckteré výrobky české, na př. klobouky, šlojíře, ba i sukna vozily se i za hranice. Tehda zkvetlo v nově a znamenitě soukenictví v Rychnově, Solnici, v Boleslavi Mladé, v Bělé, v Kostelci a v Žluticích.
XVI. stol. jest nejbujnější dobou českého řemesla. Do r. 1524 vzniklo v samém Novém městě pražském desatero nových cechů, z nichž důležitější jsou konváři, kamenníci, truhláři. Z téhož roku jest v archivě pražském smlouva o náboženství, z kteréž poznáváme tehdejší řemesla, a podlé počtu podepsaných mistrů je připuštěn soud o hojnosti toho kterého řemesla v městech pražských. Sladovníků jest 149 podepsáno, řezníků 96, nožíři 83, kožišníků 78, ševců 67, koželuhů 60, pekařů 58, soukenníci 51, vetešníků 50, krejčí 49, kloboučníci 41, kovářů 40, měšečníků 38, jircháři 34, kramářů 29, bečvářů 28, kamenníků 28, postřihačů suken 26, tkadlců pláten 26, zámečníků a ostrožníků 19, hrnčířů 18, pasířů 17, truhlářů 14, huntéřů 13, mydlářů 13, uzdařů 12, lazebníků 12, konvářů 12, malířů a sklenářů 11, kolářů 11, rukavičníků 10, barvířů koží 10, pernikářů 8, zlatníků 7, sedlářů 7, bradýřů 7, provazníků 6. V téže listině a v jiné souvěké uvádějí se počtem menším a porůznu ještě strunaři, kopytáři, mlynáři, valcháři, jehláři, medaři, kolečníci, zvonaři, kroupníci, kroupník dětinský, šlojířníci, řezáči, hřebenáři, železníci, šindeláři, pokryvači, platnéři, ručnikáři, šípaři, vinopalové, olejníci, voštináři, tesaři, havéři, zlatotepci, soustružníci, flašnéři, svícníci a ještě jiných dvanáctero. Tou dobou také vznikla první papírna v Praze. R. 1567 jest v knihách novoměstských zapsáno 36 cechů, obsahujících v sobě i po dvou, po třech řemeslech. V nich nově se nám vyskytují zámišníci, totiž ti, kteří kůže uměli robiti na »zámiš«. Od r. 1526 tlačí se k nám čím dále tím patrněji do obyčejných řemesel mistři německého národa, do uměleckých řemesel Italové a jiní cizinci. Nuceným vandrem sblížila se tehdáž řemesla po vší Evropě od západu až po Krakov a do Litvy; i technika jednotlivých prací stala se všude stejnou nebo podobnou. Přišlo totiž ve zvyk při většině řemesel evropských, že příchozí cizí tovaryš byl »vyšenkován« a podporován stravou i prací. Jen při řemeslech zavřených tajila se technika, a řemeslo, nepřijímajíc cizího tovaryše, zůstávalo předností některých měst a zemí. Takž mohly se české výrobky z větší části vyrovnati cizím. Jen tu, kde rozhodovala horší kvalita domácí suroviny nebo kde novou techniku tajili, předčil cizí výrobek nad náš domácí. Na příklad z obou těch příčin žádné české ani německé sukno nevyrovnalo se jemností látky a barvy suknům hollandským, francouzským, italským, anglickým. V XVI. stol., které klidnému rozvoji řemeslnému přálo, vznikl největší počet venkovských našich cechů, důkaz, že mistrů všude přibylo. Vznikl na př. i proslavil se v Čáslavi cech provazníků, jenž r. 1542 udělal králi provaz sto sáhů zdélí a 32½ centnéře vážící, vznikl cech hrnčířů v Hlinsku, začalo se sklářství v Turnově (1557); zvětšeným přepychem jali se v městech venkovských usazovati se šmukýři a šmejdíři, kteří robili a prodávali tehdejší parádu, peří a »šmuky« na klobouky, punčochy hedbávné, porty čili pasamany a jiné drahé trety. V Praze bylo jich tou dobou již tolik, že se ustavili v samostatné cechy. Před nimi r. 1545 vznikl v Praze cech hřebenářů, soustružníci vymohli si cech r. 1576 s důvodem, že »mnozí cizozemci a jiných národů a krajů lidé dílo soustružnické nehodné sem do měst Pražských vozí.« Také kolovratníci rozmnožili se v cech již r. 1558. Ve stavitelské éře Rudolfově i pokryvači r. 1583 hlásili se o zřízení společenstva, r. 1582 předložili radě Staroměstské umělečtí kruhaři (mosazníci) své řády, po nich lužkaři, r. 1596 síťaři, pracující »od dřeva a vlasů«, r. 1595 i punčocháři odloupli se od soukeníků.
Za Rudolfa II. jali se také po způsobě v Italii dávno panujícím rozlišovati i u nás umění od řemesla. Začátek stal se r. 1595 od malířů. Stali se umělci. Naproti tomu lazebníci opláceli nevážnost, s kterou se vůbec potkávali, tím, že se jali sami sebe nazývati »princi«, což jim v století následujícím musilo přímo zapovídati se; ať prý slují mistrové, ne princi. (List. arch. praž. č. 228.) V době tohoto největšího rozkvětu českého řemesla nelze sobě však představovati, jako by kde které české město všemi všudy řemesly bylo naplněno bývalo. Řemesla, jejichž díla šla na odbyt denní potřebou, bývala všude; jiná, jejichž konsum řidčí, bývala jen někde. Na př. r. 1551 byl v Chrudimi jen jediný cínař a ten »nevypotřeboval do roka cent cínu«. (Arch. musejní.) V Králové Dvoře téhož roku cínařů nebylo, v Mladé Boleslavi byli dva a v Litoměřicích až i ulice po nich zvána Cinířskou. V Hoře počítali již v XV. věku na 30 samostatných cechů a 15 společných; na Táboře v témž století (r. 1432) uvozují se 43 řemesla, mezi nimiž jsou ze vzácnějších střelci, mečíři, platnéři, puškaři, puléři, ostrožníci. V Kouřimi měli r. 1489 jedenácte cechů prostých i spojitých. V Kolíně r. 1494 počítá se třináct cechů, v nichž ovšem jednotlivých řemesel násobně více. Ve Stříbře počátkem XVI. věku pracovalo 13 cechů, v Turnově r. 1570 asi 15 řemesel jsme spočítali; v Mladé Boleslavi r. 1593 bylo 19 cechů, v Polici uvozuje se koncem XVI. st. jen patero cechů, ale 35 řemesel, z nichž zajímavější jsou klampíři, lamači, stoličáři, dryáčníci (apatekáři). V Hradci Jindřichově měli na počátku XVII. věku 83 řemesel a živností.
Po bitvě bělohorské za poměrů smutně známých kleslo řemeslo u nás všude. Někde zahynulo docela. Kleslo a zašlo konfiskacemi, stěhováním, vojnou. Jen ve hlavním městě udržují se i potom všecka jména bývalých řemesel, ale počet mistrů byl tuze ztenčen. V Novém městě spočítali jsme r. 1638 dokonce 38 cechů (i s kočovským a formanským), ale cech po málu mistrech znuzelých. Při všeobecném úpadku tehdejším jen na panství bohatého Valdšteina byl utěšený řemeslný ruch. V Jičíně a jinde v državě generalissimově zvláště kvetl průmysl, jímž opatřovány válečné potřeby. Pořizovány jsou tu měrou velikou zbraně, sukna, obuv, pečivo. Ovšem po smrti Valdšteinově (1634) byl i tu konec všemu. Teprve v druhé pol. XVII. věku řemesla se poněkud vzpamatovala. Ba zvolna vznikala i nová, nebývalá; na př. r. 1659 vznikl v Praze cech cvočkářů, a touž dobou rozběhlo se do českých měst drahně italských štukatorů. R. 1678 bylo v Novém městě Pražském již 42 cechů, avšak na př. hodinářů nebylo v Praze více nežli dva. Teprve r. 1705 uvádí se jich osm. Z řemesel potom nově rozšířených uvésti slušno zahradníky, kteří r. 1750 v Praze cech si založili. Tiť jsou dobrým důkazem, že se v Čechách zatím už zase polepšilo. Ale do řemesla druhdy českého vešel s německými mistry německý jazyk a ten namnoze zdusil jazyk český v úředním jednání, třebatě byli čeští mistři nevymřeli. Svrchupsaní cvočkáři byli první, kteří podali ke stvrzení své artikule po německu, po nich rovně tak vedli si postřihači suken, flašnéři, »zeygšmidové«, hřebenáři a r. 1701 parukáři. Ti většinou opisovali svoje německé řády z Norimberka. Ve městech venkovských zvláště na severu Čech německé řemeslníky bylo dobře znáti, tiť to byli, kteří město Teplici a jiná sousední zněmčili, ale uvnitř v zemi nepozorujeme jejich převahy ještě ani na počátku XVIII. stol. Teprve za Josefa II. zněmčilo se v řemeslech všecko. Autonomii řemeslnických sdružení podvrátil již Karel VI. R. 1739 zrušil leckterý cechovní kus. Od dob Josefa II. konkurrenci otevřena cesta. Mistrů přibylo ve všech řemeslech patrně, poněvadž vláda nedopouštěla výlučnosti. Ale již hrozila zkáza leckterým řemeslům rostoucí fabrikací.
Za Leopolda I. (1657–1705) zřízeno zvláštní »kommerční kollegium« a ustanoveni radové, již měli vyšetřiti stav obchodu, a napomáhati povznesení průmyslu. Tehdejší theorie shledávala nejskvělejší známku bohatství národů v tom, zůstalo-li v zemi co nejvíce peněz; proto doporučováno, aby poddaní platili zboží z ciziny odebírané ne penězi, nýbrž zbožím doma zhotoveným. Též byly zřizovány továrny k výrobě zboží, jež dříve z ciziny bylo přiváženo. Patentem z 11. září 1674 (znovu vydaným 28. ún. 1689) byl zapověděn všechen dovoz francouzského zboží jakéhokoli druhu. Výsady velkoobchodníků rozšiřovány, mincovnictví a celnictví upraveno. Karel VI. povolával opět cizí řemeslníky i protestantské, a snažil se všemožně o povznesení průmyslu, najmě založením nových továren a zápovědí přívozu některých výrobků, jako kořalky, mosazi, bavlněných a vlněných látek a plátna. Za vlády Marie Terezie (1740–1780) věnována průmyslu ještě větší péče. Systém, jehož bylo užíváno k povznesení průmyslu, kolísal. Udělování monopolů v podstatě odstraněno, a když i podnikatelůn nových továren propůjčovány výsady zeměpanské, měli tím býti chráněni pouze před řády cechovními, a nebyla jim tím zvláštní práva udělována. Patenty z r. 1764, 1774 a jinými byl zapověděn přívoz některých druhů zboží a zaveden systém obchodních známek, aby zboží domácí od cizího snadněji bylo rozeznávati, a aby kontrola státu byla usnadněna. Zboží neznamenané pokládáno za cizozemské a podléhalo konfiskaci. Dalším prostředkem ke zvelebení průmyslu bylo zakládání odborných škol; tak zřízeno v Čechách v r. 1766 několik škol tkalcovských, v r. 1767 v Praze škola krajkářská. Od r. 1780 zakládány školy průmyslové; v r. 1792 bylo v Čechách již 200 takovýchto škol, v nichž se děti vyučovaly v předení, háčkování a krajkářství nebo v zahradnictví a včelařství. Mimo to povoláváni do Čech cizí průmyslníci; tak ku zdokonalení tkalcovství vlámští a italští tkalci, jimž poskytnuty výhodné podmínky a smluvené roční platy, nebo pevné odměny, a jiz měli povinnost vyučovati domácí řemeslníky. Vláda sama vydávala zvláštní vyhlášky o tom, jakým způsobem živnostenské provozování jistých řemesel díti se má, tak na př. v r. 1754 vyšlo poučení o výrobě lepšího papíru, r. 1754 vydán řád soukenický pro Č., v němž obsažena jsou rovněž poučení o celé technické výrobě soukenické, ano často zakoupeny státem i vynálezy, tak na př. v r. 1782 tajemství barvení příze od tureckého barvíře, načež bylo oznámeno všem majitelům tkalcovských továren. – Dále po. vzbuzovala vláda průmyslníky též tím, že je upozornila na výnosnost jistého odvětví průmyslového dosud nezavedeného, jednak tím, že vyzývala k rozmnožení závodů odvětví již provozovaného; tak na př. v Čechách vydáno nařízení ze dne 7. dubna 1808 o rozmnožení plechového nádobí, a dvor. dekret z 15. srp. 1811 o zařízení továren na porculán. Též vypisovány odměny či premie. Tak v roce 1761 pro Č. premie 200, 150 a 100 zl. na nejjemnější 3 kusy sukna, v r. 1786 určena za každý stav, jenž v Čechách v době jednoho roku k výrobě závojů nebo batistů zřízen, a v němž po 6 měsíců pracováno bylo, odměnu 12 zl. a za prvních 100 kusů hrubých nebo 50 kusů prostředních či jemných závojů 200 až 300 zl, při batistu dokonce zvýšena odměna na 600 zl. za prvních 30–100 kusů. Opatření taková měla velmi blahodárný účinek: průmysl se vzmáhal, počet továren rostl. Nejvíce povznesl se průmysl textilní a tu opět v první řadě soukenictví, dále průmysl železářský, sklářský a porculánový.
Ku konci XVIII. věku bylo v Čechách již 42 továren, pracujících o vlně, bavlně a železe, ale podlé nich ještě v týchže pracech na sta mistrů vedlo svou živnost pořád samostatně. V XVIII. věku zmohlo se na severu českém k jisté dokonalosti i pověsti plátenictví (Trutnov, Rumburk); od polovice století prohibitivným systemem celním, jímž Rusko oblažilo Rakousko, rozmnožil se konsum domácího soukenictví a vzal vzrůst svůj Liberec. Turnovští přibrali k starodávnému svému broušení drahých kamenů i zhotovování nepravých drahokamů z litiny skelné. Od nich učili se sousedé nepatrného Jablonného, aby je v našem století co do exportu předstihli.
Počátkem XIX. věku zavedeny první stroje a s nimi všecky dobré i zlé stránky fabričné práce. Již r. 1844 rozbíjejí dělníci fabriky kolen Prahy. Fabriky a stroje zahubily ze starodávných řemesel českých jedno z nejznamenitějších, nejrozšířenějších, soukenictví. V Pardubicích byl poslední soukeník r. 1832. R. 1835 bylo v Praze již jen 26 cechů řemeslnických, obsahujících 38 řemesel a živností (Commerzialgewerbe), z nich jsou zajímavější váčkáři (Wotschkenmacher!), mandlíři, posamentníci, cvočkáři, hedbávníci, drátníci. Valnější však většina živností tehdejších byla bez cechu. Z nich uvedeny buďte »augengläsergestellverfertiger«, bandažisté, tiskaři bavlny, vinopalové, tiskaři knih (patent z r. 1806), puškaři, hotovitelé chemických věcí, zlatotepci, krumpéři, od nichž zvláště lišili se ti, co vyšívali perlami (Perlsticker), leštiči zlata a stříbra, vyrabitelé droždí, vyrabitelé cichorie (Kaffeesurrogaterzeuger), malíři karet, tiskaři kartounů, vyrabitelé třaskavek (Knallpulvererzeugung), kolínské vody, mědirytci, kotláři, hotovitelé střelných kapslí (Kupferzündhütchenmacher), pernikáři, tiskaři pláten, vyrabitelé likérů a rosolek, lithografové (dvorní dekret 10. říj. 1817), papírníci, voňavkáři, papirografové, hotovitelé razítek, hotovitelé kování na dýmky, prachaři, sanytrníci, vyraběci lučavky, líčidel, hotovitelé tiskacích strojů, špalírů (čalounů), tiskaři šátků, vyrabitelé cukru, raffinéři cukru, octáři. Spracováním železa zabývalo se 28 živností řemeslnických, rozdělených ve skupinu těch, kteří pracovali plechem (Blechschmiede); k nim počítáni i zámečníci, ostrožníci a pánevníci; skupinu tvořili ti, co robili hrubší kusy, jako kladiva, kosy, meče. Jedni z nich zovou se v německém soupise Krautschmiede. Konečně byla skupina těch, kteří kovali a robili drobné věci; byli to nožíři, nůžkaři, šídlaři, drátníci, kružidelníci. Jedni se zovou také Galanterieschlosser a jiní Maultrommelmacher. Mimo ty skupiny uvádějí se zvláště ještě hamrníci a ti, kteří robili železné nádobí. Zdali řemeslnému konání prospěla svoboda živností r. 1859 prohlášená, nebo kolik prospěl řemeslům nový živnostenský zákon r. 1883, o tom jdou mezi samými řemeslníky hlasy velmi různo.
Na vytříbení vkusu některých řemesel zdárně začínají působiti průmyslové a uměl.-průmyslné školy, jakž o tom znamenité do klady podala jubilejní výstava v Praze r. 1891.
Podlé zpráv do veřejnosti podaných na tento čas jest v Praze 81 řemesel a živností. Z těch, kterým se dobře daří, uvádí se zlatnictví, ševcovství, krejčovina, rukavičkářství (jehož export jde za moře), zámečnictví, typografie, vlásenkářství, pekařství, knihařství se všemi odbory, lakýrnictví, uzenářství, řeznictví, truhlářství, soustružnictví, cukrářství, klempířství, bednářství, čalounictví, slevačství, hodinářství, kloboučnictví a sedlářství. Všecky ostatní živnosti nejmenované pokládají se za méně živné; aspoň se k nim lidé nehrnou.
Co se týče výroby tovární, dodati dlužno. že začátkem XIX. stol. náležely české slevárny vedlé sleváren moravských a štýrských mezi nejznamenitější slevárny Rakouska, zejména byly vyhlášeny železárny hr. Vrbny v Jincích a Komárově, kde se i větší předměty zhotovovaly. Knížecí fürstenberské huti v Novém Jáchymově a v Nuvé Huti (okr. křivoklát.) vyznamenávaly se čistými a vkusnými pracemi a zabývaly se též umělým litectvím. Větší slevárny byly též ve Zbiroze a Ranskově (okr. chotěboř.).
O průmyslu sklářském vypravuje Aen. Sylvius, že Č. byly v stol. XV. »sklem zaplaveny« a že postranní okna z čistého a uměle dělaného skla nalézají se v hojném množství nejen v kostelích městských, nýbrž i venkovských. Výroba zdokonalovala se stále, tak že české sklo již v XVII. a XVIII. stol. dopravováno do daleké ciziny. V pol. XVIII. st. byla nejvíce rozhlášena továrna hr. Kinského ve Sloupu (Bürgstein, okr. jírkov.), která zhotovovala zrcadla 16–97 cm výšky a 95 cm šířky. Dále byly též větší továrny v Plzeňsku a Prachensku. V r. 1791 bylo v Čechách 66 skláren, počet ten rostl tak, že začátkem XIX. stol. bylo jich 78 se 3821 dělníky, největší to počet mezi všemi zeměmi rakouskými a právem se tvrdilo, že Č. vzhledem na množství a rozmanitost skelných výrobků žádnou zemí nejsou předstiženy, a vzhledem na jakost dávána přednost českému zboží před zbožím německým, ano dokonce i před zbožím francouzským, tak že pouze v některých směrech je anglické zboží předčilo. Vývoz dál se do některých zemí evropských, do vých. zemí, do Indie a do Ameriky. Nejvýtečnější sklárny byly hr. Bouquy Stříbrné Huti, Sklené Huti, Jiříkovo údolí (okr. kaplický), hr. Harracha huti v Novém Světě, dále v Tasích a pod. V létech 50. bylo hutí sklených již 110.
Předení a tkaní vlny. Až do XVIII. stol. byla výroba vlněných látek obmezena pouze na domácí potřebu, ježto zboží nemělo dokonalosti a jemné úpravy jako zboží sousedních zemí, najmě žitavských. Ku zvelebení domácího průmyslu soukenického byli povoláni cizinci, zejména uvádí se, že z Anglie povolán do Liberce dovedný apretéř, jemuž byl zaručen roční plat, rozmnoženy stavy, zřízeny valchy a zavedena přísná dohlídka nad jakostí suken. Ježto pak zápověďmi přívozu za Josefa II. byl vývoj domácího průmyslu zabezpečen prodejem zboží vyrobeného, stalo se české soukenictví již tak dokonalým, že výrobky jeho byly i do ciziny vyváženy. V první řadě vynikal v tomto odvětví Liberec, kde koncem XVIII. stol. založena první továrna na sukna, a pak Rumburk. Sukna vyvážena do Italie, Švýcar i Bavor a zejména Liberec bohatnul za příčinou hojného vývozu, když za válek francouzských při panovavší kontinentální soustavě nabyl jakéhosi monopolu obchodu soukenického. Průmyslu tomu hrozila však zkáza, když následkem zpupnosti zbohatnuvších libereckých obchodníků bylo vyráběno zboží tak chatrné, že dobrá jeho pověst za hranicemi vzala brzy zkázu, a že zejména bylo vyloučeno z trhů ruských, a když po zrušení soustavy kontinentální soutěžilo s ním zboží anglické. Úpadek ten byl velmi značný: v r. 1814 byly v Liberci 4 továrny na sukna a 975 mistrů (i s postřihači a apretéry), a pracovalo se celkem na 700 stavech s výrobou 40.000 kusů různých suken, v r. 1818 bylo v činnosti pouze 340 stavů, s výrobou ne celých 20.000 kusů suken. Velká továrna Bergrova v Althaberndorfu, která r. 1809–1810 pracovala na 30 stavech, pracovala v r. 1812 na 12 stavech. Teprve kolem r. 1820 způsoben opět příznivý obrat v soukenickém průmyslu libereckém, když zavedeny nizozemské stroje, jimiž zhotovovány i jemné látky soukené, jež mohly soutěžiti i s nejdokonalejším zbožím ciziny. Tu množila se rychle výroba tovární, zejména v Liberci, Fridlandě, Č. Lípě, a zatlačovala výrobu rukodělnou. V r. 1856 nalézáme v Liberci vedlé 7 velkých závodů továrních již jen 432 samostatných mistrů soukenických, z nichž 30 mělo zařízení tovární. V obvodu obchodní komory budějovické bylo v r. 1853 soukeníků 308, v r. 1856 pouze 234, vedlé 6 velkých továren: v Jindř. Hradci 2, v Nové Bystřici u Pacova, v Krumlově a v Novém Etinku u Tábora po 1.
I v odvětví předení vlny vzmáhala se výroba tovární začátkem XIX. stol. velmi značně. Přadlců vlny bylo koncem stol. XVIII. v Čechách 70.000, r. 1819 pouze 40.000, kteří se ponejvíce zabývali výrobou přediva střední a hrubé jakosti. V r. 1856 bylo v Čechách 120 přádelen na vlnu, z nichž největší čásť v kraji boleslavském a litoměřickém; v obvodu obchod. komory liberecké bylo 112 přádelen.
Předení a tkaní bavlny. Spracování bavlny ujalo se v Čechách v 1. pol. XVIII. st. a sice dálo se od tkalců lnu. Ku konci XVIII. st. bylo v Čechách 14 továren na látky bavlněné a sice: v Litoměřicku a Čáslavsku po 3, v Rakovnicku 2, v Praze, Kouřimsku, Plzeňsku, Žatecku a Táborsku po 1. Mezitím bylo též zavedeno tiskařství bavlny (v r. 1762 hrab Jos. Bolgou) a povzneslo se záhy na takovou výši dokonalosti, že předčilo všechny ostatní země Rakouska. V r. 1819 bylo v Čechách 12–15.000 ručních přadlců. Strojní přádelny zřizovány koncem XVIII. stol. zejména od Jos. Leitenbergra a sice první ve Verneřicích a Zákupech (okr. mimoň.), později v Mimoni a Kosmonosích. Na to pak v l. 1804–1819 zřízeny další továrny, najmě ve Varnsdorfu, Lípě, Niedergrundu, Vrchlabí, Nové Pace, Liberci, Česk. Dubu. Zavedení mechanických stavů v létech 50. stol. XIX. mělo za následek značné povznesení tohoto průmyslu.
Nejvíce pokročilo české plátenictví ve stol. XVIII. Soustředěn byl průmysl tento na severu, zejména ve Varnsdorfu, Rumburku, Georgsvaldě a Krásné Lípě. Ku konci XV. st. bylo v jediné Krásné Lípě 270 bělidel plátna a zaměstnávalo se v Čechách ručním přádelnictvím celkem 320.000, lidí, a vyrobeno 8,045.565 přaden. Zhotovováno bylo nejen nejjemnější plátno, nýbrž i nejkrasší závoje a batisty. Nejvíce provozovalo se tkalcovství v Rumburku, jehož výborné plátno jednoduché a dvojité (t. zv. crea) všude bylo oblíbeno, dále kolem Šluknova, Trutnova, Vrchlabí, Jílového, Paky a Chlumce. Největší tkalcovny závojů byly v Jílovém a Vrchlabí; v Jílovém zejména na panství harrachovském, jehož výrobky se rovnaly zboží hollandskému. Kolem r. 1810 bylo zaměstnáno výrobou plátna v Čechách 627.327 lidí. Později kleslal tento průmysl tak, že v r. 1819 bylo pouze 40.000 vlastních přadlců, nečítají-li se osoby, jež provozovaly tento průmysl jakožto zaměstnání vedlejší. Jeden z hlav. důvodů tohoto klesání byla láce látek bavlněných a soutěž cizích přádelen strojových. Teprve v létech 1861 a 1864 povznesl se opět tento průmysl zejména klesáním bavlny, ale pouze na krátko.
Výroba krajek vznikla v Čechách v létech 60. stol. XVI. v Annaberce, odkud se rozšířila po celém Rudohoří. Ve stol. XVIII. bylo krajkářství soustředěno hlavně v krajině od Chlumu Mariánského až ku Kadani, a rozhlášeno po celém Rakousku, i v cizině. Státní správa tehdejší uznávajíc důležitost tohoto průmyslu pro chudé kraje hornaté podporovala jeho vývoj různým způsobem, hlavně udělováním prémií a zřizováním škol průmyslových. Koncem stol. XVIII. nastala však průmyslu tomu nebezpečná konkurrence strojovými výrobky anglickými, kterou nedovedly zameziti ani přísné zákazy vývozu za Josefa II., ani značná cla za Františka I. Teprve v novější době, kde se dává přednost rozmanitým vkusným vzorkům ručním před tuctovou výrobou tovární, vzmáhá se opět tento průmysl.
V XV. stol. nalézalo se již české papírnictví na stejné výši dokonalosti jako v zemích ostatních, jak o tom svědčí listiny a knihy z oné doby pocházející. Válkou třicítiletou byl vývoj papírnictví českého přerušen, avšak v stol. XVIII. povznesl se tento průmysl opět a zdokonaloval následkem rozmanitých vynálezů. Začátkem XIX. stol. bylo v Čechách 107 papíren se 627 dělníky. Vyrobený papír vynikal trvanlivostí a těšil se již tehdy všeobecné vážnosti. První továrna na strojový papír založena v r. 1836 v Praze. —ter. Klier.