Ottův slovník naučný/Čechy/Dějiny obchodu: obchod
| Ottův slovník naučný/Čechy | ||
| O řemeslech v Čechách | Obchod | Dějiny obchodu: kommunikace |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Obchod |
| Autor: | Čeněk Klier |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 428–434. Dostupné online |
| Licence: |  PD old 70 |
1. Obchod.
Nejstarší obchod český, o němž máme zprávu, byl veden s výrobky hospodářskými – zejména se senem, které ve velké míře bylo pěstováno, prosem, pohankou, kmínem a mákem, jejichž výtěžek v úrodném kraji českém vesměs daleko přesahoval spotřebu, a které v sousedních zemích byly vyměňovány za jiné věci potřebné, zejména za zbraně a roucha. Počátky tohoto obchodu nesnadno stanoviti. První zprávy o obchodu českém máme v pramenech franckých, z nichž vysvítá, že již počátkem VI. stol. Čechové vedli značnější obchody, zejména s Franky a Sasy. Obchod v oné době za příčinou tehdejších poměrů dopravních a prostředků kommunikačních děl se ve způsobu karavan tím, že se spojilo několik obchodníků ke společné dopravě zboží. Tak bylo i v Čechách; ano zde vyskytuje se záhy již jakýsi zvláštní útvar právní, jenž vydává nejskvělejší svědectví o tom, na jak značném stupni nalézal se obchod český již v VII. stol. V r. 623 založil Samo zvláštní družstvo obchodní. Toto družstvo bylo tudíž z nejstarších obchod. společenstev v Evropě; o jeho vnitřním zřízení nemáme sice zpráv, jen tolik víme, že vedlo obchody hlavně s obilím, vínem, medem, voskem, kožemi, usněmi, vlnou, červení, křidou, a že nemělo dlouhého trvání. Obchod byl usnadněn velmi příznivou vodní sítí, poskytující nejpřirozenější a nejlevnější dopravní prostředek.
Nedostatek pramenů zahaluje dobu druhé pol. VII. stol. v mlhu, takže o dalším vývoji obchodu nám není ničeho známo. Víme pouze, že přicházívali kupci cizí do Čech za obchodem, a lze tudíž míti za to, že i v oné době byl obchod čilý. Bavorské letopisy ze VII. a VIII. stol. dotvrzují, že značné náklady medu, vosku, duběnek, koží a koní do Bavor z Čech byly přiváženy. Nutno též připustiti, že Čechové i po usazení se v Čechách nepřerušili všechny styky se svými soukmenovci při Baltickém moři, že zejména zůstali ve stálém spojení s Rusy a Poláky. Doprava děla se buď pod ochranou knížecího vojska aneb ve společnostech jako v době Samově. Za poskytnutou ochranu odváděn příspěvek knížeti; též poplatek, jejž Čechové tenkráte odváděli německému panovníkovi, byl náhradou za poskytovanou kupcům ochranu. Válkami v IX. st. vedenými utrpěl sice obchod, avšak nezanikl. Jisto, že Čechové v tomto stol. připojovali se ke kupcům franckým, lužickým a polským a měli dosti značný podíl na jejich obchodě. Obchod s Němci děl se dvojí cestou: přes Linec do Řezna a Labem do Magdeburku. Do Bavorska vyvážely se plodiny a výrobky hospodářské a přivážela se zpět sůl a zboží lékárnické i koření, zejména z Řezna, jež tehdáž slynulo bohatstvím. Též mnoho zbraní dopravovalo se z Německa do Čech; r. 805 zakázal však Karel Vel., zajisté z důvodů válečných, franckým kupcům vývoz zbraní a zbroje.
V X. stol. usazovalo se mnoho Čechů v Bavorsku za příčinou snazšího obchodu s Čechy, od nichž přejímali hlavně plodiny a dodávali jim sůl a jiné zboží, zejména plátno pasovské, tehdy rozhlášené. Mezi zbožím po Dunaji nahoru do Německa dopravovaným uvádí se v listinách: různé koření, pak hedvábné látky, víno a jiné řecké zboží. Tyto předměty byly vyměňovány v Řezně od Čechů za vosk, med, máslo, sýr, medovinu, červený a bílý slad prachatický, ryby, koně, voly, kůže a kožešiny (zejména kuní), kteréžto zboží i do jiných zemí bylo vyváženo. Jak čilým byl obchod český v tomto stol., seznáváme z pramenů, v nichž se uvádí, že často táhly celé zástupy kupců ze Švábska přes Cheb do Čech, bezpochyby pro obilí. Bylyť Č. již v oné době bohatou zemí obilní a měly velká skladiště obilí, s nimiž byly ve spojení Rakousy, Bavory i Sasko, jež neposkytovaly tolik obilí, aby bylo dostačovalo pro spotřebu jejich obyvatelstva. V Čechách bylo však pěstováno tolik obilí, že mnozí pozdější spisovatelé tvrdili, že Češi neprovozují rolnictví pro svou spotřebu, nýbrž pro obchod. Značný obchod veden též s Italií, kdež se mnoho Čechů zdržovalo, zejména za Spytihněva, o němž se vypravuje, že založil zvláštní »hospitium« k pohostění svých poddaných, jakýsi hostinec pro české kupce, jež však teprve za Václava I. bylo skutečně zařízeno. Jest to bezpochyby totéž, jež později Karlem IV. zvětšeno a zvelebeno. Za Vratislava I. byl nejčilejším obchod se solí. Solivárna v Sulze na Ilmě dostala od Jindřicha IV. výsadu, že směla jediná dovážeti sůl do Čech a Míšeňska. Z této solivárny brána sůl ve vých. Čechách, kdežto severní Čechy braly ji nejvíce z Bavor. Též z Lüneburku dopravována sůl po Labi. – Za Boleslava II., kde říše česká dosáhla největšího objemu, povznesl se obchod velice, zejména v Praze, kde veden velmi rozsáhle ne pouze s českým venkovem, nýbrž i s cizinou, a sice v surovinách, tovarech i předmětech uměleckých. Obchod s Bulharskem, Polskem i Ruskem vztahoval se bezpochyby na výměnu nejznámějších výrobků těchto zemí: plátna, stříbra a koní. Od Slovanů severních odebírali Čechové značné množství slanečků, indického koření a jemná vína; mnohé zásilky tohoto zboží děly se pak z Čech do Bavor, odkud opět sůl a měď byly přiváženy. Sladká vína přivážena z Řecka, Italie, Uher a jižní Francie; cena byla však značná, tak že bylo víno pouze velmi zámožnými lidmi kupováno. Vyváženo bylo arci v X. a XI. stol. nejvíce plodin a výrobků hospodářských, zejména značný byl též vývoz piva. I zboží zbrojířské a železné výrobky české těšily se v cizině velké oblibě a dopravovány tehdy celé lodi českých srpů po Labi do Lipska.
Ve stol. XI. bylo zejména panování Vratislava II. velmi blahodárným pro český obchod, jenž se povznesl na výši, na jaké se dosud nenalézal. R. 1080 bylo v Čechách velké množství peněz, tak že vzniklo několik velmi bohatých směnáren. Jedna z hlavních příčin tehdejšího blahobytu byl bohatý výtěžek hor českých v oné době. Vratislav II. hleděl hlavně povznésti obchod se zbožím lnářským a docílil toho, že i rolník český účastnil se výroby lnářské. Prachatice tehdy provozovaly značný obchod zasilatelský, jenž šel až do Pasova, a patřily k nejdůležitějším městům skladovým. Všechno zboží po »zlaté stezce« do Čech dopravované musilo býti složeno v Prachaticích, jinak propadlo konfiskaci. Byla to hlavně sůl, jež přivážena od Pasova a pak dále dovážena do kraje plzeňského, podbrdského (berounského), ano i do severních Čech a do Moravy. Obchod ten byl neobyčejně čilý; v Prachaticích bylo mnoho velkých skladů soli a jiného zboží, a kupci, jichž zde byl usazen značný počet, nabývali velkého bohatství. (Viz Frant. Jos. Sláma: Obraz minulosti starožitného města Prachatic; Praha, 1838). – O obchodě českém z XI. st. máme zajímavou zprávu v zeměpisném díle arabského spisovatele Al-Bekriho (viz Čas. Musea král. Česk. ročn. 54 z r. 1880; článek Jos. Jirečka: Zprávy Arabův o středověku slovanském), jenž líčí Č. jako zemi ze všech zemí severních potřebami životními nejbohatší, mající zejména čilý obchod s bobrovinami a jinými kožešinami.
V druhé pol. XII. stol. vzniklo nové zřídlo pro český obchod nalezením cínových dolů u Slavkova a Krupky v severozáp. Čechách. Anglický kronikář Matiáš Paris vypravuje, že tehdy němečtí kupci tak značné množství českého cínu do Anglicka vyváželi, že cena anglického cínu značně klesla, načež pak vývoz cínu do Anglie přestal a děl se nejvíce do Rakous. – Za Vladislava II. přicházeli Čechové v celých společnostech do Bavor na dva veliké trhy, jež trvaly 14 dnů. S Bavorskem byla výhodná smlouva uzavřena, dle které byl přívoz z Čech do Bavor od cla osvobozen a některým městům bavorským, jako Langenberku, Eslarnu a Neukirchenu vyhraženo v Čechách právo svobodné koupě zboží pro vlastní potřebu. Svobodným byl v Bavorsku přívoz mědi a olova, jež vyváženy z Čech Bavorskem a Nizozemskem do Francie. Měď a olovo, jež zůstalo ve Švábsku, musilo býti vycleno. Přes Řezno posílali čeští kupci ještě kůže, vosk do Francie, a vlnu, plátno, železo do Bavorska. Do Rakous bylo vyváženo obilí, dříví a kovy. Do Saska děl se obchod po Labi. Lipské paměti z r. 1233 uvádějí, že Čechové dováželi do Sas víno beze cla, když za ně brali sůl, když však víno bylo placeno penězi, musilo býti vycleno. Z jiných listin patrno, že obchod ten byl již dříve veden.
V XIII. stol. bylo příznivou okolností pro český obchod, že za panování Přemysla II. rozšířena česká říše až k hranicím italským. Tu dál se čilý obchod z Čech Rakousy, Štýrskem, Korutany, Krajinou i italskými lény až do Italie. Pražští kupci byli tehdy ve spojení s předními obchodními domy tehdejší doby ve Florencii, Benátkách a Pise, bezpochyby i s jinými městy italskými, odkudž brali drahocenné látky, koření a ovoce. Zejména uvádí se z oné doby obchodní dům »Valzrer« v Praze, který vedl značný obchod s východem i západem a zaměstnával se též hutnictvím, jehož členové však nabyvše velkého jmění r. 1278 vystěhovali se a v Norimberku se usadili. Mimo to vynikali též pražští obchodníci Petr Šery a Josef Krause; též chebští kupci nabyli důležitosti pro své spojení s bavorskými obchodníky. – S Ruskem byli čeští obchodníci v čilém spojení vyvážejíce zboží průmyslové a přivážejíce zpět po většině kožešiny. Vývoji obchodu uvnitř Čech prospívalo též zvelebení měst, jehož docílil Otakar udělováním různých výsad. Tak propůjčil r. 1266 Chebu svobodu celní a mýtní, r. 1274 Mělníku svobodu práva skladového na 4 lodi, na nichž bylo dovoleno dovážeti po Labi sůl a slanečky. Litoměřicům dostalo se podobného práva. Města, jež tehdy zvláště proslula obchodem, byla mimo již uvedená: Plzeň a Klatovy, jimiž děl se obchod na západ, Budějovice, kde zřízeno zvláštní tržiště, a jimž uděleno právo skladové na všechno zboží, jež přicházelo z Rakous přes Čáhlav do Čech; dále Písek, kterému uděleno podobné právo skladové jako Prachaticům. Ku vzkvétání obchodu nemálo působily též války křižácké. Jak značným byl obchod za vlády Přemysla Otakara II., toho dokladem zpráva z tehdejších pramenů čerpaná, že Přemysl z peněz, jež mu vynášelo clo na Dunaji, dal r. 1265 přivézti tolik látek, že jimi vyzdobil svou domácí kapli, oděl své četné dvořanstvo i šlechtu, obdaroval cizí poslance a vyzbrojil – což uvádí se za neobyčejný případ – celé své vojsko. – Po smrti Přemysla II. (1278) nastal náhlý úpadek v obchodě českém; výhodné spojení s Italií a východem přerušeno, a vláda Otty Braniborského vyvolala v zemi všeobecnou sklíčenost. Vypravuje se, že velmi značná část obchodníků i řemeslníků stala se žebráky, a že panoval hlad po celé zemi. – Za Václava II. povznesl se sice obchod, zvláště na severu přes Slezsko do Polska, ale krátká doba panování tohoto krále (od r. 1283–1305) nemohla způsobiti trvalých účinkův.
Století XIV. zahájeno v samém počátku vnitřními rozbroji zaviněnými vymřením Přemyslovcův, úmrtím Václava III. (1306), jež měly za následek opětný úpadek obchodu, a také v době vlády Jindřicha Korutanského (1307 až 1310) klesal obchod spíše, než aby se byl povznesl. – Příznivější poměry aspoň v některých směrech nastaly za Jana Lucemburského (1310–1346). Panovalť tehdy značný přepych, jenž měl v zápětí větší výrobu a čilejší obchod. Mnoho cizích obchodníků při stěhovalo se do Čech, najmě kupci lucemburští. Nejistota právní, dále tehdejší poměry stavovské byly na úkor náležitému vývoji obchodu. Kupci bývali olupováni a jímáni od loupežníků a propouštěni pouze za velké výkupné; cesty byly nejisté, stav panský osoboval si velká práva na svých panstvích, každý zeman vybíral libovolně cla, druhdy velmi značná (viz Celnictví) a mýta, jež se nalézala i na nepatrných cestách vedlejších. Placení těchto dávek zvyšovalo značně cenu zboží a bylo skoro nesnesitelným břemenem obchodu. Závadou bylo též, že obchod spočíval v převážné části na výsadách t. zv. práv skladních, a že od provozování obchodu starostlivě zdržováni ti, kdo nebyli členy obce měšťanské v zeměpanských městech nebo místech tržních. Pouze ti, kteří měli dosti jmění, aby si koupili výnosné oprávnění obchodní, mohli v obchodu zápoliti s měšťany. V oné době mělo se za to, že jest dostatečně o obchod postaráno, když clo zeměpanské značnou summu vynášelo, a když měšťané na základě různých výsad obchodních brali velký výtěžek. Ale právě tím byl obchod velice stížen a obmezen. Avšak ještě jedna okolnost valně mu byla na úkor, totiž zásada »nuceného ručení«. Dle toho ručil příslušník jednoho města neb dokonce příslušník jedné země jaksi sám sebou za závazky jiných příslušníků téhož města nebo téže země, tak že cizinec ve své vlasti na příslušníku určitého města mohl se hojiti i pro pohledání, jež měl za jiným příslušníkem téhož města. Jak trudným byl tu stav obchodníka! Po celé jeho cestě samé dávky celní, mýtné, skladné a když zboží přes nebezpečí, jež mu namnoze hrozila na nejistých cestách, dopravil na místo určení, mohl mu je některý obchodník cizí zabaviti pro pohledání, které měl za jeho krajanem, ano mohl jej i vazbou stíhati. Nalézáme proto z oné doby mnoho stesků na tuto nespravedlivost, a ve výsadách, jež byly uděleny klášterům nebo jiným církevním korporacím, bývali příslušníci těchto korporací výslovně vyňati z oné povinnosti ručení. Dalším břemenem tehdejšího obchodu bylo t. zv. právo mílové, dle něhož se určité předměty nesměly jinde prodávati, než v určitém obvodu města; tak bylo zejména při pivovarech, hostincích a jistých řemeslech a při oprávnění k provozování obchodu. Tak nalézáme v zákoně z r. 1328 ustanovení, »že každý občan nebo host (cizinec) smí látky prodávati pouze v onom městě, kde byly zhotoveny«. Účinek takových opatření byl, že všechen obchod mimo hranice městské byl zmařen a že i obecenstvo tím bylo v neprospěchu, ježto jimi vyloučeno zápolení řemeslníků různých měst při rozumné soutěži. Taková práva vznikla původně v městech, později však osobovali sobě i mocnější šlechtici oprávnění k udělování takových výsad, až došlo ke zlořádům, že byl sedlák nucen obilí i dobytek k prodeji nabízeti předem určitým privilegovaným občanům, a teprve, když tito svolili, mohl věci ony jinde prodati. Jan Lucemburský činil sice mnoho k obmezení těchto škodlivých účinkův, ale úplně odstraniti jich přece nemohl. Přes to však počal vzkvétati za vlády jeho obchod, hlavně arci v Praze. Praha měla výsadní právo skladové, dle něhož každý cizí kupec musil své zboží složiti v t. zv. »Ungeltě« (v Týnském dvoře); chtěl-li zboží dále dopraviti, musil udati řádně jeho cenu, platiti clo a, rozbalil-li je, též v Praze ku prodeji je vyložiti. Při prodeji smělo se užívati pouze městské váhy a míry. Aby obchod s cizinou usnadnil, sprostil Jan kupce z Norimberka, Nizozemska a Lombardie povinnosti práva skladového a klestil tím cestu čilejšímu životu obchodnímu. Velkou péči věnoval král Jan zvláště průmyslu tkalcovskému, dávaje z Norimberka a Nizozemska přivážeti jemné látky, jež byly pak vzorem pro domácí výrobu.
Nejskvělejší doba nastala českému obchodu za Karla IV. Tento obrátil svou pozornost předem k zavedení veřejné bezpečnosti zničením loupežných rytířů, kteří ohrožovali cesty obchodní, a založením zvláštních ochranných pevností, v nichž usazoval purkrabí. Práva skladní obmezena, ručení nucené odstraněno. Dále postaral se o dobrá obchodní spojení upravením cest a odstraněním cel. Ku snadnějšímu spojení Čech s cizinou povolal do Čech cizí kupce, po většině Benátčany a Janovany, jimž udělil výsadu volného prodeje a volné koupě všeho zboží. Též z Německa přicházelo mnoho kupců do Čech, hlavně z Augšpurka, jehož obchod tehdy v celé Evropě vynikal. Augšpurčané přiváželi zejména jemná sukna a indické koření do Čech a vyváželi je též odtud dále do Polska. Slezští a polští kupci měli zaručený volný průvoz zboží skrze Č., začež na vzájem českým kupcům byla povolena táž výhoda v Polsku i v Rusku. Čeští obchodníci opět jezdili na trhy do Augšpurka, Norimberka a Frankfurtu n. M. Aby usnadnil obchod s Frankfurtem, vymohl Karel r. 1359 Praze, Kutné Hoře a jiným městům osvobození od cla frankfurtského zaplativ městu onomu značnou sumu za tuto výsadu. I jiné výhody celní a mýtné zjednal Karel českým kupcům a staral se vůbec velmi pečlivě o spojení obchodní s cizinou. Ježto v Italii dlelo mnoho kupců českých za příčinou obchodu, koupil Karel pro ně v Římě nedaleko kostela sv. Štěpána a Basilia na Campo foro dům, kde všichni čeští kupci nalézali zaopatření. Zařízení tohoto domu svěřeno Petru Voldřichovi a Janu z Rožmberka. Poněvadž českoitalský obchod byl stížen právem skladovým ve Vídni, dle kterého čeští kupci musili zboží ve Vídni po delší dobu vykládati, uzavřel Karel smlouvu s vévodou Albrechtem, načež pak čeští kupci bez překážky po zaplacení pouhého cla mohli zboží dopravovati přes Vídeň do Benátek. V jiné smlouvě obdrželi opět rakouští kupci právo volně dopravovati rakouské víno Čechami a Moravou do Polska, kdežto na vzájem poddaní Karlovi obdrželi právo ku provozování obchodu s obilím všeho druhu v Rakousích. Dále zasadil se Karel o svobodný obchod českých kupců s Uhry, zejména z Prahy a Vratislavě, a vymohl jim r. 1350 vývoz zboží do Pruska, čímž měl býti usnadněn obchod levantský. A jako Karel poskytoval ochranu uvnitř říše své i cizím obchodníkům, tak požadoval na vzájem, aby i v cizině zaručena byla obchodníkům říše jeho ochrana i volnost a vykonával přísné právo odvety. Když r. 1350 čeští a moravští kupci si stěžovali u Karla, že jim polští obchodníci, zejména krakovští, brání v obchodu do Pruska a Ruska, vydal 8. čce 1350 nařízení Praze, Hoře Kutné a jiným městům ve Slezsku a na Moravě, že nemají dovoliti polským kupcům průvoz nebo prodej zboží, dokud toto nařízení sám neodvolá. Zároveň psal králi polskému Kazimírovi, že jest ochoten polským kupcům opět dřívější ochranu poskytnouti, když na vzájem taková ochrana též českým kupcům zaručena bude. Dopravním prostředkům věnoval Karel velkou péči a zanášel se myšlénkou spojiti Vltavu s Dunajem, jednak aby skrátil dopravu zboží z Italie a Horních i Dolních Rakous, jednak však též umožnil lepší dopravu zboží uherského. Avšak záměr ten nebyl pro četné překážky proveden. Cestu po Labi upravil Karel a zrušil všechna cla od šlechticů na vodních cestách vybíraná, i cla Václavem II. zavedená, tak že na Vltavě od Budějovic do Prahy byly vybírány pouze staré poplatky z dob Václava I. pocházející, jež nebyly tak značné. Upravením celnictví získal obchod ve velké míře, ježto byl nyní výnosnějším a zbaven obtíží. Nyní usazovalo se v Čechách mnoho obchodníků, zejména německých a italských, a nebylo více třeba je lákati zvláštními výsadami. Těmito a podobnými opatřeními povznesl se obchod český tak, že doba Karlova byla pro něj vskutku dobou zlatou. Největším byl arci obchod v Praze. Zde scházeli se kupci všech zemí evropských a najmě po dobu trhů pražských byl nával ohromný. Tak praví se, že na pražský trh r. 1348 přišlo tolik lidí do Prahy, že musili bydliti před městem na Smíchově pod stany, nemohouce nalézti bytu v městě samém. V Praze dlelo najmě neobyčejně mnoho italských kupců, kteří založili italskou kongregaci, jež měla za účel zříditi sirotčinec pro chudé sirotky italských obchodníkův a jež později i od panovníkův obdařena byla. (Nynější vlašský sirotčinec ve Vlašské ulici na Malé Straně.) Též ruské obchodní domy založily zde poboční závody, ano i turečtí poddaní usadili se zde, vedouce hlavně obchod s červenou přízí, tureckým šafránem a bavlnou, a sice nejvíce ve velkém, ponechávajíce prodej v malém domácím kupcům. Značným byl též počet obchodníků Lucemburských, jimž Karel dovolil, aby se usadili na Novém městě, aniž by byli musili si zakoupiti právo měšťanské. Nejčilejší byl v Praze obchod v Týnském dvoře, v tak zv. »Ungeltě«, a sice v měsících září, říjnu a listopadu. Zde vykládali své zboží domácí i cizí kupci, zejména Francouzi, Italové a Korutanci. Mimo Prahu vynikala v obchodu hlavně tato města: Budějovice, Čáslav, Cheb, Jaroměř, Kadaň, Králové Hradec, Kutná Hora, Litoměřice, Louny, Mělník, Most, Plzeň, Prachatice, Ústí n. L., Vysoké Mýto a Žatec. Města těšila se vůbec zvláštní lásce Karlově a četné byly výsady, jež Karel městům udílel a jež měly za účel povznésti obchod; tak na př. r. 1348 a 1372 Litoměřicům propůjčil právo skladové a tržní, r. 1352 Písku právo skladové a Mělníku právo vydržovati 4 čluny pro obchod se solí, slanečky a jiným zbožím, r. 1363 Plzni a r. 1367 Kadani právo tržní atd.
Obchod týkal se jak přívozu, tak vývozu. Přiváženy byly do Čech z Italie výrobky cínové a látky hedvábné, bavlněné i zlatem protkávané, z Němec karty i obrazy a koření, olej, sůl. Vyváženy byly plodiny a výtěžky hospodářské, najmě uvádí se chmel, jenž se dopravoval do Bavor a Nizozemska, i kohouti zvláště vycvičení k zápasům, již se posílali do Anglie, dále drahokamy ze severních Čech, výrobky železné, vlněné šátky a sukna. Průmysl soukenický dostoupil tehdy znamenitého vývoje a obchod rozšířil se i po českém venkově. – Značný vývoj obchodu ve XIV. stol. a rozmanitost obchodního spojení měly též účinek na vznik zvláštních právních listin, majících za účel zkrácení obchodních jednání. Při placení totiž používáno poukázek v oné době již v Italii a Nizozemsku obvyklých, jimiž si kupci v obchodních místech vyměňovali vzájemně své pohledávky, tak že dlužník přenechal svému věřiteli pohledávku, jež mu v místě bydliště jeho věřitele příslušela proti jinému kupci. Takové poukázky nazývaly se »psaní«, ježto se děly v podobě dopisu. – Též vyvinul se zvláštní stav směnárníků, jichž v Praze byl značný počet; hlavně byli to Italové; ano v Chebsku nalézáme v době oné již jistý druh zastavárny se zvláštním úřednictvem. – Zkvétání obchodu podporováno též zlepšeným mincovnictvím i značným výtěžkem českých dolů v Kutné Hoře a Jílovém, tak že obchod obohacoval celé třídy obyvatelstva. Bohatství pražských kupců bylo přímo příslovím, najmě uvádějí se jako velcí boháči v oné době: Jan Rotlev, Antonio Bonorotto, Löw Maier.
V prvních létech panování Václava IV. (1378–1419) stál obchod na stejné výši, ano byl v mnohých směrech ještě obsažnější, zejména v Praze, kde o velkých trzích před začátkem zimy panoval největší ruch obchodní. Mimo shora uvedené zboží dováželo se do Prahy mnoho potravin cizozemských. Norimberský letopisec z oné doby vypravuje o pražském obchodě: »Slanečci a tresky tvoří toho času hlavní přívoz a v měsíci listopadu není dne v týdnu, kde by nebylo více než 1000 tun slanečkův a jiných ryb a právě tolik balíků tresek v »Ungeltě« složeno.« O bezpečnost obchodní staral se Václav IV. plnou měrou, a byly-li českým obchodníkům v cizích státech kladeny překážky, užil Václav práva odvety, jako zejména v r. 1387, kde vídeňským kupcům takřka všechen obchod v Čechách zakázal. Obchod český byl by mohl ještě více prospívati, kdyby jeho vývoj nebyl býval obmezen nařízeními o výsadních silnicích, jež opět velmi přísně prováděna a jež měla za následek, že se utvořila na určitých místech zvláštní tržní města, a že zboží na těchto výsadních cestách požívalo zvláštní ochrany, jež však byla na úkor volnosti a pohyblivosti, jaké obchod vyžaduje ku zdárnému vývoji. – Václav IV. byl nepřítelem cizí soutěže a snažil se co nejvíce ji zameziti, ne-li úplně odstraniti. Za tím účelem uděloval městům různé výsady, tak na př. r. 1393 Praze, nařídiv ve prospěch pražských kupců, »že cizí kupec nesmí prodati zboží opět cizinci, nýbrž pouze pražskému měšťanu, dále že cizinec zboží v Praze koupené musí vyvézti nejsa oprávněn je v Praze zase zciziti, že cizinec nesmí ve svém skladišti míti váhu nebo závaží pod ztrátou svého jmění a pod trestem smrti, ježto cizincům bylo pouze dovoleno zboží ve velkém prodávati« a pod. Smrtí Václava IV. nastal opět úpadek českého obchodu. Války husitské měly za následek, že cizí katolické země přerušily veškeré spojení s Čechami, ano r. 1424 byla dokonce prohlášena kletba církevní i na toho, kdo by Čechům dovážel sůl. Sigmund činil sice po r. 1436 pokus, vzkřísiti opět obchod zvláště povoláním cizinců, již se byli před tím vystěhovali, avšak snaha jeho nevedla k žádoucímu cíli. V Čechách panovala tehdy ohromná drahota.
Poměry obchodní zlepšily se teprve za vlády Jiřího z Poděbrad, který již jako správce země České věnoval velkou péči upravení vnitřních poměrů uklizením nepořádků a nejistoty právní, a brzy zavládla v Čechách opět bezpečnost, jaká panovala za vlády Karla IV. I za Jiřího bylo obchodnictví výhradním právem měst, jimž byla udělena výsada trhová. Jinde nesměl se díti obchod a »popravci« královští i města měla právo zabaviti zboží, jež bylo jinde koupeno. Účel tohoto ustanovení byl hlavně, by se zabránilo šíření špatné mince, jemuž se opřel Jiří r. 1459 velmi ostře a účinně. Dohled v městech trhových byl velmi přísný a vykonáván zvláštními hodnověrnými úředníky, kteří zboží hned při bráně městské prozkoumali a zapisovali do rejstříku. Neshledána-li žádná závada, byl vydán prodavači cejch, načež mohl kupec zboží ve městě volně prodávati vykázav se cejchem úředníku trhovému. Shledána-li při zkoumání zboží u brány nějaká závada, bylo zboží zabaveno a dopravovatel odevzdán úřadům k potrestání. I kdo zboží z města vyvážel, musil se vykázati takovýmto »cejchem«, vydaným od úředníka trhového. Postarav se o upravení vnitřních poměrův obchodních snažil se Jiří zajistiti českým kupcům odbyt i v cizině a uzavřel smlouvy s cizími městy, zejména obnovil opět spojení s Norimberkem. Nepokoje v posledních létech panování Jiřího jevily arci zase zhoubný vliv na další vývoj obchodu, ale za panování Vladislava II. povznesl se obchod opět v míře velmi utěšené.
Ve stol. XVI. změnil se směr obchodu. Obchod na jih totiž, dříve nejčilejší, byl nyní značně obmezen, a to jednak rozšířením panství tureckého na Dunaji, jednak válkami s Benátčany. Za to však rozšířil se značně obchod na sever a západ. Severní obchod šel po Labi k Lipsku, Magdeburku a do Hamburka, a ač byl stížen různými cly ve státech německých vybíranými, byl i v tomto století dosti čilý. Z Lipska pak vedla též cesta obchodní na západ, zejména do Frankfurtu n. M., kde vyměňovány výrobky západu za zboží jižní, jež Čechové z Italie přiváželi. Severovýchodní obchod, zejména s Polskem, Pruskem a Ruskem, dál se po Odře nebo též po suchu. Smlouvou z r. 1549 mezi Ferdinandem I. a Sigmundem II. byla vzájemně zaručena ochrana obchodníkům českým i polským. Vzmáháním se obchodu západního zejména s Bavory (Řeznem, Pasovem a Norimberkem) nabyla opět značného významu Zlatá stezka, jež za válek husitských osiřela. Nalézalať se pod ochranou mocných pánů Rožmberských a sám Vladislav II. i Ferdinand I. potvrdili znova staré její výsady, tak že na ní zavládl zase dřívější ruch obchodní. I když za Ferdinanda I. dána byla pro celé království České zápověď vývozu obilí, byla Zlatá stezka vyňata z této zápovědi. – Jižní obchod dál se po Vltavě a po suchu přes Budějovice do Rakous, zejména do Lince, Kremže a Vídně. Přiváženy byly tytéž předměty jako dříve, vyváženy pak zejména kovy, sklo a dříví. Zvláště hojným byl dle tehdejších pramenů též vývoz ryb, a uvádí se, že kromě Nizozemska nikde nedovedli tak dobře ryby soliti a nakládati jako v Čechách a hlavně v Praze. Rozšíření obchodu jevilo značný vliv opět na české mincovnictví.
Ve stol. XVII. byl vývoj českého obchodu přerušen válkou třicítiletou, a neutěšené poměry, jež nastaly po válce, byly příčinou, že obchod pouze znenáhla se zotavoval. Ve století XVII. zanikla též Zlatá stezka pošumavská a solní sklad v Prachaticích, jež byly po tak dlouhou dobu proslaveny. Ve 2. polovici XVII. stol. totiž počala se do Čech přivážeti mimo sůl bavorskou též sůl gmundenská, a sice přes Budějovice z Lince. Obchod tento byl za Ferdinanda II. i III. všemi možnými prostředky podporován, doprava usnadněna, tak že počal přívoz na Zlaté stezce ochabovati. Leopold I. pak patentem z r. 1692 uložil vysoké clo na sůl bavorskou a stížil obchod se solí bavorskou mimo to ještě povinností opovědi, přísným zákazem dovozu bez opovědi a vyclení, a konečně větším příplatkem, než jaký byl uložen na sůl gmundenskou. Tím byl dovoz soli bavorské do Čech takřka úplně zamezen a obchod na Zlaté stezce zničen; neboť odpadl tím nejdůležitější, ba skoro výhradní předmět dovozu a i Prachatice pozbyly významu důležitého města obchodního, jehož po staletí požívaly. Neprospělo jim ani zřízení skladu gmundenské soli, jež mělo býti náhradou za zrušený sklad soli bavorské, ježto dovoz soli dál se nyní hlavně z jihu a proto nabyly důležitosti solní sklady v Budějovicích, Týně, Písku a r. 1706 zřízený sklad v Krumlově.
Ve stol. XVIII. nedosáhl český obchod té výše, na jaké se nalézal v XV. stol. Za Leopolda I. činěny pokusy povznésti všechen obchod rakouský hlavně založením tak zv. kommerčního kollegia, jež mělo vyšetřiti stav obchodu, zkoumati důvody jeho stoupání a klesání, dále věnovati pozornost změnám při cenách i spotřebě zboží a činiti přiměřené návrhy ku povznesení obchodu. Též Karel VI. snažil se podporovati obchod domácí zejména četnými zápovědmi přívozu a celními sazbami, čímž arci značně ublíženo obchodu mezinárodnímu. Tak zapověděn všechen přívoz kořalky, mosazi, bavlněných a vlněných látek i plátna. Tento systém ochranný panoval i za vlády Marie Terezie a Josefa II. (viz Celnictví). – R. 1763 zřízena ve Vídni kommerční rada a v hlavních městech ostatních zemí kommerční přísedící. Prostřednictvím těchto přísedících udíleny nezúročitelné půjčky 20.000 zl. až 100.000 zl. k založení továren a k podporování průmyslu i obchodu. Takové půjčky uděleny na př. tkalcům krkonošským a zřízena pomocí jejich zejména umělá bělidla (ve Vrchlabí, v Jilemnici, Šluknově a j.), kde se bílila i cizozemská příze, hlavně saská. Po několikaletém trvání byla kommerční rada zrušena a obchodní záležitosti převedeny na všeobecnou dvorní komoru. Za vlády Marie Terezie odstraněno v podstatě udělování monopolův, a když i novým podnikatelům při zakládání továren propůjčeny zeměpanské výsady, měli tím továrníci býti chráněni před řády cechovními, aniž by jim však byla udělena zvláštní práva. Patenty ze 24. března 1764 a ze 14. října 1774 zapověděly přívoz různého druhu zboží, jako látek, skla, prýmkářského zboží a p. Patentem z 27. června 1784 a celními řády z r. 1784 a 1788 rozšířeny zápovědi tyto na všechny druhy zboží, jež se v Rakousku vyráběly a na zboží přepychové v Rakousku nevyráběné, jehož spotřeba dle mínění správy státní nebyla nutnou. Zároveň zaveden systém obchodních známek (kolkování kommerční, Commerzialstempelung), aby zboží domácí snáze mohlo býti rozeznáno od zboží cizozemského a tím kontrola byla usnadněna. Zboží neoznačené bylo považováno za cizozemské, podvržené a podléhalo konfiskaci. Nejrozsáhlejší byl tehdy vývoz příze a plátna do Španěl, Portugal, Italie a Anglie; továrny v Šluknově, Rumburku, Warnsdorfu, Liberci, Hostinném a Praze zřizovaly sklady ve všech hlavních městech Rakouska i v cizině, hlavně v Americe a Turecku. Značný vzrůst obchodu měl za následek nové upravení práva směnečného i obchodního. Zvláštností bylo v době oné, že obchodníci musili vykazovati zvláštní fondy obchodní, kterážto povinnost zavedena v Čechách dvorním dekretem z 22. října 1787, zavedena byvši již dříve v jiných zemích rakouských. Odbyt zboží v cizině usnadněn výhodnými smlouvami s cizími státy (zejména s Pruskem a Ruskem) a založením společností vývozních (na př. r. 1719 založením východní společnosti obchodní v Terstu) a uvnitř země pak podporován obchod rozmnožením práv trhových. Trhy byly buďto výroční, odbývané na den posvícenský nebo na svátek patrona kostela, nebo týdenní (dle všeobecného tržního řádu pro Č. ze 14. kv. 1770), nebo zvláštní, jako trhy koňské, trhy na vlnu, plátno, přízi atd.
Na počátku XIX. stol. dosáhl nejvyššího stupně obchod plátenický, od r. 1814 zápasil však se soutěží anglického zboží, vyrobeného stroji, a tudíž mnohem levnějšího. Od r. 1830 množily se i v Čechách stroje přádelnické a tím umožněna soutěž českému plátnu s výrobky cizími, zejména anglickými. Značně povznesl se též obchod s látkami vlněnými, jmenovitě v sever. Čechách, jehož středem se stal Liberec, dále obchod se sklem a zbožím skleněným, jež se vyváželo daleko za hranice Rakouska, do Německa, Ruska, Anglie, Španělska, Ameriky i do zemí východních, jehož hlavním sídlem byl Bor, odkud se zřizovaly sklady v Cařihradě i Smyrně. Mimo to vynikal v Turnově a okolí obchod s broušenými kameny, jenž se rozšiřoval až na Rus. Do měst v Německu dopravovali brusiči turnovští své výrobky a přinášeli zpět drahokamy ku broušení. Podobný obchod vznikl počátkem XIX. stol. též v Jablonci, odkud zvláště vyváženy skleněné perličky do Asie, Afriky a Ameriky. Obchod se zbožím porculánovým byl soustředěn v Lokti; významným byl též obchod s fezy ve Strakonicích, odkud vyváženo zboží do jihoslovanských zemí a Orientu.
Rozkvětu novověkého obchodu značně napomáhalo upuštění od celní soustavy ochranné (viz Celnictví), rozmnožení prostředků dopravních a péče vlády, usnadniti vývoz výhodnými smlouvami mezinárodními. Vývoz jednotlivých druhů zboží v době přítomné udán ve statistice průmyslu.
Literatura. I. Nová statistika. Statistická zpráva obch. a živnost. komory v Praze za r. 1885 (Praha, 1887); Statist. zpráva obch. a průmyslové komory v Plzni za l. 1880–1885 (Plzeň, 1887); Statist. zpr. obch. a prům. komory v Budějovicích za l. 1880–1885 (Budějovice, 1887); Statist. Bericht der Handelsu. Gewerbekammer in Reichenberg über die industr. und gewerbl. Verh. des Kammerbezirkes 1880–1885 (Liberec, 1887); Statist. Ber. der Handels- u Gewerbekammer zu Eger über d. volkswirtschaftl. Zustände ihres Bezirkes 1881–1886 (Cheb, 1887); Statistik der oesterr. Industrie nach dem Stande 1885 (38. sv. Zpráv stat. departementu ministerstva obchodu, Vídeň, 1885); Oesterr. statist. Jahrbuch (1869 až 1891). – II. K dějinám. Viz literaturu uvedenou na str. 277., sv. V. při celnictví. Dále: Lucca, Oesterr. Staatskunde (Vídeň, 1786, 3 sv.); Riegger, Materialien zur alten und neuen Statistik in Böhmen (Praha, 1787 až 1794); Josef Ant. Schreyer, Über Commerz, Fabriken u. Manufakt. im Königr. Böhmen (t. 1793); Fischer, Gesch. d. deutschen Handels Hanover, 1793, 3 sv.); Steph. Edler von Kees, Darstellung des Fabriks- u. Gewerbewesens in seinem gegenw. Zustande (Vídeň, 1824, II. svazek, díl 1. a 2.); W. Gustav von Kopetz: Allgem. Oesterr. Gewerbsgesetzkunde (t., 1830, 2 sv.); Hübsch, Versuch einer Gesch. d. böhm. Handels (Praha, 1849); dr. Kar. Amerling, Průmysl v Čechách (t., 1851); Časopis musea král. Čes. 30. sv., články dra Herm. Jirečka: O stezkách z Čech a Moravy do zemí sousedních a Stezky přes pomezí české a moravské; Hlavní katalog všeobecné zemské výstavy v Praze 1891 (t., 1891, 2 vyd.); Zprávy obchodních a živnostenských komor za dřívější období (viz shora). – III. Obchodní věda. Viz literaturu obchodního práva a národního hospodářství. Mimo to: Ant. Skřivan, Směnkářství, Účetnictví jednoduché, Účetnictví složité; Smolík, Kupecké počtářství; K. P. Kheil, Jednoduché účetnictví s ohledem na ustavení zákonná; Obchodní korrespondence v řeči české a německé; Lukáš, Nauka o zboží. Klier.