Ottův slovník naučný/Čechy/Dějiny zemědělství českého
Ottův slovník naučný/Čechy | ||
Dějiny stavitelství | Dějiny zemědělství českého | O řemeslech v Čechách |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Dějiny zemědělství českého |
Autor: | Ladislav Burket |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 414–423. Dostupné online |
Licence: | PD old 70 |
Nejstarší zprávy, které čerpáme z bajesloví, z místních názvů krajů, dědin a pozemků a z nejstarších plodů literárních, jsou nám dokladem, že Č. byly od osídlení kmeny slovanskými státem rolnickým, že byly obydleny lidem chovajícím živou lásku ku přírodě, náklonnost k mírnému a pokojnému zaměstnání, lidem, který si spíše i raději hleděl svých rolí a sadů než výbojů, který ochotně poodložil obrannou zbroj, aby se vrátil k rádlu blahobyt plodícímu, a jehož četné, krásné písně se obírají po přednosti předměty a výjevy ze života rolnického. Již nenáhlé usazování se kmenů slovanských v krajinách orbě nejpříznivějších, tedy především v šírých rovinách a prostranných, úrodných údolích poříčních, zvláště podél Vltavy, Labe, Berounky a Ohře svědčí o hlavním a nejmilejším jejich zaměstnání. K tomuto poukazují též starobylé názvy osad na př. Polerady, Žitenice, Křenovice a. j.
Zřízení obcí národa českoslovanského bylo tak, jako dosud u Jihoslovanů, zvláště u Srbů (zadruga) naskrze patriarchální a demokratické. Rodiny žily buď společně z nedílného statku aneb jej dělily mezi sebe měrou úplně rovnou. Veškeren rodový statek slul dědinou. Členové rodu považovali se jako potomci jednoho otce za bratry a sestry, byli všichni sobě rovni a osobně zcela svobodni. Mužští obírali se rolnictvím a chovem zvířat, ženy pak staraly se o domácí hospodářství, o oděv a potravu.
Významno jest, že prvního knížete Přemysla, který měl vládnouti velké části národa, povolali Čechové na radu moudré Libuše, dle starého podání národního, ze vsi Stadic od pluhu, jímž sám, maje voly zapřaženy, rodný lán pole vzdělával. Volba tato svědčí jasně o hlavním směru, jímž se neslo zaměstnání národa českého. Obřady při nastolení prvních Přemyslovců poukazovaly vůbec k původu rolnickému. Rolník přijímal knížete, který se dostavil v průvodu kmetů zemských, připomenul mu poličkem původ jeho a rovnost všech Čechů, načež teprve, když byl přijal slib knížete, že bude zachovávati řády zemské, stolec vladařský mu postoupil. Po boku knížete vedeni v průvodu jako znaky rolnictví strakatá kobyla a strakatý vůl.
Má se za to, že Čechové velmi záhy seznali buď od Franků neb od Slovanů těmto podrobených hospodaření trojstranné, které, jsouc původu římského, kolonisty římskými v Gallii ode dávna bylo rozšířeno. Ostatně není též vyloučeno, že Čechové nebo Slované vůbec přinesli tuto soustavu hospodářskou na západ evropský z krajů východních, kde již dříve s kulturou řeckou i římskou se stýkali, a že také v tomto oboru jako v druhých odvětvích zemědělství se stali učiteli svých sousedů. Tomu nasvědčuje okolnost, že hospodaření trojstranné čili trojpolné shledáváme již za nejstarších dob v Čechách všeobecně rozšířeno. Celá dědina rozdělena byla přesně na tři hlavní lány, z nichž jeden ozimem, druhý jaří se oséval, třetí pak úhorem ležeti zůstával. Co zbylo výměry nad tyto tři hlavní lány, zváno obcí a sloužilo osadníkům ku společnému užitku, nejčastěji za pastvu pro dobytek. Chov zvířat hospodářských náležel totiž, jako hlavní odvětví polního hospodářství, od nejstarších dob k přednímu zaměstnání národa českého. Koně, skot, ovce, kozy, vepři, drůbež a včely byly, pokud bezpečnější zprávy dějepisné sahají, nezbytným příslušenstvím českých statků. Zvláště v úrodných nížinách a bohatých údolích řek českých, jakož i v travnatých krajích pohorských chována četná stáda, která hověla netoliko potřebám domácím, nýbrž sloužila také obchodu se sousedními národy, zejména se slovanskými kmeny za srbskými a krkonošskými horami, se Srby, Lutici a Bodrci, od nichž za dobytek nebo výrobky živočišné brávali Čechové sůl a různé plodiny. Na statcích prostřední velikosti lze v starších dobách páčiti stav dobytka na 4 koně, 4 krávy, 10–14 vepřů a 25–30 ovcí. Převaha koní u porovnání s nynějšími statky se vysvětluje tím, že jich bylo třeba k dopravě tehdy obtížnější a k účelům válečným, ana obrana vlasti nebyla ještě úkolem tříd privilegovaných, nýbrž celého národa. Silný stav vepřů se vysvětluje snadnou jejich výživou v rozsáhlých lesích dubových a bukových.
Pronikavé účinky na kulturní poměry národa českého vůbec a proto také na hospodářství polní dlužno přičítati obrácení jeho k náboženství křesťanskému za panování knížete Bořivoje. Živější styk, který takto nastal prostřednictvím missionářů a usnadněným obchodem mezi ním a pokročilejšími křesťanskými národy sousedními, zvláště však následkem spojení s kulturně vyvinutým východem, který první k národu českoslovanskému vyslal své věrozvěsty sv. Cyrilla a Methoda, působil dojista příznivě na povznesení duševní i hospodářské. Dle Bohuslava Balbína zavedeno v době prvého křesťanství do Čech též pěstování vinné révy, nepochybně proto, aby domácí půda poskytovala samotna to, čehož k sv. oběti křesťanské nevyhnutelně třeba.
V životě národa však děla se od dob Boleslava I. (935–967) nápadná změna, která nemohla též na hospodářství zůstati bez účinků. Bývalá rovnost všeho lidu znenáhla mizela. Kníže jako vládce celé země stal se prodlením doby též největším statkářem, tak že cena jeho zboží převyšovala všecko ostatní soukromé jmění dohromady. Z těchto statků, které spravovali dílem úředníci župní, dílem zvláštní správcové dvorů a vsí knížecích, udělovali již oba Boleslavové zemanům, lechům a vladykům za to že jim pomáhali podrobiti zpupné župany, dílem doživotní, dílem i dědičné odměny, nebo je odměňovali též úřady župními a dvorskými. Zemané takto zbohatlí a povýšení počali se záhy vypínati nad dříve sobě rovné ale nyní chudší. Bohatým rodinám, jejichž členové zastávali úřady dvorské nebo župní a za pány počítati se počali, náležely celé újezdy s několika neb i četnými všemi, dědinami a lesy, kdežto méně zámožné, a těch byla ovšem většina, držely toliko jedinou ves, čásť této nebo pouze jediný dvůr. Jmění chováno dosud v nedílnosti a celý rod spravoval své zboží společně. Velká čásť národa, dříve svobodná, octla se v mírném poddanství. Toto vztahovalo se buď toliko na statek, k němuž měl pán nebo kníže vrchní právo, nebo na samotnou osobu. Onen poměr shledáváme u sedláků, dědinníků čili kmetů, a osadníků s dědičnými statky a povinností k jistým dávkám nebo pracím čili robotě. K těmto dávkám pro pány zavedl první biskup pražský Dětmar podle příkladu v západní církvi obyčejného po celé zemi desátek k účelům církevním, zvláště k vychování kněžstva. Mimo to byli hospodáři některých krajin povinni vychovávati na tak zvaných »kobylích polích« knížecí koně pro zemskou potřebu. Druhý způsob, t. j. poddanství osobní shledává se u parobů, kteří byli vlastně otroky, k nimž náleželi zajatci váleční i zločinci, a u služebníků. Tito měli osud daleko lepší parobů, poněvadž se mohli státi výkupem svobodnými. Dědiční služebníci vykonávali obyčejně určité práce, které pak již v rodině jejich zůstávaly. Tak čteme často, zejména též v nadačních listinách kostelů, na př. boleslavského, klášterů, na př. břevnovského (993), proboštství, na př. litoměřického (1058) a kapitul, na př. vyšehradské (1070), o oráčích, sečích, žencích, štěpařích, zahradnících, vinařích, lukařích, pastevcích koní, kravařích, volácích, ovčácích, sviňařích, rybářích, brtnících a j.
V královské době Přemyslovců zmohutněl stát český měrou úžasnou, rozšířiv hranice své do zemí sousedních, nabývaje moci a vážnosti. Hlavní podmínkou této rozpínavosti byl blahobyt, zakládající se na utěšeném rozvoji zemědělství a neúmorné produktivní síle národa rolnického, která náklady častých válek bez těžké pohromy snášela a veškeré zemi zasazené rány záhy hojila. Vznik četných, rychle se vyvíjejících měst a statného stavu měšťanského za Přemysla Otakara II. (1253 až 1278) nacházel podnět nejmocnější v tehdejším rozkvětu zemědělství. Přemysl Otakar II. staral se všemožně o zvelebení polního hospodářství. Dal zejména zakládati nové vinice.
Za panování posledních Přemyslovců dělil se stav rolnický na: 1. Dědinníky čili svobodníky, zbytky to starých rodin vladyckých, kterým se nepoštěstilo povznésti se ku stavu šlechtickému. Zůstávali ovšem i na dále svobodni, řídili sami své obecní záležitosti, bydlili po zemi po různu roztroušeni a slušeli, jako s počátku veškeré obyvatelstvo, pod úřady župní. 2. Many čili nápravníky, již počtem nemalým byli přikázáni znamenitějším hradům královským, jsouce povinni konati pro tyto různé služby. Byli mezi nimi rytíři, panoši a sedláci, majíce tvrze a statky lénem od krále. Podléhali vesměs s počátku župním, později hradním soudům, které se osazovaly z jejich středu. 3. Sedláky žijící buď ve starých osadách, kde jim nésti bylo větší břemena, aneb v nových sídlech dle tak zv. českého práva zřízených, kdež jim bylo volněji. Statky své drželi dědičně, mohli je pod jistými podmínkami prodávati i jinde se osazovati, a byli osobně svobodni. Podléhali župním soudům, pokud pravomoc těchto nebyla již s povolením krále na některého pána nebo praeláta přenesena. Daleko výhodnější bylo postavení německých a výjimkou též českých sedláků, kteří byli právem německým, emfyteutickým čili zákupním osazeni. Nebyli v žádném poddanství a poměr jejich k pánu byl určen novými, psanými smlouvami. Nepodléhali úřadům župním, nýbrž měli své vlastní, dědičné rychtáře a toliko větší pře rozhodovaly se před soudy královských měst. Teprve za vlády Jana Lucemburského počalo se feudální zřízení z Francie a z Němec znenáhla vkrádati také do Čech. Šlechta a vyšší kněžstvo považovali se za pány půdy, na níž lid selský toliko s jejich povolením a z jejich milosti jest usazen. Župní soudy ztrácely vždy více na své vážnosti a na místě jejich vznikaly soudy panské či patrimoniální, poněvadž si páni osobovali dosavadní panovníkovo právo souditi své poddané. Šlechta a praeláti stali se takto na svých statcích vrchnostmi. Osobní svoboda lidu selského však trvala dále.
Nového zvelebení dostalo se českému zemědělství za krále Karla. Při veškeré rozsáhlé činnosti v politice, na poli umění a vědy neušlo přece bystrému oku jeho nic, co by též blahobyt stavu rolnického povznésti a české zemi k okrase posloužiti mohlo. Seznav častými cestami podnebí a polohu krajů českých, druhy kultur a způsoby hospodaření, postřehl záhy též vady těchto a nelenil ráznými prostředky je odstraniti. Především dopomohl pokleslému vinařství českému k novému, netušenému rozkvětu. K jeho rozkazu zakládány na Mělníce a u Litoměřic (Žernoseky) nové vinice a přineseny r. 1348 již tehdy proslulé révy vinné z Burgundu, které založily čestnou pověst našeho vína mělnického. Nařízením jeho zakládány na 3 míle okolo Prahy na všech ku pěstování révy způsobilých výslunných návrších a úbočích vinice, zejména ve vůkolí Vyšehradu a Karlšteina, ano vinařství šířilo se za jeho vlády následkem výhod jemu poskytnutých hlouběji do krajů českých, zvláště okolo Vltavy, Labe a Ohře. Nemenší péči věnoval též chmelařství, které bylo sice již od věků kulturou v Čechách zdomácnělou, ale nedosáhlo tehdy ještě zaslouženého rozšíření a rozkvětu; v obojím směru prospěl mu Karel IV. měrou vydatnou. Z jeho nařízení vyhledány nové, pěstování jeho svědčící kraje a vývoz sazenic zakázán pod trestem smrti, aby se této české obchodní plodině zachovala vysoká tržní cena. Vedlé vinic a chmelnic zakládaly se též četné štěpnice a zahrady ku pěstování rostlin lékárnických, z nichž největší na Novém městě pražském náležela dvorskému lékárníku Andělovi z Florencie. Všeobecný hlad i mor, který r. 1361 v Čechách nastal a přese všecka opatření prozíravého panovníka (stavba hladové zdi na Petříně) teprve novou bohatou žní r. 1362 zažehnán byl, přiměl císaře k zakládání sýpek obilných, v nichž by přebytky úrodných let se zachovávaly pro léta neúrody a války. Aby zemi vláhy a ryb nescházelo, dal kopati a napouštěti rybníky a pobádal k zakládání jich též české velkostatky a obce. Poněvadž krále v blahodárné činnosti této následovali též arcibiskup pražský a pánové čeští, učinilo zemědělství za dobu jeho panování pokrok vskutku netušený a obecný blahobyt vysoce se povznesl. Na sklonku života Karlova čítaly Č. 100 měst hrazených, 300 městysů, 280 hradův a 13 000 vesnic, což zajisté jest znamením zámožnosti a plynoucí z ní lidnatosti.
Po této zlaté době rozkvětu následuje bohužel zase úpadek. Bohatství a dobré bydlo pomohlo zploditi přepych a zkázu veřejné mravnosti nejprve ovšem u panstva a vyššího kněžstva, a odtud nákazou též u měšťanstva a lidu selského. K tomu počalo se zároveň s přistěhovalci německými vluzovati do Čech čím dále, tím více feudální zřízení a zobecnělo za Karla IV. takměř po celé zemi. Lidu selskému, který takto upadal do tužší roboty, služebnosti a nevolnictví, tento řád velmi se příčil, a není divu, že na tyto nepříznivé jemu novoty žehral jako na porušení staroslovanské svobody, křesťanské rovnosti i mravnosti. Povzbuzen plamennými slovy Waldhausera, Miliče a Husa, kteří proti neřestem v církvi i proti zkaženosti stavů světských hřímali, dal se národ, již beztoho nespokojený, snadno strhnouti do krvavého víru války husitské. Z mírného rolníka stal se divoký bojovník a ku klidné práci zemědělské určené nářadí měnilo se na strašnou zbraň. Zemědělství a blahobyt nemálo poklesly. Nicméně Aeneas Sylvius ještě po skončení války husitské o českém hospodářství, zejména pak o štěpařství ve své historii české velmi pochvalně se zmiňuje, což jest nejlepším důkazem, na jak vysokém stupni se již tehdy nacházelo, že je ani tak prudká válečná bouře zmařiti nedovedla. Méně chvály položil o českých vínech, označuje je jako velmi kyselá.
Jakmile se zemi České zase vrátila spořádaná vláda a bezpečnost za krále Ladislava a krále Jiřího z Poděbrad, zotavilo se rázem také zemědělství a nastala všech potřeb životních taková hojnost a láce, že tehdejší letopisci nemohli toho dosti vynachváliti. Krajiny české i moravské, dlouhou válkou zchudlé, počaly opět oplývati blahobytem, tak že doba panování jmenovaných dvou králů dlouho jako zlatý věk ve blahé paměti národa utkvěla. Závadou pro další vývoj zemědělství za vlády nyní následujících panovníků byla neustále se přitěžující nevolnost stavu selského, kterou konečně zemské zřízení krále Vladislava (1500) změnilo v dokonalou porobu. Demokracie, zmohutněvší válkou husitskou, ustoupila úplně aristokracii, která se stala nyní stavem v zemi výhradně panujícím. Na mnohých velkostatcích zvelebováno ovšem hospodářství a zahradnictví snahou pánů nebo jejich úředníků a prací nevolníků dosti vydatně. Dokladem toho jsou vedlé jiných zvláště statky pánů z Rožmberka na jihu a statky pánů z Pernšteina na východě českém, kdež v době nyní následující pozorovati lze utěšený rozkvět skoro všech odvětví zemědělských. Pozoruhodné jest v době této zejména zvelebení rybnikářství a s ním spojené podniky meliorační. Nejvíce rybníků založeno na panstvích rožmberských koncem XV. a počát. XVI. století. Největší rybník český Rožmberk výměry asi 490 ha založen r. 1584 Zejména to byl Vilém z Rožmberka, který v odvětví tomto znamenitou činnost osvědčil. Z úředníků jeho proslul v polovině XVI. stol. v oboru tom hejtman Krčín z Jelčan na Třeboňsku, pak Šťastný z Pleší a Zabudar z Prošovic, tchán Krčínův. Četné a velké rybníky mezi Třeboní a Veselím s přívodnými struhami z Lužnice i její přítokův a struhami odvodnými tvoří soustavu vodních staveb, které nás podnes naplňují obdivem. Totéž platí o průplavných stavbách a rybnících připojených k Labi na panství pardubickém. Zde nacházelo se ku konci XVI. stol. 235 napuštěných rybníků. Později byly rybníky pro malý výnos z ryb vypuštěny a k lukaření nebo polaření, zvláště pak ku pěstování ovsa a prosa používány.
Na jídelních listech pánů z Rožmberka nacházíme v době této již četné, doma pěstěné, dosud dosti vzácné zeleniny, mezi nimiž i chřest, rozmanité druhy ovoce čerstvého i zavařeného a drahé domácí koření, na př. šafrán. Šlechta všímala sobě tehdy též dosti po kroku hospodářského, ano někteří členové její zkoušeli se i na poli literárním tohoto odboru. K tomuto poukazuje Kniha o patřičném štěpování, zachovaná v přepise z 1. pol. XV. stol., a Knížka o štěpování Jošta z Rožmberka, vytištěná v Praze r. 1598. Kašpar hr. ze Šternberka projevuje ve svém pojednání o bylinářství v Čechách náhled, že zemědělství, ale zvláště sadařství nacházelo se za panování Rudolfa II. (1576–1611) na vysokém stupni, ano výše než v nejpokročilejších tehdy zemích, t. j. Anglii a Francii.
Nejhlubší rána zasazena výrobní činnosti národa českého, tedy také českému zemědělství, porážkou bělohorskou (8. list. 1620), persekucemi, konfiskacemi a hrůzami třicítileté války, které následovaly. Lid válkou ochuzen, neustálými pochody vojska vyssáván, o dobytek, plodiny, svrchky a potraviny rekvisicemi olupován, pustošením polí a vypalováním vesnic všech výrobních prostředků zbaven, od vrchností všelikými dávkami na penězích, práci a potravinách obtížen, k tuhé robotě přidržován, pro víru stíhán, hladem, morem a jinými svízeli pronásledován vzchopil se místem k zoufalé obraně, aby se opřel svým utiskovatelům a nesnesitelnému postavení svému unikl. Nastaly ony bezvýsledné bouře selské, které od r. 1621–1628 potrvaly, a též v pozdějších dobách kraje hrůzou, hořem a ještě větší bídou než před tím naplňovaly. Království České přivedeno válkou třicítiletou takměř úplně na mizinu. Statky starých rodů českých rozdány nebo levně rozprodány cizím dobrodruhům, nemajícím lásky ani k zemi ani k lidu. Nebylo města, vesnice a hradu, který by nebyl býval vydrancován nebo v popel a rum obrácen. Tisíce osad zmizelo beze stopy, role, vinice, chmelnice a sady zpustošeny, obyvatelstvo kleslo z 3,5 millionu na 750. 000 duší a z četného dříve chovu hospodářských zvířat zůstaly nuzné zbytky. Seřidlé obyvatelstvo musilo s kulturou započíti takměř znova. Leč i po této nejkrutější ráně zotavovalo se zemědělství české aspoň na velkostatcích, ovšem tuhou robotou nevolníků, dosti záhy, jak souditi lze ze spisů Bohuslava Balbína, který přečkav třicítiletou válku r. 1688 zemřel. Na statcích selských však šlo to nyní velmi těžce ku předu, poněvadž se lidu selskému za nových pánů ještě více přitížilo, tak že úplná poroba se stala nyní pravidlem. Od nesvědomitých vrchnostenských úředníků býval sedlák český neslýchaným způsobem týrán a uvalování nových nesnesitelných břemen tlumilo dřívější lásku k rodné půdě a živý dříve zájem pro zvelebení statku otcovského tou měrou, že lid zhusta dobrovolně opouštěl své dědiny, dávaje přednost nejistému osudu v cizině před jistým trápením domácím. Tyto smutné poměry překážely netoliko rozmnožení lidu selského, ale nedopouštěly vydatnějšího pokroku ani na velkostatcích a tím méně ovšem na malostatcích. Těmto nedostávalo se pro robotu a dávky hlavních výrobních činitelů: práce a kapitálu, oněm pak nedbalá práce robotníků nemohla býti prostředkem k dosažení intensivnější kultury. – Celá řada panovníků českých přešla, aniž by se bylo lidu selskému polevilo. Teprve velkodušný císař Josef II. ujal se se šlechetným zápalem a pronikavostí bystrého ducha svého žalostného osudu porobeného selského lidu, uznávaje dobře, že nepřirozené poměry, ve kterých úpěl, jsou největší překážkou pokroku hospodářského. Zmírniv a upraviv robotu r. 1775 dle určitých pravidel, zrušil patentem z 1. list. 1781 úplně nevolnictví, zavedl místo něho mírnější poddanství, postavil poddané pod ochranu krajských úřadů, podrobil berni též půdy vrchnostenské, čímž uleveno sedlákům, a umožnil konečně těmto zakoupiti sobě od vrchnosti půdu a státi se poměrně samostatným vlastníkem jejím. Změřením celé země a na základě toho provedeným soupisem druhů kultur a hodnoty půd (Josefinský katastr) zvýšena nejen právní ochrana majetku a hospodářský úvěr, ale umožněno též stejnoměrnější rozdělení břemen a daní. Rychlé stoupání lidnatosti v Čechách (od r. 1780–1786 o 160.000) a cen statkových podalo jasný důkaz o výbornosti těchto zákonův a nařízení.
V té době bylo již zemědělství učinilo v Anglii, Francii a Německu nemalé pokroky. Richard Welston zavedl do angl. hospodářství řepu a jetel; tabák a brambory se rozšířily; Jethro Tull vynalezl setbu řádkovou a Bakewell položil o málo později základ k velkolepému pokroku chovu zvířat hospodářských, který nás do dnešního dne naplňuje obdivem. Činnost svobodného národa, k němuž se družila v oboru tom též osvícená šlechta, připravila, jdouc ruku v ruce s moudrým zákonodárstvím, pozdější rozkvět britského zemědělství. Ve Francii povstala po pádu soustavy merkantilní přičiněním Quesnaye († 1747) škola fysiokratická, která zemědělství přisuzovala nejvyšší význam národohospodářský, a v Německu snažila se menší i větší knížata zavedením přesnější správy kameralistické povznésti trvale příjmy zemské. Při vysokých školách zřizovány stolice pro vědy kameralistické i nauky hospodářské, zakládány hospodářské společnosti, v jejichž lůně působili vynikající mužové, a literatura oborů těchto docházela nového vzpružení. Tento živější ruch v zemědělství nemohl při čilém tehdejším spojení s pokročilým západem evropským zůstati bez účinků na zemědělství české. Vynikající členové šlechty domácí obraceli po příkladě aristokracie sousedních zemí bedlivější zřetel ku zvelebení statků svých, zaváděli nové, v Anglii osvědčené soustavy hospodářské, nové výnosnější plodiny a užitečnější i ušlechtilejší plemena hospodářských zvířat. Středištěm těchto snah stala se »Společnost pro orbu a svobodná umění v království Českém«, založená 1. ledna 1770, jejíž prvním ředitelem byl hrabě František Pachta. Císař Josef II. rozšířil působnost její a povýšil ji organisačním patentem ze dne 1. října 1788 na »c. k vlasteneckohospodářskou společnost v království Českém«. Agrární zákonodárství Josefa II. vzbudilo zájem pro zemědělství u mnohých vynikajících mužů, jimiž zahájeno nové, utěšenější období. Neúmornou snahou Sasíka Schubarta z Kleefeldu, virtemberského faráře Bedř. Mayera a Girtlera z Kleebornu počalo se vzmáhati na rolích pěstování jetele a krmných řep, pastva ustupovala stájovému chovu zvířat, zejména skotu. Pěstování vojtěšky zavedl v Čechách záhy rytíř Raub, ředitel císařského panství († 1783), ale pěstování jetele, jak dále povíme, toliko pomalu se šířilo. Do téže doby spadá netušený rozkvět věd přírodních (Saussure, Priestley, Sennebier, Ingenhousz, Davy), které o životě bylinném a živočišném objevily jasnější názor a praktické počiny hospodáře vědecky vysvětliti, ospravedlniti neb opraviti se snažily. – Úspěchy výše zmíněných praktikův a výsledky vědeckého bádání spojil Albrecht Thaer v soustavný, ladný celek a stal se takto zakladatelem nové nauky hospodářské, pro jejíž rozšíření pracoval netoliko literárně, nýbrž i založením hospodářské školy v Celle a pak v Möglině. Podobně jako Thaer působil Jan N. Schwerz, zakladatel hospodářské školy hohenheimské r. 1819 v jižním Německu, a J. Burger, professor na universitě vídeňské, v Rakousku. Hospodářství střídavé, k němuž již Schubart a Reichart koncem XVIII. stol, ovšem ještě nedosti určitě, poukazovali, nabylo počátkem tohoto století snahou Albrechta Thaera určité podoby a vytlačovalo znenáhla i zlepšené hospodářství trojstranné z posic zaujatých. Hlubší a bedlivější vzdělání půdy lepším nářadím a pěstování hluboko kořenících rostlin pícních na poli otevřelo produkci rostlinné dosud téměř netknuté vrstvy země kulturní.
Vědeckým základem výživy a pěstování rostlin stala se po objevu Saussurovu, že rostlina dovede rozkládati vzdušný kysličník uhličitý, theorie uhlíková a vedlé této theorie humusová, dle níž hodnota půdy závisela na množství a druhu obsažené v ní prsti. Theorie tato vedla hospodáře znenáhla k pouhému hospodaření hnojařskému, tak že veškeré snahy jeho se nesly toliko k rozmnožení výroby mrvy chlévské. Vysoká cena a poměrně jisté výnosy obilnin, nedostatek odbytu pro plodiny průmyslové i obchodní a skrovná výnosnost dobytkářství ospravedlňovaly tehdy směr, při kterém zvířata hospodářská toliko k vůli hnoji chlévskému se chovala.
Všeliké přičinění, zdokonaliti hospodářství jak v theorii tak i v praxi, docházelo na půdě české velmi záhy vydatné podpory. Č. první ze zemí mocnářství rakouského mohou se vykázati stolicí pro nauky zemědělské. Působením c. k. vlasteneckohospodářské společnosti byl dekretem c. k. dvorské kanceláře ze dne 21. ledna 1790 dosazen za professora zemědělství Antonín šlechtic Zürchauer. Ku praktickým pokusům poukázána mu hraběcí canalská zahrada a dotace 300 zl. Dekretem ze dne 17. pros. 1812 přenesena stolice tato z university na stavovský polytechnický ústav, kdež do dnes trvá. Neméně ujímala se c. k. vlast. hosp. společnost pokusnictví hospodářského, k němuž zavdala též první podnět. Prvé pokusy vegetační s jetelem a vojtěškou konali professoři vysokého učení dr. Šchönbauer a dr. Mikan r. 1789. Tento konal též studia o nemoci bramborové a dal založením botanické zahrady a lučebné laboratoře pokusnictví nový směr. Výtečný předseda c. k. vlast.–hosp. společnosti hrabě Jos. Canal postavil za spolupůsobení professora Schmidta r. 1793 první vegetační a fysiologickou stanici českou v zahradě canalské. U pokročilejších větších hospodářů docházely prospěšné novoty záhy povšimnutí, ale u lidu selského, dosud poddaného a robotujícího, jevil se pokrok jen velmi pomalu. K rychlejšímu jeho šíření počala c. k. vlast. hosp. společnost vydávati hospod. kalendáře, z nichž první vyšel r. 1791. Již dříve od r. 1770 vycházely od téže korporace a její předchůdkyně českoněmecké spisy poučné, na př. J. Paula Ovčářství, T. Engelthalera O rozmnožování dobytka, Strachoty O cukrovce a j. Koncem stol. XVIII. a počátkem stol. XIX. došly u nás většího rozšíření dvě důležité plodiny, to jest zemák a cukrovka, které od té doby hrají v našem zemědělství a průmyslu významnou úlohu. Ze všech zemí středoevropských odpíraly Bavory a Č. nejdéle bramborům přijetí. Když pak r. 1791 bavorští sedláci přece pěstování jejich se chopili, nemohli se také čeští hospodáři na dlouho vítěznému postupu této plodiny ubrániti. Nejvydatněji zjednala kulturám zemákovým platnosti dvacítiletá válka (1792 až 1813) a hladová léta této doby, zejména r. 1770–71, kdy zemřelo v Čechách hladem 100.000 lidí a 25.000 se jich vystěhovalo do zemákové země, do Braniborska. Cukrovku pěstoval nejprve hrabě Canal a prof. Schmidt. První zdařilé pokusy o výrobu cukru děly se r. 1800 na hořickém panství hraběte Vrbny, načež od r. 1803 do r. 1814 zřízeno bylo u nás 26 menších cukrovarů. R. 1811 studoval professor Schmidt u předního pionéra cukrovarnictví Acharda k podnětu c. k. vlast hosp. společnosti techniku tohoto důležitého průmyslu hospodářského.
Houstnutím a zdokonalováním silniční síti, zřizováním železnic, vývojem strojnictví a průmyslu vůbec, jakož i pokrokem věd přírodních, zvláště lučby, nastala pronikavá změna poměrův a nové názory počaly otřásati theorií humusovou, která byla základem trvajících soustav hospodářských. Nejprve vznikla theorie dusíková, která ovšem theorii humusovou spíše doplňovala než vyvracela. Hospodáři seznavše totiž v dusíku nejdůležitější čili hlavní součásť výživných hmot rostlinných, měli za to, že v něm našli též přední živinu pro rostlinstvo samo a posuzovali hodnotu hnojiv dle množství obsaženého v nich dusíku. Theorie tato, jejíž přední zastánci a šiřitelé byli Boussingault, Wolf, Stöckhardt, Mulder, Lawes, Gilbert a j., našla též v praxi, s jejímiž skutečnostmi snadno v souhlas uvésti se dala, záhy četných příznivcův. Ačkoliv theorie tato dlouho udržeti se nemohla, ustupujíc lepšímu přesvědčení, přece si získala tu zásluhu, že přispěla ku všeobecnému rozšíření důležitých hnojiv dusíkem bohatých, jako: guana, pokrutin olejných, moučky kostní, solí ammonatých i dusičnatých a j. Zdokonalením analytické lučby podařilo se stanoviti přesněji složení půdy, vzduchu a těla bylinného. Tím obracela se také pozornost vždy více k nerostným či popelným součástem rostlin. Nejdříve upozornil na důležitost jejich Sprengel, ale teprve výtečný lučebník Justus Liebig zbudoval na jejich základě nové učení o výživě rostlin, které ve svém proslulém díle »Die Chemie in ihrer Anwendung auf Agricultur und Physiologie« uveřejnil a takto naukám hospodářským vůbec nový směr udělil. V odporu k theorii humusové a dusíkové učil Liebig, že úrodnost rolí závisí jediné na zásobě bylinných živin nerostných v půdě, kdežto kysličník uhličitý a sloučeniny dusičnaté poskytuje rostlinám ovzduší v přehojné míře, a snažil se dokázati, že přední úlohou hospodáře jest, nahraditi půdě ono množství látek nerostných, zejména sloučenin fosforečných a draselnatých, které jí úrodami odňaty byly, při čemž o humus a dusík netřeba mnoho se starati. Dokonalým vítězstvím této tak zv. minerální theorie, která ovšem později mnohých doznala oprav, nabyly nerostné živiny a umělá hnojiva mezi hospodáři velkého významu. Zvláště fosforečnany zaujaly mezi těmito látkami vynikající důležitost a jejich hojným upotřebením vzrostla výroba bylinná měrou velkolepou.
Převraty tyto na poli vědeckém byly u nás od počátku bedlivě sledovány, jak toho důkazem nejen neustálé proměny soustav hospodářských, zejména na velkostatcích, ale též publikace c. k. vlast.-hosp. společnosti. Vedlé toho jevil se v Čechách na poli praktickém utěšenější ruch. Úhoru v trojstranném hospodářství, které bylo nejen na malých, ale též na velkých statcích, – byť zde i v podobě zlepšené, – dosud vládnoucí soustavou, ponenáhlu ubývalo ve prospěch jetele, luštěnin a okopanin, zejména bramborův a cukrovky. Velmi se přičinil o tuto přeměnu staré soustavy František Horský jako úředník knížete Schwarzenberka v Libějicích, usiluje, zvláště při tehdejší nízké ceně obilí (1837), o rozšíření pěstování jetele jak na zmíněném panství, tak i na okolních statcích. Hospodářství střídavé, jehož předním apoštolem byl dle vzorů anglických, jak výše zmíněno, Albrecht Thaer, razilo si vedlé zlepšeného hospodářství trojstranného v Čechách cestu povlovněji než v sousedním Německu. První zmínku o prospěšnosti a praktickém provedení jeho nacházíme ve zprávě Jakuba Sršně, rychtáře v Cerhenicích, z r. 1818, ač c. k. vlast.-hosp. společnost již r. 1813 vydala Návrh navedení k střídavému hospodářství s příkladem přechodu od třístranného hospodářství k střídavému od Ludv. Fischera. Velkých zásluh o rozšíření této soustavy získal sobě Frant. Horský jednak živým příkladem, který provedl na panství libějickém s velkým úspěchem, zvýšiv výrobu o 60–110% na výměře 3436 měr, jednak činností publicistickou a literární, sepsav »Vorzüge der Fruchtwechselwirtschaft durch Thatsachen bewiesen 1845« a Všeobecné rozšíření střídavého hospodářství co nejúčinnějšího prostředku k zvelebeni národního bohatství, 1861. Zlepšené trojstranné a zvláště střídavé hospodářství vyžadovalo, nemajíc úhoru, nejen více, ale též hlubší a bedlivější přípravy půdy, než byla dosud obvyklá, a rostliny nově do osevných postupů přijaté, okopaniny a rostliny průmyslové i obchodní žádaly též po dobu vegetační dokonalejšího spracování ornice a různých prací ošetřovacích. Tím byl hospodář nucen věnovati též větší pozornost zdokonalení nářadí polního a melioracím pozemkův, a to tím více, že dělnické síly zvýšenou po nich poptávkou stávaly se vzácnějšími a dražšími.
Základ ku zdokonalení nářadí orebného položili bratři Veverkové r. 1827 vynálezem českého ruchadla, za jehož zdokonalení děkujeme Horskému, Kaincovi a Henigsteinovi. Na velkostatcích zavedeny záhy podryváky německé, později Horského, Kleylea, Innfelda a americké, pak lepší brány hohenheimské, brabantské, Innfeldovy, štýrské, klikaté anglické; válce nejprve dlouhé dřevěné, upotřebené již v XVII. stol. (Hochberg, Adeliches Land-und Feldleben, 1684), nahrazovány pak trojdílnými litinovými, ježatými, krabatými, prstencovými a talířovými; harky, zvláště Horského v létech čtyřicátých; později 2–3radličné angl. pluhy k podmítaní; záhy pak již trhadla a plenidla. Na všech takměř velkostatcích byly již v létech padesátých rozšířeny Horského obdělávací a kopčicí stroje, sedí bubínkový a obdělávací stroj na cukrovku. Záhy dostaly se do hospodářství českých, a to opět snahou Horského, albánské stroje širokosevné, pak řádkové stroje bubínkové na řepku a kukuřici, konečně v létech padesátých řádkové stroje Garettovy soustavy lžičkové. Stoupající intensita hospodaření, zrušení roboty a úbytek pracovných sil vyžadovaly na velkostatcích též pro ostatní výkony hospodářské zavádění strojů, práci a čas nahrazujících. Proto došel již v létech padesátých stroj žací (Samuelsonův, Howardův, Hornsbyův) uznání a rozšíření. Stroje mláticí, nejprve ruční (Hensmanovy a Borroschovy), opatřovali sobě hospodáři již v létech čtyřicátých, později pak vydatněji a levněji pracující mlátičky žentourové. Parní mlátičky anglické byly na mezinárodních trzích v Praze již v létech padesátých vystaveny. K čištění obilí rozšířily se záhy mlýnce větrné a později třídiče. Na řezanku měl malý hospodář starou stolici takřka všeobecně až do let šedesátých, kdežto velkostatky o mnohem dříve již si opatřovaly řezačky soustavy novější, kruhadla na řepu a šrotovníky. Rozšiřování lepších strojů a nářadí hospod. prospívaly též výstavy, s počátku ovšem velmi skrovné. R. 1808 vystavena v hraběcí canalské zahradě, která byla až do r. 1872 stálým hospod. výstavištěm, řezačka na řepu a r. 1817 šrotovník soustavy Passemora Sinksona. Od r. 1832 vystavovány hospod. stroje též při veškerých výstavách ovčích a tvoří až do dneška při všech podobných podnicích jednu z nejrozsáhlejších skupin výstavních. Po létech padesátých činilo strojnictví hospod. zvláště velkolepé pokroky a razí čím dál, tím dokonalejším výrobkům svým od té doby s velkým úspěchem cestu i do hospodářství rolnických. Parní pluhy, parní mlatičky zaváděny na velkostatcích a novější dobou se šíří zejména upotřebení těchto jednotami hospod., zámožnějšími obcemi i mezi rolnictvem a zužitkování parní síly věnuje se vůbec všemožná pozornost.
V oboru meliorací shledáváme větší pokrok teprve v létech padesátých, kdy pouta zemědělství tíživší se uvolnila a zrušením veškerých soukromých práv a služebností na cizích pozemcích poslední překážky pro podobné podniky odstraněny byly. Záhy po vynalezení odvodňování trativody trubkovými v Anglii zakoupilo c. k. ministerstvo orby odtamtud r. 1852 dva lisy na trubky s příborem nářadí trativodného a půjčovalo je meliorujícím statkům. Již r. 1854 podniknuty první drenáže na statcích knížete Schwarzenberka a je následovaly velkostatky jiné, tak že Č. kráčely v příčině této v popředí pokrokových snah. R. 1859 ustanovila c. k. vlast.-hosp. společnost kulturního inženýra. Avšak také na velkostatky povoláváni z Němec, zvláště z Hannoverska, kulturní i luční inženýři a zkušení lukaři, kteří, majíce před očima poměry své vlasti, vždycky s úspěchem nepracovali. Od let šedesátých do let osmdesátých prováděny již meliorace od sil domácích as na celkové výměře 8000 ha. V r. 1883 zřízena usnesením zemského sněmu ze dne 4. srpna kancelář kulturně technická a přidělena zemědělské radě, kdež započala r. 1884 svou činnost. Vedlé četných meliorací na větších a menších statcích dlužno zejména uvésti z čelnějších podniků jejich: úpravu Mrliny a přítokův (od r. 1885–90), družstevnou melioraci v okrese hořickém (2000 ha), upravení potoka Sázavy (1888–90). K vychování lukařů, zručných dělníků melioračních a ku výcviku rolníků v tomto důležitém odvětví kulturním zřízen při vyšším hospod. ústavu v Táboře r. 1883 čtyřnedělní ambulantní kurs lukařský, který za řízení prof. Frant. Bolecha vykazuje výborné výsledky, a r. 1890 praktický kurs ku vzdělání lukařů při kulturně technické kanceláři rady zemědělské. Nejnovější dobou razí sobě meliorace pozemkův a luk odvodňováním a povodňováním volnější cestu i do hospodářství rolnických, k čemuž příklady velkostatků, četné školy hospodářské, spolky a přednášky kočovné velice přispívají.
Překvapující pokroky učinilo v posledním století, zvláště od doby úplného uvolnění rolnictva, hospod. stavitelství. Tvářnost statkův a vesnic úplně se proměnila, jak toho všeobecný postup kultury, stoupající potřeby rodiny hospodáře a rozvoj hospodářství samého žádaly. Stavby prováděny čím dále, tím solidnější, bezpečnější, pohodlnější a úhlednější. Velmi pěkně zobrazovaly pokrok tento modely statků vystavené na zem. jub. výstavě r. 1891. Vzorné plány a rozpočty selských statků pro veškeré svérázné krajiny české vydány pílí svob. pána Arthura Hohenbrucka a prostřednictvím zemědělské rady pro království České.
Výběru vhodných odrůd plodinových a střídání semen věnováno v prvních desítiletích našeho věku málo pozornosti, ačkoliv c. k. vlasteneckohosp. společnost poskytovala snahám v oboru tom se jevícím vydatné podpory, rozdělujíc vyhlášená semena k pokusům. Pro pšenici frankenšteinskou původu slezského jezdili hospodáři východočeští již v první třetině tohoto století, chválíce její výnosnost a otužilost. Z českého osiva nabylo za hranicemi již tehdy zvučnější pověsti a většího rozšíření české, horské, trsnaté žito (křibice) a v létech čtyřicátých dostalo se k nám žito obrovské či rákosovité (secale cereale arundinaceum), nedošlo však obliby. Pro kvetoucí pivovarství české, jakož i v dobách nedostatku pro potravu lidskou pěstován ode dávna dvojřadý ječmen ve výborných odrůdách, jichž osivo obnovováno na př. z Hané, a dařil se zejména od té doby, kdy se mu v okopaninách dostalo vhodných plodin předchozích. Přítomnou dobou sejí se četné nové, bedlivě vychované odrůdy vynikající hodnoty. Po celý středověk, ano ještě v tomto století byl chudší lid, zejména v krajích horských, poukázán na oves jako chlebnou plodinu, která dříve také sloužila za surovinu k výrobě piva. Pěstovaly se odrůdy ovsa latnatého i smetáku, černého (Hochberg, Adel. Land- u. Feldleb., 1684), bílého, vesměs výborné jakosti, tak že i za hranicemi nacházely hojného odbytu. Proso, ač dítkem teplejších krajů, nabylo u nás nemalého rozšíření a takměř dokonale znárodnělo; v tomto století však pěstování jeho spíše se uskrovnilo a soustředilo hlavně v Polabí. Kukuřice byla u nás dle zmíněného spisu Hochbergova již přede dvěma stoletími známa, ale pěstovala se více v zahradách. Výroba zrna jejího nedosáhla ani později vážnějšího významu, ač c. k. vlast.-hosp. společnost ji na místě chorobou stižených zemáků již v létech čtyřicátých doporučovala. Za to však pěstována již v létech padesátých s úspěchem jako zelená píce, jejíž vydatnost a hodnota vzmáhajícímu se dobytkářství nemálo prospěla. Pohanka, kterou nepochybně již za válek křižáckých bojovníci křesťanští přinesli z Turecka, náležela již v XVII. věku mezi naše obecné plodiny hospodářské. Choulostivost její bránila však většímu rozšíření, tak že se od let čtyřicátých pěstuje většinou jen jako zelená píce. Při mizení úhoru z hospodářských soustav dobývaly sobě luštěniny: hrách, čočka, vikev, bob obecný, hrachor setý, cizrna, vlčí bob, fazole a bob sojový vždy více platnosti, a to dílem jako plodiny zrnoplodné, dílem jako rostliny pícné. Podobnou úlohu hrají zemáky, o nichž r. 1842 vydal hrabě dr. Bedřich Berchtold obšírnou monografii (die Kartoffeln), pak cukrovka, řepa krmná, tuřín a vodnice. Židovské brambory (helianthus tuberosus) a čekanka nedospěly pro obmezenou spotřebu k větší důležitosti, ač s čekankou činěno novější dobou mnoho pokusů. Z rostlin pícních vynikl nejvíce jetel červený, stav se, jak již výše dolíčeno, ku konci předešlého a počátkem tohoto století takřka heslem pokroku hospodářského. Vojtěška nemohla při zvláštních požadavcích svých k poloze a půdě dojíti téhož rozšíření, ač se k nám z Francie dostala již dříve, v XVII. stol. Počátkem tohoto století objevil se u nás též vičenec. Kolenec byl sice již dávno znám, ale nedošel tak, jako ptačí noha, vikev pýřitá, sveřep obrovský a muchar, ač byly vesměs již od let čtyřicátých hospodářům doporučovány, většího povšimnutí. Z rostlin olejných pěstuje se řepka a řepice již od dob Marie Terezie, která r. 1768 vydala patrimoniálním úřadům rozkaz a návod ku pěstování těchto plodin. Nejvyšší rozkvět této kultury znamenáme od r. 1840–50. Objevení a systematické využitkování pramenů petrolejových v Pennsylvanii zadalo našemu olejnictví nejtěžší ránu a obmezilo značně jeho rozvoj. Pěstování máku, v Čechách od věků známé, v posledním století částečně z týchže příčin, jako u řepky uvedeny, spíše se ztenčilo. Slunečnice a madia olejná u nás jako plodiny hospodářské rozšíření nedošly. Z rostlin přadných stál od šerého pravěku českého, jak toho starobylé památky důkazem, len na prvém místě, a plátenictví české dobylo sobě v pozdějších dobách, tak jako slezské, světového jména. Císař Josef II. měl péči, aby tento pramen výživy chudému horskému obyvatelstvu i při vzmáhající se soutěži cizozemské zachoval. Zařizováním velkých mechanických přádelen v Anglii, počínaje r. 1830, ujal se tohoto dosud domácího průmyslu velký kapitál, aby zahájil výrobu továrnickou. Tím stal se úpadek českého lnářství neodvratným. Poslední ránu zasadilo mu pěkné a levné zboží bavlněné. Týmž způsobem pokleslo v tomto stol. i pěstování konopí a provaznictví české.
Teprve zrušením roboty r. 1848, kdy rolník mohl věnovati veškeré hmotné i duševní síly vlastnímu hospodářství a kdy také velkostatky, zbaveny jsouce robotníků, snažiti se musily zjednati za ušlé takto síly dělné náhradu v důmyslnějším a přesnějším způsobu hospodaření, nastal všeobecně utěšený ruch a hbitější pokrok v zemědělství českém. Vodítkem vědeckým byla mu nauka Liebigova o výživě rostlin a zvířat, která vůbec položila nejen hospodářství polnímu, ale též průmyslu hospodářskému pevnější základy a učinila lučbu největší dobroditelkou zemědělství. Dobrým příkladem předcházely velkostatky, všímajíce sobě každého nového dokonalejšího způsobu kulturního, každého pokroku věd přírodních i nauk hospodářských. Zvláště pěstování továrnických plodin, hospod. průmysl, pěstování píce na polích a lukách, meliorace, chov a krmení zvířat učinily za posledních desítiletí rychlý krok ku předu. Rozšířené spojení obchodní upravilo a ustálilo ceny obilní tak, že stébliny nezaujímají více přední místo mezi plodinami a postrádají následkem vystoupení a rozšíření zhoubných nemocí, tak jako zemáky, dřívější výhody bezpečného výnosu, ačkoliv na základě novější pathologie rostlinné nalezeny proti chorobám mnohé ochranné prostředky. Do popředí vstupují více obchodní plodiny, které zvláště od té doby, co opatřiti lze potřebná soustředěná hnojiva, staly se zdrojem blahobytu rozsáhlých krajů v severní a střední části Čech.
Z hospodářských soustav rozšířilo se po většině statků hospodářství střídavé, v krajích nejpokročilejších pak a v okolí velkých měst nebo průmyslových míst hospodářství volné a zelinářství polní. Chmelařství a štěpařství zaznamenávají rovněž nemalý pokrok.
Chov zvířat hospodářských (viz Čechy, dobytkářství) povznesl se rovněž teprve v tomto století měrou netušenou. Příčinu toho hledati dlužno v houstnutí obyvatelstva a v postupu kultury vůbec, který měl za následek neustálé stoupání cen výrobků živočišných. Chov dobytka, který dříve považován za nutné zlo, počínal po úplném uvolnění půdy r. 1848 býti výnosným. Chov ovcí tenkovlnných pozbyl ovšem významu, ale na místo jeho vstoupil chov ovcí masařských s bohatým, byť i méně něžným rounem. Vzdor husté síti železniční rozmnožil se chov koňstva. Nauky Darwinovy vedly hospodáře též na tomto poli k jiným názorům a ku přesnějším pojmům v oboru plemenitby zvířecí. Na místo plemenění dle plemen nastoupil výběr plemeniva dle individuální hodnoty a individuálních výkonů. Vzrůstající potřeba na trzích pobízela hospodáře čím dále, tím více k vydatnější výrobě látek živočišných, k jejímuž uskutečnění mu posloužilo velice poznání, že jednotlivec toliko v jediném směru dosáhnouti může výsledků vynikajících, že tedy třeba, jako v jiných pokračujících oborech činnosti národní, i v chovu zvířat práci děliti. Za tou příčinou oddělen přesně chov, zejména odchov zvířat hospodářských od pouhého držení dobytka; každý druh dobytka chová se a drží jen tam, kde slibuje nejvyšší výnosy, tu skot, tam koně, onde ovce a jinde opět vepři. Dělbu tuto shledáváme nejen mezi jednotlivými statky nebo dvory velkostatkův, ale též ve velkých obrysech mezi jednotlivými krajinami českými, zvláště horskými a rovinatými, řídčeji a hustěji obydlenými. Též menší odvětví zvěrochovu stala se novější dobou výnosnějšími. Obchod s vejci se rozvinul měrou velikolepou a drůbežnictví vůbec, jehož si dle zpráv z XV. a XVI. stol. již naši předkové velmi všímali, zaujímá nyní, zvláště na malostatcích, důležité místo.
Při líčených změnách poměrů národohospodářských a rychlém postupu kultury ve střední Evropě vůbec, tedy také v Čechách, stoupala nemálo cena pozemků. Současné klesání hodnoty peněžné a rostoucí potřeby obyvatelstva vyšinuly ceny potřeb hospodářských a mzdy dělnické, a to vyšší měrou, než stouply ceny výrobků hospodářských. Hospodář nynější zápasí tedy s obtížemi daleko většími, než jeho předchůdci, a jest mu toho dovésti, aby na stejné výměře vyráběl o mnohem více, než dříve se dělo, a upotřebiti musí na tutéž plochu pozemkovou podlé výnosu dvoj- až trojnásobně většího kapitálu. Hospodařiti s větším kapitálem, s větší pílí a dovedností, tedy s větší důsažností, znamená přechod od velkých podniků hospodářských k menším, který se jeví novější dobou v tom, že velkostatky vždy více se chýlí ku pronájmu jednotlivých objektů (dvorův) a že majetek rolnický za posledních dob nemálo vzrostl.
plodné půdy bylo | r. 1791 | r. 1891 |
v panském majetku | 1,853.008 ha | 1,677.454 ha |
v selském majetku | 2,614.458 ha | 3,288.693 ha |
K rozšíření, zobecnění a urychlení pokroku v zemědělství přispěly vedlé uvedených příkladů též nemálo: odborné školství, utěšeně se vzmáhající život spolkový, čilá činnost badatelská a literární. R. 1850 zřízeny snahou vynikajícího hospodáře a spisovatele hospodářského Ant. ryt. Komersa a ryt. Horského z Horskyfeldu, jakož i podporou Jana Adolfa kníž. Schwarzenberka a hrab. Frant. ThunHohenšteina dvě rolnické školy: německá v Libverdě a česká v Rabíně. Později r. 1856 zřízen vedlé roln. školy vyšší hospod. ústav v Libverdě a r. 1864 v Táboře. Ježto uvedené dvě rolnické školy záhy potřebám rolnictva nestačily, rozmnožovány ústavy tyto, a od r. 1884 též rolnické školy zimní za součinnosti místních korporací, správy zemské a c. k. vlády tak hbitě, že dnešního dne Č. vynikají rozvojem školství zemědělského nad veškeré korunní země říše. Vedlé dvou stálých zemských kočujících učitelů hospodářských a jedné učitelky mlékařství působí ředitelé roln. škol zimních jako kočující učitelé okresní. Učitelové tito, jakož i četné zemědělské školy pořádají ročně velký počet kratších, speciálních kursů z různých odvětví zemědělských pro rolnictvo, učitelstvo národních škol a j. (Viz též Čechy, školství odborné.) V r. 1827 čítaly Č. mimo ústřední c. k. vlast.-hosp. společnost toliko 13 spolků filiálních v tehdejších krajských městech. Spolky tyto, které teprve r. 1860 byly od c. k. místodržitelství potvrzeny a jimž zároveň povolena větší samostatnost, počaly ve svém obvodu zakládati pro jednotlivé okresy odbory, tak že se čítalo již r. 1862 v obvodu 9 krajů 72 odborových spolků, které měly se spolky krajskými dohromady 8721 členů. Tehdy již čilý život spolkový, jevící se četnými schůzemi, poučnými přednáškami, rozhovory, zakládáním knihoven, výstavami, orbami o závod a p., povznesl se ještě více, když r. 1867 prohlášen byl nový říšský zákon spolčovací. Dne 27. bř. 1872 byla c. k. vlast.-hosp. společnost, jejímž předsedou byl právě Karel kníže Schwarzenberg, z ohledů politických úřadně rozpuštěna a na místě jejím zřízena 13. června 1873 zemědělská rada pro král. České. Ježto se jevila všeobecná tužba u obou národností po upravení zemědělské rady na základech více samosprávných, schválena reorganisace její v uvedeném smyslu dne 8. ledna 1880, při čemž položena ve stanovách jejích obzvláštní váha na stálou spolučinnost spolků hospodářských. Prvním předsedou jmenován Karel kníže Schwarzenberg, druhým vedlé něho A. Em. rytíř Komers. V r. 1872 bylo s radou zemědělskou ve spojení 372 zemědělských spolků s 51.500 členy a r. 1884 již 514 spolků. V témže roce odštěpily se valnou většinou (196 s 20.000 členy) německé hospodářské spolky a utvořily sobě nové středisko »německou ústřední hospod. jednotu« se sídlem v Litoměřicích. Dne 20. března 1891 schválen na základě vídeňských ujednání politických z r. 1890 nový statut, jímž zemědělská rada rozdělena ve dva samostatné národní odbory (český a německý), spojené toliko ústředním předsednictvím. Prvním ústředním předsedou jmenován kníže Ferdinand z Lobkovic. Vedlé c. k. vlast. hosp. společnosti a jejích nástupkyň působil od r. 1867 Hospod. klub, který se později proměnil na Hospod. společnost pro král. České a r. 1888 na základě změněných utrakvistických stanov na Hospod. ústřední společnost pro král. České, jejímž předsedou zvolen kníže Ferd. z Lobkovic a po jmenování tohoto předsedou rady zemědělské, JUDr. Bedřich kníže Schwarzenberg. Touto dobou působí v Čechách více než 700 jednot zemědělství vůbec nebo jednotlivým odvětvím jeho sloužících.
Zároveň s životem spolkovým povznesl se také ruch výstavní. Již v l. 1845–47 uspořádala C. k. vlast. hospod. společnost na několika místech výstavy skotu. Větší všeobecné výstavy se odbývaly v l. 1851, 1852, 1854 a 1856, z nichž poslední byla nejskvělejší. V létech následujících až do r. 1864 pořádány výstavy tyto pravidelně v květnu. Již v létech padesátých rozšířil se ruch výstavní také po venkově, kdež krajské a okresní spolky horlivě těchto podniků se ujímaly. Poprvé r. 1867, pak v l. 1868–71 odbývány v Praze tak zv. výstavní trhy s rostoucím úspěchem. Na posledním trhu vystaveno bylo již 800 strojů hospodářských a četná zvířata plemenná. Činnost výstavní na venkově sesílena byla r. 1869 tím, že ministerstvo orby povolilo pro krajinské výstavy a pro výstavy okresní peněžité odměny za chov dobytka. Pro výstavy krajinské rozdělena země na 7 obvodů. Roku 1874 získala zemědělská rada nájmem od zemsk. výboru stálé výstaviště v Královské oboře a zřídila na něm podporou c. k. ministerstva orby stálé výstavní budovy. Roku 1875 od 15.–18. kv. odbýván zde první trh výstavní, druhý r. 1876 a r. 1877 hospod. průmyslová výstava (490 vystavovatelů), r. 1878 mezinárodní hospod. trh s výstavou dobytka a drůbeže, a r. 1883 největší zemská výstava hospodářskoprůmyslová v tomto století, se 600 vystavovateli a 4000 předměty. Poslední hospod. výstava odbývána za příležitosti všeobecné zemské jubilejní výstavy r. 1891. Na venkově odbývány za posledních desítiletí menší výstavy pro obvod jednotlivých hospod. spolků i besed hospod. a zahrnující v sobě buď zemědělství a zemědělský průmysl vůbec, nebo toliko některé speciální odbory jeho. Výstav těch byl počet tak velký, že není takměř hospod. spolku, ani větší osady, v jejíž lůně by nebyl takový podnik se zrodil.
Badatelská činnost v oboru zemědělství, k níž prvé začátky položeny koncem předešlého a počátkem tohoto století, nabyla r. 1857 zařízením několika pokusných stanic, na př. v Praze, Zbraslavi, Slaném, Libverdě, Malém Újezdě u Plané a j., nového podnětu. Uznání došly zejmena práce dra Theod. Gohrena v Libverdě, prof. Ant. Bělohoubka, a v novější době Frant. Farského v Táboře i prof. Ullíka v Libverdě na poli fysiologie rostlinné a živočišné. Nový směr v oboru hospod. správovědy a taxace, který dochází nejen u nás, ale i mezi odborníky zahraničnými čím dále tím více přívrženců, označují badatelské výsledky prof. dra J. B. Lambla. Od r. 1877 působí při zemědělské radě kontrolní stanice ku prozkumu výrobků hospodářských, průmyslových a semen řízením dra Otakara Nickerla a Jos. Klaudiho. Při četných odborných školách hospodářských činí se stále pokusy a výzkumy ve všech odvětvích hospod. a výsledky se rozšiřují buď živým slovem nebo publikacemi.
Utěšený pokrok znamenati lze za posledních desítiletí v literatuře a publicistice zemědělské. Bibliografické výkazy obsahují netoliko encyklopaedická pojednání o hospodářství polním vůbec, nýbrž i četné práce speciální a monografické o jednotlivých odvětvích. V obou skupinách shledáváme nejen spisy populární pro praktiky, zejména pro rolnictvo, ale též cenné práce vědecké. Vedlé větších odborných časopisů (2 českých a 1 německého) v Praze, vycházejí péčí hospodářských spolků četné menší časopisy, které vedlé záležitostí spolkových obsahují též poučné, pro místní poměry upravené články pro členstvo jednoty.
K rozšíření vědomostí odborných přispěje nemálo museum zemědělské, k jehož zřízení dala podnět zemská jubilejní výstava r. 1891. Většina četných a krásných předmětů zemědělství českého zde vystavených byla pro podnik tento získána. Bkt.