Ottův slovník naučný/Čechy/Dějiny stavitelství

Ottův slovník naučný/Čechy
Mincovnictví a mince	Dějiny stavitelství	Dějiny zemědělství českého

Údaje o textu
Titulek:	Čechy: Dějiny stavitelství
Autor:	Jan Herain
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 388–414. Dostupné online
Licence:	PD old 70

IX. Dějiny stavitelství.

Zdali naši předkové, pohanští Čechové, ve svých sídlech, které dosud zaujímáme, dovedli vápno páliti, maltu dělati a zdi budovati, není nám známo, poněvadž věrných historických zpráv vůbec se nedostává, a z naší archaeologie na to dokladů nemáme.

Severně od Černého moře, kde Slované svá prvotní sídla měli, mohli se Slované seznámiti se sousední kulturou řeckou a římskou, na pobřeží Černého moře v stavbách velice vyvinutou. Aby mohli tvrdý kámen ovládati a jej na různé tvary přizpůsobiti, k tomu bylo třeba znalosti kovu a zvláště železa. Této znalosti staří Slované, pokavad ve svých prvotních sídlech společně byli a se ještě nerozešli, jistě nepostrádali. Není pochybnosti, že veškeré větve slovanské, nyní v různých sídlech roztroušené, znaly železo, stříbro, zlato, měď, olovo; neboť všechny kmeny užívají jmen těchto kovů stejně, což jest známkou, že Slované, než se ze své pravlasti do nynějších svých sídel uchýlili, tyto kovy znali.

Dosud se nám nepodařilo v českém stavitelství zjistiti nějakou práci z kamene provedenou, která by svým stářím do doby pohanských Čechů sahala a na spracování nástroji bronzovými nebo železnými poukazovala. O dřevěných stavbách máme již dosti hodnověrných zpráv od našich i sousedních kronikářů. Slovanský kmen Luticů měl na Retře ještě v XI. stol. dle kronikářů německých v lese dřevěný chrám, a svá sídla měli v lesích při vodách, tak jako měli Prusové a Pomořané podobné budovy ještě za křižáckých tažení ve XII. a XIII. století proti nim od Polanů, Čechů a řádu Německých rytířů podnikaných. Později stavěli své hrady na náhorní roviny, jako Vyšehrad, Hradčany a t. d.

Stavby předhistorické.

O prvotních českých stavbách pohanských Čechů víme bezpečně, že byly dřevěné a stály při vodách; alespoň co se týče hradů, máme takovéto zprávy; o zděných hradech, chrámech pohanských Čechů a obydlích lidových nemáme na tu dobu žádné zprávy bezpečné, ani jiného dokladu.

Svého času nalezl archaeolog P. Krolmus pohanské »božiště« na Skalsku v Boleslavště, jež do jednoho sloupu bylo sklenuto a na jehož zdech prý runové písmo bylo vyryto. Dnešní archaeologové však nepřikládají tomuto sklepení té ceny, jako P. Krolmus.

Kdybychom se opírali o zprávu Zelenohorského rukopisu, kde kněžna Libuše vypravila posla pro »Radovana od kamena mosta«, pak bychom měli před sebou svědectví pro kulturní historii českého stavitelství nad míru důležité. Dle této zprávy měli bychom zajištěno, že již před koncem osmého století v Čechách kamenem na maltu se zdilo a co nejhlavnějšího jest, i klenulo. Jelikož však s jistých stran pravost Zelenohorského rukopisu béře se v pochybnost, nechceme na tomto svědectví stavěti a nějaké důsledky z něho vyvozovati.

Máme však v Čechách stavby tak zvané »předhistorické«, které nějaký národ nebo kmen zde bydlící dělal, aby se uchránil před nepřítelem. Jsou to »kamenné valy« na vysočinách a vrších položené, jejichž 3 strany srázovité jsou, a na čtvrté straně, odkud se vstupovalo do valu, byl před tímto příkop hluboký, uměle prorvaný, kolem do kola po hraně srázu naneseno a nastaveno množství kamene »na sucho«; na straně, odkud byl příchod do valu, tam nechána propůstka. Na př. Plešivec u Jinec, Slánská hora, a Žďar u Rokycan a ještě as 30 podobných valů máme v Čechách objevených a v Památkách archeologických popsaných. (Viz Pam. arch. díl XV. z r. 1891.) Hradišť se »spečenými valy« vykazují Památky arch. několik v Čechách (asi 9), kdežto hradišť »s hliněnými valy« čítají Památky arch. ke 108 v Čechách. Takovéto valy sloužily lidu na pochodu za ochranu i obranu při vpádu nepřátel a možno je považovati za stavby lidové, kterým archaeologové dle nalezených artefaktů značné stáří přisuzují.

Ctihodný kronikář Kosmas († 1125) jest nám pro stavitelství své doby, tudíž doby nejstarší, nejspolehlivějším pramenem; neboť co viděl a slyšel za své doby a nám zaznamenal, to jest zpráva spolehlivá; starší dobu, o které píše, líčí tak, jak od starců z vypravování slyšel, tudíž jsou tyto poslední zprávy jeho méně spolehlivé. Nejstarší zprávy, které Kosmas z doby pohanské v Čechách uvádí, jsou hrady: Vyšehrad, hrad Pražský (Hradčany), Děvín, Tetín, Libušín, Žatec, Levý Hradec co hrádek, Budeč a Vlastislav; zdali byly však ze dřeva nebo kamene, nepovídá.

Stavby románské.

Rokem 874, kdy Bořivoj a po něm celý národ přijal křesťanskou víru na moravském dvoře krále Rostislava, učiněn počátek v církevním stavitelství v Čechách postavením prvního chrámu ku cti sv. Klementa na Levém Hradci, jenž byl kulatý, a druhého chrámu P. Marie na hradě Pražském »na dráze u velkých vrat«, jak kronikář Kosmas poznamenal.

Dle podání lidového a dle pozdějších kronikářů přičítá se založení okrouhlých kostelíků v Litomyšli a Hradci (nyní Hradec Králové) též knížeti Bořivoji, jenž je ke cti sv. Klementa v těchto hradech pomezních postavil a jež »prý« sv. Cyrill vysvětil. Témuž knížeti přičítá se stavba okrouhlé kaple sv. Klementa na Vyšehradě. Kostel sv. Jiří na Hradčanech stavěn kníž. Vratislavem († 926); r. 973 proměněn v klášter a uvedeny do něho panny řádu sv. Benedikta, první toho druhu v Čechách; byl-li i tento kostel okrouhlý, nevíme, protože později přestavěn zúplna. Knížeti Spytihněvu připisuje se založení okrouhlého kostela sv. Petra a Pavla v Budči (v Kovarech). Původní kostel sv. Víta na Hradčanech založil sv. Václav; kostel však teprve r. 928 vysvěcen a r. 1096 opět ve větší okrouhlý přestavěn. Kosmas velice chválí zbožnou mysl knížete Bořivoje, jenž »tolik kostelů vystavěl«, jakož i Boleslava II., který 20 kostelů založil. Převážná většina jmenovaných kostelů a kaplí jest tvaru okrouhlého a mnohé z nich, a to právě starší, nesou jméno Klementa; tyto prvotní svatyně byly rozměrů malých, skládaly se z lodi půdorysu okrouhlého, na jejíž východní straně vystupoval půlkruhový přístavek na venek, v němž oltář umístěn a kterýžto přístavek apsidou se nazývá.

Okrouhlých kaplí a kostelíků takového tvaru, jako jest kaple sv. Kříže v Poštovské ulici, máme v Čechách ještě slušný počet. Jest to tvar, jaký na západě v Němcích se nevyskytuje, a zvláště ne v tomto stáří, jakým se naše okrouhlé církevní stavby vykazují. V těchto kulatých svatyních spočívá zvláštní ráz a samostatnost českého církevního stavitelství od současných tvarů našich sousedů na západě valně se lišících.

Touže dobou, kdy u nás (r. 874) v Čechách křesťanství počátek vzalo a okrouhlé kostelíky pod vlivem sv. Cyrilla a Methoděje a jejich nástupců stavěti se počaly, dohasínalo v Italii, Francii a Německu stavitelství římské slohu starokřesťanského a jen v Ravenně a zvláště v říši Východořímské, v Cařihradě, kvetl byzantský sloh stavitelský, jehož hlavní známka najmě u církevních staveb byl půdorys tvaru centrálního, jehož vzor dokonalosti shledáváme ve stavbě kostela sv. Sofie v Cařihradě. (Viz architektura) Takovýto centrální půdorys chrámu malých rozměrů spatřujeme v našich okrouhlých kaplích a kostelích, jak je Bořivoj a jeho nástupci dostali a po daném vzoru od sv. Cyrilla a Methoděje, kteří tento tvar z Byzantia, ze své vlasti, k nám přinesli. Tvar a původ těchto staveb jest tudíž byzantský a také ještě nedávno od našich spisovatelů byl tak nazýván, ale poněvadž nejstarší tyto stavby, jak na nás jsou zachovány. byly jednoduché a v dekorativní a umělecké stránce teprve v XI. a XII. stol. umělecky se vyvinuly a zdokonalily, tedy právě v době, kdy románský sloh ve střední a západní Evropě vyvíjeti se počínal, kdy i my v Čechách se západem a tudíž i se stavitelským uměním styky jsme měli a je pěstovali: proto tyto původně byzantské tvary okrouhlých chrámů zařaďujeme s výhradou do stavitelství slohu románského, jak to také již mnozí jiní činí. (O románském slohu viz: architektura, str. 680 a příslušná obr. tab. VIII., str. 678.)

Mimo rotundy zmíněné nemáme v Čechách ničeho z byzantského stavitelského slohu z doby staré, a co máme, to jsou padělky z konce XVII. stol. a sice Boží hroby (kaple) na Petříně, u Slaného, u sv. Anny u Horšova Týna.

Nebude to asi nahodilá věc, že většina prvotních kostelů v Čechách za panování kníž. Bořivoje a jeho prvních následovníků na stolci knížecím na jméno sv. Klementa byla zasvěcena. Sv. Klement byl jako papež římský kolem r. 100 po Kr. z Říma zapuzen i uchýlil se do Chersonu u Černého moře, kde pohanským Chazarům a Slovanům víru křesťanskou hlásal v jejich jazyku slovanském, kterému se zde přiučil. Byl od pohanů do moře vržen a utopen; sv. Cyrill rodu slovanského ze Solunu odebral se na Krym, by hlásal víru pohanům, a při té příležitosti pátral a nalezl tělo sv. Klementa, jež co drahou relikvii na Moravu se svým bratrem Methodějem přinesl, knížete Rostislava i lid moravský pokřtil a na křesťanskou víru uvedl. Tím vysvětluje se posvěcení kostelů na památku sv. Klementa.

Jedna větev nauky cyrillské zachovala si do jisté míry samostatnost v liturgice národní i umělecké, a to byli mniši sázavští skoro celé XI. stol. opírajíce se o Slovensko, kam se ve zlých dobách co ke svým nejbližším sousedům uchylovali. Vypuzením mnichů sázavských r. 1092 z jejich sídla podlomena jejich činnost liturgie východní a tím i stavitelské, kterou v širokém okolí blahodárně pěstovali, ač některé z památek i přes veškerou zlobu času až na naše doby uchovány jsou. Z okrouhlých románských kostelíků na naše doby nemnohé se zachovaly; nejprvnější rozbořeny. Víme o nich pouze ze starých kronik, že stávaly a jakého tvaru byly. Z těchto okrouhlých staveb s kulatou apsidou a lucernou na střeše zachovaly se až na naše časy tyto: Kaple sv. Kříže v Poštovské ulici (Viz architektura, tab. XV.), sv. Longina v zahradě fary u sv. Štěpána na Novém městě a kaple sv. Martina na Vyšehradě, všechny tři v Praze; dále jsou v Holubicích u Roztok P. Marie, na hradě Znojmě na Moravě stojí kaple bezejmenná se snesenou lucernou, jak se stopy toho spatřují, a kaple Želkovická sv. Petra a Pavla, jedna z nejkrásnějších kulatých staveb s lucernou, bohužel nedávno přestavěná. Kostelíky okrouhlé s kulatou apsidou, avšak bez lucerny máme v Čechách následující: farní kostelík sv. Petra a Pavla v Budči (Kováry) má apsidu přestavěnou, sv. Jiří na vrchu Řipu, kaple v Kopanině u Šárky, v Plzenci hřbitovní kostel, v Libouni u Louňovic, v Pravoníně a Levíně u České Lípy. Budečský kostelík jest poněkud méně, ale v Pravoníně jest půdorys lodi již více ellipsový, kdežto apsida u sv. Martina na Vyšehradě vystupuje více než pouhý půlkruh z lodi, známka to mladší doby. Okrouhlý chrámec, jejž Bořivoj po r. 874 co první kostel v Čechách vystavěl, byl, jak již uvedeno, na Levém Hradci ku cti sv. Klementa posvěcen a stál až do r. 1715, jak očitý svědek Pešina z Čechorodu píše, kdy zbořen a přestavěn. Kulatá kaple v Litomyšli a v Hradci (Králové) – obě sv. Klementu posvěcené – byly z nejstarších, bohužel zmizely. Prvotní kostel sv. Víta na hradě Pražském r. 928 svěcený byl co rotunda kulatá, a když r. 1060 stavěn nový, větší, tu stavěn opět okrouhlý, jak kronikář Kosmas vypravuje. Ač r. 1132 shořela od zapálení bleskem věž, a r. 1142 při obležení kostel vyhořel, přece se zachoval ve svém kulatém tvaru až do XIV. stol., kdy Parléřem byl zbourán. Dále nalézáme mezi zmizelými okrouhlými stavbami velice starou kapli sv.Jana na Vyšehradě dle podání sv. Vojtěchem svěcenou, pak kapli sv. Markéty v Psárech pod Vyšehradem; kaple sv. Klementa na Opyši uvádí se již v zakládací listině vyšehradského kostela z r. 1088. kde se činí o ní zmínka co o stávající. Konečně v podhradí pražském na nynější Malé Straně býval do konce předešlého stol. malý kulatý farní kostel sv. Václava, jenž byl dle údajů velikého stáří a stával, jak z rytin vidno, při nynějším kostele sv. Mikuláše.

Z okrouhlých kostelíků nahoře uvedených kaple sv. Kříže v Poštovské ulici v Praze jest krásný vzor rotundy s lucernou, mající sloupy lucerny mimo osu; jedno velké okno jest již z doby gotiky, a i vchod, který jest jednoduchý, jest z osy na sever; fresky na zdech jsou asi z XIII. stol, ač mnohem starší fresky nalézáme v rotundě hradu znojemského (něm. Heidenkirche). Románská rotunda sv. Longina u sv. Štěpána jest již valně přestavěna, zvláště lucerna, která jest z mladší doby, ale proto kostelík nejvýše z XI.–XII. stol. pochází. Nejmladší tvar rotund pražských jest sv. Martin na Vyšehradě po r. 1171 děkanem Martinem, který byl v Cařihradě u řeckého císaře, založený, a ten jest asi nejmladší tohoto tvaru v Čechách. I zde jest portál (novější) z osy a sice na jih, a sloupy lucerny jsou též mimo osu postaveny, a apsida neobyčejně z půlkruhu vystupuje. Hezký vzor ukazuje rotundová kaple v Libouni, mající již na západě věž čtverhrannou, ač i kostelík sv. Jiří na Řípu téhož tvaru, má věž, ale kulatou, která jest co přístavek mladší, postavena od knížete Soběslava po porážce Němců u Chlumce, neb kostel již stál před tím a byl dle podání sv. Vojtěchem posvěcen. Originál latinský od Kosmy praví: destructam reconstruxit, to se může vztahovati jen na stavbu věže, ana rotunda s apsidou zde již stála; rotunda tudíž jest starší. Zajímavý tvar tří přístavků ukazuje rotunda Holubická, též ve vrcholu lucernu mající. Nejkrásnější rotunda by ovšem byla v Želkovicích blíže Libčevsi s portálem mušlovým, bohužel nedávno byla z části pobořena a rozšířena; zde bylo nejvíce dekorativní práce provedeno.

Jak jsme již v předu pravili, Němci na západě nemají podobných vzorů centrálních staveb církevních; známe pouze tři případy, a sice v Groitzschi, v Halle nad Sálou a v Petrsberku; tyto dvě kulaté kaple jsou však z XII. stol., stojí v Míšni, která patřila Čechům za krále Vladislava r. 1140–1173, jenž ji svému zeti Wigbertovi co léno koruny s povolením císaře odevzdal. Do této doby spadá jejich stavba. Kulatý kostelík Altenfurt u Norimberka jest v Němcích jediný a bezpochyby i mladší nežli naše stavby okrouhlé, po r. 874 zbudované. Za to v Doln. Rakousích, kde byl v staré době slovanský živel zvláště na straně hranic českých silně zastoupen, shledáváme hojnost okrouhlých staveb s kulatou apsidou. Také i v Korutansku objevují se okrouhlé kaple v dosti hojné míře, ale v podstatě rozdílné od českých rotund. Předně nemají v Dolních Rakousích a Korutanech okrouhlé kaple ve vrcholu střechy zděné lucerny, která světlo dolů propouští, kde by byla sdružená okna (čtyři) sloupem románským dělena, jako u nás v Čechách. Za druhé mají mnohé z nich podzemní kryptu ještě do dnes, nebo byla krypta během času zasypána, co známku hřbitovních, pohřebních kaplí, které nazýváme »karnery«. Takovéto rotundy s kryptou na české půdě se neobjevují a jsou původem mladší, na Boží hrob křižáckými válkami v Palestině poznaný upomínající. Většina z nich má klenbu do žeber sklenutou, což jest opět známkou mladší práce, kdežto v Čechách máme všude, pokud se zachovaly naše rotundy, klenbu kulatou (půlkruhovou) neb o něco nižší než půlkruh, avšak lomovým kamenem hladce bez žeber sklenutou. Byl by tudíž vzor český staveb okrouhlých, soudě dle konstrukce, starší než podobných staveb dolnorakouských, korutanských a tirolských. Italie podobných staveb zdoby^{[red 1]} starokřesťanské a románské nemá.

Starokřesťanská a románská doba kulatého, centrálního tvaru církevních staveb nezná, ona zná starokřesťanskou basiliku trojlodní obdélného tvaru, tato basilika jest základní formou církve římské, kdežto centrální tvar jest výhradní známkou východ. církve cařihradské a tudíž i našich českých okrouhlých staveb církevních. A tak ve vlasti Cyrilla a Methoděje dlužno hledati vznik i původ jejich. V Solunu, rodišti Cyrilla, stojí podnes kostel okrouhlý ke cti sv. Jiří, jenž svým původem a stářím se klade do časů císaře Konstantina (IV. stol.) a který tudíž již za mládí Cyrilla a Methoděje stával. Možná, že slovanským věrozvěstům pro okrouhlé stavby v Čechách a na Moravě byl vzorem.

Podlé německých spisovatelů povstaly kulaté kaple po křižáckých válkách, tedy až v XI. a ve XII. stol.; byly to kopie Božího hrobu a užívalo se jich co kaplí hřbitovních. České rotundy však jsou o 200 let starší, liší se podstatně od těchto nových památek a měly tedy za vzor ne budovy západní, německé, nýbrž východní, byzantské. Prvotní cyrillské okrouhlé chrámy byly klenuty, na klenbě spočívala zděná rotunda a kamenná krytina střechy. Z toho máme bezpečný důkaz, odkud jsme se r. 874 naučili znáti první klenbu: z východu z Byzantia – ne od Němců.

Ovšem r. 1060, když kostel sv. Víta po druhé nově byl stavěn, píše Kosmas kronikář, že sv. Václav prvnější kostel sv. Víta vystavěl »ku podobenství kostela římského okrouhlý« (Romanae ecclesiae rotundam). Český výklad latinského originálu »Romanae ecclesiae« nemůže se krýti po našem náhledu slovem »římský«, a to tím méně, že dnes již víme, že v bývalém Římě nestával nikdy okrouhlý kostel křesťanský, a tudíž nemohl sv. Václav dle tvaru »římského kostela« stavbu sv. Víta napodobiti. Latinský originál Kosmův jest sice správný, ale výklad český nevystihuje smyslu originálu. Tomuto by odpovídal dle našeho názoru: »ku podobenství kostela románského« na místě překladu slova římského (»Romanae ecclesiae«).

Sloh »románský« dostal jméno za Karla Velkého od Franků, kteří se obeznámili se stavbami langobardskými a tak jej od té doby jmenovali slohem »románským« a ne římským, což na původ slova Řím (Roma) ukazuje. (Viz bližší výklad v Mothesově Baulexikon, str. 59, IV. díl z r. 1884.)

Množství kostelů českých o jedné čtverhranné lodi, nebo basilikového tvaru, ovšem že již často z různých slohů pozdějších, nese jméno sv. Klementa a původem svým sahají do první křesťanské doby. Mámeť následující svatyně s tímto jménem: Na Starém a na Novém městě Pražském, v Bubnech, Staré Boleslavi, Vodolce, v Sadské, Chlumčanech, Chržíně, Murách, na Hradišti blíže Poříčí, Lštení, v Práchni, Mirovicích, na Vyšehradě (zbořen), na Moravě u Lipůvky a u Osvětiman podobného jména, ovšem teď zbořené. To ukazuje na kultus sv. Klementa, apoštola Slovanů u římské a ještě více u cařihradské církve ctěného.

Kromě rotundy máme po Čechách roztroušeno množství románských kaplí nebo malých bývalých farních kostelíků čtverhranných, jednolodních, majících na východní straně románskou apsidu, nebo trojlodních, tak zvaných basilik, jejichž vzor a původ sledovati lze až do starokřesťanské prvotní církve římské, kteráž vzniknuvši v Římě, jest hlavním typem stavitelství románské doby ve střední Evropě.

Na románskou basiliku trojlodní připojuje se na východní straně půlkruhová apsida, a sice na chor střední hlavní lodi, někdy i na všechny tři lodi. Střední apsida jest vždy větší. Přibráním křížové velké lodi ke trojlodní basilice dostávala tato v půdorysu podobu kříže. Věže počínají býti při jednolodním chrámu na západní neb východní straně středu lodi, při basilice trojlodní flankují střední loď na straně západní, a kde nalézáme basiliku trojlodní s křížovou lodí v půdorysu kříže, tam na křižovatce střední lodi povstává kupolovitá báň co věž. Někdy při takovýchto chrámech trojlodních s křížovou lodí nalézáme věže na východní straně choru kněžského, a věžovitá kupole střední křížové lodi též se objevuje; často shledáváme i 2 věže na západě, 2 na východě a 1 ve středu, jak to mnohé církevní chrámy české doby románské, soudě dnes jen dle půdorysu, asi měly. Klenba, prvotně valená, později křížová, byla původně jen na postranních lodích neb kostelích malého rozpjetí, jinak býval na střední lodi strop dřevěný, nejspíše malovaný. Portály zdobené sloupky s reliefem v tympanonu a obloukový vlys pod římsou nebo patry věže působí mocně na pozorovatele. Střední loď od postranní dělena bývá čtverhrannými pilíři nebo sloupy nebo se tyto střídají. Sloup bývá jednoduše v hlavici profilován aneb má jen desku za ohlaví. Patka buď schází neb upomíná na attickou podnož. Mezi pilíři nebo sloupy bývají půlkruhové pasy hladké, teprve v době přechodní dostávají silnější obroučky nebo žlábkování hran. Začátkem XIII. stol. v úpadku románského a počátku gotického slohu počínají pasy býti více profilovány, užší, ba začínají se pod křížovou klenbu dávati samostatná hřmotná žebra, nejprve s hranami šikmo sraženými, později kulatými, která spočívají na příporech stěn nebo pilířů a sloupů. V X. a XI. stol. jest výška lodí nevelká, a má se k šířce jako 1: 1 ¼; od XI. do konce XII. stol. stává se vyšší jako 1: 1 ¾ ba i jako 1:2. Okna s počátku úzká, na venek a vnitřek ve zdi šikmo rozšířená; v oknech prvotně bývaly blány, později sklo, které úzkými otvory okenními jen slabě svatyni osvětlovalo. Koncem periody románské ve XII. stol. začínají býti okna širší. Na ploše zdí uvnitř chrámu v apsidě a mezi okny v bohatších chrámech byly ve XII. stol. i malby freskové, počátečně jen konturované. Oltář stál v apsidě a skládal se prvotně jen ze stolu nebo sarkofagu některého svatého, jejž chrám po případě choval. Pod takovýmto chorem a apsidou bývá u basilik a zvláště často u klášterních chrámů hrobka buď s hrobem nějakého svatého nebo na pohřební slavnosti určená a bývá as o šest neb 10 schodů níže než loď s podlahou položena, tak že pak kůr s apsidou jest opět o 6 až 12 schodů výše než dlažba lodi. Krypta bývá do dvou nebo více sloupů (v St. Boleslavi až 34 sloupů) sklenuta hladkým křížovým klenutím. Na západní straně lodi bývají často a zvláště u jednolodních chrámů empory (kruchta). Venkovská strana apsidy i zdí chrámu bývá lisenami slabě vystupujícími, někdy polosloupci na pole rozdělena a táhne se od podnoží až pod vlys římsy. Římsa skládá se z lalošky nebo žlábkovnice a mezičlánků, plotýnek a obroučků a pod římsou, obyčejně nízkou, nalézá se hned obloukový vlys od liseny k liseně se táhnoucí, někdy jest ještě mezi římsou a obloukovým vlysem zubořez, jaký na normanských stavbách vídáme, nebo nějaký měřický motiv vložen. Mezi obloukovým vlysem v jednotlivých polích bývají často masky hlav lidských, nebo kulovité tvary. Věže mají více pater obloukovým vlysem dělených, okna věží pak jsou románskými sloupky ve dva i tři otvory přepažena. Střechy rotund původně kamennými plotnami na klenbě položenými mírným úhlem vzhůru stoupají. (O jednotlivých detailech a částech románských viz článek Architektura, kde i sloh románský jest popsán.)

Chrám P. Marie v Plaňanech jest vzorem jednolodní svatyně se sličnou façadou, bohužel apsida i strop jest mladší doby; pak chrám sv. Petra v Poříčí nad Sázavou. Velmi krásné a ještě zachovalé máme chrámy jednolodní s emporami z XI. a XII. stol., které jsou zajímavou zvláštností českého stavitelství co do půdorysu, tvaru a detailu velice vyvinutou; toho příklady jsou: Kostel sv. Jakuba ve Vroutku (Rudig) v žateckém kraji, Potvorově, Podvinci, Žabonosech v Čáslavsku, Škvrnově u Uhlířských Janovic. Basilik menších, trojlodních, dobrých vzorů nalézáme nejstarší na Proseku u Prahy, v Tismicích, v Záboři u Nov. Dvorů. Mezi jednolodní chrámy románské menších rozměrů, které mají pod kůrem dobře zachovalou kryptu o čtyřech sloupech, náleží farní chrám sv. Havla v Poříčí nad Sázavou. Kaple jednopatrová, s volným průhledem v klenbě z horního do dolního poschodí, nalézá se v chebském hradě, jest bez apsidy, a soudíc dle žebrové klenby a špičatého oblouku spadala by na první počátek XIII. stol. Jest to práce německá, která povstala, kdy Cheb patřil k říši. Trojlodní basiliky s kryptou pod chorem budovány v Čechách při klášterních stavbách od konce X. přes konec XII. stol.; od polovice XII. stol. přibírá se křížová loď do půdorysu.

Ve stavbách klášterů a basilik při klášteřích od konce X. téměř do konce XII. stol. vyvinulo se u nás stavitelství slohu románského na vysoký stupeň umělosti, od konce XII. do polovice XIII. stol. nastával úpadek román. staveb přibráním lomeného oblouku za půlkruhový a reformou kleneb v konstrukci, tvaru pasu a žeber klenbových, a nastoupením opěrných pilířů na místo lisen. Tím zatlačen čistý sloh románský a nastoupil sloh »přechodní«, gotický. Činnost stavitelství románské doby vysvítá nejlépe ze zakládání klášterů a basilik, z nichž bohužel až na nepatrné výjimky co necelé a v skrovné části se na nás zachovaly.

Při tehdejším kostele sv. Jiří na hradě Pražském, knížetem Vratislavem mezi r. 912 až 926 zřízeném, založil kníže Boleslav II. panenský klášter řádu sv. Benedikta r. 973 a bezpochyby také nový chrám vystavěl. (Viz Architektura tabulka XV.) Byl to vůbec první klášter v Čechách. Roku 1142 klášter i basilika sv. Jiří při obležení hradu zapáleny a vyhořely, načež po ohni přestavovány. Basilika sv. Jiří jest trojlodní, s kryptou, se 2 věžemi při choru postavenými; hlavní půdorys jest většinou z konce X. stol. Jest velice zajímavou památkou stavitelskou v Čechách. Jinak má kostel různé přístavky ze XIV., XVI. a XVIII. stol., které jeho původní tvar hyzdí. Obě věže, nejspíše po ohni r. 1142 postavené, byly a nyní opět jsou až do vrcholu kamenné, opukové co zajímavá zvláštnost tohoto slohu v Čechách. Při přestavbě chrámu sv. Jiří r. 1142 byl dle německých kulturních spisovatelů povolán ku stavbě stavitel z Němec, jménem Wernher, jenž prý kostel přestavěl. Kosmas, který tuto zprávu při r. 1142 přináší, ale praví: »povolaly (jeptišky) Wernhera kamenníka a zedníka, aby mezi kameny a oharky hledal (tělo sv. Ludmily), i odcizil potají částku těla sv. Ludmily, do své vlasti se navrátil najav dva, kteří začavše dílo, zemřeli jsou.«

Toť první známý německý stavitel na české půdě; jelikož ještě téhož roku odjel a jiným (snad Cechům) práci najal, proto zde mimo poradu o stavbě mnoho nepůsobil. Druhý klášter řádu sv. Benedikta, založený Boleslavem II. r. 993 v Břevnově, buď byl malý nebo shořel; neboť r. 1045 kníže Břetislav nový vystavěl, avšak z této stavby dnes ničeho nezbývá, jen starožitný náhrobek Vintíře poustevníka. Ostrovský klášter sv. Jana Křt. (nad Zbraslaví) založen knížetem Boleslavem II. r. 999 pro řád sv. Benedikta; dnes z něho nic nestojí. Byzantský bronzový polychromovaný kříž se před léty nalezl a jest v našem museu.

Sázavský klášter pro mnichy slovanské řádu sv. Benedikta knížetem Oldřichem r. 1009 založený, byl r. 1070–1095 opatem Božetěchem přestavěn. ale co dnes tam stojí, pochází většinou z doby gotické. – Za pokutu, že poplenil chrám v Polsku, musil kníže Břetislav postaviti chrám, což učinil ve Staré Boleslavi a vystavěl r. 1046 kollegiátní chrám ke cti sv. Václava, trojlodní to basiliku s velkou kryptou sv. Kosmy a Damiana na 34 sloupech spočívající. Krypta a apsidy jsou zachovalé, ostatní během dob změněno (viz Architektura tab. XV.). Opatovického kláštera z r. 1086 dnes více není. Z bývalého kollegiátního kostela litoměřického, r. 1057 založeného, z vyšehradskébo z r. 1089 a mělnického z r. 1120 nic z těchto dob nezbylo. – Taktéž zanikl vilémovský klášter s chrámem r. 1120 založeným, v Pivonce Břetislavem založený pře. stavěn; chrám benediktinů v Kladrubech, Svatoplukem (?) po vraždění Vršovců r. 1109 založený, knížetem Vladislavem I. r. 1125 dostavěný, jest přestavěn.

Mimo dobu panování Karla IV. nikdy se v Čechách tolik chrámů a klášterů nestavělo jako za umění milovného Vladislava I., prvního krále českého, od r. 1140–1173, pod vlivem biskupa Zdíka. Tak povstaly klášterní basiliky strahovská r. 1140, litomyšlská r. 1140, Sedlec r. 1143, Doksany r. 1143, Plasy r. 1146, Želiv r. 1149, Nepomuky r. 1153, Podlažice r. 1159, pak panenské kláštery v Teplicích a Světci. Z těchto basilik zachovala se ve strahovském chrámě pouze apsida, v doksanském kostele jest znamenitá práce na dnešní den zachovaná, a sice zpodní krypta velkých rozměrů, a ve Světci jsou románská okna věže (z venku zazděná). Z milevské klášterní basiliky z r. 1184 zachovala se ještě větší čásť chrámu, podzemní krypta a dvě věže ještě z doby stavitelství románského, hlavní apsida jest gotická. Z románského chrámu a kláštera v Oseku z r. 1193 a r. 1208 dostavěných zachovala se velice krásná kapitolní síň, pravá to perla doby přechodní, která mezi r. 1210–1220 zbudována. Tepelský klášter a kostel založený r. 1197 jest trojlodní basilika s křížovou lodí a poměrně i po přestavbách zachovalý, krásné věže po r. 1210 stavěné mají vlysy oblouku lomeného a okna téhož tvaru. Portál s lomeným obloukem velice ztepilých forem nalézáme jako zbytek chrámu klášterního v Hradišti (Mnichově) do prvního počátku XIII. stol. spadající. Z chotěšovského kláštera, r. 1203 založeného, nenalézáme z doby stavitelství přechodního slohu románského do gotiky ničeho. Klášterní chrám v Polici nese ještě mnoho architektury z přechodní doby; stavěn byl r. 1213.

Z chrámův a klášterních basilik z předu uvedených, jak vidno, nezachoval se nám žádný ve svém celku a v původním tvaru; na všech průběhem času bylo v různých slozích přestavováno a přistavováno. Z prvotních románských forem zachovalo se nám nejvíce na basilice sv. Jiří na Hradčanech, basilice v Teplé a kollegiátním chrámu sv. Václava v Boleslavi a v Milevsku. V Oseku kapitolní síň, v Doksanech krypta znamenité práce umělecké a mnichovo hradišťský portál jsou jen fragmenty z bývalé slávy stavitelství slohu románského z periody od konce IX. až do doby přechodní do prvního počátku XIII. stol.

Stavby slohu přechodního.

Mnohem větší štěstí máme se stavitelskými památkami z románského slohu do gotiky přecházejícími, slohu přechodního též ranní gotikou nazývaného. Těchto památek se nám zachovalo sice jen několik, ale skoro neporušených ve svém slohu a rázu a v takové dokonalosti a kráse tvarů, že je s pravou chloubou můžeme řaditi k dílům mistrovským, která vydrží konkurrenci všech soudobých staveb podobného slohu střední Evropy. Jsou to basilikové chrámy v Třebíči a Tišňově na půdě sesterské Moravy postavené, které, poněvadž štědrou rukou české královny Konstancie byly založeny, do prací českého stavitelství zahrnujeme. Velkolepá basilika bývalého benediktinského kláštera v Třebíči na Moravě, pravá to perla našeho starého umění, za všechny naše během časů zmizelé chrámy vydává platné svědectví o umělecké dokonalosti těchto památek stavitelských. Má hojnost podivuhodných, ale všude souměrných a jemným uměleckým citem utvořených ozdob. Zvláštnosti třebíčského chrámu vedlé jeho znamenité prostrannosti jsou: čtveré polygonální (osmistranné) klenby v kůru, ve hlavní apsidě, jakož i pod kruchtou, sloupořadí se třemi kulatými okny nad ním a triforium okolo kůru a apsidy, nádherný portál na severní straně lodi, prostranná krypta pod kůrem a vedlejšími apsidami, konečně přehojná rozmanitost motivů v ornamentálních částech. – Třebíčský chrám, byv na konci XII. stol. zbudován, stojí již na rozhraní dvou stavitelských period, románské a gotické, neboť při základní formě a provedení všech podrobností v nejvyvinutějším slohu románském zjevuje se tu vedlé oblouku polokruhového v oknech namnoze již také oblouk lomený, tak že tato budova otvírá u nás valnou řadu památek z doby přechodní, která u nás na mnohých stavbách do polovice XIII. věku a někde i něco déle trvala. Triforium tohoto chrámu a v tom rozsahu jest na našich stavbách jediné, z jiných staveb se nám nic podobného nezachovalo. – Neméně krásně zachovalá památka jest trojlodní chrám cisterciánek s křížovou lodí v Tišňově mezi r. 1233 až 1240 provedený. Tu jsou základní formy již gotické, ale vyzdobení této neobyčejně znamenité stavby jest větším dílem ještě románské, především ale památný hlavní portál chrámu, na jehož vyzdobení, jak se zdá, hlavně pro naznačení jména kláštera Porta coeli (brána nebes), velký náklad veden byl. Ochoz či kvadratura na chrám a klášterní budovu přiléhající, velmi zachovalá, má množství krásných listnatých hlavic rozmanitých tvarů a možno je mezi naše přední památky řaditi. Do přechodní doby slohu románského zařaďujeme po moravských památkách dva klášterní kostely sv. Františka a sv. Kláry, jinak sv. Anežky na Františku v Praze, českou královnou Konstancií po r. 1233 zbudované pro panenský řád. Soudíme-li dle ozdob a provedení, mohli bychom připsati je témuž mistru, jenž tišňovský klášter zbudoval. Chrámy jsou oba jednolodní, majíce již silně vystupující pilíře, žebrování kleneb jest jako zvláštnost někde profilu kruhového nebo z kruhu do velice ostré hrany vybíhající, první to náběh na profil žeber hruškovitých; zajímavé kružby a svorníky klenby činí stavitelskou čásť těchto dvou kostelův a jedné kaple velice památnými pro studium vnitřních konstruktivních částí.

Z přechodní doby máme dále znamenitou památku v Kolíně n. L., chrám sv. Bartoloměje, trojlodní o stejných výškách, tudíž pode jménem stejnolodní (něm. Hallenkirche); chór jest gotický, od Parléře stavěný. Hlavice sloupů, svorníky, zbytky velmi krásného portálu, velké okno kruhové ve štítu a dvě věže, nahoře osmihranné, jsou hlavní ozdobou svatyně. Ze čtverce do osmihranu vybíhající věže se štíty ve střeše jsou toho druhu u nás vzácným vzorem na románský sloh ukazujícím. – Stará Nová synagoga v Židovském městě v Praze, co zvláštnost dvojlodní, bez apsidy, s hezkým portálem a krásnou klenbou a příporami (něm. Dienste), jež mají listnaté hlavice velmi umělecké ceny, téměř na polovici XIII. stol. ukazující. Z téže asi doby jest farní kostel sv. Matěje v Bechyni, pilíři ve dvě lodi rozdělený, což jest řídkou zvláštností. Chrám děkanský v Kouřimi, jeden z posledních toho slohu, má ještě pod chórem krásnou kryptu do jednoho sloupu sklenutou. Slohem přechodním krypty dohasínají; gotika jich nezná více. Kaple na Bezdězi a farní kostel v Kejích, malého rozměru s krásnou věží, jsou ještě díla prací drobných vymírajícího slohu románského v době přechodní. – Do téže doby spadá děkanský chrám sv. Mikuláše v Chebu, se 2 věžemi pouze na východní straně ve slohu přechodním; je to práce Němců z doby, kdy Cheb nebyl ještě u české koruny, nýbrž k říši náležel.

Hrady české za stavitelské doby románské.

Jak jsme se již v předu zmínili, byly prvotní hrady české v době předkřesťanské dřevěné a stávaly v lesích a při vodách. Za panování knížat Boleslavů (928–1003) byly hrady české namnoze již kamenné, jak to u kronikáře Kosmy nalézáme, jsouce nevelikého rozsahu, ponejvíce na náhorní rovině postavené. Tak nalézáme hlavně hrady a sídla českých knížat, župní hrady, a z nich co nejpevnější byly pomezní hrady na opatrování hranic zemských a vybírání zemských cel. Staroslavný Vyšehrad byl již za živobytí Kosmova (1045 až 1125) zděný z kamene a zděnými hradbami obehnán. Jak tyto první hrady ve stavitelství románském vypadaly, není nám známo; první bezpečnou zprávu o stavbě hradu Boleslavi (Staré) nalézáme u Kosmy, který udává, že kníže Boleslav, bratr sv. Václava, dal od velmožů českých stavěti nový hrad »se zdí tlustou a vysokou dílem římským (opere Romano) do kola kolem r. 932«. Tímto rokem a touto prací máme první historicky zaručenou stavbu světskou v Čechách, o níž víme bezpečně, že kamenem na maltu zděno.

Současně se dovídáme, že stavěno po způsobu cizím, po způsobu římském či románském, tudíž musilo se dříve u nás stavěti po jiném způsobu, nejspíše primitivnějším, ale domácím, méně dokonalém.

Druhý jako »velmi pevný hrad« byl Dřevíč, již r. 1002 tak jmenovaný; taktéž uveden r. 1055 hrad Lštění. Hrad pražský přestavěl a zdi celého hradu kolem dokola nově budoval kníže Břetislav r. 1050, a Tomek soudí, že hradby byly dříve nejspíše ještě dřevěné, po způsobu slovanském. R. 1109 píše Kosmas »o tvrdých zdech« hradu pražského. R. 1110 přestavěn hrad Křivoklát. Práce, kterou Břetislav r. 1050 přestavbou hradu pražského podnikl, nebyla asi dosti důkladná a nejspíše neposkytovala dosti jistoty, neboť r. 1135 opět u pokračovatele kroniky Kosmovy čteme, že »Praha (hrad) obnovena dle způsobu měst latinských« (Praga mor Latinarum civitatum coepit renovari). Ve XII. stol. vyskytují se již ojedinělé stavby hradů na temenech skal vysokých, na jaké zvykli jsme teprve ve XIII. a XIV. stol., v době gotiky. Jsou to »pomezné hrady« Skála z r. 1179 a Přimda, »hrad náramně pevný« z r. 1161, ač již více než 100 let před tím známý. Z doby stavitelství románského zachovaly se nám v Čechách jen řídké zbytky částí šlechtických hradův, a to z počátku XIII. stol. v Jindřichově Hradci a ve Strakonicích. Zajímavá čásť hradu chebského, jak se až do dnes udržela, pochází z doby kolem r. 1149 a náleží ke stavbám německým i co do provedení i co do tehdejšího území.

Stavby městské.

Městské stavby v době předkřesťanské a románské byly zajisté velikou většinou ještě ze dřeva. Arabský cestovatel Ibn Jakúb, jenž byl u císaře Otty I. v Merseburce, pak v Krakově a v Praze v 2. polovici X. stol., udává, že Praha měla domy kamenné, ale také o Praze víme, když r. 1291 (Staré město) celé město shořelo, že stavení byla ještě větším dílem dřevěná, neboť o domech pražských, které byly z kamene, dle Tomka ještě ve XIV. stol. mluví se s jakýmsi vyznamenáním. Podobné stavby byly i v ostatních městech a trhových vsech českých, kde zajisté stavěno ještě více nebo snad i veskrz jen ze dřeva jako i na vesnicích. Ze stavitelství románského z budov městských nezachovalo se nám na dnešní čas ničeho.

Stavby mostů.

Stavbu mostů dřevěných naši předkové znali zajisté záhy, a to sice již za doby knížat Boleslavů (v polovici X. stol.). V Praze přes Vltavu stával most dřevěný v místě nynějšího Karlova mostu, neboť při povodni r. 1117 byla voda dle Kosmy 10 loket vysoko nad tento most. Při úmrtí sv. Václava r. 928 tento most ještě nestál, neboť r. 932 převáženo tělo sv. Václava přes Vltavu, když vezeno z Boleslavi na hrad pražský; ale most byl brzy potom vystavěn. První kamenný most, jak historicky dokázati lze, stavěn královnou Juditou, manželkou knížete Vladislava, r. 1167 přes Vltavu a za 3 léta vystavěn. Neobyčejně rychlou tuto práci provedl asi zajisté nějaký cizinec, nejspíše snad Ital, kde král Vladislav za svého dlouhého pobytu v horní a střední Italii měl příležitost takovéto stavby seznati, jakož i na své cestě do Jerusalema. Dnes jest z tohoto mistrného díla ještě jeden oblouk klenby zachován a pod čásť kláštera křižovnického vezděn. Zbytky pilířů s jejich základy z Juditina mostu objeveny r. 1784 po veliké vodě ve vzdálenosti několika sáhů severně od mostu Karlova. Bohužel jest mistr tohoto slavného díla neznám. O dřevěném mostě přes příkop hradu pražského dovídáme se r. 1004 při útěku Polanů z Prahy. Pomezní hrad Hněvin most, dnešní město Most, uvádí se již r. 1040 a zajisté od jakéhosi mostu své jméno nese.

Ve stavitelství vodním o mlýnech a jezích na řece Vltavě dočítáme se již v zakládací listině kláštera břevnovského; počátkem stol. XI. mluví se již o nich jako o stávajících. Ve stoletích následujících dočítáme se o mlýnech loďkových, větrných a ve XIII. století o mlýně samotížném.

Krytina střech na stavbách církevních nejstarší doby byla z hmoty různé. Tak okrouhlé kaple Cyrillem a Methodějem v Čechách a na Moravě zavedené měly prvotně krytinu střechy z desk kamenných, která přímo na nadezdívce klenby spočívala, v XI. a XII. stol. vyskytují se u kronikářů zmínky o »cihlách krycích« nebo »cihlách kamenných« z hlíny pálených dosti zhusta. Tak r. 1129 kníže Soběslav dal kostel sv. Petra na Vyšehradě r. 1089 založený pokryti »cihlami krycími« (tegulis), totéž se děje na kostele mnichů sázavských r. 1097 o několik desítiletí dříve. Při obležení hradu pražského r. 1142 klášter a kostel sv. Jiří i sv. Víta měly zajisté krytinu střechy dřevěnou, neboť ohnivý šíp je zapálil, což by nejspíše na krytinu šindelovou ukazovalo. Po tomto vyhoření přistavěny nejspíše obě věže svatojirské a jejich vrch od římsy až ke kříži byl z tesaných kamenů, jak ještě přede 2 lety před přestavbou jsme vídali. Podlaha prvotních chrámů byla kamenná a namnoze velkým nákladem i »z hlazených kamenů« provedena. Tak prvotně sázavští mniši kladli v chrámě na Sázavě dlažbu kamennou, uměle hlazenou, z opuky na vrchu Petříně u Prahy nalámané; podobnou dlažbu kladl kníže Soběslav r. 1129 v kostele kollegiátním u sv. Petra na Vyšehradě. – O krytině střech hradů a domů městských nic positivního nevíme, ale soudíme, že kryt byl dřevěný a jen s výjimkou u některých hradů cihlový. Jakého však tvaru byly ony cihly kamenné, vyrobené z hlíny pálené, nevíme, ale kdybychom měli hledati jejich vzor, odkud přišly (z Italie), pak by to byl tvar, jak jej Řecko a Italie tehdáž tvořily. Zakládací listina břevnovského kláštera jmenuje v XI. a XII. stol. cihláře mezi svými poddanými a zajisté že prvotně zabývali se jen pálením krycích cihel a ne cihel stavebních, poněvadž cihel na románských rotundách a na jejich klenbách ani na jiných současných stavbách nenalézáme, nýbrž u kleneb jen kámen lomový a kámen v malých kostkách tesaný ve zdivu. Koncem XII. a začátkem XIII. stol., kdy lodi chrámů se šíří a místo dřevěných stropů klenby křížové se provádějí, použito ku klenbám cihel, jak toho doklady shledáváme na klenbách chrámů dosud stávajících. V téže břevnovské listině uvádějí se také vápenníci, ač již nejméně počátkem křesťanství r. 874, jestli ne dříve, v Čechách byli a pálením vápna se zabývali.

Od prvotní křesťanské doby v Čechách (874) až do konce XII. stol. a snad i déle nalézalo se stavitelství církevní výhradně v rukou mnichů a kněží, a tím i celé církevní umění. Od Cyrilla a Methoděje naučili jsme se stavěti naše rotundy a jednolodní kostely. Z řádů církevních vynikal v tom ohledu nejvíce řád benediktinský, jenž měl největší zásluhy o rozkvět stavitelství vůbec a v Čechách zvláště. Pravidla tohoto řádu sv. Benediktem upraveného nařizují mnichům této řehole stavbu chrámů a mostů, zakládání cest a silnic, kácení lesů a vzdělávání rolí. Nejskvělejší důkaz o činnosti tohoto řádu máme na činnosti benediktinů sázavských v XI. stol. Patriarchou stavitelství českého a výtvarných umění vůbec jako jasně zářící hvězda na obzoru českém byl slavný Božetěch, opat slovanského kláštera na Sázavě, kde v 2. polovici XI. stol. blahodárně působil. Bylť on dle udání Kosmova nejen umělým stavitelem, jako řezbářem a malířem, ale i ve slonové kosti dovedně pracoval. Po vypuzení mnichů sázavských a nastoupení v jejich sídla mnichů břevnovských vynikal dle pokračovatele Kosmova opat Reginald v 2. polovici XII. stol., rodilý z Met, jako stavitel a umělec. Stavitelské památky mnichů sázavských hlásají dodnes mnohé románské stavby ve velikém okruhu od kláštera sázavského, jež buď přímo od nich nebo pod vlivem jejich školy povstaly a samostatnou školu románského stavitelství v Čechách tvoří. Po benediktinech měli velký vliv na stavby církevní řády praemonstrátů. cisterciáků a křižovníků sv. Jana. Že i biskupové pražští prvotně ze Sas k nám povolávaní, ač mnohdy rodem Srbové, měli velký vliv na ráz staveb kostelů farních a kollegiátních, nedá se upříti, a byl to vliv německý latiníků západních; zvláště na severu a západě v Čechách jest charakter staveb saských zemí pozorovati. Ve XII. stol. počíná stavitelství církevní dostávati se též do občanských rukou. První takovou ale nechvalnou zmínkou jest kamenník a zedník jménem Wernher, jak nahoře bylo připomenuto. Stavitel tento za 3 léta po svém odchodu z Čech zemřel. Bernhard Grueber připisuje tomuto prvnímu Němci staviteli, jenž v Čechách od r. 1142 více nebyl, dostavění basiliky sv. Jiří v l. 1142–1150, tedy do doby, kdy již byl 5 let v hrobě.

Rozsáhlými stavbami klášterními za krále Vladislava v 2. pol. XII. stol. stavitelství mezi lid pomalu proniklo a zobecnělo, tak že po té době již ve XIII. století v době přechodního slohu románského do gotiky čili v době ranní gotiky nalézá se již stavitelství většinou v rukou světských, k čemuž hojně přispělo zakládání měst v Čechách po r. 1245 a vyvinutí silného měšťanského stavu; tím přechází stavitelství z rukou církevních, v nichž bylo za doby románské a přechodní od polov. XIII. stol. do rukou světských.

Období slohu gotického.

Nástupcem stavitelského »slohu přechodního« z románského do gotiky čili tak zvané »ranní gotiky« jest sloh gotický, jenž byl u nás v středověku pilně pěstován. Jak silně byl rozšířen, o tom svědčí ještě dnes veliké množství zachovaných památek. U nás v Čechách možno klásti počátek čisté gotiky od r. 1250; končí se pak r. 1419 v době úmrtí krále Václava IV., na počátku bouří husitských, kdy téměř veškera činnost stavitelská v Čechách na 15 let zastavena. První počátky stavitelství gotické doby po r. 1250 nesou ještě namnoze nádech a stopy motivů románských co pokračování ranní gotiky. Za panování krále Václava II. 1278–1305, krále Jana, a skoro až do úmrtí krále Karla r. 1378 možno pokládati za dobu nejdokonalejší pro práce stavitelské v got. slohu v Čechách. Za krále Václava IV. r. 1378–1419 blíží se již ve slohu úpadek, a od r. 1419 od husitských válek do r. 1526 úmrtím krále Ludvíka, ano i něco déle ukončuje se perioda stavitelství slohu »pozdní gotiky«, kterou též zhusta »Vladislavskou gotikou«jmenujeme. (Bližší o slohu gotickém viz článek Architektura na str. 682.)

Veliká většina českých královských měst hrazených založena byla buď od krále Václava I. (1230–1253) neb od krále Přemysla Otakara II. (1253–1278). Zakládání celých měst najednou způsobilo velikou stavitelskou činnost v celé zemi, a právě z této doby máme mnoho stavebních památek doby gotické v královských městech, jež se ponejvíce jeví v chrámech, branách a hradbách městských. Vpád Tatarů na Moravu r. 1241 a 1242 měl za následek, že král Václav I. vydal rozkaz, aby opevněna byla hradbami trhová místa a kláštery; šlechta česká, která až do té doby bydlela a svá sídla měla při dvorech poplužních, tudíž v rovinách, následkem vpádu tatarského na blízkou Moravu, ale ještě více novými zvyky a způsoby přijatými ze západu po způsobu německém, začala svá sídla stavěti na srázných návrších a nedostupných skalách. Před tím za doby stavitelství románského známe jen hrady knížecí, župní a pomezní a hrádky lovčí, které byly knížecí nebo později královské; jen ty byly na vysočině ostrohů neb i na skalách založeny, ale šlechta bydlela dosud při své půdě orné; to však po r. 1242 přestalo: i šlechta větší i drobná usazovala se na nedostupných skalách. Různé bouře, drobné války a nejistota osobní takovéto osazování podporovaly, což ovšem mělo za následek horečnou činnost ve všech oborech stavitelství. Za panování krále Václava II. r. 1278–1305 a krále Jana Lucemburského a v první době panování Karla IV. jeví se ráz stavitelství gotického v konceptu i detailu nejčistším; v této době, ale hlavně v době Karla i Václava IV. zbudováno mnoho staveb, z nichž nemnoho na nás v celistvosti zachováno.

Co budováno po r. 1436 od jednoroční vlády císaře Sigmunda až do úmrtí krále Ladislava r. 1457, vztahovalo se ponejvíce na rekonstrukce staveb v předešlých válkách pobořených a hlavně kleneb chrámových. Celkové stavby chrámů a klášterů té doby nepovstávají, tou dobou se jen opravuje, přestavuje a udržuje; teprve za panování krále Jiřího Poděbradského r. 1457–1471 nastává větší činnost, která pak teprve za Vladislava II. Jagełłovce r. 1471–1516 co »pozdní gotika« samostatné české stavitelské školy v tak zv. rázu Vladislavské gotiky mistrnými díly své triumfy slavila.

Zakládáním nových královských měst a osazením jich po většině německými kolonisty přišlo do země mnoho nových cizích stavitelů, již se sice s domorodými brzy smísili, ale přece mnoho nových motivů stavebních přinesli ze své dřívější vlasti sem na naši půdu, kde jim platnosti zjednali a výraz dali. V nově vysazených městech, mimo farní a špitální kostely stavěno mnoho klášterů, ponejvíce řádů kazatelských jako: minoritů, františkánů, dominikánů a augustiniánů. Tvary půdorysů chrámových zůstaly v té podobě jako za stavitelské doby románské. Starokřesťanská basilika chrámová přešla do románského a z tohoto do gotického slohu, jen konstruktivní detaily se změnily. Tak máme v gotice jednolodní, trojlodní i pětilodní chrámy. Co zvláštnosti řídké jsou dvojlodní pravidelné: děkanský chrám v Soběslavi, P. Marie ve Slupech v Praze, pak nepravidelné, totiž tam, kde jest sloup na ose nebo nepravidelný půdorys dvojlodní patrně z nějaké přístavby vyplývající, jako: kostel sv. Vojtěcha v Praze, sv. Jana Křt. v Jindř. Hradci; tu totiž vedlé velké lodi jest po straně levé nebo pravé druhá menší loď chrámová. Čtverlodní chrámy z přístavby vyplynulé jsou zvláštností, jakou vidíme na kostele sv. Haštala v Praze. Pětilodní chrámy máme na Vyšehradě sv. Petra a Pavla (bez ochozu), sv. Víta v Praze, sv. Bartoloměje v Kolíně, P. Marie v Sedlicích u Kutné Hory, sv. Barbory v Kutné Hoře, a děkanský chrám v Mostu. Zbraslavský chrám pětilodní zmizel s povrchu zemského. Tyto pětilodní chrámy s věncem kaplí na ochozu kůru, jež mají celý opěrací systém proti tlaku klenby z venku v pilířích a fialách vyjádřený, nazýváme též slohem kathedrálním. Tyto známky shledáváme na výše jmenovaných pětilodních chrámech vyjímaje kostel sv. Petra a Pavla na Vyšehradě a chrám v Mostu. Takovéto chrámy dvojlodní, hlavně třílodní, které mají klenby lodí ve stejné výšce, nazýváme stejnolodní (Hallenkirche), jako chrám sv. Jakuba v Kutné Hoře, v Emauzích v Praze, v Lounech, v Ústí, sv. Bartoloměje v Plzni atd. Mimo chrámy basilikového tvaru trojlodního přistupuje někdy k tomuto tvaru příčná křížová loď, tak že půdorys tvoří tvar kříže. Sem náleží kostel bývalého dominikánského kláštera v Budějovicích. Mimo to co zvláště řídké formy půdorysu chrámů máme v Sadské chrám sv. Apolináře, jenž má podobu kříže stejnostranného, jehož všechna tři ramena zakončena jsou pěti stranami z osmiúhelníku. Jiný řídký a vzácný tvar, jest tvar centrální, kde na loď mnohoúhelníku přiléhá kůr jako na chrámu Karlovském v Praze, který má loď půdorysu stejnostranného osmiúhelníku. Vzácnou stavitelskou památkou byla pouze osmistranná kaple Božího Těla na Karlově náměstí v Praze za Václava IV. vystavěná, na jejíž kupoli se příkrá vížka k nebi zdvihala.

Gotika kruhu v půdorysu nezná a nemiluje, proto rotundy románské vyhynuly; na místě kruhu nastoupil v gotice způsob mnohoúhelníku, a na místě půlkruhových apsid románských nastoupily části mnohoúhelníku.

Výška lodí v stavitelství gotickém naproti stavitelství románskému roste, stává se v poměru k šířce stále větší až 1 : 2½, ba i 1 : 2¾, okna se šíří a dlouží na úkor ploch zdí, tak že ze zdí nezbývají než úzké pilíře a široká okna. Úbytkem ploch zdí, které na románských stavbách církevních často freskovými obrazy z biblické dějepravy byly pokryty, stává se tu v době gotiky pro nedostatek ploch nemožným; i objevují se obrazy místo na plochách zdí v oknech, která ostrost vnikajícího světla svou barvitostí zmírňují a za to děj obrazu na skle do největšího osvětlení kladou. Toť úspěch největší dokonalosti technické i umění. Zdokonalení výroby a zlacinění skla, a pokrok, jaký se v pálení barevných obrazů stal, to vše pomáhalo stavitelství církevnímu ve slohu gotickém k jeho úspěchům a rozvoji.

Zachoval se nám sice slušný počet větších staveb církevních stavitelství gotického, ale daleko větší jest počet budov, které válkami nebo přestavbami zmizely, ač na některém chrámu renaissančním nebo barokním mnohé části gotické posud poznáváme, tak jako na románských stavbách pozdější přístavby gotiky a ostatních slohů mladších hojně se shledávají. Staveb úplně slohově čistých v Čechách málo se zachovalo. Klášterní chrám trojlodní s křížovou lodí ve Zlaté Koruně Přemyslem II. po vítězství u Kressenbrunnu r. 1260 založený, jest sice gotický, ale ještě vzdor pokročilé době nese tu a tam známky přechodního slohu; totéž platí o kostele kláštera Vyššího Brodu stejnolodního s křížovou lodí r. 1259 založeného; též u klášterního panenského chrámu v Pohledu blíže Německého Brodu z r. 1265. Zrušený chrám sv. Kateřiny v Chomútově komendy bývalých Německých rytířů má též dosti přechodních motivů, jakož i kaple a chodby hradu Zvíkovského z r. 1240–1247. Čisté a vyvinuté tvary vykazují také zbytky bývalého kostela minoritů benešovských r. 1246 založeného, a r. 1257 svěceného. Dobře zachovalý chrám trojlodní s křížovou lodí máme ještě v Budějovicích; je to bývalý dominikánský kostel se dvěma velmi krásnými kružbami klášterní chodby (kvadratury) po r. 1265 vystavěný. Najisto z pol. XIII. stol. pochází templářský kostel jednolodní nyní u sv. Anny, dříve u sv. Vavřince v Praze (Haasovská tiskárna), jehož klenba s krásnou kružbou a znaky asi před 12 lety z trestuhodné nevědomosti bez příčiny byly sneseny. Románská basilika sv. Petra a Pavla na Vyšehradě shořela r. 1249, načež byla v nynější (ovšem dnes již částečně přeměněnou) pětilodní basiliku do r. 1295 přestavěna; nemožno však udati, zdali byla též s ochozem čili nic. Čtverhranné pilíře lodí se sloupky v rozích majícími jednoduché hlavice na tuto dobu ukazují. Tento pětilodní chrám s věncem kaplí na stranách lodí byl by z nejstarších pětilodních vzorů v Čechách, o něco starší než bývalý sedlecký. Chrám P. Marie řádu johanitského v Praze též později pode jménem maltézského, postaven po r. 1250, jest však již částečně na hlavní lodi zkrácen a i přestavěn. Minoritský chrám sv. Jakuba v Praze r. 1244 vysvěcený, nyní silně přestavěný, vykazuje ještě v chodbě klášterní kružby, sloupce, přípory a hlavice na tuto dobu již slušně vyvinuté; za to kostel augustiniánů u sv. Tomáše r. 1285 posvěcený mimo základní hrubé tvary půdorysu dnes nic z dekorativní části nechová; tím méně nalézáme čeho na chrámu sv. Havla na Starém městě Pražském před r. 1265 dohotoveném. Původně románská basilika kláštera strahovského r. 1258 na gotickou přestavěna, avšak ani z této ničeho dnes nezbývá. Za to chrám františkánů v Chebu, třílodní, jest velice zachovalý a má rozkošné kružby v chodbě klášterní; byl po ohni r. 1285 dohotoven a zasvěcen. Asi z téže doby pochází zachovalý chrám minoritů, nyní františkánů v Plzni a děkanský kostel v Písku. Ze zbraslavského cisterciáckého klášterního kostela P. Marie, díla to nádherného, pětilodního, mezi l. 1291 až 1297 zbudovaného, nezbyly do dneška ani snad základy, ano vše rozmeteno. Pověstný sedlecký chrám cisterciácký ku cti P. Marie mezi r. 1290–1304 na místě staré románské basiliky postavený, jest chrám 5lodní s věncem kaplí a křížovou lodí v rozměrech velkolepých zbudovaný vlivem francouzských kathedrál, bohužel jsou jeho krásné formy přestavbou z konce XVII. st. zastřeny a valně znetvořeny. Velkolepé rozměry, množství velikých oken, a zdi z tesaného kamene svědčí o velikém nákladu a nádheře této znamenité budovy. Bývalý kollegiátní kostel sv. Jiljí v Praze, nyní dominikánský, r. 1371 na stejnolodní přestavěný, jeví ještě dnes, ač změněn, ve vysokých oknech gotických a vysoké klenbě (pozdější) rozměry imponující. Kollegiátní kostel řádu sv. Augustina v Roudnicí, nyní děkanský, biskupem Janem IV. z Dražic r. 1322 vystavěný, ač přetvořen, vykazuje ještě ušlechtilé tvary a jeho kružby křížové chodby klášterní a krásné svorníky v klenbě dávají svědectví o dokonalosti stavitelství tehdejší doby gotické. Basilika P. Marie Sázavského kláštera, někdy slavným opatem Božetěchem zbudovaná, byla mezi léty 1320 až 1330 přestavěna, dnes však i z této stavby jest velká čásť v rozvalinách. Znamenitou stavitelskou památkou českého umění jest stejnolodní chrám sv. Jakuba v Kutné Hoře většinou mezi léty 1320–1330 zbudovaný a velice zachovalý. Asi z téže doby neb o něco později pochází zřícenina klášterního chrámu panenského řádu sv. Kláry v Panenské Týnici u Loun; a to, co stojí, zdá se býti nedokončeno, neboť ve zdech choru zůstaly ještě po lešení díry celou tlouštkou zdí jdoucí. Zajímavý portál půlkruhový s výklenky pro sochy jsou znamenitou ozdobou této zříceniny, někdy od bohatýrského rodu a slavných hrdinů českých pánů ze Žerotína založené. Znamenitá jest stavba děkan. kostela v Žatci.

Zvláštní druh českého stavitelství doby gotické jsou režné stavby z cihel neomítaných, toho druhu ojedinělé památky, jak vidíme na děkanském chrámě sv. Jiljí v Nymburce z r. 1282 až 1312 a i déle dostavovaném. Dále uvádíme chrám sv. Ducha v Hradci Král. z r. 1312–1322 a klášterní chrám na Starém Brně na Moravě, oba poslední od královny Alžběty, vdovy po králi Václavu II., založené.

Krásné stavitelské pomníky větších rozměrů z pol. XIV. st. neb i dříve, jsou děkanský chrám sv. Gottharda ve Slaném, děkanský, původně klášterní chrám kanovníků řehole sv. Augustina v Třeboni, děkanský chrám ve Vysokém Mýtě a v Chrudimi, a lodi chrámu sv. Mikuláše v Chebu. Z druhdy tak slavného a výstavného chrámu kartouzského na nynějším Smíchově u Prahy králem Janem r. 1341 založeného nezbylo ničeho; byl od Táborů rozmetán.

Nastoupením Karla IV. co markraběte ve vladařství Čech r. 1333–1341, za dob, kdy král Jan, otec jeho, za hranicemi země meškal, pak po úmrtí tohoto a po nastoupení Karla IV. na trůn český r. 1346 až do konce jeho panování do r. 1378 nastala českému stavitelství doba utěšená a epochální, která si zjednala svými mistrnými díly, jakož i jejich množstvím úctu u sousedních národů i v daleké cizině a Č. stály tou dobou v popředí nejvzdělanějších národů ve všech odvětvích uměleckých. Doby podobného stavitelského rozkvětu měly Č. za krále Vladislava v době románské, kdy nastavěno nejvíce velkých klášterů, počátek to sídel umění, pak za krále Václava I. a krále Přemysla II., kdy hojně zakládáno měst královských, řeholních chrámů kazatelských a početím staveb hradů na nedostupných skalách. Mezi první díla, která Karel IV. ještě jako markrabě vykonal, náleží založení kathedrálního chrámu sv. Víta 21. listopadu 1344 a současně povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Tím zabráněno míchání se mohučských arcibiskupů do českých věcí církevních, a tím zamezen také další jich vliv na stavby církevní v Čechách.

Již r. 1335 započal Karel IV. stavbu hradu pražského, před tím vyhořelého, po způsobu sídla franc. králů v Paříži, dle vzoru Louvru; dále provedl založení hradu Karlšteina r. 1348, vysvěceného r. 1357, založení Karlova mostu r. 1357, Nového města Pražského, rozšíření Menšího města (Malé Strany) a Hradčan a pojmutí jich do nových městských hradeb r. 1348, kde množství nových klášterů a kostelů založil a zřízením university v Praze r. 1348, t. č. první ve střední Evropě. To jsou jeho skvělé činy, které u vděčných potomků zjednaly mu plným právem příjmí »Otce vlasti«.

Na památku své korunovace za krále českého r. 1347 založil Karel IV. karmelitánský klášter P. Marie Sněžné v Praze; ještě téhož roku vydal zakládací listinu 21. listop. 1347 pro Slovanský klášter v Emauzích, kterýž r. 1372 slavnostně vysvěcen. Ku cti svého jmenovce Karla Velkého založil 18. září 1350 (neb dle chybného udání 1351) velkolepý kostel P. Marie a Karla Vel. pro řád augustiniánský na Karlově, který r. 1377 byl vysvěcen. R. 1355 založil chrám sv. Ambrože před nynější Prašnou branou dle řádu sv. Ambrože v Miláně na památku své korunovace železnou korunou v Miláně, a téhož roku panenský klášter sv. Kateřiny na památku svého dobytého vítězství na den sv. Kateřiny r. 1332 v Lombardsku. Malý klášter servitů ve Slupech ku cti P. Marie založil r. 1360, a r. 1362 kostel kanovníků u sv. Apolináře na Větrově, kteréž ze Sadské do Prahy převedl. Se stavbou kostela P. Marie před Týnem počato někdy počátkem druhé pol. XIV. stol. a ač nedostaven po celé toto století, přece r. 1380 v něm hlavní oltář posvěcen; náklad na stavbu vedli osadníci Týnští. Vystavení farního kostela sv. Jindřicha a zřízení fary u sv. Štěpána, vesměs v Praze, jsou církevní stavby, z nichž mnohé zde jmenované jsou práce mistrné.

Katedrální kostel sv. Víta na hradě pražském založen 21. listopadu r. 1344; stavbu jeho vedl od základu Matiáš z Arrasu z Francie, jejž Karel z Avignonu s sebou přivedl. Tento stavitel svatovítské kathedrály, dle způsobu kathedrálních chrámů ve Francii budované vedl stavbu až do r. 1352, kdy zemřel; současně s chrámem stavěl i Karlštein. (Viz půdorys chrámu sv. Víta dle plánu Mat. z Arrasu v čl. Architektura na tab. XV. str. 688.) Před svou smrtí M. Arras provedl stavbu v chóru až nad klenbu věnce kaplí v ochozu, jakož i zpodní čásť kaple svatováclavské. Po r. 1352 nastala ve stavbě svatovítského chrámu buď přestávka do r. 1356, kdy přiveden Petr Parléř z Gmündu ve Švábích aneb snad v těchto čtyřech létech stavěno pod polírem (parléřem), kterého M. Arras měl při zmíněné stavbě. Petr Parléř započal r. 1356 co jinoch 23letý se stavbou chrámu sv. Víta úmrtím M. Arrasa osiřelou, v jehož díle a dle jeho plánu ve východní části chóru pokračoval, v západní však části, v založení velké věže do půdorysu udělal od první myšlénky francouzského mistra odchylku. R. 1366 dohotovena již kaple sv. Václava mezi kůrem a věží položená, svého času Arrasem započatá a r. 1372 bylo hotovo její vnitřní vyozdobení drahými kameny broušenými a malbami freskovými. Jižní portál znamenitého díla mezi kaplí svatováclavskou a věží r. 1368 zasvěcen; mezi tím pracováno na stavbě chóru, až tento r. 1386 zaklenut, takže již Parléř pro tento kůr r. 1386 stolice řezati počal. Roku 1397 Petr Parléř zemřel a jeho syn Jan Parléř jmenuje se již r. 1398 stavitelem dómu. Petr Parléř pracoval poslední léta na zpodní části velké věze, kterou nedostavěl. (Viz v obr. XV. str. 688, v čl. Architektura pohled na jedno z oken choru nad triforiem nad věncem kaplí a pilíř, práce to Petra Parléře). Jan Parléř, syn Petra Parléře, vedl stavbu až do své smrti r. 1406, kdy zemřel. Po něm nastoupil Johánek, vnuk Petrův, a vedl stavbu svatovítského dómu bezpochyby až do bouří husitských do r. 1419, kdy stavba zastavena a jen za krále Vladislava v ní poněkud pokračováno. Mimo stavbu mostu pražského r. 1357 založeného Petr Parléř stavěl kůr chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně n. L., jejž udělal pětilodní s ochozem a věncem kaplí na obvodu, pak stavěl kapli Všech svatých na hradě Pražském; o těchto všech pracích výslovně mluví deska v triforiu chrámu sv. Víta; o jiných jeho pracích žádného důkazu dosud nemáme.

Ze všech pražských chrámů vyjímaje svatovítský, které za doby Karla IV. v Praze založeny neb i vystavěny byly, jest bez odporu kostel P. Marie a sv. Karla na Karlově nejznamenitějším skvostem stavitelství doby gotické. Chrám tento, Karlem IV. r. 1350 dne 18. září založený, r. 1377 posvěcený, má loď v podobě pravidelného osmiúhelníku, majícího v průměru 23,70 m; chór zakončen částí mnohoúhelníka s pilířem na ose. Klenba jest kupolovitá hvězdovité soustavy, mající nepatrnou sílu mezi žebry, 19 cm a ne 27 cm dle Gruebra a Neuwirtha, což jest na toto rozpjetí až báječně slabé a jako pravý mistrovský kousek české práce, jenž nemá sobě nikde rovné a vzbuzuje obdiv znalců co do krásy i co do konstrukce po všechny doby, neboť jest to výkon v klenbě téměř nedostižitelný. (Viz obr. XV., str 688. pod čl. Architektura, půdorys a pohled do tohoto chrámu.) - Tuto znamenitou stavbu němečtí spisovatelé Bernhard Grueber a dr. Josef Neuwirth připisují Petru Parléřovi nebo jeho škole, kdežto skutečný tvůrce tohoto slavného díla není dosud znám. Oba jej připisují proto Petru Parléřovi, poněvadž má na apsidě chóru pilíř na ose chrámu, což prý je též na chrámu v Gmündenu, kde Petr Parléř u svého otce Jindřicha se učil, a pak poněvadž týž Petr v Kolíně n. L. v chóru pilíř na ose postavil; to prý je známkou stavitelské rodiny parléřovské. Že Parléř přišel do Čech z Gmündenu r. 1356, jest historicky na jisto postaveno, a ne r. 1353, jak mnozí tvrdí; nemohl tudíž chrám sv. Karla stavěti, ježto týž již r. 1350 dne 18. září, tedy o 6 let dříve než Petr Parléř do Čech přišel, byl založen; za druhé nebyl v Čechách Petr Parléř první, který pilíř v apsidě chóru na osu postavil, neboť tento případ máme již v Praze o 100 let dříve na kostele P. Marie u Maltézů na Malé Straně, kteroužto stavbu sám B. Grueber klade do r. 1250, ale pilíř na ose zde ovšem nepostřehl. Podobně má se věc při chrámu týnském, který Grueber a Neuwirth také Parléřovi přisuzují. Za důvod, že Petr Parléř týnský chrám stavěl, uvádějí B. Grueber i dr. Neuwirth severní portál týnského chrámu, který jest velkým, půlkruhovým obloukem zakončen, i to svědčí prý pro Parléře, poněvadž týž Petr jižní portál sv.-vítský a severní dvéře do kaple sv. Václava půlkruhem zakončil, toť prý jest jeho práce, neboť mimo něj prý stavitelství doby gotické půlkruhu u dveří a portálů nikdy neužívalo; to prý bylo jen v románském slohu a v gotice dělo se to prý jen u prací Parléřových. Tento oblouk půlkruhový není také vynálezem rodiny Parléřů, máme jej též o 100 let dříve a sice opět u Maltézů na Malé Straně, kde u vchodu z ulice do klášter. dvora (dříve lodi chrámové) mezi dvěma věžema jest půlkruhový, gotický, profilovaný portál též z r. 1250, který býval někdy hl. vchodem do chrámu. Půlkruhový oblouk gotickou kružbou zdobený značného rozpjetí spatřujeme též ve chrámu sv. Ducha v Hradci Král., o kterém přece víme, že jej královna Alžběta, vdova po králi Václavu II., mezi r. 1312–1322 dala vystavěti. Třetí půlkruhový oblouk jest v kapli radnice staroměstské pod věží, velkých rozměrů; tento oblouk může býti z pol.XIV. st., poněvadž se stavbou radnice po r. 1338 bylo započato; kaple samotna ovšem za doby Parléřovy r. 1381 svěcena i stavěna. Jižní portál kostela klášterního v Panenské Týnici je též půlkruhový a jest z třetiny XIV. stol., tedy z doby, než byl Parléř v Čechách. Portál jižní kostela sv. Mikuláše v Lounech máme z doby pozdní gotiky, z doby asi 1530; tudíž 167 let po smrti P. Parléře. Z toho následuje, že nejen první gotika (u Maltézů, Hradec), ale i pozdní gotika půlkruhové portály, ovšem jako řídkou výjimku, si oblibovala, že to není pravidlem rodiny Parléřovy.

Z dalších pražských chrámů za Karla IV. postavených vyniká kostel emauzský co stejnolodní chrám. se starožitnými freskami z doby Karlovy, r. 1347 založený, r. 1372 svěcený. Zajímavý jest malý chrámec servitů ve Slupech na Trávníčku ku cti P. Marie posvěcený, jenž byl r. 1360 založen; jest dvoulodní s pilířem ve středu a na podélné ose mimo střed a se znamenitou klenbou síťovou, na níž znaky jsou a mezi jinými i kanovníka z Radče. – Zpustlý chrám sv. Apolináře na Větrově v Praze, který jest jednolodní, ukazuje slušné tvary v klenbě přípor a jejich hlavicích; před rokem odkryty tam krásné freskové malby z konce XIV. stol. Chrám sv. Ambrože před nynější Prašnou branou jest dnes v celnici přestavěn a nenese nižádné stopy bývalé stavby. Kostel sv. Kateřiny mimo zpodek věže jest též přestavěn až k nepoznání. Karmelitánský kostel P. Marie Sněžné jsou velkolepé trosky bývalé slávy ze starého kostela; dnešní chrám jest pouze bývalý chór lodi, neb lodi vůbec zmizely během válečných let; je to nejvyšší chrám v Praze a byl r. 1434 v rozbroji mezi Starým a Novým městem o krásnou věž oloupen.

Úmrtím Karla IV. r. 1378 a nastoupením vlády Václava IV., jenž až do r. 1419 do vypuknutí bouří husitských panoval, utuchla činnost stavitelská v Čechách značně a budovány jen předměty drobnější, ale za to mnohé z nich jsou kabinetními kousky práce a zasluhují největšího obdivu. Tak za krále Václava IV. postavena na nynějším Karlově náměstí na Novém městě pražském kaple Božího Těla, kde o Velkonočních svátcích vystavovány k obdivu lidu říšské klenoty; soudě dle rytin Sadelerových a dřevořezby u sv. Víta a dle popisů, byla to kaple centrální půdorysu osmistranného, mající kupoli a na ní vysokou, štíhlou vížku, kolem kostela byla hradba ozubená, střílnovitá, jako někdy u kostela rakovnického. Tato kaple byla malý pendant ke kostelu karlovskému; bohužel za císaře Josefa zrušena a brzy potom zbořena. Arkýř kaple staroměstské radnice (viz vyobr. na s. 739) a arkýř na universitní budově Karolina jsou pravé divy umělecké práce drobných rozměrů. Kaple staroměstské radnice, kde jest do náměstí onen arkýř vysunut jako zbytek bývalé radnice, byla r. 1381 vysvěcena, tvar konsolů, kružeb oken, fial a zajímavé erby v náplních pod okny slouží této k veliké ozdobě. Vrch arkýře byl mezi léty 1839–48 přestavěn. Arkýř universitní auly jako čásť kaple sv. Kosmy a Damiana jest ještě znamenitější práce; vyniká tvarem konsolů, mask pod žebry; kružby, fialy a zvláště znaky se všemi svými klenoty jsou tak detailně provedeny, že nikde podobných v Rakousku nenalézáme a pro heraldiku mají cenu nemalou. Nad okny jsou nepatrné štítky vyzděny jako první náběh na vimperky, kterých my v Čechách, pokud známo, nikde nemáme. Arkýř pochází též z konce XIV. stol., neboť sem do této budovy, někdy mincmistra Rotleva, universita r. 1386 byla přenesena. Krásný, ale již méně zachovalý arkýř máme v kapli Vlašského dvora, pak na Kamenném domě a na Hrádku, vesměs v Kutné Hoře. Farní chrám ve Slavětíně u Loun, původně z přechodní románské doby, byl Mikulášem z Hazmburka asi r. 1397 dodělán a krásnými freskami vyzdoben, které nedávno odkryty; tento chrám jest pravý skvost a jako malé museum vyzdoben. Podobný chrám nalézáme v Libiši u Mělníka; je to práce z doby Václava IV. a Vladislava Jagełłovce. Nepatrný chrám v Kočí u Chrudimě z l. 1396 jest gotický a má dosti zbytků dřevěné architektury ornamentální na pažení mostu dřevěného, přes příkop u kostela položeného. V době románského i gotického stavitelství bylo v Čechách dosti menších kostelů a kaplí dřevěných, ale nikdy okrouhlých, které se však na dobu naši nezachovaly.

Po bouřích husitských od r. 1419 do 1436 nestavěno ničeho a po těchto létech stavěno ještě kolik desítiletí na opravách, přestavbách chrámů vypálených a válkou někdy pobořených. Přestavby tyto týkaly se nejvíce kleneb chrámových, před tím někdy zřícených. Nastala doba pozdní gotiky čili vladislavské gotiky, která až do úmrtí krále Ludvíka r. 1526 a místy i ještě vedlé renaissance do r. 1550 trvala. Matiáš Rejsek z Prostějova a Beneš Lounský, jinak Benedikt Reta z Pístova, jsou hlavními repraesentanty této české stavitelské školy.

Velmi záhy přestavovali Rakovničtí (v létech 1446–1450) chrám sv. Bartoloměje, který byl původně s počátku XIV. stol. stavěn; taktéž i mělnický děkanský chrám v 2. polovici XV. stol. přestavován. Zajímavý kousek umělecké práce mistrů kutnohorských jest chrám P. Marie na Náměti v Kutné Hoře, původně z konce XIII. nebo začátku XIV. stol. vystavěný; r. 1470 vyhořel a přestavěn v stejnolodní s klenbou síťovou, ušlechtile provedenou, která dle účtů od r. 1509 až do r. 1513 klenuta. Též znamenitý chrám dvoulodní Nejsvětější Trojice u Kutné Hory jako dílo mistrné přičítá se mistrům horským z konce XV. stol. Síťovou klenbu jednoduchou vidíme již u chrámu sv. Víta z r. 1385, v kapli sv. Václava z r. 1366 tamže, v mostecké věži staroměstské. V klenbách síťových, hvězdovitých, diamantových a různých kružeb žeber okrouhle vedených vyniká nad míru české stavitelství pozdní gotiky. Již mistr Staněk z Krumlova zhotovil znamenitou klenbu síťovou v chóru chrámu sv. Jiljí v Milevsku koncem XIV. stol. Síťovou klenbu lodi i chóru v Krumlově v děkanském chrámu klenul syn Staňkův mistr Jan, a farář s ním uzavřel, aby klenul tak, jak jeho otec v Milevsku a do tří let aby sklenul střední loď tesaným kamenem a boční lodi cihlami. Mistru Staňkovi z Krumlova, jeho synům Janovi a Křížovi připisují se výborné klenby v Prachaticích u sv. Jakuba tvaru hvězdovitého a v Jindřichově Hradci u sv. Jana Křt.; též máme hvězdovité klenby v chrámě čáslavském a síťovou v Pohledu u Něm. Brodu. Vzácný tvar kleneb máme ve dvojlodních chrámech v Soběslavi z r. 1490 a v Blatné z r. 1515, a sice pode jménem klenby diamantové, která se skládá z množství vystouplých a prohloubených trojúhelníků vzájemně se protínajících. Takovéto klenby jsou též ve farním kostele rožmberském, chodby a kapitolní síň v bývalém klášteře v Horažďovicích a pod kruchtou děkanského chrámu tamtéž, chodby klášterní v Bechyni, v hradní kapli v Konopišti, v presbyteriu sv. Palmacia pod Karlšteinem, v Pardubicích síň v hostinci »U koně«, na Kunětické Hoře z r. 1509 byla též 1 velká síň do sloupu diamantovou klenbou zaklenuta, nyní ovšem jest zbořena; dále nalézáme týž tvar v loubí dvou domů na náměstí chomútovském a v sínci pod kostelní věží. Znamenité klenby sítí kruhovitých různě se proplétajících nalézáme u sv. Barbory v Kutné Hoře. u sv. Mikuláše v Lounech, v Mostě, v Ústí n. L. a na vladislavském sále v Praze. Visuté klenby oratoře nad malým vchodem jižním u sv. Víta a v sakristii tamtéž jsou bravourní kousky Beneše Lounského.

Novotou ve vladislavské gotice byly přístavby nebo přestavby bratrstev a literáckých kůrů církve pod obojí a bratrské, která co spolky církevní hudbu a zpěv při mších sv. pěstovala. To mělo za následek přistavování kruchet nejen na západě chrámu, ale i v bočních lodích neb i docela kolem celého chrámu, jako to shledáváme na děkanském chrámu v Mostě.

Nejznamenitější stavba gotiky vladislavské jest bez odporu pětilodní chrám sv. Barbory v Kutné Hoře, původně jako kaple v polovici XIV. stol. založený, později v půdoryse přeměněný; teprve za krále Vladislava pokračováno se stavbou rychleji domácími horskými mistry, načež po zaražení stavby nynější Prašné věže v Praze povolán bakalář Rejsek k vedení stavby chrámu sv. Barbory do Kutné Hory kolem let 1490 a vedl tuto stavbu až do r. 1506, kdy v Hoře zemřel a při chrámu sv. Barbory pochován byl. Matiáš Rejsek z Prostějova dokončil stavbu chóru a týž r. 1499 také sklenul, jak o tom nápis tamže svědčí. Tehdáž psal se ještě bakalářem, poněvadž nebyl řemeslu kamennickému a zednickému vyučen a ode druhých mistrů za mistra uznán; teprve od dokončení této mistrné klenby byl za mistra pokládán. Krátký čas zůstala následkem úmrtí Reiskova stavba sv. Barbory státi asi do r. 1512, kdy mistr hradský (hradčanský), mistr Benedikt, k dalšímu pokračování stavby povolán, v čemž setrval nejspíše až do své smrti do r. 1531; ještě r. 1529 neklenul hlavní loď, ač za to důtklivě žádán byl od Horských. Za jeho živobytí sotva počato s klenutím těchto lodí; znaky mincmistrů a letopočty přes r. 1531 sahající o tom nás poučují. Za jeho nástupce povolán byl domácí mistr Mikuláš. Chrám sv.-barborský počátkem XVI. století nedostal sedlovitou střechu nad loďmi a chórem, jak až dosud zvykem bylo, nýbrž tři samostatné věžovité střechy, jaké dosud má kostel lounský a litoměřický, a kteréž i jinde hojněji byly zastoupeny, jako u sv. Jindřicha a u sv. Jiljí v Praze. Avšak tento vzor zcela nový, dříve u střech nevídaný, nebyl prvně postaven na střeše sv.-barborské, nýbrž o kolik let dříve na kostele P. Marie na Náměti v Hoře Kutné od mistrů horských, domácích. Důkazy toho podali pp. prof. Zach i Braniš ve svých publikacích.

Týnský chrám P. Marie v Praze, někdy v posledních létech Karla IV. založený, stavěn s přestávkami asi 140 let. R. 1380 postaven již hlavní oltář v chrámě, ač hlavní loď ještě neklenuta; r. 1410 byly zajisté již obě věže do jisté výšky, snad až ke galerii, vyhnány, neboť se pod nimi oltář připomíná; válkami stavba zastavena. Na západním průčelí chrámu spatřujeme podél celé fronty pod štítem galerii ven vystupující, jaké jsme dosud nikde na našich chrámech neviděli, s profilováním již pozdní gotiky, které by do doby Rokycanovy a krále Jiřího spadati mohlo, jakož i stavba štítu rozhodně do jeho doby náleží; znak podkovy a hvězdy co znak Rokycany pod galerií umístěný na to ukazuje a postavení sochy krále Jiřího do výklenku štítu o tom zřejmě svědčí; i levá věž mohla by z doby Jiřího pocházeti. Pravá věž dohotovena roku 1511. Staří letopisové čeští píší, že téhož roku kladeny krancle (římsa) na věži k domu farnímu; pod římsou jest znak krále Vladislava a ještě i jiné štíty. Toto udání roku jest pro nás velice důležito; neboť článkování věže nese stopy první renaissance v Čechách. Severní portál týnského chrámu výborné práce sochařské pochází buď z doby Karlovy nebo z prvních let panování krále Václava, a nebyl zde původně projektován, ale jest později přistavěn; kamenořez to ukazuje a před opravou, asi přede 2 léty podniknutou, bylo to ještě lépe znáti. Jehlancové střechy vězí týnských s rohovými arkýři jsou typické v Čechách a není jim vůbec rovně.

Zajímavou památkou vladislavské gotiky jest chrám sv. Mikuláše v Lounech. Původní chrám r. 1517 vyhořel, z něhož ještě dnešní věž zůstala; s vlastní stavbou počato teprve r. 1519 nebo r. 1520, a sice mistrem Pavlem z Pardubic, kterýž stavbu tu dle účtů lounských vedl. Zdali a jak dalece se v této práci účastnil Beneš Lounský čili Benedikt Reta, neumíme povědíti, jelikož účty z l. 1526–1538 scházejí. Mistr Benedikttu v chrámě r. 1531 pochován a Balbín jeho epitafium viděl a opsal; píše, že byl Beneš rodák lounský, ač zase z knih lounských se ví, že nižádného majetku v Lounech neměl. Chrám dlážděn r. 1539 a byl tudíž již hotov. Že půdorys mistru Pavlu z Pardubic náleží, nemožno popírati, an zde dle účtů 6 let a snad i déle stavěl; kdo zhotovil plán klenby, nemožno udati, ale za života Benediktova nebyla ještě hotova, ano sotva začata. Tato stavba zůstává prozatím záhadou. Jestliže zde mistr Benedikt (Beneš) ve stavbě súčastněn byl, mohlo by to býti teprve od r. 1527–1531. Zajímavá kružba kleneb na slabounkých sloupech a trojvěžní střecha chrámu musí u každého pozorovatele obdiv i úctu k staročeskému umění vzbuditi. Děkanský chrám stejnolodní v Ústí n. L. má podobnou klenbu jako v Lounech a jest z téže doby po ohni přestavěn; chór a věž jest ze XIV. stol. Děkanský chrám v Mostu jest z nejzajímavějších co do zvláštností půdorysu i částí konstruktivních. Prvotní chrám vyhořel téže doby neb o rok později co chrám lounský a ústecký, tedy r. 1518 nebo 1519; za několik let začato se stavbou, která dle letopočtu ve svornících až asi do r. 1550 trvala. Půdorys jeho jest velmi zajímavý, neboť opěrací systém pilířů venkovských již uvnitř jest proveden, čímž povstaly proti sloupům lodi zdi, které tvoří na obou stranách podélných a na apsidě věnec kaplí. Jest to pětilodní chrám s ochozem a stejnolodní klenbou, kružbami rozmanitě propletenou. Nad zpodními kaplemi na obvodu jest kruchta kolem celého kostela, tak že poskytovala hojného místa pro bývalý literácký kůr. Za oltářem jsou na chór jedny točené schody, v jejichž šroubovnici dvoje schody se nalézají, ovšem že s různými vstupy a výstupy. Na chór k varhanám vedou točité schody visuté se schodnicí, dle letopočtu z 1. třetiny XVI. stol., mající téměř sáh ve světlosti; jsou to nejstarší známé visuté schody v Čechách, kterýžto druh schodů teprve asi před 30 lety jako novotu před tím nikde nevídanou zde v Praze zavedenou shledáváme. Vnitřek tohoto chrámu byl před několika léty opraven a polychromován; vůbec zasluhuje celý tento chrám největší pozornosti pro zvláštní koncept stavitelského luštění půdorysu i detailu; jesti to jedno z nejpozdějších děl vymírající pozdní gotiky vladislavské. Náleží-li z něho něco Beneši, jest to půdorys; klenbu však již neprovedl, poněvadž když se stavěla, byl již mrtev.

V době barokové koncem XVII. a začátkem XVIII. stol. přestavovány mnohé chrámy klášterní opět ve formách gotických, ale velmi naivně. Kružby oken se vynechaly a sklo do železných prutů zaděláváno: žebroví kleneb, sloupy a jejich hlavice, to vše napodobeno a imitováno z malty. Vůbec to, co pravá gotika tvořila z kamene, to zde napodobeno maltou. Tak přestavěn velkolepý sedlecký kostel od stavitele Pavla Ignáce Bayera z Prahy v l. 1699 až 1709 na tvary, jak je dnes spatřujeme, tak přestavěn vnitřek lodi chrámu v Želivě r. 1712 od Itala Santiniho. Podobně kladrubský klášter u Stříbra celý přestavěn v trojlodní basiliku s křížovou lodí a velkou kupolí a působí z venku svou polohou imponující pohled, avšak v detailu jesti barok gotiky. Týž Santini přestavěl jej od r. 1712–1726, jak pamětní kniha zámeckého kaplanství tamtéž vypravuje, ač lid a pověst vedlé Santiniho i Dienzenhofra jako druhého stavitele klade.

Hrady české v období gotického slohu.

Jak známo, králem Václavem I. po r. 1240 nastalo šlechtou českou stavění hradů na vrších a skalách; z těch jest dnes veliká většina v rozvalinách a jen menší počet jich zachován až na naše doby. Co dnes z hradů zachováno, ať již celých nebo v rozvalinách se nalézajících, podává nám v mnohých věcech světlo, na jaké výši nalézalo se stavitelství tehdejší doby. Nároží, ostenní oken a dveří bývají u starších prací z tesaného kamene, jakož i vše, co jest drobnější a dekorativnější, zdi silné jsou buď ze »zdiva litého«, jako u Římanů bylo (totiž drobný kámen řídkou maltou hustě zalitý), nebo bývají silné zdi uvnitř zemí vysypány. Nejstarší takovýto hrad po způsobu západním (německém) vystavěný byl Zvíkov, kde již od r. 1247 král Václav sídlil; z tohoto se až dodnes ještě mnoho uměleckých památek zachovalo; krásné kružby chodeb, hradní kaple a věž, které se větší stáří připisuje než jí náleží. Král Přemysl II. přestavěl hrad pražský r. 1252 a věže u hradu i u mostu Juditina. Hrad Bezděz byl zajisté velmi záhy stavěn a byl rozsáhlý; zbývající části kaple vykazují krásné formy ranní gotiky; v r. 1279 uvádí se hrad již jako stávající. Když Karel IV. nastoupil vládu jako markrabě v Čechách, počal r. 1335 stavěti nový palác na hradě pražském, poněvadž staré sídlo králů českých nedlouho před tím vyhořelo, a stavěl jej, jak kronikář Zbraslavský píše, modo Gallico, tudíž na způsob cizí, na způsob gallský čili francouzský. Již za krále Václava II. stavěli zde Francouzi pětilodní kathedrální chrám sedlecký, a práce v Zlaté Koruně na vliv i práci francouzskou ukazují. Tento sloh, kterému my dnes říkáme gotický, nejspíše se tenkráte jmenoval způsob francouzský, neboť Francie jest pravlastí gotiky. Název »gotický« pochodí od Italů a není ani 200 let starý; Italové tento sloh co sloh barbarbů, »Gothů«, nazvali. Patrně byl mistr, který Karlu IV. hrad pražský stavěl, Francouz, jako mistr Vilém, který přiveden z Avignonu stavět most r. 1334, a mistr Matiáš z Arrasu r. 1352 též byl Francouz. Od konce XIII. do polovice XIV. stol. byl patrně v Čechách ve stavitelství větší vliv francouzský než německý. Nejznamenitější práce ve stavitelství hradů v období gotickém jest hrad Karlštein, jenž ve střední Evropě nenalézá rovného sobě soupeře. Tuto stavbu českého Slavína vedl francouzský mistr Matiáš z Arrasu od r. 1348, kdy byl založen, až do úmrtí svého r. 1352; hrad vysvěcen byl r. 1357 a tudíž hotov. Ze ho Petr Parléř nedodělával, o tom svědčí deska s nápisem u sv. Víta, která vypočítává všechny, i drobné práce Petrovy, ale o této práci dodělané nápis se nezmiňuje.

Hrad pražský již za Přemysla Otakara II. přestavován a rozšiřován, též i za Karla IV. stavěn francouzským mistrem, v bouřích husitských lehl popelem a byl dlouho opět v ssutinách. Za krále Vladislava hrad pražský přestavován mistrem Benediktem (jinak Benešem Lounským), který r. 1502 velkolepou klenbu paláce dnešní vladislavské síně zavřel a v den před sv. Václavem doklenul. Kdy mistr Benedikt se stavbou paláce započal, nevíme, ale k r. 1484 se ve Starých letopisech dočítáme, že král Vladislav Jagelłovec, který dosud na Starém městě ve Dvoře králově bydlel, chce znovu stavěti hrad pražský, a také asi brzo se stavbou započato. Na venkovské straně vladislavského sálu nad oknem jest veliký, od jižního vchodu kostela sv. Víta čitelný nápis do kamene tesaný »Ungarie Bohemie 1493«. Tento letopočet nejspíše udává, kdy dosaženo rovnosti stavby paláce, resp. dnešního sálu vladislavského. Že teprve r. 1502 palác (sál vladislavský) doklenut, ukazuje na pomalé pokračování ve stavbě, ač víme také, že mistru Benediktovi první klenutí tohoto sálu spadlo; píše tak Bonifác Wolmut, královský kamenník, r. 1565 jako nástupce mistra Benedikta v tomto úřadě (viz Jahrb. d. kunsthistor. Sammlungen X. Reg. 6210). Ještě dnes budí obdiv velkolepé síťové kružby a klenba sálu vladislavského, jejíž šířka či rozpjetí nenalézá sobě druha rovného ve stavitelství pozdní gotiky. Umění a stavby milovný král Vladislav II. byl zajisté přes spadlou klenbu s prací mistra Benedikta jak náleží spokojen, neboť jej do vladyckého stavu povýšil s přídomkem z Pistného a propůjčil mu znak, lva držícího kružidlo. Od které doby mistr Benedikt Reta z Pistného měl hodnost královského kamenníka, není nám známo. Zpodní čásť sklepů pod sálem vladislavským pokládá se ještě za práci doby Karla IV. Na sev. straně sálu vladislavského mistrem Benediktem zbudovaného se zmíněným letopočtem 1493 nad oknem u křídla bývalých desk zemských vidíme u tří sdružených oken sálu osm lisen kanelurovaných s hlavicemi listnatého tvaru, slohu korintickému se blížící. Hlavice lisen, které jsou každá jiného tvaru, nesou architráv. V těchto hlavicích lisen kanelurovaných a v architravu shledáváme první renaissanci v Čechách, dříve než kdekoli v Rakousku a nejméně o 20 let dříve nežli v Německu. S chloubou můžeme pohlížeti na hrad Pražský, ze zde u nás objevují se první počátky renaissance italské, a severně od Alp nenalézáme nic staršího, ať už přihlížíme k r. 1493 neb i k r. 1502.

Mimo tyto stavby přestavován mistrem Benediktem pro krále Vladislava hrádek Křivoklát, v němž velkolepá síň rytířská a kaple hradní jsou zbytky stavitelství ve slohu vladislavské gotiky.

Věže a hradby v období stavitelství gotického.

Za příčinou vysazení a staveb měst královských, staveb a opevňování hradů, opevňování trhových vsí a klášterů prováděly se od pol. XIII. stol. stavby věží a hradeb v Čechách v hojné míře. Za krále Václava I., již př. r. 1250 opevněno dnešní Staré město pražské dvojí zdí a dvěma příkopy od Vltavy k Vltavě jdoucími, na straně proti dnešnímu Nov. městu. Proti půlnoci a západu, na straně řeky Vltavy, obehnána Praha (Staré město) hradbami jednoduchými r. 1258. Jednou neb i dvěma hradbami byla i ostatní král. města obehnána. V hradbách byly věže čtverhranné neb i kulaté na dostřel šípu od sebe postavené. O r. 1252 víme, že byly věže hradu Pražského i konec mostu opevňovány. Jaké množství věží bylo v hradbách hradu pražského a obou tehdejších měst pražských, toho dočítáme se u pokračovatelů Kosmových k r. 1280, kde píše, že velký vichr zde 24 věží shodil a pobořil.

Juditin kamenný most přes Vltavu v Praze měl na konci na obou březích Vltavy věže a brány; víme, že to bylo již v XIII. stol. Jedna tato věž bývalého mostu Juditina na Malé Straně se zachovala až do dnešní doby, a sice věž nižší při domě u Stainiců. Druhá věž mostu na Malé Straně v Praze, a sice vyšší jest v dolejší části z doby Karla IV. a Václava IV.; taktéž i staroměstská věž mostecká, jež co nejkrásnější perla stavitelství čisté gotiky zachovalá stojí. (Viz vyobr. pod heslem Architektura, tab. XV., str. 688.) Škoda, že r. 1779 dala obec pražská otlouci sochařské práce na straně západní, kde byla socha P. Marie a klečící Karel s císařovnou. Viděti to na Sadelerově obraze.

Na východní straně hradu pražského, tam, co dnes stojí brána a »Černá věž«, bývala za Karla IV. věž vysoká, pod jménem »Zlatá brána«, poněvadž měla krytinu střechy pozlacenou; připomíná se r. 1396. Z doby čisté gotiky máme střechu věže kostela v Milčíně až do špice úplně kamennou; pak velmi krásnou věž bývalé radnice v Kadani. Obě věže jsou osmiboký jehlanec, avšak věž v Kadani má listy krabolové po hranách. Věž velmi vysokou a krásnou u Matky Boží Sněžné v Praze z doby Karla IV. pocházející zničili v bouři a půtce domácí Staroměstští r. 1434. Mimo to máme osmihranné jehlancové střechy kamenné: v Sedlčanech, Jistebnici, Stolanech u Chrudimě a v Jindř. Hradci u sv. Jana Kř. Znamenité dílo ze stavitelství pozdní gotiky máme Prašnou věž na konci Celetné ulice v Praze. Dle »Starých letopisů« založena tato r. 1475 vedlé sídla a dvoru králova od obce staroměstské a jmenovala se »novou věží«; jméno nynější nese teprve z konce XVII. stol. Mistr Václav vedl s počátku stavbu, od r. 1476 přibrán ku stavbě k mistru Václavovi bakalář Matiáš ze školy týnské, který dle dovedného rýsování a vytesávání květů a obrazů v kameni – Rejskem od lidu jmenován. Při mistru Václavu dělal Rejsek dvě léta, a od r. 1478, od zpodní části dolejších oken nad branou stavěl již Matiáš Rejsek sám až pod střechu věže, vytlačiv mistra Václava z díla. Bohužel nedokončena stavba věže, an král Vladislav II. po zvolení za krále uherského r. 1490 do Budína do Uher se odstěhoval. Na této práci vidíme stavitelství vladislavské gotiky české vytvořené dovednou rukou Rejskovou, jenž velice si obliboval listnatý ornament. Zvláště vynikají dolní okna obou stran nad branou, z nichž okno do Celetné ulice již hlásá brzký příchod forem renaissančních. Bohužel barbarským způsobem otlučeno římsoví a sochy sneseny z průčelí věze z nařízení rady městské r. 1779, poněvadž prý opadávalo. Při opravě před několika léty podniknuté dána nová římsa dle tvarů věží týnských, soudobých, a vůbec vše doplněno v duchu započatého konceptu a v duchu doby slavného mistra Matiáše Rejska. – Věže Týnského chrámu jsou v horní části od galerie při dolejší části velkého štítu, částečně z doby Jiřího krále, a pravá věž dohotovena r. 1511, jak Staré letopisy tvrdí, kdy se krov stavěl a krancle (římsa) okolo krovu sázela. Římsa pravé věže týnského chrámu a rohových vížek jest pozdní gotika, ale jsou již v ní motivy blížící se renaissance. Jehlancové střechy půdorysu osmistěnného, s arkýřovými vížkami na nárožích, s prolamovanou kružbou galerie nad hlavní římsou jsou zvláštním vzorem českého stavitelství doby vladislavské, a není v Rakousku ni v Němcích nic podobného v té leposti a kráse v poměru k celému chrámu, tak že partie průčelí týnského chrámu, jak ze Staroměstského náměstí se jeví, jest ve svém celku tak rázovitá a úchvatná, zvláště máme-li radnici staroměstskou s orlojem a věží v levé části postranního pohledu, že v Střední Evropě ze XIV. a XV. stol. nikde, ani v Německu podobného pohledu z doby středověku nenalézáme. Krásná galerie též z pozdní gotiky táhne se pod štítem kolem věží a štítu v celém průčelí týnského chrámu, a nemáme nikde v Čechách v celém stavitelství gotickém při chrámu něco podobného, jakož i mohutný štít s křížem, fialami a výklenky přispívá k nemalé kráse celku. Galerie pod štítem chrámu nalézáme též ve Vratislavi, která se do konce XV. nebo počátku XVI. stol. klade. Snad se to stalo vlivem českým, neboť tehdáž patřila Vratislav ke koruně České.

Věžovitá střecha podoby kalichu jest na obecním domě v Litoměřicích; lid nazývá tento dům »kalich« (Kelchhaus). Svým slohem sahá do počátku XVI. stol. Zajímavé typy střech na branách a věžích českých staveb, jak je na př. na mosteckých věžích pražských, na věži radnice novoměstské, věže zvonice jindřišské, bran ve Vysokém Mýtě a i jinde vidíme, byly velmi oblíbeným motivem českým, s kterým se řídce v Němcích setkáváme. Takovéto tvary střech na církevních stavbách jsou řídkostí (Žernoseky, Litoměřice) Krytiny takovýchto věží i střech kostelů bývaly jako v době stavitelství slohu románského cihelné, v pol. XIV. stol. přiházejí se však již jména břidličníků, pokrývačů (v Základech místopisu Prahy), kteří břidlou, lehkou krytinou, střechy kryjí, materiálem to před tím u nás k takovémuto účelu nepoužívaným. Bývalý kryt střech hradu Karlšteina byl ve XIV. stol. dle nyní učiněných nálezů břidličný, a soudíc dle barvy a lesku, byla to břidla od Manetína, a sice taková, jakou na věži pravé týnské věže z XVI. stol. nalézáme. Veliké množství bran, věží a bašt, hradeb s cimbuřími, střílnami, podsebitim, měla česká města až do konce minulého, a velmi mnoho do let šedesátých tohoto století. Od té doby za příčinou rozšíření a uvolnění měst veliká většina jich pobořena, zničena, rozmetána co dílo pokroku naší moderní doby a ani uměleckých a historických památek nešetřeno.

Mosty v době stavitelství gotického v Čechách.

Již v době románského stavitelství viděli jsme kamenný most Juditin r. 1167 královnou Juditou dostavěný; tento most r. 1272 silně pobořen a opět spraven byl tak, že stál až do r. 1342, kdy jej velká voda tak pobořila, že zůstala z něho sotva třetina až čtvrtina mostu. Zatím pořízen Karlem IV. co markrabětem most dřevěný provisorní přes Vltavu v Praze, který r. 1367 velkou vodou na jednom pilíři pobořen. K stavbě nového mostu, dnešnímu to Karlovu mostu, položen základ r. 1357 Karlem IV. na Staroměstské straně a jeho stavitelem byl Petr Parléř z Gmündu ze Šváb. Ovšem původní zpráva na desce v triforiu chrámu sv. Víta praví, že Petr vedl stavbu mostu, mohl by tudíž i jiný mistr pod dohledem Petra dílo mostu prováděti. Při úmrtí Karla IV. r. 1378 most sice ještě nedodělán, ale mnoho asi nescházelo, koncem však XIV. st. a r. 1406 víme najisto, že již byl dohotoven. R. 1432 protržen byl velkou vodou na tré v pěti polích; r. 1496 pobořeno opět jedno pole, tu, kde boží muky stojí, a před tím, píší Staří letopisové, že r. 1491 dvě mostnice (oblouky) udělány. Teprve r. 1502, dle letopisů, poslední sklep mostu, zbořený povodní z r. 1432 doklenut a r. 1503 ve čtvrtek před sv. Janem Kř. most docela dokonán. Tento r. 1503 byl dříve mylně pokládán co první dostavění mostu od položení základů r. 1357. Od té doby neutrpěl most větší škody až r. 1784, kdy povodní na přední části několiko hlaví pilířů vodou podemleto se zřítilo, ač klenby i vlastní pilíře zůstaly neporušeny. Následkem velké vody v září 1890, a hlavně ucpáním několika oblouků naplaveným dřívím mělké základy dvou pilířů podemlety a dva pilíře a tři oblouky i se sochami postavenými se zřítily proti proudu do vody.

Při zakládání nových pilířů nalezeno, že Parléř v hloubce 2,37 metrů pod vodou normální základ u těchto dvou pilířů položil a sice na pískovém štěrku, základ to velice mělký, a proti podemletí nedostatečný. Stalo se tak proto, že tehdejší doba nebyla ještě na té výši technické, aby i ve větších vodních stavbách, ve vodách řinoucích uměla hlubší jímky zakládati, proti tlaku vody se pojistiti, a z větších hloubek vodu z tak širokého základu pískového, který hojně vodu zpodem tlačil a propouštěl, odstraňovat. Čerpací stroje vodní byly tehdáž ještě nedokonalé. Proto založil Petr Parléř pilíře mostu velmi silné, aby sice tlaku každého jednotlivého pole klenby i tlaku vody odporovaly i kdyby nebylo protitlaku z klenby druhého pole. Nynější základ dvou nových pilířů sahá přes devět metrů do hloubky až na břidličnou skálu dna řeky Vltavy, tak že to základ, jenž poskytuje naprostou bezpečnost proti podemletí. Základ těchto dvou starých pilířů byl částečně na ležatém roštu, na němž kulaté žernovy mlýnské spočívaly a částečně bez roštu; ve trojhranných ohlavích pilířů proti vodě a po vodě nalezen v základu stojatý i ležatý rošt, který na horní části pilíře as 1,50 m pod jádro líce pilíře sahal, patrně to byly opravy mladší z r. 1784. Ležatý rošt měl i místem něco řídce beraněných jehel železem kovaných a něco přes dva metry dlouhých. Zpodní klenba starého Karlova mostu skládala se z pískovcových klenáků asi 70 cm silných, nad touto byla druhá klenba z lámaného kamene. Střed pilířů skládal se z litého zdiva, totiž z drobného kamene maltou silně prolitého, tak jak u Římanů bývalo zvykem a jak i u silných zdí hradů nalézáme. Takovéto zdivo v jeden slitý celek spojeno poskytovalo velikou pevnost, takže spíše kámen se rozbije nežli malta povolí, a to bylo naším předkům velmi dobře známo, proto tak rádi takového způsobu zdiva v středověku užívali. Ostatní staré pilíře mostu Karlova jsou dle ohledání týmž způsobem tak mělce založeny, že proti podemletí neposkytují dostatečné ochrany, a měly by se ochranným betonovým zdivem v jímkách až na dno skály sahajícím vyzdíti a zabezpečiti. Touto živelní katastrofou z r. 1890 poznali jsme dílo mistra Petra Parléře. V církevních stavbách byl velikán, ale za to ve vodních stavbách ukázal velké slabosti.

První zmínka o »Bradáči« na mostě počíná r. 1481 v Starých letopisech.

Zdejší německý kulturní historik dr. Neuwirth připisuje stavbu mostu Karlova nějakému mistru Otlinu (dle jména prý Němci), který se v Praze r. 1372 vyskytuje; ten prý byl stavitelem tohoto díla, na které Parléř jen dohlížel, a sice nalézá téhož Otlina zápis v metropol. archivu, kdy Otlinus magister pontis Pragensis r. 1372 prodal dvůr v nedaleké Jenči. – Zapomíná, že magister pontis Pragensis byl mistr mostecký čili správec důchodů a statků a cel mostu Pražského, ale ne stavitel.

Neméně starý most kamenný a klenutý postaven v Roudnici od biskupa Jana IV. z Dražic mistrem Vilémem z Avignonu a 2 tovaryši do Čech přivedenými r. 1334. Po roce sklenul mistr Vilém jeden oblouk i odešel domů, zanechav práci silám domácím nebo oněm dvěma tovaryšům. Dva pilíře a 1 oblouk z tohoto díla Švédy pobořeného stojí dosud zachovány. – Kamenný most v Písku pochází nejspíše z doby Karla IV., r. 1432 píší o něm Staré letopisy, jak jej voda poškodila. – Mimo mosty kamenné bylo tou dobou dosti mostů dřevěných, o kterých se staří spisovatelé již tak nezmiňují, poněvadž nebyly tak jako dílo kamenné ceněny.

Mostů loďkových užívali staří Čechové ve válečnictví při rychlých přechodech řek. Král Otakar II. použil takovýchto mostů lodních ve válečném tažení proti Uhrům přes řeku Dunaj r. 1260 a 1264, kdy s celým vojskem tam i zase zpět přes most takto na rychlo upravený přecházel.

O mlýnech a jezích na řece Vltavě učiněna zmínka ve stavitelství doby románské; r. 1280 jmenují se u Tomka na řece Vltavě v Praze mlýny loďkové; r. 1281 činí se zmínka o větrném mlýně na Strahově, který se sesul.

Vodovody, vodárny a studny za stavitelství gotického. Na staroslavný Vyšehrad vedena voda v rourách dřevěných ze studánky »Jezerky«, dosud stávající; r. 1361 toto potrubí zaměněno za kamenné. Jaké konstrukce bylo, neznáme, ale víme, že kamenné, mramorové roury vrtané Kranerem, architektem dómu, v létech šedesátých ve velkém množství provedené se neosvědčily, protože ve spojkách propouštěly vodu. R. 1437 učiněna smlouva s hrnčířem Matějem Perníčkem z Nového města pražského, aby za 60 kop dělal trouby vodovodu k vedení vody do hradu pražského. Patrně míněn vodovod od Liboce. Petr, opat kláštera zbraslavského, zřídil vodovod, který r. 1333 dokončil; jím sbírala se voda ze tří zřídel a vedla se do ambitu, kde tekla do nádržky; délka trub byla 1600 pražských loket, na tyto spotřebováno 200 centů (českých) olova a 10 centů cínu. Podobný vodovod měli i mnichové kláštera Hradiště (Mnichova) již v polovici XIV. stol., jak to jejich urbář dokazuje. Do znamenité a umělým dílem zhotovené kašny v Kutné Hoře, postavené s počátku XVI. nebo koncem XV. stol., která se Rejskovi připisuje, vedena voda též rourami olověnými, jak jsem měřil, přes 10 cm silnými. R. 1431 vyhořela vodní věž (vodárna) v Hradci Králové, kdežto o vodárně staroměstské při Karlově mostě dovídáme se teprve k r. 1489, že »Staroměstští počali vodu vésti rúrami«, tedy později nežli v Hradci Králové. Novoměstští kladli trouby vodné od mlýnův obecních (Šitkovských) a udělali dvě kašny, jednu ve Vodičkově a jednu v ulici Krupné (v dnešní Ječné ulici). O bývalé kašně v Hradci Králové, práce umělé a výborné z doby krále Jiřího, též se dočítáme. V zahradě břevnovského kláštera jest zajímavá, stará, do žeber klenutá studánka, jménem »Vojtěška«, práce to ze XIV. stol.; nad ní postaven později zahradní pavillon rokokový a jest mimo náhrobní kámen blah. Vintíře nejstarší stavitelskou památkou z bývalého kláštera břevnovského.

Zakládáním měst královských a hrazených v Čechách ve XIII. a XIV. stol. cizími osadníky z říše nebo částečně domácím obyvatelstvem nastal velký rozvoj a činnost stavitelská té doby. Některá města založena celá nově, jako Budějovice r. 1260 nebo Plzeň a j., neb obyčejně stávající podhradí nebo trhové místo na město povýšeno, německým právem nadáno a hradbami obezděno. Obyčejně stavěno ve středu města náměstí pravidelné, do kola loubím vroubené, ve středu náměstí stojí farní chrám nebo v koutě nedaleko náměstí (Budějovice). Z hlavního náměstí rozbíhají se ulice na všechny strany a při pravidelném založení jsou vždy dvě ulice v každém rohu náměstí; největší dokonalost a pravidelnost v plánu založení a směru ulic jeví se u Budějovic a Plzně, totiž v oněch částech, které ještě na půdě původního starého města jsou. Zvláště loubí budějovického náměstí, na všech čtyřech stranách dosud zachované, jest pověstné. Takováto loubí byla nutnou částí města ve středověku při trzích, kde i za deštivého počasí obchody nebyly rušeny. Původ loubí na tržištích sahá svým počátkem do měst italských, odkudž do Německa a odtamtud k nám něm. osadníky bylo uvedeno. U P. Marie před Týnem v Praze jsou staré části loubí domů s křížovou klenbou do kamenných žeber a krásných svorníků zasklepeny. Loubí u svatého Havla v Praze, některé krámy v Sirkové a Celetné ulici, v Královské třídě, v Dlouhé třídě, v Karolinu a jinde v Praze jsou zbytky loubí a krámů obchodních z konce XIII. nebo spíše z polovice XIV. stol., mající krásně profilovaná žebra a svorníky. Takovýchto zbytků bývalých tržišť nalézáme ještě dosti i v našich městech. Jinak byly od polovice XIII. až do XVI. stol. zděné domy měšťanské v přízemí a u bohatších rodů někdy částečně nebo vesměs v celém prvním patře klenuty. Též byly stavby z hrázděného zdiva neb i částečně dřevěné. Stěny a stropy byly u nákladnějších domů a bohatých rodů tabulové, vykládané. Nejvíce však byly stropy domů trámové, na kterých ležel vrchem prkenný záklop, trámoví dole bylo viděti. Později byly trámoví i záklop stropu již v úpadku gotiky malovány. Zasedací síň staroměstské radnice má strop a stěny tabulové; z hradu Karlšteina tabulové stropy a stěny odvezeny počátkem tohoto století za císaře Františka I. na hrad Laxenburg. Stropy dřevěné, rákosované, jak je dnes děláme, byly u nás teprve koncem XVII. stol. italskými štukatory zavedeny. Střechy domů, velice strmé, byly buď šindelem, cihelným krytem (patrně to byly háky) a někdy i břidlou kryty. Jednotlivé domy měly svá jména či pojmenování a v průčelí domů byl buď malovaný štít nebo kamenný obraz narážející na jméno domu, ano číslování domů tehdáž nebylo v obyčeji; pocházíť teprve z nařízení císaře Josefa z konce XVIII. stol. Domy, které na staré založení ukazují, jsou do náměstí neb ulic velmi úzké a do vnitř dvora hluboké.

Přízemí domů a jejich místnosti byly na straně do ulic obchodu a řemeslu věnovány, kdežto v prvním poschodí bydlil ponejvíce hospodář se svou rodinou. V prvním poschodí domu byl »mázhaus« čili široká, otevřená, veliká síň u schodův, odkudž se vcházelo do jednotlivých světnic a komor. Na Starém městě bylo ve XIV. stol. dosti domův i trojpatrových, kdežto domy královských měst byly nejvíce jednopatrové a jen pořídku dvoupatrové. Když Karel IV. založil Nové město pražské r. 1348, stavěno náramně rychle, méně nákladně a též nemnoho důkladně, neboť se nám z původních domů městských na Novém městě ani jeden na dnešní den nezachoval s nějakou důkladnější prací řemeslnou, a to ani v nejmenších rozměrech; nespatřujeme nikde ničeho z kružeb oken, dveří, kleneb, loubí, vůbec nikde po ničem ani nejmenší stopy. Průčelí domů jsou dlouhá a ne tak úzká, jako na Starém městě, domy nejvíce patrové a jen při dolejší části Starého města dvojpatrové. Obyvatelům, kteří se na Novém městě osaditi a tu dům budovati chtěli, při založení prominuto placení všech daní na 12 let; kdo koupil městiště, povinen byl před uplynutím měsíce se stavbou započíti a v desíti měsících dle Palackého a v osmnácti měsících dle Tomka budovu dokonati, a nikdo nesměl dům zadlužiti do polovice ceny jeho. Kdo koupil městiště, musil stavěti, ne však městiště podržeti a opět s výdělkem prodávati; tím přestalo předražování. Následkem tohoto zákona budovalo se rychle, méně nákladně, nejčastěji jen o jednom poschodí a v takových rozměrech, jak komu poměry jeho dovolovaly, poněvadž nejvýše do polovice dům zadlužiti mohl. Tím se stalo, že od r. 1348 až do r. 1377, kdy Nové město pražské zakládáno v nynější jeho rozsáhlosti, jak Tomek tvrdí, vystavěno přes 1500 domů. Toho času stálo 1000 cihel v Praze r. 1348 24 grošů, r. 1375 jen 18 grošů, korec vápna čili tuna 15–16 denárů, 8 korců českých či tun šlo do korby čili vozu vápna, což stálo při stavbě chrámu sv. Víta r. 1372 2 groše, korba písku 20 denárů, řešeto stálo 1 groš, sekera 3 groše, pila ruční 1⅔–4 groše, lžíce zednická ¾ –1⅔ groše. Povoz dříví jednospřežního potahu od řeky, dnešní smíchovské náplavky, až na hrad pražský 1½ groše. Zedníku placeno v létě 2½, na kratším dnu 2 gr., tesaři v létě 3, na kratším dnu 2 gr., kamenníku 3–4 gr. Mimo to dáváno zedníkům v letní době v sobotu nějaký peníz na lázeň. Petr Parléř dostával značný plat týdenní po celý rok při stavbě chrámu sv. Víta, a sice týdně 56 grošů, jeden letní a jeden zimní šat, na palivo 2 kopy grošů; jízdy do kraje a do lomu, pak za modely byly mu zvláště placeny. Matiáš Rejsek, když při mistru Václavovi na Prašné bráně pracoval, dostával týdně 14 gr., dle jiné zprávy 40 gr. Mistr Pavel z Pardubic, který před Benešem chrám lounský od r. 1519 až do r. 1526 budoval, dostával od Lounských 1 kopu grošů. Aby tyto platy a ceny mohly býti srovnány s drahotou tehdejší doby, podotýkáme, že r. 1393 stála kráva 55 gr., krmný vůl 105 gr., kopa vajec stála r. 1400 1 groš, r. 1362 v čas úrody korec žita 1 groš, r. 1361 v čas neúrody však třicetkrát tolik. Jednoduchý oběd 1 a slušný oběd 2 groše.

Počátek dlažeb ulic a náměstí Starého města pražského učiněn r. 1329 a r. 1331 sestaven od obce dlažební řád, jak se má ve dlažbě pokračovati. Započetím pravidelného a soustavného dláždění ulic nastalo odstraňování přístřešků do ulice ven vyčnívajících, dřevěných loubí, otvorův a hrdel sklepů z ulice, různých podsínců a dřevěných sloupů. Z těchto nařízení vznikl počátek stavebního řádu pro Prahu. Nařízeno, jaké nejnižší střechy u podsebití do ulic mají býti dovoleny, aby jezdec nebyl úrazem ohrožen; vydáno nařízení o komínech, dílnách, o stokách ze sladoven, záchodů a žump. Počátkem dlažeb a počátkem t. zv. stavebního a požárního řádu v Praze, nastala i stavba městských stok na odvádění splašků a výkalů do řeky Vltavy, ovšem že prvotně pomalu a postupně do ulic dále pokračováno. První důrazné čištění žump pražských nastalo r. 1422, když Pražané na Sigmundovi Karlšteina dobývali; vmetaliť silnými praky na hrad 820 soudků nečistot a výkalů ze žump, které až z Prahy ven na Karlštein vozili, což provedeno vedením krejčího Hedviky. To byl první počátek soudkové odvozné kanalisace pražské již v XV. stol. Dlažbou ulic pražských nastalo i metení ulic pražských, které bylo již od r. 1340 pravidelné. Požárním řádem přidržováni hlavně cechy řemesel a židé k hasení ohně, ač stříkaček v době stavitelství gotiky u nás ještě nebylo; též nařízeno obdobné čištění dymníků.

Míry délkové, ve stavitelství tak nutné, byly v době románského stavitelství lokte a palce; pro míry hloubek užíváno míry látra; r. 1268 král Přemysl Otakar II. vydal nařízení o měrách a vahách, kteréž upravil zákonem a na míry cejch svůj (královský) dáti nařídil. Tím nastaly české či pražské lokte, mající dva střevíce, střevíc 12 palců. Jméno sáhu objevuje se v listinách později a tento držel tři pražské lokte. Pole a lesy měřeny na provazce. Tyto míry byly v Čechách v platnosti až do času Marie Terezie, která je zrušila a novou míru a váhu dolnorakouskou nařídila.

Stavitelství doby románské mimo mnichy provozováno též na světských stavbách kamenníky, v době stavitelství periody gotické stavěno kamenníky, kteří někdy mistry neb i též zedníky nazýváni jsou a v jejich rukou výhradně bylo stavitelství, neboť veškeré části stavby, dveří, oken, rohů, někdy i celých zdí, řims a vůbec vše, co bylo umělejší nebo profilované, umělejší konstruktivní části nebo co bylo více deštěm nebo nepohodou ohroženo, to vše robeno od kamenníků; na zedníka připadala jen jednodušší práce zdí, kleneb i průčelí; proto kamenník byl první osoba ve stavitelství, tolik co konstruktér i stavitel, a zedník jen tomuto podřízená osoba, nebo oboje spojeno v osobě jedné. Teprve později, koncem XV. věku začínají se zedníci oddělovati od kamenníků, a to jen při pracech nižšího řádu a rozsahu. V době stavitelství gotického vedl mistr kamennický práce oboje a po většině sám dekorativní obrazy tesal nebo jejich vzory dělal. Dle Hájka zřízen r. 1357 cech zedníků a měl dostati od Karla cechovní prapor barvy zelené. Dle zpráv professora Tomka ví se o cechu společném kamenníků a zedníků (též dynchéřů a karbéřů) teprve k roku 1450. Na zeleném praporu měli špice, flochy, uhelnice a zednické lžíce. Koncem XV. stol. utvořily se spolky mistrů cechu kamennického, které tvořily stavební huti; o takových víme, že byly na Starém městě, na hradě pražském s mistrem Benediktem v čele a v Kutné Hoře. V polovici XVI. stol. o trvání těchto stavebních hutí není nám nic známo.

Mistři a stavitelé v období gotického slohu v Čechách.

K větším stavbám v Čechách povoláváni již koncem XIII. stol. nejspíše mistři z Francie; stavba sedleckého kathedrálního chrámu i Zlaté Koruny na to ukazuje. Od r. 1309 do r. 1376 sídlil papež ve francouzském městě Avignonu a od r. 1379 do r. 1405 bylo tu sídlo vzdoropapežů. Do tohoto města, kde umění a stavitelství kvetlo, přicházela poselstva českých králů ke dvoru papežovu a sám Karel IV. zde několikráte prodléval. Tyto styky měly za následek, že k čelnějším stavbám českým bráni odtud stavitelé. Mistr Vilém, stavitel mostu přes Labe v Roudnici, r. 1334 přiveden biskupem pražským Janem IV. z Dražic z Avignonu. Hrad pražský stavěn r. 1335 Karlem IV. modo Gallico, tudíž způsobem francouzským. Stavitel byl tedy Francouz, ale dle jména není nám znám. R. 1342 přivedl Karel IV. z Avignonu Matiáše z Arrasu, kterému stavbu chrámu sv. Víta na hradě pražském a stavbu Karlšteina svěřil. Pokračovatelem stavby sv. Víta byl Petr Parléř z Gmündenu ve Švábsku, r. 1356 sem do Čech Karlem IV. povolaný. Týž stavěl chór pětilodní v Kolíně n. L, kapli Všech Svatých na hradě pražském a vedl stavbu Karlova mostu přes Vltavu; zemřel r. 1397. Po smrti Petrově uvázal se v dílo sv. Víta syn Jan, kterýž ale záhy (1406) zemřel a zanechal syna Johánka Parléře, jenž nejspíše budoval chrám až do bouří husitských. Avšak i Michal Parléř, bratr Petra Parléře, byl v Čechách činným. Matiáš z Arrasu užíval v úhelnici kružidla, Petr Parléř dvojité úhelnice za své kamennické znamení. Kdo zde v Praze mimo Parléře všechny ostatní stavby kostelů a klášterů za doby Karla IV. a Václava IV. prováděl, není nám známo. Při velkém ruchu stavebním. kdy Nové město r. 1348 založeno a později Malá Strana a Hradčany rozšířeny, nemohl sám Parléř stačiti, jak to Němci tvrdí a jemu všecky tyto stavby připisují. Při takovém stavebním ruchu musilo zde býti mnoho mistrů, jak ani jinak býti nemůže. Probíráme-li prof. Tomka »Základy místopisu pražského«, shledáváme v tomto období v městských knihách alespoň 150 zedníků a kamenníků, kteří v Praze nějaký majetek měli, nebo z jiných příčin co sousedé se zde uvádějí. Jak dalece byli jednotlivci samostatni a v čem spočívala jejich činnost, většinou se neudává. Avšak přece nalézáme jich několik značnějších, kteří zajisté nějakými pracemi buď se proslavili nebo jinak vážnosti požívali. Tak uvádějí se bratři vlastní Jan, Pešek a Oldřich Lútkové r. 1388, z nichž Oldřich jmenuje se výslovně jako »constructor ecclesiarum«. Všichni tři byli kamenníci a zedníci; Pešek Lútka za 13½ kopy grošů zavázal se věž kostela Panny Marie u Maltézů zvýšiti. Za tohoto Peška čili Petra ručil bratr jeho Jan, též zedník. Jinak se všichni tři jmenují různě buď zedníci, kamenníci neb i jeden jako skalník, ač táž jména uvádějí se i u Petra Parléře, kde jest jmenován pouze jako zedník, kamenník, mistr díla neb i jako skalník, ač vedl stavby velkolepé. U bratří Lútků jest nám činiti s rodinou stavitelskou, z níž mistr Oldřich zajisté se proslavil, poněvadž se konstruktérem chrámů jmenuje a zajisté více chrámů snad v Praze stavěl, bohužel nevíme, které. Též uvádí Tomkův Místopis Marquarda kamenníka jako »constructor ecclesiarum« r. 1383. I tento zajisté vynikal ve stavbách církevních. Při chrámu sv. Víta pracoval jako dělník od r. 1372 jen krátký čas magister Rudger, patrně cizinec. V Krumlově žila koncem XIV. stol. česká rodina stavitelská, jež v klenbách mistrné práce velice se proslavila, a sice mistr Staněk (1360), jenž klenul koncem XIV. stol. děkanský trojlodní chrám v Krumlově mezi l. 1390–1410 dle smlouvy měl jej za tři léta sklenouti, střední loď tesaným kamenem, boční lodi cihlami; kdyby umřel, měl za něj ručiti a stavbu dokončiti syn jeho Kříž. Dříve klenul mistr Staněk a jeho synové presbytář chrámu sv. Jiljí v Milevsku síťovou klenbou. Této stavitelské rodině přičítá se klenba špitálního kostela v Jindřichově Hradci i znamenitá diamantová klenba kostela v Soběslavi. Též mnoho rodáků českých působilo na stavbách v cizině; tak pracoval mistr Jindřich z Čech při kostele Liebfrauenkirche v Mohuči a na krásné kašně v Norimberku ve XIV. stol. Na stavbě vídeňského dómu sv. Štěpána účastnili se velmi činně Hanuš a Václav z Prachatic ke konci XIV. stol., r. 1404 Jeník (Jeny) z Prahy, Janek (Jane) Pehem od r. 1420–1430 ve Vídni, mistr Václav z Čech jako mistr pracoval na dómu v Řezně r. 1416. Jakub z Prachatic pracoval a súčastnil se na stavbách v jižních Čechách. Také se uvádí kamenník Petr z Prachatic. Zvučného jména dobyli si bratři Jan, Václav (Michal?) Junkeři z Prahy při stavbě štrasburského dómu resp. věže na poč. XV. stol., jíž se účastnili vynikajícím způsobem; o nich Matouš Roritzer, stavitel dómu v Řezně, vydává chválu ve své knize »Puechlein von der fialen gerechtigkait« co v umění znalých a zkušených. (Viz Sulpice Boiseré, Über die Jungherrn von Prag.) Vedlé Matiáše Rejska († 1506) a Mistra Beneše Benedikta nalézáme na Hradčanech mistra Hanuše Špise z Frankfurtu r. 1488, jako král. kamenníka r. 1492. Mistr Pavel z Pardubic stavěl lounský chrám od r. 1519–1526. Dále známe kutnohorské mistry Blažka, Hanuše, Mikuláše a jiné tamže. Bonifác Wolmut uvádí se jako král. kamenník po r. 1534 na Hradčanech.

České stavby I.

České stavby II.

Stavitelství v období slohu renaissance.

Renaissance čili »obrození slohů antických« vzala svůj počátek v Italii co ranní renaissance stavitelského slohu v l. 1420–1500; od r. 1500 až 1580 kvetl tento sloh tamtéž co čistá italská renaissance a od té doby do r. 1800 byl již v úpadku a nazýván renaissance barokní, později rokoková čili copová. (Viz čl. Architektura str. 686.) U nás v Čechách stavitelství tohoto slohu, poněvadž k nám přicházelo z ciziny, v těchto periodách se opozdilo a později k výrazu přišlo.

Nejstarší dílo stavitelství slohu renaissančního nalézáme na sále vladislavském na Hradčanech v Praze, jak jsme jej při pozdní gotice, tak zvané »vladislavské« již byli popsali. Patrně mistr tohoto díla, královský kamenník mistr Benedikt, již před r. 1493 v Italii meškal a tam se s tímto slohem obeznámil. První renaissanční stavba většího druhu a ušlechtilých tvarů jeví se nám ve stavbě letohrádku královny Anny čili, jak nyní říkáme »Belvederu« na Hradčanech v Praze, r. 1534 od italského mistra Ferraboska de Lagno (Lugano?) v překrásných tvarech italské renaissance králem Ferdinandem I. zbudovaná. (Viz Architektura vyobr. na str. 684, tab. XII.) Dle zpráv obsažených v knize dra Wintra »Kulturní obraz českých měst« na str. 357 počato se stavbou zmíněného letohrádku teprve r. 1534, kdy se první Italové co stavitelé a dělníci stavební na české půdě v období stavitelství renaissančního objevují. R. 1539 píše král Ferdinand I. do Pardubic panu Janu z Pernšteina, aby mu poslal 10 mistrů a 10 kamenníků do Prahy, že dostanou plat »dle sáhu«. Patrně dostavován již renaissanční zámek Pardubický. R. 1538 přibyl do Prahy na hrad Pavel de la Stella z Mileta se 13 kamenníky, r. 1539 zedník Zoan Maria, Martin zedník, Kašpar kamenník »na opatření střech paláce a jiných stavení na hradě Pražském.« Od této doby nastává příval mistrů italských do Prahy na stavby královské, Italové počínají se usazovati na Malé Straně a na Starém městě pražském, budují zde domy měšťanské a současně nalézáme Italy nejprve na stavbách zámků českých velmožů na venkově a osazující se v různých městech českých. Prvotně stavějí italští mistři díla s mistry domácími společně, poněvadž jsou tito materiálu, potřeb, zvyků v rozvrhu, podnebí a řeči domácího obyvatelstva znalí. Tímto sdružením práce povstává u nás perioda české renaissance co odrůda renaissance italské a trvá až asi do r. 1595; na panstvích rožmberských kvete až do vyhasnutí tohoto českého rodu do r. 1611, načež se k nám od konce XVI. stol. tlačí renaissance německá, která dominuje do počátku 30leté války do r. 1618 a místy i něco dále.

Stavitelství »české renaissance« neužívalo konsolů na hlavních římsách, nýbrž jen na římsoví portálů, zubořezu ani vaječníku ještě nezná, sloupy miluje nejvíce toskánské, méně iónské, korintské listnaté jen u portálů a oken. Dělá rádo okna sdružená; štíty, které v Italii jsou nízké, u nás následkem drsného podnebí, aby zakrývaly ostré srázné střechy co zbytek z forem gotických, dělí římsovím ve více etáží, lemuje rádo více půlkruhy neb esovitě. Kvádroví bran a portálů rádo ryhuje; plochy zdí v pozdější době tvoří rustika umělá rýsovaná, sgraffitovaná. Římsoví často velice ven se v půlkruhu vykládá, lunety prolamuje a sgraffitovanými vzorci okrašluje, neméně i vlys a pole mezi okny vyplňují se sgraffitem vzorců listů rostlinných uměle se proplétajících neb i figurální obrazy sgraffitem jsou vyzdobeny. Krásnými vzory ve stavitelství české renaissance jsou rotunda v Jindř. Hradci a Schwarzenberský palác na Hradčanech, někdy Rožmberský (viz oboje v Architektuře, str. 684, tab. XII).

Z téže stavitelské doby pocházejí zámky s loggiemi v Litomyšli od Pernšteinů, a s dvojitou loggií zámek v Opočně od Trčků. Pardubický zámek, velmi záhy zbudovaný, ač nyní přetvořen, má ještě mnoho zbytků z české renaissance, ale což zvláštnost, brána jeví již stopy vlivu německé renaissance. Zámek v Nelahozevsi, v Kratochvíli, Mělníce, jakož i na českém jihu zámek na Krumlově, Třeboni a Jindřichově Hradci, v Červené Řečici, v Horšově Týně zámek po ohni r. 1547 od Lobkovice vystavěný a ještě velmi mnoho památek tohoto vzoru na jiných místech nalézáme.

Z radnic téhož slohu zachovala se nám ještě radnice plzeňská z r. 1550, dokončená r. 1556 (viz Architekt., vyobr. na str. 684, tab. XII.), prachatická s krásnými sgraffity z r. 1570, litoměřická z pol. XVI. stol., lounská r. 1520 vystavěná a nedávno sbořená, a jedna z nejkrásnějších, totiž mostecká, před r. 1557 hotová a sgraffitovaná, též asi před 12 léty sbořená, kdežto stříberská z r. 1590 jest částečně přestavěna. Radnice Nového města Pražského z r. 1520 jest již od 80 let přestavěna. Jižní čásť radnice staroměstské, totiž ona 3 okna, kde je nápis »Praga caput regni«, jest již renaissance první doby Rudolfovy; spatřujemeť na římse vaječník, listnatou lalošku, liseny korintské kanelurované a vedlé na zdi co zbytek gotiky gotické fialy, ale již z malty; mříž v okně jest baroková. Z bran v tomto slohu stavěných vynikala rýsovaná a sgraffitovaná brána v Táboře před 3 léty zbouraná; v Pardubicích dosud zachovala se brána s kulatými štíty před »Zelenou věží« r. 1538 postavenou.

Z kostelů tohoto slohu žádné vzory se nezachovaly. Na Thunském paláci k zámeckým schodům v Praze nalézáme zbytky rustiky a štítů rozčleněných. Bývalá škola fary týnské na Staroměstském náměstí čís. 604 má na gotickém přízemku slušné formy půlkruhových štítů; rýsování již zmizelo.

Z měšťanských domů pražských máme velice krásný vzor stavitelství české renaissance dům v Týnském dvoře č. 638 dle letopočtu na dveřích z r. 1559 a 1560, měšťanem Jakubem Gránovským z Granova po první konfiskaci r. 1547 koupený a od něho nově vystavěný. Do ulice proti týnskému kostelu má portál obložený rýhovaným kamenným kvádrovím, celé průčelí bylo ještě, jak u Mikovce vidíme, rustikou vyplněno, vnitřní strana domu jest o dvou poschodích, má širokou loggii s freskovými obrazy způsobu »chiaroscuro«. Mydlářovský dům v Chrudimi, s loggií, ač již o ozdoby oloupen, jest přece slušným pomníkem této doby staveb městských.

Jak se Italové do měst českých v druhé polovici XVI. stol. hrnuli, vidíme z knih staroměstských, kde od r. 1574 do r. 1600 přijato 11 Italů vesměs stavitelů z Horní Raetie neb od Lugana za měšťany; v téže době přijato 8 německých a jen 5 českých mistrů za měšťany. Na Malé Straně od r. 1589–1619 stalo se měšťany 19 Italů a 1 Němec; proto veškeren ráz staveb jest té doby u nás italský. V Plzni od polovice XVI. stol. usadila se četná kolonie Italů stavitelů jakož i v Jindřichově Hradci.

Stavitelství české renaissance před uplynutím konce XVI. stol. mizí a památky její stávají se řidčími; jen na Rožmbersku udržuje se do r. 1611 a na její místo nastupuje ráz staveb, kterou nazýváme »německá renaissance«. Že se česká renaissance neudržela a tak záhy zanikla, mělo více různých příčin. Předně přistěhovalí mistři vymírali, jejich proud z horní Italie se zastavil, nebylo náhrady; místo toho začal proud do Čech opět od západu, z Němec. Patrně se naši domácí mistři v tento sloh řádně nevžili, neb dosud nevidíme nic většího od nich zbudovaného, a snáze a ochotněji přimknuli se kolem r. 1600 k renaissanci k nám z Němec s německými motivy zanesené. Tou dobou (k r. 1600) byla většina českého lidu již lutheránská; vyznavačů víry pod obojí a Českých bratří stále ubývalo a veliká čásť Čechů chodila za hranice na studie za příčinou lutheránské víry do Němec, kde každý nasákl i cizáctvín ve víře i umění. Uvedením jesuitů do Čech r. 1556 ujal se opět v renaissanci jiný ráz staveb, vidíme to na jejich kostele u sv. Salvatora u mostu Karlova v Praze; týž založen r. 1578, r. 1581 svěcen, a r. 1602 dokončen co trojlodní s kruchtami i po stranách, okna jsou široká, nízká, půlkruhová, dvoje nad sebou, z venčí vidíme ještě opěrné pilíře asi stopu silné. Toť zcela jiný ráz slohu. Ovšem štukové ozdoby na zdech ana klenbě chrámu jsou z pol. XVII. stol., lucerna a věž nad velkou lodí jest přestavba z r. 1649 a též i portikus stranou k mostu se sochami Pendlovými pochází z r. 1659 co přístavba a obě věže z r. 1714. Co českou renaissanci ještě nezahubilo, to učiněno po bitvě na Bílé hoře r. 1620 vypovězením ze země nejintelligentnější části národa, a tím i umělců výtvarných, a od té doby bylo České království otevřeno všem cizáckým živlům do kořán. Ale ani německé renaissanci se v Čechách valně nedařilo, ač vidíme její stopy již na portále brány zámku v Pardubicích z prvních let čtyřicátých XVI. stol., přece nepronikla až v posledním desítiletí XVI. stol., a to nejvíce při městských a církevních stavbách; od bitvy na Bílé hoře r. 1620 chřadne, a její pozdější ukázky jsou pro válečný nepokoj velice řídké, neboť se do r. 1648 v Čechách jen nepatrně stavělo; na její místo pak nastoupila zase od r. 1660 renaissance dle soudobých vzorů hornoitalských. Mistři tehdejší se pak již nepřizpůsobili českým poměrům, ti pracovali dle vzorů své domoviny. (Viz Architektura str. 686. Sloh renaissanční, a tab. XI., Ze zámku heidelberského.)

Přes to, že se první renaissance již r. 1493 na Vladislavském sále objevuje, přece ještě po celé XVI. stol. a i něco dále setkáváme se se slohem gotickým, u staromilců ještě oblíbeným. O Bonifáci Wohlmutovi, »královském paumistru« krále Ferdinanda, víme ze starých zpráv, že po ohni r. 1547 soudní světnici (starou sněmovnu) na zámku vedlé Vladislavské síně klenul, a tu setkáváme se ještě s týmž způsobem klenby, síťovým žebrovím proplétané jako u mistra Benedikta. Týž Wohlmut klenul po ohni kruchtu pod a nad hudebním chorem u sv. Víta, tedy v době renaissanční a pracoval ještě v gotice, a jeho předchůdce, královský kamenník mistr Beneš již počínal r. 1493 v renaissanci. Náleží tedy Bonifác Wohlmut době pozdní gotiky i ranní renaissance. Zajímavý obraz, jak se gotika s renaissancí německou slučuje, vidíme na kostele sv. Rocha na Strahově v Praze a u sv. Salvatora v Dušní ulici na Starém městě Pražském. R. 1599 za času moru učinil císař Rudolf slib, že založí kostel, což vykonal r. 1603, kdy kostel založen a r. 1612 dokonán. Presbytář jest čásť mnohoúhelníka s opěracími pilíři, velmi vysokými okny gotisovanými; ornament, vlys, rustika a vše ostatní jest německá renaissance. Totéž vidíme u sv. Salvatora v Dušní ul; presbytář jest vícestranný, chrám má z venku ještě silné opěrné pilíře, okna velmi vysoká; ale římsa, vlys, rustika, to vše jest něm. renaissance chrámu od Němců augšpurského vyznání r. 1611 založeného a r. 1614 dokončeného. Smíšení dvou slohů shledáváme na kostele sv. Kateřiny v Chrudimi, kde jest portál renaissanční, a na kostele sv. Martina ve Velvarech a františkánském kostele ve Slaném. Na věži zvonice u sv. Petra na Poříčí v Praze r. 1598 postavené ta zvláštnost se spatřuje, že jest otvor dveří lomeným obloukem zaklenut, má však archivoltu renaissančně profilovanou. Jako letohrádek královny Anny čili dnešní Belveder stojí zde beze vlivu cizích a různých příměsků co pomník stavitelství čisté renaissance italské, tak i práce vlašského velmistra Scamozziho na západní bráně hradu Pražského r. 1614 za krále Matiáše provedená jest ojedinělý příklad čisté renaissance italské na naší půdě z doby tehdejší. Stavba valdšteinského paláce na Malé Straně podniknuta byla v době války 30tileté od r. 1621 do 1629 dle jedněch od Miláňana Giovanna Mariniho, dle jiných zpráv od Pironiho v renaissanci italské s přimísenými motivy německé renaissance. V zahradě jest velkolepá »Sala terrina«. Současně s touto stavbou stavěno do r. 1634 na zámku v Jičíně a na klášteře ve Valdicích též mistry italskými nákladem Valdšteinovým. R. 1626 položen základ ku krásné stavbě Lorety u kapucínů na Hradčanech, která r. 1631 vysvěcena; stavba též provedena mistrem vlašským. Velkolepé průčelí chrámu P. Marie Vítězné na Malé Straně pochází z r. 1644 a ostatek chrámu z r. 1667, kdy dokončen.

Teprve po ukončení války třicítileté (1618 až 1648) nastal v Čechách opět stavitelský ruch a činnost, jak ve stavbách zámků, klášterů a kostelů, taktéž i budov městských, které ve válečných letech utrpěly velkých pohrom. V posledním desítiletí XVII. a první třetině XVIII. stol. stavěno s pravou horečkou po celých Čechách, neb z té doby nejvíce klášterů, kostelů a zámků v renaissančním baroku nastavěno, a v českých městech nalézáme hojně façad domů občanských, které na tuto dobu baroku ukazují. Staršího založení a ušlechtilejších tvarů jest poutnický kostel P. Marie v Boleslavi, již za krále Matiáše, někdy kolem r. 1614 založený; před r. 1620 nebyl dokončen a byl teprve v letech šedesátých XVII. stol. dostavěn. Zde již vyskytuje se tvar trojlodního chrámu majícího v levé i pravé lodi kaple zdmi oddělené, které slouží klenbě velké lodi za oporu a při tomto uspořádání není třeba ven vystupujících pilířů, jak u slohu gotického shledáváme. Tím se zevnější i vnitřní pohled i tvar chrámu mění. Podobný půdorys s věncem kaplí zdmi od sebe dělených, jež klenbu hlavní lodi nesou, spatřujeme na chrámu sv. Ignáce na Karlově náměstí v Praze, jenž r. 1665 založen, r. 1678 dokončen, kdežto vedlejší rozsáhlá jesuitská kollej započata r. 1659. Nad kaplemi levé i pravé lodi táhnou se prostranné kruchty. Napodobené mramorování a hojné štukové ozdoby zdí, hlavně na valené klenbě velké lodi, posety jsou štukovou prací ornamentální i figurální podobně jako u chrámu poutnického P. Marie v Staré Boleslavi, u sv. Ignáce, a též u sv. Salvatora na Křižovnickém nám. v Praze. Nejstarší však práce štukové, od italských štukatorů provedené jsou, což tuto vytknouti dlužno, na letohrádku »Hvězdě« u Prahy, částečně na letohrádku královny Anny na Hradčanech a na rožmberském zámku Kratochvíli.

U sv. Salvatora na Křižovnickém náměstí jest štukový ornament zdí a kleneb starší než u kostela staroboleslavského a sv. Ignáce. Když totiž r. 1649 přistavována od hraběte Pavla Michny kupole či lucerna na hlavní lodi, a když r. 1659 přistavován portikus a štít se sochami naproti mostu, touže dobou mezi l. 1649 do 1659 prováděna na zdech a klenbách štukatorská práce. (Bratrstvu štukatorů v Praze stvrzen r. 1657 cechovní řád; původně byli to Italové a něco Němců.)

Na všech těchto třech chrámech jesuitských vidíme široká, půlkruhová okna a valené klenutí prolamované lunetami. Průčelí Klementina naproti křižovnickému klášteru v Praze jest založeno r. 1653 a tato strana, soudíc dle slunečních hodin celého orloje na zdi narýsovaných s letopočtem 1656 označuje, kdy toto křídlo dobudováno. Jest to stavba ještě střízlivé renaissance italské velkolepých rozměrů. Ostatní části Klementina dlouho potom ještě budovány; hvězdárna byla r. 1722 hotova, a celá kollej dostavena teprve r. 1726. Jednoduchou a střízlivou façadu renaissanční vykazuje dvojpatrový palác hrabat Kolovratů Novohradských vedlé divadla německého na Ovocném trhu, r. 1661 založený a r. 1673 dostavěný. Velkolepý dojem působí palác Černínský (nyní kasárny) na Hradčanech v pozdní hornoitalské renaissanci hrabětem Janem Humprechtem Černínem založený a jeho nástupcem dostavěný. R. 1682 byla již stavba pod střechou a až na něco oken a dveří byla hotova; r. 1688 uvádí se v popisech cestovatelů palác již co hotový. Ušlechtilé tvary vykazuje třípatrové průčelí bývalého kláštera Paulánů na Staroměstském náměstí v Praze č. 11 nové, kde nyní c. k. horní úřad se nalézá. Zajímavou barokní façadu má také průčelí kostela sv. Josefa na Malé Straně, jehož stavba trvala od r. 1686 do r. 1692.

Koncem XVIII. stol. přichází zase nový živel do stavitelství slohu barokní renaissance a sice: kupole a česká klenba, pak okna s egmentovým obloukem zaklenutá. Prvotní velkou kupoli rozdílnou v konstrukci kupolovité klenby od kostela na Karlově, vidíme na chrámě křižovníků u sv. Františka při Karlově mostě v Praze, co předchůdce velkolepé kupole u sv. Mikuláše na Malé straně. Křižovnický chrám r. 1679 za převora Pospíchala založen, Martinem Loraghou stavěn a r. 1688 dokončen. Zde vidíme na ellipsovitém tamburu hlavní křížové lodi nad střechou vynikati velkou klenbu kupole s lucernou; první to kupole u nás v Čechách po způsobu vlašských vzorů vystavěná. Segmentová okna zde, pokud nám známo, poprvé ve svém tvaru se objevují; hned potom vidíme podobná okna na chrámu u voršilek ve Ferdinandově třídě a u kolleg. chrámu sv. Petra a Pavla v levé a pravé lodi, ač se právě nyní za gotická zaměňují. Kostel u voršilek založen r. 1702, r. 1704 vysvěcen; stavěl jej Marek Canevali; má již v lodi chrámu české klenutí, ovšem ještě ne těch krásných tvarů, jaké později na stavbách Dienzenhoferových spatřujeme. Segmentová okna a české klenutí hlavní lodi kostela sv. Petra a Pavla na Vyšehradě od pěti let již snesené, pocházely z přestavby z r. 1723 až 1729; od této doby české klenutí ve stavbách chrámů a zámků v Čechách zevšeobecnělo a provádělo se ještě hojně i v našem století až do let šedesátých, kdy je valené klenutí, resp. tak zvaný segmentový oblouk čili segmentové klenutí vytlačilo.

Plochy českých klenutí byly v chrámech i zámcích oblíbeným místem pro velkolepé freskové malby, jakož shledáváme na pracích Reinerových; také bývaly pokryty pracemi štukovými anebo spojeno oboje v celek.

Kamenné kružby a pruty oken ve stavitel. ství slohu barokní renaissance zmizely a na místě nich vidíme v železných prutech a rámech oken do olova zapuštěné malé šestistranné tabulky skla, které se již též koncem XVII. stol. objevují.

Střechy věží v renaissanci tvaru hruškovitého stávají se v baroku cibulovitými a nabývají různých nesmyslných tvarů kudrlinkových v nejbujnější fantasii vyvedených, tak že co stupňovaný barok stávají se rokokové čili copové. Tvary řims a veškeré ornamentiky dekorativní se předbíhají a vyhledávají nových forem.

Ve stavitelském umění proslavil se nad jiné své soudruhy v Praze usedlý Krištof Dienzenhofer již v druhé polovici XVII. stol., a ještě více jeho geniální syn Kilián Ignác Dienzenhofer. Tak svěřena stavba jesuitského velkolepého kostela sv. Mikuláše Krištofu Dienzenhoferovi, r. 1673 položen základ, ale se stavbou počato opravdu teprve r. 1704 a r. 1711 vvstavěny hlavní a boční lodi na západě až před kupoli. Stavbu východní části, totiž kupoli od zpodu, stavěl syn Kilián Ign. Dienzenhofer a stavbu kupole r. 1752 s polírem Jak. Mandelíkem dokonal; odr. 1753–1754 pracováno na sochách a teprve r. 1760 dostavěna velká věž zvonice ukazující již velice barokní formy. Vnitřek tohoto chrámu jest nádherný a velice uchvacuje; štukové práce a napodobené mramory, krásné freskové obrazy na omítce kleneb, to vše poskytuje obraz nádherné úpravy. Malebná kupole tohoto chrámu činí obraz Malé Strany typickým. (Viz Architektura, tab. XII.)

Velkolepou a svým seskupením velmi působivou façadu vidíme na chrámě sv. Mikuláše na Starém městě na bývalém nyní zrušeném kostele benediktinském; r. 1732 započato s bouráním starého gotického chrámu a r. 1737 chrám dostavěn, kdežto opatská budova postavena vl. 1727–1730. Stavitel tohoto chrámu jest Kilián Ig. Dienzenhofer. V rozvrhu façady docílil znamenitého rozluštění tím, že na jižní straně, kde jest chrám svoboden, dal na levo a na pravo po jedné věži a na střed kupolovitou střechu; tím učiněna odchylka od tehdejšího pravidla v umístění věží, kterou podmiňovala poloha chrámu, ale docíleno tím velkolepého effektu, jenž jest ještě zvýšen lepostí a úměrností tvarů barokních. Jest to jedno z nejvelkolepějších jeho děl. Menšího druhu, ale podobné průčelí vidíme na zrušeném kostelíku u sv. Vavřince na Petříně r. 1770 kapitolou od sv. Víta přestavěném; i zde na dlouhé straně chrámu na straně severní jsou na levo a pravo věže a ve středu malé kupole, což velmi malebně působí. Jelikož r. 1752 Kil. Dienzenhofer zemřel, pochází tato práce od jiného mladšího mistra. Kostel sv. Jana na Skalce r. 1730 založený jest též dílem Kil. Dienzenhofra. Pravým skvostem stavitelského umění K. Dienzenhofra jest letohrádek na Karlově v Praze, nyní Amerikou zvaný, pocházející z konce prvé třetiny XVIII. stol. Na českém venkově, na stavbách klášterů a kostelů i zámků stopovati můžeme velikou činnost obou Dienzenhofrů po celou první polovici XVIII. stol. s prací velmi uměleckou, rázovitou a samostatnou, tak že oba umělci tvoří zvláštní samostatnou školu, pro svou svéráznost i v Němcích obdivovanou.

Velmi zajímavou stavitelskou památkou z renaissance barokní jest palác hraběte Clam-Gallasa v Karlově ul. v Praze z r. 1707–1712, dle udání Zapova však z r. 1712–1719 od Bern. Fischera z Erlachu, vídeňského architekta, provedený. Tento pokládán byl od některých mylně za Čecha, od Vídeňáků za Rakušana, ale posledně Rybička dokázal v Pam. arch. jeho původ a narození ve Štýrském Hradci; Fischer zemřel r. 1738. Sochy a portál jest výborná práce Matiáše Brauna v Praze usedlého. (Viz vyobrazení při čl. Architektura, tab. XII.) Palác knížete Kinského na Staroměstském nám. č. p. 606 stavěl Kil. Ign. Dienzenhofer pro hraběte Golče; když r. 1752 Kilián Dienzenhofer zemřel, pokračoval ve stavbě a façadu sdělal Loragho již rokokovou. Týž Loragho stavěl Nostický palác na Příkopech č. 852 pro knížete Piccolominiho v ušlechtilé renaissanci barokní a jeho visuté festony na oknech upomínají na podobné u Kinského paláce. Loragho Martin a Jan Dominik de Orsis stavěli klášter a přestavovali kostel u sv. Havla v Praze; základ učiněn r. 1671, avšak stavba dlouhá léta stála, až konečně r. 1738 dokončena. Známe Anselma, Martina a ještě jednoho Loragha co stavitele tehdejší doby v Praze velmi činné. Palác arcibiskupský na Hradčanech přestavován a dostal barokní průčelí od stavitele Jana Wircha v létech 1764–1767. Šrámkův dům v Celetné ulici vedlé domu »u města Paříže« dle udaného roku na portále 1700 stavěl Jan Kristián hrabě Stubik z Königsteina; vyniká krásnou façadou. Též i dům v Celetné ul. naproti bývalému generálnímu velitelství č. 585 od hraběte Pachty z Rájova, mincmistra, počátkem druhé pol. XVIII. stol. budovaný, vykazuje krásné formy a střechu již mansardovou.

Koncem prvé třetiny XVIII. stol. objevují se u nás v Čechách zase nové elementy na stavitelském slohu renaissance barokní, které na utváření façad a průčelí vůbec měly velký vliv. Byla to střecha Mansardova dle pařížského stavitele a budovatele Versaillu v l. 1647–1708 pojmenovaná. Tyto lomené střechy při obydelných staveních ve městech hojně v XVIII. stol. budované, měly tu výhodu, že v jejich zpodní části se mohly dělati podkrovní světnice »mansardy« zvané; zpodní čásť mansardy obdržela malá ozdobně zděná vikýřová okna, čímž se stalo průčelí domu nebo chrámu velmi malebným i praktickým. Mansardovy střechy neměly štítných zdí, tyto vynechávány a u domů, kostelů a zámků v pol. XVIII. stol. nastává u krovu střech okap kolem do kola, což budovám zvláštního tvaru a vzhledu dodávalo. Konec XVIII. a začátek tohoto století šel ještě dále; pro zjednodušení nákladu nedělal již střechu tvaru lomeného, nýbrž nižší, též s okapem na všechny čtyři strany a též již beze zděných vikýřů při okapu, a tím povstal kasárnický monotonní tvar střech, které my po německu zveme střechy valbové (Walmdach).

Velmi krásné barokní průčelí domů máme v ulici sv. Tomáše č. 26. na Malé Straně, s omítkou v polích »stříkanou«, se střechou »mansardovou« a s krásným purtálem a sousoším sv. Eustacha s jelenem, po r. 1726 postavený. Podobné průčelí se stříkanou hrubou omítkou a střechou mansardovou má dům v Ostruhové ulici pod palácem hraběte Thuna, po r. 1724 stavěný, a Lužický seminář na Malé Straně z téže doby. Jsou to formy francouzské.

Portály paláců pražských vynikají dovednou prací, a sice od Matiáše Brauna portál na paláci Clam Gallasově, jeden z nejkrásnějších z r. 1707–1712, na thunském paláci v Ostruhové ulici z r. 1716 a od téhož portály na velkopřevorském domě Maltézských rytířů z r. 1726. Portál na morzinském paláci přistavěn r. 1710 od Jana Ferd. Brokoffa, stavba paláce samého provedena r. 1668; na římse paláce čtyři sochy představují čtyři díly světa. Karyatidy dvou mouřenínů balkon portálu nesoucí jsou narážkou na hraběcí jméno Morzin, který má mezi jiným i mouřenína ve znaku. Portál bývalé mincovny, nyní obchodního soudu v Celetné ulici, stavěl mincmistr hrabě Pachta; sochy portálu, dva horníci a římští vojíni, jsou prací sochaře Frt. Platzera z Plzně; práce jest z r. 1759. Na venkovských hradech a zámcích též ještě dosti krásných, zachovalých portálů nacházíme.

Stropy budov byly v době stavitelství renaissance a baroku buď klenuté nebo dřevěné. Koncem XVII., ale hlavně počátkem XVIII. stol. začíná nový druh kleneb, které my české klenutí nazýváme a jemuž v Německu říkají böhmisches Platzelgewölbe; mimo to objevuje se koncem XVII. stol. při větších sálech klášterů jako refektářích klenutí klášterní opět co nový živel; z tohoto se v létech šedesátých téhož století vyvinulo klenutí tak zvané zrcadlové, ač to název nesprávný, neboť jest to přece jen klášterní klenutí, mající střed plochy klenby uměle maltou vyhozený. Kde při stropu neužito kleneb, tam byly stropy dřevěné, trámové, v nákladnějších budovách hojně malované, a sice trámoví i prkenný záklop, zpodem viditelné. Při bourání starých domů ještě často odkryje se takový nyní omítkou zakrytý malovaný strop. Koncem XVII. stol započato v Čechách, resp. v Praze se stropy, kterým my dnes říkáme rákosované, totiž strop zpodem podbit, orákosován a maltou hladce omítán. Tuto práci dělali původně »štukatoři«, jejichž pražský cech r. 1657 počíná; gypsovali a štukovali stropy. Redel o tom při popisu Prahy r. 1710 se zmiňuje. Mosaikové dlažby pražských chodníků dělali též původně Italové koncem XVII. stol.; týž Redel chválí tuto práci jako výbornou.

Hrady české šlechty stavěny v XVI. stol. v době české renaissance již více pro pohodlné obývání a již ne tak pro obranu; stavěny již jako zámky po způsobu italském. Ve 2. polovici XVII. stol. nařízením císaře Leopolda zakázáno stavěti hradů nových; stávající pevné hrady, které nebyly válkami husitskými a válkou třicítiletou pobořeny a ještě byly obydleny, měly se zrušiti, zbořiti nebo ponechati zpustnutí; současně zakázáno šlechtě držení válečné zbraně a zbrojnošů, a na místě těchto užíváno myslivců. O bezpečnost postaral se stát vložením vojenských posádek do krajských měst. Tím nastala stavba zámků často na úpatí hradů v nižší poloze; při zámcích započalo se se zakládáním umělých zahrad, parků, bažantnic, eremitáží, vodotrysků, čehož při hradech dříve nebývalo. Při stavbách zámků od 2. polovice XVII. stol. hleděno více na pohodlí a umělecké provedení; sochařství a malířství mělo tu hojnost práce a bylo velmi hledáno a síně zámku namnoze plnily se uměleckými kusy a starožitnostmi. Dovedná ruka umělce byla hledána a i dobře odměněna, což platí i o stavbě klášterů a kostelů tehdejší doby. Takovýmto mecenášstvím šlechty a kněžstva vyvinulo se stavitelské umění, při něm sochařství a malířství na znamenitou výši, jak o tom svědčí díla soudobá; bohužel za císaře Josefa II. všechno zničeno a dnes pomocí škol a akademií snažíme se tam dospěti, kam starší mistři beze škol, praxí a cestováním sami se vyšvihli. Ze tehdejší šlechta stavitelské umění tak hojně podporovala, byl účinek jejího cestování do Italie, kde tolik stavitelských a uměleckých památek viděla a seznala: neboť tehdáž cesta do Italie a po Evropě pokládána za »bon ton«.

Kláštery a klášterní chrámy budovány jako hrady za doby stavitelství renaissance barokní od 2. polovice XVII. stol. až do r. 1770 neméně nádherně. Válkou třicíliletou mnoho klášterův a kostelů pobořeno nebo již bylo ve špatném stavu; proto přikročeno k nádherným novým stavbám a přestavbám, čímž vyvinul se veliký stavební ruch po celých Čechách. Bitvou na Bílé Hoře rozhodnuto vítězství katolické strany nad stranou lutheránskou a pod obojí, a toto vítězství zračí se i ve stavbách po válce třicítileté podniknutých. Císař Ferdinand hojně obdaroval kláštery konfiskovanými statky české šlechty. Na radu kardinála Harracha uzavřel roku 1630 s papežem Urbanem VIII. smlouvu Contractus salis čili solní smlouvu, dle které vybírán poplatek 15 krejcarů z každé bečky soli v Čechách prodané ve prospěch staveb kostelův a klášterů. Mimo to katolická šlechta a různí dobrodinci hojnými odkazy přispívali na stavby církevní. Tím se nám vysvětluje, proč po válce třicítileté tak záhy kláštery ze hmotného úpadku se vzpamatovaly a že se většinou rychle k novým nádherným stavbám válkou pobořených a vypálených klášterův a kostelů přikračovalo. Jako na zámcích tak i zde v klášteřích přihlíženo při stavbě velmi ku stránce umělecké.

Ukončením stavitelského slohu renaissance barokní a copové čili rokoka po smrti císaře Josefa r. 1780 nastává za nedlouho potom ve Francii po revoluci francouzské r. 1800 nový sloh Napoleona I. empirem aneb empirovým slohem zvaný. Je to pouze ráz slohu a ne sloh celistvý, který se k antickým slohům Řeků vrací a jej napodobovati hledí. Takovou stavbu vidíme v Novém Ungeltu z r. 1811 čili celnici proti hôtelu »U modré hvězdy« v Praze, kde napodoben sloh dórský, avšak s kulatým obloukem okna, čehož Dórové neznali; pak ve stavbě dumu Platýzu a bibliotéky na Strahově shledáváme malé ukázky »empirového rázu«, který se u nás jen po skrovnu jeví.

Vedlé empiru a po něm stavěno u nás až do let namnoze šedesátých v tomto století způsobem, kterému říkáme po kasárnicku, a v létech sedmdesátých říkáme ráz činžákový.

V létech šedesátých zrušeny vnitřní hradby vídeňské a na získaném místě nastavěno nádherných státních budov a paláců ponejvíce školy moderní renaissance za vedení architektů Hansena, Förstla a j.; tento směr razil si dráhu i u nás od konce let sedmdesátých, a nyní opět od několika málo let jest módou opičiti se ve slohu barokním a copovém, nedávno zemřelým králem Ludvíkem bavorským na jeho zámcích a po těchto v Mnichově horečně zaváděném, avšak doposud nalezl tento sloh dobrou vůli, ale ne vždy šťastného napodobení. S větším štěstím a šťastnějším napodobením setkáváme se již po několik let při nových stavbách v české renaissanci provedených, jak na stavbách architektů Wiehla, Wejrycha a j. seznáváme, což bohdá svého dalšího rozkvětu ještě dojde.

Za to ve městech německých na severu a západě v Čechách, na radnicích a domech městských, ba i porůznu v Praze pěstuje se renaissance německá jako sloh národnosti druhé s velkou oblibou.

Mimo to pěstuje naše doba všechny slohy staveb, ač většinou s problematickým úspěchem. Napodobování tvarů dotyčných slohů děje se v malbě, sádře, pálené hlíně a na zeď lepené, přibíjené, práce to povrchní, chvilkového effektu; románský, gotický i sloh první renaissance znají dekorativní a výtvarnou čásť pouze v kamenu, ta přetrvá věky a jest vždy stejná, ušlechtilá. S tím větším uspokojením můžeme zaznamenati, že práce stavitelského umění slohu gotického nalezly svého druhého Parléře a Rejska v osobě architekta Jos. Mockra na stavbě, kterou od několika let provádí na dómu sv. Víta, restauračních pracích sv. Barbory v Kutné Hoře a našeho Slavína hradu Karlšteina a na jiných pracích, do detailu odborných, věrně sloh, detail i dobu dotyčnou charakteristicky znázorňujících.

Počátkem 2. polovice tohoto století počíná se k nám vraceti sloh renaissance italské. Počátek učiněn monumentálními stavbami, jako jest palác české spořitelny dle vzoru bibliotéky benátské, r. 1860 podlé plánů architekta Ullmana od stavitele Bělského zbudovaný; při části základů této stavby použito prvně v Praze a snad i v Čechách vůbec betonu s dobrým úspěchem. Nádhernou stavbou ušlechtilých tvarů našeho Národního divadla dle plánů prof. J. Zítka r. 1868 založeného, r. 1881 vyhořelého, r. 1883 dostavěného, učiněn počátek lepší stavitelské činnosti, neboť touto stavbou vzpružena mladší generace stavitelská. Od této doby následovaly stavba Rudolfina r. 1876–84 dle plánů prof. Jos. Zítka a Jos. Schulze, pak r. 1885–90 nádherná budova českého musea dle plánů prof. Schulze provedena staviteli Gregorem a Starkem. V létech sedmdesátých postavil zemský výbor v Dobřanech rozsáhlé, velkolepé budovy blázince ve skupinách villovitých dle plánů architekta Beníška, později postaveny rozsáhlé budovy státní trestnice na Boru u Plzně, v Michli (chybně na Pankráci) u Prahy. V l. 1855–60 postavena románská basilika sv Cyrilla a Methoděje v Karlíně dle návrhů vídeň. stavitele Rössnera, ale od Ign. Ullmana a Bělského opravených. Před několika léty zbudován nový chrám sv. Václava na Smíchově od arch. Barvitiusa a za to barbarským způsobem zbourán malý románský kostel sv. Filipa a Jakuba. Nyní se buduje goticky chrám sv. Ludmily na Vinohradech z cihel co režné zdivo dle návrhu a vedení arch. Jos. Mockra; bude to chrámu nymburského a královéhradeckého nejmladší soudruh.

V posledních 15 létech vystavěno v Čechách mnoho nových školních budov, na kteréž nákladu nešetřeno a mnohé z nich slouží příslušným obcím k ozdobě. Většina školních budov obce pražské z tohoto stavitelského období pro svůj střízlivý vkus, jednoduchost a přece v elegantních formách zasluhuje uznání. Též nově zbudováno a přestavěno množství radnic v městech českých, na př. v Lounech, Karlíně, Mostě, Liberci atd., mostecká na místě bývalé české renaissance zbudována nyní v renaissanci německé a taktéž rozsáhlá radnice liberecká jest budována v národní německé renaissanci. Mimo to z veřejných budov staví se hojně, ovšem již více jednoduše, okresní nemocnice. Za to budovy našich záložen nebo domů spolkových, zvláště na Moravě mnohé velice vynikají, taktéž i mnohé budovy sokolských jednot.

Pozoruhodny jsou i mnohé synagogy běhen 20 let postavené. V Praze v Dušní ulici zbudována dle plánů prof. Jos. Niklasa v maurskén slohu synagoga s pozoruhodným zevnějškem i vnitřním uspořádáním. Synagogy v Karlových Varech a Teplici jsou nádherné budovy kupolovité slohu východního; podobného rázu dostavuje se takovýto templ v Plzni.

Koncem minulého století začínaly se v Čechách stavěti továrny, které koncem let třicátých a čtyřicátých začaly převáděti se na parní zařízení, v létech šedesátých pára jako hybná síla již zevšeobecněla a tím přichází do stavitelství nový druh staveb průmyslových se zcela jinými potřebami a požadavky. Začínáť se do stavitelství tlačiti nový živel, který stavby továren, drah a vůbec průmyslové stavby od let šedesátých tak hojně podnikané charakterisuje, a to jsou traversy a lité sloupy. Traversy nejprve lité, pro svou křehkost zavržené, nahraženy válcovanými. Střechy větších rozpjetí začínají dostávati železné konstrukce a jako krytina střech vyskytuje se poprvé sklo. Železné konstrukce střech stávají se smělejšími s neobyčejným rozpjetím a litiny již používáno jen na tlak, ale ne na lom. Přibíráním železa do konstrukcí střech a nahrazováním dřevěných mostů s konstrukcí vrchní železnou ubráno tesařině velice půdy a zasazena jí veliká rána.

Od doby ani ne 40 let používáno při takovýchto stavbách šamotových cihel a hlíny, pak cementu, a zároveň budují se pro parní kotly namnoze komíny až i 80 m vysoké. V létech čtyřicátých a před tím stavěli první vysoké komíny zedníci z Francie nebo z Belgie schválně k nám přivedení.

Stavbou drah, průmyslových budov a různých továren dostává stavitelství v tomto oboru nový směr a ráz z vnitřních potřeb vyplývající, který nese zárodek k budoucímu slohu průmyslových staveb.

Od konce let šedesátých započato prvně v Čechách se stavbou vill a poslední léta velké množství jich zbudováno. I v těchto stavbách jeví se nový ráz stavitelství pokud se týče rázu »švýcarského«, kde římsa budovy obyčejně schází a vyřezávané konce krokví ven vyčnívající okap tvoří.

Stavby hospodářských budov, jak se totiž na vesnici ve statku a v chalupě jeví, jsou nejrázovitější v krajině německého Chebska a u Volar. Budějovicko a Rudohoří se přibližují opět nejvíce stavbám chebským. Z českých staveb hospodářských vynikají hlavně severovýchodní Č., namnoze ještě se zachovalými vzory rázovitými, avšak stavby tohoto druhu 200 let staré jsou již velice vzácné.

Ač již v XVI. stol. za císaře Rudolfa jakýs stavební řád pro stavby v Čechách vydán byl, přece teprve od r. 1815 máme první stavební zákon. Řádem tímto nařizuje se zejména poprvé, aby se k navrženým stavbám plány předkládaly. Stavební řád doplněn r. 1831, po něm následoval jiný r. 1864 a pak stavební zákon pro království České z r. 1889 a pro Prahu, Budějovice a Plzeň z r. 1886.

Veliké zásluhy o vývoj a zdokonalení stavitelství v Čechách má pražská polytechnika, po pařížské v Evropě nejstarší, která nám odchovala množství odborníků a sil znamenitých, namnoze i mimo Č. zdárně působících. Jména Jana Ferd. Schora a rytíře Gerstnera, professorů této staré školy technické, jsou v umění a vědě stavitelské nezapomenutelnými Schor vynikl jako malíř, stavitel i inženýr, Gerstner jako budovatel prvních mostů řetězových v Čechách, vedlé něhož i inž. Šnirch chvalné jméno si získal. Stavba prvních drah koňských i železničních jest prací Gerstnerovou. Neméně zvučného jména požívají professoři polytechniky pražské Zítek, Schulz, Bukowský a Pacold, kteří nám odchovali mnoho výborných technických sil, z nichž mnozí i v dalekých krajích ku cti jména českého technika zdárně působí. Hn.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Správně má být: z doby.