Ottův slovník naučný/Čechy/Mincovnictví a mince
| Ottův slovník naučný/Čechy | ||
| Dějiny uměleckého průmyslu | Mincovnictví a mince | Dějiny stavitelství |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Čechy: Mincovnictví a mince |
| Autor: | Josef Smolík |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 386–388. Dostupné online |
| Licence: |  PD old 70 |
V 1. polovici středověku přicházelo do jednotlivých zemí mincovnictví s křesťanstvím, a sice od západu. Avšak ačkoli již r. 846 14 českých pánů v Řezně přijalo křesťanství a vévoda Bořivoj na Velehradě byl pokřtěn a příkladu zajisté celý vévodský dvůr a mnozí vladykové následovali, nicméně neznáme do sud žádných starších denárů českých než z doby Boleslava I. (935–967). Ten jednak z ohledů obchodních, jednak i proto, že mladá církev česká náležela k biskupství řezenskému, s nímž tedy naši předkové měli nejedny styky, razil první své denáry dle vzorů bavorských, a to vévody Arnulfa (907–937), který měl mincovnu v Řezně (do r. 911) Na pozdějších denárech Boleslava I. a jeho nástupců, jakož i půldenárech (oboli) shledáváme však líčení zcela jiné, svérázné, kterého bychom na současných denárech kterékoli země marně hledali. Až asi do r. 1050 jsou české denáry průměru as 18–21 mm, a teprve Břetislav I. v posledních létech svého panování začal raziti denáry menší (14–18 mm) a tlustší. A tak všichni pozdější panovníci čeští razili podobné denáry, jež se však i co do průměru, stříže a zrna časem valně měnily; kromě těchto nebylo tehdá v Čechách vůbec žádné jiné mince až asi do r. 1215. Panující toho času král Přemysl Otakar I, nechť z ohledův obchodních, nechť z té příčiny, aby zrno mince polepšil, zarazil po způsobu zemí sousedních, zejména severních, t. zv. plecháče čili brakteaty (v. t.), zanechav vybíjení předešlých denárů. Tato jako papír tenká, prohýbaná, křehká a nepraktická mince zůstala jediná v Čechách běžnou až na konec XIII. století, ovšem jen v obchodě drobném, poněvadž velké platy – právě jako v době denárové – vyrovnávaly se odvažováním stříbrných prutů, jejichž zrno pověřeno bylo královskou mincovnou.
R. 1300 zarazil Václav II. pražské groše a peníze v minci kutnohorské; na groš šlo 12 penízů (parvi Pragenses). Tím začalo v Čechách počítání na kopy po 60 groších, které zůstaly téhož rázu až do r. 1547, byvše ovšem v dlouhé té době několikráte pozměněny nejen ve stříži a zrnu, nýbrž i ve svých dílech. Neboť »parvi Pragenses« zůstaly pouze do smrti krále Václava IV. (1419); v následující době husitské nebyly raženy groše, nýbrž kutnohorské halíře, jichž do starého a pozdějšího groše šlo 14. Král Sigmund pro Č. vůbec žádné mince nevybíjel a z jeho nástupců rozdělil Vladislav II. groš na 7 bílých či 14 malých penízů, při čemž zůstalo až do jich zrušení za Ferdinanda I r. 1547.
Mimo pražské groše nebylo až do času krále Ludvíka v Čechách jiné běžné mince nežli zlatého či dukátu, který zavedl král Jan Lucemburský r. 1325 dle vzoru podobné mince florencské. Od těch dob razily se u nás dukáty téměř nepřetržitě a razí se dosud po více než 565 roků skoro při stejné stříži = 3,49 gr a stejné jakosti = 986 1/9/1000. – Za krále Ludvíka r. 1519 začali v Jáchymově hrabata Šlikové vybíjeti tolary a jejich díly, totiž ½- a ¼ tolary, dosáhnuvše prvé od sněmu království Českého k tomu povolení třeba s vyhražením a podmínkou, »jestli to na škodu královského regálu nebude«. Byl to v Čechách případ první a dosud neslýchaný, aby vedlé panovníka směl kterýkoli soukromník, nechť světský, nechť kněžský hodnostář, raziti minci v celé zemi po právu běžnou. A také král Ferdinand I. záhy po nastoupení trůnu českého se svolením sněmu odňal r. 1527 hrabatům Šlikům ono právo a smluviv se s nimi o dodávání stříbra z jejich bohatých dolů do mince jáchymovské, ujal tuto jako minci zemskou. Tolary a jejich díly se pak razily nejen v Jáchymově, nýbrž o málo let později též v Praze a v Kutné Hoře; za Rudolfa II. též v Českých Budějovicích.
Za krále Ferdinanda I. často si stavové zemští na sněmech stěžovali, že dobrá česká mince bývá za hranice vyvážena, tam přepalována, a na cizí, mnohem horší přeměněna, která se pak zpět do Čech vrací a zde obíhá. Král nevěděl jiné rady, nežli raditi stavům, aby zemskou minci srovnati hleděli s mincí říšskou, t. j. aby starobylé groše pražské a tolary vyměnili za říšské zlaté a krejcary. Tomu však stavové stále odpírali, až nadešla bitva u Mühlberka r. 1547, po které stali se v nejednom kuse povolnějšími. Nicméně trvalo to ještě 12 roků, nežli přistoupili k mincovnímu řádu říše německé, vydanému r. 1559 na sněmě augšpurském, který na obecném sněmu v Praze dne 1. října r. 1561 zahájeném přijat byl. Řádem tím stanoveno, aby se tolary a groše pražské dále nevybíjely, nýbrž na jejich místě aby zaražena byla nová mince v Čechách, totiž zlatý groš říšský č. říšský zlatý po 60 krejcařích, polouzlatý po 30 kr., pak desíti-, pěti-, dvou- a krejcar. Pouze k vůli souvislosti s penězi staršími, dosud běžnými razily se nadále peníze bílé (180 na říšský zlatý) a peníze malé (2 za peníz bílý a 6 na krejcar); dukáty zůstaly při staré stříži a zrnu. Toto cizí číslo říše německé setkalo se však v Čechách během málo roků s takovým odporem, že král Maxmilián II. důtklivému naléhání stavů na sněmě r. 1573 povolil a mincovní řád z r. 1561 zrušil, načež opět zavedeny tolary a jejich díly, jakož i bílý groš po 7 bílých anebo 14 malých penízích. Nástupce jeho Rudolf II. přidržev se tohoto řádu, zavedl k uvedeným druhům minci novou s nápisem českým »MALEY GROSS« po 7 penízích malých. Stalo se tak za příčinou oblíbeného tehda počítání v Čechách na kopy grošů míšeňských, které od panování Jiřího z Poděbrad byvše u nás mincí dovolenou, obíhaly v množství nemalém. Poněvadž se bílý groš = 2 grošům malým = 2 gr. míšeňským, šlo 60 malých grošů na kopu míšeňskou. A tak to zůstalo též za Matiáše II. Po jeho smrti r. 1619 uvázali se v řízení veškerých záležitostí království Českého, a tedy i v mincovnictví, stavovští direktorové, kteří na zemském sněmu dne 28. dubna 1619 zahájeném zavedli zcela nový řád mincovní, a sice nikoli na základě staročeského čísla grošového, nýbrž z příčin neznámých, neoblíbeného prve čísla krejcarového. Na místě grošů bílých a malých vybíjeny 24-, 12., 3-krejcary a krejcary jakožto mince hlavní, vedlé ní pak, pouze k vyrovnání počtu a čísla staršího. bílé a malé peníze (halíře). Tolarů a dukátů za direktorů vůbec mincováno nebylo, a starší tolar, který se dříve bral po 45 groších bílých, stanoven byl na 150 krejcarů, tak že 3 bílé groše = 10 krejcarům nového čísla. Dle téhož řádu razil mince též Bedřich Falcký přidav k nim dukát, tolar a půltolar(= 48 krejc). Mince stavovské známy jsou z r. 1619 a 1620. Poněvadž Bedřich korunován byl dne 4. list. 1619, patrno, že stavové už před tím razili mince na r. 1620. Mince Bedřicha Falckého z téže příčiny r. 1619 vybíjeny nebyly, nýbrž teprve r. 1620: vyskytují se však i s letopočtem 1621 byvše raženy mimo Č., zejména ve Vratislavi.
Když Ferdinand II. dostal se v Čechách opět k panování, byly říšské finance tak vyčerpány, že mincovní regale v Čechách pronajato r. 1621 zvláštní společnosti, v jejíž čele jmenuje se Karel z Lichtenšteina, místodržitel král. Českého, Albrecht z Valdšteina, Pavel Michna z Vacinova, Jan Oldřich z Eggenberka, žid Jakub Passeni, Jan de Vitte, směnečník nizozemský a j. Tato nesvědomitá společnost zahájila u nás vybíjení tak zvané »dlouhé mince«, t. j. mince tak zlehčené a špatné, že během r. 1621–1623 nejen obyvatelstvo tohoto království, nýbrž i státní pokladna přišly na mizinu. Následek toho všeho byl, že r. 1623 prohlášen státní bankrot. Po nesmírných utrpeních pobělohorských a tomto úpadku »dlouhé mince«, kdy při tolaru ztrácelo se 86 2/3 %, při všech ostatních mincích 87 ½ %, velmi zvolna zotavovala se hmotně naše vlasť, ačkoli Ferdinand II. hned koncem r. 1623 opět dobrou minci zavedl a sice nejen tolary (po 120 krejc.) a jejich díly, nýbrž i peníze drobné po 3-, 1- a ½-krejcaru. Zde sluší poznamenati, že Ferdinand II. obnovil, po případě znova udělil právo mincovní nejen hrabatům Šlikům, kteří razili v Plané, nýbrž i hraběti Albrechtu z Valdšteina jako vévodovi fridlandskému a knížatům z Eggenberka, vévodům krumlovským; onen založil mincovnu v Jičíně a Zahani (ve Slezsku), tito v Krumlově. Všichni pak vybíjeli dukáty, tolary, ½- a ¼-tolary i minci drobnou. – Za Ferdinanda III. ničehož se v mincovnictví nezměnilo; od Ferdinanda IV., který 5. srp. 1646 na krále českého byl korunován, ale ještě za živobytí svého otce (1654) zemřel, nemáme žádných mincí běžných, nýbrž jen peníze korunovační.
Leopold I. k dosavadním druhům mincí při. činil ¼-dukáty, patnácti- a šestikrejcary, mimo malý peníz (z r. 1695), nazvaný »boehmische Landmünze«, jehož cena byla as ½–1 krejcar. Při těchto druzích celkem zůstalo též za Josefa I. a KarlaVI., který vybíjel dukáty též z jílovského zlata, jehož dobývání věnoval zvláštní péči. Královna Marie Terezie rozmnožila českou minci o 30-, 20-. 17- a 10krejcar, a byla poslední, za niž se razily mince české, t. j. takové, na kterých vyražen byl znak království Českého, ovšem už nikoli tak zřetelně a v celém poli, jaký vidíme od r. 1300 na pražských groších a odtud na rozličných mincích až do r. 1620, nýbrž menší, jako prsní štítek v orlu říšském. Až do smrti krále Ludvíka (1526) bylo i na tolarech zemskému znaku vyhraženo přední místo, a stavové čeští těžce to nesli, že král Ferdinand I. jej vyměnil za své poprsí; teprve na tolarech Bedřicha Falckého opět vidíme český znak v celém poli, a to naposled.
Kdežto v Českých Budějovicích zrušena byla mincovna před r. 1618, v Jáchymově r. 1670, v Kutné Hoře r. 1726, v Praze razilo se ještě r. 1768, avšak na mincích těch není již českého znaku, nýbrž písmě P (Prag). Mincovna pražská byla pak zrušena r. 1784, opět obnovena r. 1795 a na dobro zavřena r. 1857. V této poslední době nebyly zde ražené mince více označeny písmenem P, nýbrž C, které označuje mincovnu pražskou jakožto třetí mezi mincovnami císařství rakouského. Sm.