Ottův slovník naučný/Čechy/Církevní dějiny
| Ottův slovník naučný/Čechy | ||
| Poměry národnostní v Čechách | Církevní dějiny | Praehistorie česká |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Církevní dějiny |
| Autor: | František Vacek, Bohumil Mareš |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 259–271. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Mimo prvotiny křesťanství, ku kterým počítati jest pokusy o zavedení jeho v Čechách jakož i přípravnou dobu organisace církevní, dělí se círk. dějiny české řádem chronologickým na čtvero období podlé vlády nebo bezvládí hierarchického v zemi: 1. Biskupství pražské (973—1344). 2. Arcibiskupství pražské (1344—1421). 3. Doba převratu a zmatků náboženských (1421—1561). 4. Obnovené arcibiskupství pražské (od r. 1561). Další rozdělení založené jednak na vnitřním rozvoji moci duchovní, jednak na členitém ústrojí vládním a různých ústavech náboženských podává se níže.
Impuls ku křesťanství ze západu činěný neměl v Čechách valného prospěchu. Vyšli mu sice vstříc někteří kmenoví vojvodové z Čech, dadouce r. 845 pokřtiti se na dvoře krále Ludvíka Němce, ale příklad jejich neujal se v lidu. Teprve když prací sv. apoštolů slovanských Cyrilla a Methoděje vzkvetla církev na Moravě, minula Čechům nechuť k novým řádům. Kníže Bořivoj přijal křest na Velehradě od arcibiskupa moravského svatého Methoděje (873—885), který zastával spolu úřad apoštol. missionáře mezi Slovany. Navrátiv se do Čech, vystavěl Bořivoj kostel sv. Klementa na Levém Hradci, to jest první chrám, ne-li v Čechách, aspoň v území vlastních Čechů. Země Česká počtena za okres metropole velehradské a opatřena kněžími slovanského obřadu, z nichž zejména připomíná se Pavel, dvorní kaplan kněžny sv. Ludmily. Po smrti Svatoplukově rozešli se Čechové s Moravany a kníže Spytihněv I. přikázav se k ochraně krále Arnulfa v Řezně r. 895, otevřel bavorským kněžím přístup do země. Z toho časem příčinu vzali si řezenští biskupové pokládati Č. za missijní obvod své diécése. Nicméně, jak z některých okolností vidno, pomýšlel kníže Vratislav I. na vzkříšení slovanské církve se sídlem v Čechách, kdež při dvoře jeho hostil se člen biskupstva na Moravě r. 900 obnoveného, avšak návalem Uhrů r. 906 vytisknutého. Po smrti Vratislavově r. 921 vzchopila se čásť panstva k odporu proti nově zaváděným řádům a ve třenicích o to zavražděna sv. Ludmila s vědomím panující snachy její Drahomíry. Strana křesťanství příznivá nabyla však vrchu, i byla podporou knížete sv. Václava (923—935). Kníže věda o nedostatcích círk. zřízení v Čechách, úžeji přivinul se ku bisk. stolici řezenské nežli předchůdcové jeho činiti za dobré uznávali. Tak vysvětluje se přijímání bavorských a švábských kněží do země, štědrost jim prokazovaná a poslání Václavovo do Řezna ve příčině stavby chrámu sv. Víta na hradě pražském. Než náklad vedený na kostely popudil zištné panstvo proti knížeti a posilnil stranu křesťanství nepřející, ku které přidal se i kněžic Boleslav. Po mučennické smrti sv. Václava bylo cizí duchovenstvo z Čech vypuzeno a nadání chrámům odňato. Kníže Boleslav I. nesetrval dlouho v odporu proti náboženství, na jehož prospěchu záležela další budoucnost říše, ale jen tomu bránil, aby vlivem hlasatelů jeho nerozmohlo se v Čechách poručenství panovníků německých. Za mocné vlády jeho přebývali tu kněží slovanští i němečtí a ve chrámech konán obřad dvojí: slovanský a římskolatinský. Slovanské duchovenstvo těšilo se přízni lidu, oživovalo tradice cyrillo-methodějské a přispělo nemálo k tomu, že Čechové vítáni byli Moravanům i Polákům, když kníže Boleslav I. dokročiti mohl zemí jejich. Kněžstvo německé, majíc byt v Čechách utvrzený nejspíše smlouvou z r. 950, kdy meškal tu biskup řezenský Michal, neslo na sobě úřad duchovní podlé nejlepší možnosti, pokud totiž v zemi cizí stačilo potřebám věřících a přání biskupa svého. O zbožném duchu knížecí rodiny svědčí, že syn Boleslava I. Strachkvas stal se mnichem v Řezně pode jménem Křišťana, sestra jeho Dubravka šiřitelkou křesťanství v Polsku a druhá sestra Mlada přiučovala se pravidlům klášterním v Římě. Po r. 961 konal biskup sv. Adalbert, posvěcený pro Rusy, poslání jakési na hradě Libici a biřmoval tam sv. Vojtěcha. Na počátku vlády Boleslava II. a ku konci života císaře Oty I. připadá založení biskupství pražského. Na podnět císařův dostalo se knížeti svolení papeže Jana XIII. (965—972) k založení biskupství latinského. Knížeti dáno také právo voliti biskupa, jen že volba taková v Čechách pokládána byvši za záležitost zemskou, konala se na sněmu zemském. Zvolený povinen byl představiti se císaři ku potvrzení a přijímal pak svěcení od metropolity svého arcibiskupa mohučského. Ota I. a papež Benedikt potvrdili objem nové diécése v celém tehdejším rozsahu říše Boleslavovy.
1. Biskupství pražské (973—1344). Rozeznáváme tré období: a) Zavádění círk. řádů v zemi (973—1073]. b) Doba oprav (1073 až 1221). c) Rozvoj duchovní moci v Čechách (1221—1344).
a) Na prestol sv.-vítský dosedl 1. Dětmar (973—982). Dvůr nebo palác jeho na hradě v místech nynějšího starého proboštství býval příbytkem biskupův až do polovice XIII. stol. R. 976 účastnil se Dětmar biskupské porady v Mohuči. V diécési své zavedl kostelní desátky, světil nové chrámy a, jak se podobá, rozdělil zemi na několik arcijahenství, ustanoviv v nich arcikněží za dozorce duchovenstva. — 2. Sv. Vojtěch (982—997) šest let s velikým úsilím pracoval o mravném povznesení lidu a zdomácnění latinské církve v zemi. V boji proti zvyklostem pohanským, nepořádným sňatkům a ženatým kněžím vzbudil sobě mnoho nepřátel a vešel v nevoli se šlechtou, než podpory knížecí se nedočkal. Hodlaje se vzdáti úřadu biskupského, putoval do Říma r. 989 a stal se mnichem r. 991. Po jednání o návrat vydal kníže z plného sněmu r. 992 nařízení, aby směl biskup přetrhovati sňatky mezi příbuznými, stavěti chrámy, kdež potřeba se ukáže, a bráti desátky bez odporu panstva. K podpoře své založil Vojtěch klášter benediktinský v Břevnově (993). — Nástupce jeho 3. Strachkvas nebo Křišťan (998) zemřel při svěcení v Mohuči. — 4. Biskup Thiddag (998—1017) musil ve zmatcích zemských za Boleslava III. meškati mimo zemi. Výbojem Poláků ztenčena diécése pražská o Bělochorvatsko a Slezsko, kdež r. 1000 zřízeny biskupské stolice v Krakově a ve Vratislavi. Roku 1003 zmocnili se Poláci Moravy a připustili tam své duchovenstvo. — 5. Ekkard (1017—1023), přísný karatel panstva, pečoval o lepší úpravu důchodů kostelních. — 6. Izzo (1023—1030), stařec laskavý, byl otcem chudých a vězňů. Když po dobytí Moravy r. 1029 oživly v Čechách idee cyrillo-methodějské, podporoval biskup — 7. Šebíř (1030—1067) úmysl knížete Břetislava I., vyvýšiti stoličný chrám sv. Víta za metropolitní. Slovanskému duchovenstvu zbudován (1032) klášter na Sázavě, kdež opatem byl sv. Prokop. Nad hrobem sv. Vojtěcha ve Hnězdně zavázal r. 1039 Šebíř Čechy slavnou přísahou, že již výhost dají nemravům, proti nimž světec, živ jsa, horlil a které vymýtiti nástupcům jeho posud se nezdařilo. Zákon k tomu konci od knížete vydaný dával moc arcikněžím, dohlédati spolu s vladykami krajskými, aby vrahové, rušitelé dní svátečních a pomocníci pokoutních pohřbů bez trestu nebyli. Jakmile palladium budoucí metropole české, ostatky sv. Vojtěcha, uloženy r. 1039 podlé kostela sv. Víta, žádal kníže Břetislav I. v Římě za arcibiskupství v říši své, ale pro odpor krále Jindřicha III. nedosáhl toho. Pokání pak čině z vyloupení kostela hnězdenského, založil r. 1046 kollegiátní chrám ve St. Boleslavi. Biskup Šebíř provázel r. 1046 Jindřicha III. na cestě do Vlach, účastnil se tam sněmů na odstranění trojice papežské, i byl přítomen císařské korunovaci v Římě. O deset tet později vypudil kníže Spytihněv II. slovanské mnichy z kláštera na Sázavě (1057) a uvedl tam latinské benediktiny. Roku 1059 založen kollegiátní chrám sv. Štěpána v Litoměřicích, r. 1060 nový kostel sv. Víta. S vůlí Šebířovou oddělil kníže Vratislav II. Moravu od diécése pražské a zřídil biskupství v Olomúci (1063). Týž čas vrácen také klášter na Sázavě slovanským mnichům. R. 1068 Vratislav II. poručil stolec biskupský mladšímu bratru svému — 8. Jaromírovi (1068—1089), kterému při svěcení v Němcích dali jméno Gebhard. Jaromír ustanovil (1068) proboštem u sv. Víta kněze Marka, jenž shromáždiv 25 kanovníků v kapitolu, přísný řád jak v povinnostech tak i příjmech u nich zavedl. R. 1070 položen základ ke kollegiátnímu chrámu svatého Petra a Pavla na Vyšehradě. Ve sporu mezi knížetem a biskupem o statky biskupské na Moravě vypraven do Čech papežský legát kardinál Rudolf, který na synodě pražské (1072) složil s úřadu nepřítomného Jaromíra; když pak o nápravě duchovenstva jednati počal, se strany jeho veliké výtržnosti se dočkal.
Ze statků, kterými v Čechách nadáno bylo biskupství pražské, připomíná se v prvním období toliko Zerčiněves (nynější Zerčice v Boleslavsku) r. 1070, na Moravě Sekyř Kostel, trhová ves Slivnice a hrad Podivín. Zboží moravské přikázal Vratislav II. k Olomúci (1063) a dal za to biskupu Šebířovi 12 vsí v Čechách a ročních 100 hřiven stříbra z komory knížecí. Stálým důchodem kostelním byly desátky, které Dětmar vyměřil tak, aby z každého popluží dávalo se 100 snopů obilí. Na místě toho ustanovil Ekkard měřici ovsa a měřici pšenice. Z důchodů těch vedli biskupové péči o dům svůj, stavbu a ozdobu chrámů, výživu duchovenstva a podporu chudých. Dostatečným nadáním opatřeny byly také koll. kapitoly staroboleslavská, litoměřická, vyšehradská, jež vyňata z pravomoci biskupovy. Panenský klášter benediktinský u sv. Jiří na hradě pražském (972), kláštery benediktinů v Břevnově, na Ostrově (999), u sv. Jana pod Skalou (1050) a slovanský na Sázavě byly důležitými ohnisky vzdělanosti a dobročinnosti.
b) Opravné snahy papeže Řehoře VII. (1073—85), kterými církev měla zbavena býti svatokupectví a sňatků kněžských, dotýkaly se sice diécése pražské, ale pro přátelství knížat se dvorem císařským byly tu velmi liknavě ve skutek uváděny. Nedostatky círk. zřízení v Čechách, zejména investitura biskupů, jak vyvinula se z původního jich potvrzování od císaře, vzrůstající patronát světských pánů, nekázeň duchovenstva, byly příčinou, že círk. dějiny české za doby oprav (1073—1221) nevykazují tolik světlých stránek a pronikavých účinků, kolik bychom čekali při velikosti diécése a zvláštním významu říše české. R. 1073 opět meškali v Praze papežští vyslanci, kard. Řehoř a Bernard, hodlajíce ukliditi spor mezi Jaromírem, kterému trnem v oku byla diécése olomúcká i biskup její Jan, a knížetem Vratislavem II., zakladatelem a ochráncem jejím; načež Jaromír odebrav se do Říma (1074), výrokem synody zpět uveden byl v úřad biskupský. Císař Jindřich IV. učinil jej nejvyšším kancléřem říšským (1077—80). Ač pak i bratr jeho Vratislav II. byl stranníkem císařovým na odpor Řehoři VII., žádal kníže od papeže, aby svolil k obnově slovanské liturgie v Čechách, což vyloženo mu z Říma za věc zhola nerozvážnou r. 1080. Po smrti moravského biskupa Jana dosáhl Jaromír na protipapežském sněmu v Mohuči (1086), že císař zrušil biskupství olomúcké a krajiny jeho přidal ku Praze; ale již po dvou létech zřízen opět biskup pro Moravu. — 9. Kosmas, nástupce Jaromírův (1090—98), měl ještě za života krále Vratislava nevůli s Božetěchem, opatem kláštera na Sázavě. Pokud kníže Břetislav II. držel stranu protipapeže Klementa III., nedostalo se biskupovi svěcení od metropolity. Týž čas (1092) vydán poslední rozkaz knížecí na vyhlazení pohanstva v zemi. K úkonům biskupským přijali Čechové r. 1093 cizího dobrodruha Ruperta, který neplatně kostely a žáky světil. Kosmas posvěcený r. 1094 nastupoval o reformy pap. Řehoře VII. v Čechách. Ze Sázavy vypuzeni slovanští mnichové a klášter jejich osazen benediktiny z Břevnova (1097). Nedlouho před tím brala se Prahou tlupa křižáckého vojska (1096) do sv. země, loupíc židy a násilně honíc je ke křtu. — 10. Biskup Heřman (1099—1122) a všecko duchovenstvo české musilo pomoc učiniti knížeti Svatoplukovi, když r. 1107 v Němcích kupoval přízeň krále Jindřicha V. Proti králi,jenž obnovil rozkol v církvi volbou protipapeže Řehoře VIII., rozepsán r. 1118 sněm duchovních knížat říšských ve Fritzlaru a k němu listem metropolity volán i biskup Heřman. Toho času (1118) založil kníže Bořivoj II. kollegiátní chrám sv. Apollináře v Sadské. Šest dní po smrti Heřmanově prohlášen konkordát wormský (23. září 1122) a podlé něho přijímal již biskup — 11. Menhart (1122—34) investituru od císaře novým způsobem, přísahaje na žezlo. R. 1124 vykoupil kníže Vladislav I. křesťanské otroky od židův a dal rozkaz, aby žádný křesťan židům nesloužil. Biskup vmísiv se poněkud do zápletek kníž. rodu, podnikl r. 1130 cestu do sv. země, a když zpět přišel r. 1131, měl mnohé soudy o to, aby zhostil se podezření, že byl účastníkem spiknutí proti životu kn. Soběslava I. — 12. Jan I. (1134—39) ve kmetském věku za biskupa zvolený, podporoval úmysl vrstevníka svého Jindř. Zdíka, aby na Strahově založen byl klášter praemonstrátův. — Nástupce jeho 13. Sylvester (1139—40) vzdal se ještě před svěcením úřadu biskupského a zůstal opatem kláštera na Sázavě. — Za biskupa 14. Oty (1140—48) pohořel v čas obležení hradu praž. r. 1142 chrám sv. Víta, byl však po roce opraven. R. 1143 uvedeni jsou na Strahov praemonstráti ze Steinfeldu v Porýnsku a do kláštera sedleckého cisterciáci z Waldsas. Týž čas přibyl do Čech papežský legát kard. Quido a za svorné pomoci biskupa i knížete jal se ve skutek uváděti předpisy o bezženství osob duchovních. V kapitole pražské r. 1144 zbaveni byli úřadu probošt, děkan a jeden kanovník, na Vyšehradě probošt a mistr, v diécési pak všichni duchovní, kdož buď po druhé se oženili nebo za manželky pojali vdovy a ženy zapuzené, buď ve zjevném souložnictví trvali. Nicméně ještě až do IV. sněmu lateránského r. 1215 průchod měly v Čechách sňatky kněžské. Legát Quido napomenul biskupa, aby řádně vymezil obvody farní a nesvětil kněží, pokud o výživu jejich není postaráno. V r. 1145 nový probošt sv.-vítský Daniel konal generální visitaci zkoumaje, kterak ujímají se v zemi nařízené opravy. Stav se biskupem, proslul — 15. Daniel I. (1148—1167) jakožto obratný státník, jehož služeb užíval císař Bedřich Barbarossa i kníže Vladislav II. Téměř při všech důležitých podnicích v říši německé a ve Vlaších ohlašuje se přítomnost i činnost Danielova. Nicméně často vzdálen jsa, neprospěl biskup církvi české, ano v rozkol ji uvedl, zastávaje spolu s císařem a králem Vladislavem I. stranu protipapežů Viktora IV. a Paschala III. Roku 1159 založena kommenda johannitů v Praze u chrámu P. Marie na Malé straně. K době té připadá nejspíše změna v církev. rozdělení Čech. Úřad venkovských arcikněží zastávali kanovníci pražští. Jak se podobá, propůjčil jim biskup hodnost a název arcijahnův, ustanoviv pro podkraje arcijahenských území jejich děkany k bezprostřednímu dozoru nad kněžstvem. — Biskup 16. Gotpold (1168) zemřel před svěcením. — Nástupce jeho 17. Bedřich (1169—1179) znal se spolu s kapitolou ku pravému papeži Alexandrovi III., že však přitužoval kázeň duchovenstva, nedošel přízně v zemi. Císař obeslal jej ke dvoru svému r. 1174 v čas válečné výpravy do Italie, i horšil se na knížete Soběslava II., že nedal biskupovi vyplniti vůli císařovu. — 18. Valentin (1180—1182) byl cizinec a k úřadu méně způsobilý. — 19. Jindřich Břetislav (1182—1197). kněžic český, za biskupa kanonicky zvolený, chtěl sobě a nástupcům zjednati důstojnější postavení ke knížeti v zemi, zastával kostely před daněmi, jež mimořádně na ně uvalovány byly, kdykoli panovník nebo údělná knížata měli nedostatek peněz. I vznesl při svou na císaře. Kníže Bedřich ohrazoval se proti tomu, aby biskup žaloval na pána svého, jehož prý jest kaplanem, ale Bedřich Rudovous potvrdil r. 1187 zlatou bullou výrok říšského sněmu v Řezně, že biskup pražský není podroben knížeti, nýbrž bezprostředně císaři, ježto od něho přijímá investituru a účastní se sněmů říšských. R. 1190 založen na Zderaze klášter křižovníků strážců božího hrobu, řídících se řeholí sv. Augustina. Jindřich Břetislav sáhal i do politických běhů tehdejších, od císaře Jindřicha VI. přijal r. 1193 v léno trůn český a slíbil r. 1195 účastniti se výpravy do sv. země. Když u přítomnosti pap. legáta kard. Petra nastupováno v Čechách r. 1197 o přísnější kázeň duchovenstva a svěcenci v Praze měli slibovati čistotu, ztropili klerikové a kněží hroznou bouři. Potrestav je, konal tu legát diécésní synodu. Mimo vůli kapitoly, ač u přítomnosti její, jmenoval kn. Vladislav III. biskupem — 20. Daniela II. (1197—1214), kterého proti dávnému řádu sám investoval a tím ze řady knížat německé říše vyňal. Za dobré služby potvrdil pak (1198) král Filip Švábský panovníkům českým právo investovati biskupy. Na Daniela II. v Římě žalováno, že stal se biskupem způsobem protikanonickým a že nemá k úřadu potřebných vlastností, než papež Innocenc III. neshledal při něm viny, přijal jej laskavě v Římě r. 1202 a uznal r. 1204 název královský knížatům českým pro vždy propůjčený. K další žádosti Přemysla I. Otakara, aby Č. opatřeny byly stolicí arcibiskupskou, zavedl papež kanonické šetření o tom. R. 1212 uznal císař Bedřich II. právo bisk. investitury králům českým předešle dané, chtěje tomu, aby týmž způsobem šetřili svobod biskupů, jako prvé šetřili jich císařové. — 21. Ondřej (1214—1224) dosáhl svěcení v Římě v čas IV. sněmu lateránského r. 1215. Již za předchůdce jeho strádala církev česká přehmaty světských pánův a krále Přemysla I., který rušil výsady církevní, sáhal na jmění kostelův, ukládaje jim mimořádné daně a zadržuje desátky, i podroboval duchovenstvo světským soudům. Biskup postavil se na odpor a odešel do Říma (1216), odkudž s vůlí pap. Honoria III. vydal zápověď služeb božích v Čechách (10. dubna 1217). Avšak v dlouhé rozepři Ondřeje s králem opustila většina duchovenstva biskupa a nedbala ni interdiktu ni pokut, až papežští vyslanci smluvili s králem v Kladrubech r. 1219 nápravu řečených křivd i tresty na kněžstvo vznesené, ale pro neupřímnost královu interdikt sotva zrušený byl obnoven. Nová úmluva ohlášená papežem r. 1221 přiznávala biskupovi plnou moc nad kněžstvem, pokud se tkne soudu a dosazování k beneficiím. Zároveň jednal v Čechách pap. legát kard. Řehoř o desátky, pravomoc nad osadníky a obnovu ztracených listů výsadních kostela pražského, což vše na Schatzberku (Šachu) u Znojma, kdež sjely se sporné strany, v pokoji bylo dokonáno a stvrzeno. Konkordátem schatzberským (1221) počíná se slavnější doba biskupství.
Z biskupských statků v Čechách připomíná se r. 1110 ves Rokycany, 1132 Chuchle, 1186 Horšův Týn, 1194 Roudnice, 1216 Příbram. O hrad Podivín na Moravě přel se do r. 1075 Jaromír s biskupem olomúckým, než teprve r. 1099 přikázány důchody jeho biskupům pražským. R. 1144 vrátil kníže Vladislav II. hrad Podivín církvi moravské a v náhradu za to rozmnožil biskupské statky v Čechách újezdem želivským. R. 1221 navrácen Podivín i s příslušenstvím kostelu pražskému. Důchodům přiměřen byl lesk dvoru biskupova. Četné komonstvo konalo službu dvorskou (bisk. komorník, podkomoří, jídlonoš, podstolí, maršálek) a provázelo pána svého do boje (rytíři, panoši), začež výsluhy mělo od biskupa. Ze jmění kapitolního držel částku zvláštní probošt, ostatní pak rozděleno jest na praebendy kanovníkům. Mimo probošta byli hodnostáři v kapitole: děkan, mistr, pokladník, strážce a j. Kanovníci zastávali dozorčí úřad v 10 arcijahenstvích: pražském, kouřimském, bechyňském. horšovotýnském, plzeňském, žateckém, bílinském, litoměřickém, boleslavském, hradeckém a ve 3 obvodech biskupských statků: rokycanském, roudnickém, zerčiněveském. — Když r. 1075 připadla k Čechám horní Lužice, ujímalo se tam duchovenstvo pražské proti míšeňskému; u sv. Petra v Budyšíně založena (1213) kolleg. kapitola. Ke sborům toho jména přibyly v Čechách kolleg. kapitoly v Mělníku a Sadské (1118). Také při kostele sv. Jiří na hradě pražském slul představený duchovenstva proboštem. Za druhého období vznikly a trvaly kláštery benediktinů v Opatovicích (1086), Litomyšli (1098—1145), Kladrubech (1108), Vilémově (1120), Postoloprtech (1121), Želivě (1139—1148), Podlažicích (1159), Teplici (1164) a Polici (1213); praemonstrátů na Strahově, v Litomyšli (1145), Želivě (1148), Milevsku (1187) a Teplé (1197); praemonstrátek v Doksanech (1144), Louňovicích (1149) a Chotěšově (1199); cisterciáků v Sedlci, Nepomuku (1143), Plasích (1145), Mnich. Hradišti (1177), Maštově (1196) a Oseku (1200); kommendy johannitů na Malé straně v Praze, v Kladsku (1184), kommenda německých rytířů u sv. Petra na Poříčí (1217); klášter strážců božího hrobu na Zderaze. Pohříchu osazovány byly řeholní domy cizozemci, kteří teprve ponenáhlu zde domácněli. Ze služeb světských stavu duchovního nejdůležitější byl úřad knížecího kancléře. Kromě něho meškalo při dvoře drahně kaplanů, požívajících důvěry a přízně knížecí i zastávajících povinnosti notářů, vyslanců, rádcův a j.
c) Povýšením panovníků za krále nadešly některé proměny církvi české. Ježto král potvrzoval (investoval) biskupa, přiznáno právo volební kapitole. Správnost volby a jakost osoby zvolené zkoumal metropolita. Ku pobídce Ondřejově nařídil (1221) papež Honorius III. další šetření o tom, zdali by s prospěchem bylo zříditi v Čechách arcibiskupství. Na sjezdu svrchu řečeném obnovil dne 2. čce 1221 král Přemysl I. privilegium kostela pražského, kterým vedle předešlých výsad vyňati byli poddaní biskupovi z robot, platů, daní a soudů krajských vyjmouc některé větší zločiny; Podobná, ač menší výsada udělena r. 1222 klášterům, kolleg. chrámům a farnímu duchovenstvu. Nástupcem Ondřejovým zvolila kapitola — 22. Pelhřima (1224—1225), kterému však papež odepřel potvrzení. — 23. Budilov}} (1225—1226) zemřel po svěcení v Římě. — 24. Jan II. (1226—1236), zvolený vlivem papežovým, přijal do Prahy dominikány a usadil je u sv. Klementa na Poříčí (1226). Také minorité získali tu r. 1232 příbytek u sv. Jakuba. Štědrostí blah. Anežky, sestry krále Václava I., založen dvojitý klášter na Františku r. 1234: chudých panen klarisek a otců františkánů; i přivtělen k němu špitál u sv. Petra na Poříčí, kdež bratrstvo zřízené k opatrování nemocných vzrostlo časem v řád křížovníků s červenou hvězdou. — 25. Bernard Kaplíř ze Sulevic (1236—1240) utvrzoval rodinu královskou v obětavé přízni k ústavům církevním. — 26. Mikuláš (1240—1258) svěcen byl v Římě r. 1241. Když zdráhal se Mikuláš po výroku obecného sněmu lyonského, jemuž sám obcoval r. 1245, pracovati o sesazení biskupa olomúckého Konráda, byl suspendován a Č. stíženy interdiktem (1246); než papež Innocenc IV. zrušil (1247) trest obojí. V bouři panské proti králi Václavovi I. r. 1248 byl biskup opět těžce pokutován a ku papeži pohnán. Na židy pražské obořili se po druhé němečtí křižáci (r. 1251), kdežto Čechové sami za Přemysla II. Otakara r. 1255 nesli kříž proti pohanským Prusům. Z řeholí nově do Čech uvedených jmenovati jest cyriáky (kající bratry) u sv. Kříže většího v Praze (1256). Za biskupa Mikuláše jevili se v zemi první kacíři (1244), tuším valdenští, proti nimž papež Alexander IV. dva inkvisitory ustanovil r. 1257 ze řádu minoritského. O něco později také flagellanti přišli do Čech. — 27. Jan III. z Dražic (1258—1278) zaujal biskupský prestol v době, kdy král Přemysl II. opíraje se o duchovenstvo a měšťanstvo proti šlechtě, přál onomu velice a vracel mu zboží za předešlé doby skrácené. R. 1259 ujala se v Dobřanech řehole bílých paní magdalenitek, roku 1263 řád poustevníkův augustiniánů na Ostrově u sv. Dobrotivé. Biskup Jan účastnil se krajinské synody ve Vídni r. 1267. Po nezdařené křižácké výpravě proti Litvanům r. 1268 žádal král za zřízení metropolitního sídla v Olomúci, aby rozsáhlá říše jeho (Č., Morava, Rakousy, Štýrsko) i církevně nezávisela na Německu, avšak papež Klement IV. zamítl žádost jeho. Když r. 1274 slaven byl obecný sněm II. lyonský, konal k němu biskup Jan III. poselství královo ve příčině volby Rudolfa Habsburského za císaře. — 28. Tobiáš z Bechyně (1278—1296) dočkal se neutěšeného převratu po smrti krále Přemysla II., kdy zvláště duchovenstvo stojíc po straně biskupově proti zemskému vladaři Otě Braniborskému, mělo citelné škody na statcích. V čas velikého moru r. 1281 přisluhovalo kněžstvo obětavě útěchou náboženskou. Biskup Tobiáš hájil práv jazyka českého, zasadil se r. 1286 o slevení papežské daně, křižáckými desátky zvané, a podporoval úmysl králův rozšířiti vyšší učení u sv. Víta, jež otec jeho byl založil. Tobiášovi a nástupcům jeho propůjčen od krále název knížecí. — 29. Řehoř Zajíc z Valdeka (1296—1301). — 30. Jan IV. z Dražic (1301—1343) jal se na diécésních synodách nastupovati proti bludům (valdenských a albigenských), přehmatům panstva ve příčině práva patronátního a svévoli řeholníků, sahajících do pravomoci biskupovy. Po smrti krále Václava III. r. 1306 doznávaly statky církevní velikých pohrom hrabivostí panstva a cizích žoldnéřů. Teprve za krále Jana Lucemburského slíbena duchovenstvu lepší ochrana. R. 1311 odcestoval Jan IV. k obecnému sněmu církevnímu ve Vienně a vrátiv se, zostřil (1312) podlé úchval sněmovních zákaz řeholníkům daný, aby nekonali práv farních bez vůle biskupovy. Týž čas připomíná se poprvé světicí biskup pražský Přibislav. Když inkvisiční soud dominikánům v Praze poručený tvrdě pokutoval kacíře (beghardy), složil Jan IV. inkvisitory s úřadu r. 1318, načež maje zodpovídati se z toho, prodlel 11 let při papežském dvoře v Avignoně, až r. 1329 za nevinna byl uznán. Zatím spravovali diécési jeho administrátoři vzatí z kapitoly svatovítské. R. 1331 obnoven spor farního duchovenstva s řeholníky, i vedl k veliké výtržnosti a zlehčení obou stran (1334). Biskup založiv v Roudnici klášter řeholních kanovníků svatého Augustina (1333) pro rodilé Čechy, rozmnožil stoličnou kapitolu o tři členy (1340).
Statky biskupské došly časem znamenitého objemu, kupíce se nejvíce kolem míst svrchu jmenovaných, jakož i kolem Křivoklátu, Týna n. Vlt., Chýnova, Červené Řečice a Českého Brodu. Desátek značně prořidl. Na díle proměněn byl také v plat peněžitý (podymné). Správu statků vedli úředníci (purkrabí, vladaři a j.), spory poddaných uklízel sudí dvoru biskupova. Pří témž dvoře shledáváme kancléře, notáře a několik kaplanů. Od polovice XIII. stol. sídlil biskup obyčejně v novém paláci u sv. Tomáše na Malé straně. V soudech církevních zastupoval jej officiál, ve zpovědnictví poenitentiář. Arcijahnové jednak sami, jednak skrze děkany dohlédali ke kněžstvu a brali od něho poplatky biskupské i své (jura episcopalia et archidiaconalia). Duchovenstvo platilo také za cesty pap. legátům, metropolitním visitátorům, papeži pak tak zvané desátky z příjmů (1229) a desátky křižácké. Biskup shromažďoval řeholní hodnostáře a samostatné duchovní správce na výroční synodě v Praze. V kapitole sv.-vítské, která po r. 1340 čítala 29 členů a několik čekatelů, uvádějí se další hodnostáři: scholastik (správce školy), sakrista, kantor. V choru zastupovali kanovníky střídníci (vicarii) různého svěcení, majíce ku pomoci 12 žáků (bonifantů, 1255), oltářům zvláště nadaným sloužili oltářníci, v ostatních úkonech chrámových střídali se hebdomadáři. Ke starším koll. kostelům přistoupil chrám sv. Jiljí v Praze (1238) a Všech svatých na hradě, k němuž král Václav II. přivtělil na čas (1295—1300) kapitolu mělnickou. Kostelů a obročí farních počítalo se v celé diécési do dvou tisíc. Podacími pány k nim byly osoby a sbory duchovní i světské: biskup, kapitoly, kláštery, král, panstvo, zemané, osadníci. Správce kostela slul plebán nebo farář, výpomocný kněz nazýván střídníkem. O vzdělání mládeže pracovalo duchovenstvo ve školách farních; vyšší učení bylo při chrámech kollegiátních (Vyšehrad), školách klášterních (Břevnov, Strahov, u dominikánů, augustiniánů) a ve škole biskupské u sv. Víta (1074). V l. 1221—1343 založ. kláštery benediktinů v Přimdě (1306) a Broumově (1322); cisterciáků ve Vyšším Brodě (1259), Zlaté Koruně (1263) a Zbraslavi (1296); cisterciátek v Pohledě (1277) a Sezemicích (1300); kommenda johannitů ve Strakonicích (1251); převorství templářů u sv. Vavřince na Starém městě praž. (1240—1309); kommenda německých rytířů od sv. Petra na Poříčí přeložena ke sv. Benediktu na Starém městě (1235); klášter strážkyň božího hrobu ve Světci (1287); křižovníkům s červenou hvězdou v Praze podřízeny špitály ve Stříbře (1244), sv. Františka u mostu (1252), ve Vratislavi (1252), v Mostě (1253), v Chebu (1271) a j.; dominikáni přestěhovali se z Poříčí ke sv. Klementu u mostu (1232) a získali kláštery v Plzni (1220), Litoměřicích (1250), Turnově, Jablonném (1260), Králové Hradci (1250), Lounech (1253), Nymburku (1257), Budějovicích (1270), Písku (1280), Klatovech (1300), Chrudimi; kláštery dominikánek v Praze na Újezdě (1298—1313), u sv. Anny na Starém městě (1313), Králové Hradci (1300) a na Újezdě (1330); františkánů v Praze na Františku, Novém Bydžově (1270), Domažlicích (1300) a Čáslavi (1300); minoritů v Praze u sv. Jakuba, u sv. Ambrože (1233), v Litoměřicích (1233), Kadani (1240), Králové Hradci (1245), Stříbře (1253), Bechyni (1281), Jílovém, Vys, Mýtě (1290), Ml. Boleslavi (1293), Plzni (1296), Benešově (1320), Mostě (1328) a v Horažďovicích (1330); klarisek v Praze na Františku a v Panenském Týnci (1280); cyriaků v Praze u sv. Kříže většího, v Pardubicích (1295), na Orlíku u Brandýsa n. O. (1295) a v Nových Benátkách (1340); poustevníků augustiniánů na Ostrově, Šopce (1268), v Praze u sv. Tomáše (1285), Domažlicích (1287), Bělé (1340), Úterém a Pivoňce (1342); kanovníků augustiniánů: v Roudnici; magdalenitek v Dobřanech, v Praze u sv. Havla (1282) a na Újezdě (1329), v Zahražanech (1283), Želíně (1283) a Lounech (1331); kartusiánů na Smíchově (1341).
2. Arcibiskupství pražské (1344—1421). Markrabí Karel maje přátelství s papežem Klementem VI., i užívaje také nepřízně jeho k císaři Ludvíkovi Bavorskému a nemilosti k arcibisk. mohučskému Jindřichu III., vyžádal prestolu sv. Víta v Praze práv metropolitních (30. dubna 1344) a arcibiskupům právo korunovati krále české (5. kv. 1344). Novému metropolitovi přikázáni za suffragány biskup olomúcký a biskup litomyšlský. I rozvrhnouti lze přítomné období na tré podle tří diécési. Zatím pak jednati jest a) o arcidiécési pražské; b) o diécési litomyšelské.
a) Z biskupa stal se arcibiskupem 1. Arnošt z Pardubic (1344—1364), který již před tím r. 1343 na synodě diécésní zakázal duchovenstvu obcovati očistám, načež (1355) zrušeny byly soudy boží železem a vodou. R. 1344 položen základ k novému chrámu sv. Víta, jehož kůr svěcen r. 1385. Karel IV. získal pap. svolení ke zřízení slovanského kláštera v Praze (1346) a vzdělav jej u sv. Kosmy a Damiána v Emausích, přizval r. 1347 slovanské mnichy z Chorvatska. Obětavostí krále, arcibiskupa a všeho duchovenstva vznikla universita pražská (1348) jakožto ústav církevní, pročež i kancléřství její poručeno arcibiskupům. R. 1349 opět jevili se v Čechách flagellanti. Na podzim toho roku položil Arnošt provinciální synodu v Praze, chtěje výbornými stanovami jejími čeliti nedostatkům i neduhům tehdejšího života církevního. K témuž konci podporoval kazatele mravokárce, jakými byli Konrád Waldhauser a Jan Milič. Té doby obohaceny kostely pražské vzácnými ostatky svatých, i vábily k sobě z daleka davy poutníků. — 2. Jan I. Očko z Vlašimě (1364—1379) získal r. 1365 název stálého pap. legáta pro diécési bamberskou, míšeňskou a řezenskou. R. 1368 založil císař Karel IV. hospic v Římě pro chudé poutníky z Čech. Jan I. jmenován byv od pap. Urbana VI. kardinálem (1378), dočkal se ještě zhoubného rozkolu v církvi, dvojice papežské. — 3. Jan II. z Jenšteina (1379—1396) ve sporech universitních mezi Čechy a cizozemci rozhodl ve prospěch oněch (1384). Na synodě diécésní r. 1389 odvolati musil žák Miličův Matěj z Janova pohoršlivé věty spisů svých o nálezích lidských v církvi. Jan II. statně hájil práv církve, čímž mu vzešly rozepře s král. úřadníky i králem samým. Zejména rozhněval se král, když r. 1393 potvrzením opata v Kladrubech zmařen byl úmysl Václava IV., jenž pro milce svého Hynka Pluha z Rabšteina mínil v Kladrubech založiti biskupství pro západní Č. Potupiv metropolitu, vylil král hněv svůj na rádcích jeho, z nichž generál. vikáře a zpovědníka králové Jana z Nepomuku na smrť zmučeného kázal utopiti ve Vltavě. Jelikož pak arcibiskup nedošel podpory papeže Bonifáce IX., vzdal se po čase úřadu svého ve prospěch synovce svého — 4. Olbrama ze Škvorce (1396—1402), muže mírného a pokoje milovného, který na sklonku života potvrdil mistra Jana Husa za správce a kazatele při Betlémské kapli v Praze (14. bř. 1402). — 5. Mikuláš Puchník (1402) zemřel před svěcením. Týž čas jednala metropolitní kapitola o 45 bludných a kacířských článcích učení Wiklifova, jehož výkladů přidržovali se čeští učitelé při universitě pražské, a dosáhla toho, že ve valném shromáždění mistrů většinou hlasů německých professorů byly zavrženy (1403). — 6. Zbyněk I. Zajíc z Hasenburka (1403—1411) nedbal s počátku pře o knihy Wiklifovy dále se vlekoucí a zastánce jejich mistra Husa a Stanislava ze Znojma ustanovil r. 1405 za synodální kazatele. Ale na doléhání kapitoly musil již r. 1406 nastoupiti o to přísněji, načež r. 1408 poroučel sobě vydati všechny řečené knihy. Za neblahého rozkolu církevního setrvati chtěl Zbyněk I. po straně římského papeže Řehoře XII. V tom proti králi a českému národu na universitě následovali ho mistři němečtí, až ku přímluvě Husově odňal jim Václav IV. předešlé výsady (1409). Arcibiskupovi, chtěl-li zachovati úřad, nezbylo konečně, než po vůli králově přistoupiti ku papeži v Pise zvolenému Alexandrovi V. Zatím rozjitřily se mysli účastníků pře o spisy Wiklifovy. Zbyněk I. poručil znovu vydati je, zapověděl kněžím kázati kromě kostelů farních, odsoudil sporné knihy ke spálení a na Husa klatbu vydal r. 1410. — 7. Albík z Uničova (1411—1412) dočkal se ještě smělejšího hnutí v Praze za příčinou pap. odpustků a odporu Husova proti nim. Na Husa vydána větší klatba z Říma a místo pobytu jeho stiženo interdiktem (1412). — 8. Kunrát z Vechty (1413—1421) rokovati dal na diécésní synodě r. 1413 o uklizení třenic náboženských v zemi, avšak jednání minulo bez prospěchu. Pře Husova vznesena zatím na obecný sněm kostnický, jenž slyšev a zkoumav ji veřejně, mistra z kněžství složil a pro nepoddajnost odevzdal jej r. 1415 k nejtužší pokutě za kacířství. Smrt jeho vzrušila většinu národa a odcizila ji církvi katolické. Proti řádům jejím podjala se odporu zvláště universita pražská, prohlásila přijímání pod obojí za nutné ke spasení a Husa za sv. mučenníka (1417). Také světicí biskup pražský Heřman přidal se k novotářům a světil kněží pod obojí.
b) Aby r. 1344 nebylo zvlášť starati se o nadání nového prestolu, zřízeno druhé biskupství při praemonstrátském kostele P. Marie v Litomyšli, tak že přestal býti chrámem opatským, načež klášter tamější řídil se toliko převorem. Opat Jindřich stal se opatem kláštera luckého na Moravě, když byl opat lucký 1. Jan I. (1344—1353) jmenován biskupem v Litomyšli. Kapitola jeho čítala 28 kanovníků ze řádu praemonstrátského. Diécése litomyšlská utvořena r. 1350 z dekanátu chrudimského, mýtského, polického, lanškrounského v Čechách a dekanátu šumberského a úsovského na Moravě. — 2. Jan II. ze Středy (1353—1364), král. kancléř, meškal více na dvoře Karlově nežli v biskupství svém, kdež založil r. 1356 klášter poustevníků augustiniánů u sv. Kříže v Litomyšli. — 3. Mikuláš (1364). — 4. Albert ze Šternberka (1364—1368). — 5. Petr Jelito (1368—1372) založil r. 1371 klášter kanovníků augustiniánů v Lanškrouně. — 6. Albert ze Šternberka (1372—1380) vrátil se r. 1372 do Litomyšle, učiniv s Petrem směnu o arcibiskupství magdeburské. Štědrostí Albertovou vznikl r. 1376 kartusiánský klášter v Tržku u Litomyšle. — 7. Jan III. Soběslav (1380—1387), syn markrabí moravského Jana. — 8. Jan IV. (1387—1391), král. notář. — 9. Jan V. Železný (1391—1420) vedl jménem duchovenstva českého a moravského při proti Husovi v Kostnici, začež rozebrali mu světští páni statky biskupské (1415). Vrátiv se do Čech jakožto apoštol, legát od sněmu zřízený nemohl přetrhnouti pronásledování katolického kněžstva v zemi. R. 1416 zvolen byl za biskupa v Olomúci, avšak teprve r. 1420 dosáhl úřadu toho. — 10. Aleš z Březí (1420—1442).
Neposlední příčinou převratu náboženského byla zámožnost duchovenstva a klášterů, kterou závistivě pozorovali páni a zemané znamenajíce, že štědrostí předků ztenčily se důchody jejich. K arcibiskupství pražskému náležely skupiny statků již svrchu jmenované (1. a. b. c,) kromě Chuchlí a Křivoklátu. Správní sídla uvádějí se ještě: Praha, Supí Hora, Běchaře, Štěpánov, Křivsoudov, Heralec, Rožmitál, Herštein, Helfenburk. Celkem tudíž počítáno: 18 panství asi o 400 osadách venkovských a dílem i městských. Na Moravě držel arcibiskup město Kojetín, v Hořejší Falci město Luhe. Nadáním círk. ústavů rostl také počet kněžstva. Velechrámu sv. Víta sloužilo do 300 osob duchovních. V Praze a nejbližším okolí města bylo vedlé 44 kostelů farních 30 jiných kaplí a chrámů, 18 klášterů mužských, 7 ženských. V celé arcidiécési bylo na sklonku XIV. stol. asi 2025 far a 182 kláštery, v diécési litomyšlské 166 far a 10 klášterů. Císař Karel IV. zřídiv kolleg. kapitolu u Všech svatých (1342), spojil ji s universitou (1348). Kapitola v Sadské přivtělena ke kostelu sv. Apollináře v Praze (1362). K tomu přibyly kolleg. kapitoly na Karlštejně (1357), v Týně nad Vltavou, v Lipnici (1397). Kláštery nového založení: slovanských benediktinů v Emausích (1347), milánského obřadu u sv. Ambrože na Novém městě (1354); benediktinek u svatého Ducha v Praze (1346); cisterciáků ve Skalici u Kouřimě (1357); františkánů v Žatci (1365); klarisek v Krumlově (1361); minoritů v Krumlově (1350); poustevníků augustiniánů v Sušici (1345), Litomyšli (1356) a Ročově (1373); kanovníků augustiniánů na Karlově (1351), v Kladsku (1349), Jaroměři (1356), Rokycanech (1362), Sadské (1362), Třeboni (1366), Lanškrouně (1371) a Kostomlatech (1400); augustiniánek u sv. Kateřiny na Novém městě (1355); magdalenitek v Jerusalemě v Praze (1372); kartusiánů v Tržku (1376); karmelitánův u P. Marie Sněžné v Praze (1347) a v Tachově (1351); servitů ve Slupech (1360); celestinů v Ojvíně u Žitavy (1366) a u sv. Michala pod Vyšehradem (1386). Klášter strádovský osazen byl nejspíše benediktiny z Podlažic.
3. Doba převratu a zmatků náboženských (1421—1561), v níž menšina katolická mezi většinou pod obojí a různými sektáři, potom i mezi protestanty a sektáři hájila práv svých a razila cestu k návratu ostatního národa do lůna církve katolické. Při netečnosti krále Václava IV. odvážili se mnozí kollátoři sehnati katolické duchovní s obročí a uvésti na osadu kněží sektářských. Když pak r. 1419 poroučel král navrátiti fary předešlým právním držitelům, vznikly třenice a krvavé srážky mezi stranami. Po vůli nového panovníka Sigmunda rozepsal r. 1420 papež Martin V. křižácké tažení na vyhlazení wiklifovcův a husitů, čímž zanítil se doutnající troud náboženských sporů v Čechách a počátek vzala dlouholetá válka, kterou předešlý způsob země řádným ústrojím církevním kvetoucí téměř na rub jest obrácen. Mírnější z novotářů (Pražané, utrakvisté) stanuli r. 1420 na tak zv. čtyřech artikulích pražských, podávajíce je za výminky smíru; výstřednější (Táboři) zavrhli mnohé články katolické věrouky a řádů církevních a klonili se k násilnostem. Strana katolická zavírala v sobě praeláty, něco panstva z nejmocnějších rodů, několik měst a více obyvatelstva německého nežli českého. Protivníkům slula stranou pod jednou. Církevní správu její vedla metropolitní kapitola pražská skrze administrátory, kteří z vůle apoštolské stolice užívali pravomoci biskupské (1421). Ve válkách husitských, zatím co kapitola meškati musila mimo zemi (v Žitavě a v Olomúci), Pražané, Táboři a Sirotci vrhli se na kněžstvo katolické a kláštery, z nichž 65 tak bylo zpustošeno, že nezůstalo po nich téměř ani památky, ostatní pak více méně zkaženy a ochuzeny. Toliko kláštery v Teplé a ve Vyšším Brodě nedoznaly citelnějších škod. Jednání o smír s církví, jak zavedli je někteří duchovní a mistři učení pražského původem Jana Příbrama, Křišťana z Prachatic a Prokopa z Plzně, zmařeno r. 1427 Janem Rokycanou, kazatelem při kostele P. Marie před Týnem. Husité vypravili r. 1433 posly k církevnímu sněmu v Basileji: mistra Rokycanu, Prokopa Holého, Petra Paynea, Mikuláše z Pelhřimova a j. Výsledkem dalšího jednání byly t. ř. kompaktáta, t. j. přistoupení Basilejských na čtyři artikuly pražské s jistými výhradami, jež přijal sněm stavů českých a moravských (1433). Ježto arcibiskup Kunrát roku 1426 klatbou stižený zemřel (1431), zvolen byl sněmem zemským mistr Rokycana r. 1435 jeho nástupcem. Na sjezdu v Jihlavě dne 5. čce 1436 prohlášena slavně kompaktáta, legátové Basilejských smířili utrakvisty s církví a uznali je za syny její. Dospělým věřícím na vůli dáno přijímati z kalicha. Avšak osazení stolice arcibiskupské zdržovalo se jednak volbou Jana Rokycany, který na kompaktátech přestati nechtěl, jednak i nedostatkem potřebných důchodů. Kapitola sv.-vítská navrátivši se do Prahy, přijala administrátora od círk. sněmu zřízeného Filiberta, biskupa coutanceského. Na újmu žádoucí jednoty ustanovil císař Sigmund r. 1437 administrátora strany pod obojí Křišťana z Prachatic a přidal mu ku pomoci konsistoř (pod obojí, dolejší). Táboři nevrátili se k věrouce a řádům církevním; i byli r. 1452 jakožto závada pokojného sjednání stran potřeni Jiřím Poděbradským. Týž správce zemský a po r. 1458 král český pilně vyhledával papežské schválení kompaktát a potvrzení Jana Rokycany za arcibiskupa. I rokováno o tom v Římě skrze posly a v Čechách s papežskými vyslanci, jako byl Jan Carvayal r. 1448 a Aeneas Sylvius r. 1451, až tento, stav se papežem, žádost královu zavrhl, kompaktáta za neplatná prohlásil a vyslancem svým Fantinem r. 1463 krále Jiřího volal ku bezvýminečnému poslušenství. Papež Pavel II. nastoupil o to mnohem přísněji a povolnosti se nedočkav, nařídil r. 1466 křižácké tažení proti Jiřímu. Zatím rozmáhaly se v zemi obce sektářů zavrhujících společenství s obecnou církví a zakládajících Jednotu bratrskou na hloubavém pietismu. Když pak ani král Vladislav II. nevyjednal v Římě stvrzení kompaktát, najali stavové pod obojí biskupa Augustina ze Santorina za světitele kněžstva (1482—93). Z rozmíšek mezi stranami došlo k bouřím ve městech pražských, kdež r. 1483 lid pod obojí pobil konšely nadržující katolíkům. R. 1485 učiněna smlouva na sněmu v Kutné Hoře, aby strana strany neutiskovala, než při těch chrámech, které každá z nich držela r. 1471, aby na příště byla zůstavena. Za nástupce Augustinova pro stavy a lid pod obojí získati se dal Filip de Novavilla (1504—1507), světicí biskup modenský. Proti Jednotě bratrské, která na strany se dělila (Pikarti, Amosenci), vydávány tuhé tresty, nejpřísnější z nich zápisem krále Vladislava II. r. 1508. Když po r. 1518 vzrostlo v Němcích hnutí protestantské, počali někteří z utrakvistů (Havel Cahera) stýkati se s Lutherem a při nedostatku řádně svěceného kněžstva a lákavých zásadách nové reformace nalezlo se pro ni drahně přívrženců v Čechách mezi kněžstvem pod obojí i obyvatelstvem německým a šlechtou. Tato zvláště z lakotnosti po zboží církevním hověla protestantským kazatelům, za nimiž přicházeli hlasatelé nového sektářství novokřtěnců, Zwingliánů, Schwenkfeldiánů. Blouznivci domáci (Mikulášenci) rozmnožovali náboženský zmatek v zemi. Ferdinand I. nehodlal trpěti jiných stran kromě katolíků a pod obojí, i nastupoval přísně proti sborům Bratří a lutheránům, ale tomu zabrániti nemohl, aby tito oboji za utrakvisty a výsady jejich se neutíkali. Tak se stalo, že na úřad členů dolejší konsistoře voleni byli kazatelé, kteří na spojení s církví již nepomýšleli, ano i administrátorství strany pod obojí dostalo se r. 1542 do rukou lutherána Jana Mystopola. Působením jeho a s ním stejně smýšlejících uzavřeno na sjezdě kněžském i stavovském r. 1543, žádati za biskupa pro stranu pod obojí, což státi se mohlo jediné kromě svazku obecné církve. Po odboji stavovském r. 1547 král ostřeji nastoupil proti Bratřím a usilovněji sjednával strany ostatní. Jakož pak té doby sněmem tridentským obrozovala se katolická církev, stanul na tom Ferdinand I., že i v Čechách navrátí jí zevní lesk osazením stolice arcibiskupské. Čilejší ruch katolický počíná se již přizváním jesuitů do Prahy. R. 1556 uvedl je sem P. Canisius a založil kollej u sv. Klementa, jež r. 1562 vzrostla v akademii o dvou fakultách: bohoslovecké a filosofické.
Statky arcibiskupské, zastavené z většího dílu Kunrátem z Vechty, císařem Sigmundem a jeho nástupci, byly častým předmětem jednání, ježto na tom, budou-li zpět získány nebo nahrazeny, záleželo osazení prestolu metropolitního. Také zboží kostela litomyšlského, kapitoly sv.-vítské, kapitol kollegiátních, klášterův a jiných církevních ústavů zůstávalo namnoze v rukou cizích i nebyla naděje, že by vrátilo se k původnímu určení. Při tom docela zanikly kolleg. kapitoly: u sv. Jiljí v Praze, Mělníku, Týně nad Vltavou, Lipnici, u sv. Jiří na hradě pražském. Dávné rozdělení diécése pražské na arcijáhenství a děkanství přetrvalo válku husitskou, doznavši některých změn zřizováním děkanství pod obojí, zánikem nebo trvalým uprázdněním některých far, odnětím praebend arcijahenských a nedostatkem kněžstva vůbec. Za správy administrátorův a jejich konsistoří rozvázala se kázeň duchovenstva, zejména v obřadech kostelních a ohledu mravním, kdežto kollátoři tím větší vliv a moc nad duchovenstvem sobě osobili. Z pohrom válečných zotavily se poněkud kláštery benediktinů v Břevnově, u sv. Jana pod Skalou, v Kladrubech a Broumově; benediktinek u sv. Jiří na hradě pražském; praemonstrátů na Strahově, v Milevsku a Teplé; praemonstrátek v Doksanech a Chotěšově; cisterciáků v Sedlci, Plasích, Oseku, ve Vyšším Brodě a na Zbraslavi; cisterciátek v Pohledě; kommenda johanitů ve Strakonicích; klášter Strážců božího hrobu na Zderaze; jeptišek téhož řádu ve Světci; křižovníků s červenou hvězdou u sv. Františka konec mostu, ve Vratislavi, v Mostě a Chebu; kláštery dominikánů u sv. Anežky v Praze (1556), Plzni, Litoměřicích a Jablonném; minoritů u sv. Jakuba v Praze, ve Stříbře a v Horažďovicích; klarisek v Panenském Týnci a Krumlově; poustevníků augustiniánů na Šopce, u sv. Tomáše v Praze, v Bělé, Pivoňce a Ročově; kanovníků augustiniánů na Karlově, v Kladsku a Třeboni; augustiniánek u sv. Kateřiny v Praze; magdalenitek v Zahražanech; karmelitánův u P. Marie Sněžné v Praze. Nově přibyly kláštery pavlánů v Nové Bystřici (1501); františkánů v Chebu (1463), Plzni (1466), Tachově (1466), Kadani (1473), Jindř. Hradci (1478) a Bechyni (1492); kanovníků augustiniánů v Borovanech (1454).
4. Obnovené arcibiskupství pražské od r. 1561. Až do rehabilitace katol. církve v Čechách nezmenšily se protivy náboženských stran, ale spíše přiostřily jednak posilněním hierarchie katolické, jednak politickými tendencemi jinověrců, jež nebyly na prospěch moci zeměpanské. Jinak neliší se a) první období (1561—1620) církevních dějin českých po znovuosazení stolice arcibiskupské od doby předešlé. b) K reformaci katolické přistupuje doba dosti čilého života církevního (1621 až 1790), v jejímž průběhu znamenati jest založení tří bisk. stolic v Čechách, v konci pak rušivé zasažení světské mocí do vnitřních záležitostí církevních (josefinismus). Ježto biskupství olomúcké vymaňovalo se po r. 1561 z pravomoci metropolity svého, o suffragánech pak českých na jiných místech se jedná (biskupství litoměřické, královéhradecké, budějovické), zbývá tuto přihlížeti k arcidiécési pražské a ku povšechnému nábož. stavu v zemi. c) Dobu novou počítáme od r. 1790.
a) Po úmluvách s apoštol. stolicí dáno bylo panovníkům českým právo jmenovati pro příště arcibiskupy pražské. Nově tedy jmenovaný arcibiskup 9. Antonín Brus (1561—80) konaje poselství císaře Ferdinanda I. ke sněmu tridentskému r. 1562, přednesl tam žádost jeho za dovolení podávati věřícím v Čechách svátost pod obojí. Když papež Pius IV. vyhověl tomu brevem ze dne 17. dubna 1564, nebylo bohužel více možno roztržku zhojiti. Strana pod obojí, aby naklonila arcibiskupa ke svěcení žákovstva jejího, připovídala sice poslušnost, ale po svěcení (1565, n.) slibu nezdržela. Také lutheráni a rozliční sektáři nepřestávali katol. osadám vnucovati své kazatele a učení. Na osvěžení círk. ducha mezi kněžími rozepisoval Brus konvokace duchovenstva. Sněmu provinciálního nebylo lze konati pro odpor jinověrců. V témž duchu a nemenších těžkostech řídil církev českou — 10. Martin Medek (1581—90), maje jako předchůdce jeho residenci na Hradčanech v bývalém domě Griespekovském, jejž císař Ferdinand I. daroval arcibiskupům (1562) a který přestavěn až posud jest jejich sídlem. — 11. Zbyněk II. Berka z Dubé (1592—1606) hájil práv úřadu svého a věřících proti výbojným snahám jinověrců, získal podací právo farní na soukromých statcích císařských, obcházel farnosti své diécése (1594), vyžádal si dohled k exemptním klášterům v zemi a přizval do Prahy kapucíny r. 1599. Císař Rudolf II. propůjčil jemu a nástupcům jeho název knížecí (1603). R. 1605 konal Zbyněk II. diécésní synodu v Praze, při které prohlášeny jsou úchvaly sněmu tridentského a kázeň duchovenstva i lidu vhodnými zákony stanovena. — 12. Karel svobodný pán z Lamberka (1606—1612). Protestantští stavové čeští vyjednavše již r. 1575 svolení císaře Maximiliána II., aby řídili se tak zvanou konfessí českou a na ochranu nábož. svobody své aby měli 15 defensorův, užili sporu o vládu mezi Rudolfem II. a Matiášem, i vymohli sobě majestát Rudolfa II. r. 1609, kterým svobody jejich zákonitě potvrzeny a řízení konsistoře (dolejší) a university pražské jim propůjčeno. V konsistoři pak místo měli i Bratří čeští, ale nikoli utrakvisté starého řádu, kteří od církve obecné odděliti se nechtěli. — 13. Jan III. Lohelius (1612—22). Protestanté chtějíce proti právu pokládati duchovenské statky za panství korunní, na kterémž jim majestátem z r. 1609 dovoleno bylo stavěti chrámy, jali se zejména v Broumově, městě poddaném klášteru břevnovskému, a ve Hrobech, na statku arcibiskupském, budovati modlitebny, a když jim v tom bylo bráněno, způsobili stavové jejich r. 1618 branný odpor proti vládě zemské, vypověděli arcibiskupa, opata břevnovského a jesuity z Čech, i podnítili tak válku řečenou 30letou. Za krále českého od povstalců přizvaný falckrabí Bedřich obrátil r. 1619 chrám sv. Víta v kalvinskou modlitebnu. Po bitvě na Bílé Hoře ukončilo se vyhnanství Loheliovo, načež chrám sv.-vítský znova posvěcen (28. ún. 1621).
Pracovati o katolické reformaci v Čechách bylo pak předním úkolem arcibiskupů. Za důchod vykázáno jim ročních 6000 kop gr. z král. komory a příjmy kláštera oseckého a světeckého. Mimo to arcibiskupové zastávajíce úřad velmistra řádu křižovnického (1561—1694), užívali důchodů k tomu náležitých. Panovník a katoličtí šlechticové postupovali arcibiskupovi podací právo far na svých panstvích. V arcidiécési pražské (kromě Kladska, Chebska a části Loketska) napočetlo se r. 1596 asi 1366 far, z nichž 336 bylo katolických, větší počet nekatolických a nejvíce far uprázdněných. Faráři brali plat ze záduší, desátek od osadníkův a výtěžek z nadání obročního. Arcibiskupům ku pomoci přidáni světicí biskupové, v záležitostech vlády duchovní zastupoval je officiál, po krajích dohlédali ke kněžstvu arcikněží a děkanové. Nových klášterů zakládáno pořídku, kdežto starší pro nedostatek členů řeholních, chudobu a pokleslou kázeň sotva živořily. Výjimkou byl řád tovaryšstva Ježíšova, jehož pravidla odnášela se k obraně víry katolické, vychování mládeže a utvrzení vědomí náboženského u dospělých. Mimo kollej u sv. Klementa, šlechtický konvikt (1560) a seminář pro chudé studující (1580) v Praze měli jesuité kolleje v Krumlově (1584), Chomutově (1589), Jindř. Hradci (1594) a Kladsku (1594). V místech těch zarazili také družiny řečené mariánské. Kapucínům založeny kláštery v Praze na Hradčanech (1599), Budějovicích (1614), Roudnici (1615) a v Mostě (1616). Milosrdní bratří osadili špitál u sv. Šimona a Judy v Praze (1620); františkáni klášter u P. Marie Sněžné (1603), dominikáni u sv. Magdaleny na Malé straně (1616), v Ústí n. L. (1617), augustiniáni poustevníci u sv. Kateřiny na Novém městě (1612). Klášter jeptišek ve Světci zanikl r. 1577.
b) Vítězství svého nad stavy protestantskými užil Ferdinand II. k úplné rekatolisaci, obnovení víry katolické v zemi. R. 1621 vypověděl z Prahy kazatele kalvinské a českobratrské, administrátora konsistoře pod obojí Jiřího Dikasta a faráře pražské jím se spravující (lutherány). Universitu pražskou (fakultu právnickou a lékařskou) odňal r. 1622 mistrům konfesse české a odevzdal ji jesuitům. Týž čas zakázal papež Řehoř XV. podávání svátosti oltářní pod obojí. Král. mandátem z r. 1624 výhost dán všem nekatolickým kazatelům v zemi a přísnými rozkazy zbraňováno obyvatelstvu znáti se k jiné víře nežli ku katolické. O poučení konvertitů pracovali zejména jesuité, kdežto odpor nepovolných ukrocován byl tu i tam i posádkou vojenskou. Nový mandát reformační z r. 1627 stanovil lhůtu ke konečnému obrácení. Příslušníci stavu panského, rytířského a městského mohli prodati majetek a vystěhovati se ze země, selský lid nikoli. Arcibiskup 14. Arnošt II., kardinál Harrach (1623—1667) neschvaloval násilné prostředky rekatolisace. V nedostatku domácího duchovenstva voláni z ciziny do Čech kněží světští a řeholní, kteří nezřídka neschopností a pohoršlivým životem svým zdržovali dílo reformační, i nemohli zabránili tajnému sektářství svých osadníkův. Obnovené zřízení z r. 1627 vykazovalo stavu duchovenskému první místo mezi stavy zemskými, arcibiskupům hodnost primatův. Před návratem emigrace české r. 1631 založil Arnošt II. seminář kněžský v býv. králově dvoře u Prašné brány, r. 1635 zřídil v něm také gymnasium a veda s jesuity spor o universitu, vyžádal si na papeži Urbanovi VIII. r. 1638, aby arcib. bohoslovci mohli promovováni býti k akademickým hodnostem. Ale Ferdinand III. stavil k vůli jesuitům školy arcibiskupské r. 1641. Ve hrůzách 30leté války prořidly a ochuzeny byly přemnohé osady farní, jakož i velikou pohromu vzaly kostely a kláštery. Arcibiskup Arnošt upadl r. 1648 do zajetí švédského a musil býti vykoupen. Také mnoho vzácných památek círk. umění odvezeno do ciziny. Po sloučení obou vysokých škol pražských (university Karlovy a akademie Ferdinandovy) r. 1654 zůstaveny jesuitům učitelské stolice na fakultě bohoslovecké a filosofické, kancléřství pak přiznáno opět arcibiskupům. Obmýšlené rozdělení země české na patero diécésí stalo se částečně skutkem, když r. 1656 založeno bylo biskupství litoměřickéa r. 1664 královéhradecké. Za Arnošta II. přibyli do Čech noví řeholníci: barnabité, hybernové, piaristé, kajetáni a panny voršilky.
Po zavedení starých řádů církevních v Čechách nástupcové Harrachovi klidněji vládli berlou biskupskou za blahovůle panovníkův a dobrého srozumění jejich se stolicí apoštolskou. — 15. {Prostrkaně|Jan Vilém}} hrabě Kolovrat Liebšteinský zemřel před svěcením r. 1668. — 16. {Prostrkaně|Matouš Ferdinand}} Sobek z Bilenberka (1669—1675) schválil „Dědictví sv.-Václavské“ k vydávání českých spisů náboženských r. 1670 založené. — 17. {Prostrkaně|Jan Bedřich}} hrabě Valdštein (1676—1694), proslulý svatostí života, přestavěl residenci svou na Hradčanech a šířil kult mariánský v Čechách. — Za 18. {Prostrkaně|Jana Josefa}} hraběte Breunera (1695—1710) uveden do země řád {Prostrkaně|trinitárův}}. — 19. {Prostrkaně|Ferdinand}} hrabě Khünburg (1713—1731) vyjednav v Římě r. 1729 svatořečení mučenníka Jana Nepomuckého, dal podnět k výroční pouti ke hrobu jeho dne 16. kv. — 20. Daniel Josef Mayer (1731—1733). — 21. Jan Adam hrabě Vratislav z Mitrovic (1733). — 22. Jan Gustav hrabě Manderscheid Blankenheim (1734—1763) dočkal se pohromy metropolitního chrámu za války s Pruskem r. 1757. — 23. Antonín Petr hrabě Příchovský (1764—1793), jehož věk připadl ku proticírkevnímu hnutí původem filosofického rationalismu a t. zv. febronianismu, nemohl zabrániti převratům v poměrech církve české, jež chystaly se a podnikaly se strany vlády. Po zrušení řádu jesuitského r. 1773 ujal se stát řízení škol, bohosloveckou fakultu osadil kněžími světskými a řeholníky, filosofickou po většině světskými professory; vyučovati na gymnasiích poručeno dílem piaristům, dílem světským učitelům. Statky řádu Tov. Ježíšova staly se podkladem fondu řečeného studijního. Císař Josef II. vydal r. 1781 toleranční patent, kterým dopuštěno protestantům konati veřejně své náboženství vedlé konfesse augšpurské i helvetské pod správou dvou superintendentův a pastorův. Ihned hlásili se ke svobodě vyznání různí sektáři, jako Adamité a j. Biskupům zákaz dán obcovati s hlavou církve, a řeholím bráněno stýkati se s představenými řádů mimo zemi. Bully papežské obstaveny jsou dobrozdáním vlády (placetum regium). Po r. 1782 zrušil císař 71 klášterů a ze jmění jejich založil náboženskou matici. Při rušení klášterů, kostelů a kaplí vedli sobě vykonavatelé rozkazů císařských hůře nežli Švédové za války 30leté a kazili úmyslně neocenitelné památky historické, umělecké i literární. K výchově všeho světského duchovenstva v Čechách zřízen cís. generální seminář v Praze r. 1783 a týž čas vydán nový bohoslužebný řád státní. Nebylo ni jedné stránky života náboženského, aby nedotekla se jí kvapně pravidlující snaha císařova. Chvály zasluhuje zakládání nových far po r. 1782 s kongruou 400 zl. z matice náboženské a zřízení biskupství budějovického r. 1784.
Po konfiskaci statků r. 1621 vráceno bylo k arcibiskupství panství vltavotýnské, řečické, novorychnovské a rožmitálské. Z předešlého nadání podržel arcibiskup panství světecké. Odkazem získán statek louňovický. Hrabě Khünburg přikoupil r. 1715 panství břežanské, hrabě Manderscheid r. 1763 statek Dobřejovice. Také kapitoly a kláštery získaly po konfiskaci některou část bývalého zboží. Náhradou za zboží ostatní ustanovena dávka solní (cassa salis) k účelům církevním. Metropolitům pomáhali světicí biskupové: Šimon Brož z Horšova Týna (1626—42), Kašpar Fuk z Hradiště (do r. 1653), Josef de Corta (1664), Vít Daniel ze Schifenberka (1665), Martin Kemlich (1667), Antonín de Soto (1675—78), Jan Dlouhoveský de Longavilla (1701), Vít Seipl (1711), Josef Mayer (1731), Jan Rudolf hrabě Spork († 1759), Zdeněk Řehoř Křepický (1755), Václav Vokoun (1757), Emanuel Arnošt hrabě Valdštein (1759), Jan Ondřej Kaiser (1775), Josef Pavel Seddeler (1776), František Tvrdý (1779), Matouš Jan Schweiberer (1781), Erasmus Diviš Krieger (1781—92). Za příčinou účinnějšího dozoru na kněžstvo ve správě duchovní rozdělil r. 1631 kardinál Harrach arcidiécési svou ve 23 okresů (vikariáty, trakty); v každém z nich ustanoven vikář jako zástupce biskupa, aby bděl nad mravným životem duchovních, oznamoval jim rozkazy církevní, konal s nimi schůze kněžské, obcházel farnosti a přihlížel ku prospěchu školství. Vedlé potřeby rozmnožoval se počet vikariátů. Zákonodárstvím císaře Josefa II. vloženy jsou na vikáře a faráře mnohé povinnosti, aby konali je jménem státu. Týž čas zavedeno byrokratické třídění duchovních: lokalistů, fundačních a osobních kaplanů, kooperátorů, výpomocných kněží a j. Jesuité měli dům professův u sv. Mikuláše na Malé straně (1625), kolleje u sv. Ignáce na Novém městě (1632), v Jičíně (1623), Kutné Hoře (1626), Chebu, Klatovech (1629), Litoměřicích (1631), Králové Hradci (1634), Březnici {1637) a na 90 menších residencí a stanic. Piaristé zachovali kolleje v Litomyšli (1640), Ml. Boleslavi (původně v Kosmonosích, 1662), Ostrově (Schlackenwerth, 1666), Slaném (1685), Benešově (1704), Rychnově n. Kn. (1704), na Novém městě pražském (1752), v Budějovicích (1762), Hajdě (1763), Mostě (1768), Doupově (1774) a residence v Brandýse n. L. (1759), Berouně (1773). Kapucínům přibyly kláštery u sv. Josefa na Novém městě v Praze (1636), v Litoměřicích (1638), Chrudimi (1641), Horšově Týně (1650), Sušici (1651), Falknově (1663), Kolíně (1666), Rumburce (1667), Opočně (1673), Žatci (1678), † Mnich. Hradišti (1683), Zákupech (1684), † Českém Brodě (1745), Mělníce (1749) a Jáchymově; ze starších ubyl † v Budějovicích. (Klášterům po r. 1782 zrušeným přikládáme znamení †.) Milosrdným bratřím zůstaveny špitály v Praze, v Novém Městě n. M. (1692), Kuksu (1743). Barnabité † u sv. Benedikta na Hradčanech (1627); hybernové u sv. Ambrože na Novém městě v Praze (1631); kajetáni † na Malé straně v Praze {1666); voršilky na Novém městě pražském (1655), † u sv. Jana Nep. na Hradčanech (1691), v Kutné Hoře (1712); trinitáři † u sv. Trojice na Novém městě pražském (1705); alžbětinky ve Slupech (1722), Kadani (1746); anglické panny u sv. Josefa na Malé straně (1791); benediktini † na Sázavě, † v Kladrubech, † u sv. Jana pod Skalou, † v Polici, Emausích, † u sv. Mikuláše na Starém městě pražském; benediktinky u † sv. Jiří na hradě pražském; praemonstráti v Želivě, † Milevsku; praemonstrátky † v Doksanech, † Chotěšově; cisterciáci † v Sedlci, † Plasích, † Zlaté Koruně, † Zbraslavi; cisterciátky † v Pohledě; johanité u P. Marie na Malé straně v Praze (ze Strakonic sem převedení, 1694); strážci božího hrobu † na Zderaze; dominikáni † v Plzni, † Jablonném, † u sv. Magdaleny na Malé straně v Praze, v Ústí n. L., † v písku, u sv. Jiljí v Praze (1625), † v Nymburce, † Budějovicích, † Klatovech, † Nových Dvorech, Chebu, † Chomútově; dominikánky † u svaté Anny na Starém městě, † v Plzni; minorité v Mostě, Krumlově, † Jílovém, † Kadani, † Kuklenách, † Litoměřicích, † Mladé Boleslavi, † Pardubicích; klarisky † u svaté Anežky v Praze, † v Krumlově, † Chebu; augustiniáni poustevníci † na Šopce, † v Pivonce, † u sv. Kateřiny v Praze, u sv. Dobrotivé, v Domažlicích, České Lípě, Vrchlabí; augustiniáni kanovníci † na Karlově, † v Třeboni, † Borovanech; bosí augustiniáni † u sv. Václava v Praze (1623), † v Táboře, † Lnářích, † Lysé, † Něm. Brodě; magdalenitky † v Mostu (ze Zahražan); karmelitáni bosí † u P. Marie Vítězné v Praze (1624), † v Pacově, † Liběticích; karmelitáni obutí † u sv. Havla v Praze (1627), † v Chýši; karmelitánky u sv. Benedikta na Hradčanech (1792); servité † ve Slupech (1626), † u sv. Michala na Starém městě v Praze, † v Konojedech, Nových Hradech, † Rabšteině, na Sv. hoře u Králíků; pavláni † u sv. Salvátora v Praze (1625), † v Bystřici, † Nové Pace, † Tachově, † Vobořišti; cyriáci † u sv. Kříže většího v Praze (1628); kartusiáni † ve Valdicích (1624); coelestinky † u P. Marie bol. na Novém městě pražském (1736); františkáni v Hájku (1659), Haindorfě, Hostinném, Slaném, Turnově, Voticích, Zásmukách, Hořovicích a na Skalce. Klášter jeptišek v Panenském Týnci zanikl r. 1639.
c) Po r. 1790 jen ponenáhlu probírala se církev česká z těžkých ran předešlých. Císař Leopold II. zrušil gener. seminář v Praze (1790) a uskrovnil tlak státní moci na záležitosti církevní. Nástupce jeho František I. zrušil ku přímluvě arcibiskupa 24. Viléma Florentina knížete Salma (1793—1810) některá ustanovení bohoslužebného řádu z r. 1783, poručil duchovenstvu dohled k nižším školám r. 1804, avšak v potřebě válečné neušetřil cenných památek kostelních. Také finančním patentem ze dne 15. března 1811 způsobena veliká újma jmění církevnímu. — 25. Václav Leopold Chlumčanský (1815—1830) byl mecenášem národních a vlasteneckých ústavů, dobrodincem chudých a štědrým podporovatelem školství. — 26. Alois Josef I. hrabě Kolovrat Krakovský (1831—1833). — 27. Ondřej Alois Ankwicz hrabě Skarbek (1834—1838) schválil r. 1833 založené „Dědictví sv.-Janské“ k vydávání českých knih zvláště obsahu náboženského. Pracemi kněžstva českého ve správě duchovní a v nižších školách zadržen byl proud germanisační, jakož také duchovenstvo postavilo se první v řadu křisitelů vědomí národního a pěstitelů české literatury. Mírnějším duchem nežli hrabě Skarbek řídil kněžstvo arcidiécése — 28. Alois Josef II. svob. pán Schrenk (1838—1849). Oktrojovanou ústavou rakouskou (4. bř. 1849) a cís. dekrety (18. a 23. dubna 1850) přiznáno církvi svobodné řízení věcí náboženských, zrušeno placetum regium, biskupům puštěno obcovati zase s apoštolskou stolicí v Římě, přituženo svěcení nedělí a svátků a j. Potom zevrubněji vyměřil se poměr státní moci k církvi a rozsah pravomoci církevní za 29. Bedřicha kardinála Schwarzenberka (1850—1885) konkordátem rakouským r. 1855, kterým mimo jiné pře manželské a kázeň duchovenstva i věřících vráceny byly soudu církevnímu, církvi pojištěn vliv na školství, zejména v dohledu ke školám nižším, zřizování katechetů na středních ústavech a professorů při bohoslovecké fakultě, sjednána správa jmění církevního a způsob osazování beneficií. Arcib. Bedřich rozepsal provinciální sněm v Praze roku 1860, jehož důležité úchvaly rozvedeny jsou ku potřebám místním na diécésních synodách r. 1863—1873. Státní správa trvala při konkordátě do r. 1868, načež za Beusta 1870 docela byl opuštěn. Odloučením národní školy od církve a připuštěním občanského manželství učiněn ústupek proudu liberálnímu. Kard. Schwarzenberg zavedl kněžské exercitie, obnovil missie pro lid (1850), založil studentský konvikt v Praze (1855), účastnil se obecného sněmu vatikánského (1869 n.), vyjednal veřejnou úctu blahosl. Anežce Přemyslovně (1874) a pracoval o zřízení kolleje české v Římě (1884). — 30. František de Paula kardinál Schönborn (od r. 1885) nastoupil o konání ročních schůzí a úrad duchovenstva po vikariátech i šetření přesné kázně v řeholích. Péčí jeho uveden opět do Čech řád benediktinek.
Úřad světicích biskupů konali: Václav Leopold Chlumčanský (1795—1802), Jan Rychlovský (1808—1811), František Pištěk (1824—1831), František Tippmann (do r. 1857), Petr Krejčí (1870), Karel Průcha (1883), Karel Schwarz (1891), Ferdinand Kalous (od r. 1891). Vikariátů počítá se v Čechách 127, v Kladsku 1; duchovních správ v Čechách 1902, v Kladsku 49. V ústavě řeholí a klášterů českých nadešly tyto změny: Benediktini beuronští uvedeni do Emaus (1880); jesuité získali kollej v Šejnově (Maria Schein, 1853) a residenci u sv. Ignatia v Praze (1866); piaristům ubyly kolleje v Ostrově, Slaném, Budějovicích, Hajdě, Mostě a Berouně, nově zřízena kollej v Nepomuku (1867); redemptoristé uvedeni ke sv. Kajetánu v Praze (1869), na Sv. horu u Příbramě (1861), do Philippsdorfu, Kocléřova, na Sv. horu u Králík a do Budějovic (1885); servité pozbyli kláštera na Sv. hoře u Králík; benediktinkám založen klášter sv. Gabriela na Smíchově (1889), voršilky uvedeny do Hostinného, České Skalice a Králík. V různých ústavech dobročinných a vzdělávacích působí od r. 1830 ženské kongregace, o jejichž rozšíření viz str. 186. — Spolky katolické: Dědictví sv. Jana Nep., Jednota katolická (1849), Jednota pro dostavění velechrámu sv. Víta (1850), Jednota katol. tovaryšů v Praze (1852), Dědictví maličkých (1860), Dědictví sv. Prokopa (1881), Bratrstvo sv.-Michalské (1861), Bratrstvo sv. Josefa z Arimathie (1861), Dědictví sv. Vojtěcha (1862), Jednota k uctění nejsv. svátosti (paramentní spolek, 1865), Katolický spolek tiskový (1870}, Jednota katolicko-politická (1871), Spolek sv. Josefa (1873), Křesťanská akademie {1875), Spolky sv. Vincence de Paula, Spolek křesť. matek (1881), Družstvo Vlasť (1884), Družstvo Arnošta z Pardubic (1887), Jednota sv -Václavská, Johanneum a j. Časopisy katolické: Časopis katol. duchovenstva (1828), Blahověst (1847), Čech (1869), Method (1875), Cyrill, Pastýř duchovní (1880), Vlasť (1884), Vychovatel a j. Vac.
Církev evangelická v Čechách různými odstíny vyznání zastoupená vzala v dobách pobělohorských protireformací jako veřejná a státoprávní za své; avšak soukromě se evangelictví pěstovalo v rodinách a v tajných shromážděních. Také duch evangelický nepřestával se osvědčovati, pročež docházelo neustále k opětovaným přísným antievangelickým nařízením a k násilnému pokutování. Kromě toho přistěhovali se a výsad nabyli cizí továrníci, obchodníci a řemeslníci vyznání evangelického. Také lenní panství koruny České: Aš, Sorg a Neuberg v držení hrabat Zedwitzů s obyvatelstvem téměř výhradně evangelickým dostalo se r. 1775 pod bezprostřední svrchovanost krále českého a podrželo na novo zaručenou svobodu svého vyznání. Tak byla v Čechách půda připravena pro obnovení a opětné uznání církve evangelické, jež stalo se tolerančním patentem císaře Josefa II. dne 13. října 1781. Tento byl dovršením některých předcházejících nařízení Marie Terezie a zvláště Josefem jako samovládcem vykonaného zrušení náboženských kommissí a náboženského patentu Ferdinanda II. z r. 1627 několikráte a naposledy r. 1778 stvrzeného a j. Při tom vydatně císaři pomáhal zvláště proti dvorské kanceláři kníže z Kounic. Císař „v přesvědčení jednak o škodlivosti všeho násilí ve věcech svědomí, jednak o velikém užitku, který pro náboženství a pro stát z pravé křesťanské tolerance pochází“, prohlásil trpění a snášení evangelické církve jako veřejně státem uznané a povolil zřízení sborů, kdekoliv by se 100 rodin anebo 500 osob spojilo, povolání školních učitelů a duchovních správců. Avšak z evangelických vyznání uznal toliko dvě, totiž helvetské (švýcarské) čili reformované a augšpurské čili lutherské; i nedopuštěno z bázně před hrozícím oživením národního vědomí, hlásiti se k vyznání česko-bratrskému. Provádění tolerančních zákonů nedělo se v Čechách stejně, na př. v kraji chrudimském prohlášen patent teprve v prosinci, a to jen v řeči německé, následkem čehož správce země, gubernátor kníže Fürstenberg přísným nařízením povolán k bezodkladnému se do Vídně dostavení a zodpovídání. S počátku se přihlášky evangelíků náboženskými kommissemi prostě přijímaly, později vystoupení z církve katolické stěžováno zvláště nařízeným poučováním se strany katolického kněze. Také stavové čeští žádali na nástupci Josefovu Leopoldovi II. obmezení některých zákonů tolerančních, avšak marně. Naproti tomu biskup královéhradecký Leopold Háj prokázal náboženské toleranci služby platné svou mírností a střízlivým poučováním.
Přese všechny nesmírné překážky, jež přirozeně a zlovolně se vyskytovaly, zvláště přes celou řadu dekretů, jimiž se toleranční svoboda obmezovala, hlásil se lid český k vyznání evangelickému a začal zřizovati sbory, z nichž některé povstaly již r. 1781, většina pak roku následujícího. Čeští evangelíci se většinou hlásili k vyznání reformovanému. Duchovní správcové obou vyznání musili býti povoláni z Uher. V tom posloužili reformovaní Maďaři a lutherští Slováci. Ovšem byla církev toliko trpěna a snášena, a vykonávání evangelického náboženství bylo toliko soukromé. Teprve roku 1848 nastala větší volnost i církvi evangelické, kteráž potom prošedši dobou konkordátu, přijala dne 8. dub. 1861 protestantským patentem úplnou rovnoprávnost s církví katolickou a samosprávu, ovšem v praxi značně obmezenou. BM.