Ottův slovník naučný/Čechy/Církev katolická

Ottův slovník naučný/Čechy
Pošty	Církev katolická	Církev evangelická

Údaje o textu
Titulek:	Církev katolická
Autor:	Klement Borový
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 184–186. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Římskokatolická církev v Česku

G) Církevní záležitosti.
I. Církev katolická.

Křesťanství zapustilo kořenů svých mezi praotci našimi v IX. věku a jest zásluhou sv. věrozvěstů Cyrilla a Methoděje, že símě víry křesťanské v Čechách se ujalo.

Pokud sv. Methoděj žil, zůstávala země Česká v círk. svazku s arcidiécésí moravskopannonskou, Methoděje za řádného biskupa svého uznávajíc. Po smrti Methodějově stal se Moravan Gorazd arcibiskupem velehradským r. 885. Leč z návodu zrádného biskupa německého Wichinga vzešlo těžké pronásledování proti Gorazdovi a kněžím jazyka slovanského; byliť do žaláře uvrženi a posléze vypuzeni do vyhnanství.

Po Svatoplukově smrti r. 894 odtrhli se Čechové pod Spytihněvem I. od říše Velkomoravské, Spytihněv vybral se s bratrem svým Vratislavem a některými pány českými r. 895 na sněm říšský do Řezna, kdež dobrovolně dali se v ochranu říše Německé a krále jejího Arnulfa. Pravdě se podobá, že tehdáž Čechové odřekli se také církevního spojení svého s Moravou a o své újmě přidali se k diécési biskupa řezenského. Od toho času počala se liturgie latinská vedlé původní slovanské v zemi šířiti a zavedena jest nejprve v chrámu sv. Petra na Budči, od Spytihněva I. zbudovaném.

Když r. 967 nastoupil vládu kníže Boleslav II. Pobožný, říše Česká byla rozsáhlejší než kdykoli potom; nebo zahrnovala Čechy, Moravu, Slovensko. celé Slezsko a jižní čásť království Polského. Týž byl slavný vítězitel v boji, ale při tom pokoje milovník a štědrý kostelů mnohých zakladatel. Uslyšev, že Ota Čechy pro slovanské kmeny v severním Německu podrobené zřídil patero biskupství s arcibiskupstvím v Magdeburku, počal Boleslav důrazně o to se starati, aby také Čechy vlastního biskupa měly. Z té příčiny zbožná sestra knížete, Mlada (či Milada), nastoupila cestu do Říma a zde papeži Janu XIII. žádost bratra svého přednesla. Poukazováno zejména k velké vzdálenosti Prahy od Řezna. jakož i k tomu, že bavorským kněžím znalosti jazyka českého se nedostává a že tedy působení jejich nikterak nevyhovuje duchovním potřebám katolického obyvatelstva země. Papež uznal platnost důvodů těch a r. 971 schválil úmysl Boleslavův, aby v Praze při chrámě sv. Víta a Václava sídlo biskupské bylo založeno. Avšak podlé zákonů církevních nastávala ještě potřeba, požádati za svolení biskupa řezenského. Leč tu právě nastala překážka; neboť biskup Michael (945–972) tvrdošijně se zdráhal, připustiti odtržení Čech od Řezna, a byl v tom od kapitoly řezenské podporován. Mezi tím vypukly spory mezi knížetem polským Měčislavem a sousedy jeho, markrabími německými. Boleslav II. přispěl Měčislavovi ku pomoci, čímž Němci tak velkých ztrát vzali, že ochotně přistoupili ku přátelskému vyjednávání, které se dálo o velkonoci roku 973 v saském městě Quedlinburce, kam se císař Ota I. jakož i Boleslav a Měčislav dostavili. Na sjezdu tom vymohl sobě Boleslav II. svolení císaře k odloučení Čech od řezenského biskupství a ku zřízení zvláštního biskupství v Praze. Prestol řezenský týmž časem zaujal muž v pravdě apoštolský, sv. Wolfgang, jenž více přihlížel ku spáse nesmrtelných duší než k zisku časnému, a protož odporu kapitoly řezenské nedbaje milerád přivolil, aby země Česká vlastního biskupa obdržela; týž světec také sám složil listinu základní (erekční) pražského biskupství. Za to stala se biskupství řezenskému náhrada znamenitými statky v Čechách, jmenovitě v okolí města Chebu.

Nové biskupství v Praze zřízené stvrdili papež Benedikt VI. a císař Ota I. r. 973, arcibiskupství mohučskému je podřídivše. Vlastně měla Praha připojena býti k metropoli v Salcpurku, ku kteréž Řezno přináleželo. Avšak papež i císař zamýšleli mohučskému arcibiskupství přikázáním diécése pražské poskytnouti jakousi náhradu za to, že biskupství magdeburské bylo před nedávnem od Mohuče odtrženo a na arcibiskupství povýšeno.

Rozsáhlost pražského biskupství při samém založení jeho byla nad míru veliká; neboť k němu náležely všecky krajiny, nad nimiž Boleslav II. panoval, tedy Čechy, Morava, Slezsko, jižní Polsko a Halič až pode Lvov a v Uhrách celé dnešní Slovensko. Prvním biskupem od Boleslava II. navržen, od duchovenstva i lidu jednohlasně zvolen Dětmar (973 až 982), rodem Sas, jenž byl jazyku českému dokonale se přiučil. Nástupcem jeho stal se sv. Vojtěch (982–997), první Čech, jenž k hodnosti biskupské byl povýšen.

Morava odtržena od biskupství pražského r. 1063, v kterémžto roce biskupství nové v Olomúci založeno. V náhradu za statky, jichž biskupové pražští dosud na Moravě požívali, přiřknuto pražskému prestolu biskupskému 100 hřiven stříbra z důchodů knížecích a mimo to 12 vesnic v Čechách a na Moravě, město Sekyřkostel, ves Slivnice a hrad Podivín.

Několikráte pokoušeli se knížata a králové čeští, aby prestol biskupský v Praze povýšen byl na arcibiskupství; zejména Břetislav I. (1055) a král Přemysl Otakar I, kterýž r. 1204, když Čechy na království byly povzneseny, a opět r. 1221 o to silně se zasazoval, aby Praha metropolí se stala. Rovněž i král Přemysl Otakar II., když k vybídnutí papeže Klementa IV. r. 1268 chystal se ke druhému tažení křižáckému, hodlaje pokořiti pohanské Litvíny, žádal, aby papež dal říši České vlastního arcibiskupa, avšak papež této žádosti nevyhověl. Teprve snahám Otce vlasti Karla IV. podařilo se pohnouti papeže Klementa VI., že k tomu svolil, aby pražské biskupství na arcibiskupství bylo povýšeno r. 1344 a dvě jiná biskupství jakožto suffragánní k nové metropoli se připojila, a sice: biskupství olomúcké a biskupství litomyšlské, které právě téhož r. 1344 nově bylo zřízeno, avšak již r. 1425 opět zaniklo. Po té zůstalo pro celé Č. opět jen samo arcibiskupství pražské, kteréž od r. 1421–1561 neosazeno zůstávalo, ana kapitola sv. vítská zvláštními administrátory diécési spravovala. Teprve r. 1561 za Ferdinanda I. ustanoven Antonín Brus z Mohelnice arcibiskupem pražským, a od té doby v řadě nepřetržité následují po sobě metropolité na prestolu pražském. Dlouho zůstávala metropole o jediném suffragánu, biskupu olomúckém; teprve v XVII. věku zřízena dvě nová biskupství v Čechách, a sice: litoměřické r. 1655 a královéhradecké r. 1664. Když pak biskupství olomúcké r. 1777 na arcibiskupství jest povýšeno, obdrževši suffragánní biskupství v Brně, přibylo v náhradu za tuto ztrátu k církevní provincii české nové biskupství v Budějovicích r. 1785.

Správu čtyř diécésí českých vede arcibiskup a metropolita pražský se třemi biskupy diécésními, sídlícími v Hradci Králové, Litoměřicích a Budějovicích. Arcibiskup mívá též světicího biskupa. Podotknouti sluší, že k arcidiécési pražské náleží též čásť Pruského království, a sice hrabství Kladské; náleželoť od starodávna ku Praze a zůstalo v církevním svazku s arcibiskupstvím pražským i tehdáž, když nátlakem Bedřicha II., krále pruského, byla císařovna Marie Terezie r. 1742 donucena Slezsko a hrabství Kladské odstoupiti Prusku. V Praze nalézá se kapitola metropolitní u svatého Víta o 12 kanovnících a mimo to dvě kapitoly kollegiátní: na Vyšehradě s 8 kanovníky sídelními a 6 nesídelními nebo čestnými, a koll. kapit. u Všech Svatých na hradě pražském s 8 kanovníky. Mimo Prahu jest v arcidiécési kollegiátní kapitola ve Staré Boleslavi se 7 sídelními a 6 nesídelními nebo čestnými kanovníky. Kathedrální kapitola v Hradci Králové čítá 6 sídelních a 6 čestných, kapitola v Litoměřicích 7 sídelních a 6 čestných a kapitola v Budějovicích 7 sídelních a 6 čestných kanonikátů. Kněží světských jest (odečte-li se hrabství Kladské) ve všech čtyřech diécésích českých 3414, řeholních kněží 720, jeptišek 1412, obročí nebo beneficií čítá se 1945.

Na místě tomto uveden budiž přehled řádů a klášterů. Jsouť v Čechách (dle Catalogu ven. cleri na r. 1891):

Konvent souv. rytíř. řádu johannitů (maltánů) v Praze (45 členů, z nich 37 kněží); konvent ryt. řádu křížovníků s červenou hvězdou u sv. Františka v Praze (80 čl., 64 kn.); král. kanonie řádu premonstrátského na Strahově v Praze, kanonie premonstrátů v Teplé a Želivě (200 čl., 172 kn.); král. klášter benediktinů beuronských v Emausích v Praze (35 čl., 24 kn.); residence řádu společnosti Ježíšovy (kollej jesuitův) u sv. Ignáce v Praze, kollegium řádu tovaryšstva Ježíšova v Bohosudově (úhrnem 54 čl., 34 kn.); klášter benediktinů u sv. Markety v Břevnově a Broumově (57 čl., 46 kn.); kolleje piaristů v Benešově. Mladé Boleslavi, Něm. Brodě, Doupově, Litomyšli, Nepomukách, Praze a v Rychnově n. Kn. (34 čl., 22 kn.); klášter cisterciácký ve Vyš. Brodě a v Oseku u Duchcova (137 čl., 108 kn.); kollegium redemptoristů v Čes. Budějovicích, Praze a na sv. Hoře u Příbrami (51 čl., 30 kn.); kongregace redemptoristů N. Vykupitele v Kocléřově u Litomyšle, na Sv. Kopečku u Králík a Filipově (20 čl., 12 kn.); konvent dominikánů v Chebu, Litoměřicích, Praze a Ústí n. L. (30 čl., 18 kn.); konventy eremitů sv. Augustina v Domažlicích a ve Lnářích (13 čl., 8 kn.); klášter servitů v Nov. Hradech (v Kaplicku, 8 čl., 4 kn.); klášter minoritů v Mostě, konventy minoritů v Č. Krumlově a v Praze (6 čl., 4 kn.); klášter augustiniánů ve Vrchlabí, konventy v Bělé u Bezděze, ve Sv. Dobrotivé u Zbirova, Čes. Lípě, Praze (u sv. Tomáše), Ročově a Stránce (33 čl., 26 kn.); kláštery františkánů v Bechyni, Hajku (u Únhoště), Haindorfu, Hostinném, Jindř. Hradci, Chebu, Kadani, Plzni, Praze (u P. M. Sněžné), Slaném, Tachově, Turnově, Voticích a Zasmukách, hospice františkánů v Hořovicích a na Skalce u Zbraslavi (102 čl., 45 kn.): kláštery kapucínů ve Falknově, Chrudimi, Kolíně, Litoměřicích, Mostě, Opočně, Praze, Roudnici, Rumburku, Sušici, Horšově Týně, Zákupech a Žatci hospice na Mělníku, Maria-Sorgu u Jáchymova a Praze (89 čl., 35 kn.); klášter milosrdných bratří v Praze (na Františku), konventy v Kuksu a Novém Městě n. M. (57 č., 6 k.). – Ženské kláštery: Ústav anglických panen v Praze (12 p.); klášter benediktinek na Smíchově (7 č., 5 s.); voršilky v Hoře Kutné, Hostinném, Králíkách, Praze a Čes. Skalici (140 č., 75 s.); klášter alžbětinek v Kadani a Praze (66 č., 54 s.); klášter karmelitek v Praze (19 č., 16 s.); kongregace milosrdných sester sv. Karla B.: mateřinec s nemocnicí v Praze, filial. v sirotčinci spolku sv. Nothburgy v opatrovně a ústavu vychovávacím na Hradčanech, pak v Bílině, Boru, Budějovicích, Filipově, ve Fridlandu, Georgswalde, Jáchymově, České Kamenici, Karlíně, Krumlově, Liberci, Litoměřicích, Milevsku, Nymburku, Oboře, Oseku, Počátkách, Podolí, Prachaticích, Prčicích, Řepích (v trestnici 30 s.), Ronšperku, Rožďalovicích, Rumburku, Sloupnici. Smíchově, Šluknově, Táboře, Tachově, Teplici, Třeboni, Varnsdorfě, Vimperku, Vinohradech, Volyni, Zákupech a Zuckmantlu (386 č., 334 s.); řeholnice sv. srdce Ježíšova na Smíchově (48 č., 34 s.); milosrdné sestry sv. Kříže v Chebu, Lokti, Manětíně, Stříbře, Karl. Varech a Rožmberku, kongregace v Bohosudově, Cvikově, Děčíně, Duchcově, Fridlandě, Hanšpachu, Chlumu, Chomútově, Mikulášovicích, Petrohradě (Petršpurku), Podbořanech, Podmoklech a Ústí n. L. (182 s.); milosrdné sestry sv. Vincence de Paula v Chuděnicích (2 s.); kongregace sester křesťanské lásky sv. Františka de Paula na hoře Johannissteinu a na Töpferberku u Liberce a v Žatci (17 s.); klášter chudých školských sester de Notre Dame: mateřinec v Horažďovicích, filiálky v Praze, v Bechyni, Budějovicích, Bystřici, Domažlicích, Einsiedlu, Hiršavě, Jindř. Hradci. Kladně, Klatovech, Krumlově, Lokti, Lázních Marián., Obříství, Plzni, Příbrami, Sušici, Táboře a Karl. Varech, ústavy jejich v Liberci a Neustadtlu, ústavy chudých školských sester v Běstvinách, Nov. Bydžově, Heřm. Městci, Král. Hradci, Vys. Mýtě, Chrasti a Žlebech (274 č., 230 s.); šedé sestry III. řádu sv. Františka Serafin. v Praze, Hořicích, Kr. Hradci, Kraslicích, Plzni, Poděbradech, Slatiňanech (71 č.); sestry křesťanské lásky v Milevsku u Velvar a ve Veltrusích (29 č., 7 s.); sestry Božské lásky v Praze v Mariánském ústavu a v arcibiskupském semináři (34 č.); kongregace dcer Božské lásky v Jiřetíně (6 č., 5 s.); sestry řádu Navštívení P. Marie (kongregace sv. Salesia) v Chotěšově u Stodu (36 č., 23 s.); milosrdné sestry redemptoristky ve Žlebech (3 s.) a kongregace chudých služek Kristových v Trmicích (6 s).

V arcidiécési pražské nalézá se: 3 proboštství, 2 arciděkanství, 42 děkanství, 520 far, 8 kuratií. 8 expositur; v diécési královéhradecké: 1 fara kanovnická, 1 proboštství, 1 arciděkanství, 33 děkanství, 400 far světských, 2 administratury, 3 lokalie, 6 far řeholních premonstrátských, 10 far řehol. benediktinských; v diécési litoměřické 3 arciděkanství, 31 děkanství, 386 far, 4 lokalie, 8 expositur; v diécési budějovické: 2 proboštství, 2 arciděkanství, 39 děkanství, 380 far, z nichž je 29 řeholních, 1 administratura.

Počet katolíků v celých Čechách je 5,909.046, z nichž připadá na arcidiécési pražskou (bez kladské) 1,860.608, na diécési královéhradec. 1,493.846, litoměřickou 1,405.768 a budějovickou 1,148.824. Každá ze čtyř diécésí rozdělena jest na četné vikariáty, vikář má dozor nad 10–20 farami a jest středním orgánem mezi farním duchovenstvem a biskupskou konsistoří. V každé diécési nalézá se seminář k vychovávání kněžstva. v Praze kromě toho fakulta theologická česká i německá. Osazení arcibiskupského prestolu i ostatních biskupství děje se od císaře a krále právem jmenování (nominatio), osazení beneficií farních po většině zůstaveno patronům právem praesentace. Bvý.