Omladina a pokrokové hnutí/Sklamané očekávání. Pokračující rozklad

Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý
Před amnestií a po ní	Sklamané očekávání. Pokračující rozklad	Pátá kurie a její následky

Údaje o textu
Titulek:	Sklamané očekávání. Pokračující rozklad
Autor:	Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj:	VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive
Vydáno:	Vlastním nákladem 1902. s. 386 – 387.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Omladina

Na uvítanou hochů z Borů přinesly »Radikální Listy« z péra JUC. Ant. Čížka feuilleton, který způsobil nakvašení. Vítal v něm totiž pouze Škábu, Rašína, Hajna a Sokola. Feuilleton tento pokládán za autoritářský a na nic zlého nepomyslícímu jeho pisateli činěny trpké předhůzky.

Hned první společná schůze výkonného výboru s propuštěnymi čtyřmi předáky ukázala, jak daleko pokročilo osobní i zasadové odcizení. Sokol a Škába prudce vystoupili proti Moderně, kárali psaní »Rad. Listů« a potírali Čížkův článek v č. 26., nepřátelský mladočechům. Jiní odsuzovali zase Čížkův feuilleton. Na konec zvolena komise, která měla vypracovati proti Masarykově vlivuplné »České Otázce« knihu. Komise tato (Baxa, Čížek, Grossman, Hajn atd.) nic nedělala. V nevalné shodě se pokrokový výkonný výbor rozešel.

Dělnická mládež, kterážto zejména ucítila zpět vanoucí vítr, založila si svůj časopis »Pokrok« s názvem »list dělnický«. Utvořila si i svůj výkonný výbor. »Pokrok« v prvých čtyřech číslech činil některé nevěcné nájezdy na sociální demokracii. Bylť v jeho redakci R. Fárek, úhlavní její nepřítel. Když jsem však byl propuštěn z Novoměstské trestnice, hleděl jsem vliv R. Fárka obmeziti a také se mi po dosti nepříjemných výstupech podařilo, že přestal do »Pokroku« vůbec psáti. Seznav, že se vedení v pokrokovém hnutí zmocnily živly kolektivismu a socialismu nepřátelské a za mladočeské křídlo se vydávající navrhl jsem ve výkonném výboru, abychom se postavili na vlastní nohy a »Pokrok« prohlásili za »orgán pokrokových socialistů«. Malou většinou byl můj návrh, který jsem po dlouhém uvažování a rozmýšlení přednesl, přijat. V důsledcích tohoto usnesení napsal jsem do »Pokroku« článek »Strana mladočeská a my«, v němž jsem prohlásil: »Jsme jiní i světovým názorem, jsme jiní celým životem a odtud naše samostatná cesta... Nechceme žádného křídlování ani kompromisů, čím jsme, t. j. pokrokovými socialisty, tím i před veřejností budeme.« V čísle pozdějším jsem dodával: »Netvoříme však nějakou politickou stranu. Jsme svými, hrstkou lidí s určitým přesvědčením, které chceme i literárně propagovati.«

Toto odtržení pokrokových socialistů zatřáslo mnohými pokrokáři. Na schůzi u Guby bylo poukazováno na vzdalování se dělnictva, které nepůjde se směrem, bude-li krajním křídlem mladočechů. Oposice měla v tom pádný argument. Bylo jí však velkopansky odpověděno, že bude po odtržení pokrokových socialistů v život uvedeno nové, vlastní a snad povolnější dělnictvo... Při hlasování přijato většinou setrvání ve mladočeské straně; kompromisní střed měl 2 hlasy a 2 hlasy byly pro vystoupení. JUC. Ant. Čížek následkem toho po nějaký čas přestal psát do »Radikálních Listů«, které, aby ukázaly, že se polepšily, přinesly o mladočeském pro volání k zemským volbám Škábův a Sokolův úvodník (č. 31., ročn. II.), v němž tvrdili, že některé věty prohlášení učinily na ně »dobrý dojem«, že v něm »není nic, proti čemu bychom se musili vysloviti,« že chová v sobě »veškery časově nutné požadavky a objímá veškery vrstvy národa.«

Pochvalné toto uznání dopálilo i mnohé pokrokáře, kteří nepatřili mezi nejkrajnější. Ale vedení pokrokového hnutí na to nedbalo. S horlivostí vrhlo se na Kolínsko, kde samo kandidovalo dra Baxu a když byl zvolen, započítalo ho mezi mladočeské poslance (č. 33., ročn. II.). Tímto neupřímným jednáním propast mezi jednotlivými odstíny i lidmi rostla. F. V. Krejčí, J. Pelcl, Pr. Soukup, Fr. Tomášek a jiní se hnutí s roztrpčenim a protestem vzdalovali.

Na schůzi »U koruny« narazily na sebe všecky odstíny s velkou neurvalostí: kolektivisté, střed, individualisté i mladočeští radikálové. Utočeno i na JUC. Ant. Čížka, že, maje měkké srdce, které nikomu nedovedlo nic odepříti, těm, kteří více o podporu vězeňskou na něho naléhali, více dával. Dojem rokování byl trapný. Vystihl ho z části výrok Rybáka, který zlomyslně poznamenal: »Hádají se, zač kdo sloužil.«

Nespokojenost na všech stranách: pokrokoví socialisté odtrženi, »Časopis pokrokového studentstva« psal články »Překonané pokrokářství«, »Rozhledy« v oposici, »Lid« a »Ruch« s Al. Hajnem a J. Pakem v oposici, tak vypadalo pokrokové hnutí!

Jaké otázky zatím vyklíčily v mnohých myslících lidech pokrokového hnutí, o tom podá nám objasnění následující dopis:

»Můj nejdražší, zodpovíš mně malou otázku: četl jsi »Hrdinu naší doby«? A jak na tebe působil? Co se týče Krejčího: Mravní otázky — bylo mé postavení k ní takové: autor nedokázal (hrozné slovo!), že mravnost je, že vůbec je něco mravným a něco nemravným — a ergo? Rozdíl mezi námi je v tom, že ty jsi k ní přistoupil s vášnivým citem a já než docela klidně a skepticky. A tenkráte jsem prosím byl ještě — »pokrokář«. Nešťastné heslo. Mé »pokrokářství« bylo (myslím totiž pokrokářství oficielní, velebení programu) čistě citové. Byla to pro mne silná a veliká idea, která mne uchvátila. Kus mladického opojení a nadšení a třeha i rozčilenosti. jak chce Masaryk (Omladina). Ale ruku v ruce s tím kráčela stránka rozumová a ta nebyla nijak pravo věrně pokrokářská. A když se onen »cit« ponenáhlu rozptýlil (příčiny tu nebudu analysovat), zbyla jen ona, t. j. já jsem přestal být »pokrokářem« (zase v úředním smyslu míněno). Tento postup je jasně patrný v mém denníku... »Pokrokář« docela ledově rozrývá a studuje (a možno říci: podvrací) základy a these svého vlastního programu. Vycházel jsem od sebe a nechtěl jsem se nijak podříditi diktátu, vyhradil jsem si samostatnost úplnou. Již tehdy mně bylo správně podotýkáno, že ani nejsem pokrokář. Stavěl jsem si pomalu program svůj. A tu také je veliký význam pokrokářství pro můj duševní vývoj. Sestředilo mé síly a ukázalo problémy: bylo pro mě hybným motorem. Z něho jsem vyšel — a přes něj! A od té doby také počíná opravdový zápas o celost mého individua. — — — Chci účtovat se vším, abych došel jistoty. Chci se sám přesvědčiti, je-li nějaké pevné base nebo ne.— — — Jak vidět, moje podnikání nežádá víry, které nemáme, ani nadšení, kterého nejsem schopen — je to prostě touha po celosti svého vlastního já. Pak (ale jen pak!) ať jsem třeba »dekadentem«, Gramem, Renanem, Francem — budu jím alespoň opravdu svým názorem, svým rozumem a ne jen svou náladou, citovostí, povahou. Budu sám přesvědčen a zachráním svou celost před neupřímným a neujasněným diletantismem. — — — K humanitě. Žádáš ode mne příliš mnoho, otázka ta zasáhá tak hluboko, že do těch temných šachet filosofování se skoro bojím tak nepřipraven sestoupit. Chci-li mluvit o humanitě, musím nutně míti rozřešenou otázku v principu morálky vůbec. Ty, jak soudím z celého ducha tvých důvodů, přijal jsi vlastně (a v konečných základech) princip čistě pudový, pouhé cítění nebo necítění určitých citů (v konkrétních případech humanitních). Odpovídám: to vůbec ethický princip; zde přestává mravní cenění, mravní hodnota činů se tu ztrácí: já mohu cítit humanitu, ale stejně mohu cítit i nehumanně (a obé se u jedné a téže bytosti nijak nevylučuje, to přece víš) a kde je potom jaké měřítko? Ty pravíš: Humanita se musí cítit; dobrá, tedy se bude cítit; ale já dodávám: ale může se cítit i nehumanita, co je tedy mravnější? A proč by humanita byla mravnější než nehumanita? Morálka čistě bytostná, živelná, morálkou prostě není. Nutný a nezbytný prvek morálky je rozum. Jeho nutnost vysvitne ti asi z toho, že morálka je nazírání na život a to je přece vzorem rozumového rozjímání. V rozumu musíme hledat nutnou sankci morálky. Od této doby, co jsme pustíli sankci theologickou a vyloučili boha, nezbývá nežli právě jen rozum, Je ovšem nyní těžká otázka, jak rozum novou tu úlohu provede — a tady je právě nejsmutnější bod celého programu. Na cestě rozumu dospějeme k tomu výsledku: není nadpřirozené mravnosti a nemravnosti, všeliké dobro a zlo mravní redukuje se na pojem prospěšnosti a škodlivosti a jen tudy může být zbudována věda mravoučná, ideál H. Spencera. Jedni tu našli uspokojení a vpluli do přístavu skutečného mravního názoru. Mně to však nestačí a řeknu hned proč, Ať se dokáže, třeba s matematickou přesností, že konání humanitní jest nejpokročilejší a nejvyšší dosud projev života (H. Spencer), že humanitní jednání jest nejprospěšnější mě i jiným a všem — co z toho pro mě plyne ? Plyne z toho pro mě nějaká mravní závaznost? Myslím, že ne a tady to právě vězí. Já vlastně nejsem povinen být humanním, ale konečně se mně to radí. Tedy i zde zůstává problém, vytčený už Nietzchem: zdůvodnit morálku. A nyní ještě specielně k té nešťastné humanitě. Zásadně proti ní nejsem, škrtat ji z programu svého nechci a nemohu: co namítám, je to, že ji nemohu přijmout za dogma; nevím, proč bych měl býti humanní zásadně. Já nedovedu dosud zásadně zamítnout násilí, nejsem dosud s právem moci a síly hotov. Jeder hat das Recht. alles Das zu thun, wodurch er Keinen verletzt (Každý má právo činiti cokoliv, jen když tím jinému neškodí) — praví Schopenhauer. A já se ptám: A více činiti nesmím? A ne-li tážu se dále: proč? Octnu se často a nutně v postavení, kde jsem si vědom, že jiní proti mně nezmohou nic a kdy cítím v sobě sílu — a co potom? Mám právo té síly užit? Já na to dosud nedovedu jasně a definitivně odpovědít, můj Rechtsbegriff není dosud projasněn: co je vlastní podstatou práva?«

Dopis tento psala jedna z těch širokých a hloubavých duší, s povrchními hesly nespokojených, která jako mnozí jiní z pokrokového hnutí unikala. Časopisecky toto hnutí sice zmohutnělo — v Kolíně založeny »Labské Proudy« a »Radikální Listy« změněny dokonce v týdenník a v oficielní orgán — na jednotě však tratilo.

Sociální demokraté, kteří uvedenou krisi pozorovali, volali ve svém časopise »Sociální Demokrat« ve článku J. Steinera: »Přiznejte barvu!« následující:

»Veřejný a společenský život v Čechách v posledních letech značně se změnil ve prospěch demokratismu a socialismu. Jedni, kteří ve věci té mají kus podílu a zásluhy, jsou pokrokáři. Nepochlebujeme, ani nevděčíme, nýbrž prohlašujeme jen to, co vidíme a cítíme. Vedle toho máme také možnost straně pokrokové říci, co jsme čekali a v čem jsme se zklamali, kde vidíme necelost, nedůslednost a neohroženost. Politickou působnost strany té pomíjíme až na ten úkaz, který sluší registrovati. Strana pokroková co strana již úředně neexistuje, ona sklesla na frakci a tvoří »1evé křídlo strany mladočeské« a snad doba nejbližší více světla a pravdy v poměr ten vnese. Když se strana pokroková veřejnosti představila, prohlásila se co strana socialistická a prohlášení to manifestovala svým kolektivistickým programem. Od té doby ovšem uplynulo více měsíců a strana ta přibrala do se nových živlů, nového zbarvení a tím i převahu odpůrců kolektivismu. tedy původního programu.«

»Pokrokáři ani co samostatná strana, ani co levé křídlo mladočeské« nikdy pro kolektivism nevystupovali, stačí tedy, zaznamenáme-li, že kolektivisty snad ani původně nebyli. Jinak se mají věci, pokud se týká sociálních reform. Program pokrokářů je skoro totožný s programem sociální demokracie. A vedle požadavku osmihodinné doby pracovní žádá i jiné úlevy pro dělníky a poplatníky. Pokrokáři a jejich časopisy přiznávají otevřeně, že jsou přívrženci oprav sociálních a a že chtějí působiti k ochraně dělnictva. A právě tady voláme: »Přiznejte barvu! Nehrajte si jen na přívržence osmihodinné doby pracovní nýbrž usilujte o to, abyste i konáním prokázali že to s dělnictvem a jeho požadavky upřímně myslíte, že jste odhodláni alespoň tady za vámi vytknutý program do důsledků pracovati.«

V dalším žádá pisatel, aby pokrokáři vystupovali pro tyto požadavky na schůzích i v časopisech, a aby je nejen platonicky uznávali, nýbrž pracovali prakticky pro jejich provedení, a končí: »Voláme-li: přiznejte barvu! činíme tak, abychom z toho další důsledky pro dny příští vyvoditi mohli, chceme věděti, koho opravdu máme před sebou, zda sociální reformátory nebo lidi, kteří do programu pojmou vše a v programu nechají hnít a shnít jako Plenerovci rovné právo hlasovací.«

V jiném článku »Socialistické směry v Čechách« referuje patrně opět J. Steiner:

»Čistější směr socialistický vidíme u pokrokářů. V prvých dobách útvaru této frakce viděli jsme i pevný hospodářský program i jasněji vyznačené konečné cíle kolektivistické. Kolektivism jako takový byl mlčky pominut (snad i vypuštěn?) a dostane-li se pokrokové straně té zmužilosti, aby se emancipovala od strany svobodomyslné, z které vyrostla, a dovede-li své sociální požadavky na ochranu dělnictva zastupovati a hájiti i proti českým zaměstnavatelům. pak jest to ze všech národně socialistických frakcí jediná, která mezi dělníky nalezne slušného uznání a dosti stoupenců. O budoucnosti této frakce jako samostatné politické strany lze jen zdrželivě mluviti. Přijde doba, kdy se octne na rozhraní a kdy bude nucena buď jíti na levo nebo na pravo. Buď proti soukromé výrobě a měšťáctvu — nebo s ním. Půjde-li na levo, proti měšťáctvu a jeho soukromé výrobě, dostane strana sociálně-demokratická značný přírůstek. Rozhodne-li se pro soukromou výrobu, splyne v jedno se stranou měšťáckou a tím dojista ztratí i stoupence dělníky, které na socialisty odchová a stran a sociálně-demokratická získá opět.«

V posledních větách této úvahy bylo jistě velmi mnoho pravdy.