Omladina a pokrokové hnutí/Před amnestií a po ní
Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý | ||
Prohlášení „Moderny“ | Před amnestií a po ní | Sklamané očekávání. Pokračující rozklad |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Před amnestií a po ní |
Autor: | Antonín Pravoslav Veselý |
Zdroj: | VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive |
Vydáno: | Vlastním nákladem 1902. s. 381 – 385. |
Licence: | PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Omladina |
Pokračující rozdíly v názorech byly příčinou volání po revisi pokrokového programu. Tím se doufalo docíliti žádoucí dohody. Svolána proto do bytu k Prokopu Grégrovi v Kanálské zahradě na Vinohradech přátelská schůzka. Súčastnili se jí: dr. Baxa, JUC. Ant. Čížek. J. Pelcl, J. Grossmann, Alb. Dutka atd. Také F. X. Šalda, který jevil o pokrokové hnutí veliký zájem, byl přítomen. Z debat vyšla zřejmě na jevo roztříštěnost názorů. Bylo proto uloženo každému ze shromážděných vypracovati jistý bod programu a do příští schůze jej přinésti. Avšak k této příští schůzi již nedošlo.
U J. Pelcla konala se později ještě jiná schůzka: jednalo se na ní na podnět J. S. Machara o modus vivendi mezi realisty a pokrokáři. Osobně se dostavili: F. V. Krejčí, F. X. Šalda, V. Kořínek, J. B. z Krajczů, J. S. Machar, J. Pelcl, dr. Vlasák, JUC. Preis atd. Jeden z pokrokářů vystoupil však proti realistům, vytýkaje, že více důvěřují policii v záležitosti tajného spolku než pokrokářům. J. B. z Krajczů na to prohlásil: »Nevím, byla-li »Omladina«, ale nálada k tajnému spolčení byla a zárodek tu také byl. Což nebyly schůze v klubu svobodomyslných poslanců?« — »Jsi blázen, saháš na existenci, jsi Mrva.« odpověděl mu napadený pokrokář hněvem jsoucí takřka bez sebe. J. B. z Krajczů, do hloubi duše uražen, plakal. Schůzka byla v největší disonanci ukončena. Měla jen malou dohru ve výkonném výboru: J. B. z Krajczů vyloučen z pokrokové strany.
Do těchto událostí a třenic neočekávaně přišla dne 5. listopadu zpráva o udělení amnestie. Tentokráte byla pravdivá. Ministerstvo Badeniovo dělalo si u českého lidu příznivou náladu. Z Borů, z Pankráce a z Novoměstské trestnice propuštěni: dr. Al. Rašín, K. St. Sokol, J. Škába, Ant, Hajn, Al. Pospíšil, B. Vajgrt, V. Čížek, F. Synáček, H. Hradec, F. Kuneš, B. Havránek, J. Vosátko, Kobr, Ant. Zeman, Fr. Modráěek, B. Hatle, Skřivan, J. Pachmayer a o dva dny později i Fr. Tůma a Prav. Veselý. Ve vězení zůstali: Černý, Klinger, Pačes, Ziegloser, Šticha a Šulc. Amnestie se na ně nevztahovala. Proč, těžko říci. Při oznamování amnestie na Borech událo se několik zvláštních scén. V. Čížek, když mu státní zástupce Částka sdělil, že je svoboden, zahučel: »Pane návládní, nemusím-li tu amnestii vzít, tak ji nechci. Já za ni neprosil!« Dr. Al. Rašín a K. St. Sokol prohlásili, že z vězení nepůjdou. Státní zástupce, který s radostí zprávu o amnestii k nim přinesl, zaražen odcházel. Vidouce nezbytí, opustili Rašín se Sokolem přece své cely. Také J. Škába rozčileně odmítal amnestii. »Dobře, dobře,« řekl mu Částka a bral se dále.
Osvobození hoši vesele si poskočili, uspořádali své věci a namířili k Plzni. Nejbližším vlakem jeli do Prahy. Ve Zdicích očekával je již JUC. Ant. Čížek, který se nemohl shledání ani dočkati. Vždyť přijížděli ti, od kterých se tolik doufalo... Proto byla radost mezi pokrokáři tak veliká.
Hrozná tragedie zkalila ji však hned dva dny po propuštění: na Václavském náměstí střelil se za večerní tmy třemi ranami z revolveru — Václav Čížek. Dne 8. listopadu o 4. hodině odpolední v krutých bolestech s pevnou myslí zemřel. S ním odešla jedna skutečně typická povaha z procesu »Omladiny«. Byl odvážný k neuvěření, zasmušilý jako podzimní večer a tvrdý jako ocel. Nesnesl bezpráví: Do krajností bránil se samovazbě. Ta ho také ubila. Jeho energie nemohla se projevovat. Práce mu scházela. Ač byl tělesně velmi vyvinutý, nenalézal ukojení pohlavního pudu. Trpěl fysicky i duševně. Rozhrábl v sobě všecko a uznal, že nelze mu tak déle žíti. Nadýchal se v samovazbě plynu a zůstal na zemi ležeti. Dozorci však ho vzkřísili. Byl dán do společné vazby, ale pozdě. Mučila ho bolest hlavy a nespavost. Ten mužný, žulový hoch přistižen kamarády, když plakal!... Jak strašlivý vnitřní proces musel prožíti!
Václav Čížek byl zajímavý člověk: Dvě příhody z jeho života utkvěly mně v mysli: ve svém mládí strčil jednou kočku do pece, zatopil pod ní, a kochal se rozkoší nad zběsilým jejím jekotem a skiičením; řiditeli Šnáblovi, který mu sliboval odpuštění želez, odprosí-li ho, plivl opovrženě pod nohy.
Velmi ho mrzelo, že nebyl propuštěn také Ziegloser. Měl citlivé chvilky. Před svým zatčením pracoval pilně na životopisu Aug. Smetany a zabýval se horlivě studiemi. Ale život jeho byl trnitý: strádal v nedostatku lásky příbuzných i v nedostatku hmotných prostředků. To přispělo asi mnoho k utváření jeho povahy. Před provedením svého sebevražedného úmyslu šel ještě ke K. St. Sokolovi a svěřoval mu, že zabije hraběte Thuna. K. St. Sokol, polekán, z obavy před novou persekucí, vymluvil mu to, zavázav V. Čížka rukou dáním, že od zavraždění hraběte Thuna upustí. Dal mu trochu peněz, za které si V. Čížek koupil revolver. Hoši, kteří měli zemřelého ve značné oblibě pro jeho osobní statečnost, litovali ho velmi a uspořádali mu imposantní pohřeb. Došlo však při něm ku srážce s policií, která shromážděné, pomalu se rozcházející, hnala s vytasenými šavlemi přes hroby. Napadení převrhali na ni pomníky a házeli hrudami, kamením i ulámanými kusy luceren. Dvacet osob bylo zraněno.