Omladina a pokrokové hnutí/Demonstrace

Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý
Tajné kroužky	Demonstrace	V místnostech klubu poslanců strany svobodomyslné

Údaje o textu
Titulek:	Demonstrace
Autor:	Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj:	VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive
Vydáno:	Vlastním nákladem 1902. s. 173 – 190.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Omladina

„Nižádné lidské působení není marným, nižádná pro idee prolitá krev není bezplodnou. Neustálé toužebné přání lidského pokolení jest pro společnost tím, čím je kompas pro loď; on nevidí sice břehu, ale vede k němu.“

Lamartine

Co dnes je vzácným jako šafrán: harmonie slova se skutkem, to bylo vlastnost pokrokového hnutí. Mělo-li myšlenku, hledělo ji prakticky provésti. A hned! Proti čemu zanevřelo, to ubíjelo na potkání, co milovalo a vyznávalo, pro to jeho přívrženci byli schopni nejzbrklejších a nejhrdinštějších obětí. Kapitola tato potvrdí můj úsudek. Demonstrace po rozpuštění »Akad. čten. spolku« načrtl jsem již dříve. Zbývá registrování demonstrací pozdějších, pokud měly nějaký význam. Přemnohé z nich konaly se již dříve, ale mohutnícím pokrokovým hnutím nabyly takových rozměrů, že vzbudily pozornost. Tak na př.: Na Bílou Horu chodilo se v den 8. listopadu rok za rokem, ale v roce 1891 poprvé dostavilo se v četném počtu i pokrokové studentstvo, které přineslo věnec, a část dělnické mládeže. JUC. Ant. Čížek několika vřelými slovy vzpomínal památky padlých. Na zpáteční cestě ubíral se celý průvod v malebném seskupení s lampiony a praporečky skrze lomy na Smíchov, kde vrazila do rozezpívaných zástupů policie a po tuhé šarvátce několik osob zatkla. Pro demonstraci tuto odsouzeni: K. Vavruška, technik, na 14 dní, J. Rudolf, technik, na 12 dní, J. Bradáč, filosof, na měsíc, V. Pikl, bývalý žák c. k. průmyslové školy na měsíc, R. Kounovská na tři neděle do vězení. J. Bradáč relegován mimo to na rok z university!...

Jako se vzpomínala Bílá Hora, tak nezapomenuto 6. července, upálení Mistra Jana Husa. Před betlémskou kaplí a před domem, kde Hus kdysi dlel, zpívány národní a socialistické písně. »Kde domov můj« hlaholila vedle »Rudého praporu«. Policie odpověděla na tento zpěv prudkým útokem, ranami a zatýkáním. Několik lidí, namátkou se přitočivších, bylo stlučeno. Mezi potrefenými byli i demonstranti: J. Dutka (dostal nehorázný políček) a R. Fejfar (přetažen citelně šavlí na plocho). Pohanění toto dohnalo některé hochy k pomstě. Nahektografovali letáky s trochu sprostým, ale vtipným obsahem, nadepsané: »Na hrubý pytel hrubá záplata«, ve kterých si zadeklamovali: »Slavnou policii zfantí vzkazem rázní demonstranti« atd.; nyní následovalo jisté neslušné vyzvání. Letáky rozházeli a nalepili po celé Praze, i na c. k. policejním řiditelství a na c. k. strážnici na Smíchově. Běhali s hrnečkem a štětkou pod kabátem skoro až do rána, kdy si po namahavé práci odpočinuli »U Kosů«.

Dne 1. listopadu roku 1892 položilo několik mladíků na Havlíčkův hrob palmovou větev s červenými stužkami a matičnými navštívenkami. Obsah jejich byl prý velezrádný. Následkem toho zavedeno s V. Čížkem, jedním z jejich pisatelů, a s neznámými pachateli, vyšetřování. Václav Čížek zatčen dne 1. května při shluku lidí na nábřeží a jelikož mimo tohoto deliktu napsal na kterousi navštívenku : »Hus slovem, Žižka palcátem, Havlíček vzdorem a my dynamitem« (slovo »dynamitem« bylo škrtnuto a nahraženo »činem«), byl ponechán ve vazbě. Porota uznala jej však dne 5. července 1893 nevinným. Dr. Herold, u kterého V. Čížek zastával službu písaře, propustil jej z práce... Vyšetřování proti ostatním: K. St. Neumannovi, E. Kasíkovi, F. Nedvědovi, V. Fričovi, G. Sternovi, A. Valtnerovi atd. zastaveno. Ale policie si jejich jména velmi dobře zapamatovala: ač nebyli v žádné tajné společnosti, a žádných dokázaných trestních skutků se nedopustili, přece se s nimi při procesu »Omladiny« setkáváme... Upozorňuji na tento fakt ty, kdož chtějí věděti, jakým způsobem se sháněl živý materiál...

Dne 6. listopadu 1892 udála se na Bílé Hoře opět demonstrace; studentstvo i dělnictvo přitrhlo v hojném počtu. V nedalekém hostinci proneslo několik řečníků příležitostné řeči; vynikal mezi nimi V. Čížek, který prudkými slovy útočil na Rakousko a vládnoucí kruhy. Posluchači, k nevíře rozvášněni, zuřivě dupali i tleskali, četníci, pozorující, že se něco děje, vrazili do vnitř, účastníky vytlačili a hledali odvážného řečníka. Marně. Po odtáhnutí zástupů nalezeny na hřbitově ruzýňském lístky velezrádného obsahu.

Dne 2. února 1893 strhla se velká bouře před bytem pátera Škrdle, redaktora klerikální »VIasti« na Žižkově. Podnět k ní zavdalo potupné psaní zmíněného časopisu o památce Nerudově. Studentstvo i dělnictvo, s Rašínem, Sokolem, Škábou a jinými v čele, táhlo od hrobu Aug. Smetany z Karlina na Žižkov, provolalo páteru Škrdlemu »pereat« a vytlouklo mu okna. Policie se přihnala a rozháněla shromážděné velmi bezohledně. V odpověď počal na ni pršeti pravý déšť kamení a ledových zmrazků. Dle pořekadla: »Kdo uteče, ten vyhraje,« nezbylo jí nic jiného, než vzíti do zaječích. Teprve když nabyla posily, vrátila se a šarvátka počala znova. Za ohlušitelného křiku a nadávání zástupy rozehnány. Zatčeno a v železách následujícího dne k soudu odvedeno devět osob, které odsouzeny přímo drakonicky; jednotlivci odpykali svůj skutek, byť i nepatrný, až 15 měsíci těžkého žaláře!... Rozsudek vyvolal mnoho nevole a zášť vůči policii jen zvýšil; téměř všichni odsouzení stěžovali si na velmi hrubé zacházení na strážnicich, ba i na tělesné týrání!...

Dne 6. března súčastnila se pokroková i neodvislá mládež důvěrné schůze Poláků, Chorvatů, Slovinců a Srbů, na které přijat protest proti potlačování nemaďarských národností v Uhrách. Dne 12. brezna rozehnána důvěrná schůze pokrokové mládeže dělnické, jejímž programem bylo: »Omladina a hajnfeldský program«. J. Škába a F. Vl. Lorenc za přítomnosti dvou komisařů odebrali se na policii a sepsali stížnost na překažení této schůze, svolané dle § 2. shrom. zák.

Oslava sv. Jana zavdala podnět k velkolepé demonstraci. Při ohňostroji dne 15. května 1893 zpívány protiklerikální, národní a socialistické písně. Řev byl uši rozrývající. Policie bez úspěchu snažila se dělat pořádek. Část demonstrantů dotáhla až na Karlův most, v úmyslu, shodit sochu sv. Jana. Skutek tento smluven byl některými hochy, nazvíce neznámými, na důvěrné schůzi dne 11. května 1892, svolané opět na § 2. shrom. zák. Cíle svého demonstranti nedosáhli. Vytloukli pouze sv. Janu trochu hvězdiček, a nemýlím-li se, rozbili i lucerničku. V noci téhož dne zneuctěna na Františkově nábřeží k velikému úžasu policie a k velikému rozhořčení vyšších kruhů socha císaře Františka. Kdo byl pachatelem, po dnes je záhadou.

Punktační bouře v zemském sněmu vzedmuly neobyčejně vlny veřejného mínění. Také v »Nových Proudech« bylo živo. Hoši strkali hlavy dohromady a radili se, co počíti. Usnesli se konečně, že bude nejlépe, vytlukou-li okna nejvyššímu maršálku knížeti Lobkovicovi za to, že dal předlohu o zřízení nového obvodu krajského soudu v Trutnově na denní pořádek. I šlechtě chtěli při té příležitosti dát pocítit svůj hněv vytlučením jejího kasina v Celetné ulici. K večeru sešli se v »Nových Proudech«, nabrali si tvrdých bandurů. dýmek a čtveráků, a jednotlivě vytráceli se k šlechtickému kasinu. Rázem udeření osmé hodiny byli v chomáči: celkem as dvacítičlenný hlouček. Se vzteklým řvaním »Pereat« vyrazili z průchodního domu do Celetné ulice, rozbili v šlechtickém kasině všechna okna a než se kdo nadál, zmizeli jako duchové. Vtáhli zpět do průchodu, roztrousili se a jakoby nic kráčeli jednotně po tržišti. V malém okamžiku seděli všichni »U Pinkasů« na plzeňském a s blaženými tvářemi slavili triumfy.

Od »Pinkasů«, povzbuzeni zdařeným činem, vypravili se po půl noci ke Švarcenbergovu paláci v Uršulinské ulici. Policie však již bděla a úmysl jejich zmařila. Podobně dopadli u hraběte Thuna. Ubírali se tedy k paláci knížete Lobkovice. V jeho okolí nebylo živé duše. Ochranci bezpečnosti, vybraní k jeho hlídání, zajímavou shodou okolností hodovali právě někde v hospodě. Hoši postavili se do jedné řady a na povel: jedna, dvě, tři, mrštil každý z nich ze vší síly čtyřikrát kamenem do oken. Veškerá okna v prvém poschodí zděravěla anebo úplně vzala za své. Jak přišli, tak se ztratili; než se kdo nadál, nebylo po nich ani stopy. Druhého dne chodili si pachatelé způsobené »spousty« s tajenou škodolibostí ještě prohlížet. Ve veřejnosti i na policii události tyto nezůstaly bez povšimnutí, ale pachatelům nepřišel nikdo na kloub. Dne 1. června 1893 jela pokroková mládež na Lipany oslavovat padlé Husity. Vzala sebou rudý prapor s kalichem, který padl do rukou četníků. Na tábor Řípský, uspořádaný ke vzpomínce na podobný proslulý tábor před 25 lety, tamtéž konaný, vypravila se pokroková mládež dne 11. června 1893 pěšky. Zkusila mnoho hladu a trmácení. R. Mrvu, který na cestě nemohl dále, a mezi výletníky se vpletl, vzali střídavě Rybák s Dudou na záda a nesli jej... Oba byli jím později (R. Mrvou) udáni... V Roudnici se zatím tábor nekonal. Rozlohem vrátili jsme se strastiplnou cestou pěšky zpět. Lépe bylo těm, kteří mohli tam i zpátky jeti drahou. V témže měsíci přihodila se dosti veselá historka: Byt prof. Pražáka, u studentstva pro jeho vystupování při punktačních předlohách neoblíbeného, hlídal na zvláštní zaplacení po celý rok c. k. policajt. Když rok vypršel, byl odvolán. Toho všiml si však již první den JUC. Ant. Čížek a oznámil tuto novinku. Ještě téže noci, vracejíce se od Glaubiců, vhodili hoši do oken, kde dle domnění, jak se zdá nesprávného, bydlel, několik kamenůa utekli. Tento jejich kousek, hned v den odvolání c. k. policajta. vrtal asi úřadům hodně hlavou.

Posekání medika Zedníka velícím generálem Grünem roztrpčení pokrokové mládeže stupňovalo. Také sebevražda P. Beneše, vojína. ktery při stávce horníků na Kladně prohlásil, že nebude do dělnictva střílet a měl za to býti trestán, nezůstala na pokrokovou mládež bez vlivu. Na znamení svych sympatií položila mu na hrob věnec s nápisem: »Statečnému občanu vojínovi«.

Nebývalé rozechvění vyvolala po celé Praze i po Čechách, pro dělnické hnutí pamětihodná, srážka na Olšanech dne 18. června 1893. Vznikla následovně: Sociální demokracie bezúspěšným voláním po všeobecném hlasovacím právu pohoršena, svolala do Kanálky tábor, kde se mělo o požadavku tomto mluviti. Policie ho sice zakázala, ale dělnictvo se přece v četném počtu dostavilo a za zvuků »Rudého praporu« táhlo k Strašnicům. U Olšanského hřbitova zatarasila policie zástupům cestu a jala se je rozháněti. Za odpověď ozvalo se: »Zabte je! Mažte je!« provázené spoustou kamenů. Nad zástupy zavlál vlnivě rudý prapor. Policie učinila útok, prapor dobyla, ale v nejbližší chvíli rozlíceným davem přivedena byla do tak kritického postavení, že utíkala na Olšanský hřbitov, kde zavřela za sebou vrata. Mnoho policistů kamením povážlivě zraněno a jeden z komisařů udeřen do tváre tak, až ztratil vědomí. Dělnictvo, vítězstvím zpité, nastoupilo pochod po silnici. Policie, schovaná za hroby a pomníky, bezmocně přihlížela k jeho odchodu. Teprve když ji došla posila v počtu as 100 mužů, hnala se v sevřených řadách s vytasenými šavlemi na zmatené a zoufalým vztekem naplněné demonstranty. Nastala divoká řež. Mnohý cítil, že jde o jeho život, kůži a bezpečí, a proto se bil jako lev. Z oken hostince u Strašnic vrhány sklenice, s polí a s vršků nesčetné kameny. Útočeno se všech stran: házeli muži, házely ženy i mladí hoši. Všichni byli připraveni na nejhorší. Hrozný zápas skončil pro obě strany nerozhodně. Policie, neodvažujíc se do polí a na vrchy, zůstala na silnici, kdežto demonstranti oklikami a polními cestami ubírali se domů, vedouce ve svém středu několik zkrvavených druhů. Sám jsem jednomu z nich, starému, šedivému dělníku, zavazoval rozťatou hlavu, z níž silně srčela krev... Praha byla odpoledne vzhůru. Obecenstvo žilo ve velkém napjetí, nemluvíc takřka o ničem jiném než o srážce u Olšan. Náladu dělnictva, a zvláště mládeže, charakterisuje, že ještě týž večer vytlučena žižkovská strážnice. Nenávist proti policii a c. k, úřadům měnila se až v běsnění. Policie zatýkala každého. kdo upadl v nejmenší podezření, že byl u Olšan přítomen. Mezi uvězněnými ocitl se také F. Vl. Lorenc, zatčený pouze pro to. že se hádal u Olšan s policajtem.

Demonstrace následovala za demonstrací. Vzduch byl přesycen výbušnými látkami ....K dovršení všeho povstala na Kladně hornická stávka, která nalezla ohlasu i v Duchcově, kde padl jí za oběť mladičký život nebohého Šlacha, při rocení lidu zastřeleného . . . Pokroková mládež účastnila se takřka ve všech těchto zápasech. Dne 26. června 1893 jela do Říčan na tábor lidu, jemuž obcovalo přes 3000 osob. Po řečnících: dru Klimentovi a dru Černohorském, kteří koketovali s radikalismem, ujal se slova dr. Rašín. Přítomné nazval titulárními občany a český národ přirovnával k dráteníčkům, kteří nesou na ramenou špatně sklížený Betlém. Jednoho z nich tlačil do ramena, otřásl Betlémem a špatně sklížené figurky se rozsypaly. Hejtman českobrodský Volkar žádal řečníka, aby takovým způsobem dále nemluvil. Dr. Rašín pokračoval: »Viděli jsme dělníky krváceti za mladočeský návrh na všeobecné hlasovací právo. Kdy krváceli jsme my za požadavky dělnické? Kdy zvedli jsme svého hlasu za spravedlivé žádosti dělníků?« atd. Skončil za bouřlivého potlesku. Po něm vystoupil na tribunu K. St. Sokol a promluvil o českém státě: »Nikdo nemá práva ani moci rušiti tento stát, byť by měl... atd. Komisař ustavičně napomínal. K. St. Sokol však hovořil dále: »Jsme Rakušany, ale jen na výpověď... Dívali se na nás jako na armádu otroků — to je povážlivé! (Další věty z tiskových ohledů nedají se opakovati.) Komisař vyskočil, zatahal předsedu za šos a žádal, aby řečníku odejmul slovo. »Mluvit! Pravdu mluví! Ať mluví dál!« ozývalo se vášnivě ze zástupů. Komisař: »Nedovolím takto dále mluvit!« Bouřlivý odpor. Komisař: »Jménem zákona tento tábor lidu rozpouštím!« Obrovský hluk. Přítomní za rozličných výkřiků srazili se do řad a v jednolitém šiku táhli k blízkému lesíku, kde se na vábném, měkkém lůžku přírody pohodlně uvelebili. Mládež se rozezpívala: parodie na »Hore Váhom, dole Váhom« střídala se s »Rudým praporem« a revolučními písněmi nejrůznějšího kalibru, četníci stáli s nasazenými bodáky kolem do kola u nedalekého křoví, vyčkávajíce klidně věcí budoucích. Když se shromáždění nabažili zpěvu i hovoru, odebrali se do nedalekého hostince, odkud k večeru šli na nádraží. Cestou vytrhli ze země obrovský červenobílý prapor a za neutuchajícího hlaholu písní v sevřených řadách, nesli ho s sebou. Hejtmanu Volkarovi, který jel v kočáře kolem, udělán špalír. Chudák myslil, že je předmětem ovací, salutoval a ukláněl se na všecky strany. Posměšný chechtot a hulákání »Pereat« vyvedlo ho ze šeredného omylu. Ukradený prapor dovezen do Prahy až ke »Kuřímu oku«, kde byl schován.

Nedlouho po bouři u Olšan, dne 2. července, svolávala sociální demokracie do Libně opět tábor pro všeobecné hlasovací právo. Ani tentokráte neminul ho zákaz. Že se jím docílilo pravého opaku, zbytečno povídati. Zákazem pohněvaný lid, vida místnosti obsazeny as 80 policisty s nasazenými bodáky a s ostře nabitými puškami, obrátil se a směřoval ke Strašnicům. Policie uvědomila rychle o tom vojsko, které pod velením plukovníka Morka z Morkensteinu spěšným krokem hnalo se rovněž ke Strašnicům, kde zástupy dělníků zatím obsadily zahradu Pavla Gutha. Kdosi pronášel právě krátkou, ale zuřivou řeč. U pumpy vztýčen rudý prapor. Policie vyzvala shromážděné k rozchodu, byla však uvítána posměchem.a zlobnými výkřiky. Mezitím přitáhlo za hrozného rozčilení dělnictva vojsko až k zahradě. Tři prapory pěšího vojska, eskadrona dragounů, houfy četníků a policie vyrukovaly zavésti klid a pořádek... Komisař Marschner vstoupil dovnitř a opětoval vyzvání k rozchodu. Dělníci uposlechli, doufajíce, že se jim nestane nijaké příkoří. Avšak zmýlili se. Co je čekalo, popsaly »Národní Listy« takto: »Sotva dělníci vyšli z nádvoří hostince, byli strážníky, četníky a vojáky na všechny strany rozháněni. Pouze dvě cesty od hostince vedoucí nebyly vojskem uzavřeny. Jsou to polní stezky na kterých se jeden člověk druhému stěží vyhne, a proto dělníci, nechtějíce pošlapati obilí a řepu, pomalu tlačili se ku předu. Postup dál se následkem toho ovšem pomalu. Mezi dělníky vtrhli vojáci a strážníci s puškami a rozháněli je na všechny strany. Jeden zástup dělníků byl proto, že se ihned nerozešel. vojskem obklopen a všichni dělníci do jednoho zatčeni. Bylo jich celkem 88 a mezi nimi také 4 ženy. Po tomto hromadném zatknutí vytrhlo vojsko z nádvoří hostince do polí. Při tom splašil se kůň důstojníka, povalil nějakou ženu k zemi a pošlapal ji. Také dva žurnalisté jen nanejvýše včasným uskočením vyhnuli se jistému úrazu. V nejbližším okamžiku poskytovala řepná pole na západní straně obce obraz hrůzy a zděšení. Bylo viděti, že někteří dělníci, davše se přes pole na útěk, byli vojáky, policisty i četníky pronásledováni, a uniknuvše jedněm, vběhli zrovna do náruče druhým. Mladý jeden dělník byl policejním strážníkem na úzké polní stezce strčen do pole. Dělník dal se do běhu přes řepové pole, několik policejních strážníků za ním, nemohli jej však dohoniti. Prchajícího všimli si strážníci na protější straně stojící, vběhli dělníkovi do cesty, zachytili jej a udeřili do hlavy, že skácel se k zemi. Strážníci jej pak odvedli. Podobných výjevů udála se celá řada. Z rozsáhlého pole řepového ozýval se chvílemi hluk, který možno zrovna řevem nazvati. Na mnoha místech prolita krev... Policisté a četníci pažbami svých ručnic poranili celou řadu dělníků. Setnina 75. pěšího pluku rozestavena byla v té době u hostince. Hrůzná podívaná trvala as čtvrt hodiny. Teprve když v polích nebylo ani jediného dělníka, dáno vojákům znamení, aby soustředili se na místě, kde bylo 88 zatčených. Vojáci ubírali se dle rozkazu přes obilí i řepová pole. Náhle dáno znamení, vojáci obklopili zatčené a průvod dal se za víření bubnů ku předu... Mezi zatčenými bylo viděti mladého dělníka, jemuž krev po obličeji se řinula. V čele průvodu ubírali se páni: správce policejního komisařství vinohradského, Petrásek, komisař Novotný a koncipista Pokorný. Před Vinohrady odejmuty byly zatknutým hole a deštníky. Na Vinohradech bral se průvod celou šíří ulic. Neobvyklý průvod zatčených způsobil v ulicích vinohradských největší sensaci. Před budovou, v níž nachází se policejní komisařství vinohradské, zůstal transport stát, po malé chvíli však nastoupen další pochod, a sice ulicemi: Žitnou, Myslíkovou, Křemencovou, Ostrovní a Mikulandskou do budovy policejního řiditelství v Poštovské ulici. Ve všech ulicích, jimiž se průvod ubíral, stály zástupy obecenstva. Zatčení dopraveni na druhé nádvoří policejní budovy, kde jeden po druhém podrobeni byli výslechu.«

Lidová Praha chvěla se v nejhlubších útrobách. Přítomnými událostmi pracovalo se jen k rozdmychávání propukávajícího žáru vášní. Sympatie obecenstva šly tak daleko, že následujícího dne při předvádění zatčených, roztříděných na desítihlavé hloučky, z policie k soudu, provolávalo poslednímu transportu »Slávu!« Bylo za to policií s nasazenými bodáky rozehnáno. Rodičové přečetných zatčených, z nichž 54 postaveno před soud, navzdor tomu později v pravém slova smyslu obléhali vrata Novoměstské trestnice.

Šarvátky s policií od té doby stávaly se častějšími. Vše, co mělo cejch panujících kruhů, nenáviděno na smrt. Duch tento sálal také ze sloupců »Národních Listů«, které tehdy byly ještě »neochvějně oposičními« a. i sociální demokraty vlivem persekuce zachvacoval. Proto nelze veškeré demonstrace přičísti jenom na vrub pokrokové mládeži; súčastniliť se jich i neodvislí socialisté, mladočeši, sociální demokraté, realisté a jiní. Bylo také dosti těch, kterých se část, zejména starších pokrokářů, činně nesúčastnila. Všichni ovšem házeni do jednoho pytle.

Katastrofou u Strašnic nebyla mládež zastrašena. Dne 6. července 1893 sešla se v počtu několika set, na pouhou ústní agitaci mezi známými, u musea, a s hrdě dmoucí hrudí nad svým množstvím kráčela dunivým pochodem městskými sady na Příkopy. »Rudý prapor« hřměl ulicemi. Cosi opíjivého bylo v těchto demonstracích. Druh vedle druha, známý vedle neznámého, řadili se k sobě, jakoby zvonili již umíráčkem nenáviděným společenským řádům. Tak i zde. Jen tu a tam ohlídl se podezřívý, nejde-li vedle něho — špicl. Nesčíslněkrát naražen klobouk a nabito nevinnému, který měl tu nehodu, že příliš bystře a pátravě kolem sebe obzíral!... Táhnoucí dav rozbil u německého domu několik tabulek, na Staroměstském náměstí provolal purkmistru Šolcovi »Hanbu« a vtrhl do Karlovy ulice, kde očekáván byl stráží, která se pokusila o jeho rozehnání. Při nezdařeném tom pokusu povalen policejní koncipista na zem a důkladně sešlapán. Někteří z přítomných došli až na Karlův most k soše Jana Nepomuckého, kdež vytloukli tři svítilny. Policie, znepokojena množstvím demonstrantů, nasadila si bodáky.

Zájem celé veřejnosti upoutal na se v nejbližší době proces se zatčenými u Strašnic. Po několikadenním přelíčení odsouzeno dne 30. července 35 ve vazbě se nacházejících obviněných ku třídennímu vězení, ostatní uznáni nevinnými. Obecenstvo, v četných zástupech před soudní síní stojící, přijalo výsledek přelíčení s velikým uspokojením. Tázalo se však, proč byli tedy obžalovaní s takovým hlukem jako zločinci vlečeni po Praze a proč byli tak dlouho drženi ve vazbě?

Netrvalo to dlouho a po Strašnicích octla se na denním pořádku nová aféra: pražské pouliční tabulky. Sbor obecních starších usnesl se, že mají býti pouze české. C. k. místodržitelství hovělo však jinému názoru a usnesení sboru obecních starších dne 7. srpna zastavilo. Bodrý Tonda Čížek, nečekaje na souhlas s hůry, lezl v noci po zádech svých kamarádů a dvojjazyčné tabulky strhával. Dne 9. srpna šli hoši mistodržiteli za jeho výnos o pouličních tabulkách v Praze a za jiné, staré škraloupy, které u nich měl, vybíjet okna. Zůstalo však jen při dobré vůli. ale k provedení černého skutku nedošlo, protože byl pan místodržitel dobře hlídán.

S nedočkavostí čekali jsme na den 17. srpna. J. Ziegloser. mladý, naivní hošík, připravoval již lístky s nejjedovatějšími hesly. Vydlužil se od J. D...y plechový tác, nalil do něho hektografickou masu a odnesl si vše domů, kam chodili mu V. Čížek a O., pomáhati. Jejich dílem byl také obsah lístků, o kterých pokroková strana neměla ani tušení. Při této práci přítomen byl i Heller a Š..c. Po dohotovení rozdal J. Ziegloser lístky několika známým a hektograf uschoval v prádelníku, v zadu ve skladišti mlýnských kamenů.

Osudný 17. srpen se přiblížil. Mládež agitovala neúnavně k obsazení Staroměstského náměstí, kam dostavil se kde kdo. Sotva vojenská hudba byla s rakouskou hymnou u konce, zaburácel »Rudý Prapor«. Okamžik tento byl nevylíčitelný... Ze sta hrdel zněla tato uchvacující revoluční hymna jako hučení obrovského vodopádu. Když zmlkly poslední její tony, ozval se strašlivy jekot a pískot, až uši zalehaly a nervy se chvěly. Staroměstské náměstí v mžiku poseto lístky s velezrádnými hesly.

Hudba, překvapena těmito výjevy, táhla co nejrychleji Celetnou ulicí, Prašnou hranou do Ferdinandských kasáren v Karlině. Tisíce a tisíce hlav ji za nesmírného hluku, křiku a zpěvu obklopovalo. Praha byla jako před revolucí. Spodní její živly za hlaholu »Rudého Praporu« hlásily se ke slovu... Ulice černaly se jejich postavami a dláždění dunělo pod jejich kroky . . .

Policie byla bezmocná. Nemohla zameziti vytlučení oken u šlechtického kasina a v hotelu »U císaře rakouského«. U Ferdinandských kasáren došlo k poslednímu výbuchu rozhořčení. Odtud se lid rozptyloval; pouze jeden zástup dorazil až k Jungmannovu pomníku, kde učinil strážník pokus o jeho rozehnání. Byl však zbit, že musil utéci do domu. Rozzuřený zástup kopal ještě do dveří, a špicla, který přispěchal ohroženému kolegovi na pomoc a chtěl při tom kohosi zatknouti, udeřil do hlavy, až klesl k zemi. Za okamžik dostavila se policie v četnějším počtu; byla však uvítána kusy cihel. Zástup se konečně rozprchl až na zbytek, jehož posledním dílem bylo bombardování oken v Novoměstské trestnici.

Po Praze nastalo opět ticho. Sesílené hlídky do pozdní noci chodily městem... Demonstrace tato vyslyšena byla u vlády s ohromným hněvem. Nespokojenci jásali... l »Národní Listy« si její průběh přichvalovaly. Policie, domnívajíc se, že se bude příštího dne demonstrace opakovati, učinila rozsáhlá opatření. Nehnula se však ani myš. Jenom na Vinohradech sešlo se několik hochů v hostinci, kde si po starém dobrém zvyku ulevovali hovorem a písněmi. Byli tu také malíři Holárek a Klusáček, důvěrní přátelé Ant. Čížka. Po udeření dvanácté hodiny se rozcházeli. Holárek s Klusáčkem šli domů, kdežto ostatní zůstali na ulici pohromadě, bručíce melodicky krásné naše písně. Šli pak od trafiky k trafice a rvali se zdi rakouské orly všech jakostí, veliké i malé. Přes dvacet padlo jich za oběť jejich ničivosti. Lapené ptactvo věšeli pak po stromech, nebo rozlámané zahazovali. Vandalskému řádění tomuto učinil přítrž jakýsi muž, který vida, co se děje, dal se do pronikavého křiku.