Omladina a pokrokové hnutí/Tajné kroužky

Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý
Pokrokový výbor ve „Slavii“ odstupuje	Tajné kroužky	Demonstrace

Údaje o textu
Titulek:	Tajné kroužky
Autor:	Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj:	VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive
Vydáno:	Vlastním nákladem 1902. s. 167 – 172.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Omladina

V zastrčené místnosti hostince na Král. Vinohradech scházelo se as dvacet hochů. Svoji společnost nazývali »Čechie«. Předsedou jejím byl posluchač inženýrství S. Když jsem se stal činností svou trochu známým, dostal jsem pozvání, abych se svými přáteli: J. Dutkou a R. Pejfarem přišel do schůze »Čechie«. Zvědavost mne tam také uvedla. Byli jsme uvítáni vřele. Schůze zahájena přečtením úryvku z Kalouskova spisu »České státní právo« a několika formalitami. Po hodině vstal předseda a tázal se nás. jako hostů, chceme-li k »Čechli« přistoupiti. Prohlásili jsme, že ano. Nyní nastala pro nás pravá duševní tortura: nemile dojati, musili jsme přísahati. My, odpůrci církevnických malicherností, měli jsme sehráti komedii. Přemohli jsme však svoji nechuť a nelibost a stáhli vrásky k slavnostnímu obřadu. Předseda vyzval mne, abych vstal a zvedl dva prsty do výše. Hindem se červenaje i bledna, vyhověl jsem mu. Byl bych všem nejraději vynadal a utekl. Ale touha po poznání »Čechie« přemohla ostatní pocity. Přísahal jsem »ve jménu božím«, že až do posledního dechu nehroze se nijakých příkoří, hájiti budu nedílnost zemí koruny sv. Václavské a jejich samostatnost. Došeptal jsem to tiše, hlasem sotva slyšitelným. Po mně odbyli si tato muka i moji přátelé. Sotva byla schůze zpěvem ukončena, setřásli jsme prach z obuvi své a odešli. Venku jsme se smáli, až jsme se za břicha popadali. »Čechie« se po několika sobě podobných dětsky neškodných schůzích rozešla.

Jiná společnost, »Fričova omladina« měla své sídlo »U Kosů« v Křemencové ulici. Zakladatelem jejím byl jsem já. Předsedou zvolen V., medik, později S., kameník, členové její sestávali z dělníků, studentů i obchodníků, činnost »Fričovy omladiny« spočívala ve zpěvu posměšných písní na Bráfa, Riegra, Staročechy a universitu, v debatách o dělání nikdy neuskutečněných plánů do budoucna, ve schvalování mladočeské oposice, v nosení trikolory a později rudých pásek, v husích pochodech z hospody do hospody, ve výletech a procházkách; někteří z členů účastnili se i různých veřejných demonstrací. Veliký obrat způsobili v názorech mnohých z nás sociální demokraté, kteří jednou hromadně ku »Kosům« zavítali. Chovali se sympaticky. Stařec seděl vedle jinocha, upracovaný muž vedle ustarané ženy. Divná tato směsice, jejímiž písněmi vanula tesknost, záští i bojechtivost, zasela mezi »Fričovu omladinu« s novými písněmi i kus nového ducha a zabarvila ji socialisticky. Staré vlastenecké písně ustoupily revolučním hymnám: »Zapějme si píseň bratři, jak na volné muže patří«, nebo »Příroda nám káže netrpěti hlad« s oblíbeným refrénem: »Dál, dál, dál za heslem pokroku, nechceme mít pánů ani otroků!« Po rozkladu »Fričovy omladiny« zaneseny tyto písně, zvláště naším kvartetem J. Dutkou, R. Fejfarem, Fr. Procházkou a mnou dále, mezi širší a širší kruhy mládeže.

Pod fontánou na zemské jubilejní výstavě hemžívalo se v neděli večer prostranství zpívající mládeží. Policie to nerada trpěla. Tajných bylo všude naseto. jako koukolu mezi pšenicí. Před uzavřením výstavy odtáhla vždycky mládež do Prahy, kde se roztrousila domů nebo do hospod. Jeden takový zlomek lomozících zástupů přitáhl až k »Rytířům« do Školské ulice, kde se v pěkně naparáděné, malbami vyzdobené místnosti uvelebil a zalíbil si to tam tak, že si ji zamluvil na častější schůzky, na kterých, jak musím prozraditi, mimo trochy hluku a zpěvu nebylo pranic. Romantické tajnůstkářství, u mládeže tak vysvětlitelné, objevilo se i zde: Jistý R. přinesl zprávu, že k »Rytířům« chodí špicl a že by to mohlo špatně dopadnout. Bez meškání usneseno přestěhovati se. Všichni členové sešli se u Národního divadla a táhli do V. čtvrti, kde v Anenském klášteře dlel R. príbuzný. U něho rozbit stánek. Schůzky konaly se tam pouze dvě. Při jedné přísaháno, že každý z přítomných ve jménu Božím a Panny Marie bude věren druhým, spolku a jeho cílům. Hlasové reptající proti této přísaze, byli umlčeni. Pod sedací částí těla měl každý na důkaz neúcty jistého neoblíbeného ptáka... Špatný čaj vyhnal za krátko i nejčervenější revolucionáře z Anenského kláštera. Přestěhovali se na Vyšehrad, kam jsem k nim přistoupil i já. Působení naše bylo: kupování věnců na hroby slavných mužů, zpěv, výlety atd. I tento kroužek zbarvoval se naším vlivem socialisticky. Sláva jeho však brzy vybledla. členové řídli, až vzdor všem přísahám věrnosti vzal za své.

Také neodvislí socialisté na Žižkově založili si svoji tajnou organisaci. Byli to: Fr. Modráček, Fr. Toužil, Jan Mayer a Maulini. Ustavující schůzi svolali na Židovských pecích. Fr. Modráček o tom píše: »Na schůzce v Židovských pecích jednalo se nám o to, jakou dát tajné organisaci, která měla vstoupiti v život, formu. Věděl jsem i v tom o dobré radě. Jednou vypravoval mně ve Vídni N., který před zatčením roku 1893 unikl do Londýna, o tajné organisaci Mazziniho, známého italského revolucionáře, kterouž velmi vychvaloval. Líčil mně ji takto: Sestoupí se pět čelných lidí revolučního hnutí a utvoří mezi se sebou organisaci, která slove rukou. Každý z těchto organisovaných je povinen vyhledat si čtyři hodnověrné soudruhy, již zovou se »prsty«, kdežto on sám je »palcem« a těchto pět pětičlenných skupin tvoří prvou řadu ruk. Každý z »prstů« prvé řady ruk vyhledá si opět nové čtyři »prsty«, založí novou ruku, u níž sám je »palcem«, tak vznikne druhá řada ruk. Prsty z druhé řady ruk stejným způsobem založí třetí řadu ruk, prsty třetí řady řadu čtvrtou atd. Tyto jednotlivé ruce o sobě nevědí, podobně nevědí o sobě prsty jednotlivých ruk; schůzky koná každá ruka zvlášť. Když vrchní ruka se na něčem usnese, oznámí to každý její člen své ruce, prsty této ruky opět rukám, jež založila, z prvé řady ruk zpraví se pak druhá řada, z druhé řady třetí řada ruk atd. prostřednictvím palců. Tak dozví se o usnesení každá ruka zvlášť. Plenární schůze se nikdy nesvolává. Organisace ta má tu výhodu, že zatkne-li policie některého člena této tajné organisace a tento prozradí své druhy, nedostane tato v nejhorším případě než jen pět členů do své moci. Tím způsobem je taková organisace nezničitelnou.« Neodvislým socialistům se tato organisace zamlouvala i přijali ji za svou. Neměla však dlouhého trvání. Významu vůbec postrádala. Členů, ponejvíce velmi mladých, měla 10—15, mezi nimi V. Čížka. S tehdejšími demonstracemi neměla nic společného, neboť žádnou činnost nevyvíjela. Jak tiše vznikla, tak tiše zanikla. Nezbylo po ní ani stopy. Koncem července 1893 se rozpadla. Existovala pouze 14 dní!...

Takových kroužků, ač jsem všecky snad neznal, bylo po Praze více, ku př.: kroužek »Havlíček« na Novém Městě. kroužek »Nerudův« na Malé Straně, kroužek »Barák« atd. I do spolku »Malostranských mládenců« vniklo několik nespokojenců, mezi nimi Duda a Mrva, kteří však byli pro své smýšlení, k socialismu se klonící, vyloučeni. Hoši se scházeli dále »U zeleného křížku«, »U Karabinských« a v Prokopské ulici. Pořádali sbírky na uvězněné, kolportovali časopisy, zpívali, chodili na důvěrné a veřejné schůze atd. Tyto kroužky, celkem neškodné a nevlivné, neměly s hnutím pokrokovým mnoho společného, ale čilejší jednotlivci z nich se později k němu přiklonili a v něm působili. Jsou svědectvím, že pod spodinou našeho veřejného života v době vzniku pokrokového hnutí již doutnalo. Půda byla pro ně připravena, jako pro jarní setí. Proto bylo uvítáno mládeží s takovým nadšením, proto staly se jeho zásady v mžiku evangeliem tolika panenských duší, proto zachvátilo s takovou silou tolik dobrých srdcí...