Ohlas písní ruských/Odplata

Ohlas písní ruských František Ladislav Čelakovský
Veliký ptačí trh	Odplata	Čurila Plenkovič

Údaje o textu
Titulek:	Odplata
Autor:	František Ladislav Čelakovský
Zdroj:	ČELAKOVSKÝ, František Ladislav. Ohlas písní ruských, Ohlas písní českých. Praha: Orbis, 1948. Národní knihovna, sv. 1. s. 45 - 48.
Licence:	PD old 70

Jak v sadě u Ivana kupce bohatého
na jarním rozpučení krásné růže kvetou,
krásné růže květou, oči k sobě vábí:
a v domě u Ivana otce bohatého
krásnější dcery rostou, oči k sobě vábí,
zvláště to mezi všemi Marja Ivanovna.
Nedbám o růže všecky v Ivanově sadě,
dbal bych já o dceru Marju Ivanovnu —
ach, již za muž ji dceru otec vydává,
proti vůli vydává, k veliké žalosti,
a za Maxima to z Moskvy bojařína.
On s krásnou děvou ujel do Moskvy,
on mladou ženu v svém domě chová,
přístupu a odchodu k ní ani od ní;
a jest Maxim lakomec – ne stříbra, zlata,
leč veliký lakomec ženiny krásy.
Vyjde-li Marja z domu — hned Maxim za ní,
jde-li po ulici — Maxim tu při ní,
a pozdraví-li kdo ženu přívětivým okem,
muž líce pomračuje, k domovu obrátí,
z domu ženu nepouští, tejden nevychází.

Tak nepokoj ním dnem nocí zmítá,
ve dne on stínu své mladé ženy
často nevěří, jeho se leká,
v noci on ze snu křičí, volá,
a lupiče své ženy do potu stíhá.
Bylo-li jaké dříve v Ivanovně lásky,
láska i ta k muži zvadla, — uchladla;
ona pláče za mužem — muž jinák vykládá,
ona truchlí a bledne — muž jinák soudí;
och, veliké ty hoře, jak tobě ujíti,
jak sužitele toho a trapiče zbyti!

I projíždí jednou na koni za jitra
hlasatel carský ulice po Moskvě,
o nemoci carově on provolává,
ku pomoci každé duše on přivolává,
slibuje veliké dary, carské milosti;
těžkátě nemoc cara zastihla,
tož Borisa cara Feodoroviče,
lítá zůří mu bolest po oudech,
jak by pod nohama plamen vyšlehoval;
všickni lékařové rozutíkali se,
nevědouce rady a hlavy střehouce.

A Marja Ivanovna stojíc u okna
jedva provolání porozuměla,
zlá se myšlénka v hlavě namanula;
ona poskočí na rychlé nohy,
ona se zamkne do své komnaty,
tajný list piše k caru velikému,
v listě oznamuje a lest zahaluje:
„Veliký care, slavný hosudare!
A jest člověka v kamenné Moskvě,
který nemoc tvou umí uzdraviti,
mohl by život tvůj drahý zachovati,
kdyby k tobě nechoval kamenna srdce,
proti tobě nestál odpornou duší,
člověk ten po jménu bojařín Maxim.“
A když Ivanovna zlý list napsala,
po důvěrné služce k dvoru odeslala;
Borisa list dochází, on jej pročítá,
bez prodlení Maxima k sobě obesílá,
a obeslav jej, mluví k bojařínu:
„Hoj, an jsi Maxim, bojařín mi známý!
známý pro nenávist ke mně, caru tvému,
tožť i známý po rozumu tvém léčitelském,
ty spomoz, uzdrav choré oudy moje,
a nechceš-li z lásky ke mně hosudaru,
učiň z lítosti co k bližnímu svému;
chciť velikou milostí tebe obmysliti.“

Jak tu podivil se a uleknul Maxim,
on svou přepodannou lásku osvědčuje,
on svou neumělost v lécích objevuje,
vše přísahou tvrdí a Bohem dokládá.
I nevěří car Boris slovům bojařína,
a po hněvu svém velí, po rozkazu carském,
buď z nemoci těžké i hned vyléčiti,
buď hlavu úpornou pod meč položiti.
Nastala tu bída na bojařína,
tuhá nevole Maxma zasáhla,
on na své mysli nedlouho přemítá;
z dvojíhoť zlého jedno vyvoliti,
snad náhodou šťastnou lze smrti ujíti,
ze lstivých osídel vrahem položených.

I káže on Maxim zeliny snášeti,
i všeliké byliny velí přinášeti,
jaké kdy od rodu slyšel jmenovati,
jaké kdy na zemi viděl vyrostati.
On byliny vaří, proměšuje, cedí;
z jedněch carovi nápoj připravuje,
jiné mu na choré oudy přikládá,
hojí, léčí ho den první, léčí druhý,
a dne třetího — divu velikého!
car bolesti pozbyl — car s lože vstává,
vyzdravěl, pozbuda vší nemoci tíže.
I promluví car Boris k lékaři svému,
půl po hněvu mluví, půl po milosti:
„Hoj, lékaři můj, Maxim-bojaříne!
chci za tvé léky tebe darovati,
chci za tvou vzpouru tebe pokárati:
knutem pokárati, dvory darovati,
ty kolik ran přijmeš na tělo svoje,
dle počtu přijmeš i dvorů v dvoje.“
Maxim rány přijímá, car dvory počítá;
padlo na Maxima všeho devět ran,
nelíbo desáté již se podvoliti
ani za carstva půl moskevského.
i vyplatil car dvorů osmnácte,
podařil jej Maxima též mnohým stříbrem,
a snad uléčil Boris i svými léky
Maximovo lakomství ženiny krásy,
jako on z náhody hosudara svého.