Obyčejný život/XXX.

Obyčejný život Karel Čapek
XXIX.	XXX.	XXXI.

Údaje o textu
Titulek:	XXX.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

A ještě docela ne. Ještě zbývá jeden příběh – nebo spíš kousek příběhu. Epizoda, která nezapadá do žádné jiné souvislé historie a stojí sama o sobě, kde se vzala, tu se vzala. Propána, jaképak okolky, nebudu pořád brát ohled na svou skromnost. To, co jsem dělal za války, byla zatracená kuráž, – řekněme třeba, i hrdinství. Vzdyť na to byl válečný soud a oprátka, to bylo jako houska na krámě, a já to docela dobře věděl. Ani jsem to neprovozoval moc opatrně, až na to, že jsem nedával nic písemného; mluvil jsem o těch věcech s desítkami konduktérů, mašinistů i pošťáků, – kdyby se některý podřekl nebo to píchnul, bylo zle pro mne i pro ty druhé. Přitom jsem necítil nic hrdinského a povznášejícího, žádná národní povinnost, žádné obětovat život nebo jiné takové vznesené myšlenky; jenom jsem si řekl, že by se něco takového mělo dělat, nu a tak se to dělalo, jako by se to rozumělo samo sebou. Dokonce jsem se trochu styděl, že jsem s tím nezačal dřív; viděl jsem, že ti druzí, ti tatíci, ti konduktéři a topiči na to jen čekali, aby něco mohli dělat. Například ten brzdař, pět dětí měl, a řekl jenom: „Jo, pane přednosta, nemaj starost, já to vyřídím.“ Také on mohl viset, a věděl to. Ani jsem už nemusel našim říkat, a přišli sami, sotva jsem je znal. „Munice jde na Itálii, pane přednosto, tam se něco semele.“ A bylo to. Teď vidím, jak to bylo neopatrné – od nich i ode mne, ale to tehdy nepadalo jaksi vůbec na váhu. Říkám tomu hrdinství, protože ti lidé byli hrdinové; já jsem nebyl o nic lepší než oni, jenom jsem tomu dával trochu té organizace.

Zablokovali jsme všechna nádraží, kde to šlo, i stanici starého pána. Stalo se mu tam neštěstí, a starý pán se z toho pomátl a zemřel. Věděl jsem, že jsem mu to udělal já, měl jsem ho upřímně rád, ale v tu chvíli mi to bylo docela jedno. To, čemu se říká hrdinství, není žádný veliký cit, nějaké nadšení či co; je to jakýsi samozřejmý a skoro slepý mus, takový strašně objektivní stav; pohnutky sem, pohnutky tam, jde se do toho a basta. Ani vůle to není, člověk je tím jako vlečen a raději o tom moc nepřemýšlí. A žena o tom nesmí vědět, to není pro ženské. Tedy to všecko je docela jednoduché a nepotřeboval bych se k tomu vracet; ale teď jde o to, jak to souvisí s těmi druhými životy, které jsem vedl.

Ten idylický pan přednosta, ne, to nebyl žádný hrdina; nejmíň mu zajisté leželo, aby řídil cosi jako sabotáž svých milovaných drah. Ovšem idylický pan přednosta byl té doby téměř ztracen; jeho vzorné nádraží uvedl delirantní setník ve stav špinavého blázince; pro svědomitého pana přednostu už nebylo v tomto světě místo. Ten s lokty, ne; ten by tolik neriskoval a řekl by si, co já z toho mám; ono to, víme, mohlo dopadnout špatně a zdálo se většinou, že to císař pán spíš vyhraje. A pak, v téhle věci člověk nemohl a nesměl myslet na sebe; jakmile by začal uvažovat, co ho čeká, spadlo by mu srdce do kalhot, a byl by konec. Spíš to byl takový pocit, čert mne vem a pendrek záleží na mém životě; jen tak se to dalo vydržet. Ne, ten s lokty s tím neměl co dělat. A hypochondr, který se věčně bál o svůj život, teprve ne; divné, že se tomu podnikání ani nebránil. Romantik, ne. Ono to nebylo za mák romantické, ani špetka nějakého snění nebo dobrodružství; tak naprosto střízlivé a věcné to bylo, jen docela maličko divoké, jen potud, že jsem cítil potřebu pít rum; ale to snad náleželo k tomu chlapství, které nás pojilo. Byl bych se chtěl držet s těmi brzdaři a konduktéry kolem krku, pít s nimi a hlaholit, hoši, kluci drazí, zazpívejme si! Já, který jsem byl po celý život samotář! To bylo to nejkrásnější na věci, to splývání – s těmi druhými, ta mužská láska ke kamarádům. Žádné sólové hrdinství, ale radost z té nádherné party, kruci, my železničáři, my jim to ukážeme! Ne že by o tom padlo slovo, ale cítil jsem to, a myslím, že jsme to cítili všichni. Tak vida, teď se naplnilo, co chybělo mému dětství; už nesedím u své ohrady z třísek, já jdu s vámi, hoši, jdu s sebou, kamarádi, ať je to do čeho chce! Rozplynula se má osamělost, byla tu naše společná věc; už nebylo jenom já, a to se to šlo, pane, to byl ten nejlehčí kus cesty. Ano, lehčí a dobřejší než láska.

Myslím, že tenhle život vůbec nesouvisel s těmi druhými.

Můj bože, a ještě jiný život, na který bych byl nadobro zapomněl. Jiný a skoro opačný než tenhle a než všechny ostatní, – vlastně jenom takové divné okamžiky, které jako by náležely do docela jiného života. Například – taková touha být něco jako žebrák u chrámových dveří; touha nic nechtít a všeho se vzdát; být chudý a sám a v tom nacházet zvláštní radost nebo svatost, – nevím, jak bych to řekl. Napríklad jako dítě, ten kout mezi prkny; měl jsem to místo hrozně rád, že bylo takové malé a opuštěné, a bylo mi tam krásně a dobře. U nás chodili každého pátku místní žebráci hromadně žebrat od domu k domu; chodíval jsem s nimi, nevím proč, a modlil jsem se jako oni a jako oni jsem huhlal „zaplať pámbu, naděl pámbu“ u každých vrat. Nebo to plaché, krátkozraké děvče, – v tom byla taky ta potřeba něčeho pokorného, chudého a opuštěného, i ta zvláštní, skoro pobožná radost. A to bylo pořád: třeba to náraziště na poslední stanici světa, nic než rezavé koleje, pastuší tobolka a suchá travina, nic než právě konec světa, místo opuštěné a k ničemu dobré; tam mně bylo nejlíp. Nebo ty besedy v lampářově boudě: byla tak malá a těsná, bože, tady by se dalo dobře žít! I na svém nádraží jsem měl takový kout, bylo to mezi skladištěm a plotem; nic než rez, střepy a kopřivy, – sem už nepřijde nikdo, leda Bůh, a je to smutné a usmířené jako marnost všeho. A pan přednosta u toho někdy stál třeba hodinu s rukama na zádech a nazíral marnost všeho. Přiběhli zřízenci, – máme to snad uklidit? Ne, jen to nechte, jak to je. Toho dne už jsem se nedíval napravo a nalevo, co lidé dělají. Nač pořád robit to nebo ono? Prostě být a nic víc: to je taková tichá a moudrá smrt. Já vím, bylo to svým způsobem popírání života; právě proto to nespadá do žádné jiné souvislosti; bylo to jenom a nedálo se to, neboť není žádných událostí, kde vše je marnost.