Obyčejný život/XXXI.
Obyčejný život Karel Čapek | ||
XXX. | XXXI. | XXXII. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | XXXI. |
Autor: | Karel Čapek |
Zdroj: | ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF) |
Vydáno: | ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985 |
Licence: | PD old 70 |
Tak kolik je to životních dějů: čtyři, pět, osm. Osm životů, které skládají můj život; a já vím, kdybych měl víc pokdy a jasnější hlavu, že by se jich našla ještě řada, třeba docela nesouvislých, třeba takových, které byly jen jednou a trvaly jenom okamžik. A možná že ještě víc je těch, na které vůbec nedošlo; kdyby můj život probíhal jinak, kdybych byl něčím jiným nebo mě potkaly jiné příhody, snad by se ve mně vynořily ještě docela jiné – řekl bych osoby, schopné počínat si jinak než já. Kdybych třeba měl jinou ženu, mohl ve mně vyvstat člověk svárlivý a popudlivý; nebo za některých okolností bych se snad choval jako lehkomyslný člověk; nemohu to vyloučit, nemohu vyloučit nic.
Přitom vím docela dobře, že nejsem nějaká zajímavá a složitá, rozpolcená nebo bůhvíjaká osobnost; myslím, že to nikdy nikoho o mně nenapadlo. Co jsem kdy byl, byl jsem naplno, a co jsem dělal, dělal jsem, jak se říká, celou duší. Nikdy jsem o sobě nehloubal, nebylo ani proč; je tomu několik neděl, co jsem začal toto psát, a sám jsem se těšil, jaký to bude pěkný a jednoduchý děj, udělaný jako z jednoho kusu. Pak jsem na to přišel, že jsem té jednoduchosti a jednolitosti tak drobet napomáhal, třeba bezděky. Člověk prostě má určitou představu sám o sobě a o svém životě, a podle toho vybírá nebo i trochu upravuje fakta, aby mu tu představu potvrdila. Myslím, že jsem zprvu chtěl psát cosi jako apologii obyčejného životního údělu, tak jako slavní a neobyčejní lidé píší ve svých vzpomínkách apologii svých neobyčejných a vynikajících osudů; řekl bych, že oni také všelijak napomáhají své životní historii, aby z ní udělali jednotný a pravděpodobný obraz; ono to vypadá možnější, když se tomu dá nějaká jednotící linie. Teď to vidím: jakápak možnost! Život člověka je spousta různých možných životů, ze kterých se uskuteční jenom jeden, nebo jenom několik, zatímco ty druhé se projeví jen kuse, na chvíli nebo vůbec nikdy. Tak nějak si teď představuju historii každého člověka.
Řekněme můj případ, – a já nejsem jistě nic zvláštního. To bylo několik osudů, které se ustavičně proplétaly; jednou převládal ten a jednou onen; pak byly některé, které už nebyly tak trvalé a zdají se být spíš jenom ostrovy nebo epizodami v tom úhrnném životě – jako třeba případ básníkův nebo příběh hrdinský. A zase jiné, které byly jenom takovou trvalou a neurčitě prokmitající možností, jako ten romantik nebo ten, jak bych tomu řekl, žebrák u chrámových dveří. Ale přitom, ať jsem žil kterýkoli z těch údělů nebo byl kýmkoli z těch figur, byl jsem to vždycky já, a to já bylo pořád totéž a neměnilo se od začátku až do konce. To je to divné. Je tedy to já cosi, co je nad těmi figurami a jejich osudy, něco vyššího, jediného a jednotícího, je to snad to, čemu říkáme duše? Ale vždyť to já nemělo žádný svůj obsah, jednou bylo tím hypochondrem a jednou tím hrdinou, a nebylo ničím, co by se vznášelo nad nimi! Vždyť bylo samo o sobě prázdné, a aby vůbec bylo nějaké, muselo si vypůjčit jednu z těch postav a její život! Bylo to trochu tak, jako když jsem, klouček maličký, vylezl na ramena tovaryši Francovi a pak jsem se cítil silný a veliký jako on; nebo když jsem se vedl za ruku s tatínkem a cítil jsem se vážný a důstojný jako on. Nejspíš se to já jenom vezlo na těch životech; tuze chtělo a potřebovalo být někým, a proto si musilo přisvojit ten nebo onen život –
Ne, ještě jinak. Řekněme, že člověk je něco jako zástup lidí. V tom zástupu putuje, dejme tomu, obyčejný člověk, hypochondr, hrdina, ten s lokty a bůhví kdo ještě; je to pomíchaný houfec, ale má společnou cestu. Vždycky někdo z nich je v čele a vede kus cesty; a aby bylo vidět, že vede, mysleme si, že nese v ruce standartu, na které je napsáno Já. Tak, teď on je Já. Je to jen slovo, ale takové mocné a velitelské slovo; dokud je tím Já, je pánem zástupu. Potom se protlačí dopředu zase někdo jiný z houfu, nu, a teď on nese tu standartu a je tím vedoucím Já. Řekněme, že to Já je jenom taková pomůcka, takový prapor udělaný jen proto, aby ten hlouček měl něco v čele, co představuje jeho jednotu. Kdyby nebylo zástupu, nebylo by třeba ani toho společného odznaku. Zvíře snad nemá žádné já, protože je jednoduché a žije jenom svou jedinou možnost; ale čím jsme složitější, tím víc musíme sami v sobě uplatňovat to Já a zvedat je co nejvýš; pozor, toto jsem Já.
Tak vida, zástup; zástup, který má svou jednotu i své vnitřní napětí a konflikty. Třeba někdo v něm je ten nejsilnější, tak silný, že vyniká nad všechny druhé. Ten ponese to Já od začátku do konce a nepřenechá je jiným rukám. Takový člověk se bude co živ jevit jako udělaný z jednoho kusu. Nebo je v tom houfu někdo, kdo se líp než druzí hodí pro to povolání nebo prostředí, ve kterém člověk žije, a ten potom bude tím vedoucím Já. Jindy nese to Já ten z hloučku, kdo vypadá nejdůstojněji a jaksi reprezentativně; pak si člověk s potěšením řekne, vida, jak jsem mužný a ušlechtilý! Nebo je v tom houfu taková ješitná, umíněná, samolibá osobička; ta bude hledět, aby ona měla v rukou tu standartu, a bude se v člověku vrtět a nadouvat, jen aby měla vrch; a pak si člověk myslí, já jsem takový a takový, já jsem korektní úředník nebo já jsem muž zásad. Někteří v tom houfu se nemají rádi; někteří zase drží dohromady a tvoří kliku nebo většinu, která se potom dělí o to Já a nepustí ty druhé k moci. U mne to býval ten obyčejný člověk, ten s lokty a hypochondr, kteří se spolčili v jakousi partu a podávali si mé Já z ruky do ruky; měli to dobře scuknuto a podrželi vrch po většinu mých dnů. Někdy byl ten s lokty zklamán, někdy ten obyčejný člověk povolil z dobroty nebo rozpaků, někdy selhal hypochondr z chabosti vůle; pak přešla má standarta na chvíli do jiných rukou. Ten obyčejný člověk byl nejsilnější a nejvytrvalejší, takový tahoun; proto byl mým Já často a nejdéle. To nízké a zlé se nestalo nikdy mým Já; když přišla jeho chvíle, byla standarta, abych tak řekl, skloněna k zemi; nebylo žádného Já, byl jenom chaos bez vedení a jména.
Já vím, je to jen obraz; ale je to jediný obraz, na kterém mohu vidět celý svůj život, ne rozvinutý v čase, ale celý najednou, se vším, co bylo, a ještě s nekonečně mnohým, co nad to mohlo být.
Můj bože, takový zástup, vždyť je to vlastně drama! Po celý čas se to v nás potýká a vyřizuje si to svůj věčný spor. Každá z těch vedoucích osob by se chtěla zmocnit celého života, chce být v právu a stát se tím uznaným Já. Ten obyčejný člověk chtěl opanovat můj celý život, i ten s lokty, i ten hypochondr; to byl zápas, to byl tichý a zuřivý zápas o to, kým mám být. Takové divné drama, kde lidé na sebe nekřičí a nejdou na sebe s noži; sedí u jednoho stolu a dohovořují se o běžných a lhostejných věcech; ale jak to mezi nimi leží, Kriste, jak napjatě a nenávistně to mezi nimi leží! Ten obyčejný dobrák tím trpí mlčky a bezmocně; nemůže zakřičet, neboť je povaha trochu služebná; je rád, když se může po uši zabrat do práce, aby zapomněl na ty druhé. Hypochondr, ten si smočí jen někdy; myslí příliš na sebe sama a roztrpčuje ho, že jsou také jiné zájmy než on; bože, jaká otrava, ti druzí se svými hloupými starostmi! A ten s lokty dělá, jako by necítil tu nepřátelskou a dusnou atmosféru; naparuje se, ironizuje a ví všechno líp, to by mělo být takhle a ono onak, toto je zbytečné a mělo by se dělat tamto, z čeho kouká nějaký úspěch. A romantik, ten vůbec neposlouchá, myslí na nějakou krásnou cizinku a neví, co se děje. Pak je tam z milosti trpěn chudý a pokorný příbuzný, takový žebráček boží; ten nic nechce a nic nemluví, jenom si šeptá, kdoví co si to šeptá tajemného a tichého; třeba by mohl ošetřovat hypochondra a šeptat mu to do ucha, ale ti páni ho neberou na vědomost, kdepak, takového slabomyslného, trpného prosťáčka! A ještě je tam něco, o čem se nemluví; někdy to někde zaharaší a zalomcuje jako strašidlo, ale ti páni u stolu se jen trochu zamračí a mluví dál o svých záležitostech, jako by se nic nestalo; jen po sobě střílí očima o něco podrážděněji a nenávistněji, jako by jeden druhému kladl za vinu, že tu je něco, co lomcuje a straší. Divná domácnost. Jednou tam vtrhl někdo, byl to básník; obrátil všechno vzhůru nohama a strašil hůř než to strašidlo; ale i druzí, ti sebe dbalí, ho nějak vytlačili z té slušné a skoro ctihodné domácnosti, – to už je dávno, hrozně dávno. A jednou tam přišel jeden takový chlap, to byl ten hrdina; nedělal žádné okolky a začal komandovat jako v pevnosti, hoši, musí se do toho, a tak. A vida, jaké to bylo mužstvo: ten s lokty se mohl přetrhnout samou horlivostí, a obyčejný člověk měl síly za dva, a hypochondr najednou cítil s úlevou, pendrek záleží na mém životě. To byla doba, hoši, to byla chlapácká doba! A pak bylo po válce a ten hrdina tu už neměl co dělat; to si ti tři, panečku, oddychli, když byl ten vetřelec tentam! Tak, teď je to tady, chválabohu, zase naše.
Vidím to jako nějakou scénu, tak živě a určitě. To tedy je ten celý život, tohle drama bez děje, a teď už je pomalu konec; už i ten věčný spor se jaksi vyřídil. Vidím to jako nějakou scénu. Ten s lokty už nemluví povýšeně, nekáže, co by se mělo dělat, má hlavu v dlaních a dívá se do země, Ježíši Kriste, Ježíši Kriste! Ten obyčejný dobrák neví, co by řekl; je mu strašně líto toho muže, toho ctižádostivého egoisty, který mu zkazil život; nu, co dělat, nebyl to úspěch a už na to nemysli. Ale zato sedí u stolu ten žebráček boží, ten chudý, který nic nechce, drží za ruku hypochondra a něco šeptá, jako by se modlil.