Obyčejný život/XXIX.

Obyčejný život Karel Čapek
XXVIII.	XXIX.	XXX.

Údaje o textu
Titulek:	XXIX.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Souvislá historie života. Můj bože, co s tím teď mám dělat? Vždyť přece je pravda, že jsem byl obyčejný a celkem šťastný člověk, jeden z těch, kteří dělají poctivě svou práci; to je to hlavní. Vždyť tenhle život se ve mně utvářel odmalička; v něm nechal svou stopu tatínek v modré zástěře, nakloněný nad fošnami a hladící hotové dílo; a ti všichni kolem, kameník a hrnčíř, kupec, sklenář a pekař, vážně a pozorně zabraní do své práce, jako by nic jiného na světě nebylo. A když bylo něco těžkého a bolestného, prásklo se dveřmi a šlo se dělat tím horlivěji. Život, to nejsou události, to je práce, to je naše ustavičné dílo. Ano, je to tak; i můj život bylo takové dílo, do kterého jsem se zabral až po uši. Nebyl bych si věděl rady bez nějakého kutění; když už jsem musel jít na odpočinek, koupil jsem si tady ten domek a zahrádku, abych měl co robit; sázel jsem a kypřil, plel a zaléval, chválabohu, byla to práce, do které se člověk zabere, až neví o sobě a o ničem než o tom, co dělá; ano, byla to tak trochu malinká ohrada z třísek, ve které jsem seděl na bobečku jako dítě; ale dožil jsem se na ní mnohé radosti, dožil jsem se i pěnkavky, která se na mne podívala jedním okem, jako by se ptala: Co ty vlastně jsi? – Já jsem takový obyčejný člověk, pěnkavko, jako ti druzí, co žijí za plotem; teď jsem zahradník, ale tomu mě naučil starý pán – ono se skoro nic neděje nadarmo, takový je ve všem divný a moudrý pořádek, taková je to rovná a nutná cesta. Od malička až sem. Tak, to je ta souvislá historie o člověku. Tahle prostá a pedantická idyla, ano.

Amen a ano, je to pravda. Ale ona je tady ještě jedna historie, která je taky souvislá a taky tak pravdivá. To je ta historie o někom, kdo chtěl jaksi vyniknout nad to malé prostředí, v němž se narodil, nad ty truhláře a kameníky, nad své kamarády, nad svou školní třídu, pořád a pořád. To je taky od malička a jde to až po sám konec. A je to život udělaný z docela jiné látky, takové neuspokojené a nafukující se, která chce pořád víc místa pro sebe. Člověk už nemyslí na práci, ale sám na sebe a na to, aby byl víc než druzí. Neučí se proto, že by ho to těšilo, ale proto, že chce být první. I když chodí s panenkou přednostovou, nadýmá se v duchu, že má něco víc než telegrafista nebo pokladník. Pořád to já, jenom to já. Vždyť i v manželství zabírá pro sebe pořád víc a víc místa, až je jen on a všechno se točí kolem něho. Tak teď by mohl mít dost, ne? To je právě to, že nemá; když všeho dosáhl, čeho mu bylo třeba, musí si najít nové a větší místo, kde by se zase pomalu a jistě rozpínal. Ale jednou to má konec, to je to smutné, a špatně to dopadlo; zničehonic je člověk starý a k ničemu a sám, a je ho čím dál tím menší hromádka. Tak tohle byl celý život, pěnkavko, a já nevím, byl-li ze šťastné látky.

Pravda, potom je tady třetí příběh, taky tak souvislý a taky už od malička; to je ten o tom hypochondrovi. V téhle historii vězí maminka, já vím; to ona mě tak rozmazlila a naplnila strachem o sebe. Tenhle člověk, to byl jakoby slabý a neduživý bratříček toho s lokty; oba sobci, jen co je pravda, ale ten s lokty byl výbojný a ten hypochondr defenzívní; ten se jenom bál o sebe a chtěl to mít třeba skromné, jenom když bezpečné. Nikam se nedral, hledal jen přístav a závětří – patrně proto se stal úředníkem a oženil se a ohraničil sebe sama. Nejlíp se snášel s tím prvním člověkem, s tím obyčejným a hodným; práce se svou pravidelností mu dávala dobrý pocit jistoty a skoro útulku. Ten s lokty byl dobrý k tomu, že opatřoval jakýsi blahobyt, i když jeho neuspokojená ctižádost někdy rušila opatrné pohodlí hypochondrovo. Vůbec ty tři životy se jakžtakž srovnávaly, třebaže spolu nesplývaly; ten obyčejný člověk dělal svou práci, nestaraje se o nic jiného; ten s lokty ji dovedl prodat, ale také ponoukal, dělej tohle a tamto nedělej, z toho nic nekouká; nu, a hypochondr, ten se nanejvýš ustaraně chmuřil: jen se nepřetrhnout a všeho s mírou. Takové tři různé nátury, a nebylo celkem mezi nimi svárů; shodli se mlčky a snad i na sebe brali jisté ohledy.

Ty tři osoby, to byly, abych tak řekl, mé životy legitimní a manželské; o ně se sdílela má žena a vešla s nimi ve svazek věrný a solidární. Pak tu byla další historie, to byl ten romantik. Řekl bych: kamarád hypochondrův. Osobnost velmi potřebná, aby jaksi vynahradila, čeho si hypochondr odpíral: dobrodružství a velkodušnost. S těmi druhými o tom nebyla řeč; ten s lokty byl příliš věcný a střízlivý, kdežto ten obyčejný člověk byl – nu, takový obyčejný a bez fantazie. Zato hypochondr, ten to měl ukrutně rád; něco se prožije, něco napínavého a nebezpečného, a člověk je přitom v bezpečí doma; je dobře mít v rezervě takové dobrodružné a rytířské já. Provázelo mě od dětství, náleželo nutně a hluboce do mého života, ale ne do mého manželství; o téhle osobnosti má žena nesměla vědět. Snad měla také své jiné já, které nemělo co dělat s jejím domácím životem ani s její láskou manželskou; o tom však nic nevím.

Ale potom je tu ten pátý děj, a tahle historie je taky souvislá a pravdivá; začíná se už v mém chlapectví. To byl ten zavržený život, se kterým žádný z těch druhých nechtěl mít nic společného. Ani vědět se o něm nesmělo, jen někdy… v nejpřísnější samotě a skoro potmě, potají a úkradem se to smělo tak trochu prožívat; ale bylo to tu pořád, zlé a všivé a nesmírně zavržené, a žilo to na svou pěst. To už jsem nebyl já ani nějaký on (jako byl ten romantik), nýbrž jakési ono, něco tak nízkého a potlačeného, že už to nedávalo žádnou osobnost. Všecko, co bylo poněkud já, se toho s odporem stranilo; snad se toho dokonce hrozilo – jako něčeho, co je proti mému já, co je zkáza nebo sebezničení, nevím, jak bych to řekl. Já víc nevím, já víc nevím; vždyť já to sám neznám, nikdy jsem to neviděl celé, vždycky jenom jako něco, co tápá naslepo a potmě – Nu ano, jako v boudě zavřené na petlici a nečisté, jež páchne po zvířeti.

A pak tu byl – ne celý příběh, ale jenom fragment. Případ básníkův. Nemohu si pomoci: cítím, že ten básník měl víc co dělat s tím nízkým a utajeným než s čímkoliv jiným, co bylo ve mně. V něm bylo ovšem něco vyššího, – ale stál na tamté straně, a ne na mé. Bože, kdybych to dovedl říci! Jako by to chtěl nějak vysvobodit, jako by se pokoušel udělat z toho člověka nebo ještě víc než člověka. Ale na to by snad musela být nějaká boží milost nebo zázrak, – proč pořád myslím na anděla mávajícího křídly? Snad že to nevykoupené zápasilo s nějakým andělem spásy; někdy to toho anděla vyválelo ve svinstvu a někdy se snad zdálo, že to zlé a zavržené bude očištěno. Jako by do té tmy vnikalo štěrbinami nějaké prudší a oslňující světlo, tak krásné, že i ta nečistota se zdála něčím silně a úžasně zářit. Snad se to nevykoupené mělo stát ve mně duší, já nevím. Vím jenom, že se to nestalo; zavržené zůstalo zavrženo, a básníka, jenž neměl co činit s tím, co bylo mé uznané a legitimní já, vzal čert; nebylo pro něho místa v těch druhých historiích.

To tedy je inventář mého života.