Obyčejný život/XXI.

Obyčejný život Karel Čapek
XX.	XXI.	XXII.

Údaje o textu
Titulek:	XXI.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

A pořád to je, jako bych rozeznával dva hlasy, které se sváří; jako by se dva lidé tahali o mou minulost a každý si jí chtěl přisvojit co největší kus.

A co ta léta na gymnáziu, pamatuješ se?

Ano; a abys věděl, já ti je nechám. Beztoho nestála za mnoho; ta nezralost a ten bolavý pocit méněcennosti, to celé dříčství venkovského študenta – prosím, jen si to nech!

Nu, nu, jen nemluv; jako by to nic nebylo, to sklízení školních vavřínů; ta rozkoš, být první ve třídě, vždycky mít hotové úkoly a vždycky umět; aspoň v něčem být nad ty druhé, nad ty živější a kurážnější, že? A pro tyhle úspěchy sedět až do tmy s pěstmi na uších a dřít, – vždyť na to padlo celých osm let!

Celých ne, to zase neříkej; byly také jiné věci, hlubší.

Například?

Například to přátelství s tím chudákem kamarádem.

Ach, ten; já vím, ten těžkopádný, nenadaný hoch. Krásná příležitost cítit nad někým svou ohromnou převahu a vědět, že je uznávána. To nebylo přátelství, člověče; to byla horoucí a náruživá vděčnost za to, že někdo na světě pokorně uznává tvé vynikání.

Ne, tak to nebylo! A co láska k tomu plachému, krátkozrakému děvčeti?

Nic, hloupost; jednoduše puberta!

To nebyla jenom puberta!

A k tomu nedostatek odvahy. Ti druzí, holenku, to dovedli s děvčaty jinak, všaks jim nemálo záviděl jejich kuráž; a ty, nu: co jiného než zalézt do kouta a udělat si tam svou ohradu z třísek, svůj uzavřený svět. Protože v tom otevřeném bys to, víme, nevyhrál. Ani u děvčat, ani mezi hochy. To máš pořád tu historii: pořád to zklamané dítě, které má svůj svět a uchváceně šeptá: Na puť puť puť!

Přestaň!

A tak tedy mi vysvětli ten rok v Praze, ten zmařený a pitomý rok v Praze. Ten rok, kdy jsem se flákal s básníkovou partou a psal verše a kašlal na všecko.

– – Nevím. Ten rok mně dost nejde dohromady.

Mně také ne.

Počkej, něco se přece jen vysvětlit dá. Tady máme snaživého mládence; vychodil školu a myslí si, teď že mu patří svět. Doma by už mohl dělat pána a cítit se důležitý a veliký; ale sotva přijde do města, i pro Kristovy rány, teď teprve do toho jak náleží spadl, do té paniky méněcennosti, bezradnosti, ponížení a já nevím čeho. Kdyby byl měl pokdy, aby kolem sebe udělal svou idylickou ohradu z třísek, byl by se do ní zachránil –

Jenže bohužel se ho ujal básník.

Ano. Ale jen si vzpomeň, jak to bylo. Vždyť to byl také takový uzavřený koutek; ty hospůdky, ten kroužek pěti nebo kolika lidí, – člověče, to bylo po čertech malé, menší než truhlářský dvorek. A kašlat na všecko, to aspoň je iluze vynikání.

A psát verše?

Ty byly špatné. Psal verše, aby se mohl stavět na špičky. To byla jenom maska jeho zraněného a neukojeného sebecitu. Měl se pořádně učit, a bylo mu dobře; byl by dělal s úspěchem zkoušky a cítil by se jako malý pánbůh.

Počkej, to bych se nebyl dostal k železnicím; musil jsem nějak vyklouznout z univerzity, abych mohl hledat místo u dráhy. Bylo přece nutno, abych se dostal k železnicím, že?

Nebylo nutno.

Prosím tě, to je k smíchu; co bych mohl dělat jiného?

Cokoliv. Člověk s lokty se ujme všude.

Proč tedy jsem hledal zrovna místo u dráhy?

Nevím. Snad náhodou.

Tak já ti povím: z náklonnosti. Protože stavba železnice, to byla největší událost mého dětství.

A když jsem byl na gymnáziu, byla to má nejmilejší procházka navečer: jít na most, který přepínal nádraží, a dívat se dolů na červená a zelená světýlka, na koleje a lokomotivy –

Já vím. Po tom mostě chodívala stará, ohavná prostitutka; vždycky se o tebe otřela, když chodila sem a tam.

To sem ovšem nepatří.

Ne, to sem ovšem nepatří.

Čestné slovo: to byla má předurčená cesta; měl jsem železnice rád, to je to celé. Proto jsem se k nim dal.

Nebo proto, že kdosi v Praze na nádraží prožil takové pokoření, pamatuješ se? Holenku, zjítřený sebecit je strašná síla, jmenovitě, víme, u některých snaživých a ctižádostivých lidiček.

Ne, tak to není! Já vím, já vím, že to bylo z lásky k věci. Což bych jinak mohl být ve svém povolání tak šťasten?

– – Já o žádném zvláštním štěstí nevím.

Prosím tě, co ty vlastně jsi?

Já jsem přece ten s lokty.

Ať to bylo jakkoli: uznej aspoň to, že jsem ve své práci našel sebe sama a svůj pravý život.

Něco na tom je.

Tak vidíš.

Jenže ono to není tak jednoduché, kamaráde. Cože tehdy předcházelo? Verše a holky, takové to náramné opojení životem, viď? Dohromady chlast a poezie, svinstvo a velikášství, revolta proti já nevím čemu a ožralý pocit, že v nás kypí něco bůhvíjak ohromného a odpoutaného. Jen si vzpomeň.

Já vím.

A to je ta příčina. V tom to vězí, abys věděl.

Počkej, cože v tom vězí?

To je jasné, ne? Tys přece cítil, že tvé verse nestojí za nic a že něčím takovým nemůžeš vyniknout. Že na to nemáš ani dost nadání, ani dost osobnosti. Že se nevyrovnáš těm druhým kumpánům v pití, v cynismu, v holkách a v ničem. Oni byli ti silnější a smělejší, a ty, ty ses pokoušel je napodobit; já vím, co tě to stálo, ty strašpytle. Snažil ses, jen co je pravda, ale to bylo jenom z jakési ctižádosti: koukejte, i já jsem prokletý básník se vším všudy, co k tomu náleží. A přitom byl v tobě pořád takový střízlivý, malodušný a varovný hlásek: pozor, nestačíš. To už se v tobě svíjelo tvé ješitné sebevědomíčko, to už byla zklamána tvá snaživost někým být. To byla porážka, člověče. Pak už ti nezbylo než koukat, jak by ses z toho zachránil; nu, chválabohu, našlo se místečko u železnic, a vystřízlivělý poeta byl tuze rád, že se může obrátit zády k své krátké sice, ale dostatečně prohrané bohémské minulosti.

To není pravda! Dostat se k železnicím, to byla má vnitřní nutnost.

Ale ano. Ta porážka byla také vnitřní nutnost, a ten útěk byl také vnitřní nutnost. A jak si ten bývalý poeta liboval, že se konečně stal celým a zralým mužem! Jak povýšeně a útrpně se najednou dívá na své včerejší kumpány, na ty nezralé flákače, kteří ještě nevědí, co je pravý a vážný život! Už ani mezi ně nejde a zapadá do strejcovských hospůdek, kde si počestní tatíci vykládají své starosti a rozumy. Najednou se hledí připodobnit těm malým, rozšafným lidem; to se ví, dělá ctnost ze svého ústupu; už žádné velikášství, jenom tak trochu se vypínat svou hořkou, jízlivou rezignací; to si ještě vylévá žáhu, ale časem přejde i to. Od té doby se nepodíval ani na jediný verš; pohrdá jimi a skoro je nenávidí, neboť je považuje za něco nedůstojného zralých, praktických a reálných mužů.

Nenávidí, to je trochu silné slovo.

Tedy řekněme: cítí k nim odpor. Připomínají mu totiž jeho porážku.

A tady jsi u konce. Dál už byl ten pravý, skromný a důkladný život, ten obyčejný a dobrý život.

Až na tu poslední stanici na světě.

To byla rekonvalescence, to souviselo s plícemi. Nech být, člověk nedozrává tak rychle. Ale tam a potom na nádraží starého pána, to už jsem vjel na tu pravou kolej života.

Poslechni, proč sis vlastně namluvil přednostovu dceru?

Protože jsem ji miloval.

Já vím; ale já (já jsem ten druhý, víš?) – já jsem si ji namluvil proto, že byla přednostovou dcerou. Ono se tomu říká kariéra per vaginam, že? Vzít si bohatou nebo vzít si dceru nadřízeného, to známe; „ucházet se tak trochu o princeznu“, což? Člověk tím jaksi zvyšuje svou vlastní hodnotu.

To je lež! na to jsem nepomyslel ani ve snu!

Ale já ano, a dokonce náramně bděle. Starý pán je oblíbený a může zeťovi pomáhat; nebude špatné přiženit se mu do rodiny.

To není pravda! Ty nevíš, člověče, jak jsem ji měl rád; byla to dokonalá žena, hodná, rozumná a milující; se žádnou jinou bych nemohl být šťastnější.

Ale ano; rozumná žena, která měla veliký zájem o postup svého manžela, – opravdu, veliký zájem; ohromně chápala jeho ctižádost a snaživost, to se jí musí nechat. A pomáhala, kde to šlo. Tys to tak pěkně, nevinně napsal o svém prvním stupínku nahoru: „snad se za to přimluvil starý pán.“ A podruhé zase tak: „snad i tchán trochu pomohl, to dobře nevím.“ Ale já to vím docela dobře, holenku; starý pán věděl, co se od něho čeká.

Budiž; byl to veliký dobrák a měl mě rád jako vlastního syna; ale mezi mnou a ženou nebylo nic takového; jen láska, jen důvěra, jen takový silný a dobrý cit věrnosti. Ne, mé manželství nechej!

Copak o to, bylo to dobré manželství; teď byli na to dva, na to úsilí vydrápat se o něco výš. Jen se člověk oženil, a už v sobě našel „nebývalou zálibu ve vlastnictví“; je hrozně rád, že na to má tu pravou a slušnou záminku: „je to pro nás“, že? A hned mu „narůstají lokty v úřadě“; dere se nahoru ze vší síly, jedny hledí stůj co stůj předstihnout a těm druhým, těm nahoře, se horlivě zavděčit, – proč ne, to všechno se děje „pro nás“ a je to hluboce v pořádku. Proto se cítí tak šťastným: že může sledovat své přirozené sklony, aniž se za ně musí nějak hanbit. Manželství je dobrá instituce.

Byla má žena – – také taková?

– – Byla to dobrá manželka.

Nakonec řekneš, že jsem to své nádraží, to své umělecké dílo, tak vzorně vypiplal také – proč vlastně? Pro kariéru? Abych byl nahoře dobře zapsán? Nebýt války, byl bych tam zůstal asi až do smrti.

To bylo zčásti pro to panstvo.

Pro jaké panstvo?

Pro ta hrabata v zelených kloboučcích. Vytáhnout se před nimi a ukázat, co jsme zač. Málo-li se pan přednosta načekal a našilhal, kdy si panstvo všimne, jaké to je vzorné nádraží! A vida, všimli si; dokonce ráčil podat ruku kníže ten a ten, hrabě ten a onen. Ono to, víme, jaksi hřálo, i když se pan přednosta sám před sebou tvářil, že mu na tom čerta záleží. Tak vida, hrabata a bůhví kdo ještě; to už je přece jenom ten vyšší svět, to u nás doma ani nebylo. A tohle, prosím, není žádná protekce; svou vlastní prací a zásluhou se pan přednosta dostal tak vysoko. Teď mu je jeho dílo víc než jeho žena, ta už mu nemůže pomáhat, už jí není zapotřebí; také jí to dal cítit, a proto to doma začalo vychládat.

To není pravda!

Jakpak ne; vždyť je to tam napřed psáno, jen si to přečti. “Mám pocit něčeho hluboce svého, krásný a silný pocit vlastního já… Žena cítí, že jí unikám… Marná sláva, něco z toho našeho je obětováno tomu, co je jenom mé.“ A tak dále. „Leží to mezi námi jako mezera.“ To už jde muž za svým, už se odpoutal; je mu leda nepříjemné, že se žena pokouší mít ho ještě pro sebe. Naštěstí je to rozumná paní; nedělá žádné scény a odpláče si to suchýma očima; načež „si zvykne a smíří se s tím“, to jest podřídí se a počne sloužit svému muži.

To ona sama chtěla!

Já vím; ale co jiného jí zbývalo? Buď by se musili rozejít, či nenávidět se, člověče, jako se dovedou nenávidět manželé, potlačeně a zuřivě; nebo ona přijme jeho pravidla hry a přistoupí na to, aby on byl pánem a všecko aby se točilo kolem něho. Když už ho nepoutá nic společného, hledí ho držet tím, co je jeho: jeho pohodlím, jeho zvyky a potřebami. Teď je jenom on, nic jiného než on; domov, řád života i láska manželská slouží jenom jeho pohodlí a velikosti; je pánem stanice i rodiny, – pravda, je to maličký a uzavřený svět, ale je to jeho a koří se mu. Tehdy to byla vlastně nejšťastnější doba jeho života; proto, když bude jednou vzpomínat na svou nebožku ženu, bude to právě na tuto dobu, která tak „silně a dobře“ ukájela jeho sebecit.

A to, co bylo potom –

Za války?

Ano. To jsem také dělal ze ctižádosti?

Těžko říci. Možné to je; ono se mohlo počítat s tím, že to císař pán prohraje, ale bylo v tom tuze mnoho rizika. Mně to nepasuje do našeho případu. Do tvé historie to ovšem taky nepasuje.

Proč ne?

Koukej, ten idylický pan přednosta není taky žádný hrdina; není to v jeho linii. Ale já ti povím, proč musela být napsána ta tvá historie. Právě pro tu válečnou epizodu. Třeba to bude někdo číst a shledá, hle, tady byl jeden přednosta stanice, který jednal tak a tak. Dokonce nasazoval život za svůj národ, takový skromný hrdina. Jen drobátko, jen tak na půl huby a nenápadně připomenout svou zásluhu, – proto se přece píší memoáry, ne?

Lžeš! lžeš! já jsem psal paměti obyčejného života!

A to hrdinství –?

To je právě také obyčejný život.

Dobře řečeno. Škoda, že to není poslední slovo. To už nebyl, holenku, žádný hrdina, kdo seděl potom nahoře v tom úřadě. Tam jsem seděl já, kamaráde. Tam sedělo takové snaživé, ješitné a služebné já, které to chtělo někam přivést. Takové malé já, které se snažilo být větší.

Nech to být, i tam to byl dobrý a svědomitý pracovník.

Hlouposti. Dělal všechno možné, jen aby byl vážen a vydrápal se ještě o kousek výš. Po celý život myslel jenom na sebe, na nic jiného než na sebe. Co jsem se proto poctivě nadřel, Kriste Ježíši! vzorný žák a vzorný úředník, – co jsem se toho napolykal! Vždyť mě to stálo celý život, všecko jsem tomu obětoval; a nakonec člověk vidí takové chytráky, kteří to dotáhli ještě výš, – proč? jen proto, že byli silnější a smělejší! Ani nemuseli prošoupat kalhoty ve službě, dřít se nemuseli, a vidíš, kam to přivedli; člověk aby uctivě vstával, když přijdou do úřadu! Nač to tedy bylo, že mě už na obecné škole dávali za příklad druhým, a potom zas, a mé nádraží si ukazovali, nač to? Svět je pro ty silnější a smělejší, a já jsem to prohrál. Abys věděl, to bylo to celé dovršení obyčejného života: že jsem se mohl podívat na svou porážku. Na to se člověk musí dostat trochu nahoru, aby ji viděl.

A teď se za to mstíš.

Ano, teď se za to mstím; teď vidím, že to bylo marné, a tudíž také malé, ubohé a ponižující. Copak ty, ty jsi jinačí, tobě je hej; ty si dovedeš hrát s kytičkami, se zahrádkou, se svou ohradou z třísek; ty dovedeš pro samou hru zapomenout sám na sebe, ale já ne, já ne. Já jsem ten, který byl poražen, a toto je můj obyčejný život. Ano, mstím se; a nemám proč? copak jsem neodešel skoro s hanbou? Kriste, vždyť mne vyšetřovali! Já jsem přece věděl, že tam jsou děsné nepořádky – v dodávkách a tak; ale to dělali ti druzí, ti kurážnější – Já to věděl, ale mlčel jsem; mám vás v ruce, holenkové, a až bude potřeba, vyjdou to najevo věci! Zatím to prasklo a vyšetřovali mne, mne prosím: vzorného a bezúhonného úředníka! To se rozumí, museli uznat – ale do penze jsem šel. Porážka, člověče; a pak se nemám mstít! Proto přece píšu tyhle paměti –

Jen proto?

Ano. Aby bylo řečeno, že jsem byl bez viny. Mělo to být dokázáno podrobně, a ne pořád: obyčejný život, idyla a takové hlouposti. Tohle je to jediné, oč šlo: ta hrozná a nespravedlivá porážka. To nebyl šťastný život, to byla hrůza, copak nevidíš, že to byla hrůza?