Údaje o textu
Titulek: XXII.
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8.
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence: PD old 70

Takto bych nemohl dál, musím s tím přestat; jde to příliš na nervy nebo co, – když se ty dva hlasy hádají, začne se ve mně třepetat srdce, a potom cítím takovou uléhavou, skličující bolest tady v prsou. Byl tu doktor, měřil mi krevní tlak a mračil se. „Co to děláte,“ zlobil se, „krevní tlak nám stoupá. Musíte zachovávat klid, naprostý klid.“ Zkusil jsem nechat psaní a jen tak ležet; ale to mi zase vyskakují v hlavě jako úryvky dialogu, zas se to hašteří o nějakou hloupost, a já musím znovu domlouvat sám sobě: Ticho, vy tam, a nehádejte se; to i to je pravda, bylo to tak; ale copak není v člověku, copak není i v tom nejobyčejnějším životě dost místa pro různé pohnutky? Vždyť je to docela jednoduché: člověk může myslit sobecky a zarytě na svůj vlastní prospěch; za chvíli na to zapomene, zapomene na sebe sama a není pro něho nic než práce, kterou dělá.

Počkat, tak jednoduché to není: to jsou přece dva naprosto různé životy. O to jde, o to jde!

Oč totiž?

O to, který z nich je ten pravý.

Tak dost s tím, nedělá mi to dobře. Jsem zvyklý dávat na sebe pozor; od té doby, kdy na mne tehdy na nádraží přišlo to chrlení krve, říkám si, pozor. Skoro po celý život jsem se díval do kapesníku, není-li v mých chrchlech nitečka krve; začal jsem s tím na té poslední stanici světa a pak to ve mně utkvělo, ta ustavičná starost o mé zdraví, jako by to byl ten nejdůležitější zákon života.

Ten nejdůležitější zákon života; a což, byl-li jím opravdu? Když se dívám zpátky na svůj celý život, – to vlastně byl ten nejhlubší otřes, když ze mne tehdy na nádraží vyhrkla červená krev, a já pak seděl zničený, bylo mi nesmírně slabo a bídně, a poděšený oficiál mi utíral čelo namočeným ručníkem. Bylo to strašné. Ano, to byla nejsilnější a nejvíc překvapující zkušenost mého života: ten hrozný podiv a úděs, a potom ta zoufalá touha žít, i kdyby to byl sebe nepatrnější a pokornější život; poprvé to byla vědomá, přesilná láska k životu. Tehdy se vlastně změnil můj celý život, i já jsem se stal jakoby jiným člověkem. Do té doby jsem své dny jen tak utrácel nebo téměř nepozorovaně odžíval; teď jsem si najednou nesmírně vážil toho, že žiju, a počal jsem se docela jinak dívat na sebe a na všechno kolem. Stačilo mi třeba sedět na fošnách a nazírat na rezavou kolej, zarostlou pastuší tobolkou a metlicí; nebo po celé hodiny pozorovat vlnu v říčce, jak je pořád nová a pořád táž. A přitom si stokrát denně opakovat: zhluboka dýchej, je to zdravé. Tehdy jsem počal mít rád všechny ty malé, pravidelné věci a tichý chod života; ještě jsem trochu šarapatil bohémským cynismem a uškleboval jsem se ledačemus, ale to jsem si ještě nebyl jist, že budu žít; to byl ještě pořád mrazivý a divoký kousek zoufalství. Jal jsem se tiše a spokojeně lnout k životu, těšit se z milých, důvěrných věcí a dávat pozor na sebe. Tím se vlastně začala idyličnost mého života: rekonvalescencí. To byla ta důležitá a rozhodující výhybka.

Vlastně ani ne výhybka. Teď to vidím lépe, teď to vidím docela jasně. To bych musel zase začít se svým dětstvím: s maminkou, která co chvíli vybíhala na zápraží, zda se mi nic nestalo; s panem Martinkem, ke kterému jsem se nesměl moc přibližovat, protože prý má souchotiny, a kterého jsem se proto bál. Maminka byla posedlá úzkostlivou představou, že jsem ohrožen, že jsem slabé a neduživé dítě; byla, chudák, taková patetická a vášnivá; když jsem zastonal, tiskla mě k sobě, jako by mě chtěla chránit, v noci se nade mnou vyděšeně skláněla, padala na kolena a nahlas se modlila za mé zdraví. Stonat, to byla věc důležitá a slavná; všechno se točilo kolem kloučka, i pily a kladiva na dvoře zněly nějak tlumeně, i tatínek směl bručet jen polohlasem. Samou láskou ve mně vychovala domnění, že jsem něco křehoučkého, křehčího než jiné děti, něco, co se musí zvlášť chránit; proto jsem si netroufal na žádné siláctví kluků, myslil jsem, že nesmím tak divoce běhat, nesmím skákat do řeky, nesmím se prát, protože jsem slabý a choulostivý. Byl bych se tím i vypínal, připadal jsem si jaksi vzácnější a jemnější než oni, ale na to jsou kluci příliš muži; jim se líbí být silný a statečný. To tedy byla maminka; to maminka ve mně vypěstila ten stav životní nesmělosti a nedůvěry v sebe, ten fyzický pocit méněcennosti, se kterým jsem rostl; to maminčina chorobná láska ve mně připravila náklonnost vidět sám v sobě předmět věčného ošetřování a hýčkání, náklonnost, do které jsem se uvelebil skoro s libostí, když mi k tomu dalo příležitost první ťuknutí skutečné nemoci. Tehdy, ano, tehdy jsem v sobě našel to starostlivé, hypochondrické já, které se s vážnou pozorností dívá na své chrchle, měří svůj tep, miluje bezpečný pořádek života a lne k dobré, pohodlné pohodě věcí. Tohle tedy byl – neřeknu můj celý život, ale veliká, důležitá a stálá součást mého života. Teď to vidím.

Tatínek, to bylo něco jiného; tatínek byl silný a pevný jako pilíř a nesmírně mi tím imponoval. Kdyby chtěl, přepral by každého na světě. Tenkrát jsem ovšem dobře nechápal jeho úzkostlivou spořivost, – byla to vlastně skoro lakota; poprvé jsem si to uvědomil, když pan Martinek, který byl jenom dělník, dal té holčičce šesták, ale tatínek ne, tatínek dělal, jako by to neviděl; tehdy kloučkem otřáslo něco divného a hrozného jako opovržení. Dnes vidím, že nebyl, chudák, tak silný, že se vlastně bál života; šetřit je ctnost defenzívní; je to touha po životě zajištěném, je to strach z věcí příštích, z rizika a náhod; lakota se ukrutně podobá jakési hypochondrii. Jen študuj, hochu, říkal dojatě a slavnostně, půjdeš do úřadu a budeš to mít jisté. To je asi tak vrchol toho, co lze od života žádat: jistota a bezpečnost, důvěra, že se nám nemůže nic stát. Když tohle cítil tatínek, který byl velký a mohutný jako strom, kde by se vzala kuráž v chabém a zhýčkaném synáčkovi? Vidím, že to bylo ve mne důkladně nachystáno už z dětství; stačil první fyzický otřes, a člověk, strachem zalezlý do sebe, našel v sobě tu obrannou úzkost o život a udělal z ní svůj životní řád.

Bůhví, muselo to ve mně vězet hlouběji, než jsem sám věděl; vždyť mě to v životě vedlo skoro jako instinkt, tak slepě a tak najisto. Myslím teď na svou nebožku paní: jak je to zvláštní, že jsem našel právě ji, ženu, která se bezmála narodila k tomu, aby někoho ošetřovala. Snad to v ní dělalo to, že byla velmi sentimentální a přitom velmi rozumná; pečovat o někoho, to je taková rozumová, střízlivá a praktická forma lásky. Vždyť se do mne horoucně zamilovala v tu chvíli, kdy zjistila, že přicházím z prahu smrti a že moje zajímavá bledost má své hlubší příčiny; tehdy to v ní propuklo najednou jako samaritství, láska i mateřství, nastalo překotné zrání citů; bylo to všecko dohromady: uděšená holčička, ženský soucit i horlivost mámy, milostné blouznění i náramně věcná, naléhavá starost, abych hodně jedl a přibýval na váze. Bylo stejně důležité a krásné mluvit o lásce jako tloustnout; tiskla mi křečovitě ruku ve stínu noci a šeptala s očima plnýma slz: Prosím vás, prosím vás, musíte strašně mnoho jíst; přísahejte mně, že budete na sebe dávat pozor! – Nemohu se nad tím usmát ani dnes; mělo to svou sladkou a dokonce patetickou poezii… pro nás oba. Měl jsem pocit, že se uzdravuju jenom pro ni, pro její radost, a že to je ode mne krásné a velkodušné; zápasím o své zdraví jen proto, abych ji udělal šťastnou. A ona věří, že mě zachraňuje a vrací mi život; nejsem-li tedy její právem i osudem? Bože, já vím: byla to jistě jen náhoda, že jsem byl přidělen právě na to nádraží; ale je podivné a jaksi úžasné, jak se tím nutně a hluboce naplňoval pořádek mého života. Do té doby jsem musel tajit svou hypochondrickou úzkost a stydět se za ni jako za slabost; teď už ne, teď to byla společná a ukrutně důležitá záležitost dvou lidí, teď to náleželo k naší lásce a důvěrnosti; už to nebylo cosi jako nedostatek nebo porucha, nýbrž něco kladného a závažného, co dává životu smysl a řád.

Myslím na naše manželství, jak se to v něm tiše a samozřejmě našlo. Má žena od první chvíle vzala na sebe tu úzkost o mé zdraví, jako by řekla: to není tvá mužská věc, to je ženská starost; ty na to nemusíš myslit a nech to na mně. Ano, bylo to tak; mohl jsem se sám před sebou tvářit, já nic, to ona; ona je taková starostlivá a hygienická, nu, nechme ji, když ji to těší; a přitom si tiše lebedit a hovět v tom pocitu bezpečí, že je o nás postaráno a že se toho tolik dělá pro naše zdraví. Když na mne čekala s ručníkem, než se vydrhnu, aby mě poplácala po mokrých zádech, – ono to, víme, vypadalo tak příjemně manželsky, ale byla to každodenní zdravotní prohlídka; nikdy jsme si to neřekli, ale věděli jsme to oba, a vždycky jsem po ní zašilhal, tak co? Usmála se a pokývla hlavou, dobré je to. A ta její umírněná, zdrženlivá láska, to bylo také to: kladla mně určité meze, abych si je nemusil ukládat sám ze strachu o sebe. Nebýt tak divoký, řekla skoro mateřsky, a pěkně spát; žádné kruhy pod očima a takové věci. Zlobíval jsem se někdy, ale v hloubi duše jsem jí byl za to vděčný; uznával jsem, že je to tak pro mne lépe. Už jsem nemusil úzkostlivě pozorovat své tělesné stavy, to si vzala na starost sama; zato živila mou ctižádost, – i to je patrně zdravé a zvyšuje to zájem o život; zdá se, že mužský bez toho nemůže ani dýchat. Povídej mi, cos dělal po celý den; to se pak pracuje chutěji. Nebo si dělejme plány pro budoucnost; také optimismus je zdravý a náleží k dobré životosprávě. To všechno bylo napohled takové samozřejmé, manželské a důvěrné; teď to vidím jinak, teď není nikoho, kdo by ze mne sňal ten hrozný a bezmocný strach, neboj se, tady jsi doma, máš tu všechno, co potřebuješ, tady jsi chráněn a v bezpečí.

Pak na svém nádraží, to už jsem se nejspíš cítil zdráv jako tuřín; myslím, že proto jsem jí už tak nepotřeboval a v tom že byla ta trocha odcizení. Cítila to a hleděla mě udržet pro sebe; a proto tak starostlivě: Měl by ses víc šetřit, a tak. Teď by mně chtěla i děti dát, neboť je dobré být tátou; nu, děti nepřišly. Když nemohla jinak, tedy aspoň despoticky dbala o mé pohodlí a můj pořádek; udělala z toho přímo Veliký Zákon, abych dobře jedl, dlouho spal a měl všechno na svém místě. Život, který se stane zvykem, je jaksi bezpečný a pevně zakořeněný; pěstovat své zvyky, to taky je jakási forma péče o sebe. A zase to vzala na sebe ona: ona se stará o mé zvyky, a já to jenom shovívavě a dobromyslně přijímám; to já jen kvůli tobě, staroušku, žes to tak pěkně nachystala. Zaplať pánbůh, člověk nemusí být sobcem, když někdo o něho tak dobře pečuje; má počestné a mužné vědomí, že nemyslí na své pohodlí, nýbrž jenom na své dílo. A pak na konci svých dnů řekne: žil jsem jen pro svou práci a měl jsem hodnou ženu; byl to obyčejný a dobrý život.

Tak to máme třetího, povídá ve mně ten svárlivý hlas.

Jakého třetího?

Inu, jeden byl ten obyčejný, šťastný člověk; druhý, to byl ten s lokty, co se chtěl vydrápat nahoru; a ten hypochondr, to už je třetí. Nech si sloužit, člověče, to jsou tři životy, a každý je jiný. Absolutně, diametrálně a zásadně jiný.

Nu vidíš, a dohromady to byl jeden všední a jednoduchý život.

Já nevím. Ten s lokty nebyl nikdy šťastný; ten hypochondr se nemohl tak úporně drápat nahoru; a šťastný člověk nemohl přece být hypochondrem, to dá rozum. Marná řeč, tady jsou tři figury.

A jenom jeden život.

To je to. Kdyby to byly tři samostatné životy, bylo by to jednodušší. Pak by každý z nich byl celý a pěkně souvislý, každý by měl svůj zákon a smysl – Ale takhle to máš, jako by se ty tři životy prostupovaly, chvíli ten a chvíli zase onen.

Ne, počkej, to ne! Když se něco prostupuje, to je jako horečka. Já to znám, já jsem míval noční horečky – Kriste, jak se mi všechno ve snách ohavně mátlo a prostupovalo! Ale to už přece dávno přešlo, už jsem se uzdravil; nemám přece horečku, že ne, že nemám horečku?

Aha, to zas je hypochondr. Člověče, ten to taky projel!

Co projel?

Všechno. Prosím tě, když má hypochondr umřít –

Ale tak přestaň!