Obyčejný život/XX.

Obyčejný život Karel Čapek
XIX.	XX.	XXI.

Údaje o textu
Titulek:	XX.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Tři neděle jsem nepsal; přepadly mě znovu ty potíže se srdcem, když jsem seděl u psacího stolu, právě uprostřed slova (mělo to být zákon nebo záměr? už ani nevím). Tentokrát ke mně zavolali doktora; neřekl dohromady nic, prý nějaké změny na artériích, tohle budete užívat, a hlavně klid, pane, klid. A tak tedy ležím a přemýšlím – nevím, je-li to ten pravý klid, ale nemám, co bych dělal jiného. Teď už je to lepší, a proto chci dopsat, co jsem začal; už toho mnoho nezbývá, a nikdy jsem po sobě nenechal nedodělané resty. Péro mi vypadlo z ruky, zrovna když jsem se chystal napsat velikou lež; patří mi to, že na mne přišel ten záchvat. Nemám přece komu a proč lhát.

Je pravda, že jsem míval rád železnice; ale přestal jsem je mít rád, když je zasvinila válka, přestal jsem je mít rád, když jsem na nich organizoval sabotáž, a nejvíc jsem je přestal mít rád, když jsem přišel do ministerstva. Ze srdce se mi nechutila ta papírová a z větší části marná práce, které se říkalo reorganizace našich drah; jednak jsem příliš dobře viděl do všelijakých nepořádků zdola i shora, kterých se děsilo mé byrokratické svědomí, jednak jsem začal cítit něco neodvratnějšího, tragédii železniční dopravy, kterou čeká osud formanů a dostavníků; marná sláva, velká doba železnic je tatam. Zkrátka tahle práce mě naprosto netěšila; těšilo mě jen to, že jsem dost velké úřední zvíře, že mám jakýsi titul a že mohu mnoha lidem ukazovat svou moc; neboť koneckonců to je ten pravý a jediný účel života: dotáhnout to pokud možno vysoko a těšit se ze své cti a svého postavení. Tak, a toto je celá pravda.

Napsal jsem to a dívám se na to trochu vyjeveně. Jak to, celá pravda?

Inu tak, celá pravda o tom, co jsme nazvali dovršením života. To nebyla žádná radost, sedět v tom úřadě; to bylo jenom uspokojení, že jsme se k něčemu vydrápali, a žárlivý vztek, že ti šikovnější, ti politicky mazanější se dostali ještě výš. A to je celá historie obyčejného života.

Počkej, počkej, to není celá historie. (To se hádají dva hlasy, rozeznávám je docela zřetelně; ten hlas, který mluví teď, jako by něco hájil.) Mně přece nešlo v životě – o nějaký postup a takové věci!

Že nešlo?

Nešlo. Já jsem byl příliš obyčejný na nějakou ctižádost. Nikdy jsem nechtěl vynikat; žil jsem svůj život a dělal jsem svou práci –

Proč?

Protože jsem ji chtěl dělat dobře. Pohladit palcem po líci a rubu, a dobré je to. To je ten pravý obyčejný život.

Aha; a proto jsme seděli nakonec v tom úřadě, abychom nepěstovali už nic jiného než své postavení.

To – to bylo něco jiného; to už vlastně nepatřilo k tomu, jak to bylo předtím. Člověk se k stáru měnívá.

Nebo se k stáru prozradí, ne?

Nesmysl. To by se musilo už dávno ukázat, že se nějak deru do popředí či co.

Tak dobře. A kdopak to byl, ten klouček, který se trápil, že nevyniká nad své kamarády? Kdopak to tak prudce a bolestně nenáviděl syna malířova, protože byl silnější a smělejší, pamatuješ se?

Počkej, docela tak to nebylo; vždyť ten klouček si hrál většinou sám; našel si svůj malinký svět, svůj dvoreček z třísek a svůj kout mezi prkny; to mu docela stačilo, a tam zapomínal na všecko. Já to přece vím.

A proč si hrál sám?

Protože to bylo v něm. Po celý život si dělal svůj malý a uzavřený svět. Kout pro svou samotu a pro své obyčejné štěstí. Svou ohradu z třísek, své nádražíčko, svůj domov: vidíš přece, že to pořád bylo v něm!

Ta potřeba ohradit svůj život, že?

Ano, ta potřeba mít svůj vlastní svět.

Tak víš, proč měl svou ohradu z třísek? Protože nemohl vynikat mezi druhými kluky. To byl truc, to byl únik kloučka, který nebyl dost silný a smělý, aby se mohl měřit s těmi druhými. Dělal si svůj svět ze slabosti a smutku; cítil, že v tom větším, v tom otevřeném světě nebude nikdy něčím velkým a smělým, čím by chtěl být. Ctižádostivý strašpytlíček, to je to celé. Jen si pořádně přečti, co jsi o něm napsal!

Tam nic takového není!

Je, a celá hromada; jenomže jsi to poschovával mezi řádky, abys to ukryl sám před sebou. Například ten hodný a pilný žáček na obecné škole: jak nemůže splynout se svou třídou, jak je zaražený a nekurážný; je hodný, protože se mu stýská a že se chce vyznamenat. A jak ten vzorný chlapeček div nepuká pýchou, když ho pochválí pan učitel nebo pan farář! Tehdy mu stoupají do očí „slzy štěstí dosud nepoznaného“; později to už půjde bez slz, ale jak se mu bude dmout hruď, když bude otvírat jmenovací dekrety! Pamatuješ se, s jakou nevýslovnou blažeností si nosil domů vysvědčení s jedničkami?

To bylo proto, že měl z toho nebožtík tatínek takovou radost.

Tak dobrá, tatínek; a to se podívejme na tatínka. Takový byl silný a veliký, nejsilnější ze všech lidí, že? Ale „vážil si pánů“; přesněji řečeno, zdravil je poníženě, tak poníženě, že se i ten klouček za to červenal. A pořád dojatě kázal, jen aby z tebe, hochu, jednou něco bylo; to je jediný smysl života, něčím se stát. Člověk musí dřít, mamonit a bohatnout, aby si ho ti druzí vážili a aby něčím byl. Jen co je pravda, měl klouček doma příklad; to je po tatínkovi, to celé.

Tatínka nechat! Tatínek, to byl docela jiný příklad: být silný a žít ve své práci –

Ano; a v neděli měřit na vkladních knížkách, kam jsme to už přivedli. Jednou bude ten klouček sedět v úřadě a měřit sebe sama hodností, do níž zestaral. To by měl chudák tatínek ze mne radost; teď jsem víc než notář a ta ostatní honorace. Konečně se toho klouček dožil, že někým je; konečně se našel, a splnila se „veliká a nová zkušenost“, kterou udělal v dětství: že jsou dva světy, jeden vyšší, ve kterém jsou páni, a pak ten ponížený svět obyčejných lidí. Konečně jsme cosi jako pán; ale v tu chvíli se ukáže, že nad námi jsou zase ještě větší páni, sedící u stolů ještě vznešenějších, a že my jsme zase jenom malý a obyčejný člověk, kterému není souzeno vyniknout. Marná sláva: je to porážka, a porážka zatracená a konečná.