Obyčejný život/XI.

Obyčejný život Karel Čapek
X.	XI.	XII.

Údaje o textu
Titulek:	XI.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Byl to svým způsobem konec světa; tady se končila trať; kousek za nádražíčkem bylo náraziště, kde poslední rezavá kolej zarůstala pastuší tobolkou a suchou metlicí. Dál se nejede; dál už hučí zelená horská říčka v ohybu těsného údolí. Tak, tady jsme jako na dně kapsy, konec, dál není nic. Myslím, že sem byla železnice postavena jen proto, aby vozila fošny z pily a dlouhé, rovné pně spoutané řetězem. Krom nádraží a pily tam byla hospoda, několik dřevěných domků, Němci jako polena a lesy dunící větrem jako varhany. Přednosta stanice byl mrzutý člověk, podobný mroži; měřil mě podezíravě – kdopak ví, proč sem přesadili mládence z Prahy, asi z trestu; nutno se mu dívat na prsty. Dvakrát za den přijížděl osobní vláček se dvěma vozy, z nichž vylezl hlouček vousáčů s pilami a sekerami, se zelenými klobouky na zrzavých palicích; když odzvonil signál jeho příjezdu, bim bim bim, bim bim bim, vycházelo se na perón, aby se asistovalo velké události dne. Přednosta s rukama za zády mluví s vlakvedoucím, strojvůdce jde na pivo, topič dělá, jako by otíral špinavým hadrem lokomotivu, a je zas ticho; jen kousek dál bouchají prkna nakládaná na vagóny.

Ve stinné kancelářičce tiká telegrafní aparát, to nějaký pán z pily ohlašuje svůj příjezd; večer bude stát před nádražím kočárek s kníratým kočím, jenž bude zádumčivě odhánět konečkem biče mouchy z plece ryšavých koní. „Na, prr,“ řekne chvílemi tenkým hlasem, koně přešlápnou, a je zase ticho. Pak přisupí vláček se dvěma vozy, pan přednosta trochu uctivě a trochu důvěrně salutuje tomu velmoži z pily, který si jde sednout do kočárku, mluvě nápadně hlasitě; ti druzí smrtelníci mluví na nádraží jenom tlumenými, huhlavými hlasy. Tak, a to už je konec dne; teď nezbývá než jít do hospody, kde je jeden stůl prostřen bílým ubrusem pro pány z nádraží, z pily a z lesní správy; nebo ještě chvíli courat po kolejích až tam, kde zarůstají travou a pastuší tobolkou, sednout si na hromadu fošen a dýchat břitký vzduch. Vysoko na hromadě prken sedí klouček, – ne, už to není tak vysoko, a z kloučka je pán v upjaté úřední blůze, s úřední čepicí na hlavě a se zajímavým knírkem v zajímavě bledé tváři; čertví proč ho sem poslali, myslí si pan přednosta poslední stanice na světě. Hlásím, pane přednosto, za tím účelem ho sem poslali: aby seděl na prknech, jako sedával doma. Člověk musí mnoho ujít, aby se dostal zase domů. Musí se mnoho učit a prodělat mnoho hloupostí, musí vykašlat kus života, aby se zase našel na fošnách vonících dřevem a pryskyřicí. Prý je to zdravé na plíce, říká se. A už se dělá tma, na nebi vyskakují hvězdy; doma také bývaly hvězdy, ale ve městě ne. Co jich tady je, ne, co jich je, to je k nevíře. A pak si člověk myslí, kdoví oč že nejde, kdoví co všechno že nemá za sebou; a ono zatím, takové spousty hvězd! A toto je opravdu poslední stanice na světě: kolej dobíhá v trávě a pastuší tobolce, a pak už je hned vesmír. Hned za tím nárazištěm. Člověk by řekl, to hučí řeka a les, a zatím to hučí vesmír, hvězdy šelestí jako listy olší a horský vítr provívá mezi světy; pane, to se to dýše!

Nebo jít s prutem na pstruhy, sedět nad kvapnou říčkou a dělat, že jako rybaříme; a zatím, jenom se dívat do vody, co toho uplyne; je to pořád táž vlna a pořád nová, pořád táž a nová, a nikde žádný konec; člověče, co toho s tou vodou uplyne! jako by se v tobě něco oddělovalo, něco se z tebe vyplavovalo, a už to bere voda. Kde se toho v člověku nabere; pořád to odnáší s sebou nějaký jeho rmut a smutek, a pořád ho zbývá dost napodruhé. Jenom té samoty co uplynulo, a nikde žádný konec. Mladý člověk sedí nad vodou a vzdychá samotou. To je dobře, praví v něm něco, jen hodně vzdychej, a hodně zhluboka; to je zdravé pro plíce. A rybář pstruhů vzdychá hojně a hluboce.

Ale budiž řečeno: nepoddal se lehko a nesmířil se jen tak s poslední stanicí na světě. Předně je nutno ukázat, že přišel z Prahy a že není ledaskdo; dělá mu dobře být trochu tajemný a tváří se před lesními adjunkty a rudonosými bradáči z lesů jako muž, který má mnoho za sebou; jen se podívejte, jaké hluboké a ironické rýhy mu vyryl život u huby. Nechápali to dobře, byli příliš zdraví; renomovali svými dobrodružstvími s holkami na malinách nebo z vesnických tancovaček; dovedli se naprosto zabrat do hry v kuželky po celá nedělní odpoledne. Zajímavě bledý muž nakonec shledal, že ho mírně a klidně poutá dívat se na běh koule a pád kuželek; pořád totéž a pořád nové, jako ty vlny na řece. Kolej zarůstající metlicí a pastuší tobolkou. Hromady prken odvezených, a jsou tu zas hromady nové. Pořád totéž a pořád nové. A páni, chytil jsem pět pstruhů; kde? hned za nádražím, takovíhle chlapíci. Někdy jsem se zhrozil: tohle že je život? Ano, to je život, dva vláčky denně, slepá kolej zarostlá travou a za ní hned vesmír jako stěna.

A zajímavý mladý muž, sedící na hromadě fošen, se spokojeně shýbl pro kamínek, aby jím hodil po výhybkářově slepici. Tak, a teď se rozčiluj, ty hloupá; já už jsem vyrovnaný člověk.