Obyčejný život/XII.

Obyčejný život Karel Čapek
XI.	XII.	XIII.

Údaje o textu
Titulek:	XII.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Teď to vidím: to celé skřípění a řinčení, to byl jenom přejezd přes výhybku; myslel jsem, že se rozletím, jak to ve mně lomozilo, a zatím jsem už vjížděl na tu pravou a dlouhou kolej života. V člověku se něco brání, když se jeho život dostává do své definitivní dráhy: předtím měl ještě neurčitou možnost být tím nebo oním, jít tam nebo onam, ale nyní má být rozhodnuto s platností vyšší, než je jeho vůle. Proto se vnitřně vzpouzí a lomcuje sebou, nevěda, že ty jeho otřesy jsou právě údery kol osudu vjíždějících na svou správnou kolej.

Teď to vidím, jak je to všechno pěkně a souvisle rozvinuto už od dětství; nic, skoro nic nebylo pouhá náhoda, nýbrž článek v řetězu nutností. Řekl bych, že o mém osudu bylo rozhodnuto, když se v kraji mého dětství počala stavět dráha; malinký svět starého městečka byl náhle zapojen do prostoru, otvírala se cesta do světa, městečko si obouvalo sedmimílové boty; změnilo se ukrutně od té doby, narostlo tam továren, peněz a bídy, byl to zkrátka jeho dějinný přerod. I když jsem tomu tehdy tak nerozuměl, okouzlovaly mě ty nové, hlučné, chlapácké věci, které vtrhly do uzavřeného světa dítěte, ty hulákající tlupy barbarů, sebranka z celého světa, rány dynamitem a rozstřílené stráně. Myslím, že ta veliká dětská láska k cizí holčičce byla z největší části výrazem toho okouzlení. Zůstalo to ve mně podvědomě a neodvolatelně: proč jinak bych byl při první příležitosti přisel na to, ucházet se o místo při železnici?

Léta studií, já vím: to byla jako jiná kolej; ale což se mi dost nestýskalo a nebyl jsem jako ztracený? Ale zato jsem nalézal uspokojení a jistotu v plnění povinností; bylo mi úlevou držet se předepsané cesty hodin a úkolů; byl tu jakýsi řád, ano, byla tu pevná kolej, po které jsem se mohl rozjet. Jsem patrně úřednická povaha; potřebuju, aby můj život byl řízen povinností, abych měl pocit, že dobře a naplno funguju. Proto to dopadlo tak katastrofálně, když jsem s příchodem do Prahy ztratil přesné a bezpečné koleje, které by mě vedly. Najednou jsem nebyl ovládán žádným rozvrhem hodin a žádným úkolem, který musí být do zítřka do rána hotov. Protože mě hned neuchopila jiná autorita, oddal jsem se divoké autoritě tlustého, opilého básníka. Bože, jak je to jednoduché, a já jsem se tehdy domýšlel, kdovíco že neprožívám. I básně jsem psal, jako každý druhý student za oněch časů, a myslel jsem, že konečně jsem našel sebe sama. Když jsem se ucházel o místo u dráhy, dělal jsem to tehdy ze vzdoru a abych ukázal tatínkovi; ve skutečnosti jsem už, nevědomky a slepě, hledal pod nohama pevnou a svou cestu.

A je tu ještě ta zdánlivá maličkost, nevím, zda si ji nezveličuju: mé vyšinutí se začalo v té chvíli, když jsem s kufrem v ruce uvázl na perónu, bezradný a ubohý, divže jsem neplakal hanbou a rozpaky. Dlouho jsem se palčivě styděl za tuto porážku. Kdožví: třeba jsem se stal pánem u dráhy a nakonec i poněkud vyšším kolečkem v železnicích také proto, abych sám před sebou odčinil a napravil ten trapný a pokořující okamžik na perónu.

Pravda, toto jsou dodatečné výklady; ale někdy jsem míval intenzívní a podivnou zkušenost, že chvíle, kterou prožívám teď, odpovídá něčemu dávnému v mém životě; že se v ní naplňuje něco, co bylo žito už dřív. Třeba to, když jsem se pod syčící lampou hrbil nad avízy: bože, vždyť to je totéž, jako když jsem se lopotil se školními úkoly, hryzaje násadku a poháněn hrůzou, že to musí být hotovo. Nebo pocit svědomitého žáka, kterého jsem se nezbavil po celý život: že mám udělány všechny úlohy. Je zvláštní, že chvíle, kdy jsem si uvědomoval tento daleký a podivně jasný vztah k něčemu dávno minulému, mě rozechvívaly jako zjevení čehosi tajemného a velikého; život se mi v nich zjevoval jako hluboká a nutná jednota, prostoupená neviditelnými vztahy, jež postihujeme jenom výjimečně. Když jsem na poslední stanici světa sedal na fošnách, které mi připomínaly tatínkův truhlářský dvůr, počal jsem poprvé s úžasem a odevzdaně prožívat krásný a jednoduchý pořádek života.