Obyčejný život/X.

Obyčejný život Karel Čapek
IX.	X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Byl jsem přidělen na nádraží Františka Josefa v Praze, abych se zaučil v dopravní i kancelářské službě: kancelář, která měla okno na tmavý perón a kde se musilo po celý den svítit; strašná a beznadějná díra, kde jsem přepočítával tranzitní poplatky a takové věci. Před oknem se míhají lidé, kteří na někoho čekají nebo někam jedou; má to svou nervózní, skoro patetickou atmosféru odchodů a příchodů, zatímco člověk za oknem škrábe pitomé, dokonale lhostejné cifry. Nechte to být, něco na tom je. A občas si protáhnout kosti na peróně, s lhostejnou tváří, neboť já jsem tady doma, abyste věděli. Jinak nesmírná, trudná, pustá otrava; jediné hluboké uspokojení: že už jsem tedy mužem, který se sám živí. Ano, hrbím se pod lampou, jako když jsem psával početní úkoly; ale tehdy to byla jenom příprava na život, kdežto teď je to sám život. To je ohromný rozdíl, pane. Počal jsem pohrdat kumpány, se kterými jsem probíjel minulý rok; jsou to nezralí, nesamostatní hoši, kdežto já jsem se stal mužem, který už stojí na vlastních nohou. Vůbec jsem se jim vyhýbal; raději jsem zapadl do fotrovské hospody, kde si tatíci vykládali své starosti a rozumy. Pánové, ani já tu nesedím jenom tak; jsem dospělý a hotový člověk, který se živí úmornou a neradostnou prací. Vždyť je to hrozné, co musím dělat, abych se uživil; celý den se tam svítí syčící plynovou lampou, to přece nelze vydržet; aspirant nebo neaspirant, já už vím, pánové, co je to život. Proč jsem se na to dal? To máte tak, rodinné ohledy a podobně. Za mého dětství u nás stavěli železnici, a já jsem se chtěl stát konduktérem nebo tím chlapíkem, co vozí na huntu odstřílený kámen. Víte, klukovský ideál; proto škrábu avíza a takové věci. – Nikdo si mě nevšímal, každý zralý člověk má své vlastní starosti; bál jsem se prostě jít domů, protože bych z únavy musel lehnout do postele, a pak bych zase dostal noční horečku a tekl by po mně ten nesmyslný pot; to je z té tmavé kanceláře, víte? Nikdo to nesmí vědět, aspirant nesmí stonat, nebo by ho propustili; musí si nechat pro sebe, co s ním v noci je. Ještě dobře, že jsem nadělal dost všelijakých zkušeností, má se mi aspoň co zdát. A jaké těžké sny: všechno se prostupuje a mate; je to obludné. Tohle je tak opravdivý a vážný život, pánové, že z toho chcípám. Člověk musí život jaksi zahodit, aby pochopil jeho cenu.

Toto období mého života, to byl jakýsi ustavičný monolog; monolog je hrozná věc, trochu jako sebeničení, něco jako přetínání pout, která vás vážou k životu; člověk, který vede monolog, už není jenom osamělý, nýbrž je vyřaděn nebo ztracen. Bůhví jaký to byl ve mně vzdor nebo co: nalézal jsem ve své kanceláři jakousi vzteklou zálibu už proto, že mě ničila; k tomu ten rozčilený spěch příjezdů a odjezdů, pořád ten chvat, pořád ten nepořádek; nádraží, jmenovitě nádraží velkého města, je překrvená, trochu jako zjítřená uzlina – čertví proč se sem táhne tolik pakáže, zlodějíčků, pasáků, cour a divných individuí; snad proto, že lidé, kteří přijíždějí nebo odjíždějí, jsou už tím vyšinuti ze svých zvykových kolejí a stávají se, abych tak řekl, příznivou půdou, na které může bujet veškerá neřest. Čichal jsem s uspokojením ten slabý pach rozkladu, hodilo se to k mé horečné náladě, k tomu mstivému pocitu zániku a chcípání. A pak, víme, bylo tu ještě jedno vítězné zadostiučinění: tady na tom peróně jsem vystoupil, je tomu něco víc než rok, vyděšený venkovský jelimánek s dřevěným kufříkem, nevědoucí kudy kam; a teď jdu přes koleje mávaje avízy, nedbalý a blazeovaný; jak daleko jsem za tu dobu došel, kde jsem nechal svá hloupá a nesmělá léta! Jak daleko, skoro až na konec!

Jednoho dne jsem nad svými lejstry vykašlal do kapesníku kus krve, a zatímco jsem se na ni překvapeně díval, přišla toho ještě větší, ohromná porce. Seběhli se kolem mne, polekaní a bezradní, jeden starý oficiál mi utíral ručníkem zpocené čelo; připadal jsem si jako pan Martinek u nás doma, chytlo ho to při práci, a pak seděl na hromadě prken, strašně bledý a zpocený, s obličejem v dlaních; díval jsem se na něho zdálky, nesmírně zaražen a polekán, – teď jsem měl stejně silný pocit hrůzy a dálky jako tehdy. Ten starý oficiál, brejlatý, podobný černému a pomalému brouku, mě pak dovedl domů a uložil do postele; chodil mě dokonce navštěvovat, protože viděl, že se bojím. Za několik dní jsem vstal, ale bůhví co se se mnou stalo: měl jsem děsnou touhu žít, i kdyby to bylo tak tiše a pomalu jako ten oficiál; touhu sedět u stolu a převracet lejstra, zatímco plynová lampa tiše a úporně syčí –

Tehdy byl „nahoře“ v úřadě někdo moc rozumný; nedělali dlouhé okolky s vyšetřováním mého zdravotního stavu a přeložili mě služebně na železniční staničku v horách.