Obyčejný život/IX.

Obyčejný život Karel Čapek
VIII.	IX.	X.

Údaje o textu
Titulek:	IX.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Koneckonců běh života je posunován hlavně dvěma silami: zvykem a náhodou. Když jsem udělal maturu (skoro zklamán, že to bylo tak snadné), neměl jsem žádnou určitou představu, čím bych vlastně chtěl být; ale protože jsem předtím už dvakrát někoho učil (a v obou případech to byly doby, kdy jsem se cítil důležitý a veliký), bylo to přede mnou to jediné, co mělo aspoň trochu podobu zvyku: učit jiné; pročež jsem se rozhodl, že se dám zapsat na filozofii. Tatínek s tím byl spokojen: být profesorem, to je přece jen úřad a je to pod penzí. To už jsem byl dlouhý a vážný mladík, směl jsem sedět u bíle prostřeného stolu s panem farářem, notářem a ostatní honorací, a nadouval jsem se nesmírně; teď je přede mnou život. Najednou jsem viděl, jak je ta místní honorace maloměstská a zvenkovštělá; cítil jsem se povolán, abych to dotáhl někam výš než oni, a tvářil jsem se tajemně jako člověk, který má své veliké plány; ale i to byla jenom nejistota a trochu strach z toho kroku do neznáma.

Myslím, že to byla nejtěžší chvíle mého života, když jsem vystoupil v Praze z vlaku se svým kufříkem a najednou jsem ztratil hlavu: co teď a kam se vrtnout? Zdálo se mi, že se všichni lidé ohlížejí a smějí, jak tu stojím bezradně s kufříkem u nohou; překážel jsem nosičům, strkali do mne lidé, drožkáři na mne volali, kam račte, mladý pane? Popadl jsem v panice kufřík a počal jsem putovat ulicemi. Hej, jděte s tím kufrem z chodníku, volal na mne strážník. Prchal jsem do postranních ulic, ztracený a bez cíle, přendávaje kufřík z ruky do ruky. Kam vlastně běžím? Já nevím, a proto musím běžet; kdybych se zastavil, bylo by to ještě horší. Konečně mi vypadl kufřík z prstů strnulých křečí a bolestí. Byla to tichá ulice, mezi dlážděním vyrážela tráva jako u nás doma na rynku; a zrovna před mýma očima na vratech průjezdu byla přibita cedulka: Pokoj pro svobodné pány k pronajmutí. Oddechl jsem si nesmírnou úlevou: Tak vida, přece jsem to našel.

Vzal jsem ten pokoj u staré, nemluvné báby; byla tam postel a pohovka, páchlo to zasmušile, ale to bylo jedno; byl jsem aspoň v bezpečí. Měl jsem horečku z rozčilení, nemohl jsem jíst a nic; ale aby se neřeklo, dělal jsem, že jdu jako někam jíst, a toulal jsem se po ulici, pln strachu, abych neztratil svůj přístav. Tu noc ještě nervová horečka mátla a bortila mé sny; k ránu jsem se probudil, a na pelesti mé postele seděl tlustý mládenec, páchl pivem a recitoval nějaké verše. „To koukáš, co?“ řekl a recitoval dál. Myslel jsem, že je to ještě sen, a zavřel jsem oči. „Bože, to je hovado,“ děl mládenec a počal se svlékat. Posadil jsem se na posteli; mládenec seděl na pelesti a zouval si boty. „Zas abych si zvykal na jiného vola,“ naříkal. „Co mně to dalo práce, než jsem umlčel toho, co tu byl před tebou, a ty mně tu budeš spát jako dřevo,“ stěžoval si hořce. Byl jsem nesmírně rád, že na mne někdo mluví: „Které to byly verše?“ ptal jsem se. Mládenec se rozzuřil. „Verše! Ty mně budeš mluvit o versích, ty saláte! Poslechni,“ koktal, „chceš-li se mnou vyjít, tedy chraň tě pámbu, abys na mne šel s tím pitomým parnasismem. Víš hovno, co je poezie.“ Seděl s botou v ruce a díval se do jejích hlubin; počal tiše a uchváceně říkat jakousi báseň. Mrazilo mne okouzlením, bylo to všechno pro mne nekonečně nové a divné. Básník hodil botou do dveří na znamení, že je konec, a vstal. „Bída,“ vzdychl. „Bída.“ Zhasil petrolejku a lehl si těžce na pohovku; bylo ho ještě slyšet, jak si něco šeptá. „Ty,“ ozval se po chvíli ze tmy, „jak je to dál: Anděle boží, strážce můj –? Ty to taky nevíš? Až budeš takové prase jako já, bude ti to taky chybět, počkej, jak ti to bude chybět –“

Ráno ještě spal, odulý a rozcuchaný. Když se probudil, měřil mě mračnýma očima. „Dát se zapsat na filozofii? Nač to? Člověče, že se ti chce!“ Přesto mne protektorsky dovedl na univerzitu, tady máš tohle, tady to, a vem tě čert. Byl jsem zmaten a fascinován. – Tohle tedy je Praha a takoví lidé tady jsou; asi to patří k věci a musím se podle toho chovat. Za pár dní jsem se obeznámil s rutinou univerzitních přednášek; škrabal jsem do sešitu učené výklady, kterým jsem dosud nemohl rozumět, a v noci jsem debatoval s opilým básníkem o poezii, o holkách a o životě vůbec; to i to uvádělo mou venkovskou hlavu v jakousi závrať, jež nebyla nepříjemná. Mimoto bylo mnoho nač se dívat. Bylo toho vůbec příliš mnoho najednou, zaplavilo mě to chaoticky a překotně; snad bych byl znovu zalezl do svého spolehlivého a samotářského dříčství, nebýt tlustého, opilého poety a jeho povzbuzujících kázání. To máš samou sračku, řekl s jistotou, a věc byla vyřízena; jen poezie byla částečně vyňata z jeho divokého opovržení. Osvojoval jsem si dychtivě jeho cynickou svrchovanost nad věcmi života; pomáhal mně vítězně překonat tu spoustu nových dojmů a nedostupných věcí; mohl jsem se dívat s hrdostí a uspokojením, nač na všechno kašlu. Což mi to nedávalo ohromný pocit převahy nad čímkoliv, co popírám? Což mě to neosvobozovalo z romantického a bolestného snění o životě, jenž přes všecku mou slavnou svobodu a úředně ověřenou zralost se pořád ještě nedal chytit do rukou? Mladý člověk chce všechno, co vidí, a zlobí se, že to nemůže mít; pročež se mstí na světě i na lidech a hledá, co by jim upřel. A pak se snaží dokázat svou bouřlivost sám sobě; nastanou flamendrovské noci, výpravy na okraje života, děsně žvanivé debaty a sháňka po zkušenostech lásky, jako by to byly ty nejslavnější trofeje mužství.

Snad to bylo i jinak: snad se ve mně nahromadilo divokosti a nesmyslu za těch přikrčených a školáckých osm let, a teď to muselo ven. Snad to patří prostě k mládí jako růst vousů a mizení brzlíku. Bylo patrně nutné a přirozené prožít to; ale měřeno celým životem, bylo to období divné a vyšinuté, velkolepé maření času a cosi jako radost, že se nám podařilo porušit smysl života. Už jsem ani nebyl zapsán na univerzitě; psal jsem verše, myslím, že špatné; přesto vycházely v časopisech, o kterých už dávno nikdo neví. Jsem rád, že jsem je neschovával a že po nich nezůstalo památky ani v mé paměti.

Rozumí se, že to prasklo. Tatínek za mnou přijel a ztropil ukrutný tartas; a že když tak, tedy nebude takový blázen, aby posílal synáčkovi peníze na flámování. Nadul jsem se uraženě, patrně ze špatného svědomí; já mu ukážu, že se uživím sám. Podal jsem k ředitelství železnic žádost, abych byl přijat za úřednického aspiranta, a k svému překvapení jsem dostal vyřízení kladné.