Objevy Bretholzovy/VIII
Objevy Bretholzovy Josef Pekař | ||
VII | VIII | IX |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Objevy Bretholzovy |
Podtitulek: | Čili od které doby sedí Němci v naší vlasti [VIII] |
Autor: | Josef Pekař |
Zdroj: | Postavy a problémy českých dějin Národní knihovna České republiky |
Vydáno: | Praha : nakladatelství Vyšehrad, 1990 |
ISBN: | 80-7021-057-5 |
Licence: | PD old 70 |
Na bojovné thesi, že vznik městského stavu a autonomní obce městské i vesnické vůbec je v českých zemích dílem starousedlého národa markomanského, je kniha Bretholzova vybudována. To znamená, že vývoj poměrů sociálních a národnostních v zemi je v ní pojat tak, aby byl ve shodě se základní ideí její. Znamená to ovšem zároveň, že zřítily-li se, jak jsme poznali, nosné pilíře markomanského paláce Bretholzova v trosky, že s nimi padá vše, co mělo budovu doceliti a okrášliti. Přes to nebude se škodou, dotkneme-li se krátce methody, ceny a významu Bretholzovy práce i v otázkách vedlejších.
Všimněme si na příklad Bretholzova názoru o národnostní povaze české šlechty. Stačí citovati slovně jen větu: „Že v době Přemyslovců mělo němectví z počátku převahu zejména ve vyšší šlechtě, vyplývá z toho, že jména hradů a zámků, na nichž tito velmoži seděli, jsou až do 13.—14. století většinou německá“ — abychom zase postihli falsátora při práci. Neboť čtouce dále, vidíme, že nejde o omyl nebo přepsání: čteme, že i německé nápisy při nástěnných malbách v některých českých zámcích 14. století jsou důkazem pro starodávnou existenci německé šlechty v zemi, kterou lze prý i z Kosmy a jiných pramenů dokázati. A právě tito (rozuměj: němečtí) šlechtičtí páni, vládnoucí největšími úřady a panstvími, měli rozhodující vliv na politiku českých vévod a králů; v 13. století pak, jsouce „kaisertreu und deutsch gesinnt“, vystoupili rozhodně proti králi svému ve prospěch císaře a říše…
Možno napsati zase: co věta, to klam, a na jednom klamu je zbudován klam druhý. Je zajisté faktem nesporným, že rytířské hrady naší šlechty i s jejich německými jmény nebo jinými známkami německého vlivu kulturního vznikaly teprve od 13. století a že tedy nemohou dokazovat nic pro dobu starší. Před 13. stoletím žádných hradů panských a tedy také žádných s německými jmény u nás nebylo; padělačská macha Bretholzova je tu stejně nerozpačitá jako na jiném místě, kde uvádějíc svědectví, že počátkem 14. století mluvilo se v českých městech víc německy než česky, dodává: „není žádného důvodu (!), abychom neměli za to, že toto všestranné rozšíření Němectva po celé zemi platí i pro dřívější staletí“. Opakuji, že je faktem nesporným, že obec svobodných Čechů (a ta byla vlastní základnou pozdější české šlechtické společnosti pánů a vladyk) jeví se od počátku historického života našeho národa přirozeně slovanskou, že teprve od druhé polovice 12. století vnikají do této slovanské společnosti šlechtické některé čeledi německého původu, že působením mravů a mód rytířských, od té doby valem zemi zaplavujících, poněmčuje se, aspoň na venek, velká část šlechty české, zejména z rodin panských. Vrchol toho zněmčení šlechty a dvora náleží do doby Václava I. až II. — byla to kritická chvíle našich dějin, neboť v té době také vstupoval do země mocným proudem německý sedlák a německý měšťan; nebezpečí, aby to vše neskončilo se jako ve Slezsku, bylo nemalé. Že naše vyšší šlechta (neboť masa šlechty nižší mohla býti sotva vážně němectvím ohrožena) přes svá německá jména uvědomila si znenáhla své češství, že ji od smrti Přemysla II. čím dál tím hojněji postihujeme v táboře národně uvědomělém, protiněmeckém, až konečně pozorujeme, že se naskrz počeštila i šlechta, která byla opravdu německého původu (na příklad Markvartici) – to vše je důkazem, že zněmčení naší šlechty v 13. století bylo jen vnější, módní, podobné zfrancouzštění šlechty německé v 18. století. K obratu přispěla nepochybně i žárlivost šlechty na rostoucí moc a bohatství německých měst i nespokojenost se zadáváním lén a důchodů zemských cizím šlechticům německým. Jak může odborný historik, píšící již několikátou přehlednou práci o českých dějinách této doby, tato fakta zvrátit v opak, jak může napsati, že česká šlechta byla „většinou německá“, jak může klamati čtenáře výklady, že byla věrně císařskyněmecká, nebo zamlčeti, že právě z té šlechty s německými jmény nebo opravdu německého původu vyšli nejproslulejší Němcobijci z let od roku 1278 počínajíc — je vysvětlitelno jen mravní nerozpačitostí práce, kterou se obíráme. Neboť Bretholzovým cílem, jak bylo pověděno, zůstává v podstatě vypodobnit čtenáři české dějiny tak, aby bylo zřejmo, že Němec je pán od počátku a Čech rab od počátku. Připustil-li autor, že toto pravidlo má jisté výjimky ve prospěch Čechů, považoval to jistě za důkaz své „objektivnosti“.
Je vůbec zajímavé sledovati, jak česká historie, viděná Bretholzem, rozchází se diametrálně s historií skutečnou. Pomiňme mlčením jeho stranné výklady o poměru Čech a Čechů k říši (Čechy prý byly nejšťastnější, když se přimkly s důvěrou k Německu atd.) a všimněme si jen jeho poměru ke králi Přemyslovi Otakarovi II. Každý jiný Němec by se zmínil o tom, jak Dalimil rozželel se nad šlechetným králem, že odvrátil se od Čechů a počal ploditi Němce v zemi, každý jiný německý autor uvedl by, jak tento český stesk předělal německý překladatel Dalimila v nadšenou chválu a jak jiný soudobý veršovec německý zanechal nám opravdovou báseň, vzrušený, mocně působivý výkřik bolu nad smrtí skvělého krále, který byl pýchou Němectva… Vše to odhodlal se Bretholz mlčky odkopnout stranou — neboť podle něho žádné kolonisace Čech z ciziny nebylo, Přemysl II. nemohl býti jejím fedrovatelem, ustavení německých měst vyšlo z iniciativy starousedlých Markomanů a nikoli z podpory nebo popudu českých králů. Aby z vědomí čtenáře vypudil dokonale jakoukoli vzpomínku na velkého podpůrce německé kolonisace, líčí Přemysla II. jen jako „popského krále“, ani vojensky se zvlášť nevyznamenavšího, ano dokonce jako odesílatele onoho pověstného listu ke knížatům polským, jímž volá je roku 1278 na pomoc proti Rudolfovi Habsburskému, na pomoc na nejdůležitější frontu slovanskou „proti nenasytným chřtánům německým“. Krátce: raději z něho udělá uvědomělého Slovana — vládnoucího ovšem státu, v němž (jak víme) byla prý většina šlechty německá a věrně oddaná císaři a říši. Divím se jen, že chybí poslední závěr těchto myšlenek. Ten by zněl asi, že na Moravském Poli zbavila se většina z Němců se skládající, krále smýšlením Čecha a Slovana s pomocí prvého krále německého z rodu Habsburků…
A podobnou prapodivnou anomálii najdete u Bretholze, chcete-li postihnout jeho názor na vývoj národnostních poměrů v našich zemích vůbec. Jak již víme, chce nás Bretholz donutiti, abychom uvěřili v zázračný stav, v němž žili v pokoji a míru od staletí vedle sebe v naší zemi národ český s národem markomanským, event. kvádským. Češi našli prý místa a účasti v městech Markomany založených, sporu národního prý v městech až do doby husitské vůbec nebylo, Dalimil prý nenáviděl jen zahraniční Němce. Co Čechy (rozuměj Čechy i Markomany) proti cizincům tak popudilo, bylo teprv řádění Braniborců v zemi po roku 1278, proto prý roku 1310 musil nový král Jan zavázati se šlechtě, že neudělí úřadu v zemi cizincům. Proti domácím Němcům se však tato žádost neobracela… Čtenář, jenž měl v rukou verše Dalimilovy, ví, že to vše je pohádka pro děti; čtenář lépe zpravený ví i z jiných pramenů, jak v městech, ovládaných Němci, probouzel se znenáhla během 14. století národnostní boj, jak projevil se rozličně i jinak v české společnosti, jak posléze vzplanul i na universitě. Ale ničeho o tom nezvíme z knihy Bretholzovy — ovšem ani slova o onom snad nejzajímavějším útoku na Němce a Němectvo, jejž nejmenovaný český pán sepsal pro císaře Karla nebo krále Václava, aby v něm národohospodářské a politické škody, jež neúnavné Němectvo způsobuje zemi i říši, vysvětlil takřka tím, že Němci jsou národem původu nesvobodného, služebného. Jakým způsobem, tážeme se po tom všem, vysvětlí nám Bretholz, nenalézající žádného národnostního konfliktu v Čechách 14. století, vznik a význam dekretu Kutnohorského? Toho dekretu, vydaného r. 1409 římským a českým králem a vyhlašujícího, že německý národ nemá žádného práva obyvatelského v zemi a že jediné Čechové jsou spravedlivými dědici království?
Odpověď je zajímavá: Bretholz nevysvětluje toho, pokud vidím žádným způsobem! Dekret zajisté pronáší způsobem takřka slavnostním zásadu, která je bezvýhradným popřením Bretholzovy základní these, zvrácením i odsouzením theorie o tisíciletém právu obyvatelském německého kmene v zemi české, o jeho prastarém právu sebeurčení — a Bretholz nenalézá slova vysvětlení, jak, se zřetelem k jeho výkladu o národnostní situaci v zemi, mohlo k tomuto rozhodnutí dojíti! Neuvědomuje si slovem, že dekret sám je protestem proti myšlence, jíž vyplnil svou knihu, ano nepokouší se ani zachrániti situaci výkladem, že dekretem začíná období nové, snad období protiněmeckého útisku. Bretholz zmínil se na jiném místě své knihy, že prý teprve náboženské nenávisti, vzbuzené husitstvím, zplodily protiněmecký boj v zemi — ale vskutku ani touto, třebas věcně nesprávnou myšlenkou nevysvětluje katastrofy, kterou pro právní byt Němců v zemi znamenají slova dekretu Kutnohorského.
Souvisí-li podivný fakt ten jen s letmou povrchností, s kterou dopisoval poslední kapitolu, obírající se dobou Husovou, může to přispěti také ke karakteristice jeho knihy. Vznik a povaha mocného hnutí opravného, v jehož středu stojí postava Husova, jsou zachyceny Bretholzem jen zcela vnějšně, beze všeho pokusu přiblížit ducha hnutí porozumění čtenářovu. Bretholz musil ovšem na počátku své knihy věnovati přes deset stran velikosti českých dějin v době markomanské, v době, kdy se v starořímském senátě mluvilo poprvé o českém králi, rozuměj Marbudovi, o tom Marbudovi, který měl 70 000 mužů tělesné stráže z pěchoty a 4 000 z jízdy… Zdá se pak, že Bretholz tomu všemu věří doopravdy.