Objevy Bretholzovy/IX

Objevy Bretholzovy Josef Pekař
VIII	IX

Údaje o textu
Titulek:	Objevy Bretholzovy
Podtitulek:	Čili od které doby sedí Němci v naší vlasti [IX]
Autor:	Josef Pekař
Zdroj:	Postavy a problémy českých dějin Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha : nakladatelství Vyšehrad, 1990
ISBN:	80-7021-057-5
Licence:	PD old 70

Kniha Bretholzova netají se tím, že chce býti zbraní v boji politickém, v boji o politické sebeurčení německého národa v našem státě. Argumentace její o prastarých právech a svobodách germánských Markomanů v naší vlasti navazuje přímo na slova Masarykova poselství z 22. prosince 1918, že Němci původně přišli do země jako emigranti a kolonisté a že to musí míti vliv i na jejich státoprávní postavení na rozdíl od Čechů, kteří tento stát vybudovali. Mám za to, že o politické oportunitě projevu možno pronésti rozličná mínění; fakt, že Němci jsou v zemi naší kolonisty, je jak víme, povýšen nad veškerou pochybnost. Ale nač třeba položiti důraz, je po mém soudu to, že Bertold Bretholz německé úsilí kompromitoval, snaže se pravdu převrátiti v nepravdu a čeině vše možné, aby německá vůle politická opřela se místo o reálná fakta o pouhý fantóm, jenž musí rozpadnout se vniveč při prvé kritické zkoušce. Jeho jméno bylo dosti vědecky závažné, aby svedlo vůdce německé politiky. aby uvěřili v jeho bajky; na straně české musila, jak přirozeno, zřejmá nehoráznost Bretholzovy theorie buditi rozhořčení. Kniha Bretholzova, buď jak buď, není myšlena jako prostředek k smíru nebo zmírnění národněpolitických protiv v zemi, nýbrž jako nástroj boje. Bretholz musil si býti dobře vědom, že jeho vývody o starodávné panské německé svobodě a převaze a o české nesvobodě a závislosti, vývody stejně lehkomyslné jako směle pravdě bijící v tvář, musí se vším, co s tím souvisí, zjitřiti a rozšířiti otevřené rány národnostního napětí. Že se muž jeho vědecké minulosti a veřejného postavení k tomu propůjčil, aby fantastickými výmysly sil nesvár v zemi, v tom vidím hlavní vinu jeho.

A že politická veřejnost německá si tak naráz bojovnou theorii Bretholzovu osvojila (mám na mysli zejména článek Lodgmanův), prozrazuje, s jak ukvapeným radikalismem se provozuje u nás politika. Neboť naši Němci měli dostatek příležitosti informovat se o ceně vývodů Bretholzových u autority nepochybné kompetence i národní spolehlivosti — u profesora Zychy, do nedávna učitele právních dějin na pražské německé universitě a k tomu předsedy německé národní rady. Zycha byl ve dvou knihách vysoké ceny vědecké prostudoval právní základy a formy německé kolonisace v českých zemích; resultát mnohaleté práce jeho, doplňovaní i pracemi jeho žáků, byl zásadním popřením výmyslů Bretholzových. Ale jak jsme poznali, hájkoviny Bretholzovy nabyly u politických vůdců větší obliby než pravdy Zychovy. Ani Karel Beer, tuším ze žáků Zychových, jenž vydal loni v Liberci malou populární Geschichte Böhmens (se zvláštním zřetelem k dějinám Němců v Čechách), nechce věděti nic o theoriích Bretholzových. Beer užívá také argumentů dějinných k podpoře národní snahy v přítomnosti — český čtenář může posoudit sám, zda Bretholzova methoda či Beerova methoda je účinnější. Beer praví asi: Ano, jsme kolonisté, ale nejsme vetřelci. Přišli jsme sem voláni českými králi, přišli jsme, abychom těžkou prací obrátili neúrodné dosud kraje v půdu kulturní, abychom otevřeli doly na drahý kov, založili města a vsi se svobodnějším obyvatelstvem, povznesli řemesla a obchod. Jsou celé okresy v české zemi, kde jsme prvými osadníky. Neupíráme Čechům, že jsou historickým národem země a tvůrci českého státu, ale máme v hospodářském, kulturním a často i politickém vývoji země účast takovou, že máme nárok, aby se o naší národní državě rozhodovalo spravedlivě a s rozvahou… Vzpomeňme, že bylo to právě slovo „voláni od českých knížat“, jež Bretholz se snažil zaklnouti mermomocí do nejhlubších pekel. Beerovi je totéž slovo nejúčinnější zbraní jeho argumentace.

Studie Zychovy byly sympatickými doklady německé kulturní součinnosti na domácí hroudě; knihu Bretholzovu by mohl český straník využít jako ukázku německé kulturní méněcennosti. Neboť ona je dnes v našem prostředí již anachronismem. V době před 50—100 lety libovala si věda česká (jako ostatek i německá), aspoň v nejednom plodu svém, aby postihla a dokázala rozličné podivné souvislosti nebo pravdy, které hověly jejímu národnímu ideálu. Od založení české university a od zasažení výchovného vlivu Gollova usilovali historikové naši, aby se vypořádali dokonale s omyly starší školy, nerozpakujíce se již popírati vlivy německého západu na český vývoj národní, ano vyhledávajíce je přímo. Byli v tom tuším horlivější než Němci sami, kteří ku podivu pomalu dospívají k přesvědčení, že čím se stali, stali se také především vzorem a vlivem pokročilejší ciziny. Ale i Palacký byl dalek toho, aby popíral vlivy německé, kde je poznal; jemu zajisté nebyl hlavním obsahem českého dějinstva (jak Bretholz, zas proti pravdě, předstírá), boj s Němectvem, nýbrž Palacký formuloval to tak, že dějiny české zakládají se „na sporu s Němectvem, čili na pojímání a zamítání spůsobův a řádův německých od Čechů“, na sporu, jejž jindy vymezil slovy „stýkání a potýkání“, „vzájemné pronikání“, „přemáhání a zažívání rozmanité cizoty“. To pak považoval za nutné a prospěšné pro náš vývoj kulturní, nezamlčuje ani, že stránka česká obapolného vlivu toho byla více trpná než činná. A byl to Palacký, jenž pronesl památná slova: Neoddal jsem se historii, abych ji z německých pazourů vytrhl, ale abych ji v pravdě její poznal, padni komu padni! Krátce: ve vědeckém prostředí českém práce rázu poslední knihy Bretholzovy by byla zcela nemožná. A vyšla-li by z rukou méně významných přece, dostalo by se jí jistě v zápětí zaslouženého odmítnutí.

Může-li dnes brněnský Tagesbote (15. ledna) citovati několik úsudků německých historiků, pochvalujících si knihu Bretholzovu, není to důkaz, že Bretholz má pravdu — takový důkaz se nikomu a nikdy podařiti nemůže! — nýbrž je to důkaz, jak zpolitisovali se přemnozí němečtí historikové v letech katastrofy a jak žalostně podlehla jejich povinnost k pravdě zaujetí národně-politickému. Dokladem je tu i posmrtný svazek díla Hauckova s jeho kapitolou o českém husitství. I když počítáme s tím, že velká většina německých badatelů nezná našich dějin, aby bez velkých studií utvořila si vlastní úsudek, i když počítáme s váhou jména Bretholzova ze starších dob — stačí přece přečísti si v Tagesbotu citovaný posudek starého J. Losertha, který se o české dějiny nejednou prací zasloužil, abys s podivem postihl smysl jeho: nelze se s tím sice všude ztotožniti, ale je to dobře, že to Bretholz udělal, v pramenech jsou (prý) opory pro to „a politickému postavení Němců v zemích sudetských může to jen prospěti…“ Jak žalostným omylem je i závěr tohoto projevu, bylo již vyloženo. Jsem zvědav na další úsudky a výroky německé vědy o knize Bretholzově. Můžeme býti naprosto klidní — ponesou-li se tyto úsudky v duchu dobrých zdání citovaných Tagesbotem, bude to jen hanba německé vědy.

Vím ovšem, že mé kritické stati vyzní na prázdno především u Bretholze samého. Bretholz napsal, že by prof. Zycha byl musil svou knihu z r. 1912 o právním vývoji Prahy dáti do stoupy, kdyby měl přikloniti se k stanovisku jeho. Tedy Zycha (podle Bretholze) nemohl vzdáti čest pravdě proto, že se byl již dříve vyslovil v jiném směru. Je-li Bretholzovo nazírání na povahu vědeckého přesvědčení vesměs tohoto druhu, nemohu se ovšem oddávati naději, že se Bretholz odhodlá dáti po mé kritice dvě své knihy do stoupy. Také prof. Šusta napsal r. 1913 klidný, podrobný a působivý, ovšem rozhodně odmítavý rozbor prvé knihy Bretholzovy (mohl jsem ho leckde užíti s prospěchem) — Bretholz naň vůbec nereagoval a v druhé knize zašel ve svých fantasiích ještě dále. Jak zbavil se Bretholz věcné a pěkné kritiky Vojtíškovy, jak odpověděl Urbánkovi, píšícímu se zvláštní umírněností, je známo těm, kteří boj sledovali. Dovedu si tedy představiti, jaké asi povahy bude Bretholzova odpověď na mou adresu. Na jednu pravdě podobnou část jeho repliky odpovím ihned. Bude-li Bretholz protestovati proti příkrosti mého úsudku, proti vracejícím se karakteristikám methody jeho à la padělek nebo kombinovaný klam, prohlašuji předem, že všechny tyto výrazy, jakož i zmínky o hájkovině a srovnání práce Bretholzovy s padělanými Rukopisy jsou věcně, jak jsem i ukázal, plně oprávněné. Bylo se mi přemoci nejednou, abych neužil výrazu ostřejšího. Neboť kniha Bretholzova musí rozhořčiti badatele tím více, čím lépe se s ní seznámí, musí rozhořčiti již proto, že psána je autorem odborně vědecky vyškoleným. A musí indignovati každého, kdo žádá od vědecké práce neobmezenou úctu k pravdě, i každého, kdo naučil se nenáviděti ty, kdo strannými pamflety rozsévají a prohlubují národnostní spory v naší vlasti.