Objevy Bretholzovy/VII

Objevy Bretholzovy Josef Pekař
VI	VII	VIII

Údaje o textu
Titulek:	Objevy Bretholzovy
Podtitulek:	Čili od které doby sedí Němci v naší vlasti [VII]
Autor:	Josef Pekař
Zdroj:	Postavy a problémy českých dějin Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha : nakladatelství Vyšehrad, 1990
ISBN:	80-7021-057-5
Licence:	PD old 70

Tak doslova s pomocí Boží, podařilo se dokázat Bretholzovi, že o žádném přistěhovalectví Němců do zemí českých nemůže býti řeči. Závěr z toho byl nasnadě: protože Němci u nás ve 14. století byli usazeni ve velkém počtu, je zřejmo ze všeho, že tu ve velkém počtu byli od nepaměti, od doby markomanské, jak již výše bylo „dokázáno“.

O těchto sudetských Markomanech víme z Bretholze, že od knížete Soběslava či vlastně prý již v 11. století od krále Vratislava dostali privilegium, které potvrdilo jejich staré právo na sebeurčení. A tak také tito svobodní němečtí muži, vykládá Bretholz dále, nezatížení břemeny a otrockými službami všeho druhu, pod nimiž sténalo slovanské obyvatelstvo země, to byli a býti mohli, kteří vzali na se úkol, dáti veškerenstvu českého obyvatelstva vyšší úroveň sociální, právní a hospodářskou. Oni to byli, kteří počali od začátku 11. století vytvářeti svobodné obce městské, založené na německém právu sebeurčení, všude v podhradí knížecích hradů a na hospodářských křižovatkách, kde seděli. Tak vznikla města, jejichž obyvatelstvo spravovalo se svobodným německým právem; 13. století je nikoli počátkem, nýbrž již vrcholem tohoto vývoje. Neboť počátky města Žatce lze prý konstatovat již roku 1004, Kladsko je počátkem 12. století hotovým městem, a i na jiných místech, kde historikové dosud předpokládali pouze knížecí hrady (civitates, jako na příklad v Boleslavi, Nymburce (!), Bílině, Brně, Znojmu, jde prý vlastně o vznikající nebo již hotová města. V Čechách byl tak časný vznik městské obce možný proto, poněvadž tu byla od počátku základní podmínka její, to jest svoboda, to jest práno na sebeurčení ústavního a správního německých mužů markomanských; přistoupilo-li k tomu opevnění osady jejich a uznání jejích výsad od knížete zemského (a to, jak víme, stalo se již za krále Vratislava v 11. století), bylo město hotovo. Pak přispěla existence Němců v zemi k povznesení její kultury, neboť znenáhla i české obyvatelstvo stalo se účastno práv Němcům slušících. Při všem tom nebylo příkré protivy mezi Němci a Čechy — teprve náboženské rozvášnění země v husitství ji stvořilo.

Nejdříve upozorním čtenáře zcela mimochodem na patrné rozpaky Bretholzovy, co říci o německém, vesnickém osídlení venkova českého v 13.—14. století —s tím také souvisí, že mluvě o velkostatcích, jež si v zemi vybudovaly německé kláštery, vyhne se jakékoli zmínce o tom, že tyto kláštery zakládaly také nové německé vesnické osady. Německých sedláků bylo u nás zajisté mnohem víc než německých měšťanů — ale Bretholz byl své Markomany nadal od počátku vynikajícím postavením právním a sociálním, že nyní neví, jak by vyložil, jak se z většiny jich mohli státi sedláci. Ti nebyli totiž ani podle nového „německého“ práva lidmi svobodnými ve smyslu politickém (jako ostatek ani měšťané poddanských měst). Krátce skutečnost je taková: Bretholz dal všem Němcům v českých zemích od počátku svobodu tutéž, jakou měli Němci v podhradí pražském, event. v městě Praze od doby Soběslavovy či domněle již Vratislavovy. Vyložil, že česká povinnost jejich hájit „vlasti“ se zbraní v ruce je dokonce vyvyšovala nad obyvatele jazyka českého. S tím obrazem je, soudím, těžko srovnati postavení německého selského obyvatelstva v zemi od 13. století, jež osobně sice, aspoň převahou, jak to v území kolonisačním bylo pravidlem, bylo svobodno, ale jehož právo sebeurčení bylo vrchnostmi obmezeno rozličně, takže mluvíme raději o polosvobodném nčž svobodném stavu selském té doby. A z doby starší nám ovšem Bretholz nějakou osadu markomanských „svobodných sedláků“ představiti nedovedl.

Co je mnohem důležitější, je fakt, že výklad Bretholzův, jak z iniciativy a prostředků českých Němců-Markomanů samotných u nás vznikla německá města a ovládlo německé právo, je novým a zvlášť výmluvných argumentem pro nemožnost jeho theorie i pro malou míru jeho historického chápání vůbec. Bretholz chce to, co se stalo v Čechách a na Moravě od konce 12. století do počátku 14. století, vytrhnouti z velké souvislosti všeněmeckého díla kolonisačního té doby a vyložiti vše z domácích poměrů českoněmeckých. A tu jsme právě u základního omylu jeho. Kdybychom neměli ani jediné přímé zprávy, že české země byly v 13. století kolonisovány Němci přišlými z ciziny, stačila by spousta listin z té doby, jež dotýkají se rozličně nových německých měst a vesnic v zemi založených, aby nás použila bezpečně, že všechny podmínky a formy právní a hospodářské převratového zjevu toho jsou u nás v podstatě tytéž jako ve všech jiných územích, jež ovládla německá kolonisace, jinými slovy, že pokrytí českých zemí bohatou sítí německých osad v 13.—14. století je částkou velkého díla, známého v dějinách pod jménem německé kolonisace východoevropské. A kdybychom neměli v rukou ani jediné zachovalé listiny z českých zemí století 13., ani řádečky svědectví o tom, co se od konce 12. století v Čechách a na Moravě stalo, dospěli bychom k pevnému přesvědčení, že v té době byly země české kolonisovány z ciziny příchozími Němci. Jediný pohled na půdorys našich měst, jediná připomínka „rynku“, „rathouzu“, „purkmistrů“ atd., jediné seznámení s jejich řády soudními, správními a hospodářskými, jediný pohled na města zcela téhož typu vnějšího i života právního v Uhrách, Sedmihradech, Polsku, Slezsku, Lužicích, v Německu vlastním by nás o tom přesvědčil nade všechnu pochybnost. Chtít to, co se stalo v Čechách a na Moravě, vyloučit z této jedině možné souvislosti (jako to chce Bretholz), hledat pro česká města vysvětlení jiné, místní, nezávislé na zjevu evropském, jehož stopy kolem dokola zapsaly se na věky nesmazatelně do povrchu všech zemí středo- a východoevropských (ano i západoevropských), je počínání odsouzené předem k naprostému nezdaru. Německá kolonisace považuje se právem za jeden z největších dějinných výkonů německého lidu v minulosti. Od dalekých měst v ruském Pobaltí až do Bosny, Od Lübecku do Sedmihrad, od horního Rýna d Dunaje do východního Polska — všude tu zbudovala německá podnikavost a životní síla v době poměrně krátké sta a sta měst a městeček a tisíce vesnic — ale Bertold Bretholz nás chce přesvědčiti, že jenom Čechám a Moravě, zemím v samém středu východní fronty ležícím, byl by se tento živelný proud vyhnul zcela!

Problém, o nějž jde, zní přece, jak vysvětliti, že Čechy a Morava naplnily se v 13. až 14. století množstvím německých osad, jak ze země dosud skoro úplně slovanské stala se země národnostně smíšená. Nuže, my víme bezpečně, že to byla německá kolonisace, jež země uherské naplnila od 12. století počínajíc spoustou německých sídel, stvořivši někde kompaktní ostrovy německého osídlení (na Slovensku totiž dosud nepovstal žádný Bretholz, aby dokázal, že tamní Němci žijí tam nepřetržitě od Quadů), my víme, že podobně vnikl německý příliv do Polska, že poněmčil tu většinu Slezska, že dokonal poněmčení největší části Lužice — jak můžeme se vzpírati výkladu, že zapravil i země české, výkladu nejpřirozenějšímu, o jehož správnosti přesvědčuje nás povaha německého osídlení v naší vlasti ve všech směrech, výkladu, pro nějž mluví naše situace geografická a pro nějž lze uvésti i přímé zprávy pramenné? Odmítnouti toto řešení by bylo možné jen, kdybychom měli po ruce vysvětlení jiné, dokonaleji, nepochybněji zdůvodněné. Ale tím jistě není prázdný dohad Bretholzův o starodávných Markomanech v Čechách. Víme přece, že tento dohad je opřen v podstatě na závěru, že prý není žádných zpráv o kolonisování Čech Němci zahraničními. Bretholz chce totiž i zde „doklad“, chce úřední potvrzení kronikáře, podle zásady, že co není v aktech, neexistuje. Bretholz nepozoruje, že české středověké město dává mu celým svým rázem vnějším i životem vnitřním odpověď přímou a zcela určitou.

Bretholz sice naznačuje rozličně, že mezi postupem Němců, kolonisujících severní Německo nebo Uhry na jedné a české země na druhé straně, jsou rozdíly. S uměním, které již známe, to jest s uměním upravovat si nerozpačitě fakta pro okamžitou potřebu, vykládá na příklad, že v Polabí byli slovanští pohané většinou od Němců vyhlazeni a že jen tím třeba vysvětliti vstup Němců do „země, jež všecka ležela prázdná, zpustošená a neobydlená“. Není to sice pravda, ale budiž — Bretholz však jakoby zapomněl na Slezsko, kde nebylo žádného vyvražděného pohanství, nebo na Meklenbursko, Rujanu, Pomořany, kde (jako všude jinde) volala slovanská křesťanská knížata sama německé kolonisátory do země. Bretholz předstírá dále, že zejména v Čechách cizích kolonistů třeba nebylo — zde nebylo prý hladu, jenž byl (prý) důvodem pro povolání Holanďanů do Uher, ani nebezpečí od Kumánů jako v Sedmihradech, ani potřeby povznésti zemědělskou kulturu země. Tato poslední nepravda zdá se mi zvlášť zajímavou u českoněmeckého historika. Může-li dnešní Němec v naší vlasti s pýchou na něco poukázati, je to fakt, že pravidlem nejhorší a pro zemědělství nejméně příznivé končiny země proměnila houževnatá pracovitost německého sedláka-kolonisátora v půdu kulturní (vzpomeňme jen širého kdysi pásma horských a hraničních lesů), že ujala se půdy, o kterou český sedlák nestál a kterou český gruntovní pán dovedl učiniti výnosnou pouze pomocí německých přistěhovalců! A jaký je vlastní důvod tohoto podivného způsobu psaní? Jedině ten, aby čtenář spíše uvěřil, že tu těžkou nádenickou práci, kterou bylo podstoupiti několika generacím pracovitých a skromných německých sedláků, kolonisujících pohraniční pralesy starých Čech, vykonali svobodní Markomani, ten „Herrenvolk“, usazený v zemi od nepaměti a shlížející s patra na slovanské polootrocké obyvatelstvo, robotami a dávkami přetížené!

Již odtud je patrno, že pokus vysvětliti německou kolonisaci naší vlasti jako dílo svobodných potomků markomanských musí ztroskotati. Byli to převahou lidé nesvobodní, závislí a jistě i utečenci, kteří nenalézajíce slušné obživy ve své vlasti, v zástupech vydávali se do zemí dalekého východu (asi jako v 19. století do Ameriky), aby tam dosáhli příznivějších podmínek životních, aby nabyli vlastní půdy a osobní svobody. Tak u nás vznikal polosvobodný stav selský a domohl se práv a svobod, jichž sedláci v Německu samém ještě nepoznali, leč výjimkou, šlo-li na příklad také o osady kolonisační jako byla sídla holandská v severním Německu.

I jinou ostatně cestou můžeme dojíti přesvědčení, že domnělí Markomané nemohli s německou kolonisací českých zemí míti nic společného. Staří Germáni, jak známo, měst neznali a městsky žíti nedovedli; proto můžeme vzíti jed na to, že čeští Markomani neskrývali po staletí v srdci ideál českého svobodného města a že nemohli míti ponětí o tom, co je to obec na tak zvaném německém právu. Vývody Bretholzovy, že Žatec byl městem již od počátku 11. století nebo Kladsko na počátku 12. století atd., jsou omylem zrovna tak hrubým a hmatavým, jako kdyby někdo dokazoval, že staroměstská mostecká věž je z 12. století. Svobodná města podobné povahy jako později byla u nás města a městečka doby kolonisační počínají se od století 10. vyvíjeti ve Francii, pak v dnešní Belgii a Holandsku a v krajinách porýnských vůbec; v 12. století je svobodná obec tam již hotova a hojně rozšířena. Jakkoli rozličné jsou výklady o vzniku středověkého města a autonomní nebo poloautonomní obce vůbec, nemůže býti pochybnosti, že jen napodobením šířila se novina ze západu na východ, to jest že ji do Čech mohl přinésti jen cizinec nebo zavésti ji Čech z ciziny. Tuto myšlenku lze rozvinouti rozličně; že se srovnává se skutečností, poznáváme i z toho, že čeští Markomani žádného vlastního právního typu autonomní obce nebo svérázného typu v půdorysu jejím nevytvořili. A to by bylo sotva možné, kdyby byli začali tvořiti městské obce již (jak tvrdí Bretholz) od 11. století, to jest od doby, kdy jich ještě nebylo nikde v německém sousedství. Neboť práva městská, jež v našich zemích ovládla, byla vesměs práva měst zahraničních /na příklad magdeburské, norimberské, vídeňské aj.). To, jakož i fakt, že česká města měla své stolice odvolací v řízení soudním v zmíněných městech cizích, dosvědčuje také velmi určitě a velmi výmluvně, že naše městské právo, náš městský stav je dílem cizí německé kolonisace a naprosto ne plodem úsilí domnělých Markomanů. Že nenedostává se zpráv, jež dosvědčují přímo, že jednotliví měšťané měst českých 13.—14. století pocházeli z ciziny, že známe řadu měst v říši německé, odkud se přistěhovali, poznamenávám jen mimochodem.

Krátce: obírejme se otázkou s kterékoliv stránky, vždy přijdeme k bezpečnému poznání, že markomanská theorie Bretholzova je myšlenkou nemožnou a nesmyslnou.