Objevy Bretholzovy/VI
| Objevy Bretholzovy Josef Pekař | ||
| V | VI | VII |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Objevy Bretholzovy |
| Podtitulek: | Čili od které doby sedí Němci v naší vlasti [VI] |
| Autor: | Josef Pekař |
| Zdroj: | Postavy a problémy českých dějin Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Praha : nakladatelství Vyšehrad, 1990 |
| ISBN: | 80-7021-057-5 |
| Licence: |  PD old 70 |
Pravil jsem, že listina Soběslavova-Přemyslova náleží již do počátků důležitých proměn hospodářských i sociálních, jež přivodila do konce 12. století německá kolonisace. To je právě, jak víme, tvrzení, jež Bretholz chce vyvrátit, tvrzení, proti němuž staví svou theorii, že Němci, a to svobodní Němci žili v zemi od časů markomanských a že žádného stěhování Němců do Čech a Moravy mimo skrovné výjimky nebylo, ani nebylo potřebí. Proto nás ujišťuje znovu a znovu, že upřílišují všechny dosavadní výklady, jak již v 11.—12. století slovanský ráz země porušován byl zakládáním německých klášterů, německým duchovenstvem, zejména vyšším, německými kupci, německými manželkami Přemyslovců, nebo (jak sám dobře dodává) německými válečníky, jimž od druhé polovice 12. století počali síliti své posice čeští panovníci proti začasté nespolehlivé české šlechtě. Proto opakuje, že všechny tyto cizí živly nemohly způsobiti tak nápadného poněmčení země, jak je postihujeme v 13. století. Ač i tyto vývody Bretholzovy jsou zřejmě tendenční, lze jich po mém soudu užíti někde s prospěchem, to jest položiti si otázku, zda jsme význam počínajícího se poněmčování země v 12. století tu a tam nepřeceňovali. Ovšem, odmyslíme-li si tyto z ciziny přišlé živly, o nichž nás zpravují prameny, ze života tehdejších českých zemí, nezbude tu již pranic, ale pranic německého — kromě Markomanů existujících vskutku jen ve fantasii Bretholzově. Také připustiti musíme, že velké zněmčení naší vlasti, jak je poznáváme v 13.—14. století, nelze cizím přílivem, o němž vědí prameny z 12. století, nijak vysvětliti. Pro to velké zněmčení máme však vysvětlení jiné, to jest hromadnou německou kolonisaci od konce 12. století.
Z odporu k tomuto výkladu vznikla Bretholzova kniha: Čechy Bretholzovy byly zajisté kolonisovány Němci v Čechách starousedlými, potomky Markomanů. Bretholz své stanovisko motivuje především tvrzením, že prameny o nějaké kolonisaci českých zemí Němci zahraničními ničeho nevědí — a to že by nebylo možné, kdyby teprve v 13. století počalo se tak hromadné osazování cizinců v zemi. Prameny jak víme, nevědí ovšem také ničeho o nějakých potomcích Markomanů v Čechách, ale na takové křiklavé methodické nedůslednosti podle všeho nezáleží. Třeba však připustiti, že v české kronikářské tradici 13. století nemáme přímých zpráv o kolonisaci, jejím rozsahu a významu. Ale nesmíme zapomenouti, že pro dobu 13. století vůbec žádné kroniky české nemáme, nýbrž pouze řadu nesouvislých analistických skládání, jen na některá období se omezujících a hospodářským a právním proměnám, jež dály se nehlučně po celé století, přirozeně pozornost nevěnujících. ale že přece v pramenech našich zprávy o osazování cizích Němců jsou, to plyne již z usilovné snahy Bretholzovy dovoditi, že zprávy ty nedokazují, co vskutku dokazují. Kroniku českou, jednotným pohledem české dějiny přehlížející, máme od doby Kosmovy teprve až v práci Dalimilově z počátku 14. století.
Bretholz nás ujišťuje, že Dalimil stíhal svou nenávistí jenom Němce zahraniční, nikoli Němce v Čechách osazené (Markomany). Je to ovšem nepravda, karakteristická pro autora, chtějícího takovýmito prostředky podepříti své učení, že nebylo mezi Čechy a Markomany žádné nechuti národnostní; co tvrdí Bretholz, týká se jen německého vzdělání Dalimilova. Ale práce Dalimilova poskytuje nám prvý český pohled do minulosti z doby, kdy země byla již vlastně osazena dvěma národy; její svědectví, a snad právě pro její tendenci protiněmeckou, nemůže býti v otázce, kterou se obíráme, přehlédnuto. Poznáme hned — a to je pro náš spor velmi významné — že Dalimilovi je Němec a cizozemec jedno a totéž, že nenávist jeho k Němcům neví nic o nějakém rozeznávání Němců v zemi starousedlých a Němců z ciziny příchozích, že se u něho vrací obava, že Němci z říše chtějí českou zem osaditi a Čechy vyhubiti, že vlastenecký povel jeho zní: v zemi Němcův nepouštějte! Jeho stížnosti na panovníky české, od vévody Fridricha počínajíc, jenž „počal Němce mocně v zemi zváti“, nářky, že Němcům dávají se dědiny, města, hrady, a jeho známé, z hloubi duše tryskající verše o nebezpečí německém vůbec, ukazují (stejně jako verše Alexendreidy nebo písně na oslavu Viléma z Valdeka), že Němci v Čechách usazení v první polovici 14. století byli považování mezi Čechy té doby za živel cizí, přišlý s podporou králů českých z ciziny.
Nikdo o tom ovšem před Bretholze nepochyboval, jako nepochyboval nikdo, že soudobý letopisec náš, zaznamenávající k roku 1257, že král Přemysl založil město Malou Stranu, vyhnav z místa Čechy a usadiv tam „alienigenas“, rozuměl tím Němce cizozemce. Ale Bretholz chce čtenáři namluviti, že Čechovi slul český svobodný Němec-Markoman, usedlejší v zemi než Čech sám, „alienigena“! Nikdo také nepochyboval o podstatnosti zprávy kronikáře Neplacha (z doby Karla IV.), že Přemysl Otakar II. volal Němce do země a Loketsko, Trutnovsko a Kladsko jim rozdal v držení, zprávy to, jejíž předpoklady jsou přece jinými svědectvími rozličně opřeny. Nebudu obtěžovati čtenáře výkladem, jak se Bretholz snaží váhou svědectví tohoto otřásti. Spokojme se poukazem na to, že tvrdí nepravdu, dí-li že Dalimil nikde před rokem 1278 se nezmiňuje o povolávání Němců z ciziny do Čech (srovn. výše), a zastavme se za to u výkladu, jímž chce odvaliti s cesty hlavní zprávu listinnou, že němečtí kolonisté v Čechách pocházeli z ciziny. V témže totiž slavném listu Soběslavově-Přemyslově, v téže „magna charta“ svobody německé v Čechách, jak ji známe z listiny, vydané králem Václavem I., praví Václav, že obnovuje ustanovení, jež od knížat země české obdrželi Němci pražští „od prvního povolání jich do Čech“. Tedy zde na místě zvlášť důležitém a z pramene nejautoritativnějšího dovídáme se, že Němci v podhradí pražském jsou původu cizího, zahraničního, a že to byl pravděpodobně král Vratislav v druhé polovici 11. století, jenž je do země prvý povolal a ochranu jim zaručil. Svědectví toto musil Bretholz vyvrátiti stůj co stůj, měla-li obstáti jeho základní these, měla-li vyjíti jeho kniha. Podařilo se mu to? posuďte sami. Král Václav prý tu nemyslí na povolání Němců do Čech skrze knížata česká, to jest nemyslí prý to, co jeho listina jasně povídá, nýbrž, opíraje si o známá slova bible, má na mysli „první jejich prapočáteční povolání od Boha“. K tomu jsou v poznámce připojeny tři citáty z bible: žádný z nich ovšem nemluví o „prvém povolání“, žádný o „povolání do Čech“. Tedy nejen že je starobylost markomanských Němců v Čechách šťastně obhájena, ale vstup jejich do země před dvěma tisíciletími je biblickými slovy vyložen z tajemného úradku samého Hospodina…
Kdo se musí utíkati k tak krkolomným pokusům záchrany, utvrzuje pouze jistotu, že hájí věci nemožné.