O poesii Jana Nerudy

Údaje o textu
Titulek:	O poesii Jana Nerudy
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Krátký popis:	Vrchlického úvod k Topičově soubornému vydání Nerudových básnických spisů, které připravil Ignát Herrmann (autor poznámky)
Zdroj:	NERUDA, Jan. Sebrané spisy. Díl XII. Básnické spisy. Praha : F. Topič, 1898. s. I–XXVII. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Neruda

Zvláštní jest, že v letech sedmdesátých a osmdesátých, kdy jméno Jana Nerudy jako feuilletonisty „Národních listů“, duchaplného causeura a cestopisce bylo neobyčejné populární ve všech vrstvách národa, kdy s dychtivostí se čekalo na každý feuilleton, jehož okřídlené jiskry brzy se rozlétly celou vlastí a kolovaly z úst k ústům, Jan Neruda, poeta, byl stále nedoceněn a zneuznáván. Jakoby jedna činnost bránila druhé. Neruda básník byl stále odstrkován, a přece by samotné „Knihy veršů“ stačily i ve větších literaturách a poměrech jiných pojistiti každému jméno a váhu vynikajícího básníka. Trochu byl tímto nepoměrem vinen i auktor sám; nedral se nikdy do popředí se svými verši, tak že teprve po „Balladách a romancích“ a hlavně po „Písních kosmických“ a „Prostých motivech“ — tedy v stáří již pro poetickou tvorbu značně pokročilém, — začlo si širší obecenstvo všímati též více Nerudy básníka. A přece přiznati musí každý, že v básních Nerudových jest pravé jeho umělecké těžiště, již proto, že básníkem byl Neruda zrozen a žurnalistou že se teprve stal sběhem poměrů a okolností. Že žurnalista zůstal tak dlouho svěží, jest ovšem zase jen zásluha poetova, ale jisto jest, že básník dosti a často trpěl pod těmito zvrácenými poměry.

Ještě jedno stojí za povšimnutí a nutí ku přemýšlení. Druhé vydání „Knih veršů“ nese datum 1873. „Kosmické písně“ datum 1878. V básnické činnosti Nerudově je tu patrná stagnace. Čím byla zaviněna? Patrně hlavně nepřízní doby, ale možná dost, že i vnitřními poměry básníka, posud neobjasněnými. Až dojde pragmatický životopis Nerudův ze svědomitého péra Boh. Čermáka v „Květech“ postupně uveřejňovaný k této periodě života jeho, snad se osvětlí přece aspoň do jisté míry tato záhada. Ale dnes je tu a tíží nás. Maně vzpomínáme, že i v poetické činnosti Adolfa Heyduka. věrného Nerudova soudruha od počátku „májového“ sdružení, je analogická pausa. My, kteří jsme v oněch letech s ostychem, jehož nynější mláď nezná, vystupovali na veřejnost, dobře jsme si toho všimli. Nejednou zdálo se nám, jakoby Neruda i Heyduk se odmlčeli na dobro.

A tu po roce 1878 náhle nové žně veršů, plnějších a sytějších a i formalně dokonalejších! Stalo se tu patrné nějaké obrození. Za staršími mistry stála již nová generace, která se kupila v „Lumíru“, Hálkem a Nerudou nedávno znova založeném. A práce je vždy plodná. I starší začali reagovati a u Nerudy, který patrně cítil, že po neočekávané smrti Hálkově spadl jemu poetický primát do klína, neslo to žeň zvlášť bohatou. Tak máme po II. vydání „Knih veršů“ (1873) roku 1878 „Písně kosmické“, které byly na Parnasse českém hotovou událostí, roku 1883 klassické dnes „Ballady a romance“, r. 1886 „Prosté motivy“. Že „Zpěvy páteční“ nemohly korunovati plně tuto činnost, zavinila jen dlouhá choroba a smrt básníkova.

Bylo již nejednou naznačeno, jako by byl Hálek v rychlém svém a vítězném pochodu k populárnosti Nerudovi poněkud překážel a jej aspoň jako poetu zastiňoval. Rozhodně pravdou jest, že byl Hálek poeta Nerudy daleko populárnější a že Neruda právě při své přísné autokritice to vyciťoval. A přirozeno jest, že chvilkově disgustován obrátil se více ku prose, kde neměl té doby soupeře, zvláště ne v prose feuilletonu, causerie a cestopisu.

Tato populárnost Hálkova nijak však nesouhlasila se stránkou uměleckou v tvoření obou básníků. Bylať zajisté, jak patrno, ryze látková. Položme vedle sebe Hálkovy „Večerní písně“, první to stopu jeho popularity, a „Hřbitovní kvítí“, a vmysleme se do situace čtenářstva oněch dob. Srovnejme ballady Hálkovy s Nerudovými z téže doby, kdy měl Hálek v očích čtenáře prostšího a naivního přirozené primát. A prostá a naivní byla tenkrát většina čtenářstva. A postupme i k byronicky nadchnutým epickým skladbám Hálkovým a položme vedle nich hluboce reflektující skladby Nerudovy, vše analysující a přesně vymezující, a pochopíme brzy, že větší oblíbenost Hálkova byla snadno pochopitelna. Stejné je to při dramatických zápasech obou, Hálek opanoval kothurn v duchu Shakespearově a to s rozhodným, aspoň zevnějším, úspěchem; Neruda se spokojil s veselohrou a brzy i to pole opustil a koncentroval se docela na prosu a oblíbený feuilleton.

Roku 1883 postavil se Neruda redigováním „Poetických besed“ v čelo celého básnického hnutí novějšího, postavil se na místo, které mu jen příslušelo právem, a držel je přes všecky úspěchy mladších, jimž vždy v své ryzí velkomyslnosti a spravedlnosti rád zatleskal, až do své, pro všecky předčasné smrti.

Bylo nutno předeslati těchto několik chronologických poznámek. Jsou nejlepším důkazem, že pravda časem, někdy ovšem tempem poněkud pomalým, vždycky zvítězí. Nepřipadá nám ani vlásku ubírati velké vloze a práci Hálkové a významu jejímu u nás v letech oněch — chceme jen říci, že vědomí, jak velký básník v Nerudovi nám zhasnul, klestilo si do širších vrstev národa cestu zvolna, ale za to bezpečně. Dnes není tajemstvím, že poetický odkaz Nerudův řadíme k svým velkým básnickým pokladům, že vedle Kollára, Čelakovského, Máchy a Erbena jest místo jeho vždy u nás pevné, že on jest naším národním klassikem, jedním ze stěžejních sloupů naší nové poesie.

Neruda vždy spěl daleko před svou dobou. Ale je také přirozeno a nesčetnými doklady u nás i jinde dokázáno, že takový zářící let vždycky se trestá a odpykati musí v očích duševně línějších a pohodlnějších současníků. Vezměme hned jen „Hřbitovní kvítí“. Toto veskrze skepsí otrávené kvítí bylo rozhodně předčasně v době poesie vlastenecké a v ovzduší všeobecné reakce duševní. Nerozumělo a nemohlo se ani rozuměti jeho blasfemiím a jeho břitkému sarkasmu, jeho negaci, jeho ryze individualní trpkosti. A jděme dále. „Kosmické písně“ měly rozhodně na poměry naše pěkný úspěch zevnější — ale ptám se, kolik čtenářů z let 1878—79 pojalo je v celém jich významu? A je možno, že klassické, ve všem tak přístupné a ryze české „Ballady a romance“ nebyly okamžitě rozprodány a znova a znova tištěny, jak by byly právem zasluhovaly? A stihl lepší osud tklivé a tak všem přístupné „Prosté motivy“? Věru ani ne otázka: „Kdo čte v Čechách?“ ale „Jak se čte v Čechách“, není tak docela přepjatá a zbytečná. Co ušlo českému čtenářstvu finessy a krásy v těchto knihách?! A ušlo rozhodně, nebyly vycítěny a oceněny dle zásluhy. Rvavý náš život veřejný zaplavil i tyto vzácné květy, nanesl na ně nové a nové spousty hlíny a štěrku zjevů efemerních. Zanikly jako jiné publikace v první době po svém objevení bez hlubší stopy. Dnes pomalu se ta hlína a ten prach střásají. Mělkost a bezobsažnost četných efemerních zjevů dnešních ukazuje sama, co ryzího jádra, co živné šťávy jest uloženo v básnických sbírkách Nerudových pro generace příští, dá Bůh, že vnímavější a uznalejší. Neruda se toho nedočkal. Patrně cítil v duši své nepochopení a jen zvolna připisoval číslo po čísle k svému nejvzácnějšímu cyklu „Zpěvů pátečních“, psaných skutečné krví srdce člověka a umělce hluboce zkoušeného a ztrpčeného, přes to však národ svůj vždy větší, vždy horoucnější láskou objímajícího. Důkazem toho jest malá báseň — ale ryzí jako rubín stuhlé krve, „Láska“, — jejíž rukopis Roudničtí chovají v městském archivu jako vzácnou památku.

V prvním vydání „Hřbitovního kvítí“ z r. 1858 čteme na str. 32. malou básnickou apostrofu Erbenovy „Kytice“. Je důležitá velice, ukazuje, jak tenkráte již Neruda byl si plně vědom hlavního základu svého básnického poslání. Hlásí se k Erbenovi, ale slepě v stopách jeho jíti nemohl; bránila tomu sama jeho individualita daleko komplikovanější a modernější, studiem cizích směrů a proudů prosycená a vyzrálá. Ale české jádro zůstalo netknuté a udrželo se, ano řekněme, že během času se jen více vybavovalo z cizího obalu, jejž utvořila erudice a sčetlost. V prvním vydání „Knih veršů“ jsou již pokusy, v nichž Neruda přímo s Erbenem, ovšem se stanoviska svého, rivalisoval. „Jeník“, „Mrtvá nevěsta“ a hlavně „Matka“ a „Rubáš“ jsou toho pádnými a přesvědčivými doklady. Ať čtenář znova je přečte a srovná. V jiných kusech se hlásí studium cizích vzorů, jako v překrásné indické legendě „Žena“ nebo v balladách „Se srdcem rekovým“ nebo v silné básni „V zemi Mokha“. Ale vedle těch jsou již zde čísla, v kterých není Neruda pod žádným vlivem, kde jest ryze svůj a která jsou a budou vždy státi na prvním místě jeho činnosti poetické. „Slaměný vínek“, „Dědova mísa“, „Průvod“, „Oběšenec“, „O třech kolech“ a „Poslední ballada z roku 2000 a ještě několik“ jsou kusy klassické svou originalností, podstatou, pravdivostí a duchem ryze národním. Tohle jest specificky Nerudův genre. Rozšířil i prohloubil a formálně přiozdobil i ten v lecčems později, ale základní tón jest šťastně udeřen, epický živel zasnouben lyrickému s virtuosností překvapující, moderní a sociální ballada česká je stvořena bez cizích vzorů. Básník i umělec vědomě pracovali spolu — trochu quantitativně málo, namítne snad leckdo, ale tomu lze odpovědíti nejlépe slovy Nerudovými, která prý pronesl jednou k svému nakladateli, když jej žádal o druhou sérii „Ballad a romancí“: „Ale, můj milý, což si myslíte, že jsou to hrušky?“

Na výbornost a vysokou uměleckou cenu ballad Nerudových ukázal případně professor Ed. Albert ve své studii uveřejněné loni ve „Světozoru“, pojednávající o národním duchu v nové poesii naší. Musil bych sem klásti vše, co tam vysloveno, řádek za řádkou, tak jest to pravdivé, trefné a nové. Já bych vedle všeho toho kladl hlavní váhu na věci dvě, první na ryzí národní tón, druhé na ethickou stránku těchto skládání Nerudových.

Volím slovo prosté,
chci tu báji vypravovat,
z úst jak lidu roste

napsal si Neruda v čelo nových epických básní. Ovšem slovo prosté, ale ve volbě toho slova, v jeho nalezení a umístění bylo právě velké Nerudovo umění. Formami uměle stavěnými, kombinací rýmů, hříčkami slohovými Neruda nikdy se neblýskal. Forem uzavřených, pevných, jako sonetu atd. jeho celá činnost vůbec nevykazuje. Jeho verš jest volný, v čtyř- neb dvouverší se nenucené pohybující a i při sloce větších rozměrů, hlavně v balladě komplikovanější, jsou základní prvky slok těch opět co možná jednoduché. V dikci místy se ozývá jakási drsnost, ale proň je charakteristická. Je patrně posledním zbytkem práce, skutečné práce umělecké. Bývala druhdy i větší v první periodě jeho tvoření, mizela časem rostoucí veršovnickou routinou, ale stopy její jsou i v „Pátečních zpěvech“, v mistrově díle posledním. Řeč trochu drsná, která se nebojí hiatu a nahodilého seskupení tvrdších zvuků, jen když z výhně tvůrčí zachrání si čistý odlitek myšlenky, jest zvláštností Nerudovou. Není to snad nedbalost v pilování formy. Nikdo právě nebyl v této příčině tak úzkostlivý jako Neruda, ale patří to k celku jeho fysiognomie, dodává to myšlence ostřejšího ještě reliefu. Nejedno by řekl básník novější školy hladčeji a elegantněji, sotva však případněji a plněji. V tomto přihrocování základní myšlenky v ostré závěrečné pointy bylo Nerudovo mistrovství od počátku a právě na takových místech, kde hleděl k plnému vystihnutí základní své ideje, neohlížel se někdy příliš úzkostlivě po rythmu nebo rýmu.

Ryzí národní tón postřehnut je hned v „Balladě horské“. Úsečnost její hlavně v dialogu úvodním mezi dítětem a babičkou jest pravé rozluštění vejce Kolumbova. Osmi verši víme skoro všecko. Ale nevíme ještě to hlavní. Dítě chce někomu uleviti v bolestech. Myslíte, matce as neb sestře? Chyba lávky! Je právě Velký pátek, před oltářem v božím hrobě chudého horského kostelíku leží umučené tělo Spasitelovo. Soucit dítěte vzkypí v krásnou apostrofu:

Potírám Tvá svatá prsa, myju bok Tvůj svatý,
tělíčko zas uzdraví se, Ježíšku můj zlatý —
kladu čerstvé listí lesní na hlavu a líce.
nebude Ti hlavičku Tvou bodat úpal více.“

Rozluštění je krátké:

jak to duše dětská snila.
vůle boží vyplnila.

Podnes mají v horské vísce obraz Trpitele,
nemá rány ve svém boku, nemá trnu v čele,
bílá lilje v ranní záři po celičkém těle.

Tohle jest, dokázati malými prostředky něco velkého. Pětadvacíti verši napsat skutečnou báseň plnou ducha národního a plnou hluboké symboliky zároveň s velkou ethickou myšlenkou základní! V symbolice si právě Neruda čím dále do let tím více liboval. A přirozeně, protože byl duch hloubavý, jemuž se za jednou ideou otvíraly jiné a jiné v nedohledných perspektivách. Zrýmovati pouhou balladickou látku pro pouhý její děj, jak dělali to staří, mu více nestačilo. Pěkný toho doklad máme, jak se k látce často vrátil, když ji byl myšlenkově prohloubil. Vezměte balladu „Se srdcem rekovým“ z Knih veršů. Je to dobrá ballada, jakých psali němečtí romantikové od Uhlanda až k Strachowitzovi celé slohy. Nechci ji ani srovnávati s uvedeným již Strachowilzem, nad jehož spracování, celkem mnohomluvné, vyniká Nerudovo stručností a břitkostí, ano i větší malebností obrazů, ukáži jen, jak Neruda vrátil se k látce, vyhledav v ní jádro ryze myšlenkové, symbolické. Báseň jest v „Zpěvech pátečních“ a nadepsána „Za srdcem!“. Duchaplně aplikován jest zde základní motiv básně, ono vržení srdce králova, zde ovšem srdce básníkova, do víru boje, a jako se věrný Douglas ani v smrti od srdce králova neodloučil, tak i básník praví svému lidu, který si má vysekati jeho srdce, jeho dobré české srdce:

rád byl bych při vás do skonání světa!

At čtenář si laskavě přečte a srovná obě básně. — Symbolickými jsou skoro všecky poslední ballady Nerudovy. Některé více, některé méně, ale všecky jsou plny hlubokých vztahů myšlenkových s mravní ideou na dně. V některých motivech se jeví i jistá rafinovanost a něco, co bylo Nerudovi cizí, řekl bych až vyumělkovanost, kdyby slova toho se vůbec neužívalo s příhanou. Mně je na př. rafinovaností — ač právě Satana výborně charakterisující — přání ďáblovo, který chce, aby Ježíš se musil dívati na muka své vlastní matky pod křížem, a to že teprva bude pravou cenou lidského vykoupení. Něco, při čemž mráz po zádech běží, je takové přibroušení pointy v „Romanci helgolandské“, a rafinovanost přímo ďábelská jest v slovech oběšenců v „Balladě zimní“, jimiž provázejí své různé dary, čarodějníku je snášejíce. Vůbec je tato „Ballada zimní“ velký skvost českých ballad, ano velký skvost v klenotnici naší poesie. Pravý Callot, jako je „Ballada dětská“ pravý Dürer:

Malá Smrtka, sama dítě,
na hlavičce věnec bílý,
ve košilce drobné tílko.
v ručkách drží hravé sítě,
jako k honbě na motýly.
A ty ruce jako hůlky,
žluté jako z vosku čílko,
místo oček modré důlky.

A vedle toho plastické groteskně-bizarrní vylíčení společnosti oběšenců v „Balladě zimní“:

První jako pes je černý.
kde ramena, tu kolena,
brada věky neholena;
druhý s hlavou rozsochatou,
s nohou dřevem podepjatou,
třetí — pán bůh budiž s námi! —
celý nahý — v očích ledy,
po tváři je jíním šedý
a po tele střechýl samý.

Všimněte si té vložky „pán bůh budiž s námi!“, jaký v ní vysloven úžas v duchu a tónu ryze národním, ona není zde pouhým klínkem k vůli rýmu, a je-li, pak je ten klínek mistrně zasazen, nebo připravuje ano stupňuje úžas čtenářův s účinností neobyčejnou.

Tím jsme se octli u malířské stránky Nerudova genia básnického. Jak zjevno, uměl to, ale svým spůsobem, stručně, lapidárně, snad i poněkud hranatě, trochu jako Rethel ve svých kresbách „Rej smrti“, ale byl při tom každým coulem velkým umělcem. Některá jeho epitheta jsou skvostná svou rázovitostí a silou malující. Jedno, dvě slova a postava jest s celým reliefem i svým celým ovzduším před vámi jako z žuly vytesaná. A při tom ta neobyčejná soucitnost! Zázrak: směstnati celý román nešťastné lásky do šestnácti veršů, a máte: „Balladu starou — starou!“ A co tu zmůže jako v „Horské balladě“ místo dlouhého vypravování bystrým, v duchu národním pointovaným dialogem! Jaké mistrovství u vyvršení dojmů v řádcích:

Po vodě se dáme spolu,
zastavíme mlýnská kola,
aby mladý mlynář věděl,
kdo ho před soud boží volá.

jak hluboce němou touto obžalobou k srdci sahající, zrovna jako cynismem překypující vykrystalování pointy v starší balladu „O třech kolech“:

</poem> „Ne? nu tedy na pozoru, sic vás k čtvrtým vdavkám svedu!“ — „„Budiž tedy, aspoň k peklu o třech kolech nepojedu!““ </poem>

Viděli jsme, jak Neruda čeří hladinu citů, jak hluboce se zarývá v problémy duševní a nadsmyslné, jak malebné i groteskní ovládá se stejnou virtuosností — ukažme, že v rámci poměrně malém, jaký ballada a romance poskytují, ovládal vítězně i nejtěžší obor pravých umělců — humor. Je to vždy velký dar, míti humor, ale větší umění jest, nestati se při tom banalním a trivialním. Neruda vznášel se tu vždycky „nad vodami“. Tak s výše, tak souverenně pustil ten zlatý paprsek humoru leckdy trochu satirou přiostřený, a vždy to dělal s velkou pohodou, která právě svědčí o jeho svrchované jistotě. Vezměte jeho „Romanci o Karlu IV.“ A humor je zde snouben s vážnou a hlubokou pravdou, prosycenou opět symbolikou netušené hloubky. Ne jen ta protihra s vínem zprvu trpkým a později dále lahodnějším, ale ten hluboký smysl za ní, když srovnáme jej s výrokem císařovým:

Však jaká země — taký lid!
vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
zda všimnou si jich Češi paličatí —
buď svatý rád, když není bit!
Jak bych zde mlátil otep slámy!
Nechť chci, co chci, za krátký čas
se všechno jinak zvrtne zas —
mám já to bídu s vámi!

A pak to rozluštění:

„„Nu, vidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní — trochu drsná zdá se —
však kvete po svém, v osobité kráse —““
Teď přerušil svůj náhle klid
hned rozveselen Vilhartice —
„„ach, přibliž k tomu lidu hled
a přitiskneš svůj k němu ret
a neodtrhneš více!““

Stejné vyznění zde na poli humoru, jako v básni „Za srdcem“:

rád byl bych při vás do skonání světa!

To jsou věty lapidarní, jimiž by měly být odchovávány nové generace naše.

Humor Nerudův prokmitá nejvíce v zpracování starých látek biblických. Zde mi připadá Neruda jako starý nizozemský mistr, který známé údaje biblické zcela po svém zpracovává. Nestará se mnoho o barvu lokální, chce udati pouze svou myšlenku a své pojímání legendy neb báje. Ale to je vždy velice originalní. Již Albert poukázal v studii zmíněné k této zálibě. Ovšem křivdil by Nerudovi velice, kdo by myslil, že snad úmyslem jeho bylo ironisovati tyto posvátné děje. Nikoli, on je pojímal jen s celou ryzí naivností starých tradic a vystižení tohoto archaismu bylo mu jediným uměleckým idealem při tom. Vzpomínám na obraz hollandské školy, představující narození panny Marie. V tom shonu a ruchu kolem matky a dítěte má dosti místa kočka na podlaze mlsně mísu vylizující. Neruda nepřehlíd ani tu kočku. Pravý genrista. Ale i do této naivně jaksi jesličkově vyřezané scenerie dovedl Neruda vložiti po svém spůsobu hluboký symbol všelidský. — Vezměte jeho „Balladu tříkrálovou“. Tři králové jdou se poklonit Jezulátku. Látka prastará a tolikrát spracovaná. Ale s jakou finessou vložena zde do ní hlavní myšlenka filosofická!

a k poslední mé cestě skalní ku Golgatě
Vás tři se nedostaví žádný — dím to svatosvatě! —

A po této všelidské, hluboké větě, zas ten ryze prostonárodní humor:

Král řečník s čela korunu si honem k uchu šoupnul,
rád řek by něco, neví co, a zdá se mu, že zhloupnul.

To jest jediné svého druhu v naší poesii! Seriosnost srdcervoucí a humor svrchovaný padly si tu v objetí. Neznám tak hned v literaturách případu analogického!

Sem patří „Ballada štědrovečerní“, „Ballada rajská“, „Ballada o duši Karla Borovského“ a „Ballada o svatbě v Kanaan“, které rozebral již Albert stejně důmyslně jako vnímavě a kamž čtenáře odkazuji.

Z kruhu tohoto se vymyká docela „Ballada májová“. Tónem ryze národním je sestrou „Ballady staré — staré“, ale výsledek jest opačný. Jest jako první i jako „Ballada horská“ čerpána naskrze z lidových zvěstí, a zdá se mi, že má i svou předchůdkyni ve starší básni z „Knih veršů“. Tam se nazývá „Kdož jí poví“. Nechť čtenář srovná laskavě oba varianty jedné myšlenky. Tu i tam hádá dívka na svou budoucnost. V starší básni padne zaklínačce sám statný hoch v náruč ve chvíli právě kritické. V básni data novějšího spokojí se dívka s tím, co je:

Je vás ve vsi trochu mnoho —
zbyl jen hajných synek chudý
a ten je jak liška rudý;
sivé oči jako liška,
tělo vychrtlé jak tříštka
a je —“

           „Dej mi tedy toho!“

Tím se loučíme s Nerudovou epikou, bez odporu vedle Erbenovy nejráznější a nejoriginalnější v celé české poesii. Víme a cítíme, že jsme jen v hlavních konturách se dotkli jejich bodu stěžejních, v čem je Neruda původní a velký a vždycky náš a ryze umělecký.

Lyrika Nerudova byla zahájena, jak známo, „Hřbitovním kvítím“. Vyšlo nákladem Bellmanovým r. 1858. Nebylo pochopeno a nebylo oceněno dle zásluhy. Naopak neposloužilo valně Nerudové básnické pověsti v kruzích širších. Naznačili jsme v úvodě již příčiny toho poněkud. Pisatel těchto řádků ví z vlastní zkušenosti, jak bylo „Hřbitovní kvítí“ proskribováno ještě po dvacíti letech — tam, kde by toho byl nejméně očekával. A přece má „Hřbitovní kvítí“ pro rozvoj české poesie reflektivní význam mnohem vetší než na př. Hálkovy „Večerní písně“ pro rozvoj lyriky citové. A právě tato důležitost jeho, dnes již ovšem ryze historicko-literarní, přiměla vydavatelstvo „Sebraných spisů Nerudových“, aby pojalo dílko to v celém rozsahu do sbírky souborné, ač by toho snad básník sám nebyl učinil. Nám krátce „záleží“ na této publikaci, ona má dnes svou historickou důležitost. Nechceme říci, že by bez „Hřbitovního kvítí“ nemohla česká lyrika reflektivní existovati, ale klidně pravíme, že ono bylo prvním stupněm k ní, a to stupněm na počátek neobyčejně smělým. Vysvětlujeme si i stanovisko Nerudovo, které dost jasně označil v úvodním slově k prvnímu vydání „Knih veršů“. Je tak výmluvné, že je sem opisujeme v plném znění:

„V obsahu knihy mé najde čtenář také oddíl „Lístky hřbitovního kvítí“ nadepsaný. Mnohostranně kaceřované „Hřbitovní kvítí“ mělo před desíti lety zvláštní úkol svůj, jemuž tenkrát alespoň z části také dostálo. Do rámce nynější sbírky by se zajisté nehodilo a čtenář najde zde tedy jen úryvky z něho, místy doplněné, místy zjinačené.“

Přes toto ohražení mistrovo otiskujeme v tomto vydání „Hřbitovní kvítí“ v rozsahu plném. Stojíme dojati před Nerudovou autokritikou, před přísností, s jakou vybíral a seřaďoval čísla jednotlivá do nové sbírky a jak je novými čísly své lyriky doplňoval.^[1]

Jen úctou musí nás naplniti vzhledem k době přísné stanovisko básníkovo. Že ho nesdílíme, je snad prohřeškem proti jeho vůli a intenci, ale tohoto prohřešku se dopouštíme rádi v myšlence, že obecenstvo, které nemá přístupu k prvnímu, dnes úplně rozebranému vydání „Hřbitovního kvítí“, uvítá s povděkem nové jeho a plné otištění. Přirozeně, aby se básně neopakovaly, jsou jinde pominuty; chronologický pořad převládal v našem spořádání.

Proč lpíme tak na prvním vydání „Hřbitovního kvítí“? Básník sám obdařen vzácnou autokritikou po letech rozpoznal dobře, co tu nezralého a kde tu přestřeleno, a vymýtil všecky tyto kusy bezohledně. Přiznáváme, že jsou kusy tyto i formalně slabší než jiná čísla jeho lyriky, ale jsou při všem tak ryze intimní, ryze Nerudovská, pro básníka a jeho dobu a ovzduší tak charakteristická, že se od nich odloučiti nemůžeme. Znamenají právě v této své subjektivnosti příliš mnoho pro celý rozvoj naší lyriky, zejména reflektivní, že pominutí jich bylo by hříchem. Jsou literarním datem. Jsou jako pták bouřlivák, jenž křičí a hýká do noci a větru, ale nesmí utonouti v moři zapomnění. Vybírati ze svého materialu může si básník sám, jak za dobré uzná, ale kniha jednou tištěná jest majetkem všeobecným. Neruda by nebyl celý bez „Hřbitovního kvítí“ a proto je sem klademe — ne z pouhé piety, která sbírá každý drobet milované bytosti — ale z prosté literarní nutnosti a potřeby. Je důležito, ano nutno říci: Takhle kolem let šedesátých někdo myslil a cítil v době tupé reakce, takto se zrcadlila duše vynikajícího jedince v davu; spěl před ním daleko svou skepsí, svou ironií, ale stál nad ním svým čistě lidským citem, svými humánními, národními i uměleckými aspiracemi.

Do cukrování a sladké něhy dosavadní lyriky erotické a vlastenecké padla drsná píseň Nerudova kovovým zvukem. To bylo rozhodně něco nového a neslýchaného — u nás. U sousedů zpíval podobně Heine a jestliže se řeklo, že Hálek vzal včele Heineovské žihadlo, můžeme říci opět o Nerudovi, že jí vzal všecko, vzal i křídla i sladké uspávavé bzučení a že jí nechal jediné žihadlo, které ještě přibrousil a naostřil. Ale já bych ani neviděl velkou příbuznost mezi Nerudou a Heinem. Neruda je mnohem vážnější a přísnější. Heine při veliké vloze lyrické hlavně v oboru písně, která Nerudovi rozhodně scházela, dělá většinou přece jen dojem roztomilého „gamina“. Je-li Neruda někomu kongenialní z moderních lyriků, pak jest to ruský Někrasov. Tomu jest Neruda mnohem bližší svou hořkostí a trpkostí, svou přísnou vážností v sujetech socialních a národních. Dělati šprýmy z pomyslů velkých a svatých, nebylo nikdy prací Nerudovou, o to jest výš nad Heinem, třeba neměl jeho brillantnosti, hudebnosti a lehkosti formální. Neruda hledal a viděl jen hořkou pravdu životní ležeti na dně všeho a té stal se hlasatelem, on ty lesklé slupiny odstíral jednu po druhé, aby se dodělal trpkého jádra, nehýřil v jejich barvách, ostřím své analyse byl hned u centra každé záhady a řekl krátce, místy i suše a drsně, co objevil. Kdo se probere jeho lyrikou, uvidí, jak pomalu změkla jeho tuhost a jak místo hořkosti nastoupila tichá elegie a mužná, svých cílů i své ceny vědomá resignace. Ale bojů to stálo a jistě mnohých, neveselých, pravých zkušeností životních. Tak to bylo i s jeho láskou k vlasti. V „Časových verších“ a v „Popěvkách k vlasti“ vidíte jasně, jak se stále škorpí se svou láskou, je nespokojen ustavičně, kárá, vytýká, napomíná, trestá ironií a sarkasmem. To se později utiší a zkonejší a zbude jen láska ryzí a hluboká, jak ji vyslovil v celé řadě básní, které jsou modlitbami a které v „Zpěvech pátečních“ dostoupiti měly a také částečně dostoupily vrchole síly a krásy.

„Tys jako kytka z krajin tropických,“ volá, „o mé spaní, o můj mladý sen a o můj rozum mne připravíš.“ „Jen mne kopej, milko, jen mne trýzni, tím mne milovati Tebe ještě více naučíš.“ Jak měkce a mužně při tom zní již jeho „Poslání na Slovensko“, jak se zarývá do srdce krátká, ve své úsečnosti mistrná elegie „Na pešťské Kalvariji“, jedna z nejkrásnějších básní Nerudových a českých vůbec. Elegie pak „Ve východní záři“ zní již akcenty přímo věšteckými, u Nerudy posud docela nezvyklými. Jest patrně s „Pešťskou Kalvarií“ předzvěstí budoucích „Zpěvů pátečních“.

Intimní lyrika Nerudova točí se kol vztahů srdci jeho nejbližších. Máme tu cyklus „Otci“, plný mužného, vzdorného, sebevědomého citu, jednotlivá čísla jsou překrásná, až se čtoucímu, kdo podobné situace sám prožil, bolestí hrdlo stahuje. Kusy jako „Dále, chaso pomahačská, přibiju si sám ty hřeby“ aneb „Já ležel na rov natažen“, jsou znamenity svou výmluvnou lapidarní stručností a silou. A v bolu největším opět Čech zahovoří, spouštěje rakev otcovu do hrobu:

„Nemá se snad otčenášek
předříkávat pouze česky?“

Cyklus „Matičce“ je dávno u nás popularní a zvlášť úvodní jeho perlička. Ale jiné kusy jsou ještě hlubší a měkčí v něm.

Neslyšel jsem Tě zpívat…
Zakoupila’s místo…
Tys šla a v naší světničce…

I doslov, psaný na asijském Burghurlu, nevymizí více z paměti, svou prostotou, srdce jímající měkkostí, něžností právě dětinnou. To jest zase jiný Neruda; cykly tyto jsou nejlepší odpovědí na domnělý a dlouho předstíraný a vytýkaný mu cynismus. Verše tyto vedle oněch vlasteneckých z druhé pozdější periody činnosti jeho pověděly těm, kdo u nás čtli, že Neruda má velké a opravdu zlaté srdce, a ti, kdo to věřili, jistě nebyli nikdy ve své víře sklamáni. Jeho drsnost byla jen jeho krunýřem před styky s lidmi a skutečností dotěrnou. V jádru byl dobrý, o jeho privatní dobročinnosti mohly by se psáti kroniky, ale to patří na jinou stránku jeho biografie.

Zvláštní jest Nerudova poesie erotická. Docela jiná než byla u Čelakovského a Hálka, u Kollára a Jablonského. Zde bych řekl, že Neruda rád si trochu zakoketuje. Cit jeho nevyzní skoro nikde plné admirativně. Řekl bych, že jest si vědom i v lásce stále své převahy muže zralého a myslícího, a že kritika vlastních citů a ještě více strach, nezdáti se sentimentalním nebo banalním, honí jej k ironii a pouští sprchu na vnitřní vždy se zmáhající požár. „Nebes pomsta teprv pozděj přijít měla,“ praví již v jedné z nejprvnějších básní svých milostných. Snad i vědomí, že v poměrech, v nichž musil žíti, nemůže uvésti svou lásku k vytouženému krbu, přispívalo svou hřivnou k tomu, že po krátkém horování nastoupila v svá práva neúprosná analysa a kritika:

„Neznám věčně žíznit, v nouzi neunavit,
věčné naděje své v sypký písek stavit
s osudem psát na led úmluvu;
nejsem dítě více, bych snad sílu bájil,
že bych věčně obstál, věčně život hájil
vise na kořenu v bezednu.

A výsledek nemohl býti jiný než:

„Raděj bych však po ulicích žebral,
raděj kletby lidstva na se kopii,
nežli bych snad u sobectví podlém
lásku svoji v bídy blátě ztopil.“

Ostatní vztahy milostné byly pak již rázu rozhodně efemerního. Daly sem tam podnět k mnohému duchaplnému i procítěnému verši; nalezáme je v cyklu označeném písmeny N* N*. Ba ještě v „Prostých motivech“ mihne se nám opožděný profil ženský „Teréza à Gesu“ a vedle toho nejeden hluboký a přesvědčující vzdech za láskou buď ztracenou nebo bezúspěšnou.

Mimo tyto cykly jest Nerudova poesie lyrická objektivnějšího rázu a chýlí se čím dále tím více k genru a drobné perokresbě. „Elegické hříčky“ a hlavně cyklus „Z kraje“ jsou předzvěstí „Prostých motivů“. Zvláště v posledním jsou některé kusy pravé perly tiché kontemplativní lyriky. „Stará chatrč“ anebo „U studánky“, která si našla později trefný pendant v příšerně námi již oceněné „Balladě staré — staré“, jsou čísla prvního řádu naladěním i koncisností v provedení. „Loretánské zvonky“, „Starý dům“ by měla právem býti čísla všech anthologií. V lyrice ryze osobní ozvala se resignace mohutností velikou ještě ve skladbách „Našel jsem se!“ a „Vším jsem byl rád“ — v první bolestně a dravě, v druhé s lehkým nádechem humoru, který nesetřel ještě slzu s brv, co se začíná usmívati. Však najdeme tóny analogické ještě v „Prostých motivech“.

Místo zcela výlučné zaujímají v tvorbě Nerudově „Písně kosmické“. Dosáhly úspěchu u nás na onen čas neobyčejného, ač pochybuji, že by je všichni zažili, kdo je čtli, a že je všichni čtli, kdo je koupili. Mně bylo vždy podivné, jak právě tyto, celkem přece jen těžké skladby (až na několik málo výjimek), našly většího úspěchu než mnohem přístupnější a umělecky též dokonalejší „Ballady a romance“. V „Kosmických písních“ jsou čísla velkého důmyslu, velké originalnosti, ale celek neujde výtce poesie programové. Je to básněno víc hlavou než srdcem, to je patrno po prvním přečtení. Vzácné detaily, myšlenkové vztahy a finessy, duchaplné aperçue, to vše teprve po delším studiu může býti plně oceněno a zažito. Proč některé ty věci látkově tak nepůsobí, vystihnul též Albert ve své námi již uvedené studii a tam čtenáře odkazujeme. Jedno jest podivuhodné: jak zpracoval Neruda některé sujety tónem a duchem prostonárodním, tak hluboce se vžil do krás a zvláštností poesie národní, že její obraty a obrazy se zdarem aplikoval u předmětů a idejí, jímž na oko zdají se býti co nejvzdálenější. Látky tyto skoro všecky vyzývají ke spracování buď kontemplativnímu s didaktickým nádechem, nebo hymnickému. Neruda bál se patrně fráse i jednotvárnosti, hledal též i zde něco nového a tak stvořil tyto veršované feuilletony o hvězdách a živobytí kosmickém. Abstrakci přemohl humorem a vtipem, byť i někdy násilným, ale konečně přece neušel tónu hymnickému, který látkám tohoto druhu nejlépe svědčí. „Poeto Světe! co jsi aeon prožil“, „Měsíc mrtev“, „Oblaky Země jsou synové tkliví“, „Promluvme sobě spolu“, „Přijdou dnové, léta, věky, věků věky“, „Aj, tamhle dřímavých jiskerek“, „Až planety sklesnou k slunci zpět“, — toť řada skutečných, úchvatných hymnů kosmických, jimiž se poesie česká vždy bude vychloubati. Vedle nich jest několik čísel intimního tepla jako ta čarovná píseň „Zelená hvězdo v zenitu“ a jí sourodá „Po nebi hvězdic je rozseto“ a některá čísla přísně didaktická, ale oné vyšší didaktiky, která se ozve jen zřídka, ale pak přesvědčivě mluví v sentencích vyhráněných. „Vzhůru již hlavu, národe“, „Kdo měkkým je, ten bídně mře!“, „Jak lvové bijem o mříže“, jsou takové básně didaktické, které se vždy líbily a jež lze si věru zapamatovati pro život. U třetí kategorie „písní kosmických“ jest přes všecku duchaplnost a obratnost básníkovu nepoměr mezi látkou a formou patrný, kazajka žertu a ironie zdá se nám trochu těsná pro tyto neobsáhlé rozměry kosmu a těles nebeských, a patří k tomu všecko umění i Nerudovo, chtít vystihnouti vykasanou suknicí popěvkovou, nač je řasnatá říza hymny a ódy sama dost těsná. Ovšem to jest pisatele náhled ryze subjektivní; snad právě jiným budou se tato čísla lépe zamlouvati pro neobyčejný jejich ráz a rozhodně velké poetické umění, s jakým jsou provedena, i pro naprostou originalitu své koncepce.

„Prostými motivy“ podal nám Neruda svůj intimní denník básnický z let 1879—1882. Druhé, rozmnožené vydání vyšlo r. 1888 a obsahuje 51 kratších obrázků citových, náladových a genrových. Co do hloubky, prostoty a ducha, jenž jimi vane, stojí knížečka těsně vedle „Romancí a ballad“. Nerudou je tu vyhráněna individualita básnická do nejtenší nitky, v plné síle, třeba se hlásilo neodbytné stáří a třeba se elegie podzimku drala do popředí i v intonacích jarních motivů. Jsou to věci rozkošné, třeba většinou vážné, až bolestné. Žert vázne na rtu a zní místy s příchutí pelyňkovou:

„Mé vlasy a vousy jsou chvějná chmýř,
jak moly bych kolem byl zplašil,
a kdybych se potkal — já vyhnu se,
jen abych se nepoprášil.“

„Kde jsem se to octnul“ s překrásným dětským motivem, jest ryze Nerudovské, jako závěrečná pointa básně: „Já zanevřel na svět a v samotu“. V své prostotě hluboce jímavých jest jich celá řada, sem tam reminiscence ze studií písní národních působí kouzelně krásně a jest vždy udána na pravém místě.

„Ba já cítím, že má duše
někde je už v limbu branách —
pán Ježíš mně postůj v hlavách,
andělově po všech stranách!“

přeje si básník v letní siestě. Mistrovským kusem přírodní symboliky jest báseň o bouřce „Náš kraj se ženil dnes…“

„V podzimních“ se obzor stále víc a více zasmušuje. „Já hnal se pestrým, luzným za motýlem“ ukazuje k předtuchám a meditacím hřbitovním. Nevyrovnaně krásná jest „Pojď — pojď!“, k ní druží se dojemná „Tak zvolna — tak smutně, tak sám a sám“ s pointou dvou bílých rukou za loďkou básníkovou se zvedajících, a čím dále ke konci, tím přibývá perel, ale jsou to perly černé s leskem slz, perly, které porodily dlouhé noci v chorobě strávené.

„Starý strom a starý člověk
má tak málo spaní.“

Všecka čísla závěrečná dýší smutkem až nakažlivým, bez sentimentalnosti jsou prostě bolestná, jako každý konec, ale ta bolest je ryzí a pravá, prožitá, neumělkovaná. Ona přesvědčuje každým dechem.

„Řekla vlna k sestře vlně“

je resumé celé tragiky lidských bolestí. Lampička v okně chorobného ukazuje smrti, aby nezbloudila na své cestě.

Tak jsme opět u motivů hřbitovních. S těmi začal před lety mladý poeta, když vyjel a

Byl pevný koráb to a hrdě vzneslý,
dub stěžeň jeho, boky jako z žuly,
a rovno cestu svou si mořem brázdil,
nechť vlny orkanem se rozedmuly.

Čarovný kruh jeho poesie jest uzavřen. Ale jaká práce umělecká a národní mezi těmito prvními a posledními motivy hřbitovními! Jaký život mezi touto dvojí náladou na počátku a konci dráhy, takými žněmi bohaté! Kdyby mohl si býti každý plně vědom dosahu svého díla, bylo by snad míň elegie v posledních zpěvech básníků, ale tím snad právě bychom přišli o nejlepší, co napsali. Avšak veškerá poesie Nerudova nevyzněla tak naprosto bolestně a elegicky. Hotovil cyklus, který by byl poslední metou jeho uměleckých a vlasteneckých snah a plným výrazem jeho charakteru — žel, jen trosky zbyly, ale každá je dílo. Těch deset ,Zpěvů pátečních* jest pravou korunou Nerudovy poesie.

I z těchto desíti kusů můžeme souditi na celek — zbývající torso ukazuje podstatné rysy jeho výmluvně a určitě. Měl to býti cyklus vlastenecké lyriky vyššího stylu, cyklus, v němž vyzněti měla celá individualita básníkova plnými, k celku své činnosti stále z hloubky se sbírajícími, mohutnícími akkordy. Tón elegie a hymny by byl převládal. Slavnostní šero jako v chrámu gotickém malovanými okny tlumené anebo ještě lépe posvátný šer českého zadumaného hvozdu v podjeseni, mělo býti naladěním celkovým aspoň v první části díla. Hluboká, jako zkamenělá bolest nad osudem národa, vyslovující se pomalu a zvolna po dlouhých meditacích, bez nářků zženštilých a apostrof blasfemických, ale za to drtící, těžká, plna ticha před bouří, ležeti měla a leží částečně na celém cyklu. A vše objato a vysloveno s nesmírnou láskou k té ubohé zemi a k tomu nešťastnému lidu v ní, s láskou očištěnou všeho sobeckého rmutu, s láskou bez fráse a bombastu, s láskou vyzkoušeného muže a při tom s horoucností prvního milence. Matka sedmibolestná s tou srdcervoucí pointou:

<poem. „Hle, matka Vlast — syn Národ v jejím klínu“ </poem>

jakoby sama kameněla bolestí, ten kus upřímné osobní zpovědi v obou kusech „Anděl strážce“ a „Ecce homo“, kde auktor vyznává, že jedině láska k vlasti zachovala jej čistým a nepotřísněným, báječně krásná „V zemi kalicha“, kde účinně zpracován motiv o Kristu v lesní kapli mši sloužícím, s tou duchaplnou aplikací na „zem trpkou, jižto hrdý kámen hor jako kalichem by kol do kola vroubí“ ; tak přesvědčivá, duchaplná, rázná „Za srdcem“ s tím radostným vyznáním:

„To moje jest (rozuměj české dobré srdce), nechť soudí bůh sám v nebesích!
Zda jindy duše moje blahem výskla,
leč když tvé, lide, líce samý nach a smích
a zdali slza jindy do oka mi vtryskla,
než když tě ruka vraha bídně tiskla?“

ta prostě naivní „Ukolébavka vánoční“, kam zalehá dojemně ohlas starých písních církevních v řádcích:

„za tvé o bratřích naučení
svět vezme tě zas do mučení“

mohutná, vskutku lví síly plna „Ve lví stopě“, jedna z nejdůmyslnějších koncepcí Nerudových — zda to nejsou akcenty poesie nové, netušené, silné, ve všem naprosto originalní a překvapující? Jaká invence v básni „Ve lví stopě“! Jen jednou šel krajinou lev a ona posud trne pod vlivem jeho majestátu.

„Snad cítíš, kraj jak po něm ztrnul v hrůze.“

A jak se chápe básník nadhozeného motivu:

„Jak necítil bych! Vždyť jsem z české země!“

I u nás tak:

„Jen jednou krajem tím šel národ lev,
jen jednou, před dávnem hřměl jeho řev,
a sama země slouchá s zatajeným dechem,
zda hrůzný hrom ten nevrátí se echem,
a co kde dýše, choulí se v své skrýši
a s chvěním cítí: Jsme zde ve lví říši!“

O „Lásce“ jsme již se jinde zmínili:

„Všecko jsem vyplakal, zase se osvěžil,
tebe bych, národe, tebe bych nepřežil!“

Taková láska nemůže ovšem strnouti v zoufalé bolesti. Taková láska je nutně silná a činorodá. Myslím si, že měla kniha Nerudova míti vlastně cykly dva: první opravdové, vážné, hluboké „Zpěvy páteční“, jejichž velebné intonace zaznívají k nám z kusů posud rozebraných, druhý zpěvy klidu a mužné síly, čerpané právě z této lásky k vlasti a národu, Zpěvy bílé soboty, plné slavnostní veleby a jásavého triumfu. Tomu nasvědčují dva kusy, z nichž jeden jsme položili v čelo, druhý na konec cyklu zbylého. Báseň na konci je více rázu povzbuzujícího, ve formě chansony Bérangerské, ale plna jemných odstínů a detailů, obratů trefných a nových při veškeré své časovosti a příležitosti. Nazývá se „Jen dál!“. Ta v čele nadepsána jest „Moje barva červená a bílá“ a jest jedním z nejvzácnějších čísel Nerudovy gallerie. Na motiv tak sevšednělý stkáti takovou řadu případných obrazů, pohrávati s nimi v gradaci tak účinné, dovede jen mistr prvního řádu. Básník pozoruje ve větru vztýčený prapor našich barev. To vlání, klesání, vznášení se, zdouvání, míchání obou barev červené a bílé jest šťastně vystiženo nestejností rythmickou, která zde schválně a bravurně je provedena. Krátký řádek sleduje na delší verš a obráceně. Je v tom kus vědomě vypočítaného efektu. A nyní přijde na řadu symbolika barev tónem ryze Erbenovským vyznívající:

„Ta jedna stránka jak když anděl nám ji pěje
a psána brkem z bělostného jeho křídla,
však druhá psána již zas rudým ďábla perem
a namočeným v kouřná pekel vřídla.“

Z barev přejde básník duchaplně na barvu našich vin a končí stálým stupňováním.

„A pakli lidstvo po zemi se hlubným mořem vlní,
Čech bílý, rudý korál buď, jenž moře vzdorně plní,
a pakli lidstvo výší se jak alpstvo nad tou zemí,
Čech buď Mont blanc a Mont rosa a zvýšen nade všemi,
a pakli lidstvo podobá se nebes hvězdné tváři,
Čech buď v ní bílou jitřenkou a rudým Marsem záři!“

Myslím, že zde poesie Nerudova dostoupila jednoho ze svých vrcholů nejvíce zářivých.

„Buď v Čechách bílý den a plno růží kolem!“

volá básník na konci, obě naše barvy v poslední metamorfose bílá a červená — den a růže. Pravý to kontrast nazírání na vlast v jiné básni, kde bylo

„dno v černých tmách a povrch v šedém kouři.“

Tento kontrast mezi vlastí dolorosou, ušlapanou a trpící ku vlasti radostné a vítězící měl býti překlenut, vyrovnán a zdůvodněn. Snad jen dvě čísla tvoří zde začátek přechodu, ona znamenitá „Ve lví stopě“ a „Láska“. Myslím jen, že z lásky a z vědomí síly vlastní lze vzkřísiti i světy zapadlé a ztroskotané. Ta čísla, která měla státi mezi tím, nám scházejí. Byla by musela uzrávati pomalu v duši básníkově, jako pomalu rostla i tato. Léta 1881, 1883, 1886, 1887 jsou etapy vzniku těchto vzácných kusů. Vidíme, jak si dával Neruda v pravém slova smyslu „záležet“ na těchto skladbách, cítil, že v nich jest celý a přece zase nový v jiné obměně své. Prchl sarkasmus, ztichla ironie, zbyla jen těžká, dusivá bolest a pevné vědomí síly národní, horoucí, stále rostoucí láska k otčině a z těch měl vzrůsti konečný triumf a vykoupení. Nebylo dopřáno mistrovi dokonati svůj cyklus poslední, ale čtenář probíraje dojat listy jeho, cítí, že kráčí „ve lví stopě“.^[2]

---

1. Celkem z 59 čísel původního „Hřbitovního kvítí“ pojato jest do „Knih veršů“ pod záhlaví „Lístky hřbitovního kvítí“ pouze čísel 26, jeden kus vzat je do veršů časových a příležitých, čtyři do knihy veršů výpravných. Dvacet osm kusů Neruda z původního vydání „Hřbitovního kvítí“ vyloučil.
2. Na konec zařadila redakce všecky verše Nerudovy, které se našly porůznu v časopisech a nebyly do jednotlivých sbírek pojaty, jeho epigrammy a některé kusy příležitostné a osobní, pokud jich autentičnost mohla býti přesně zjištěna. Zařaďovati je v cykly knih starších nezdálo se nám vhodné, aby utkvělá již rázovitost těchto nebyla bez vědomí a vůle básníkovy porušena. Ig. H.