O podivínech a lidech nápadných/IV

O podivínech a lidech nápadných Antonín Heveroch
III	IV	V

Údaje o textu
Titulek:	IV
Autor:	Antonín Heveroch
Zdroj:	HEVEROCH, A. O podivínech a lidech nápadných. Praha : Hejda&Tuček, 1901. s. 71–94.
Licence:	PD old 70

Hovoříme-li o paměti, máme z pravidla na mysli jen tu paměť, jejíž obsah spojen je s vědomím, a jen jev této paměti se vykládá. Než paměť uvědomělá jest jen částí paměti, jež je širokým jevem biologickým.

Paměť uvědomělých představ jest jen částí té paměti, které říkáme naučenost, vycvičenost, návyk, jež nejsou provázeny vědomím.

Dovedný houslista provádí pasáže a odměřuje různé distance ku smáčknutí struny, není si distancí těch ani vědom, ale má je naučené, zapamatované. Většina výkonů řemeslných i uměleckých i výkonů běžného života provádí se, aniž si uvědomujeme jejich složky automaticky, mámeť je nacvičeny.

Při padoucí nemoci provádějí nemocní celou řadu výkonů při vědomí úplně porušeném; automatism u nich účinkuje tak správně, že činí dojem, jako by byli při plném vědomí. Ošetřoval jsem kdysi nemocného, který v porušeném vědomí epileptickém doběhl na strážnici četnickou, udal na sebe, že zabil člověka a mrtvolu jeho hodil do propasti. Když přišli na místo činu, nenašli nic, nemocný v tom se probudil ze svého porušeného vědomí a divil se, co na sebe udal.

Lidé toulaví z choroby vedou si nejednou při svém cestování úplně správně, paměť jich musila tudíž správně pracovati, ač vědomí bylo zastřeno.

Paměť v tomto širším slova smyslu je jev biologický, jest vlastnost živé buňky a není tudíž vědomím nijak podmíněna.

V obyčejném životě i v učení starých filosofů vedeni jsme k tomu přesvědčení, že máme jednu mohutnost, jednu jednotnou paměť a hledáme, kde je její sídlo. Nemáme však v sobě jednu jednotnou mohutnost, paměť, nýbrž máme více jednotlivých pamětí a ta má každá své vlastní sídlo.

Každý vněm smyslový přichází do kory mozkové, tam vyvolává jakési nám neznámé změny a uvědomíme si jej. Avšak změny ty, když vněm přestal, ihned nevymizejí, zanechají po sobě jakousi stopu. Stopa ta vstupuje občas do vědomí jako taková, je to vzpomínka.

Je tudíž sídlo jednotlivé paměti tam, kde je sídlo jednotlivého vněmu. My povrch mozkový článkujeme na okrsky, v každém okrsku jsou vněmy určité skupiny, druhu — zrakové, sluchové, čichové, hmatové a v týchž okrscích musí býti uloženy vzpomínky na skupinu těchto vněmů. Jednotlivý vněm zaujímá jedno políčko, snad jednu nervovou buňku toho okrsku, a paměť pro tento vněm v políčku tom sídlí. Na tuto nejednotnost paměti a na její různost při jednotlivém obsahu (smyslovém okrsku) ukázal již Gall a založil na tom své učení o lokalisaci mozkové.

Vzorem jednoduchého takového vněmu jest vněm jednoho barevného tónu. Vněmy většinou nejsou jednoduché, nýbrž spadají do více okrsků vněmových. Vzpomeňme, co prve na pojmu »zvon« demonstrováno. Máme-li ustrojiti si jednotný obraz předmětu jednoho, který se nám v duši představuje několika vněmy, děje se to tím, že vněmy jednotlivých okrsků dohromady spojujeme.

Stejně i při paměti docílíme vzpomínky jednotné tím, že vzpomínky v různých okrscích uložené se spojují. Těmito spojkami jest umožněno, že jsou v duši naší uloženy celé děje.

Jak jsem z počátku řekl, mluvíme-li o paměti, máme hlavně na zřeteli paměť psychickou, uvědomělou. Ta má jednu známku pro sebe proti paměti organické, dovede lokalisovati v čase. To je tím umožněno, že s obsahem vzpomínky vybavují se i složky, které vněm tehda provázely, a pomocí těch určují vzpomínku časově. O tom přesvědčíme se, když na něco časově vzpomínáme.

Doprovázející události jedna za druhou se vyhupují, až jich spojením je čas pevně stanoven.

Poznáváme vzpomínku jako svou bývalou představu. Uvědomujeme si, že už kdys v nás byla a jakými provázena byla okolnostmi. Tam, kde schopnost ta je porušena, najdeme zajímavé úchylky v paměti. Závisí tudíž správný mechanism psychické paměti na těchto složkách: zachycení, udržení, vybavení a lokalisaci v čase.

Paměť závisí na síle a trvání vněmu. Silný vněm, vážná událost pevně v paměti sedí. Tam, kde vněm není silný a má se přece v paměti udržet, musí se podepříti častým opětováním. Co nás zajímá, to si zapamatujeme najednou, věc nudná se musí doma opakovat, odříkávat.

Z obyčejného života celá řada vněmů je chabá pro naši paměť a neopakuje se ani. Proto celé dlouhé jednotvárné vněmy denního života rychle nám z paměti vypadávají. Tím ovšem obsah událostí ve vzpomínce mnohem je chudší a hubenější, než ve skutečnosti. Proto vzpomínáme-li na proběhlá léta, zdají se nám tak krátká. Vzpomínek je příliš málo, než aby je mohla vyplniti; 10, 20, 40 roků ve vzpomínce se nám zdá tak krátkými! »Uteklo to jako voda« říkáme.

Jako při všech jiných schopnostech, o nichž jsem mluvil, i při paměti zase individuálnost má hlavní úlohu. Jsou individua, jež rychle i věrně pamatují, kdežto jiná těžko a loudavě si zapamatují.

Pro obyčejné průměrné individuum platí zkušenost, že kdo rychle a snadno něco si zapamatují, dlouho v hlavě to neudrží. Proti nim stojí individua, jež těžko se učí (zapamatují), ale dlouho v hlavě udrží. Normální lidé co do paměti dají se roztříditi na dvě skupiny: 1. s pamětí snadnou, ale vyprchávající a 2. s pamětí těžkopádnou a vytrvalou.

Svojí pamětí stávají se někteří až nápadnými. Nápadnost paměti může jíti ve více směrech. Někteří jsou nápadní, že spoustu jednotlivostí rázem si zapamatují. Jiní mají paměť nápadně věrnou a pak ovšem jsou při snadné paměti napadni ohromným obsahem svých vědomostí. Jsou konečně individua nápadná zvláštní pamětí jen pro některý obor. Tato poslední jest pamět odborná (specifická), jež objevuje se někdy dědičně v rodinách.

Mnohá paměť, která dnes je nám nápadná, byla dřív přirozenou. Značnější paměť dá se vychovat a vycvičit.

Dokud písma nebylo, byli lidé odkázáni více na paměť a více si také pamatovali. Zpěvy Homerovy nosili potulní pěvci ve své paměti. Nám bylo na gymnasium už slušným výkonem, kdo naučil se přes 100 veršů.

Vůbec zdá se mi, že v poslední době paměť až nápadně se ve školách zanedbává. Naši otcové uměli víc a lip počítat z paměti, než naše mládež. Básničky a říkánky umějí také jen děti v prvé třídě, dokud neumějí číst a psát. V druhé už se málo jich přiučí. Staří páni doktoři uměli také odříkávat latinské sentence, verše i kusy klassiků lépe nežli my. Myslím, že je to chyba školy, že se cvičení paměti tak úplně pouští se zřetele.

Doklady nápadné paměti uvádím, dle Guillona a jiných, tyto: Cyrus, král perský, znal z paměti jména svých 30.000 vojáků. Themistoklés znal jména všech obyvatelů athénských. Slavnou pamětí byli pověstní: Fabius Maximus, Scipio, Lucullus. Julius Caesar dovedl diktovati až 10 listů najednou. Výbornou pamětí známí byli Ludvík XIV., Ludvík XV a Napoleon I.

Umělci mají zvláštní paměť pro svůj obor. Řekli jsme si minule, že vnímavost jich v dotyčných okrscích je větší a že jsou pro ně okrsky ty středisky jich myšlení.

Mozart přepsal si z paměti Allegri-ovo »Miserere« jen za dvě poslechnutí. J. Donizetti dovedl prý zachytiti dílo hudební na jedno poslechnutí.

Nápadná paměť uvádí se u umělců výtvarných, kteří na jedno okouknutí dovedli předmět okopírovat.

Mezi literáty pamětí proslaveni jsou:

Sv. Jeroným; uměl latinsky, řecky, hebrejsky, chaldejsky, persky, medsky atd. netoliko mluviti, nýbrž i literaturu znal.

Obrovskou pamětí proslaven byl papež Klement IV. Kardinál Mezzofanti znal vedle historie, filosofie, botaniky atd. 57 jazykův a při některých i dialekt.

Milton, slavný básník, pamatoval vše živě, čemu v mládí se naučil. Jsa již slepý, sbásnil svůj »Ztracený ráj«.

Macaulay, anglický historik, přijímal každou sázku o svou paměť. Dovedl vypočítati v sázce všecky laureáty university cambridgské za sto roků; byly jich čtyry veliké stránky!

Slavní řečníci prosluli svojí pamětí.

Známá jest paměť odborná některých šachistů, tak že dovedou hráti se zavřenýma očima. Zuckertort hrál až 16 partií najednou. Morphy pamatoval si celé sehrané partie a dovedl je nadiktovati.

Dobrá paměť je nezbytnou podmínkou dobrého hráče v karty. Jsou všude známí hráči, kteří pamatují si listy, jak šly ve všech sehraných partiích a dle toho spekulují. Neumím hrát v karty, poněvadž míti v evidenci 32—36 listů karetních je pro mne námahou. Data historická byla mi od jakživa lhostejná a z hlavy hned se vykouřila, za to pamatoval jsem si každou formuli mathematickou, geometrickou i úlohy z nich.

Seneka pamatoval si až 200 slov najednou a dovedl je opakovati ihned ve stejném pořádku, v jakém se mu odříkala. Mohl opakovati více než 200 veršů, které přečetl. Haller znal Němce Müllera, který mluvil 20 řečí. Schopnost pro řeči hlavně Slovanům se přičítá. V životopisu prof. Zengera čteme, že psal česky, německy, francouzsky, anglicky, vlašsky, španělsky a dovedl každého Slovana na technice zkoušeti v jeho mateřštině. Znám pána, který čte ohromně rychle tím, že stránky jaksi jen přehlíží a přec obsah si pamatuje. Znám dále pána, který pamatoval si všecky události a klípky pražské. Znal nekonečný počet rodin, věděl, kde kdo kterou živnost v Praze měl za posledních 30 let.

Znám jiného s ohromnou pamětí pro jména osob. Ten zná rodokmeny nejen všech vládnoucích rodin, ale rodokmeny a spříznění všech českých rodin šlechtických; zná, kde kterou známější osobu v Čechách, kolik má dětí, jak se jmenují, kdy kde byla usídlena. Stačí nadhoditi mu jakékoliv město, ví, kdo je tam hejtmanem, soudcem, starostou, farářem atd. S kým jednou mluvil, toho zná celý rod i životopis.

Jsou známí jednotlivci se zvláštní pamětí pro divadlo, pro svého koníčka. Pamatují si, kdy, kdo v čem vystoupil, vědí, jak tehda hrál a zpíval a jaká byla scéna.

Někdy tato nápadná paměť vyvinuta je při zakrnělých ostatních schopnostech.

Zázračné děti jsou toho nejlepším dokladem. Oslňují svou pamětí a přece zakrňují v dalším vývoji na podprostřední blbečky.

Gall uvádí 5letého hocha, který znal z paměti celý katechism, bajky Lafontaine-ovy a mnoho jiných básní. Naučil se z paměti i mathematiku Bezontovu, ač jí nerozuměl.

Baratier v 6 letech uměl asi 6 řečí a opravoval již řecké autory.

Syn dr. Perkinga v 11 letech uměl latinsky. řecky, arabsky a několik živých jazyků.

Znám synka českého spisovatele, který ve 4 letech měl nápadnou zásobu slov a v 6 chodil si každou sobotu do výkladní skříně přečíst »co týden dal« a znal tak pomalounku celou českou nejnovější literaturu. Dnes je prostředním studentem.

Nápadná paměť zvláště hudební jest u některých našich idiotů (slabomyslných). Jsou idioti, kteří nedovedou nejjednodušší úlohu početní provésti, kteří mají velmi chuďounké úsudky, ale dovedou si zapamatovati dle textu i melodie písně o 20—30 slokách.

V ústavě pražském ošetřováno bylo kdysi slabomyslné děvče, které pamatovalo si jména všech nemocných, které s ním na pokoji byly, den jich příchodu i odchodu za dobu několika roků. Střídání to jest u nás velmi značné.

Falret uvádí případ slabomyslného z ústavu anglického, který dovedl vypočísti den narození a úmrtí všech slavných mužův a mnohá data historická, válek atd.

Solier uvádí případ idiota, který po každém návratu od svých rodičů uměl celou řadu nových písní, aniž jím rozuměl.

Napadni jsou mnozí značnou pamětí pro čísla. Jsou to: »Zázrační počtáři«.

Binet uvádí případ zázračného počtáře Buxtona, který zároveň byl arithmomanem. V Londýně zavedli ho do divadla, kde hrál slavný Garrick Richarda III.; když se ptali, jak se mu to líbilo, nemohl říci, poněvadž stále počítal. Napočetl, že v tanci udělali 5202 kroky, herci promluvili 12.445 slov; i počet slov Garrickových znal.

Slavný Gauss již jako tříletý hoch z paměti opravil výpočet, který otec jeho učinil. Lewes uvádí případ člověka, který když proběhl ulici i 1/2 míle dlouhou, dovedl vyjmenovati štíty všech krámů, jak za sebou jdou.

V literatuře popsáno je více znamenitých počtářů s báječnou pamětí pro čísla. Znám syna jednoho šafáře, který dovedl číslo až o 30 místech po jednom přečtení si zapamatovat.

V ostatních »vědách« byl zpožděným. Ale již dosti příkladů.

Kdo sám sebe dovede pozorovati, najde, že má paměť v některém směru více, v jiném méně vyvinutou. Někdo je chlapík v datech historických, někdo v počtech, někdo v řečích, někdo hned na první poslechnutí zapamatuje si píseň, jiný má výbornou pamět místní, jiný pro fysiognomii atd.

Nejlepšího mathematika-myslitele napálí při účtu sklepník. Cvik v tom velkou roli hraje. Náš universitní kvestor, který ročně as 3000 studentů zapisuje, říkal mi, že má zvláštní paměť pro obličeje mužské, ale obličeje ženské si nepamatuje.

Vedle siláků v paměti jsou i slaboši v paměti.

Paměť jich je chabá. Příčina může býti rozmanitá. Buď chabě zachycují, či chabě udržují, chabě vybavují, či nejistě lokalisují.

Chabě zachycují v paměti roztržití. Pozornost, je-li jinam od vněmu obrácena, vněm slabě do paměti se nám vryje. Roztržité, nepozorné dítě špatně se učí. Roztržitý profesor, který všude něco zapomene, je stálým terčem vtipů v humoristických listech.

Hlavní známku dětí slabomyslných vidí Sollier v nedostatečné pozornosti a dle ní je roztřiďuje. To pro slabou paměť má chudinký duševní obsah.

Ubývání paměti, zapomětlivost je často první známka vznikající choroby duševní. Zapomenouti zaplatiti účet v hostinci, zapomenouti přijíti do ohlášené schůze, na níž záleží, bývá mnohdy první známka progressivní paralysy.

Stářím paměti ubývá. Udrží se ještě vzpomínky na dávné události, ale události posledních dnů z hlavy vypadávají.

Staří páni nejspíš a nejraději o mladých letech vyprávějí — tu mají si nejvíce co povídat. Znám stařičkého profesora, který rád povídá anekdoty. Má samé 30—40leté a starší a vypráví třeba po dva dny stejné anekdoty.

Jako jsou paměti vyvinuté, silné pro určitý obor, tak zase někdy vypadává paměť jen určitého oboru. Po mrtvici, výlevu do mozku, ztrácí se někdy řeč, někdy schopnost rozuměti mluvenému, někdy schopnost rozuměti čtenému, schopnost psáti, schopnost zpívati, hráti, poznávati, melodii atd. Známý jest v Praze bývalý divadelní zpěvák, který neumí hovořit, ale dovede zpívat slovy, a to jen z not. Jsou známé případy, kde nešťastníci takoví zapomněli jména vlastní, jména podstatná i slovesa, zapomněli skloňovati podstatné jméno i ohýbati sloveso a mluví pak jen v prvním pádě a neurčitém spůsobu.

Jsou známy případy, kde tací lidé dovedou hovořiti ve své mateřštině, ale zapomenou cizí řeč, kterou před tím ovládali.

Winslow uvedl případ, kde nemocný zapomněl písmenu F.

Holland (Angličan) vypráví sám o sobě, že v jednom dnu sestoupil do dvou hlubokých dolů v Harzu. Když sestoupil do druhého dolu, napadla ho taková únava a hlad, že nemohl se svým průvodcem Němcem ani hovořiti. Zapomněl všecka slova německá, všecky věty a teprve, když pojedl a odpočinul si, vrátila se mu znalost řeči.

Carpenter uvádí případ dítěte, které narazivši prudce hlavou, tři dny zůstalo bez sebe. Když se mu vědomí vrátilo, zapomnělo vše, co znalo z hudby.

Jak nepříjemným může býti takové zapomenutí obličeje, toho uvádí doklad p. Lonyer-Villermay: Starý pán jsa pohromadě s vlastní ženou, domníval se býti ve společnosti jiné dámy, u které tajně večery trávil, a začal se ženě své omlouvati: Odpusťte, madame, že nemohu déle se zdržeti, musím vrátiti se ku své ženě a dětem.

Jedna bývalá naše nemocná, kdykoliv jsem ji oslovil, »jak se jí vede«, měla se ke mně důvěrně; říkala: »Františku, to's ty, kde jsi byl tak dlouho?« Jiný nemohl si zapamatovati místo, kde je. Na otázku »kde jste tu« říkal »I na silnici«, »Kde jste byl včera?« »I v hospodě«.

Ošetřoval jsem nemocnou po 4 léta, která nemohla si najednou vzpomenouti na jméno mé ani na jméno jiné nemocné, s kterou žila pohromadě ve stejném pokoji po 12 let!

To jsou znamenité drobnůstky pro studium duševního života vůbec.

Linné, slavný přírodozpytec, nepoznával svá vlastní díla. Čítal v nich, líbilo se mu to a toužil jen: »Jak rád bych byl něco takového napsal.« Stejně prý zapomnětlivým stal se ve stáří Newton.

Slavný Walter Scott diktoval svůj román Ivanhoe během akutní nemoci. Román se vytiskl a vyšel, a autor znal z něho jen kostru, kterou sestavil si před svou nemocí.

Macaulay vypráví o Wicherleyovi, že ve stáří, cokoliv se mu předčítalo či vyprávělo, ráno sám psal, nevěda o tom, že jinde to četl. Uvedu hned jednoho našeho nemocného, který je stkvělejším ještě dokladem takové nevěrné paměti.

Taková směs oslabené paměti v jednom směru i sesílené v jiném vyvíjí se někdy u nemocných epileptiků. Těm z pravidla paměti s trváním nemoci ubývá. Na druhé straně vyvíjí se pro ně sesílená paměť pro bezcenné tretky. To jsou puntičkáři.

Viděl jsem ve vídeňském ústavě nemocnou, která měla vedle své postele státi košík. V košíku tom měla narovnány větší krabičky, v každé větší více menších různých forem, v těch zas menší atd. V poslední nejmenší a nejvnitřnější měla v jedné kousek tužky, v jiné kus bavlnky, v jiné knoflík atd. Ale krabičky byly vždy stejně do sebe nastrkány, a ona věděla přesně, kterými krabicemi dostane se ku bavlnce, kterými ku knoflíku.

Takový epileptik-puntíčkář nepamatuje celou řadu důležitějších věcí, ale za to nevyhladitelně vězí mu v paměti slovo, výtka, která se mu před dlouhou dobou řekla.

Vrátíme se ještě jednou ku zapomnětlivým.

Stává se, že lidé po úrazu (hlavně na hlavu či po affektu duševním) zapomínají na to, co se po úraze zběhlo. Jindy stane se, že vypadne jim z paměti celá doba, která před úrazem prošla. Nepamatují se pak na kus času či události po úrazu a kus času před samým úrazem. Z paměti jaksi vypadávají jím dva dobové kusy.

Féré vypráví o důstojníku, který při projížďce v manéži narazí hlavou svou na hlavu koni. Spadne dolů. Posadí ho, přinesou mu vodu. Tu ztratí ve 2 h. 40 m. vědomí. Bezvědomí trvalo jen několik málo minut, ale teprve ve 4 hod. se úplně probudí a diví se tomu, že právě chystá si tuš. Vypadla mu z paměti doba od 2,50—4 hod. Nevěděl ani, že byl v manéži; teprve od kamarádů se dověděl, že z manéže odešel do ložnice, tam se převlékl, sestoupil dolů a pojedl cos v jídelně, šel a našel správně své prkno a počal tříti tuš, a tu teprve vrátilo se mu vědomí.

Winslow vypráví o knězi, který po otřesení pádem byl několik dní v bezvědomí. Když k sobě přišel, byl ve stadiu inteligentního dítěte. Musil znova učiti se angličině i klassickým předmětům. Teprve po několika nedělích paměť jeho oživla, že nabyl dřívějších svých vědomostí.

Většina z Vás viděla takovou poruchu paměti, ale nevíte dobře o tom. V »Radúzu a Mahuleně« je krásně tato náhlá zapomnětlivost provedena.

Zajímavější jsou ještě lidé s dvojitým vědomím, dvojitou duší, a každá má svou pro sebe oddělenou paměť. Co v prvém stavu se prožije, o tom neví, když je ve stavu druhém. Pamětí spojeny jsou jen stavy prvého typu a zas stavy druhého typu, ale mezi nimi není mostu.

V ohledu tom pověstná je Azamova »Felida«. Ta prožívala dvoje stavy, v jednom byla stísněna, ve druhém cítila se povznesenou, šťastnou. Stav každý trval delší dobu. Když v prvém stavu náhodou psíka dostala a on se k ní tulil, tu jsouc ve druhém stavu nepoznávala ho a odháněla jej z domu jako cizího psa atd.

Nedají se uváděti všechny případy takové částečné či úplné zapomnětlivosti, ale o jednom musím se zmíniti, poněvadž pro praktický obyčejný život mají hlubší význam. Běží tu o zapomnětlivost u pijanů.

Hlavně po opičce provádí takový člověk různé věci a na nic se nepamatuje. Ošetřoval jsem nemocného, který rád se napil, pak rozbil celou hospodu a přišel k nám, a ráno, když se probudil, nepamatoval se na nic, co provedl.

Taková různá příjemná i nepříjemná dobrodružství v opičce známe z denního života. Znám občana, který celý den popíjel, potom zašel do kavárny, co dělal tam, už se nepamatuje a přišel k sobě až v blátě kdesi u Strašnic.

Dokud věc je nevinná, každý rád věří, ale jak zločin se spáše, už nikomu nezdá se možným, že by se mohl na to nepamatovat. Hned je soud přesvědčen, že zapírá, a přece jsou poruchy paměti po opití se. Jsou lidé, kteří v opilosti nutkáni jsou zapáliti a zapalují. Když vystřízliví, nepamatují se na to.

Beard vypráví o obchodním agentu, který opiv se, prochází ulicemi, obchází klienty, uzavírá správné obchody; to trvalo 4 dny; když se probudil, zapomněl na to a chtěl začíti obchůzky znova.

Veselejší je osud opilce, jejž cituje Carpenter. Když v opilosti balík ztratil a nemohl jej nalézti, musil se znova opít a pak si vzpomněl, kde jej položil!

I po nemírném kouření nastati může zapomnětlivost vedle jiných obtíží; hlavně na jména těžko se vzpomíná.

Tolik o zapomnětlivých.

Nápadných lidí nadělá paměť nevěrná. Vzpomínka nevybavuje se v té spojitosti, v jaké děj se odehrával, není věrným obrazem minulosti; to jsou vzpomínky zkroucené.

Jiná šalba paměti jeví se v tom, že máme vzpomínku na něco, čeho jsme vůbec nepřežili: toť vzpomínka vybájená. Prvé říkejme illuse paměti, druhé hallucinace paměti. Někdy těžko bude rozhodnouti, je-li to illuse či hallucinace. V obou případech vzpomínáme či pamatujeme se nesprávně.

Jest přirozeno, že ti budou míti nesprávné vzpomínky, kdo nedosti přesně vnímají. To jsou děti, starci, my všichni, když nás ovládne vášeň, a lidé, kteří rádi v hlavě si všelicos nepřesně sestavují.

Děti malé vypravují si s ohromnou přesvědčivostí události, jež jen v bujné fantasii se vylíhly.

Starým pánům fantasie také vyplňuje často mezery v paměti. Tu vypravují pak s rozhorlením o urážkách, které se jim ani nestaly.

Když dva, kteří se dostali do hádky; vypravují, jak vznikla, a co v ní si řekli, každý líčí to jinak a oba jsou přesvědčeni, že správně.

Jako některým fantasie nastrojí šalebné vzpomínky, tak jiní zase tím jsou klamáni, že některé sny, i když se probudí, zdají se jim skutečně prožitou událostí. Hned v úvodu jsem jeden takový doklad uvedl.

Ba jsou i vzácné případy, kde někteří, co četli, pamatují po čase, jakoby sami byli prožili.

Ošetřuji nemocného, který trpí samými zkroucenými, vybájenými vzpomínkami. Nevěrně vypráví události z domova, pamatuje se na věci, jež státi se nemohly; co v novinách čte, o tom myslí, že to sám prožil, i sny mění se mu ve skutečnost. Je to jinak inteligentní muž; občas probírá se ze svých šalebných vzpomínek a pak říká: »Já nevím, jak to vlastně bylo, když já mám takovou divnou paměť!«

Zde ukázka jeho dopisů: »Včera však, dne 10. března t. r., slyšel jsem z úst Františka Červinky, že prý nesmím chtíti I. třídy stravu. Tento »nečlověk« poručil Josefě Götzové, aby mi přimíchávala do jídla cyankali a hlavičky ze sirek. Cítil jsem mnohdy, že jídlo je hořké, odporné, nechutné a nelibě páchnoucí. Mnoho hlaviček sirkových vyházel jsem na podlahu, některé rozplynuly se mi na jazyku jako čokoláda. Proto jsem jednu přinesl v ústech do školy a odvedl jsem ji panu řiditeli B., jenž ji uschovanou měl, až jsem ji dal jednomu pánovi od c. k. policie.

Nu, a tento Červinka jest syn Götzův a Götzčin, ženy, které jsem kdysi při česání šlápnul na ohon, domnívaje se, že je to hůlka. A ten že by mně mohl něco rozkazovati?«

Dopisy tohoto nemocného oplývají neuvěřitelnými údaji, z nichž je dosti mírné ku př. udání toto:

»Hrabě Oswald Thun tázal se, zdali jsem byl v Honolulu; jemu jsem měl políbiti ruku a kleknouti před ním, jak mi nařizoval. L. byl u děla a mířil do mých zad. Kroutil jsem se, aby kule mne minula. Jedna letěla skutečně as na půl metru od pravého boku, druhá do mne drnkla, urazivši mi kus boku, třetí kule vrazila mi do zad, takže tělo moje ve dva díly se rozletělo! Zdá se mi však, že mne někdo do hlavy sekl a ještě něco neslušnějšího mi způsobil. Jedna žena obtloustlá řízla mi do boku a kousek masa mi odňala. Žvanila cosi o »scípnutí«.

»Kule letěly do břehu na Bělidlech; jedna minula chalupu p. Nedošínského, druhá rozrazila plot u jeho zahrady a zaryla se do země uprostřed, a třetí letěla kamsi do polí. Já lezl po rukou a obrátiv se dal jsem obě poloviny těla k sobě, dokud krev byla horká, tak že opět tělo srostlo. Na to jsem byl odnesen s velikou pozorností do vozu a odvezen do Schönbrunnu a uložen ve chladném pokoji, až rána se úplně zahojila. Dělaly se mi ovšem mžitky před očima, proto jsem na to zapomněl. Cítil jsem pálení, žádné bolesti, leda když mnou pohnuli«.

Předkládá nám otázky:

»Kdo poručil vařiti jedovaté byliny pro knížete Vladislava?

Kdo řekl, že zasloužím, aby ze mne řemeny tahal?

Kdo ukradl uniformu hraběti Radeckému?

Kdo mi to uřízl kus boku v komoře v Chocni?

Kdo mne rozčtvrtil v katovně?

Kdo do mne střílel v Litomyšli u kapličky?

Kdo mi zalil mozek žíravinou v Litomyšli?

Kdo přinesl Hrstkovi hlavičku tasemnice, aby mi ji dal do jídla?

Kdo chtěl oběsiti Jana Sladkého Kozinu?

Kdo mi vypíchl obě oči v Palestýně?

Kdo to řekl, že budu prostřelen?

Kdo navrhl uvařiti vzteklého psa a odvar kapati na chléb?

Kdo mne poručil zaříznouti na poli od dvou žen?

Kdo poručil Nechvílové a Götzové, aby mne v háji oběsily?

Kdo rozparoval břicha lidem, až střeva vyhřezla?

Kdo mne sťal ve sklepení pod Hradčany?

Kdo mi ustřelil část hlavy, když jsem visel na kříži?

Kdo byli dva čerti v Litomyšli, kteří se tázali, kde je hřbitov?

Kdo mne za městem Kostnicí ve dví rozsekl?« atd. atd.

Ze zločinů těch obviňuje lékaře.

Když vrátil se z výletu na Národopisnou výstavu, oznamoval mi, že pamatuje se určitě, jak koncepci panoramatu »Bitva u Lipan« Maroldovi on poradil a s ním pak obraz maloval.

Jest ještě jiný druh šalebné vzpomínky, kterou snad někdo z Vás na sobě prožil. Ocitáme se v nové krajině, kde jsme nikdy nebyli a zdá se nám najednou, že již jednou jsme ji viděli. Jsme poprvé ve společnosti a zdá se nám, že už jednou jsme v téže společnosti byli.

Nová událost, kterou poprvé vnímáme, zdá se nám, jako už jednou prožitá. Němci tomu říkají: »identificierende Erinnerungsfälschung«, Francouzi »fausse reconaissance«, »l'impression de déjà vu«, my říkati můžeme tomu »šalebné upamatování se«.

Sander uvádí případ, kde nemocný slyší o smrti známé osoby. Jat byl hrůzou, poněvadž pamatoval se, že už jednou před ním byla mu smrt známého ohlášena, řekl tudíž: Není možno, aby umřel, poněvadž nemůže umříti dvakrát.

Ošetřuji nemocnou, která si naříká na obtěžující tu šalbu, poněvadž když přijde do nového pokoje, vzpomene si, že tam už byla; když na ni se hovoří, ví, že táž slova už jednou slyšela atd.

Leroy poslal dotazníky na četné umělce, spisovatele a filosofy, trpí-li takovými šalbami, a od mnohých dostalo se mu kladné odpovědi. Zola přihlásil se také.

Toto šalebné upamatování se záleží v tom, že se nám zdá, jako bychom celý vněm po druhé prožívali, vzniká náhle za nejrozmanitějších okolností, trvá jen krátkou dobu (sotva minutu) a bývá provázeno zvláštní náladou, zpravidla zaražeností.

V ústavě našem byl kdysi nemocný, jemuž o všem, cokoliv v novinách četl, zdálo se, že jednou již v hlavě měl a předpověděl. Předpověděl tak prý, že budou v Praze výstavy, předpověděl, že budou národnostní spory v Praze, předpověděl, kdy kdo umře a proroctví jeho se ve všem vždy do posledního puntíčku vyplnila.

Kde paměť jest nevěrná a šalebná, tam ovšem individuum sváděno bývá k výrokům nesprávným. Bývá pak pokládán za lháře. Musíme si předem říci, co rozumíme lží. Rozeznáváme lež a nepravdu.

Řekne-li někdo 2x3 je 5, řekneme: není to pravda, a neřekneme: je to lež. Stejně v každé jiné chybě týkající se vědění, říkáme, ten nemá pravdu a neřekneme on lže. Udá-li někdo počet obyvatelstva nějakého místa nesprávně, neřekneme, že lže.

Naproti tomu, tvrdí-li někdo o sobě, že vykonal, co nevykonal, že neřekl, co řekl atd., pak teprve říkáme, že lže. Označujeme něco jako lež tenkráte, když zdá se nám, že nepravda je zúmyslná.

Lhářem nazýváme tudíž toho, kdo mluví nepravdu a to po našem názoru zúmyslnou, hlavně když zdá se nám, že rozhodnutí se pro mluvení nepravdy založeno je ve prospěchu u lži pro jeho osobu. Ovšem není tato hranice mezi lží a nepravdou vždy tak jistá, a my často při bližším šetření najdeme, že domnělý lhář často sám se klamal.

Jsou individua nápadná svou lhavostí.

Dokud se lže za nějakým prospěchem, aby zdál se někdo hezčím, není to nic nápadného. Nápadnými jsou lháři teprve, kteří libují si v nepravdě, ač na tom žádného zájmu nemají. Je nám u nich nevysvětlitelné, proč lhou. Kdybychom podklad jich výpovědí rozbírali, možná, že bychom našli důvod pro to, nejsou si toho ani dobře vědomi.

Taková je mnohdy lhavost u dětí. Ty nemluví vždycky pravdu, jak přísloví říká, nýbrž velmi často lhou. Lež roste u nich z bujné fantasie. Sestrojí si něco v hlavě, chvíli se tím obírají a pak už sami věří v pravdivost své výpovědi. Dlužno žádati, aby děti nevypovídaly při svědectví. Byla by výpověď jich velmi, velmi nejistá.

Stejně všichni ti, kdo mají vznětlivou fantasii, lehce stávají se lháři. Sami vemluví se do své lži a na konec také tomu věří. Jsou lidé, »kteří vidí trávu růst« a ti jsou přesvědčeni, že viděli vskutku, co jiní viděti se domnívali.

Každý trochu zběhlý soudce může vyprávěti hrůzné doklady. Soudce psycholog dovede sám poznati, kdy svědek mluví ze skutečné přesvědčenosti a kdy pod suggescí celého vyšetřování. Ti nasuggerovaní svědkové vidí toho z pravidla příliš mnoho, ale sami tomu také věří. Stojí pod vlivem šalebné paměti, kdy nedovedou rozeznati skutečnost od toho, co slyšeli a čeho se domyslili.

Přečtěte si od Poë vraždu v ulici Morgue, jak každý určitě vypovídal a přece stáli všichni v područí šalby.

Věc ta je nejen psychologicky zajímavá, ale velice důležitá v ohledu sociálním. Jsou kardinální svědkové, od jichž výpovědí závisí osud jednotlivců. Jsou to hlavně ti, kteří vypovídají pod služební přísahou. Proti výpovědi jich je těžké odvolání, těžký protidůkaz. Má-li býti taková výpověď tak rozhodující, máme míti zaručeno, že vypovídající mluví jen pravdu, a má býti bezpečně vyloučeno, že nelže. Ta záruka musí býti ne služební, ale psychologická. Vždyť takový vývodní svědek může vypovídat lhavě a býti při tom přesvědčen, že mluví pravdu.

Takoví úřední svědkové měli by býti psychologicky vyzkoušeni, jak veliká je záruka jich pravdomluvnosti, s jakou jistotou vyloučeny jsou u nich šalby paměti a to nejen, když nalézají se v duševním klidu, ale hlavně, když jsou rozčileni.

Stačí na strážníka, aby měl silné ruce a svižné tělo, dokud žádáme na něm, aby se vrhal v zápas; ale tím, že vypovídá svědecky pod služební přísahou, nutno, aby dovedl udržeti klid pozorování a jasnou i věrnou paměť pro svědectví.

Známy svou lhavostí jsou hysterické ženy — ženy s povahou plnou změn a převratu. Nepatrné slovíčko dovede stočit a vytluče z něho velkou urážku. Celé vojny mezi sousedy svede taková hysterická lhářka. S nevinnou tvářičkou a přesvědčivými slovy sdělí pí. A., jak se pí. B. o ní nehezky vyjádřila. Zdá se to A. sice pravdě nepodobné, ale přece »z prstu by si to nebyla vycucala«; lhavá sousedka sama pak tomu na konec uvěří. Celé příbuzenstvo dovede obratná lhářka hysterická rozeštvat. Mezi příbuzenstvem nastanou samé klepy, samé lži, kterým i původce sám věří.

Starým lidem paměť neslouží, vidí i slyší leccos nesprávně a tak bez úmyslu stávají se lháři. Těm se dílo už tak nevede, neumějí zprávy tak oparádit a brzo každý pozná, že stará paní už si špatně pamatuje.

Alkohol paměť kalí a lháře rodí. Věc je vážná, je-li takový pijan svědkem. Sám jsem ošetřoval nemocného, který byl důležitým svědkem v obrovském jednom processu. Byl to alkoholik s pamětí velmi nevěrnou. Je zajímavé sledovat, jak si takový pijan umí usmlouvat, kolik pije. Snad všichni, kdo přijdou do ústavu choromyslných, v ohledu tom lhou. Pomluvit a pohanit umí také málo kdo tak dobře, jak pijan.

V poslední době v naší literatuře popsáni jsou lháři, kteří mají svou lhavost v krvi. Lhou bez plánu, bez důvodu, bez účelu — a sami tomu věří.

Práci větší o té lhavosti s četnými příklady uveřejnil Delbrück (r. 1891) a nazval to »pseudologia phantastica«.

Sám jsem ošetřoval nemocnou, která takové okaté lži celý den tkala. Byla kdys opatrovnicí v nemocnici a vyprávěla s takovou přesvědčivostí o všech jménech profesorů, o operacích, při kterých byla přítomna, a všecko to bylo lež. Sama tomu také věřila.

Jiný je druh lhářů renomujících. Zapovídá se takový chlubílek, ač chvílemi sám tomu nevěří. Kdo z Vás neslyšel o myslivecké latině? Vypravováni těch, kdo se z války vrátili, je dobře procedit nedůvěřivostí. Na každém cestovateli lpí podezření, že renomuje. Kolumbus byl pověstný svou lhavostí. Ani na leckterého umělce-herce není dobře se dušovat, vypráví-li o svých ohromných gážích a hlavně o úspěších u dam.

Výborným literárním dokladem renomáže je Daudetův Tartarin.