O podivínech a lidech nápadných/V
| O podivínech a lidech nápadných Antonín Heveroch | ||
| IV | V | VI |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | V |
| Autor: | Antonín Heveroch |
| Zdroj: | HEVEROCH, A. O podivínech a lidech nápadných. Praha : Hejda&Tuček, 1901. s. 95–126. |
| Licence: |  PD old 70 |
Nyní něco o lidech nápadných, o podivínech v jednání.
Jednání jest projevem vůle.
Nemůžeme zdržovati se zde dlouhými výklady o tom, je-li vůle svobodná či předurčená — o indeterminismu a determinismu.
Každý pozorováním sama sebe se může přesvědčiti, že začátkem, původcem jednání je touha či snaha po něčem. Snaha ta nutká nás, abychom to či ono podnikli, vykonali. Dříve než k tomu se rozhodneme, nastává v nás odvažování. Ve vědomí vyhupují se myšlénky, názory, důvody, jež nám jednání takové doporučují, a jiné protidůvody, jež nás od něho zrazují. Mezi důvody a protidůvody nastává odvažování a odměřování a podle toho, kam skloní se vahadlo, se rozhodujeme. Tomuto rozhodnuti se říkáme, že je projevem naší vůle. Indeterministé potom učí, že máme v sobě schopnost svobodně rozhodovati se, schopnost ta je svobodná naše vůle.
Deterministé tvrdí, že vůle ta je výslednicí složek skládajících se pro čin i proti němu, a ta že se nám jen zdá býti naší vůlí.
Otázka o bytí a nebytí svobodné vůle stále je předmětem sporu filosofů, psychologů, kriminalistů, moralistů, učení náboženských atd., ale pro nás, kdo studujeme ne lidi, ale jedince, člověka, nemá té důležitosti.
Není potřeba býti hlubokým pozorovatelem, stačí uměti viděti kolem sebe a již dojdeme ku přesvědčení, že není jedna stejná vůle u všech lidí, nýbrž každý má svou vůli, svůj způsob rozhodování se. Vůle jest stejně jako vněm, paměť a nálada zjev čistě individuální.
I ti, kdo o sporu mezi svobodnou a nesvobodnou vůlí nikdy nic nečetli a neslyšeli, dovedou přece předem správně uhádnouti, jak ten či onen v daném případě se rozhodne. Indeterminista ví, že rozhodl se tak a tak, poněvadž má svobodnou vůli takovými snahami se projevující, a determinista ví zas, že rozhodl se tak, poněvadž slučováním se názorů a protinázorů musil býti k tomu jednání přiveden.
V praktickém životě indeterminista i determinista volí stejné methody, aby vychovávali vůli. První proto, že vychováváním působí a opravuje svobodnou vůli jedince, druhý, že zjednává jí složky, jež rozhodnouti mají vždy pro dobrý směr; oba vychováním hledí rozhodnutí jedince v žádaném směru zajistiti.
Směr rozhodnutí se určují nejen zkušenosti, vědomosti, zásady a názory mravní, nýbrž v největší míře zase stránka naše citová. Častěji tak či onak jednáme, ne že se nám to jeví moudrým a užitečným, ale že nám to je příjemno.
Nevykonáme leccos, poněvadž je nám to protivné, třebas i rozum učí, že jest užitečné tak jednati. Opakovati si doma je studentu užitečné, ale rád toho nechá, poněvadž proběhnouti se v zelené přírodě je příjemnější!
Dle vůle můžeme individua rozděliti na individua se silnou a individua se slabou vůlí. Vůle u jedněch je vytrvalá, u jiných nestálá. Vůle žene jedny, aby pustili se do nejrůznější činnosti, to jsou individua podnikavá; jiná k žádné činnosti se nedovedou rozhodnouti, jich vůle je utlumena — jsou lenoši.
O lidech s pevnou a podnikavou vůlí říkáme, že jsou energičtí. Válečník, podmanitel musí jeviti pevnou a podnikavou vůli. Caesar, Alexandr, Napoleon, Bismarck byli obrové co do vůle. Zakladatelé nového učení, nových politických směrů musí býti velikány v podnikavosti a tvrdošíjnosti i vytrvalosti. Svět je příliš setrvačný, těžkopádný a dá se jen ohromnou energií ze zaujatého směru odchýliti.
Podnikavost, vytrvalost a houževnatost jsou jen dopřány málo jedincům v značnější míře, činí je nápadnými a po věky slavnými.
Jiní pouštějí se s vehemencí do nové práce, nasadí pro ni všecky své síly, ale nevytrvají dlouho. Síly jich brzo se vyčerpávají, nastává ochladnutí pro cíl, za nímž tak prudce se rozběhli. Takoví vyrazí prudce za každým novým programem, ale brzo se udýchají. To jsou nestálí.
Degenerovanost, zatíženost, hlavně touto nestálostí a nedůsledností se mění. Při žádném povolání se neudrží — každé brzo začne je dusiti. Změna je vzduchem a osvěžením pro jich plíce.
Společnost, která netuší, že tato měnivost je projevem jich odchylné individuálnosti, odsuzuje je často a přece jsou nevinni.
Jeden z mých kollegů už na gymnasiu byl nápadným, jak se časem uměl měniti. Nějaký čas hrál si na bolestína a oposičníka, pak vrhl se prudce na studium historie, zas toho nechal, studoval přehnaně pilně českou literaturu a psal dlouhatánské české úlohy a zas toho nechal; byl přehnaně sdílným a ochotným ke každému, po čase zas uzavřeným, každému se vyhýbal. Na universitě jeden čas jen a jen spolkařil, pak přestal, jako když houbou smaže a vrhl se se železnou pílí na medicínu; nikdo ho ani neviděl, stále doma seděl a studoval, až jsme se dověděli, že náhle i medicínu opustil a dal se odvésti, aktivovat; byl zas přehnaně pilným důstojníkem. Po čase rozloučil se s důstojnickou karierou a vrhl se zas na dráhu uměleckou: studuje na herce…!
K degenerovaným patří hysterické povahy. U nich nestálost a vrtošivost je hlavní známkou.
Znám hysterickou ženu, jejíž hmotné poměry nebyly valné, a byla celá šťastná, když vzali ji k sobě příbuzní. První den rozplývala se radostí a blaženstvím, nemohla dost nabažiti se práce domácí, až musili ji nutiti, aby si odpočala; čtvrtý den bez důvodu, ba bez hněvu svázala si raneček a nedavši ani s bohem odešla. Déle než týden nikde u příbuzných nevydržela a raději se doma nuzovala.
Znám paní, která brala si muže z ohromné lásky, přes odpor všech příbuzných a za dvě léta manželství třikrát od něho se odstěhovala s celým nábytkem. V periodách odloučenosti byla zas nestálá, nadbíhala mu a hleděla potají s ním se sejít. Strýc její skončil sebevraždou, matka známa byla podivínstvím (dovedla úmyslně třebas tak málo jíst, že během měsíce zhubla o 12—15 kg!), bratr její odejel jako žák vyšší reálky do Ameriky a tam vstoupil jako dělník do jakési továrny atd. Nápadnost v jednání byla známkou všech skoro členů té rodiny.
U vagabundů tato touha po změně je hlavní příčinou jich toulavého života. První den rádi do práce se pustí, ale třetí, čtvrtý den již pálí je půda pod nohami a musí dále. Stálé zaměstnání je dusí.
Je-li takový rozený vagabund z lepší třídy společnosti, tu ovšem proběhne nejrůznějšími školami, pak zkouší se to v praktickém životě, na vojně atd.; první čas to všude jde dobře, ale potom vůle jeho se vyčerpá, unaví a on musí najíti si změnu.
Tato nestálost vyznačuje i povahu pijanů. S velkým hlukem pouštějí se do práce, sestaví si plány ohromné, dalekosáhlé — ale již na počátku práce podniknuté cítí únavu, omrzelost.
Slibují hory doly, jak hodní budou, jak pracovati budou pro své děti; »jen pro ty touží z ústavu domů, jinak jim na detenci nezáleží« — sotva se propustí, už vůle jich a předsevzetí měkne a klopýtnuvše o první výčep vracejí se k nám.
Od individuí s vůlí nápadně silnou liší se individua s vůlí ochablou. Nedostanou se k žádnému jednání. Některé osoby takové v rozvaze volí ještě správně ten či onen krok, ale nedovedou rozhodnutí svá vnitřní převésti v čin. Inteligence jich při tom netrpívá; jsou si stavu svého vědomi a jest jim někdy velmi nepříjemný. Nerozhodnost ta často vzniká z choroby.
Bennet vypráví o člověku, který nemohl prováděti, co si přál. Když chtěl se vysvléci, musil čekati až dvě hodiny, než to dovedl. Když přinesli mu vodu, o kterou žádal, nemohl donésti ji k ústům, ač žízeň měl. Zdálo se mu, jakoby někdo jiný rozkazy vůle jeho zachycoval.
Ošetřoval jsem kdys nemocného, kandidáta profesury, kterému se stalo, že jda po mostě se zarazil a nemohl s místa. Necítil při tom žádnou úzkost, která by ho dohnala zastaviti se, nýbrž jen končetiny jeho jako by rozkazy vůle jeho přestaly poslouchati.
Tato slabá vůle objevuje se u celé řady našich nemocných, kteří nalézají se v t. zv. stuporosním stavu. Nehovoří a neodpovědí k žádné otázce, po delším doléhání teprve počnou pohybovati neslyšitelně rtoma, ale k hovoru sotva to přivedou. Stejně má se to s každou prací i chůzí. Musí býti v posteli, poněvadž jako bez vlády prostojí celý den na stejném místečku.
Takové utlumení vůle může státi se každému z nás, kdykoliv zmocní se nás vášeň. Lidé. kteří se lekli příliš, oněmí, nemohou promluvit. V hněvu mnohý nedovede ze sebe slovo vyrazit. Náhlé překvapující nebezpečí zazené z pravidla na útěk. Člověku někdy naopak se stává, že je jako přimrazen a nemůže se z místa ani hnouti: zdřevění. Lotova žena proměnila se v sloup, vidíc zkázu Sodomy.
Nápadnější jsou individua s vůlí vrozeně ochablou; po ničem netouží, k ničemu se nerozhodují, ničeho nepodnikají, hlavní heslo jich je pokoj a klid. —
To jsou nápadní lenoši.
Odpočinek, zalenošení si je každému, kdo intensivně pracuje, příjemno. Organismus potřebuje přestávku v práci, aby nahradil spotřebované síly. Naproti tomu lenošení trvalé, jež prací žádnou není zasloužené, průměrného člověka unavuje, netěší. V práci, v pohybu, ve výměně, založena je radost ze života. Tam, kde práce náhle těšiti přestává, je to známkou vážných změn v organismu. Nejobyčejnější jest úbytek pracovitosti ve stáří. Většina chorob tělesných i duševních podlamuje pracovitost. I veliké rozdíly v temperatuře lenost vyvolávají.
Jsou však tvorové nápadní svou zálibou v nečinnosti. Nejčastěji vidíme to u vrozených slabomyslných a blbců. Takový blbeček prosedí celý věk, beze vší touhy po práci. Nedbá ani o své tělesné potřeby, o čistotu, nejvýš jen hlad prolomí jeho lenost. Tam, kde není stupeň nečinnosti tak nápadným, snad vykonávají některé práce, ale všecko loudavě, bez potěšení, jak stroj.
Všimněte se v divadle, ve Vládě tmy »Akuliny«, jak výborně ji představuje paní Hübnerová! Líný, skleslý obličej, ochablé držení těla do předu shrbeného, loudavá, šouravá chůze, nemotornost a protáhlost všech pohybů, smazaná nedbalá řeč atd. jsou výborné detaily takové lenosti všech projevů u vrozené slabomyslnosti.
Je přirozeno, že výkony u slabomyslných jsou loudavé, poněvadž při nedostatečně vyvinutém mozku jsou i vněmy jich chudší, paměť neobsažná a citová barva představ němá.
Jsou však tvorové po straně intelektuální normálně vyvinutí, ale nápadní jsou leností. Sacrosanto far niente! Nic dělat, je jich blažeností.
Trélat vypráví o dvou takových lenoších:
Pavla C. od jakživa byla líná. Ačkoliv nemá oslabenou intelligenci, ač vše vynaloženo na její vzdělání, přece jen těžko čte. Neumí ani vyšívat ani šít, ani něco na sebe upraviti. Ve věku dětském, dívčím ani dospělém, nic na světě, ani hra, ani ctižádostivost, ani vědomí povinností, ani naděje na výdělek, nevyrušily jí z její nečinnosti.
Celý život nikdy nic nepracovala; vzpírá se, má-li býti vzhůru či procházeti se, ba i sedět ji mrzí a jen v posteli ležíc cítí se šťastnou. V ústavě musili ji přenášeti ve fauteuilu z oddělení na oddělení, jak byla líná, ač je silná a zdravá. Studenými sprchami nedocílilo se u ní nic více, než že trochu cupuje.
Paní C., žena povozníka 40tiletá byla jinak úplně zdráva. Spala výborně, zažívání bylo u ní správné, ale jedla velmi loudavě a netkla se žádné práce. Byla tak líná, že nechala celý den vlastní tíží ruce viset podél těla. Dlouhými domluvami, vyzýváním a nepříjemnými sprchami docílilo se u ní, že trochu cupovala, nikdy nevzala jehlu do ruky, nikdy netkla se práce žádné v domácnosti.
Líná byla od jakživa. Nestarala se o muže, nikdy o dům, nechala vše běžet, sotva že odpověděla, když někdo otázkami na ni doléhal. Domluvy všecky vyzněly ku mrzutosti okolí na prázdno. Co se vdala, nikdy neuvařila, nikdy postel neupravila, nedotkla se jehly ani koštěte. Všecku práci za ni obstarati musila sestra její. Línou zůstala po celou dobu 20ti let ošetřování v ústavě, až tam zemřela.
Tuto lenost její znali dobře rodičové její dávno před svatbou, ale vdali ji. »To se dělává« — říká pan Trélat — »buď že čekají, že manželství mohlo by tu lenost spravit, anebo hledí se tak pohodlně zbavit obtížného syna, dcery.« O tom, kdo si tuhle bytost za družku života vybral, neříká bohužel p. Trélat nic!
Znám několik lidí dosti líných, ale tak parádního lenocha — žádného.
Řekli jsme si, že u průměrného člověka výkon dostaví se po kratší či delší přechodné rozvaze. Jsou však individua, u nichž k výkonu dochází, dříve nežli dotyčný rozvahou proň rozhodnouti se mohl. Tomu říkáme impulsivní jednání.
Člověk takový provede čin, sám neví, jak v něm snaha po činu tom vznikla, a ví, že stalo se to dříve, než o činu mohl uvažovati. Impulsivní výkony nepřipravovaly se dosti dlouho ve vědomí, aby se uvědomiti mohly. Z náhlé, vzkypělé nálady nejspíše se vyhoupnou.
Takové impulsivní výkony nejčastěji se objeví u epileptiků, nemocných s padoucí nemocí. Odepřete mu maličkost a vrhne se se vším co v ruce má, na vás. Židle, nůž, klacek, vše jest jim nástrojem k útoku, na nějž se nepřipravovali a o němž nepřemýšleli. Výše vyprávěl jsem o epileptiku, který vrazil náhle otci nůž do krku.
Trousseau vypravuje, jak epileptik jda po ulici jedl a jídlo ukrajoval nožem; pojednou vrazí nůž neznámému kolemjdoucímu do břicha, jde klidně dál a dál pojídá svůj oběd.
Legrand du Saulle vypráví o kováři, který platil za mírného a klidného člověka. V dílně kamarád jeho se shýbne, tu on uhodí ho kladivem do šíje a způsobí mu těžkou ránu. Když ho zatkli, hledí čin svůj vyložiti hněvem, mstou, ale podrobným vyšetřením našlo se, že trpí epilepsií a že důvod jeho přepadnutí byl vybájený.
Někdy nemocní cítí v sobě, že blíží se jich impulsivnost, proti níž jsou bezbranní a pokřikem varují okolí, aby se útěkem před nimi zachránilo.
Legrand znal pána, který byl vojenským soudem odsouzen k trestu smrti pro nevysvětlitelné přepadání představených. Ten vzkřikl vždy: gare! (pozor! pryč!) a již vrhl se na někoho.
Skal ošetřoval nemocného, který vždy cítil, kdy blíží se impulsivnost k útokům na sebe i na jiné. Sám se pokusil v záchvatu takovém o sebevraždu. Velmi naříkal na svůj stav.
Maudsley ošetřoval dámu 72letou, která přepadána byla impulsem uškrtiti svou dceru, kterou velmi milovala. Jak záchvat zuřivostí přišel, tu vzkřikla: »Musím ji zabiti!« vrhla se na dceru s takovou zuřivostí a silou, že jedna osoba nestačila ji udržeti.
Esquirol vypráví o venkovanu, který cítil, jak záchvat se blíží, a prosil, aby ho svázali, jinak vrhl se vší silou na někoho, aby ho zničil.
Schválně uvedl jsem více případů této impulsivnosti epileptické, aby se o tom vědělo. Jen menší část epileptiků ošetřena jest v ústavech, víc jest jich venku. Třeba tedy, aby se vědělo, jak nebezpeční jsou to nemocní.
Každý epileptik nosí v sobě stálé nebezpečí buď pro sebe neb pro jiné.
Jako epileptikové i pijani známí jsou svými náhlými a nerozvážnými činy.
Tvrdé slovo — častěji tvrdá rána — dopadne dřív, nežli mohl o účinku rány takové přemýšlet. Jsou známí pijani — rabiáti. Po nejmenší hádce tasí nůž a hned ho v cizí krvi vykoupou. V soudní síni čtete každou chvíli o takovém vášnivci, a málokterý referent, který tituluje ho surovcem atd., tuší, že jde o impulsivní výkon.
5./3. 1901 byla v »Č. Politice« zpráva o dělníku, který v opilosti provádívá divné věci: V pátek dne 1. t. m. rozdělal na půdě vlastního domku hraničku dříví, chtěje domek zapáliti. Když mu v tom domácí lidé zabránili, běžel do obydlí místního strážníka a tropil zde takové výstřednosti, že bylo nutno zavolati celníka, který po velkém odporu zuřivce za přispění strážníka spoutal a do vězení v Hoře Kutné odvedl. »Všeobecně se soudí, že Krucký, jenž oddán jest pití, není zcela duševně příčetný.«
Případů takových je v literatuře více zaznamenáno. Pijan zapálil až 16krát v obci a vždy bez důvodu. Druhý zapálil na půdě vlastního domku.
Krafft-Ebing uvádí pijana, který bydlil u rodičů a večer v 10 hodin vrátil se domů. Vrazil do ložnice otcovy a zasadil mu 3 rány nožem, pak obrátil se na postel matčinu, která utekla, i bodal zuřivě do postele.
Legrand vypráví o pijanu, bývalém strážníku, který vraceje se do příbytku vrhl se na ulici beze vší příčiny na člověka klidně před ním kráčejícího a stloukl ho. Byv zatčen, nepamatoval se na svůj čin.
Jindy zajde ku domovníkovi, kterého nezná, rozbije mu mísu, jež na stole stojí, a odejde. Po třetí pokouši se o sebevraždu oběšením, která je překažena. Konečně zapálí v bytě vlastním dvě židle, vyběhne a vrhne se na jakéhos vojáka.
Neměl záchvatů epileptických; udává, že na činy se nepamatuje, pije prý míň, než kdo jiný, ale pivo hned do hlavy mu vstoupí a pak o sobě neví.
Takové impulsivní výkony najdeme při affektech duševních: strachu. Často čteme o vražedné střelbě postrašeného. Tu střílí se, a střelec takový ani neví, co provádí. K činu vede ho affekt, ne úvaha. Ovšem, tak hluboký affekt z nepatrné příčiny vzniká zas jen u zatíženého. V tom směru musíme při impulsivním činu pátrati.
Za posledních let projednávaly se v Praze před soudem tři takové události, přivedené strachem. Střelci ušli tuším vždy bez trestu, a právem. Nedá se dobře dnes rozbírat každé takové impulsivní vystřelení, ale dva ze střelců těch znám a jsou velmi zatíženi, podivínští a tím se nám jich affekt vyloží.
Jest dobře věděti, že affekt vyvolává impulsivní výkony, které z pravidla smutně končí; snad upustí se od nejapných žertíků, chtít strašit někoho, kdo stojí na stráži se zbraní. Znám více případů neštěstí ze strašení vojenských hlídek; jest zvláštní, že v takovém polekání až příliš často se trefuje.
Jest hloupé a nebezpečné vystrašovat kohokoliv, poněvadž nedá se předvídat, jak to dopadne pro strašeného i strašícího.
Tissot vypráví o urozené paní, která přišla na nešťastnou myšlénku, zkoušeti srdnatost svého syna. V noci se přestrojila a tvářila se, jako by ho chtěla, majíc průvod s sebou, přepadnouti a oloupiti ho. Syn sáhl po pistoli a zastřelil přestrojenou vlastní matku, a sám poděšen tím, že svou matku zabil, sešílel.
Impulsivní výkony vzniknouti mohou u lidí vyčerpaných.
Maudsley vypravuje o sestře Karla Lamba, jež se vyčerpala denní ruční prací a nočními hlídkami u lože matčina, až ochuravěla. Tu náhle v poledne při jídle chopila se nože, který ležel na stole a hnala se za malou učednicí, rozhazujíc vidličky na vše strany a na konec v záchvatu zuřivosti bodla matku do srdce. Bratr zachytil jí ruce a zabránil jí v tom pokračovati. Po krátkém čase v ústavě se uzdravila.
Někdy příčinu jich těžko udati.
Forel vypráví o paní, která sedíc na lavici jata byla neobyčejnou stísněností, zvedla se náhle a vrhla se do příkopu plného vody, jakoby se chtěla utopit; byla zachráněna a tu vyprávěla, že nemá vědomí, že chtěla se utopit a nepamatuje se ani na pokus sebevraždy.
Dosti uvedl jsem, myslím, dokladů, bytostí nápadných jednáním impulsivním. Individuum takové jedná bez rozvahy, bez plánů, jako stroj, čin byl proveden dřív než rozmyšlen a individuum takové nemůže tudíž proti němu ani se postaviti.
S provedením člověk ten nezápasí, jen vidí výsledek, ke kterému by nebyl svolil, kdyby mu bylo zbylo času k uvažování.
S těmito podivnými a nápadnými tvory sousedí skupina jiných podivínů, kteří vzpírají se proti výkonu vší silou, ale v zápase tom podlehnou. To jsou individua s jednáním vnuceným, či můžeme říci s chorobným nutkáním.
Zápas, jenž vzniká v jich duši, je zvláštní. Na jedné straně stojí nutkání cosi provésti, proti tomu staví se celá hradba zásad ethických, zkušeností a názorů, individuum vzpírá se provésti to. Boj provázen je takovými obtížemi celkovými, že nutkání jich přece konečně nad rozvahou vítězí. Nemocný podlehne, aby zbavil se obtíží, které ho dusí: závrat, bušení srdce, nevolnost a sevřenost, neklid atd.
Vyšetřuje-li se tvor takový po stránce duševní, najdou se zřejmé známky degenerovanosti. Nápadnost jich ve vůli nebývá osamocena, ale bývají nápadnými i po jiných stránkách duševního života.
V starší literatuře psychiatrické je více příkladů takových, než v novější.
Individua taková jsou tak nápadná, že i v neodborných kruzích rádo o nich se vypráví.
Kleptomani trpí chorobným nutkáním něco ukrásti.
Ne každý, kdo krade, jest již kleptoman. Nejobyčejnější je krádež ze zisku, ze snahy něco lehce si zaopatřiti. Jiný druh zlodějů jsou ti, kdo kradou bez rozsmyslu, bez kritičnosti, impulsivně. Sem patří krádeže epileptiků. Epileptikové nakloněni jsou ku zlodějství — kradou nepokrytě, věci nepotřebné, které ihned krádež jich prozradit musí, někam ukradenou věc zavlekou a nechají ležet.
Jiní kradou, že mají nedostatek zásad, názorů, které by je od krádeže zdržovaly.
Zásady ty se u nich nevyvinuly — to jsou slabomyslní. Ošetřuji nemocného, který veřejně na trhu bral si z košíku ovoce.
Trélat[1] uvádí tento zajímavý případ. N. N. 50 r. ze vzdělané rodiny, těžko se učil. V Paříži měl najaty tři byty, v každém posluhovačku; odůvodňoval to tím, že má to pohodlnější pro své návštěvy přátel, již v různých čtvrtích bydlí. Jmění své spravoval aspoň tak dobře, že dluhů nenadělal; když náhle zemřel, našel se v každém bytě jeden pokoj nacpaný nejrůznějšími předměty: prádlo, ručníky, šátky, vásy, kukátka, hole, deštníky, obrázky, hodiny, klenoty atd. Věci ty nakradl při svých různých návštěvách. Vedl si při tom tak opatrně, že ani chycen, ani podezříván nebyl. Když podezříváno bylo služebnictvo v jeho přítomnosti, ani se nepohnul a litoval okradeného.
Věcí ukradených neužíval ani neprodával, neměl tudíž z krádeže prospěch žádný.
Při jeho imbecillitě je zajímavá dovednost, s jakou krádeže promýšlel i provedl.
Zásady mravní se ztrácejí chorobou; to jest nejčastěji u paralytiků.
Když dosud zachovalý pán z ničeho nic v poledne ve veřejném sadu nařeže si růží — nejspíš lze mysliti na začínající paralysu. Stejně odnesou z veřejné místností deštník, cizí kabát atd.
Ti kradou, poněvač paměť jich je špatná a oni zapomínají, co jejich a co cizí. U nás nemocní takoví skradou, nač přijdou, a zavlekou do postele. Při ranní prohlídce najdou se v posteli: ručníky, střevíce, šátky; prostěradla, kusy chleba, housky, papíry, plecháčky, prázdné láhve atd.
Kleptoman ví, že krádeží dopouštěti se je špatnost, vzpírá se tomu, co může, až za pocitu sevřenosti na hrudi a bušení srdce podlehne a vezme to. Jakmile věc ukradl, hned se mu ulehčilo. Nekradl věc pro zisk, nýbrž z chorobného nutkání. Jakmile nutkání vymizelo, vrací věc ukradenému.
Ve Vídni žil lékař Dr. N., výborně situovaný, který, kam ku pacientům přišel, všude něco ukradl. Domácí lidé znali ho již a vždy ho po návratu z prakse prohlíželi a předměty vrátili majetníkům. Kdysi přinesl domů i ukradenou k pečení přichystanou husu. Prakse jeho byla výborná a celé jmění zanechal na dobročinné účely a stipendia. —
Jiný příklad: Mme. X. 29 r. anaemická, velmi hubená je žalována pro četné krádeže. Je velmi zatížena: babička zemřela šílena, jeden z bratrů trpí tikem obličejovým, jedna teta je náměsíčnice a podivínská. Jiná teta zemřela šílena ve 29 r. Mme X. jest úzkostlivá, a vtírá se i jí myšlénka, že sešílí stejně jako teta její.
Na Mme X. je udáno, že as od 3 měsíců krade nejrůznější věci: maso, housky, cukr, krajky, samet, ubrusy atd. Teprve po delší době si vzpomíná, kde co ukradla. V noci několikrát naříkala muži: »Pomoz mi přece, myslím, že jsem zas něco vzala.« S krádeží se neskrývala.
B. H. 24 r. Otec jeho zemřel v chorobě duševní, dva jeho bratří trpí občasnou zmateností. Matka je zdráva. Něm. byl zdráv v mládí; v 15ti letech utrpěl úraz na hlavu. Od smrtí otcovy bylo na něm znáti změnu, vyhýbal se společnosti; lékař radil mu, aby si odpočinul na půl léta. Přijal místo v obchodu. Tam nápadným byl pro skrblictví. Dopustil se podvodů různých. Falšoval kasovní kontrolní lístky, bral peníze. V bytě našli různé látky: hedvábí, samet atd. Ukradené věci zanášel s datem a srovnával; i peníze měl v hromádkách, jak je nakradl. Přišlo se na to, že ve dřívějším místě bral couverty s firmou obchodu, staré nůžky, čepičky atd.
Dřívější chefové si ho chválili.
Naříká si na bolení hlavy, závrati i nepříjemné pocity v těle. Na otázku, proč kradl, praví, že má pitomou hlavu a nutkán jest ku krádežím. Velice prý se těšil z ukradených věcí. Dokud nátlaku nepovolil, cítil nesnáz. Věci měl urovnané, aby je sám či skrze matku vrátiti mohl. Jednou v noci slyšel hlas matky. Stále byl v ústavě stísněný.
Marc uvádí tyto případy: Děvče z bohaté a zámožné rodiny, dobré povahy a intelligentní souženo bylo nutkáním krásti. Ve skřínce měla sneseny kapesníky, punčochy, rukavičky, náprstky, šátky, které u přítelkyň svých ukradla. Když na krádež se jí přišlo, slibovala, že příště nutkání nepovolí a modlila se k Bohu o posilu; než nová příležitost svedla ji k nové krádeži.
Ve Vídni žil úředník, který kradl jen domácí nářadí. Najal si dva pokoje a tam ukradené skládal. Neprodával nakradené věci, ani jich nepožíval.
Viktor Amadeus, král sardinský, odcizoval všude předměty nepatrné ceny.
Marc znal lékaře, který kradl jen stolní pokrývky.
Magnan vypráví o 18letém Albertu C., jenž narodil se v době obležení Paříže. Matka jeho trpěla bídou značnou, a byla již před tím dráždiva. Otec občas oddával se pití.
Albert trpěl do 8 let křečemi. V nejútlejším mládí byl poťouchlý, nestálý a zlý. Roztrhával krabičky, jež matka jeho lepila, trápil kočky a tloukl kamarády. Ve 14ti letech vyvinulo se u něho nutkání po krádeži. Když se vzpíral, cítil se zlomeným a ulehčilo se mu, když tu kterou věc ukradl. Když krásti nemohl, byl rozčílen, stísněn, nemohl pracovati, hlava jeho byla těžká a neodpovídal. Co ukradl, nepodržel, ale buď zahanben vrátil, či koupil něco za to a dal kamarádům. Měl jiné obtíže ještě: odpor proti kyselému; nesnesl, když zátka v láhvi se otáčela, nemohl dotknouti se ani sametu ani pliše atd.
Magnan znal lékaře, který kradl jen hodinky svým pacientům.
Úředník jeden kradl u známých a v hostincích jen lžíce.[2]
Příbuzní znali ho, jak domů přišel, prohledali mu kapsy a ukradené věci posýlali zpět.
Známy kleptomanií jsou ženy těhotné.
Jistá paní bohatá, v těhotenství nemohla zbaviti se nutkání, krásti upečenou drůbež z rožně. Touha po vonícím kuřeti byla u ní tak náhlá, že nemohla ani ji přemoci.
O chutích těhotných vypráví Magnan pěkné doklady. Paní 30ti létá v těhotenství viděla u známých mísu raků. Nabídli jí, poděkovala, ale když odcházela, vzala tajně raka, kousla do něho a schovala ho do kapsy. Jindy v krámě, když kupec se otočil, vzala sleď, kousla do ní a schovala do košíka. Říkala že nechce krásti, ale že by byla se cítila nešťastnou, kdyby sleď nebyla vzala.
Jiná těhotná paní viděla v krámě jahodový košík s plody. Neměla pokoj, až jej ukradla.
Magnan zná podivíny, kteří trpí vetřelým strachem, aby něco neukradli — kleptofobia.
Pyromanie jest chorobné nutkání zapáliti. Takoví zapalují ne ze msty, ne ze zisku, ani z jiného důvodu, nýbrž protože nemohou odolati nutkání, jež v nich se zlíhlo. Dokud zápasí a nutkání tomu odpírají, mají stejné obtíže celkové jako kleptomani.
Pyromani jsou zvláštní skupina žhářů. Uvedeme si příklady: Služka M.[3] zapálila několikráte ve věku 17, 18 a 19 let. Ohně založila pravidelně v téže době roční: 2./7., 6./8., 30./8. 1848 — 3./7. 1849 — 23./7., 25./7. 1850.
Ve škole učila se prý špatně, byla zasmušilá a samotářská. Sourozenci její jsou tupí. Ve službě byla dráždivá, nerozvážná, dívala se bezúčelně před sebe, byla skoupá na slovo a přecitlivělá. Ač tělesně správně byla vyvinuta i pohlavně vyspělá, stala se čmýrnou až po 19r. V r. 1850, kdy již měla periodu, přerušena známost se strany milence, jenž s ní co den se stýkal. Byla tím velmi dotčena a rozrušena a měsíčky byly provázeny celkovými obtížemi a bolestmi. V době té naposled zapálila. Důvod pro žhářství nebyl u ní žádný. Duševní podklad jednání svého takto sama líčí: »Již v prvé službě ve 12ti letech vetřela se mi myšlenka založiti oheň, chtěla jsem myšlenku udusiti, než štvalo mne to prudce sem tam, že neměla jsem pokoje. Vystoupila jsem až na špýchar a tam po 1/4 hodiném zápolení zvítězila jsem a vrátila se, aniž bych byla zapálila. Druhý den nové nutkání a 3krát vrátila jsem se se schodů. Nutkání dalo mi pak celý rok pokoj. Ve druhé službě byla jsem již na špýcharu se stejným úmyslem a jen to mne zadrželo od činu, že paní mi poručila jíti s ní na pole. Jest mi vždy tak, jako by mne někdo do toho hnal; nevím jaký jsem při tom měla účel, nemyslila jsem na nic zlého, nechtěla jsem, aby hořel dům, jen aby seno hořelo; vetřelo se mi to vždy do hlavy a nemohla jsem se toho zbýti. Stále jsem si říkala: »neuděláš to!« a přec vždy jsem to učinila.
Čin svůj provedla beze vší promyšlenosti a ostražitostí.
Před očima domácích lidí vzala sirky a odebrala se na místo, kde seno, či sláma bylo uloženo, podpálila a šla po své práci. Při požáru plakala a děsila se i litovala poškozeného. Shořel jí při tom i její majetek, a vždy nezištně chránila majetek hospodářův.
Obdobný případ čteme ve Friedreichs Blätter für gerichtl. Medizin V. Dívka 15letá se záchvaty kataleptických pós, slyšela volati při práci: »Vodu, vodu!« stala se úzkostlivou a pak zapálila vícekráte, štvána nutkáním, jemuž se ani nevzpírala. Jiný důvod pro žhářství u ní nebyl.
Jiný případ: U 17tileté služky vracející se od tance, jímž celá se rozehřála, zrodila se náhle touha zapáliti. Udává, že přestála značnou úzkost, které se zbavila teprve tím, že nutkání třetí den povolila.
Když viděla, že plameny vyšlehly, pocítila rozkoš, jako nikdy před tím.
Plater uvádí něco podobného: Služka 17tiletá zapálila dvakráte u sedláka, kde sloužila, ačkoliv s ním žila v nejlepší vůli. Učinila to následkem nutkání, jež z vnitřka přicházelo a štvalo ji, aby zapálila a sebe utratila. Při prvém ohni klidně přihlížela, po druhé volala na poplach a hned potom hleděla se oběsiti. Nejevila poruchy duševní. Trpěla však od 4. roku záchvaty epileptickými, které v době periody byly prudčí. Oheň založila beze všeho předchozího rozčílení, po několikadenním váhání. Byla po zdání lipské fakulty osvobozena.
Masius uvádí 16tiletého tělesné i duševně zdánlivě zdravého hocha, u něhož probudila se naléhavá touha, viděti veliký oheň. Bojoval rok, až podlehl a zapálil dům otce nejlepšího přítele svého.
Jako jsou nešťastníci s chorobným nutkáním krást, zapalovat, jsou i nešťastníci s chorobným nutkáním utratiti život cizí či svůj. Zase bojují proti nutkání tomu, zápas má u nich za následek řadu celkových nesnází a zas v zápasu tom podléhají. Stav jich je strašný; aby získali si oporu proti nutkání tomu uchylují se sami do léčení ústavního. Od impulsivních výkonů liší se tím, že při impulsivních není zápasu. Impulsivní provede čin jako slepý stroj, nanejvýš cítí, že se stav jeho blíží a varuje křikem okolí; aby proti jednání na odpor se postavil, nezbude mu času.
Ovšem mezi výkony impulsivními a nutkavými je přechod.
V ústavě pražském ošetřována byla paní, která, kdykoliv vnouče viděla, soužena byla nutkáním, opařiti je.
Bála se, že by nutkání snad podlehla a čin provedla, i uchýlila se raději do ústavu.
Plater uvádí případ paní, která hnána byla touhou v noci probodnouti svého muže, kterého milovala.
Jiná byla puzena své vlastní dítě utratiti.
Pinel vypráví o strojníku, který trpěl občasnými záchvaty vraždychtivosti. Nastává u něho vnitřní pálení, které stoupá mu až do hlavy a tu štván je nutkáním někoho zabiti: kdyby dostal nástroj nějaký, vrhne se na prvního člověka, který mu přijde do rukou. Ve stavu tom je při plném vědomí a cítí hrůzu vlastní situace. Zápas mezi zdravým rozumem a krvavým nutkáním jest u něho tak těžký, že přivádí ho někdy až k zoufalství a hledí vlastní smrtí trápení to skoncovati. Ženu zachránil před jistou smrtí jen tím, že ji na počátku zápasu uprosil, aby utekla.
Maudsley vypráví o muži 50letém, silných svalů, ohromné energie, který projezdil celý skoro svět. Poslední léta byl soužen nutkáním někohozavražditi, při čemž trpěl úzkostí, aby to neprovedl. Aby nikoho ze svých nezabil, bydlel v hotelu a ten stále ještě střídal. Nutkání v noci naň chodilo, v úzkosti vybíhal z postele a potem celý byl zbrocen.
Mare vypráví toto: V jisté vynikající rodině v Německu vrátila se paní domů; v tom její služka, proti níž nebylo nejmenší stížnosti, objevila se všecka rozčílena a prosila ji o rozmluvu. Vrhla se paní k nohám a žebrala, aby směla opustiti dům. »Proč?« »Kdykoliv dítě svléká a vidí běloučké jeho maso, štvána je nepřekonatelnou touhou rozpárat je. Bojí se, že by jednou mohla to provésti, proto prosí, aby směla odejíti«.
To stalo se v rodině slavného Humboldta.
Nemocná jedna v ústavu napadána byla tímto nutkáním. Dala se vždy do pláče a sama prosila, aby jí byla dána svěrací kazajka.
Magnan vypravuje o nemocné zatížené, která přepadána byla nutkáním, nejbližší osobu silně uhoditi. Věděla, že každý zápas proti tomu je marný, proto doma se zavírala a nevyšla, když si nebyla sebou jista.
Jiná paní hnána byla nutkáním uhoditi vším, co v ruce měla, o zem; jednou hodila své přítelkyni láhev vína na hlavu, plakala pak a prosila ji za odpuštění. Jindy hodila své 14timěsíční dítě, které chovala, na zem. Když vzdorovala nutkání, měla takové obtíže u srdce, že raději povolila, ač věděla, že zas pro čin se bude trápit.
Továrník 38letý trpěl nutkáním tím po léta. Hned hnalo ho to podřezat jednoho dělníka, pak zas vlastní děti usmrtit. Když s někým hovořil, napadlo ho, aby ho uškrtil. Nutkání bylo tak silné na konci, že všecky nástroje matce odevzdal, utekl do polí a v samotě žil při chlebě a sýru. Na konec dal se spoutati.
Morel vypráví o muži 40letém, který červenaje se a všecek zoufalý stěžoval si, že bývá trýzněn právě v noci nutkáním, uškrtiti vedle spící ženu; stále vstával, aby pokušení děsnému nepodlehl.
Jiní nešťastníci štváni jsou chorobným nutkáním k sebevraždě.
O sebevraždě psáno je mnoho a tlustých knih a dalo by se dlouho povídat. Přeskočíme sebevraždy při trudnomyslnosti, sebevraždy starců z omrzelosti, sebevraždy z vášní z pošetilých důvodů atd.
Odkládám na později zajímavý úkaz sebevražd hromadných, sebevražd ve stejném věku u více členů téže rodiny atd. a zmíním se jen o nutkání ku sebevraždě, kterým někteří lidé trpí.
Nemocný Brièrrea de Boismont udává:
»Jsem v obchodě, plním správně své povinnosti, ale zdá se mi, že jednám jako stroj. Nejvíce trápí mne myšlénka na sebevraždu, jíž nemohu se zbýti. Již rok zápasím s tímto nutkáním, ať jsem, kde jsem, všude žene mne to do sebevraždy a přec nemám důvodu, abych život si bral«. Jak nemocný přestane bojovati s tímto nutkáním a rozhodne se pro sebevraždu, už cítí úlevu. Nepodařený pokus sebevražedný stačí již na jeho uklidnění.
Než dost je už rozlito krve.
Teď o chorobném nutkání pít! Říkáme takovým lidem dipsomanové. To nejsou obyčejní pijáci. Ti vědí, že pití přivádí je na kraj záhuby a přec za čas to na ne sedne. Musí povolit nutkání, až úplně se opijí. Toto nemírné opíjení se trvá krátký čas, několik dní, týden; pak zas vybaví se z otroctví a jdou po svém zaměstnání. Pijan ze zvyku pije stále a dle výběru, dipsoman, jen když »v tom je« a tu pije všecko.
Ošetřuji nemocnou, která občas propadá proti vlastní vůli své nutkání opíti se. Ví, že je to neřest, odsuzuje ji, ale jak přijde doba její, podléhá. Kradla peníze, když se do pití pustila, jen aby hodně nápoje mohla si koupiti. Jednou, když nevěděla, jak jinak si zaopatřit alkoholový nápoj, zašla ke známému faráři, o němž věděla, že v knihovně má uschováno víno. Toho pod jakousi záminkou poslala ven a víno mu vypila. I u nás, když přijde doba její, naléhá, aby směla si koupit aspoň litr piva.
Znal jsem sedláka dipsomana, který jak »quartal« přišel, utekl z domu třeba bos, bez kabátu a pil tři dny a noci bez odpočinutí a ty dny nejedl. Po záchvatu náležel k nejpořádnějším lidem a vedl řádně hospodářství.
Jsou známi dipsomanové, kteří vloupají se do kořalen a výčepů, aby přímo u sudu nutkání své ukojili. Jiní dopouštějí se krádeží, zločinů; ženy prodávají se, aby tomu nutkání vyhověti mohly.
Magnan vypravuje o paní velmi rozumné. Všecko její počínání rozbíjelo se o její nutkání dipsomanické. V záchvatech zapomněla na všecko: na čest, rodinu, povinnosti a upadala v nich z blahobytu do nejhlubší bídy. Bojovala vší silou proti nutkání pijáckému. Když záchvat se blížil, naházela do vína hnusné látky, aby se jí zošklivilo. Marně proklínala se: »Pij, bídná, pij ožralo, bídná ženo, která rodinu v bídu vrháš.« Nutkání přemohlo i hnus proklínání!
Dipsoman stydí se za vášeň svou a popijí proto potají a není vybíravý v nápojích. Pije vše, co je opojné: pivo, víno, kořalku, kolínskou vodu, kapky i alkoholové vody na rány, mátu, absynth i ether s cukrem. Jsou známí dipsomanové, kteří i krádeží se dopouští, aby si chloroform koupili, kapou ho do šátků a při procházce stále k němu čichají.
Často dipsomanie sloučena jest u téhož individua s jinými druhy chorobného nutkání.
Znám dispomana, který vždy slynul svou přesností a pilností v povolání. Na jaře přepadlo ho z pravidla chorobné nutkání. Nechal zaměstnání, odejel do Prahy, zde sehnal si veselou společnost, platil, utrácel, propil peníze i noci. Zároveň počal uzavírati s kteroukoliv dívkou vážnou známost, kterou hnal až k samému sňatku. Před uzavřením sňatku probudil se ze záchvatu a vrátil ku svému povolání. Příbuzní znali ho po stránce této, poněvadž vážně připravovanými a přerušenými sňatky dosti starostí jim nadělal; proto stopovali ho, jak do záchvatu přišel a varovali rodiny, do kterých zapadl, před sňatkem z choroby nabízeným. V jednom záchvatu dipsomanickém se otrávil.
Před ženichy náhle z daleka přišlými tedy pozor!
Přicházíme k podivínům, kteří nápadní jsou nejen svou ochablou vůlí (ti snadno propadají různým lákadlům), ale i nedostatkem ethického fondu duševního.
To jsou rozhazovači. Rozhazuji jmění své, lehkovážně, nepamatujíce na konec. Hlavně po stránce mravní jsou defektní a neumějí život vážně bráti. Ve společnosti jsou zapsáni jako lehkovážníci, mrhači, mravní slaboši. Historie všech jsou si velmi podobny.
Již na studiích nedbali svých povinností, neměli ctižádosti a všecka touha jich nesla se po lehkém, užívavém životě. Peníze mají u nich cenu jen potud, že za ně dá se rozkoš koupiti, ale ne tu, jakou mají, když nutno je vydělávati. Proto všude nadělají dluhů a nedbají toho, kdo je bude platit. Jsou hluší k domluvě a proto střemhlav padají do své společenské záhuby.
Rozhazovači mezi synky zámožných, degenerovaných rodin nejsou vzácností. Z pravidla rozhazovačství u nich spojeno jest s naparováním se, se zálibou v dobrodružství, často s bezohledností a surovostí k okolí. V ústavě našem bylo jich ošetřováno několik, ale těžko lze o těch, kteří žijí, mluviti a podíváme se po nich do literatury.
Trélat vypravuje o paní výborně vychované, elegantní postavy, příjemného zevnějšku a vtipného ducha. Provdala se za muže, jenž jen vědám se oddával a celé řízení domu paní přenechal.
Byl šťasten, jak vkusně umí zaříditi mu příbytek. Než přátelstvo a okolí, které si všímalo paní, nevidělo mnoho důvodů ke spokojenosti.
Po dvou letech manželství ukázala se děsná skutečnost. Paní utratila celé jmění, které měla, a nadělala muži více než 150.000 franků dluhů. Kupovala stále nejrůznější předměty i šperky, nábytek, látky, kožešiny, krajky atd. Předměty prodávala pod cenou týž den, kdy je koupila, aby mohla si koupiti zas nové. Tak nakoupila krajek za 1200 fr. a týž den za 500 fr. je prodala, nakoupila šampaňského, které do sklepa ani nepřišlo. Později objevila se u ní choroba duševní a zemřela v blbosti.
Trélat uvádí Belgičana, který měl 30.000 fr., s kterými mohl začíti; jezdil vsak v povoze čtyřma tak dlouho, až neměla celá rodina ani sous.
Takových vymírajících rodin v jedné generací je u nás také dosti, každý nějakou znáte, jen je těžko jmenovat.
Znám paní, jejíž jmění páčilo se na milion zlatých, když se vdala. Skončila jako dozorkyně prádla s platem 300 zl. ročně. Všecko utratili, rozházeli. Kdyby nebylo fideikomisů, daly by se uvésti ještě křiklavější příklady rodin, kde promarní celé ohromné jmění jediná generace.
Na druhém pólu od rozhazovačů stojí skrblíci - lakomci.
Celou duší visí na penězích, ničeho neužijí za ně, poněvadž se nedovedou od nich odloučiti a veškerou svou energií pracují jen k nahrabání peněz. Svou důstojnost, pohodlí, požitky, vše věnují tomuto svému božství. Celá práce jich má jediný účel: nahromadit peníze. — Své já přenášejí na modlu tu.
V »Lakomci« Molièrově vylíčena je nádherně tato hladovost po penězích a nedůvěřivost k okolí; v posledním jednání lakomec hallucinuje!
Podivínů skrblíků je dosti a každou chvíli čteme o bohatých žebrácích, o boháčích hlady umírajících. Ovšem podivínství jich ještě v jiných stránkách duševního života se prozrazuje.
Podivínské bývají zvláště jich poslední vůle a odkazy.
Skrblictví muže spojiti se s nápadnou štědrostí u jedné a téže osoby. Na jedné straně činí se ohromné dary, věnování a na druhé — mnohdy proti příbuzným — se škrtí.
Skrblíci a lakomci jsou vlastně jen náruživí sběratelé peněz. Tím přibližují se ku náruživým sběratelům a nakupovačům.
Zvláštní podivínská družina!
Vše, jmění i práci obětují jen svým sbírkám, do nichž jsou zamilováni.
Znám pána, v celém chování přepjatého a podivínského, který sháněl nejrůznější sbírky. Sbíral marky, sbíral »štancle«, peníze staré, staré rukopisy; měl sbírku starých obrazů, sbírku nejrůznějších hodin atd. »To jediné mne těší« říkal; po čase sbírku prodal a založil novou.
Morel uvádí notáře Boularda, který ve svých sbírkách utopil všecko jmění a byl by zničil i svou existenci, kdyby mu nebyli zabránili kupovati knihy, jež starožitník jakýs schválně vystavoval pod jeho okny.
Descuret znal sběratele, který měl úplnou sérii všech knoflíků občanských i vojenských, jež zdobívaly obleky francouzské od r. 89 až do 1843.
Znal sběratele mumií; ten zemřel, raněn byv mrtvicí, když uzřel, že jeho princezna faraónská je muž. Pohřben byl na svou důtklivou žádost ve skříni, v níž dlouho uložena byla nejkrásnější jeho mumie.
Důstojník jeden v pensi sbíral vojenské knoflíky a hrášky. Má spoustu přihrádek naplněných různými hrášky. Přihrádky rozděleny jsou v četné oddíly a v nich roztříděny hrášky dle barvy, tvaru a velikostí. Nesčíslněkrát denně vytahuje přihrádky a blaží se pohledem na své hrášky. Na dřívější starosti i útrapy zapomíná, když se ze svých hrášků těší.
Kdys zahlédl pod okny špatně ošaceného muže. Druhá náruživost v něm se probudila. Vidí, že má na roztrhaných šatech přišitý vojenský knoflík, který chybí mu ve sbírce knoflíků. Rychle k němu! »Co chcete za ten knoflík? — Neprodávám svůj knoflík. — Musíte mi ho prodati, musím ho míti, zde pět franků zaň! — Nechte si své franky, nechci knoflík prodati.« — Zoufalý sběratel porazil tvrdohlavce na zem, utrhl mu knoflík, s ním kus kalhot, a utekl.
Zakladatelé sbírek jsou tak náruživí, že dopouštějí se i krádeží, aby si vzácný kus zaopatřili. V tom ohledu zle pověstní jsou sběratelé knih, antik, mincí; na venkově sběratelská vášeň zas je příčinou sporů mezi holubáři a pěstitely psů, růží atd.
Marc vypráví o vraždě, kterou spáchal mnich na antikváři, aby přivlastnil si staré knihy. Týž autor sděluje o slavném anatomu, jinak nezištném, který stále toužil míti ve sbírce lebku s ankylosovanou čelistí. Věděl, kde takovou mají a chtěl ji za každou cenu odciziti. Posýlal tam studenta — tím byl sám Marc. Ten však přání svého učitele nevyhověl.
Lidé trpící náruživou sběravostí, kupují a snášejí z pravidla jen předměty určitého oboru.
Ale jsou podivíni, již jsou jen otroky nakupování. Skoupí vše, co vidí. Nahlížejí, že je to pošetilé, ze tím jmění své zbytečně rozhazují, ale jak před krámem se zastaví, nic je neudrží a koupí cokoliv. Věci koupené buď střádají, či hned notně pod cenou prodávají.
Magnan vypráví o jednom takovém. Do ústavu Magnanova dodán byl z vězení. Již otec matčin byl podivínský lidumil; tak převedl 200 tajných manželství v legitimní — převod ten stál ho celé jmění jeho.
Matka jeho byla model vrtkavostí a nedůsledností. Veřejně spřádala zamilované pletky. V den prvního přijímání synova nazvala na 80 hostí a odpoledne v bílém úboru se svým milencem veřejně se procházela.
Matka otcova nakupovala tak bezhlavě, že musila býti postavena pod dozor. Věci nakupované zahazovala. Dělníci znali, kam chodí kupovat, a sbírali za ní odhozené ryby, kuřata. Když se to dověděla, házela nakoupené věci do záchodu.
Stejně i syn její kupoval bezhlavě nejrůznější věci. Skončil u Sv. Anny progressivní paralysou. Měl sbírky šatstva, nábytku, klobouků, ačkoliv nic z toho nepotřeboval.
Nemocný sám byl od narození slabomyslný. Už v mládí trpěl náruživostí kupovati. Všecky peníze vypotřeboval kupováním darů, jež mezi kamarády rozdal. Ve 20. roku náruživost stala se mu nutkáním. Nakoupil zbytečně kusy plátna, nábytek, šperky, až celé jmění vyčerpal. Nakoupené zastavil, vyplatil a znovu zastavil. Spotřeboval v šesti měsících 3000 franků. Když chtěl jeti na slavnost do St. Cloudu, koupil si hned koně a vůz a ekypáž týž den jakémusi zahradníku zelináři prodal. Kupoval-li potřebné věci, nakoupil toho spousty. Skoupil celé vozy věcí, a protože byli doma jen dva, zval známé a přátely, aby se to snědlo. Sám naříkal na svou náruživost. Věděl, jak před krámem se zastaví, že je ztracen.
Dal se svésti matkou k hloupému falšování směnek a tak dostal se do vězení a odtud do ústavu.
Stejně jsou známí náruživí hráči, kteří v kartách, v loterii na dostihách celé jmění utratí.
Znal jsem úředníka, který kdys vyhrál v loterii 20.000 zl., ihned vzdal se úřadu a sázel stále, až vše prosázel. Pak žebral a byl šťasten, když mohl do sběrny vyžebraný groš zanésti.
Zničené existence, které všecko jmění v kartách utopily, jsou dosti známy. Ale jsou podivíni, kteří trpí občasnou náruživostí zahrát si, vzpírají se tomu, ale náruživosti přece podlehnou.
Magnan vypravuje o muži, který zoufal si, dal se zavírat a hlídat, aby nemohl hrát, plakával, když z klubu se vracel, ať prohrál či vyhrál a přece vždy do klubu podskočně odběhl a hrál. —