O podivínech a lidech nápadných/III
| O podivínech a lidech nápadných Antonín Heveroch | ||
| II | III | IV |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | III |
| Autor: | Antonín Heveroch |
| Zdroj: | HEVEROCH, A. O podivínech a lidech nápadných. Praha : Hejda&Tuček, 1901. s. 62–71. |
| Licence: |  PD old 70 |
Hned v úvodu jsme si již řekli, že vněmy jsou obrazy, které ve vědomí našem vznikají a to sprostředkováním smyslů našich. Ze vněmů sestrojujeme si obraz o světě zevnějším. Každý dovede rozeznávati vněmy od obrazů v nás vzniklých, od vzpomínkových obrazů.
Dívají-li se na týž předmět dva lidé, nevidí ho stejně. Jeden vidí více podrobností, druhý méně. Jeden dovede odlišovati na předmětu více tonů barev, druhý míň.
Vidět umíme všichni, ale každý s jinakou důkladností. Umět dobře viděti a vystihnouti charakteristické, je privilegií několika jedinců, kteří jsou tím zvláštními, nápadnými.
Na této schopnosti poznávati podrobnosti, doplněné dovedností uvědomiti si charakteristické a nápadné a dovedností vyjádřiti to, zakládá se nadání umělecké. Od těchto průkopníků smyslových vněmů ostatní průměrní jedinci se učí teprve všímat si lecčehos.
Na tomto pozorovacím nadání jedinců lékařů závisí pokrok kliniky lékařské. Kolik lékařů chodí kolem téhož nemocného, až přijde talent a odkouká na něm nový znak, který nalezne pak na druhém, třetím a seřadí pak nemocné v novou gruppu. Tak vžilo se v nás mladých učení o přenosnosti nakažliviny při nemocech sdělných.
Co vytrpěl Semmelweiss ústrkův a posměšků, když prohlašoval horečku omladnic za nákazu! Poněvadž Semmelweiss duševní chorobou zahynul, prohlašován byl tento jeho názor za první projev šílenství! A přece Semmelweiss viděl správně. Choroby nervové byly před Charcotem, ale kolik on dovedl nových typů vypozorovat!
Stejně je tomu při nadání malířském a hudebním.
Malíř musí umět odkoukat charakterní rys a odstín barev. Talent hudebník musí umět »vyposlouchat« v libozvuku poměr i sílu jednotlivých tonův i jich zabarvení, aby sám dovedl podobný libozvuk sestavit.
Hudebník skladatel musí umět vycítit lahodnost sledu i tempa různých tonův, aby dovedl jim i žádaný dojem či náladu vyvolat.
Postavíme-li se před obraz umělců, činí na nás z dáli dobrý dojem. Přiblížíme-li se, divíme se různým barevným odstínům, které se nám zdají v přírodě nemožny a přece ty tony v přírodě jsou, je třeba, abychom byli na ně upozorněni a dovedeme potom také je najíti. Ve zvýšené citlivosti střediska (centra) pro vněmy zrakové nutno hledati nadání malířské a hudební ve zvýšené citlivosti centra pro sluchové vněmy. Vypravuje se o malíři, kterému při překrvení hlavy zobrazovaly se v duši celé krajiny a kaleidoskopicky se měnily. Schumann, jsa již duševně chorý, slyšel vysoký tón, z něhož melodie i ouvertury se vyvinovaly.
Střediska ta jsou pro skutečného umělce i středisky představovacími.
Věc má se tak. Uvažujeme-li, pracujeme s pojmy, t. j. se slovným označením předmětů i dějů.
Slova zjednodušují duševní náš život. Zvon může mi vyvolati vněm zrakový (vidím zvon), sluchový (slyším zvonit zvon) či hmatový (hmatám a potěžkávám ho) či slovně sluchový (slyším či vyslovuji slovo zvon) a spojeno jest slovo zvon s různými těmi představami.
Uvažuji-li, děje se to hlavně jen pomocí toho slova »zvon« — pojmu »zvon« — říká se v logice. Uvažujeme hlavně ve slovech a to buď slyšených, ale ještě více vyslovovaných. Myslím-li si »zvon«, tu nastane malounký neslyšitelný pohyb mluvidel. Sáhnutím na hrdlo mohu se o tom přesvědčit. Staré babičky, když se po tichu modlí, pohybují rtoma i hrtanem a nejsou si toho ani vědomy.
Mnohý z nás, procházeje se po ulici, mumlá pro sebe, ani o tom neví a prozrazuje tak své myšlénky. Myslí pomocí vyslovovaných slov.
Naproti tomu lidé s nadáním uměleckým, malířským či hudebním myslí někdy ne slovy, ale představami zrakovými či sluchovými. Ti při představě zvon nemají představu slovnou, ale buďto zrakovou či sluchovou představu zvonu.
Malíř myslí pomocí obrazů, hudebník pomocí tonů a zvuků. Dobrý muzikant si v zamyšlení nepovídá, ale brouká či popěvuje. Seděl jsem kdys pohromadě s českým mistrem malířem. Četl před sebou »Maffersdorfská kyselka« — a hned dodal: »To připomíná mi ježatého pudla«. Z maličkosti té vidno, jak všecko stáčí se na představy zrakové. Fialovým tónům secessionistů nesmíme se tak paušálně smát, mnohý z nich je vidí — neříkám, že správně vidí; ovšem některý je vidí, aby byl secessionistou, aby byl interesantní.
S těmito jedinci, nápadnými svou vnímavostí v jednotlivých okrscích smyslových, jdou ruku v ruce individua, jež podráždění normální těchto okrsků uvádí ve zvláštní rozčilení.
Cituji podle Lombrosa:
Diderot (1713—1784) praví: »Stvořila-li kdy příroda vnímavou duši, pak je to moje. Rozmnožte vnímavé duše a přibude dobrých i špatných činů.«
Alfieri (1749-1803), když poprvé hudbu slyšel, pocítil zvláštní obluzení, škubání v očích i uších. Byl celý den v příjemné, sladké melancholii. Sterne, Rousseau a G. Sandová souhlasí, »že nic nejímá tak duši, jak hovor hudby«.
Urquira omdléval při vůni růží. Musset, Goncourt, Flaubert, Carlyle byli tak citliví k hlomozu, že i hluk ulice a zvonění bylo jim nesnesitelno; stále měnili svůj byt a na konec odstěhovali se na venek.
G. Flaubertovi byl každý pohyb protivný; říkával: »Jen sedě dá se myslit a psát.«
Byron dostal křečovitý záchvat, když viděl hráti Keana.
Malíř Francia umřel radostí, když viděl obraz Raphaelův.
Ampère se bál, že umře radostí, když uviděl pobřeží janovské.
P. Bayle omdlel, kdykoliv slyšel vodu utíkati z kohoutu.
Lamothe byl klidný při nejprudším rachotu hromu, ale nesnesl harmonických tónů z nejlahodnějších nástrojů.
Bacon omdléval při zatmění měsíce.
Méně vypěstované jsou u člověka čich a chuť a vněmy jich u průměrného člověka jsou celkem nepatrného významu pro život duševní. Pocit příjemná či odporu budí v nás vůně či zápach. Stejně je to s chutěmi.
Velmi často doplňuje se chuťový vněm čichovým. To nejlépe vidíme, když si pochutnáváme na obědě. Týž oběd už nás tak neláká, máme-li rýmu.
V nižším tvorstvu hraje čich i chuť mnohem větší úlohu, než u člověka. Pes převládně nosem poznává. Také celé čichové ústrojí u nižšího tvorstva je daleko mohutněji vyvinuto, než u člověka. Leč i u člověka čich hraje svoji úlohu hlavně v lásce; role ta je mnohem větší, než se v obyčejném životě ví. Těžko ve veřejné přednášce o tom hovořit. Tolik přece napovědít se může: líbati milenku na vlasy a do dlaní je vlastně neuvědomělé kochání se vůní, kterou při tom vnímáme. Vřelý polibek musí míti své aroma: La fraicheur de l'haleine est la première condition de la séduction feminine. [1] (Vicomtesse Nacla: Le boudoir.)
V našem zákonníku je nepříjemný zápach těla přípustným důvodem rozvodu.
Uvedeme si jen několik případů lidí nápadných vnímavostí čichovou.
Mezi těmito fanatiky čichu uvésti třeba Baudelaire-a (1821—1867), slavného, i u nás překládaného básníka, který zemřel také duševní chorobou (progressivní paralysou).
Ve vydání »Fleurs du mal« je taková zpupnost vněmů čichových.
Druhým fanatikem vůně jest Zola. Ještě žije a už svedena byla vojna o jeho stav duševní mezi Lombrosem a Toulousem! V Zelových románech na několika místech vystupují různé vněmy čichové, že prof. Bernard mohl o tom napsati celou monografii.
Gustav Jäger, slavný vlněným prádlem, zakládá na čichu a vůni celý systém filosofický.
Snad zajímati bude fakt, že pozorujeme hlavně u paralytiků zbystřelý smysl čichový. Ti potom ptají se, po čem voníme, umyjeme-li se páchnoucím mýdlem, nebo zacházíme-li s vonícími léky. — Vůněmi a žhavou láskou hýří »Píseň písní« Šalamounova.
Vnímání bolestí je také u mnohých osob zbystřeno. Jsou tvorové, kteří umírají strachy při nejmenší operaci. Znal jsem paní, která omdlela, když se řízla.
Zvýšená pozornost zbystřuje vnímání bolesti. Naproti tomu při odvrácené pozornosti bolest skoro necítíme. Rány v ryku válečném se necítí, na ty upozorňuje teprve krvácení.
Je celá řada bytostí přecitlivělých, jež bolest přehnaně cítí. Ošetřoval jsem paní, která výskala bolestí, když se jí odstřihovala i mrtvá kůže.
Tato přecitlivělost stoupá tam, kde vyčerpáním, nespavostí atd. ubylo tělesných sil.
Od přecitlivělosti pro bolest musíme odlišiti strach před každou bolestí. Vytažení zubu více strachu nadělá, než nabolí.
Zvýšenou vnímavostí pro bolest trpí osoby hysterické, neurasthenické a pijáci. Na ty, kdo naříkají si na mravenčení, svěděni a bodáni v údech, kterým třepetají se roztažené prsty a kteří piští, když trochu za ramena je vezmeme, dáme si pozor, kolik pijí!
Doposud všímali jsme si zvýšené vnímavosti v jednotlivých smyslech; nyní třeba zmíniti se o vnímavosti snížené.
Při nedostatečném vývoji individua mohou býti všechny smysly zakrnělé či aspoň jednotlivé.
Tvary nejrozmanitějších přechodů vidíme u idiotů a blbců.
Zajímavé jsou poruchy v oboru jednotlivých smyslů: Sem patří všeobecně známá porucha daltonism. Totiž individuum takovou nemocí stížené neumí rozeznávat barvy všecky, nebo některé. Věc ta má ohromnou důležitost pro službu, kde dávati se mají světelné signály.
Daltonista se hned nepozná. Dáma daltonistka dlouho kupuje látky neharmonických barev, dlouho nosí se křiklavě, než na to přijde, že barvy špatně odhaduje.
V oboru sluchovém jsou někteří napadni svou hluchotou pro výšky tónů. Nedovedou také žádnou melodii opakovati. Goncourt, Flaubert, Darwin byli hluší k hudbě.
Čich a chuť vůbec lidstvo zanedbává.
Jsou lidé nápadní otupělostí pro bolest a pocity tělové vůbec. Sem patří snížená citlivost vyvolaná povoláním.
Necitlivostí na polovině těla trpí mnohá hysterická nemocná.
Nešťastné osoby, které domnívaly se býti posedlé ďáblem a byly proto v minulých stoletích odsuzovány, prozpěvovaly si na hranicích necítíce bolestí, a soudcům jen nový tím podávaly důkaz o své posedlosti. V dobách těch nepoznávání chorob duševních platilo se mnoha litry živé lidské krve. V klášteře sv. Claudia v Juře chlubil se Boguet, že sám za dobu svého úřadu poslal 600 lidí na hranici.
D'Alembert a Menage necítili bolest při těžké operaci, ale rozplakali se při výtce kritiků. Duc de Lanewal dal si nohy amputovati a smál se tomu, ale nesnesl kritických poznámek Geoffroy-ových.
Při chorobách duševních i mozkových může býti otupělost jednotlivých smyslů, než to nepadá do rámce našeho thematu.
———
Ještě si promluvíme o lidech sebevědomých a ponížených.
Jak v úvodu jsme si řekli: vědomím vnímáme, uvědomujeme si vlastní pochody duševní. Jinak nedovedeme vědomí definovati. Sebevědomí učí nás, že jsou to pochody vlastního já, pochody mé duše.
Mluvíme-li o sebevědomí ve smyslu obyčejného života, rozumíme tím odhadování vlastní hodnoty podle jiných, oceňování se dle toho měřítka.
Pozorujeme-li sami sebe, vidíme, že sebevědomí naše není nic stálého, ale mění se a závisí na mnoha okolnostech.
Na prvém místě závisí sebevědomí naše na náladě. Kdo jsou dobré nálady, mají povznesené sebevědomí. Když jsme veselí, lehce se naparujeme a troufáme si víc, než jindy. Každý úspěch dodává nám odvahy ku novým podnikům. Maniakové cítí ohromnou sílu ve svých svalech a »nebojí se ani tisíce ďáblů«.
Každá stísněnost nálady snižuje naše sebevědomí. První porážka mnoho odvahy bere i těm nejodvážnějším.
Hypochondři a melancholikové vidí budoucnost svou jen černě. Necítí se hodní ani společnosti, ve které jsou, ani jídla, které dostávají.
Obsah vědomí, hlavně citově zabarvený naše sebevědomí hned vyzdvihuje, hned sráží.
Mění se tudíž sebevědomí naše každou chvíli s různými pochody duševními.
Maličkosti dovedou míti vliv na naše sebevědomí. Správně praví J. Paul, že člověk jinak vnímá i se chová, je-li v domácím županu či ve fraku, hoví-li si v pohodlném šatu či je-li v parádě. Uniforma je dobře psychologicky vymyšlená pomůcka: dodává sebevědomí. Jiné sebevědomí mají, kdo sedí v elegantním kočáře, a jiné ti, kdo cupají pěšky.
Vedle těchto průměrných změn fysiologických ve sebevědomí jsou i změny individuální.
Jsou individua, která chodí od jakživa vypjatě a hlavu nesou vysoko, mluví s patra, odměřeně s každým; to jsou sebevědomí. Z obyčejného života i románů dosti jich známe.
Proti nim je řada lidí, kteří stále se cítí malinkými: tělo drží sehnuté, hlavu skloněnu, hovor jich je ponížený, plný úslužnosti; ti se nikdy nedovedou postaviti.
Nezávisí sebevědomí vždycky na množství představ, vědomostí. Sebevědomí mohou býti prázdné hlavy, ponížení mohou hodně věděti, zrovna jako naopak. To základní sebevědomí je individuální vlastností každého jedince, a přepjaté či přehnané sebevědomí činí jedince nápadnými.
Sebevědomí bez vnější příčiny změněné bývá jednou z prvních známek vznikající choroby duševní.
Sebevědomí oceňují sebe samy, ale nedávají nijak na jevo své plus na úkor ostatních. Tam, kde sebevědomí s podceňováním a despektem druhého je spojeno, mluvíme o hrdosti.
O hrdých promluvíme si v jiné hodině.
- ↑ Svěžest dechu je první podmínka ženské svůdnosti.