O Tau a ctnosti/Část první
| O Tau a ctnosti Lao-c’ | ||
| Část první | Část druhá | |
Část první (1 - 37) editovat
I.
1.
Tao, po němž lze kráčeti, není věčné Tao
jméno, jež lze jmenovati, není věčné jméno.
2.
Bezejmenné jest počátkem nebes a země
mající jméno jest matkou deseti tisíc (=všech) věcí.
3.
Proto: Tím, že jsme věčně bez přání postřehujeme svoji duchovost,
tím, že máme věčné přání postřehujeme svoji obmezenost.
4.
Tato obě, jsouce stejného původu, jsou rozličného jména.
5.
Společně zveme je hlubokým, hlubším než hluboké, vší duchovosti branou.
II.
1.
Vědí-li všichni pod nebem, že krásné jest krásné, pak je ošklivé v koncích.
2.
Vědí-li všichni pod nebem, že dobré jest dobré, pak jest nedobré v koncích.
3.
Proto: Bytí a nebytí rodí se vzájemně (jedno povstává z druhého),
těžké a lehké vzájemně se doplňuje,
dlouhé a krátké se vzájemně vytvořuje,
vysoké a nízké vzájemně se přikloňuje,
hlas a zvuk vzájemně se shoduje,
před a po vzájemně se následuje.
4.
Proto: Svatý člověk trvá v zaměstnání: nedělati nic, koná nauku nemluvení.
5.
Deset tisíc bytostí povstává, aniž jsou odmítány.
6.
Rodí se aniž jsou v držení,
povstávají, aniž jsou předmětem nároků;
když je zásluha úplná netrvá při ní.
7.
Jen právě proto, že při ní netrvá, neuchází mu.
III.
1.
Nevážiti si moudrých, působí, že lid se nesváří.
2.
Neceniti těžce dosažitelných statků, působí, že lid není zlodějský.
3.
Nedívati se na věci, po nichž se touží, působí, že srdce lidu není znepokojeno.
4.
Proto: Svatého člověka vláda vyprazdňuje jeho (lidu) srdce a plní jeho břicho, zeslabuje jeho vůli a zesiluje jeho kosti.
5.
Věčně působí, aby byl lid bez vědění a neměl přání. Působí, by ti, již mají vědění, netroufali si je i skutkem prováděti.
6.
Dělá-li nedělání (wei-wu-wei), není to potom nevláda.
IV.
1.
Tao jest prázdné, při tom ten, kdo ho používá, nesmí býti plným.
Jak je hluboké! Podobá se deseti tisíc věcí předkovi.
2.
Láme svoje hroty,
rozmotává své závazky,
slaďuje (mírní) svůj lesk,
vyrovnává se svému prášku.
3.
Jak je klidné! Podobá se jen, jako by tu (něco) bylo.
Nevím, čí jest synem. Zdá se, že bylo před (nejvyšším) pánem (ti).
V.
1.
Nebe a země nejsou humánní; deset tisíc bytostí považují ze slaměného psa (tshu-keu).[1]
2.
Svatý člověk není humánní; sto rodin (pek-sing) považuje za slaměného psa.
3.
Prostor mezi nebem a zemí - není-liž jako dmuchadlo (tho-yok).
4.
Prázdný, neohýbá se, v pohybu vychází z něho tím více.
Mnoho mluvení, časté vyčerpání. Není to jako podržeti to u sebe.
VI.
1.
Údolí duch neumírá. Tomu se říká hluboká ženskost (hiuen-pin).
2.
Hluboké ženskosti brána – tomu se říká nebes a země kořen.
3.
Všude se šíříc, jest, jako by tu jen (něco) bylo. Použiješ-li ho, nenamáhej se.
VII.
1.
Nebe jest dlouhého věku (čhang), země trvá dlouho (kieu).
Čím mohou nebe a země býti dlouhého věku a trvání, jest, že nežijí samy sobě. Proto mohou býti dlouhého věku a trvání.
2.
Proto svatý člověk činí zadnější svoji osobu a jeho osoba je přední,
činí zevnější (vedlejší) svoji osobu a jeho osoba jest uchována.
Není-liž to, že nemá soukromého zájmu? Proto jest s to, aby uplatnil svůj soukromý zájem.
VIII.
1.
Nejvýš dobrý jest jako voda. Voda umí prospívati desedti tisícům bytostí, aniž se sváří.
2.
Trvá na místech, jichž lidé nenávidí. Proto blíží se Tau.
3.
(Nejvýš dobrý) pro bydlení shledává dobrou zemi, pro srdce shledává dobrými hlubiny,
pro styk (s lidmi) shledává dobrou humánnost (správné chování se po lidsku),
pro mluvení shledává dobrou věrnost,
pro vládu shledává dobrou schopnost,
pro službu shledává dobrou způsobilost,
pro pohyb shledává dobrým (pravý) čas.
4.
Jsa takový nemá jen sporů. Proto nemá hany.
IX.
1.
Držeti (něco) a plniti to není jako nechati toho; ohmatávat (něco) a ostříti to, nemůže dlouho býti uchováno.
2.
Zlato a drahokamy plní síň; nikdo nemůže jich uchrániti.
3.
Bohat a ctěn, při tom pyšný, sám vyvolává svoji pohromu.
Je-li záslužné dílo dokonáno a následovala-li pověst, ve své osobě ustoupiti v ústraní, jest nebes cesta.
X.
1.Způsobíme-li, aby duch (ying) objímal duši (pek) a obsahovali jednotu, můžeme být nerozdělení.
Povolujeme-li co nejvíce ve vyvíjení sil životních, můžeme být jako novorozené děcko.
2.
Jestliže, očišťujíce se, odstraňujeme hluboký názor, můžeme býti bez nedostatků.
Milujeme-li lid a spravujeme říši, můžeme býti bez činnosti.
Nebes brány se otvírají a zavírají (= vše béře se přirozeným během), my můžeme dělati samičku ptačí (= seděti klidně).
3.
Světlo a jas-li pronikají čtyřmi směry (= všude), můžeme býti bez vědění.
4.
Dává jim život, živí je.
Zrozeny nejsou v držení,
sdělány nejsou (předmětem) zakládání si,
(Jejich) starší není (jejich) pán.
To zove se hlubokou ctností.
XI.
1.
Třicet špicí spojuje se na jednom písti; následkem jeho (pístu) dutosti (prázdnoty) je upotřebitelnost vozu.
2.
Užívajíce rozměkčené hlíny, děláme nádoby; následkem prázdnoty (dutosti) jest upotřebitelnost nádoby.
3.
Prolamováním dveří a oken (ve zdech) děláme dům; následkem jejich prázdnoty je upotřebitelnost domu.
4.
Proto tím co jest, děláme užitečnost, tím co není, děláme upotřebení.
XII.
1.
Patero barev činí člověka oko slepým,
patero zvuků činí člověka ucho hluchým,
paterá chuť působí, že člověka ústa mýlí se (v chuti).[2]
2.
Koňské dostihy a hony po polích, schvacujíce,
přivádějí srdce člověka z rovnováhy,
těžce dosažitelné statky činí člověka cestu zkázonosnou.
3.
Proto svatý člověk pro břicho, [3] není pro oko.
Proto opouští ono a chápe se tohoto.
XIII.
1.
Přízeň a nemilost jsou jako bázeň,
hodnosti jsou veliké zlo jako tělo.
2.
Co znamená: Přízeň a nemilost jsou jako bázeň.
Přízeň ponižuje. Dosáhnouti jí, jest jako bázeň, ztratiti ji, jest jako bázeň.
Proto praví se: Přízeň a nemilost jsou jako bázeň.
3.
Co znamená: Hodnosti jsou velké zlo jako tělo?
To, čím my máme velké zlo, jest, že máme tělo.
Kdybychom dospěli toho, nemíti těla, jaké pak měli bychom zlo?
4.
Proto: Tomu, kdo váží si podnebesí jako těla, možno potom svěřiti podnebesí,
5.
tomu, kdo miluje podnebesí jako tělo, možno potom odevzdati podnebesí.
XIV.
1.
Díváme se na to, nevidíme (nic); jménem zove se to i, tj. rovné (nad povrch nevynikající);
nasloucháme tomu, neslyšíme (nic); jménem zove se to hi, tj. rozplývající se, řídké;
saháme po tom, nenahmatáme nic; jménem zove se to wei, jemné, subtilní.
2.
Toto trojí je nevyzpytatelné, proto směšuje se a stává se jedním.
3.
Jeho hořejšek není jasný, jeho spodek není skryt.
4.
Jak je nepřetržité (bez možnosti rozeznat jednotlivé součástky)! Nemůže býti jménem označeno. Vrací se zase v nebytostnost (bezmaterielnost, neexistenci). To zove se beztvárného tvárnost, bezpodobného podoba, to zove se nevysvětlitelným, neurčitelným.
5.
Jdeme-li ptori němu, nevidíme jeho hlavy,
jdeme-li za ním nevidíme jeho zadku.
6.
Držeti se Taa starověku a tím jednak ovládati poměry nynějšku, jednak naučiti se, znáti počátky starověku: to zove se osnovou Taa.
XV.
1.
Ve starověku byli ti, kdož uměli býti mistry, jemní, duchoví, hlubocí, pronikaví. Ve své neproniknutelnosti nemohou býti poznáni.
2.
Právě, že nemohou býti poznáni, jsme proto nuceni (pokoušíme se), udělati si jejich obraz.
Jak byli obezřelí! Jako když v zimě přecházíme řeku.
Jak byli nedůvěřilí! Jako když máme strach před čtyřmi sousedy.
Jak byli vážní! Jako host.
Jak byli sdílní! Jako led jenž počíná táti.
Jak byli prostí! Jako přirozené (netesané) dřevo.
Jak byli prázdní! Jakom údolí.
Jak byli chaotičtí! Jako kalisko.
3.
Co může (zůstati) kalným? Tím, že necháme je v klidu, ponenáhlu se vyčistí.
Co může zůstati v klidu? Tím, že uvedeme je v pohyb, ponenáhlu se oživí.
4.
Kdo chová toto Tao, nepřeje si býti plným.
Právě, že není pln, proto může (jeviti se) ošumělý a nikoli z brusu nový a přece býti dokonalý.
XVI.
1.
Dospěti vrcholu prázdnoty, jest obdržeti klidu zabezpečení.
Deset tisíc bytostí je rovnoměrně uděláno. Tím znamenáme jejich vracení se.
Jsou-li (totiž bytosti) v plném květu (tj. dosáhly-li plného vývoje), vrací se každá z nich k svému kořeni (= původu).
2.
Ke kořeni se vrátiti, zove se spočinouti;
spočinouti znamená vrátiti určení (= život),
vrátiti určení, zove se býti věčným (čhang),
znáti věčné, zove se býti osvíceným,
neznati věčné, působíc nedbání povinností, činí nešťastným.
3.
Kdo dovede býti věčným, obsahuje (vše);
(vše) obsahující, tedy všeobecný,
všeobecný, tedy král,
král, tedy z nebe,
z nebe, tedy z Taa,
z Taa, tedy trvalý.
Při odumírajícím těle jest mimo nebezpečí.
XVII.
1.
Za dávného starověku (thai-šang) nižší (=poddaní) nevěděli, že mají vladaře,
Kdož byli jim nejbližší, (lid) miloval je, velebil je;
kdož těmto byli nejbližší, (lid) bál se jich;
kdož těmto (druhým) byli nejbližší, (lid) nevážil si jich (opovrhoval jimi).
2.
Proto: nestačí-li víra (důvěra), dostavuje se zpronevěra,
3.
Jak opatrná byla jejich (prvých císařů) vzácná slova!
Když bylo záslužné dílo dokonáno a (všecky) záležitosti zdárně vyřízeny, říkalo sto rodin (=lid):
My jsme sami od sebe tak.
XVIII.
1.
Ocitla-li se velkaá Cesta (Tao) v úpadku, dostavuje se humánnost a spravedlnost.
Jestliže vědění a ostrovtip vychází (=se ukazuje), jest (panuje veliká neupřímnost.
Není-li šesti příbuzných (luk-shin) [4]v souladu, dostavuje se pieta (hiao) a láska otecká (tsz).
Je-li říše a rodina ve zmatku a nepořádku, dostavuje se loyalita a věrnost.
XIX.
1.
Necháme-li svatosti a opustíme-li moudrost (vědění světské), jest lidu prospěch stonásobný.
Necháme-li humánnosti a opustíme-li spravedlnost vrací se lid k lásce otecké.
Necháme-li dovednosti a opustíme-li zisk, není vůbec zlodějů a lupičů.
2.
Tyto tři vzíti a udělati kulturou (zevnějším nátěrem), nestačí.
Proto: mít, k čemu přimknouti se, dej:
ukazuj čistotu,
uchovej prostotu,
prost zájmů osobních,
málo jen přání měj.
XX.
1.
Necháme-li učení jsme bez zármutku.
Wei s ngo liší se od sebe, jak málo,
šen s ngo liší se od sebe, jak velice![5]
2.
Čeho se lid bojí, toho nemožno se nebáti.
Jaká spousta, ač nedosáhlo to posud vrcholu!
3.
Množství lidu je samá veselost, jako když obětují býka, anebo když vystupují z jara na rozhlednu.
Já jediný jak jsem klidný, nemaje posud známky toho, jako se novorozeně ještě neusmívá.
4.
Kterak potácím se semo tamo, jako bych neměl kam se obrátiti!
Lidé mají vesměs nadbytek, co já jediný jsem, jako bych byl vše za sebou zanechal.
Kterak jest hloupého člověka srdce mým, věru!
5.
Jak popleten jsem já!
Obyčejní lidé jsou samá osvěta, jen já jsem jako ve tmách,
obyčejní lidé jsou vyzkoušení, jen já jsem těžkopádný.
Jak jsem zmítán jako moře, jak jsem těkavý, jako bych neměl kde stanouti!
6.
Lidé mají vesměs, k čemu jsou, jen já jediný jsem zabedněný, jak (bych byl) venkovan.
Já jediný liším se od ostatních a tak ctím živící matku (šik-mu).[6]
XXI.
1.
Prázdné ctnosti projev vyplývá jenom z Taa. Taa dělání věcí jest neurčitelné, jest nevysvětlitelné.
Jak nevysvětlitelné, jak neurčitelné!
V jeho středu jsou obrazy, jak neurčité, jak nevysvětlené!
V jeho středu jsou bytosti, jak záhadné, jak temné!
V jeho středu jsou esence; jeho esence jsou nejvýš pravé,
V jeho středu jest věrnost.
Ježto od pradávna podnes nezašlo jeho jméno, přehlíží všeho počátek.
2.
Čím vím, že se to tak má s počátkem všeho?
Skrze tohle!
XXII.
1.
Vyhloubené, potom celé,
křivé, potom rovné.
Duté, potom plné,
odřené, potom nové.
Málo, potom dosažení,
mnoho, potom ztráta.
2.
Proto svatý člověk obsahuje jedno, stává se podnebesí vzorem.
3.
Že se nedívá sám na sebe (= není samolibý), proto září,
že sám sebe neschvaluje, proto vyniká,
že sám sebe nevynáší, proto má zásluhu,
že se nevyvyšuje nad ostatní, proto jest jejich starším.
Právě že se nesváří, proto nemůže nikdo s ním se svářiti (= jest nepřekonatelný).
4.
Co děl starověk: Vyhloubené, potom celé, je to snad prázdné slovo? Jako v pravdě celému vracíme se k němu.
XXIII.
1.
Málo mluviti je samo od sebe (tsi-žan, samozřejmé, přirozené). Vichřice netrvá celé ráno, příval deště netrvá celý den. Kdo jest ten, jež to působí? Nebe a země. Ani nebe a země nemohou déle, tím méně je to u člověka.
2.
Proto: kdo sleduje záležitosti po Tau, stává se za jedno s Taem (právě tak jako) ctnostný je za jedno s ctností a viník za jedno s vinou.
3.
Kdo je za jedno s Taem, takého obdržeti těší se i Tao, (právě tak jako) těší se ctnost obdržeti toho, kdo je za jedno s ctností, a vina těší se obdržeti toho, kdo je za jedno s vinou.
Nestačí-li důvěra, dostavuje se zpronevěra.
XXIV.
1.
Kdo stojí na špičkách nestojí zpříma,
kdo je rozkročen nejde,
kdo se dívá sám na sebeb (= je samolibý), nezáří,
kdo sebe schvaluje nevyniká,
kdo se sám chválí, nemá zásluhy,
kdo se vynáší nepřekoná (jiné).
2.
O jeho skutečném poměru k Tau řekne se:
Zbytky jídla a výstřední život – z bytostí každá si je oškliví.
Proto, kdo má Tao netrvá v tom.
XXV.
1.
Je bytost smíšená a (přece) dokonalá. Před nebem a zemí povstala.
Jak bez pohybu, jak netělesná!
Samojediná stojí a nemění se.
2.
Všude prochází, aniž ocitá se v nebezpečí.
Možno považovati ji za matku podnebesí.
Já neznám jejího jména; označiti ji značkou, pravím Tao.
3.
Musím-li však dáti mu jméno, pravím: velký (ta).
Velký, tj. Vycházející,
vycházející, tj. vzdalující se,
vzdalující se, tj. vracející se.[7]
4.
(Proto) jest Tao velké, nebe jest velké, země jest velká, i král jest velký.
Vnitř říšských hranic (=ve světě) jsou čtyři velcí, při tom zůstává král jedním z nich.
5.
Člověk má svým pravidlem zemi, země má svým pravidlem nebe, nebe má svým pravidlem Tao.
Tao má svým pravidlem: samo sebe.
XXVI.
1.
Těžké jest kořen lehkého,
klid jest pohybu kníže.
2.
Proto svatý člověk, celý den v chůzi, neodchází od spížního vozu (tsi-čung).
3.
I když má skvostné výhledy, sedí jako vlaštovka (gen = klidně), nad ně povznesen.
4.
Ale jak pak, jestliže někdo, jsa pánem deseti tisíc vozů válečných (= nejvyšší vojevůdce = císař), ve své osobě béře na lehkou váhu podnebesí (= říší)?
Jeli lehkovážný, tu ztratí čhin (vasaly, ministry, neb i všeobecně úřednictvo), je-li ukvapený, ztratí kiün (knížectví, hodnost v říší)[8].
XXVII.
1.
Umí-li kdo choditi, nezanechává kolejí ni stop,
umí-li mluviti, nemáchyb ni hany,
umí-li počítati, nemá počítadla,
umí-li zavříti nemá závor aa zámků a přece se nemůže otevříti,
umí-li vázati, nemá vláken a vázání a přece se to nemůže rozvázati.
2.
Proto: Svatý člověk umí vždy pomáhati lidem, proto nepovrhuje lidmi,
Umí vždy pomáhati bytostem, proto nepovrhuje bytostmi.
Tomu se říká dělání se podšívkou slávy (tj. míti zásluhu, ale neukazovati ji).
3.
Proto: Dobrý člověk jest nedobrého člověka učitel, nedobrý člověk jest dobrého člověka potřeba.
Nevážiti si svého učitele, nemilovati svoji potřebu, (takový), třeba byl moudrý, jest velmi zaslepený.
Tomu se říká důležité a významné.
XXVIII.
1.
Znáti svoji mužskost a podržeti svou ženskost,(takový) je říše údolem, (k němuž jako vše v přírodě směřuje).
Je-li kdo podnebesí údolem, nevzdaluje se od něho věčná ctnost a on se vrací k prvnímu dětství.
2.
Znáti své bílé a podržeti své černé, takový jest podnebesí vzor.
Je-li kdo podnebesí vzor, neuchyluje se (od něho) věčná ctnost a on vrací se zpět k bezvrcholkovitosti (wu-kit).
3.
Znáti svou slávu a podržeti svou hanu, takový jest podnebesí údolím.
Je-li kdo podnebesí údolím, jest věčná ctnost dostatečná a on se vrací k prvotní samorostlosti (phuk, sukovatosti).
4.
Spadla-li sukovatost, máme potom nádobu.
Užije-li svatý člověk jí (své samorostlosti), tu stává se starším (čang) nad úředníky (kuan).
Proto velký ve správě neraní.
XXIX.
1.
Přál-li by si něškdo, vzíti podnebesí (říši) a udělati je, viděli bychom na konec, že nedosáhl toho.
Podnebesí jest duchovní nádoba (šin-khi) a nemůže věru uděláno býti.
Kdo je dělá, ničí je, kdo po něm sahá, tomu uniká.
2.
Z bytostí jedny jdou, jiné ustupují,
jedny vyzařují teplo, druhé vydechují zimu,
jedny sílí, jiné hubení,
jedny se plní (jako naložený vůz), jené se kácejí.
3.
Proto: Svytý člověk nechává přílišného, nechává výstředního, nechává vyvyšování.
XXX.
1.
Ten, kdo po Tau stojí po levici pána lidí, zbraněmi neznásilňuje podnebesí; takové konání rádo se vrací.
2.
Kde táboří vojska, rodí se hlooží a trní; po velkých armádách nutně jsou neštěšstí léta.
Dobrý je rozhodný a dosti, netroufá si užívati násilí.
Jsa rozhodný, nevynáší se,
jsa rozhodný, nevychloubá se,
jsa rozhodný, není pyšný,
jsa rozhodný, (chápe se zbraní je) nemůže-li jinak,
jsa rozhodný, není násilný.
3.
Bytosti vyrostše (čuang, var. Kiang, zesílivše) stárnou; tomu se říká ne-Tao.
Ne-Tao je brzy v koncích.
XXXI.
1.
Nejlepší zbraně nejsou nástroje štěstí; z bytostí každá jich nenávidí. Proto ten, kdo má Tao, při nich netrvá.
2.
Je-li šlechetný doma, tu váží si levice; používá-li zbraní, tu váží si pravice. Tak zvané zbraně nejsou nástroje štěstí, nejsou nástroje šlechetného.
3.
Použije-li jich, že nemůže jinak, považuje mírumilovnost a pokoj za vyšší. Vítězí-li neshledává to pěkným, nebo shledávati to pěkným, znamená radovati se z usmrcování lidí. Ten však, kdo by se radoval z usmrcování lidí, bude stěží asi s to, aby dosáhl svého úmyslu v podnebesí.
4.
Při šťastných zaměstnáních, dává se přednost levici, při nešťastných zaměstnáních dává se přednost pravici. Kdo stojí po straně toho, jenž velí vojsku (=podvelitel), stojí vlevo. To znamená: zaujímá vyšší místo, a tak postavují jej po smutečním obřadu.
5.
Kdo usmrtil velké masy lidu, oplakávej jej tiše se soucitem a lítostí. Že je vítězem v boji, postavují jej po smutečním obřadu (sang-li).
XXXII.
1.
Tao jako věčné jest beze jména; jakkoli jeví se ve své samorostlosti malým, není celé podnebesí (= vše pod nebem) s to (put-neng; var. put-kam, netroufá si), dělati mu ministra (čchin = sloužiti mu). Kdyby lenních knížat král (heu-wang) mohl přidržeti se (ho), přišlo by deset tisíc bytostí (vše ve světě) samo do sebe vstříc, nebe a země by se navzájem spojily, by seslaly sladkou rosu, a lid, aniž by jim to kdo poroučel, sám do sebe byl by správný.
2.
Počne tvořiti a má jméno.
Je-li jméno již zde, tu také naučíme se státi.
Uměti státi jest to, čím jsme bez nebezpečí.
3.
Srovnáme-li Taa trvání v podnebesí, podobá se zajisté poměru potoků a údolí k zokům a mořím.
XXXIII.
1.
Kdo zná lidi, je moudrý,
kdo zná sebe sama, je osvícený.
Kdo přemáhá lidi, je silný,
kdo přemáhá sebe, jest pevný.
Kdo dovede býti spokojen jest bohat.
2.
Kdo statně postupuje, má svoji vůli,
kdo nepozbude svého místa, má trvání.
3.
Kdo zemře a nezajde, jest dlouhého věku (nesmrtelný).
XXXIV.
1.
Jak proudí velké Tao všude! Může býti v levo, v pravo. Deset tisíc bytostí vzhlíží k němu s důvěrou, by zrodily se, a nejsou odmítány.
2.
Když jest zásluha úplná (záslužné dílo dokonáno), nezve je majetkem. Miluje a živí deset tisíc bytostí, aniž dělá (jejich) pána. Jak je věčně bez žádosti, může býti jmenováno mezi malými. Že však, když deset tisíc bytostí k němu se vrací, nedělá (jejich) pána, může býti jmenováno mezi velkými.
3.
Proto: Světec nedělá až do konce (= po celý život) nic velkého (po názoru světa), ale právě proto může naplnit svoji velikost.
XXXV.
1.
Drží-li se kdo velkého obrazu (ta-siang = Tao), dostaví se podnebesí (celá říše). Dostaví se, aniž dozná újmy. Má naopak klid a zdar.
2.
Při hudbě a rýžovém koláči cizinec jsoucí kolem zůstane státi.
Tao, jak vychází z úst, je jak fádní (čínský znak = vřelá voda) ve své bezchutnosti!
Díváme-li se na ně, nestojí za podívání,
Posloucháme-li je, nestojí za slyšení,
užívá-li se ho, nemůže se s ním přijít ke konci (= je nevyčerpatelné).
XXXVI.
1.
Má-li něco chtíti se stahovati, musilo se zajisté (dříve) roztáhnouti,
má-li něco chtíti se zeslabiti, musilo se zajisté (dříve) posíliti,
má-li něco chtíti se káceti, musilo se zajisté (dříve) povznésti,
má-li něco chtíti se odstraniti, musilo se zajisté (dříve) sděliti.
2.
Tomu se říká: skryté stává se zjevným.
Měkké a slabé vítězí nad tvrdým a silným.
3.
Ryba nesmí opustiti hlubinu,
říše ostré nástroje nemohou (= nesmějí) se ukázati lidem.
XXXVII.
1.
Tao je věčně bez činnosti, při tom není co by dělalo.
Kdyby králové a lenní knížata (wang-heu) byli s to, aby se přidrželi (Taa), změnilo (= napravilo) by se deset tisíc bytostí samo do sebe (bez rozkazů i trestů).
Jestliže změněny zatoužily by se hnouti, já držel bych je na uzdě bezejmennou samorostlostí.
2.
Nebo: Je-li tu bezejmenná samorostlost, jsme as i bez přání.
Dospějeme-li tím, že nemáme přání (wu-yuk), klidu, je podnebesí (říše) samo od sebe spořádáno (čing; var. ting = klidno).
Poznámky editovat
- ↑ Slaměný pes postavován byl při oběti, všelijak vyzdobený, před oltář, by zabraňoval neštěstí; po oběti býval zbavován svých okras a vyhazován na ulici. Odtud je označení něčeho, co jest lhostejno.
- ↑ Číňan uznává pět barev: modrou, žlutou, žlutočervenou, bílou a černou. Čínská škála neznající kvarty a septimy, má jen pět tónů. Patero chutí je: slaná, trpká, kyselá, kořeněná, sladká.
- ↑ Břicho je po názoru čínském sídlem rozumu.
- ↑ Otec, matka, starší bratr, mladší bratr, žena, dítě.
- ↑ Wei, ngo, čínské slovce = ano, prvé rychle a odhodlaně vysloveno, proto čínským obřadnictvím doporučováno hochům, druhé, protažené, pomalé, doporučováno děvčatům. Podstatného obsahového rozdílu v nich není. Druhé pojmy šen a ngo jsou hláskově o nic více vzdáleny než předchozí, ale jaký rozdíl obsahový: šen = dobro a ngo = zlo.
- ↑ var. Hledám živobytí u matky
- ↑ jedním slovem = všudypřítomný
- ↑ var. Pen = základ