O Tau a ctnosti/Část druhá
| O Tau a ctnosti Lao-c’ | ||
| Část první | Část druhá | |
Část druhá (38 - 81)
editovat
XXXVIII.
1.
Vysoká ctnost nejeví se (navenek) ctností, ale právě proto je ctností;
nízká ctnost neopomene ukázati se ctností,
ale právě proto není ctností.
2.
Vysoká ctnost nedělá (nic) a nemá, proč by dělala;
nízká ctnost dělá to a má proč dělati.
Vysoká humanita dělá to, ač nemá proč dělati;
vysoká spravedlnost dělá to, ač nemá proč dělati;
vysoká obřadnost (li) dělá to, a nikdo-li jí neodpovídá, tu obnaží rámě (po způsobu bojovníkově) a vynutí to.
3.
Proto: Ztratili-li jsme Tao, jsme potom ctnostní (tek);
ztratili-li jsme ctnost, jsme potom humánní (žin),
ztratili-li jsme humánnost, jsme potom spravedliví (ngi),
ztratili-li jsme spravedlnost, jsme potom obřadní (li).
4.
Tato ta zvaná obřadnost jest však jen loyality a věrnosti tenká slupka a počátek zmatku.
Starých moudrost jest Taa květ (= zevnějšek) a hlouposti počátek.
5.
Proto velký stařec (ta-čang-fu, pojem vynikající schopnosti) trvá při jeho jádru, nezůstává při jeho slupce, trvá při jeho ovoci, nezůstává při jeho květu. Proto opouští ono a drží se tohoto.
XXXIX.
1.
Co obdrželo od pradávna jednotu:
2.
Nebe obdrželo jednotu, by bylo jasné.
Země obdržela jednotu, by spočívala.
Duchové obdrželi jednotu, by měli názor.
Údolí obdržela jednotu, by se naplnila.
Deset tisíc bytostí obdrželo jednotu, by povstalo.
Král (wang) nad vasaly obdržel jednotu, by byl podnebesí pravidlem.
Co působí to u nich, je v pravdě jednota.
3.
Kdyby nebe nemělo, čím býti jasným, obávalo by se, že se rozpadne.
Kdyby země neměla, čím býti pevnou (spočívat), obávala by se, že vyrazí do výše.
Kdyby neměli duchové, čím míti názor (inteligenci), obávali by se že vydechnou (= zajdou).
Kdyby neměla údolí, čím se naplniti, obávala by se, že přestanou (téci).
Kdyby nemělo deset tisíc bytostí, čím povstati, obávaly by se zkázy.
Kdyby neměl král nad vasaly, čím býti podnebesí pravidlem, třeba ctěn a vznešený, obával by se, že klopýtne.
4.
Proto: Urozené považuje za svůj kořen bídné, vysoké považuje za svůj kořen nízké.
Proto: Když králové nad vasaly zovou sami sebe sirotami, maličkostí a nehodnými, není to jejich dělání nízkého svým kořenem? není tomu tak?
5.
Proto: Rozeber vůz – není to vůz.
Nepřej si býti ceněn jako drahokam, budiž znevážen jako (obyčejný) kámen.
XL.
1.
Obrácení jest pohybem Taa,
slabost je projevem Taa.
2.
Nebe a země deset tisíc bytostí povstává v bytí (v existenci),
bytí rodí se z nebytí.
XLII.
1.
Slyší-li lidé s vyšším vzděláním o Tau, horlivě je konají (hing-či);
slyší-li lidé s prostředním vzděláním o Tau, tu brzy se zachovává, brzy se ztrácí;
slyší-li lidé s nízkým vzděláním o Tau, posmívají se mu svrchovaně.
Kdyby nedoznávalo posměchu, ani by nezasluhovalo, aby se považovalo za Tao.
2.
Proto má jeden tvůrce slov následující výrok:
Jasný názor v Tao jest jakoby tmářství,
pokrok v Tao jest jako zpátečnictví,
přímost v Tao jest jako zvrácenost.
Vysoká ctnost jest jako údolí (tj. ponížená, všem k službám),
velká bělost jako poskvrněnost,
rozsáhlá ctnost jako nedostatečnost,
pevná cnost jako chabost,
opravdová neporušenost jako zkáza;
velký čtverhran – bez úhlů,
velká nádoba – pozdní dokonámí,
velký hlas – málo zvuku,
velká postava bez tvaru.
3.
Tao umí propůjčovati a činiti dokonalým.
Tao je skryté a beze jména, ale právě proto umí Tao propůjčovati a dokonávati.
XLII.
1.
Tao zplodil 1 (či 1.),
1 zplodilo 2 (či 2.),
2 zplodilo 3 (či 3.),
3 zplodilo deset tisíc bytostí (= vše).
Deset tisíc bytostí nese na zádech Yin a objímá Yang.[1]
Vystupující dech (khi) považují za harmonii (tj. živel, tvořící soulad mezi oběma, spojující oba předešlé prvky).
2.
Co lidé nenávidí, jest siroba, maličkost a nehodnost;
ale králové a knížata používají jich jako svého titulu.[2]
Proto: něco, když zmenšuješ, získává,
něco, když je rozmnožuješ, ztrácí.
Čemu lidé učí, já také učím tomu:
3.
Silák a násilník nedochází (přirozené) smrti.
Já chci použití toho jako oteckého naučení (slovněji kiao-fu, poučujícího orce).
XLIII.
1.
Pod nebem to, co je nejpovolnější, pohání to, co je nejvýš pevné pod nebem.
2.
Neexistující (nehmotné) vniká v to, co nemá prostředí (wu-kien = masivní).
3.
Já vím podle toho, že i nedělání (wu-wei) má svůj užitek.
Učiti beze slov, prospívati bez konání – pod nebem málokdo (nebo zřídka) dosahuje (se) toho.
XLIV.
1.
Jméno nebo tělo, co je bližší?
Tělo nebo statky – co je více?
Nabýti nebo ztratiti – co je horší?
2.
Přílišné milování, nutně velký výdaj,
mnohé hromadění, nutně těžká ztráta.
3.
Dovedeme-li vystačiti (s málem), jsme bez mrzutosti,
umíme-li státi, nejsme ohroženi.
Tím lze dospěti dlouhého trvání.
XLV.
1.
Velmi dokonalý jest jako rozbitá nádoba (khiuet, tj. pln nedostatků); použije-li se ho však, není k nepotřebě.
Velmi plný jest jakoby prázdný; používá-li se ho jest nevyčerpatelný.
2.
Velmi přímý jest jakoby křivý,
velmi dovedný jest jakoby neohrabaný,
velmi obratný v mluvě, jest jakoby koktal.
3.
Pohyb vítězí nad studenem,
klid vítězí nad horkem.
Čistota a klid jsou podnebesí pravidlo.
XLVI.
1.
Má-li podnebesí Tao, odesílají závodní koně hnojiti.
Je-li podnebesí bez Taa, rodí se váleční koně v pohraničním území.
2.
Z vin není větší nad žádostivost (kho-yuk) z neštěstí není větší nad to, neuměti stačiti (spokojiti se s málem),
z chyb není větší nad ziskuchtivost (yuk-tek).
3.
Proto: Víme-li jak spokojenost s málem činí spokojeným, spokojíme se vždy s málem.
XLVII.
1.
Nevyjde ze dveří a zvá podnebesí,
nevyhlédne oknem a vidí nebes cestu.
Čím dále kdo vyjde se vzdaluje,
tím nepatrnější jest jeho vědění.
2.
Proto svatý člověk:
Nejde a zná,
nevidí a pojmenuje,
nedělá a dokonává.
XLVIII.
1.
Konajíce učení nabýváme denně,
konajíce Tao denně ztrácíme.
Tím, že stále a stále ztrácíme, dospíváme konečně k nečinnosti.
Jsme bez činnosti a přece není co bychom nedělali.
2.
Obdrží-li kdo podnebesí (= říši), stává se tak vždy jen bez zaměstnání (wu-ssi).
Něčí zaměstnanost (yeu-ssi) nestačí, obdržeti podnebesí.
XLIX.
1.
Svatý člověk nemá stálého srdce, srdce sta rodin (= lidu, národa) považuje za své.
2.
S dobrými jedná dobře, s nedobrými jedná taky dobře; ctnost jest dobrá.
S věrnými já jednám věrně, s nevěrnými já jednám také věrně, ctnost je věrná.
3.
Svatý člověk trvaje ve světě, je ve stálém strachu, poněvadž svět srdce jeho poskvrňuje.
Sto rodin šmahem upírá k němu své uši a oči, co světec šmahem shledává v nich děti.
L.
1.
Vystoupiti jest naroditi se,
vejíti jest zemříti.
(Vystoupení v život jest vstoupiti ve smrt.)?
Třinácte[3] jest průvodčích života.
Třináct jest průvodčích smrti.
Ti, již žití člověka ženou v místa smrti, Těch je také třináct. Proč to? Poněvadž, dokud je kdo živ, užívá život plnými doušky.
2.
Já však jsem slyšel: Ten, kdo dovede dobře zaříditi (své) žití, jda horami, nesetkává se s nosorožcem a tygrem, vstupuje v tábor, neleká se štítů a zbraní. Nosorožec nemá kam vraziti svůj roh, tygr nemá, kam zatknouti své drápy, zbraně nemají, kam zapustiti ostří.
Proč to? Poněvadž nemá smrtelného místa.
LI.
1.
Tao je rodí, tek (ctnost Taa) je vydržuje;
hmota je vytváří, síla je dokonává.
Proto není jedné z tisíců bytostí, jež by nectila Tao a neměla ve vážnosti ctnost.
2.
O úctě k Tau a vážnosti ke ctnosti (platí): nikdo jich neporoučí, a přece trvají věčně samy od sebe. Nebo nTao je rodí, udržuje je, vychovává je, podporuje je, dokonává je, přivodí je ke zralosti, živí je, ochraňuje je.
3.
Dáti život a nemíti, udělati a nezakládati si na tom, vychovati a neovládati – to zove se hlubokou ctností.
LII.
1.
Podnebesí počátek považují za podnebesí matku.
Pozná-li kdo svou matku, zná i své dětství (= ví, čím sám jako dítě je povinen).
Pozná-li své dětství, uchová svou matku.
V době, kdy tělo odumírá, je bez nebezpečí.
2.
(Kdo) uzavírá své průchody a uzamyká své brány, je až do konce života prost nepokoje;
kdo otvírá své průchody a hledí si svých záležitostí (světských), není do konce života volný.
3.
Viděti drobné, znamená jasně viděti,
zachovati slabost, znamená silným býti.
Používati svého lesku, navrátiti se zpět k svému světli, aniž zůstaviti těla pohromu, tomu se říká podšíti věčnost [4], tj. zabezpečiti si trvání.
LIII.
1.
Dejme tomu, že bych měl vědění po způsobu pomocného úředníka (kiai-žin): bera se po velké cestě (jednaje dle velkého Taa), měl
bych jen obavu jak je vyvinout.
2.
Velká cesta je nejvýš rovná, ale lid miluje poboční cesty.
Knížecí dvůr má nádherné schodiště, co role mají přílišné býlí a sýpky jsou příliš vyprázdněny.
(Lidé) nosí pestré barvy, opásávají ostré zbraně, plní se pitím a jídlem, statků je nadbytek. Tomu říkám: stavěti na odiv lupičství. Jak postrádá to Taa!
LIV.
1.
Kdo umí se usaditi, nebývá vytržen,
kdo umí uchopiti, neztrácí.
2.
Synů a vnuků dary a oběti neustanou.
Pěstuje-li (Tao) ve své osobě, stává se jeho ctnost pravou;
pěstuje-li je v rodině, stává se její ctnost bohatou;
pěstuje-li je v dědině, stává se její ctnost rozsáhlou;
pěstuje-li je v území, stává se jeho ctnost překypující;
pěstuje-li je v říši, stává se její ctnost všeobecnou.
3.
Proto posuzujeme podle osoby osobu,
posuzujeme podle rodiny rodinu,
posuzujeme podle dědiny dědinu,
posuzujeme podle území území,
posuzujeme podle říše říši.
LV.
1.
Chovaje v sobě solidní (heu, vlastně tlustou) ctnost, je roven (člověk) červenému (= novorozenému) dítěti.
Jedovatý hmyz nebodá, dravá zvěř neuchvacuje, dravci neunášejí ve svých drápech.
Kosti jsou slabé, svaly jsou chabé a přece drží pevně v ruce.
Neví ještě nic o samičky a samečka spojení a přece jsou pohlavní údy v činnosti. To je opravdu vrchol životní síly.
Celý den křičí a hrdlo se nemění (= neochraptí), to je opravdu vrchol harmonie.
2.
Znáti harmonii, tomu se říká věčnost,
znáti věčnost, tomu se říká osvícenost.
Více života, tomu se říká štěstí,
srdce-li určuje dech životní, tomu se říká síla.
Bytosti vyrostše počínají stárnouti:
to nazýváme ne-Tao, ne-Tao brzy končí.
LVI.
1.
Kdo ví, nemluví,
kdo mluví, neví.
2.
Uzavírati své průchody,
uzamykati své brány,
lámati své hroty,
rozmotávati své závity,
tlumiti svůj lesk,
rovnati se svému prášku:
to zove se hluboká jednota.
3.
Proto: Je (takový) nepřístupný lásce, nepřístupný odscizení,
nepřístupný zisku, nepřístupný ztrátě,
nepřístupný poctě, nepřístupný ponížení.
Proto je v podnebesí ctěn (nejctěnější).
LVII.
1.
S přímostí vládne se státu,
se lstí užívá se zbraní,
nezaměstnaností nabývá se podnebesí (říše),
Jak pak vím já, že má se to tak?
Skrze toto!
2.
Čím více je v podnebesí toho, čeho jest se vystříhati a čemu jest se vyhýbati, tím chudší je lid. Má-li lid hodně ostrých nástrojů, panuje v říši rodině tím větší zmatek.
Jsou-li lidé velmi dovední a obratní, povstává tím více zvláštních (podivných) věcí.
Čím více zákonů a rozkazů se stanoví, tím více je zlodějů a lupičů.
3.
Proto praví svatý člověk:
Já nedělám nic, a lid mění se sám od sebe,
já miluji pokoj, a lid je sám od sebe spořádaný,
já jsem bez zaměstnání, a lid je sám od sebe bohat,
já nemám přání, a lid je sám od sebe samorostlý.
LVIII.
1.
Je-li něčí vláda hodně smutná, je její lid hodně osvícen (čhun-čhun = samá osvěta),
je-li něčí vláda hodně osvědčená, je její lid pln trhlin (khiuet, obraz vzat od rozbité nádoby),
Neštěstí, hle! je, u čeho číhá neštěstí.
Kdo zná toho vyvrcholení?
Nemá to stání!
2.
Řádní stávají se obratem výstředními,
dobří stávají se obratem nevypočitatelnými.
Lidi zaslepení – jeho den trvá hodně dlouho!
3.
Proto: Svatý člověk má rohy, ale neubližuje,
má hrany, ale neraní,
je přímý, ale nepřehání,
leskne se, ale neoslňuje.
LIX.
1.
U vlády nad lidmi, ve službě nebi není nic jako (= nic nerovná se) šetrnost(i).
Jen taková šetrnost zove se staráním se v čas.
Starání se v čas zove se těžkým hromaděním ctnosti.
Nahromadí-li se ctnost těžce, pak není nic nepřekonatelného.
Není-li (někomu) nic nepřekonatelné, nezná nikdo jeho mezí.
Nezná-li nikdo jeho mezí, takový může míti říši.
2.
Maje říši matku, může dlouho potrvati.
To zove se hluboký kořen a pevný základ,
tj. cesta dlouho žíti a trvale hleděti.
LX.
1.
Spravovati velký stát, jest jako vařiti malou rybu.[5]
2.
Dozírá-li kdo po Tau na podnebesí, nestávají se její manové (duše zemřelých) duchy (šin, tj. nevyvíjejí svoji působnost po způsobu duchů). I když však není tomu tak, že její manové nestanou se duchy (tj. stanou-li se přece duchy), tu neubližují její duchové lidem (tj. ubližují jim), svatý člověk také neubližuje lidem (i jest proto i sám jimi ušetřen). Tito dva neubližují jeden druhému, proto ctností spojeni se vracejí.
LXI.
1.
Co je velký stát, zaujímá blahosklonně nižší postavení. Tím stává se pojítkem všeho pod nebem, samičkou podnebesí.
2.
Samička vítězí vždy klidem nad samečkem. Klid jest její ponižování.
Proto i velký stát, ponižuje se před malými státy, získává malé státy;
malý stát, ponižuje se před velkým státem, získává (pro sebe), velký stát.
3.
Proto: Jedni se ponižují, aby přijali, druzí ponížujíce se přijímají.
4.
Velký stát nemějž jiného přání, než spojovati a vydržovati lidi;
malý stát nemějž jiného přání, než býti přijatu a sloužiti lidem.
Tak dosahují oba dva, každý, čeho si přeje.
Co je velké, tomu se sluší dělati nižšího (ponižovati se).
LXII.
1.
Pravé Tao jest deseti tisíců bytostí jihozápadní kout (ngao)[6], dobrého člověka klenot, nedobrého člověka útočiště.
2.
S krásnými slovy možno jíti na trh,
čestné skutky mohou povznésti lidi.
3.
Nedobří z lidí – k čemu zapuzovati je?
Proto dosazen jest nebes syn a ustanoveni samkungové (tři nejvyšší rádcové).
4.
Třeba měl ty, kdož drží drahokamové odznaky v rukou na prsa uctivě skřížených,[7] a jezdil čtyřspřežně, není to, jako když sedě (klidně) v Tao proniká.
5.
Proč vážil si starověk tohoto Taa?
Nepraví se. Hledáním dosahuje se ho,
viník jím bývá zachráněn?
Proto je v podnebesí cenným (nejcennějším).
LXIII.
1.
Konání jest nedělání,
zaměstnání je nezaměstnanost,
chuť jest bezchutnost,
velké jest malé,
mnoho jest málo.
2.
Zlobu splácí ctností.
Uvažuje těžké, dokud je to lehké,
dělá velké, dokud je to malé.
3.
Podnebesí těžké záležitosti povstávají nutně z lehkých,
podnebesí velké záležitosti povstávají nutně z nepatrných.
4.
Proto svatý člověk nekoná po celý život (nic) velkého,
proto jest s to, aby dokonal svou velikost.
5.
Tyhle lehkovážné sliby (jak jsou obvyklé ve světě) mají nutně málo věrnosti.
Mnoho lehkého stává se nutně mnohou obtíží.
Proto i svatý člověk považuje to za těžké,
proto je po celý život bez obtíží.
LXIV.
1.
Pokud (něco) odpočívá, je lehko toho se zmocniti,
pokud není známky po něčem, je lehko uvažovati o tom,
pokud je něco útlé, je lehko to zlomiti,
pokud je to jemné, je lehko to rozprášiti.
Dělati to, dokud to ještě není,
ovládati to, dokud to ještě není v nepořádku.
Strom, který obejmouti spojujeme obě ruce, povstává z ratolesti tenké (jako vlas),
věž o devíti patrech zdvíhá se z hromady země,
cesta tisíci li (čínských mil) počíná se pod nohama.
2.
Kdo dělá, zkazí to,
kdo se chápe, mine se toho.
Svatý člověk nedělá, proto nic nepokazí,
nechápe se, proto se ničeho nemíjí.
Lidu způsob sledování záležitostí (jest te, že) vždy, blízcí dokonání, pokazí to;
(je-li kdo) pečlivý ke konci jako na počátku, pak nepokazí záležitost (= nic).
3.
Proto: Svatý člověk přeje si, nemíti přání,
neváží si těžko dosažitelných statků;
učí se, neučiti se,
obrací tam, kde lidé jdou dále.
Aby podporoval deset tisíc bytostí v jejich samobytnosti, neodvažuje se dělati.
LXV.
1.
Ti, kdož ve starověku uměli konat Tao, nedělali to, aby osvěcovali lid,
přáli si míti jej hloupým (=prostým a jednoduchým).
2.
Lidu se vládne těžko, ví-li příliš mnoho.
Vlásti lidu věděním, jest lupičství na říši.
Nevlásti říši věděním, jest štěstím říše.
Ten kdo zná tyto dvě věci, jest také vzorem.
Uměti vždy, býti vzorem, tomu se říká hluboká ctnost.
3.
Hluboká ctnost je nevystižitelná, jest vzdálena, jest v protivě k bytostem; potom však dosahuje velkého přimknutí.
LXVI.
1.
To, čím toky a moře mohou býti králi sta údolí, jest, že dovedou se před nimi ponížiti. Proto mohou býti sta údolí králi.
2.
Proto: Svatý člověk, přeje si býti nad lidem, nutně podřizuje se mu ve slovech,
přeje si býti před lidem, nutně staví se zaň ve své osobě.
3. Proto svatý člověk: Dlí nahoře (= zaujímá své vysoké postavení) a lid nenese to těžce,
dlí vpředu a lid neuráží se tím.
Proto podporuje jej vše pod nebem s radostí a bez únavy.
Že se nesváří, proto není nikdo pod nebem s to, aby s ním nevešel ve spor.
LXVII.
1.
Všichni pod nebem zovou mne velkým, pokud týče se mojí podobnosti s nepodařeným.
2.
Pouze proto, že jsem velkým, podobám se (na venek) nepodařenci. Pokud se týče těch, kteří (po názoru světa) jsou podaření, je jich maličkost ode dávna, trvám.
3.
Co se mne týče, mám já tři skvosty a jako skvosty je chovám: jeden zove se milosrdenství, druhý zove se šetrnost, třetí zove se netroufání si býti v podnebesí předním.
Že jsem milosrdný, proto mohu si vésti mužně;
že jsem šetrný, mohu býti štědrý;
že si netroufám být přední v říši, proto mohu býti starším nad dokonalými nádobami (= nad nejlepšími).
4.
Nynější opuštějí slitování, při tom jsou udatní, opouštějí šetrnost, při tom rozhazují, opouštějí zadní postavení, při tom jsou vpředu. To je smrt, ach!
A přece: bojuje-li se se slitováním, tu vítězí se, a dosáhne-li se tím něčeho, je to pevné.
5.
Chce-li nebe někoho zachrániti, dá mu slitování za průvodce.
LXVIII.
1.
Kdo umí vévoditi, není bojovný,
kdo umí zápasiti, nezuří,
kdo umí překonávati protivníka, nezápasí.
2.
Kdo umí používati lidu, dělá podřízeného.
To zove se ctností nesváření, to zove se silou používání lidu, to zove se býti rovným nebi (phei-thien) – starověku vrchol.
LXIX.
1.
Starý bojovník má výrok:
Já si netroufám dělati pána, ale dělám hosta,
netroufám si pokročiti o palec vpřed, ale ustupuji o stopu do zadu.
2.
Tomu se říká:
choditi bez chůze,
strkati bez napřažení ruky,
proniknouti vpřed bez odporu,
uchvacovati beze zbraní.
Není většího neštěstí, než bráti odpor na lehkou váhu (= zahrávati si s odporem, lehkovážně na odpor se stavěti). Bráti odpor na lehkou váhu blíží se ztrátě našich klenotů.
3.
Proto, jestliže protivné zbraně proti sobě postupují, zvítězí asi ti, kdož mají slitování (ngai-če; var. šuai-če, kdož jsou na tom hůře).
LXX.
1.
Mým slovům je velmi lehko rozuměti,
je velmi lehko (je) prováděti.
2.
Pod nebem není nikoho, kdo by mohl jim rozuměti,
nikoho, kdo by mohl (je) prováděti.
Slova mají předka (tsung = odkud pocházejí),
záležitosti mají svého knížete (kiün).
Jen že se tomu nerozumí, proto mne neznají.
3.
Kdyby bylo těch, kdož mi rozumějí, (jen) málo,
vážili by si mne.
Proto svatý člověk obléká hrubou houni
a v srdci skrývá drahokamy.
LXXI.
1.
Uměti neuměti jest (nej)vyšší,
neuměti uměti jest nemoc.
2.
Právě jen, považujeme-li nemo za nemoc, nejsme proto nemocni.
3.
Svatý člověk není nemocen, poněvadž považuje nemoc za nemoc; proto není nemocen.
LXXII.
1.
Nebojí-li se lid hrozného, přijde velmi hrozné, trvám.
Nemíti těsným místo, v němž se zdržujeme,
nemíti obmezeným místo, v němž žijeme.
2.
Jen tím, že nepovažujeme je za obmezené, není obmezené.
Proto svatý člověk zná se, ale nedívá se na sebe (nebo neukazuje se), miluje se, ale nepřeceňuje se.
Proto nechává onoho a přidržuje se tohoto.
LXXIII.
1.
Je-li kdo smělý v odvaživání se, bývá usmrcen,
je-li kdo smělý v neodvažování se, žije.
Z těchto dvou jest toto užitečné, ono škodlivé.
2.
Co nebe nenávidí, kdo zná toho příčinu?
3.
Proto i svatý člověk shledává to (= rozhodování) těžkým.
4.
Nebes cesta jest:
nesváří se a přece umí vítěziti,
nemluví a přece umí obdržet odpověď,
nevolá a (vše) přichází samo od sebe.
Shovívavé. dovede přece prováděti své záměry.
5.
Nebes síť jest velmi velká a volných ok, přesto nechybí (nikoho).
LXXIV.
1.
Nebojí-li se lid smrti, jak chceme jej smrtí strašiti?
Kdybychom přivedli lid k tomu, by se bál vždy smrti, a já dosáhl toho, ty, již dopustili by se něčeho nehorázného, chytiti a usmrtiti je, kdo troufal by si to?
Je stále jeden, jenž je pánem usrcování a usmrcuje (totiž nebe).
Jestliže někdo zastupuje pána usmrcování, usmrcuje, možno říci, že jest to tesání v zastoupení velkého tesaře. Při takovémto tesání v zastoupení velkého tesaře jen zřídka se stane, že si neporaníme ruky.
LXXV.
1.
Lid hladoví, protože jeho vrchnost spotřebuje příliš mnoho dávek; proto hladoví.
Lidu je těžko vládnouti, má-li jeho vrchnost co dělati; proto jest mu těžko vládnouti.
2.
Lid béře smrt na lekou váhu, protože hledá plnost života; proto béře smrt na lehkou váhu.
I takové nevážení si života jest lepší, než přílišnou váhu naň klásti.
LXXVI.
1.
Člověk rodě se jest útlý a slabý,
umíraje jest pevný a silný.
Trávy a stromy, povstávajíce, jsou útlé a pružné,
odumírajíce, jsou vyprahlé a suché.
2.
Proto: Pevnost a síla jsou průvodci smrti,
útlost a slabost jsou průvodci života.
3.
Proto: Je-li moc válečná silná, nevítězí,
strom, když byl zasílil, je v koncích.
Silné a velké trvá dole,
útlé a slabé trvá nahoře.
LXXVII.
1.
Nebes cesta – není-liž jako napínání luku?
Vysoké stlačuje, nízké povznáší;
co má nadbytek, to umenšuje, co nedostačuje, (to rozšiřuje, var. tomu přidává).
2.
Nebes cesta jest umenšovati, co má nadbytek,
a rozšiřovati, co nestačí.
3.
Člověkova cesta není taková. On umenšuje, co nedostačuje, by sloužil tomu, co má nadbytek.
Kdo jest s to, aby svým přebytkem sloužil podnebesí? Jen ten kdo má Tao.
4.
Proto: Svatý člověk dělá, ale nezakládá si na tom.
Když je zásluha dokonalá, netrvá při ní.
Jak nepřeje si ukazovat svou moudrost!
LXXVIII.
1.
Z toho, co je pod nebem měkké a slabé, nic nepřevyšuje vodu, při tom není nic mezi tím, co na tvrdé útočí, co by ji mohlo překonati.
Není nic, čím ji zaměniti.
Že slabé vítězí nad silným, měkké vítězí nad tvrdým, pod nebem není, kdo by toho nevěděl, ale není s to, aby (tak) jednal.
2.
Proto praví svatý člověk:
Vzíti na sebe říše špínu, to znamená státi v čele še-tsik,[8]
vzíti na sdebe říše neštěstí, to znamená býti podnebesí králem,.
Správná slova jsou jakoby zvrácená.
LXXIX.
1.
Srovnáme-li velkou nenávist, nutně máme zbývající nenávist. Jak považovati to za dobré?
Proto svatý člověk chápe se levé (části) smlouvy (která podle výkladu obsahovala za stara závazky), sám ničeho nežádaje od lidí (tj. sám nemaje na své straně požadavků, jež psaly se po pravé straně).
Kdo má ctnost, stará se o smlouvu, (by jí vyhověl), kdo nemá ctnosti, stará se o desátek.
2.
Nebes cesta jest bez lásky příbuzenské, vždycky jest s dobrým člověkem.
LXXX.
1.
Malý stát, málo lidu. Nechať mají úředníky nad desítkami a stovkami lidí, ale nepoužívá se jich. Ať shledává lid smrt těžkou a přece neputuje do dálky. I když jsou tu lodi a vozy, nechť nemá, proč na ně vstupovati, i když jsou tu brnění a zbraně, nechť nemá, proč stavěti se s nimi v bitevní šik. Nechť vrátí se lid k vázání uzlů a používá ho. Budou shledávati svůj pokrm sladkým, svůj šat krásným, své obydlí pohodlným, budou se těšiti ze své lidovosti.
2.
Státy sousedící dívají se na sebe, hlas kohoutů a psů slyšán je vzájemně. (Ale) lid dospívá smrti stár, aniž vzájemně odchází a přichází (= bez vzájemných styků).
LXXXI.
1.
Věrná slova nejsou pěkná,
pěkná slova nebývají věrná.
Dobrý (šen-če) nebývá obratného jazyka,
člověk obratného jazyka nebývá dobrý.
Kdo ví, není učený,
kdo je učený, neví.
Svatý člověk neshromažďuje.
Vezme-li a dá lidem, má sám tím více,
vezme-li a dá lidem, jest jeho nadbytek tím větší.
2.
Nebes cesta jest prospívati a neškoditi,
svatého člověka cesta jest dávati a nesvářiti se.
Poznámky
editovat- ↑ Yin, ženský princip ve stvoření, Yang, mužský princip.
- ↑ Výrazu put-kuk, nehodný, užívá Číňan k označení prvé osoby = já. V ústech vladařových užívá se v témže smyslu slov kua = málo (sr. naše: moje maličkost) a ku = sirotek.
- ↑ Třinácti rozumí Han-fei tsi jednotlivé orgány lidské (ruce, nohy, ústa, oči, nozdry, uši a ústrojí vyměšovací). Moderní vykladatelé podávají nejdobrodružnější výklady.
- ↑ (srov. XXVII., 2.)
- ↑ Tj.: tak lehké a nevyžadující umění, současně plně šetřící jeho samorostlé individuality, jako podle vykladatele Ho-šang-kunga vaří se malé ryby aniž se odstraňují vnitřnosti a šupiny.
- ↑ Kout jihozápadní (ngao) považován v domě staročínském za nejčestnější místo.
- ↑ Vysocí hodnostáři, rozmlouvajíce s císařem, užívali těchto destiček, by dechem svým nedotkli se jeho osoby.
- ↑ Še-tsik zváni duchové země a polních plodů; jim obětoval král v zastoupení lidu o slunovratu. Státi v čele še-tsik, odtud = býti vladařem.