O Elišce Krásnohorské

Údaje o textu
Titulek:	O Elišce Krásnohorské
Autor:	V dychánku literárního spolku v Pardubicích přednesl Dr. J. V. Šimák
Zdroj:	ŠIMÁK, Josef Vítězslav. O Elišce Krásnohorské. Pardubice : vlastním nákladem, 1897. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Eliška Krásnohorská

Slavíme 50leté výroční narozeniny ženy, jež od prvního svého vstoupení v národní život český objevila se jako vzácná duše, zasvěcená vznešeným cílům, roznícená pro idealy, jimž sloužila od probuzení se dítěte v pannu.

Vzácná duše — a třeba dodati, i silný, velký duch. Ne pouhým chtěním spokojila se, ale i v dílo dala; ne velkoslovnými frasemi neb sentimentalními vzdechy, ale poctivou prací, energií, vytrvalostí podivuhodnou.

Ve snaze o povznesenou ženy v národě českém z planého života k opravdovému uvědomění, k vyproštění jejímu z poroby duševní, k důstojnému zušlechtění ducha i srdce, v uvedení ženy z bídy a odříkání v čestnou soutěž a vlastní existenci, krátce ve všem tom, co zve se souborně ženskou otázkou — tři jména září v našem českém světě: Karoliny Světlé, Žofie Podlipské a Elišky Pechové-Krásnohorské.

Nebuď mi vykládáno ve strannictví, že nezmiňuji se v první řadě o literárním významu tří těchto jmen. Dílem svým v písemnictví vždycky drahými zůstanou českým srdcím; ale tu závodí s četnými spolupracovníky jinými. Však v tom poli, kde takřka první světélka samy musily rozžehovati, teprve půdu vzdělávati, ba snad i pluh teprv i říditi, jsou prvními bez soupeřů, apoštolkami šťastnější budoucnosti. A tak i jméno Elišky Krásnohorské, duše obrodního hnutí ženského, daleko výše stojí nad jménem Krásnohorské básnířky. Tu s úctou každý hlavy před ní nakloní, i kdo nesouhlasí vždy a všude s jejími názory. Tu první význam její. Ovšem náleží jí právem též vavřín první české básnířky.

Že již prvním objevením se Krásnohorská pronikla, děkuje šťastnému svému mládí; svému prvnímu okolí, jež dýchalo utěšeným klidem, klidem rodinné blaženosti, vzájemnou láskou, probudilostí, ale kde i umění bylo domovem. Však devatero Mus tak říkaje a geniové dobra i lásky vlastenecké usmívali se kol Eliščiny kolébky.

Narodila se r. 1847 18. listopadu v srdci země, v Praze. Starožitný dům v Husově třídě na Starém městě pražském, náležel jejím rodičům. Nepoznala nouze, strasti; těžké neštěstí, smrt otcova, stihlo ji v nejútlejším dětství, takže rmut z něho nedotkl se jí a brzy byl zapomenut v radostech mladistvého věku. Bylo vzácným úkazem v letech čtyřicátých, že staropražská patricijská rodina nezavírala se idealním snahám. Otec Eliščin, továrník, byl obzvláštním ctitelem umění výtvarného, nejen enthusiastou, ale opravdovým znatelem. Máti dosud žijící jest paní citu neobyčejně hlubokého, jemného, mysli poetické, ale zároveň zvláštní síly duševní. Pocházela z české rodiny, a upřímné, uvědomělé ovzduší přinesla i do rodiny své. Jejím zamilovaným uměním byla hudba, však i pro díla malířská i sochařská pí. Pechová měla vytříbenou krasochuť. Píšeť dcera o ní, že byla vrozeného křišťálového vkusu, jenž nesnesl všednosti ani neladů nejmenšího. Bohaté dary rodičů přešly i na děti.

V ryze idealním tomto prostředí vyrůstaly dítky Pechovi: Jindřich, Adolf, Julie, Eliška, Bohdana. Doma dostávaly, co jiní těžce léty si osvojovali.

Soukromý ústav dal Elišce první vzdělání, o další duševní rozvoj její starala se matka.

Již ve škole, tedy velmi záhy, projevil se básnický dar Eliščin. Laškovně o tom sama vypravuje ve svých pamětech, jak první verše její obraly si za předmět milého kocourka, chválíce jeho moudré oči, hebký kožíšek, vousy atd.

Třetí báseň její byla již satyrická epopeja o rytíři Srdcetlukovi, jenž o děvu dal se s čertem u zpěvný zápas a slavně zvítězil, neboť pekelný kníže nemohl snésti tak mizerného zpěvu a raději utekl. Tehdá Eliška sama nevěděla o tom, že by mohla státi se básnířkou, ale Josef Durdík, nynější univ. professor, přečet romantickou historii o Srdcetlukovi, poznal již neobyčejný talent její a vybízel ji ke studiu.

Eliška učila se ráda; podnětů a látky nescházelo. V letech pozdějších, po smrti otcově, kdy rodina přestěhovala se na Spálenou ulici, přicházeli k Pechovům spolužáci bratří Eliščiných, z nichž potom stali se znamenití muži: Al. Šmilovský, Adolf Heyduk, Josef Barák, Neruda a jiní. Sněmovalo se o denních událostech pohnutých tehda let šedesátých, čítaly nové plody krásného písemnictví, rokovalo se a přetřásaly otázky vědecké i národní, jakož v bujných, ohnivě roznícených hlavách mladistvých jináče býti nemohlo. To byla dobrá škola.

Bystrý, hloubavý duch Eliščin snadno vnímal, rychle rozvíjel se a mohutněl. Jako děvče obeznámila se již dobře s tehdejší českou literaturou, z níž zvláště oblíbila si Erbena a Vítězslava Hálka. Většinu žijících literátů znala osobně. Ale nejen belletristikou a poesií, ale též k vážným studiím nesly se její snahy, ano zabývala se i filosofií.

Však u Pechů nepěstovali jen otázky literární. Jindřich Pech oddal se zcela hudbě a vstoupil jako učitel do musikálního ústavu. Odtud přiváděl soudruhy v povolání do své rodiny, pozdější skladatele: Václava Hořejška, Hynka Pallu a Karla Bendla, jenž ze všech nejvíce přilnul k rodině Pechovic bratrskou oddaností.

Mladší bratr Jindřichův, Adolf, chodil na malířskou akademii, odkudž vodil zase své spolužáky. Co den na večer scházel se důvěrný kroužek těchto upřímných přátel, a předmětem jich zábavy, v nichž ovšem matka i všecky tři sestry účastnily se, bylo vždy jen umění. Byl to hlouček upřímných, snad naivních idealistů, kteří se nalezli, porozuměli si a drželi k sobě. U Pechů cítili se volně a dobře. Hlavní číslo programu bývala hudba na klavír. Přednášeli klassické skladby, opojujíce duše naslouchajících kouzelnou melodií nesmrtelných hudebních geniů.

Vzpomeňme, jak vzácnou pomocnicí Eliška byla potom mistru Smetanovi, skládajíc lahodné verše pro jeho opery; vždyť vyrůstala v říši tónové krásy.

V 15. roce Eliška seznámila se s Karolinou Světlou, Žof. Podlipskou, potom s V. Hálkem. Světlá byla tehdáž v zenitu své slávy, jako vzor české ženy a výtečné spisovatelky, Hálek jako první básník český. Jimi uvedena jest Eliška v činnost literární, od nich přejala myšlénky, které staly se vůdčími hesly další činnosti její. Přilnula k nim vřelostí roznícené dívčí duše.

Hálek otiskl první verše Eliščiny v Lumíru, jejž tehdy redigoval. Laskavé patronky daly jí jméno Krásnohorská, jímž známa jest od té doby v literatuře.

Mladičká básnířka byla tenkráte zjevem neobyčejným. Ani Světlá, ani Podlipská nepsaly veršů, Božena Němcova byla mrtva již kolik let, básně Albiny Dvořáčkové-Mráčkové a Berty Mühlstejnové byly slabé, přepjaté a formálně chatrné. A tu pojednou zjevila se básnířka, jejíž struna zněla nejen něhou a půvabem, ale i opravdivostí, svěží, skoro mužnou silou a rozmarnou laškovností. Ký div, že neširoký tehda Parnas český uvítal ji jásotem, že stala se záhy miláčkem všech. Krásnohorská neměla protivníka ani závisti, tak dovedla nadáním svým podmaňovati srdce. Nedoznala záští a nepřízně, až do dob nedávných.

První sbírku básnickou vydala roku 1871, Z máje žití, cennou netoliko obsahem, ale i vyspělou formou. V básních těch již projevila své poetické vyznání víry pro celý život. Není v nich sentimentalní romantiky, ale střízlivý, však ušlechtilý názor na život. Ne dívka toužící milostně, ale žena bohatýrská jeví se v nich, již velkolepé tužby zajaly nitro. Krása, pravda, dobro, láska k vlasti a lidstvu jsou základní tony její lyry. Jiným tonem, krom nepatrných úryvků, srdce její v poesii se neozvalo.

Poesií svou chce prospěti národu: „Poesie česká buď stráží u srdce vlasti, oblohou rozepjatou nad všedním během života, na které hvězdy krásné jemu září a směr mu věstí do temných bludišť věku“, napsala sama o úkolu básnictví.

Cos vykonal — to sebe sama ptej se! Nezoufej a vytrvej! ta hesla ozývají se již v prvních verších; filosofická reflexe střídá se s horoucí hymnou vlastenecké lásky, ohlasy prostonárodní poesie s břitkou ironií satiry. Od té doby na dvacet básnických děl vyšlo z péra Krásnohorské.

Ale nadšené dívce nejen poesie svítí na dráhu života, i květy umění, jež v mládí jí pučely, zachovaly vůni svou i potom. Vládne dobře štětcem, ovšem jen pro své nejdůvěrnější přátele, libretty svými přispívá k probuzení české zpěvohry, píše články o umění; vedle toho pomalu vstupuje na půdu, kteréž oddává celý život svůj, ku práci o povznesenou českých žen.

Jen stručně lze zmíniti se o jednotlivých rysech mnohostranné její činnosti.

Po Máji žití následovaly básně Ze Šumavy r. 1873, lyrické popisy přírody šumavské a cituplné, hluboké reflexe, vyznačující se původností a vzletem. Tajuplné hvozdy, šumící na stráních a v dolech horských obrů, zádumčivé trosky hradní, vábné hladiny jezer, vylíčeny jsou spanilými obrazy. Avšak nejen tichá rozkoš, krásy přírodní, ale i rmut plní srdce, patřící na odnárodnělý kraj. Bol nad uhnětenou vlastí, bázeň o budoucno její svírá duši. Ale přece zbývá důvěra, neboť zbyl na hranicích upřímný, silný, český lid, Chodové, a Bůh sám bdíti bude nad drahým tím koutkem vlasti.

Sbírka: K slovanskému jihu je posvěcena bratřím Slovanům na Balkáně, kteří po staletém boji a krveprolévání konečně domohli se samostatnosti.

V mohutném „Předzpěvu“ básnířka touží, aby směla líbati písní svou krvavé šlépěje padlých hrdin, ana není hodna ověnčiti je laurem. Žhavým pláčem lká nad jich utrpením, vroucí láskou celuje bratrský kmen, slaví jeho bohatýrskou velikost. V moři zoufalství, potupy a trýzně tonuly milliony Slovanů, po staletí vláčely otroctví, těšíce se jen písněmi, ale nezlomnou vůlí, silou odvahy, nadšením, chrabrostí a obětovností dočkaly se vykoupení. Toť myšlénky autorčiných Růží Bulharska, Plitvických jezer, Morlákových perel, Dragana a guslara i jiných.

Vlny v proudu, Letorosty, Rozpomínky, Na živé struně stejným rázem se nesou, projevujíce horoucí lásku k otčině české, její minulosti, důvěru v její budoucnost, budí Moravu i Slovensko ke svorné práci, slaví idealné snahy, velebí opravdový čin.

Národní směr sledován tu jest spíše obsahem, nežli formou. Krásnohorská, jsouc znamenitou stylistkou, ráda volí formy umělé, ba virtuosní, které však jí všude nesvědčí; leckde nepřiléhají k myšlénce, někdy bývají příliš umělkované.

Nelze též popříti, že básně Krásnohorské nejsou stejné ceny, že ledakde jsou jednotvárné, jinde vládne myšlenková přeplněnost na úkor čisté poesii. Celkovému významu jednotlivosti tyto neubírají ceny; kde píše prostě, verše znějí samou melodičností.

Rolnička škádlivého humoru, sem tam i trpké satiry, ozývá se skoro ve všech sbírkách lyrických. V „Máji žití“ byly to laškovné básničky Věno, Zlý vítr, Panáček z města, v Letorostech Odbytý, Lenivá, satira ve Třech křížích, Skřivanu, Bajce o pampelišce, Šašku a víle.

Plnou hrstí rozdávají satirické šlehy Bajky velkých. Výsměškem chtějí říkati pravdu, ale smích hořkne na rtech; pravda je trpká. Špatnost, zpátečnictví, honba za karierou, zištnost, materialismus, polovičatost, nemírnost ostrým bičem jsou stíhány. Ale i positivní čísla obsahuje sbírka, velebíc ku př. v Klasech oddanost dobré věci, v Lenivosti prostou, upřímnou mysl.

V rozpravných básních Krásnohorská pokusila se dvěma delšími dílky: Vlaštovičkami a méně zdařeným Šumavským Robinsonem.

Obsah Vlaštoviček je asi tento: Novomanžel Bohdan uvádí si mladou choť Jitku na statek. Chce ji uvésti vrátky, ale Jitka brání, ana spatřila nade dvířky hnízdo vlaštovek, přinášející štěstí, a nechce jeho rušiti. Bohdan rozmarně míní Jitku vnésti oknem, i ubíhá kolem do domku. Nežli vrátí se, objeví se zrazená jeho milá a zanechává dítko Bohdanovo Jitce. Končí tu štěstí Jitčino; Jitka poznává špatnost Bohdanovu, srdce má zlomeno. Bohdan otvírá okno, napřahuje rámě po ženě své, Jitka však podá mu v ně dítko a sama odchází navždy.

Jemně cítěná báseň prodchnuta je posvátným rozhorlením.

Robinsonem je Čech Marek, jenž zamiloval si spanilou dívku a pro ni zradil svůj národ, dívka však jím pohrdla, podavši ruku Němci Rufovi. Ruf lacino kupuje na Šumavě pozemky, zakládá tam lázně a šíři němectví.

Marek ze žalu prohýřil jmění až na malou chaloupku, a tu, jsa stíhán výčitkami svědomí, stává se samotářem, Robinsonem.

Ruf má dceru Vilemínu, ta zví potom o vině otcově, i chce se za ni káti. Robinson má ji určiti pokání. Marek rozsuzuje, že má opustiti otce a státi se Robinsonkou. Vilma má lásku k Cyrilovi, Čechu, z lásky stane se Češkou. Ukáže se však, že Cyril je zločincem. Láska dceřina k zločinci je jaksi ethický trest Rufovy viny. Cyril potom umírá a Vilma opravdu otce opustí.

Šumavským Robinsonem Eliška Krásnohorská by básnické jméno své nezaložila.

Epických povídek prosou napsala Krásnohorská několik pod pseudonymem Běta Rozmarná i vlastním jménem.

Nejzdařilejší je povídka Compagnon, jejíž hrdinkou je Adleta, děvče, jež na sebe odkázáno jsouc, vlastní silou a energií dospěje k samostatnému postavení v závodě železářském. Přijme společenství Romana Stránského, ačkoli zamítla dříve jeho ruku, poněvadž se jí zdál nepraktickým obchodníkem. Ale studujíc v nepřítomnosti svého společníka v jeho knihovně, poznává z jeho zápisků, že přes neobchodnického ducha je šlechetným, ryzím charakterem, mění svoje pohrdání v náklonnost, a konečně svoluje státi se jeho chotí.

Románek šťastně a přirozeně jest rozvržen, pěkně kreslena zvláště povaha Adletina.

Od domu k domu je dojemná idylla dvou prostičkých duší, staré slečny a staré služky její, kterým nastává stěhovati se z příbytku, v němž strávily celý svůj věk. Slečna Lori stěhování nepřečká.

Svěžím, veselým perem psána jest humoreska Náš druhý sbor, psaná původně jako veselohra. Líčí se tu volební boj o městečko Češtín, mající většinu odrodileckou. V to zapletena je milostná historka dvou šlechetných srdcí. Maloměstské šosáctví líčeno jest velmi svižně, zápletka intrik rozvine se u vítězství české věci a šťastné dvě svatby.

V novelle Básník a básník líčí se rozpor dvou spisovatelů, starší a mladší školy, jenž skončí tím, že mladší spisovatel Velen vezme si dceru kollegy staršího Záhorského, jemuž vyčítal, že píše pro výdělek. Záhorský chce Velena tím potrestati, aby poznal sám, co je to péče o rodinu.

Dramata vážná Krásnohorské se nedaří; napsala Pěvce volnosti, báseň, v níž volnost staví nad všechny ostatní slasti života. Dědic ducha líčí nám jinocha kleslého, jejž láska povznese ke šlechetným plánům, ale zlá minulost sráží jej v záhubu. Nezdařilým je drama Harantova žena, jež Krásnohorská napsala spolu s Fr. Dvorským.

Daleko více Krásnohorská vynikla svými libretty, texty, na něž Smetana a Bendl skládali opery. Již od mladé slečinky, sotva poznal talent její, Bendl požadoval verše, na něž psal své nápěvy. Opravdovým však uměleckým dílem bylo libretto „Lejly“, přední opera Bendlova, kterou takřka spolu komponovali. Látku vzali z angl. novelly, z romantického západu rytířského středověku. Vděkuplná práce, plná květu a pelu teplého jara, poprvé dávána byla 4. ledna 1868.

Krásnohorská nedočkala se v Praze provozování, odstěhovala se na podzim r. 1867 na venek příčinou zákeřné choroby, kteráž bohužel často nově a nově propukala.

Brzy potom Krásnohorská sbásnila Smetanovi povídku od Světlé „Hubička“ v libretto, jež mistr přijal s nadšením.

„Jsem šťasten, že jste mi tu „Hubičku“ dala,“ jásal skladatel, „ono mi to samo zpívá!“

Potom následovalo Tajemství, Čertova stěna pro Smetanu, Břetislav a Jitka, Dítě Tábora, K. Škréta pro Bendla, Blaník pro Zd. Fibicha. Ač poslední libretta nerovnají se prvním, jest přece Krásnohorská dosud nepřekonatelnou libretistkou českou. Její operní text nezabíjí hudbu, jak se říká, ale dějem, rozvrhem i podrobnostmi skladateli sám melodie nabízí. V duši roznícené ctitelky hudby zpíval a hraje každý verš, prvé nežli byl napsán, hudební představy samy takořka pořádají se a odívají ve slova, takže často skladatel uhodl nápěv, jenž básnířce v duši zvonil.

Libretta taká může ovšem skládati jen duch otevřený hudební kráse.

Je známo, že výtečný sloh musikální nemálo přispívá u studiu cizích jazyků. Krásnohorská záhy osvojila si franštinu, angličinu, polštinu a ruštinu, a to tak dokonale, že mohla některé cizojazyčné plody slovesné do češtiny přeložiti. První velké dílo, o něž před tím marně jiní se pokoušeli, byl mistrný překlad z polštiny, Mickiewiczova Pana Tadeáše r. 1882.

Po něm následovala z angličiny Pouť Child Haroldova lorda Byrona, z ruštiny Puškinův Kavkazský jatec, Bachčisarajský fontan, Cikáni, Měděný jezdec a menši básně.

Krásnohorská překládá s pietou a úzkostlivostí, snažíc se vystihnouti myšlénkou i formou originál. Ovšem tu nelze jinak, nežli přebásniti více méně celé dílo, an překlad nikdy nenahradí půvabu básně původní.

Vedle vlastní básnické produkce Krásnohorská napsala i rozličné stati literárně-historické do Osvěty, Ruchu, Časop. Č. Musea. Jmenuji obšírnou stať Dvě básnířky lidu v Musejníku, kde provádí srovnání mezi K. Světlou a B. Němcovou, pak Obraz novějšího básnictví českého, obranný životopis J. K. Tyla a zejména ostré polemiky o literární směry a o význam V. Hálka.

Krásnohorská uznává jen jeden směr — lásku k vlasti, a jej zastává plamenně, mužně, energicky. V proudech, které nekotví přímo v půdě domácí, v cizím ovzduší vidí nebezpečenství, i staví se proti nim až vášnivě. Ať ve mnohém pravdu má, přece unášejíc se svými zásadami a příliš oceňujíc své miláčky, zapomíná leckdy na nutné poměry časové a zabíhá na úkor potřebné kritiky.

V Ženských listech uveřejnila životopisy Sofie Podlipské, Věnceslavy Lužické, pak obranu proti studii o Karolině Světlé, napsané od Leandra Čecha. Ve článku Ze života české spisovatelky rozmarně vypravuje o sobě, kterak dostala se na Parnas. Po různu roztroušeny jsou její stati o české opeře, o B. Smetanovi, z mladých let K. Bendla.

Ale duch tak silný nemohl spokojiti se tužbami, aby nepřikročil k praktickému provádění. Krásnohorská vrhla se vší duší na řešení ženské otázky. Tu chodila do výborné průpravy. Karolina Světlá, Podlipská a pak nezapomenutelný Vojta Náprstek byli jejími prvními učiteli.

Vzdělavši se studiem anglických a francouzských myslitelů, spisy o poměrech západoevropských i amerických, vyvážila Krásnohorská odtud zásady a z nich vytkla činnosti své pevný program. Programu tomu neúnavně slouží doposud, nic nedbajíc málo pevného svého zdraví.

Největším prohřešením se společnosti jest naprosto zanedbané ženské vychováni. Ženě nepřiznává se právo, aby bez překážky vyvíjela schopnosti své, ukájela duševní požadavky a volně směla existovati vedle muže. Vytvořila se zvláštní, převrácená společenská morálka, která má za hřích ženě, co předpisuje muži. Nehledí se k tomu, že nevzdělaná žena je kletbou vzdělaného muže, ani ku problému, jaké národní vychování dáti může dětem svým matka neuvědomělá, ani že jedná se tu především o otázku chleba.

O 30 % je v zemích českých více žen, nežli mužů, a poněvadž systematicky bylo zanedbáváno jich probuzení národní, navádění k duševní práci, aniž bylo postaráno o jich existenci, tedy 30 % obyvatelstva českého je odsouzeno jednak k zahálčivému mrhání časem a tím zmalatňování ve třídě zámožnější, jednak k bídě a nouzi ve vrstvách nižších. Co tu zmařeného duševného nadání, co národní i hmotné škody.

Tu třeba pracovati od základu. Potírati předsudky, upraviti ženám volnou dráhu, vychovati novou dívčí generaci na řádném podkladu, konečně postarati se, aby ohromné to procento neprovdaných dívek mohlo zabezpečiti si slušnou a důstojnou existenci.

Tak smýšlela a psala 20letá Krásnohorská.

Věrně stojíc po boku pí. Světlé, zakladatelky Ženského výrobního spolku, r. 1875 stala se redaktorkou orgánu spolkového, Ženských listů, a tu jala se soustavně pracovati. Není stránky ženského vzdělání, o níž by nebyla se starala.

Aby česká mládež v útlém věku nebyla odkázána na knížky ledajaké nebo cizí, neostýchala se Krásnohorská básnické péro své propůjčiti opovrhované dětské literatuře. Pokládaliť opravdoví spisovatelé tehda za nedůstojná psáti pro děti, a tak ubohým dušičkám dostávalo se všelikých plev a bezvýznamného bejlí. Krásnohorská jako Podlipská schýlila se radostně do světa maličkých; psala pohádky, písničky a deklamovánky, jež roztroušeny spatřují se po všech dětských časopisech, neprocezené duchamorným mravoučením, ale poetické a svěží. Sbírka jich tištěná slově Jiřinky, pak napsána byla roztomilá Pohádka o větru, Kukačka, Tři pohádky a j.

Za redakce její Ženské listy staly se materiálem všeho, co mohlo poučiti a probuditi paní a dívky české k vyššímu životu, k pochopení praktické stránky jeho. Při tom redaktorka sama první jest dělnicí.

Vzory vynikajících žen, ženské snahy a zdar jich v Anglii, Švédsku, Švýcarech, Hollandu, Americe, praktické vynálezy, otázky paedagogické, pokroky na poli vědy, dobročinnosti, vzdělanosti, humanity, shromažďovala tu a předváděla na poučenou ženám českým.

Sama píše pojednání, rozebírá otázky, polemisuje s odpůrci. Jedná o opatrovnách, jich zřízení, o různých systémech dívčí výchovy, organisuje duševní i hmotnou práci žen.

Ukazuje, kterak vzdělané dámy, znalé cizích jazyků, mohou užiti vědomostí svých ve prospěch národa, šíříce o něm v cizích listech vědomost, poučuje, kterak mají pečovati o chudinství, starati se o služky své. Pobádá české paní, aby zachovávaly národní ráz své rodiny, českého ducha svých dětí, aby neodnárodňovaly se.

Tu položeny jsou idey, jichž uskutečněním pak vznikly dámské spolky dobročinné, Dámský kruh, Záštita, Ochrana opuštěných a zanedbaných dívek, atd.

Vedle toho Krásnohorská úsilovně činna je v Ženském výrobním spolku, což ovšem psáno není, ale od úst k ústům se nese: shání proň příspěvky, reklamu, agituje, vymáhá subvence v obci pražské i širém národu. Po K. Světlé stává se starostkou spolku. Pomalu pak připravuje půdu k vrcholu svých snah, aby děvčatům otevřely se i síně, zavřené dosud sedmi zámky, síně universitní. R. 1890 učinila návrh v Ženském výrobním spolku, aby spolek svým jménem podal žádost říšské radě za povolení ženského studia universitního. Tisíce podpisů ze všech končin Čech připojilo se k prvnímu tomuto pokusu.

Zatím Krásnohorská stará se, aby zjednán byl material pro ženskou universitu. Jejím přičiněním sestupuje se spolek Minerva a ze sbírek svých zakládá dívčí české gymnasium, první v Rakousku. Hlásí se 52 žaček; pílí a energií svou zkracují osmileté studium na pět ano na čtyři léta, r. 1896 ucházejí se první české abiturientky o přijetí na universitu, kamž cesta jim zatím upravena. Filosofická fakulta otevřela jim ochotně bránu, kdežto kandidátky lékařství nemohou býti ani dosavad řádnými posluchačkami.

Ovšem dnes ještě studium ženské nemělo praktických výsledků, poněvadž stát nepřipouští dosud absolventkám lékařství promoce doktorské. Absolventky filosofické fakulty pak odkázány jsou až dosavad jen na učitelství. Ale led jest prolomen! České ženě nestojí již nic v cestě, aby mohla svorně závoditi s mužem na čestném poli vědění a prospívání národu. Vítězství to veliké!

Ovšem může býti spor, zda-li v našich malých poměrech všecky kroky správně byly učiněny, zdali není některý moment poněkud zastaralý, ale to jsou názory více méně subjektivní. Z výsledku a úspěchu může těšiti se každý, kdo dobře smýšlí s českým národem.

Z vítězství toho pak dojista právem raduje se nejvíce Krásnohorská; pracovalať o ně po třicet let.

Nemůže býti dáno každé ženě české, aby byla Krásnohorskou; nejsou dary ducha a okolnosti životní všem tak příznivy, nelze hledat, ve všech té síly duševní energie a vytrvalosti. Ale té lásky k národu a dobru, té obětovnosti vznešeným ideálům může býti každé srdce české.

A stane-li se tak, bude li každá žena česká sledovati světlý příklad Krásnohorské, vzejde národu největší požehnání; plnění vlasteneckých povinností bude pak nejvděčnější oslavou velké té ženy.