O českém románu novodobém/V.

O českém románu novodobém Jan Hanuš Máchal
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Jan Hanuš Máchal
Zdroj:	MÁCHAL, Jan Hanuš. O českém románu novodobém. Praha : České lidové knihkupectví a antikvariát Josef Springer, 1902. s. 81–102. ] Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Další osudy románu historického a vesnického: Vác. Beneš Třebízský. — Alois Jirásek. — K. V. Rais. — Vl. Pittnerová. — G. Preissová. — M. Jahn.

Román historický, potom vesnický a konečně sociální v užším slova smyslu — takový byl postup v českém románopisectví. Román historický měl u nás v první polovici XIX. stol. rozhodnou převahu, ale ustupoval znenáhla románu s obsahem novodobým, tak že se zdálo, že román s látkou historickou přestane se vůbec pěstovati. Na počátku druhé polovice XIX. st. neměl u nás téměř žádných významnějších zástupců. Také v cizích literaturách historický román pozbýval svého významu, k jakému jej Walter Scott povznesl, ano začaly se i ozývati hlasy, že život jeho je vlastně v písemnictví již ukončen. Skutečně pokládají mnozí historický román v moderní literatuře za anachronism…

U nás bylo však jinak. Historický román od r. 1870 znova oživl a byl s novým úsilím vzděláván. Nestalo se to tak z ohledů uměleckých, jako spíše z národnostních. U národa, který v přítomnosti musí vésti tuhý boj za svou národní existenci, který však byl v minulosti slavným, silným a samostatným, látky historické nemohou tak snadno vymizeti z poesie; vždycky najdou se spisovatelé, kteří se snaží obrazy z dob minulých vrstevníky své těšiti, posilovati neb i varovati.

Ze všech románopisců našich, kteří v době novější vzdělávali román historický — a jest jich hezká řada — toliko dva dovedli tomuto genru románovému dodati životní síly a vtisknouti mu zvláštní individuální ráz. Jest to Václav Beneš-Třebízský a Alois Jirásek.

Třebízský připravoval se záhy k povolání historického povídkáře pilnými studiemi. Nečetl jenom novějších spisů dějepisných, nýbrž probíral bedlivě staré kroniky české, pátral v městských i farních archivech po starodávných zápisech, sbíral místní podání, krajinné paměti, rodinné tradice, při tom konal pečlivé studie topografické, navštěvoval staré hrady a tvrze, všímal si nápisův a pomníků, vůbec nešetřil práce, aby vnikl co nejhlouběji v dávné věky. Aby se nerozptyloval, obmezil se skoro výhradně na užší krajinu, oblíbil si nejvíce okolí měst Slaného a Loun. Tam není skorem už ani jediné osady, kostelíka, samoty a zříceniny, kterou by byl Třebízský nebyl svým pérem poeticky oživil.

Látku vážil téměř ze všech dob české historie, ale nejvíce si oblíbil dobu husitskou a pobělohorskou, dobu slávy a úpadku jména českého. Úchvatné obrazy z těchto časů dařily se mu nejlépe. Připomenu toliko významnější z knih Třebízského, jež jsou bez toho všeobecně známy a rozšířeny.

Do starších dob našich dějin sáhá jediné děj povídek „Pod skalami“ a „Z letopisů Sázavských“. K nim se řadí nejdelší práce Třebízského, čtyřdílný román „Královna Dagmar“, který se zabývá událostmi z konce XII. a z počátku XIII. stol. Hrdinkou románu jest spanilá Markéta (Drahomíra), dcera Přemysla Otakara I., provdaná za Valdemara dánského, která se stala „dánským vlastem opravdu Ludmilou i přinesla uhněteným větvím slovanským na severu úlevu i útěchu, byť i jen na čas svého života. A v památce její blahořečí do dneška všechen dánský národ lidu českému, z něhož vyšla nejslavnější jeho královna: Dagmar — paní denní.“

Z pověstných dob panování Braniborů v Čechách vzat je kromě kratších črt děj k románu „Bludaři“, jehož dějištěm je Třebíz a nejbližší okolí. Spisovatel vypravuje o krutém útisku lidu a vysvětluje, proč bludné učení Valdenských nacházelo v lidu hojné přivržence. Jak zhoubně účinkoval na mravnost české šlechty příklad cizinců, kteří za Jana Lucemburského nabyli ve vlasti naší vrchu, dovídáme se z povídky „Zábořský vladyka“.

V „Miličově kletbě“ líčí se počátky hnutí reformačního. Spisovatel vypravuje, jak za tehdejších časů plížily se pražským životem povážlivé stíny, někdy až příšerné. „Cizinci, jichž se tenkráte hrnulo do Prahy se všech konců světa, přinesli s sebou ze svých vlastí mimo peníze vždycky skorem jen zlý mrav… Nával cizinců jaktěživ se Praze a tomuto království nevyplatil. A jestli se někdy zdálo, že lesku přidali, byl to svit kočičího zlata; a jestli se matičce naší stověžaté na oko zalichotili, potom jí vždycky tváře dravčími spáry rozdírali… A nákazou bylo již prosáklé i měšťanstvo — zvláště ono, které již svým jménem prozrazovalo, odkud pochází…“ Proti této zpustlosti mravní horlil nadšený kazatel Jan Milič z Kroměříže, který na vředy, jež se tenkráte jevily v pražském společenském životě, bral nejostřejší nůž a vždy zajel v ránu řezem hlubokým, že se všichni až otřásli. V předtuše budoucích věcí hřímal nemravným cizincům takto do duše: „Povstanou v Čechách časy, že vám, vy cizinci, přecházeti bude sluch i zrak, kdy budete volati: Hory padněte na nás a pahrbky přikryjte nás! — Hory se nehnou, pahrbky vás neochrání, a bude vás tenhle lid — tenhle lid selský, ryzí, nezkažený lid trestati, že byste se raději viděli kolik sáhů pod zemí. A jestli se podaří komu z vás ujíti, s hanbou odtáhnete… Náš lid vám zaplatí, jen až se mu otevrou oči, až vás důkladně pozná, až vám z pokryteckých tváří strhne škrabošku…“ Kletba Miličova se brzy splnila.

Sporů mezi pány a zemany dotýká se dojímavá povídka „Na stavech“, v níž mladý Žižka již pronáší k matce významná slova: „Začínáme, matičko, zemi českou čistiti, provětrávati; je nás dosud málo, proti nám celý proud; ale kdyby jen jediný zbyl, bude dosti toho jediného.“

Rozdíl mezi vládou Karlovou a počátkem panování vášnivého a prudkého Václava vylíčen je v poutavém obrázku „Pod Karlštejnem“, v němž spisovatel trpce naříká po uplynulé době Karlově elegickými slovy: „Vy dnové Karlovi, vy časy zlaté! — Vy léta slávy, vy léta májová! — Proč tak brzy uletěly jste za tím tvůrcem vaším, kterýž přece vás chtěl přikovati k milé vlasti své řetězy nezdolatelnými? Nad červánky vašimi kmitají se již pochodně, kteréž omočeny byvše v žhoucích proudech samého pekla rozhořely se k neuhašení.“

V povídce „Na Štítném“ vykreslil dva horoucí a opravdové horlitele za opravu mravův, učeného vladyku Tomáše ze Štítného a mladého bakaláře Jana z Husince. Štítný promlouvá tu k mladému Husovi: „Pamatuj na mne: přijdou doby, kdy bude třeba kabát, kterémuž lidé navykli od mnoha set let, svléknouti, protože jej moli dožírají a zdravých na něm míst by spočítal na prstech, a odíti se v šat nový, vymýtiti starý kvas, abychom byli skropeni nově… Rozumíš mi, mladý příteli?“ Potom už následují jednotlivé krvavé obrazy z válek husitských, hlavně pokud zasahovaly v krajinu básníkem zvolenou, jež vylíčeny jsou v povídkách „Petr Obrovec“, „Svatba Litoměřická“, „Jan Abatyše Třebízský“, „Z úkladů ancikristových“ a „Ancikrist“.

U Lipan pohřbena byla sláva starých válečníků husitských, jež uměl Třebízský tak živě líčiti; bitvy Lipanské přímo nepopisuje, ale bojovníkům, kteří vyvázli z pohromy, věnuje vzpomínku v kresbě „Z posledních dnů Tábora“. „Věru, praví, ti tehdejší Čechové, neměli už bíti do koho, protože jich z cizáků nedočkal leda málokdo a který se odvážil proti kacířům, dojista nepověděl nikomu, jak těžké jsou ještě otlučené palcáty husitské. A pánům začínalo být kolem srdce úzko před tím lidem, co tak slavně uměl vítězit a tak bezohledně drtit pouta, jež mu ponenáhlu kolem těla obtáčeli takořka nevědomky, aby je zadrhli najednou a zadrhnuvše osedlali si veský lid jako se osedlává splašený oř.“

Na místní tradici zosnována je povídka „Stadický král“, jenž „chce založiti nové království, v kterém by nebylo vojen, ale v němž by byl svatý pokoj od věků na věky“. Jest to takořka zosobněná touha lidu po konečném klidu, neboť tehdejší stav země naší byl již nesnesitelný. „Mezi panstvem nedorozumění, mezi rytířstvem půtky, mezi kněžstvem pře a sváry, mezi městy nedůvěra, v obecném lidu jitření…“

Jiří Poděbradský snažil se sice zavésti pořádek, ale nešlo to bez krveprolití, jak Třebízský ukazuje v obrázku z Moravy „Kvítky z krve Boží“. Ukrutnosti křižákův i domácích nepřátel Jiříkových dotčeny jsou v povídce „Konopištský zbrojnoš sedlákem“ a „Chvatěrubský kvas“. „V letopisech českých z těch let jednotlivé stránky skorem čísti nemožno. Ruce se třesou, oči dobře neprohlédají a ke hlavě se žene krev, že tváře hoří, rozpáleny nedobrozvěstným ruměncem. Kdož by prý Čecha zabil a umyl se v jeho krvi, ten že bude hned všech hříchů čist, jako by se neviňátko z matky narodilo.“

Dál a dál žene se dějin proud. Třebízský kreslí je jen úryvkovitě. V povídce velice umělecké „Pan Zikmund z Boršic“ předvádí obraz bojů mezi šlechtou a městy za Vladislava II. „Do tvrzí a zámků českých plížila se v těch časech plíseň nakažlivá. Cizí zvyk, cizí mrav valily se všude proudem, protože jim ještě vrata otevřeli do kořán.“ Teprve u doby Rudolfovy se zase déle zastavuje. V „Masopustu na Karlštejně“ vypravuje o bohaprázdném řádění cizinců i české šlechty jimi pokažené. Na konci pronáší své mínění o těch velebených časech rudolfínských: „Vy časy rudolfínské, vy doby věku zlatého! Kletba vám! Proto vás opěvovali, podkuřovali, velebili, a proto oděli vás — pozlátkem, bídným pozlátkem, abyste byly posledním červánkem české slávy, českého jména a české cti.“ Do doby Rudolfovy spadá také děj jednoho z nejlepších románů jeho „V podvečer pětilisté růže“, episody z dějin slavného rodu Rožmberského. Spisovatel podává živý a pestrý obraz tehdejší doby, zvláště dvoru pana vladaře Petra Voka na Krumlově a doličuje, jak přátelé i nepřátelé otrhávali květ po květu na slavné druhdy růži pětilisté. Velmi zdařile vykreslil též postavu kronikáře rodu Rožmberského, šlechetného Václava Březana, jehož monografie byly mu vydatným pramenem této znamenité kresby.

A již ocitáme se na prahu bělohorských elegií. V povídce „Očista“, v níž vylíčen rozmařilý život na dvoře Bedřicha Falcského v Praze, spisovatel svaluje veškerou vinu, která stihla národ český, na šlechtu cizině oddanou, která si zvolila cizince za generály, kteří české země nemilovali a jimž šlo jen o to, aby si hojně naloupili pokladův a naplnili kapsy. Ale za vinu jejich pykal lid. „Ty lide český,“ volá básník, „tys, nebyl zlosynem; ale oni tě zavedli, srdce tvé otrávili a přece ti potom po celé zemi stavěli šibenice, na nichž věšeli české jméno, českou čest a veškeru slávu celých dvě stě let — slyšíš, ty lide český! Tušils to, tušils, ale ruce tvé byly svázány, ústa tvá zakryta, abys se nemohl hnouti a nemohl je zakřiknouti ve sběsilém počínání!“ Dojemným způsobem popisuje se v „Tryzně Bělohorské“ smutná pláň Bílé Hory, kde po osudném boji leželo mrtvol nakupeno a nepohřbeno bez počtu. Proti zbabělosti generálů v ostrý kontrast klade statečnost „Paní Kateřiny Radecké z Radče“. „Tou dobou, kdy se král s královnou a nejpřednější generálové s panem Matesem z Thurnu chystali k útěku z Prahy, kde se přece mohli hájiti za pevnými hradbami, když zbaběle opouštěli lid, který se tak bezstarostně svěřil v jejich ochranu, kdy lhali v hrdlo jeden přes druhého — tou chvílí uhájila se na nepatrné tvrzi žena vdova s dvěma sirotečky a čtyřmi či pěti čeledíny proti celému zástupu rejtharů s arkebuzíry bohatýrskou rekovností a zmužilostí, jíž podobné jen pramálo příkladů.“ Hrozný obraz surovosti vykonavatelů protireformace vykreslen je v „Tomáši Dentulínu“, který končí slovy: „Takovýmhle způsobem připravována na českém severu půda neblahému převratu, a hrozné utiskování, jež aby péro věrně vylíčilo, vždy nedostatečno zůstane, násilí bezpříkladné, pokuty peněžité a zvůle vojenská, což všecko netrvalo ani jeden rok, ani deset let, ale celé třicetiletí, byly klíče, jichž příšerným chřestotem do kořán otevírány brány slavných někdy a předních měst novým usedlíkům.“

Potom následuje obraz za obrazem stále chmurnější a zoufalejší v povídkách: „Pro bílou labuť Švamberskou“, „Ušlapán“, „Nevěsta za českou korunu“, „Černí Španělé“, „Gotthardův dolík“, „Děti Dalekarlie“, „Na slanských stínadlech“ atd. Sám spisovatel zděsil se těch černých barev, jichž mu bylo při vyličování útrap českého lidu za války třicetileté užívati a zasténal v „Povídkách Karlštejnského havrana“: „Píšeš prý, brachu, příliš černě, že někdy světlo stíny sotva proráží, jindy zas příliš rychle, jako by ti péro ani stačiti nemohlo, ještě jindy beze všeho slušného respektu a opět prý až tuze shovívavě…“ Spisovatel procítil znovu všecka ta muka pobělohorská svého národa a k vylíčení jich bylo skutečně potřebí tvrdého a ostrého péra havraního, aby vystihl všecku tu bídu.

A čím dále, tím bylo hůře! Povídky „Trnová koruna“, „Povídka Levohradská“ a „Dokonáno jest“ líčí nám téměř vrchol utrpení, jež bylo věrným synům české vlasti doma i v cizině snášeti. „Kdybychom my všichni svou krev vycedili na tenhle sníh, rány otčiny nezhojíme, jsou příliš hluboké, jsou smrtelné, jdou k samému srdci, je jich více než na Kristu Pánu, když ho pozdvihli s křížem od země. Ono se to srdce její jednou zalije!“…

A nezalilo se. Pokus utýraného lidu selského, statečných „Podlešáků“, svrhnouti se sebe těžké panské okovy a vybojovati si svobodu vykreslil Třebízský v delším románu „Bludné duše“. Poměry robotní, patenty cís. Josefa II. a první slechy o francouzské revoluci tvoří jádro drobných črt vesnických „Farář Loučenský“ a „Vesnický Jakobín“. Řada obrazů z venkova má pozadím války napoleonské jako „Ze zapomenuté vesnice“, „Černí kyrysníci“, „Uriáška na vsi“, „Kolednice“ atd. Roku 1848 dotýká se črta „První růže“.

Tím jest přehled aspoň významnějších prací Třebízského z dějin českých vyčerpán. Jen výjimkou sáhl také k jiným látkám; z historie kozáků vzat děj „Martina Puškara“ a z bojů Bulharů s Turky „Mara Bočarovna“. Vše to napsal Třebízský v době poměrně krátké. Nelítostná smrt vyrvala ho uprostřed nejčilejší činnosti literární. Čtenář jeho spisů pochopí zajisté zoufalý výkřik jeho na smrtelném lůžku: „Jsem tak mlád a mám tolik krásných věcí v hlavě, jež chci českému lidu napsati. Ach, nedejte mně umříti!“

Spisy Třebízského měly neobyčejný úspěch. Čtenáři je takořka hltali, redaktoři se o ně rvali… Třebízský nestačil ani psáti. Příčina této zvýšené popularity nezakládá se tak na umělecké stránce jeho prací, jako hlavně na emoční síle jejich. Třebízský dovedl uhoditi na nejjemnější strunu srdce svých čtenářův, uměl je v nejhlubším nitru roztklivěti a dojmouti. On sám zamiloval si horoucně dávné osudy našeho národa, planul žárem obdivu pro statečnost a rekovnost našich předků, byl nadšen jejich láskou k vlasti, k svobodě a náboženství, měl plné porozumění pro jejich politické i kulturní zápasy, nenáviděl jejich nepřátel a ciziny vůbec, která podle jeho domnění byla příčinou osudných pohrom našeho lidu; a tyto své city lásky i nenávisti, přátelství i záští, nadšení i zoufalství, dovedl svým pérem tlumočiti a vočkovati také čtenářům. On vše, o čem psal, sám nejdříve procítil, on sám jásal a truchlil, byl nadšen a malomyslněl čítaje listy naší kroniky, a právě touto pravdivostí a silou svého citu uchvacoval čtenáře a budil v něm touž náladu, v které sám se nalézal. Z nálady do nálady — toť tajemství vypravovatelského umění Třebízského.

V ohledu uměleckém možno mu vytýkati mnohé nedostatky, na př. zvláštní manýrnost v dikci, místy přílišnou povídavost, sentimentálnost, úryvkovitost obrazů, jednotvárnost v charakteristice osob, anachronismy, nepřesné pojímání dějinných událostí, časté odchylky od historické pravdy a p., ale toho horliví čtenáři jeho spisů nedbali, oslněni byvše jímavým a vřele vlasteneckým tonem jeho vypravování. S takovým ohněm a opravdovým vzruchem nepromluvil o minulosti naší k srdci lidu před Třebízským téměř žádný z našich románopisců. „Knihy jeho jsou večerní besedy, kde stařičký pamětník dávných časů, ranami neštěstí a bolů zjizvený, mladé generaci prostě a nenuceně, ale živě a s mimikou i gestikulací, improvisuje úryvkové scény z bohatých pamětí svých spádem slov a rhythmem vět tak stále dojemným, že se kol posluchačstva znenáhla rozšíří těžká nálada tklivě bolestné elegičnosti, zatím co v dáli na obzoru stoupá měsíc, věčný svědek i vtělená elegie minulosti a bledou září omšené rozvaliny hradu oblévá.“ (J. Voborník)

Po Třebízském ujal se prvenství v historickém románopisectví našem Alois Jirásek, spisovatel velmi plodný a nadaný, který překonal své předchůdce i vrstevníky nejen rozsahem svých četných prací, nýbrž i dokonalostí svého umění.

Jirásek byl si dobře vědom útoků, které proti historickému románu v nové době byly namířeny, ale nedal se tím zviklati a své mínění o historickém románu vyslovil takto: „O historickém románu dalo by se mnoho povídat a disputovat. Než tolik myslím, pokud historický román vyhoví modernímu pokroku ve vědách a umění, pokud především bude šetřit plné pravdy a pravdivosti, ovšem na umění nesmí zapomenout, potud bude vždycky oprávněn a udrží se přese všecky útoky, tak jako že pravá historická malba nedá se zapudit a zničit třeba věrnějším malováním všední a sprosté přítomnosti. A pak nám jmenovitě je nezbytně třeba živého připomínání naší minulosti. To nás sílí, vzpružuje. Litujeme sice, že tu a tam se někdo při tom nudí, ale sta srdcí se při tom zahřeje a rozehřeje. — Je pravda, najdeme tu mnoho tendence, a také pravda, že jí často umění trpí. Ale jsme v zápase a bojujeme o život. A život národa nade všecko: Pro něj musí všecko zápasit i umění.“

Historický román bude podle výroku Jiráskova vždy oprávněn, přede vším pokud vyhoví modernímu pokroku ve vědách t. j. pokud bude šetřiti plné pravdy a pravdivosti. K této historické pravdivosti Jirásek také stále směřoval.

V jeho knihách jsou nejen hlavní události dějinné ve shodě s historickou tradicí věrně vypravovány, nýbrž i nejjemnější podrobnosti zakládají se z pravidla na faktech historicky zjištěných a z pramenů doložených. Snaha po věrnosti a pravdivosti ho nutila, aby nejdříve na základě prohloubených studií historických vnikl v celé ovzduší doby, z níž vybíral si látku, aby poznal její zvláštní barvitost i kulturní proudění, a potom teprve kreslil své historické malby. Rozumí se, že při vystihování historické pravdy záleželo mnoho na bohatství dokumentu, na podrobnosti historických zpráv. Proto jsou ty obrazy historické nejpravdivější, ku kterým mu byly po ruce nejhojnější prameny. K nim patří na př. list z české epopeje „Proti všem“. Vedle událostí válečných, jimiž doba husitská je přeplněna, zejména mistrovského vykreslení bojů Táboritův s křižáky a plastického vylíčení památného vítězství Žižkova na hoře Vítkově, spisovatel sytě vystihl ono zvláštní blouznění náboženské, které dle Palackého jako nemoc uchvacovalo zástupy a zavádělo mnohé horlivce k výstřednostem, proti nimž bylo Žižkovi s nemenším úsilím bojovati, než proti nepříteli vnějšímu. Čtenáře překvapuje zevrubné líčení pestrého života na Táboře nově založeném a rozmanitých proudů sektářských u „bratří a sester“, jež hrozily mladé obci Táborské vnitřním rozkladem. Skvělé popisy výprav válečných a scén bitevních, důkladná znalost poměrů válečnických, zbroje a zbraně, a jiných podrobností historických i kulturních svědčí na každé stránce o prohloubeném a pečlivém studiu této pohnutlivé doby, jejíž vrchní i spodní proudy spisovatel poutavým způsobem před duševní zrak čtenářův předvádí.

Čím látka, kterou si spisovatel obral za předmět svého líčení, jest naší době bližší, tím historický obraz jeho jest prohloubenější a detailně propracovanější. Zvláštní ceny literární nabývá na př. obsáhlá jeho práce „F. L. Věk“, že tu ve spojení s osobními osudy Věkovými vykreslen podrobně vypracovaný kulturní obraz z doby buditelské a vymalováno celé osvětové prostředí, v němž buditelé naši žili a působili. V osnovu děje uvedeni jsou přední zástupci snah buditelských: Vydra, Dobrovský, Pelcl, V. Thám, Kramerius, Šedivý, Rulík, Hněvkovský, bratří Nejedlí, Ziegler a j. Čtenář vidí, jak uvědomění národní znenáhla z kořenů doby vyrůstá, jak v Praze i na venkově se zmáhá a sesiluje přes všecky výsměchy protivníkův a pochybnosti vrstevníků; vidí, jak nadšení vlastenci tuze za svou národnost zápasí, jak z úspěchu se radují a nad nezdarem truchlí. Tehdejší poměry umělecké, divadelní a hudební, proudění ideí náboženských, filosofických i sociálních, události politické, účiny reform Josefských, korunování cís. Leopolda II., naděje jím vzbuzené, války francouzské, příchod Rusů do Čech a do Prahy, kdež posíleno jím vědomí slovanské, vše to zobrazeno v knize Jiráskově plně a obšírně, tak že práce jeho zůstane vždy důležitým příspěvkem k dějinám našeho obrození.

Kdežto v této práci spisovatel podal kulturní obraz týkající se celého národa, obmezil se v kronice „U nás“ na vylíčení poměru venkovského lidu v rodném svém kraji na samých hranicích království českého. V pohorském tom zákoutí, odkud není daleko do Prus, nepřestaly hlaholiti jadrné zvuky jazyka českého, nevymizely stopy víry českobratrské a udržely se až do nedávna starobylé mravy. V Jiráskovi dostalo se mu důstojného historiografa, který zaznamenal pro budoucnost jeho svérázné poměry.

„Teď jiné živobytí,“ podotýká spisovatel, „jiný lid, jiné blaho a jiná tíha. Mnoho se změnilo a jako stín pominulo. Ale ať nezajde bez památky, jak u nás chodilo tenkrát, když panovala vrchnost a vládl vrchní, když rychtář z půlpanského Padolí chodil o „amtstáku“ na zámek, a chodili rychtářové všichni, když nastali první „světáci“ a přišla pak svoboda a jak si ji u nás předkládali a pak když se počaly duše hřáti ohněm národního vědomí; jak chodilo, nežli za hučící lokomotivou a dýmající továrnou přihrnuly se proměny a jako jarní vody splachovaly, smývaly, stíraly prach i svěží, osobitou barvu, nežli idylla nouze a odevzdané až tupé trpělivosti počala se měniti v drama zápasu za uvolnění, aby ta cesta za chlebem nebyla tak krušná, aby věk dělného lidu byl lidštější…“

Poznali jsme dílo Jiráskovo po jedné stránce, po stránce historické pravdivosti. Spisovatel snažil se šetřiti této pravdivosti a svědomitě užíval všech přístupných mu pramenů historických a detailů kulturních. Dokud dlel ještě v Litomyšli, měl jich po ruce méně, než si přál a potřeboval, ale od té doby, co žije v Praze, byly mu přístupnější; proto jsou jeho poslední práce po této stránce mnohem dokonalejší.

Druhý požadavek, jejž Jirásek pro historický román vytknul, týká se stránky umělecké. I tu má historický román vyhověti modernímu pokroku. Historický detail poskytuje románopisci toliko látky, z níž jest mu vykřesati a stvořiti dílo umělecké.

K těmto uměleckým prostředkům náleží přede vším dikce. Historický románopisec jest v užívání tohoto prostředku proti modernímu značně obmezován, zejména když líčí doby příliš vzdálené. U Jiráska vidíme snahu nejen zvláštními terminy, názvy a výrazy, které jsou pro jistou dobu charakteristické, zbarviti řeč a přizpůsobiti ji prostředí dobovému, nýbrž vystihnouti také zvláštní způsob mluvy, její vnitřní sklad a ráz. Čtenář, znající starší literaturu českou, znamená, jak Jirásek pečlivě pročítal historické a jiné literární památky soudobé, aby si z nich osvojil barvitost řeči, její lexikální i syntaktické zvláštnosti. V roztomilé selance „Maryla“, v románech „Mezi proudy“, „Proti všem“ a „F. L. Věk“ jest to nejzřejmější, Kde běží o lokální zabarvení dialektem, také tu řeč plní svůj úkol individualisující jako v „Psohlavcích“ a „U nás“. Sloh Jiráskův nemůže se sice vyrovnati dekoračnímu a obraznému stilu některých našich románopisců moderních, ale přilehá svým kronikářským zabarvením dobře k těm šerým obrazům historickým. Spisovatel dovedl jím nejen příběhy minulé zábavně vypravovati, nýbrž i plastické popisy, velkolepé scény a slavnostně vzrušené výjevy zobrazovati.

V tonu řeči vidíme stálé střídání, stálou rozmanitost podle povahy děje zobrazeného. Brzy jsme uneseni vzletným a nadšeným tonem spisovatelovým, kdykoliv vypravuje o slavných a hrdinských skutcích našich předků, kdykoliv líčí jejich náboženské neb vlastenecké zanícení, jejich touhu po svobodě, po dobru a pravdě; brzy rozechvívají nás zase elegické tony vypravování spisovatelova, když zobrazuje nešťastné osudy naší vlasti, pronásledování věrných Čechů, porobu našeho lidu, duševní i mravní strnulost. „Psohlavci“, „Skály“, „Rybnikář“, „Sousedé“ a „Skaláci“ obsahují dle své povahy těchto elegických zvuků nejvíce. Spisovatel sám jest mnohdy předmětem svého líčení tak dojat, že se nemůže zdržeti a ulevuje vlastnímu žalu, který svírá jeho duši, hlasitými povzdechy: „Duši mou pohnulo utrpení lidu; viděl jsem jeho bídu a porobu, tu na tom panském sídle zaslechl jsem bolestné vzdechy. Je to šerý obraz barev neveselých, však od temného pozadí tím jasněji odráží se jasná myšlenka svobody. Boj za právo lidské, bránění se týraného proti mučiteli. Je to zaťatá pěst, jež se k ráně obranné pozvedla, pěst bezbranná, proti níž tasili zbraň.“ (Skaláci) — Často uhodí Jirásek také na ton humoristický a žertovný, který svou přirozeností a lehkostí čtenáře příjemně dráždí a potěšuje. V „Maryle“, „Mezi proudy“, a „U nás“ ozývá se nejčastěji.

Romantism, za jehož nadvlády u nás Jirásek v umělce se vyvíjel, vtiskl také jeho skladbám osobitý znak, ale silný talent jeho nepodlehl mu nikdy úplně. Čím dále tím více zamítal prostředky strojené a effektní, scény vzrušující a úmyslně dráždivé, přidržuje se pravdy života. Kdežto Třebízský působí hlavní svou silou emoční t. j. rozechvělým citem, který ve své spisy vložil, jako prorok pláčící nad troskami slavného Jerusalema, jest Jirásek klidně epický vypravovatel, jenž nedává se tak unášeti citem, nehledá úmyslně vzrušujících dojmů, nýbrž podává s uměleckým uskrovněním obrazy plné životní síly a pravdivosti.

Zvláštností umění Jiráskova jest dále, že nepřestává jen na plastickém vylíčení obrazu z naší minulosti, na věrném podání zevnějších dějů, nýbrž snaží se i vniknouti ve vnitřní jejich smysl a zdůvodniti je řetězem sběhlých událostí. V tom vidíme zvláště veliký pokrok, jejž u nás Jirásek v oboru historického románu učinil. Tím povznesl se nad všecky své předchůdce, v tom jest u nás originální a zároveň v pravém smyslu moderní. On ukazuje, jak drobné, zdánlivě nepatrné složky děje znenáhla se zvedají a hromadí, jak rostou a mohutní v jeden mocný a soustředěný proud, který uchvacuje konečně celý národ. Vidíme to nejzřetelněji v obsáhlé trilogii „Mezi proudy“, v níž vykreslil na dějinném podkladě zajímavý kulturně-historický obraz velikých rozměrů. Díváte se místy na obrázky zcela intimního rázu, čtete líčení poměrů na mnoze čistě soukromých, seznamujete se často s osobami drobnými, historicky málo významnými a s jejich denními zápasy, radostmi i žaly, ale obrázky tyto jemnou drobnomalbou provedené splývají znenáhla harmonicky s velikými událostmi dějinnými, doplňují je a illustrují, a co se zdálo míti oddělené podružný jen význam, nabývá jako složka rozmanitých sil působících mocné převraty historické plný svůj význam. Ve shodě s tímto pojímáním dějin Jirásek nepěstuje kult velikých osob, nepřipisuje jen těmto významné převraty dějinné, jak bývalo dříve zvykem, nýbrž vedle nich předvádí s oblibou lidi drobné a obyčejné, jež umí pevnou rukou kresliti, snaží se vniknouti v duši lidu a odtud promítati paprsky na veliké události historické.

Obsáhlejší práce Jiráskovy zachycují život v plném jeho proudu, ve všech vrstvách společenských, na dvoře královském i biskupském, na hradbách i tvrzích, v domech šlechtických i měšťanských, v klášteřích i na farách, v chatrčích venkovských i úkrytech lesních, za míru i války. Ale i v drobnějších jeho skladbách obsaženy jsou vzácné kulturní perly, jež Jirásek svým uměním reprodukčním zachoval budoucnosti. On oživil nejednu polozapomenutou událost místní, hlavně z rodného kraje a z Litomyšle, zachytil svým pérem mnohý zajímavý typ našeho venkova a zaznamenal pro památku osudy celých stavů, nyní již vymizelých.

Jiráskovi jest sice umělecké tvoření také vnitřní potřebou a nutností, duševní úlevou, jak sám přiznává: „Všecky ty osoby stojí dosud přede mnou a vím, že mne dříve neopustí, dříve duchu mému neuleví, dokud osudy jich nevypovím.“ (Konec a počátek.) Ale při tom měl zároveň na mysli uměním svým sloužiti národu. Knihy své podává čtenářům s vroucím přáním, aby „pomáhaly buditi lásku a úctu k naší minulosti, rozehřívati srdce chladná pro naši věc“, aby „pomáhaly utužovati a posilovati srdce věrná“… „Byl bych šťasten,“ dokládá spisovatel, „kdyby pomáhaly buditi onu lásku vlasteneckou, ve které je snášenlivost i v náboženském i v politickém přesvědčení, která nevynáší vše domácí do nebes, a kde jsou, i stíny vidí, ale také pomáhaly přede vším potírati všecko škarohlídství a ze všeho nám nejnebezpečnější pessimismus, jemuž vše domácí je malé a vypůjčené, jenž nevidí, co je v pravdě našeho, z našich rukou, z našeho srdce a ducha, co je našeho osobitého…“

* * *

Vlny umění realistického působily nejen na náš román historický, nýbrž i na povídku s látkou vesnickou. Také tato přiblížila se co nejvíce pravdivému pojímání skutečnosti. Z novějších spisovatelův oživil zájem pro tento genre románový jmenovitě Karel V. Rais.

Rais psal z počátku historické črty pro mládež v sentimentální manýře Třebízského, ale brzy našel si vlastní svůj směr a začal kresliti s ušlechtilým realismem obrázky z venkova. Rodný jeho kraj podkrkonošský, chudý a drsný, kde obyvatelstvo jen při největší námaze tělesné opatřuje si denní chléb, jest dějištěm nejlepších jeho skladeb. Rais zamiloval si ty sukovité, skrčené a prací udřené postavy horalů, poznal jejich život, plný lopoty a námahy, přesvědčil se, že denní zápas o kus chleba učinil je sice tvrdými a hrubými na pohled, ale neporušil jejich zdravého jádra. On postřehl v těchto drsných, pevných a sukovitých lidech notný kus národní síly naší a obral si za úkol seznámiti s nimi své čtenáře. Významná jsou při tom jeho slova: „Mnoho se mluví o sociální otázce, o dření, špatné mzdě a vůbec o bídě dělníků — to je v pořádku, i já celou duší hořím, aby se konečně i poslednímu stavu polevilo a stalo se mu po právu, jenom že se při tom stále myslí pouze na dělníky velikých měst, a na venkovské lidi se zapomíná, nebo aspoň skoro zapomíná. A jaký ti mají život!… Co činí se pro tento náš lid? A je to přece také český lid, tvrdý, pevný, sukovitý — je v něm notný kus národní síly… Kdo zná dnes život tohoto lidu? Myslím ten pravdivý, denní, těžký život! A přece jsou tu dušičky, že by je člověk i při drsném povrchu líbal…“ Raisovi patří zásluha, že svými knihami vzbudil živý zájem pro život těchto polozapomenutých lidí.

Spisovatel uvádí nás do nízkých, skrčených domků pohorských, jichž drobnými, slamou a jehličím zpola zakrytými okénky proniká tlukot tkalcovských stavů. Vidíme před sebou kostrbaté stráně s chudými poli, sedavými pastvinami, na nichž se hrbí stáda balvanů. Před zrakem naším rozvinuje se oživený obraz těžkého a svízelného živobytí našich horalů, kteří při vší lopotě a mozolné práci sotva si opatřují nejnutnější výživu. Což divu, že tuhý a drsný boj o život, který tu horalé vésti musí, zatvrzuje také srdce jejich, utlumuje v nich jemnější city lásky a přátelství.

Zatvrzelost tuto illustruje spisovatel především obrázky ze života výminkářského.

Jak dojemně vylíčil spisovatel poslední dni výminkáře Stříhavky v povídce „Konec života“! Rozechvívá nás to, jako bychom četli známou tragedii Shakespearovu o králi Learovi přeloženou na náš venkov. Stařeček Stříhavka postaral se o své dcery, jak nejlépe mohl, zapomínaje při tom na sebe sama, začež doznal na konci svého života hrubého nevděku. Starší dvě dcery, dosti slušně provdané, všímaly si ho, dokud cítily u něho peníze, ale když šlechetný stařec obětoval poslední groš ve prospěch nešťastné vnučky, nechtěly o něm slyšeti. Kdyby se ho nebyla ujala dcera nejmladší, mnohem chudší než ostatní sestry, nebyl by měl ani kde duši vypustiti. — Výminkářce Trampotce v črtě „Poslední radosti“ osladil toliko úsměv dítěte hospodářova, jehož narození uvítala celá rodina s nevrlostí a záštím, poslední chvilky života. — Trneme zrovna nad tvrdostí syna hospodáře, který své matce, výminkářce Pilařce v kresbě „Do Prahy na pouť“ odepírá to nejnutnější, nemá pro ni kusa citu, ač ona proň do úpadku dře a lopotí. Vůbec osvětluje Rais velmi ostře stav výminkářův a jejich poměr k hospodářům; užívá při tom barev černých, ale bohužel pravdivých. Výminkáři — toť nutné zlo v domě, a čím dříve se ho hospodář zbaví, tím proň lépe. A přece jsou to jeho rodiče nebo jeho ženy, kteří do úpadu dřeli, aby dětem lepší bydlo opatřili!

Poměr dětí k rodičům analysuje Rais i v jiných vztazích. V povídce „Když se připozdívá“ vypravuje, jak chudí horalé děti své vypravují na učení nebo do služby do Vídně. Srdce jim to trhá, když je z domova pouštějí, ale je to pro živobytí. Rodiče doma trou bídu, posílají dětem do ciziny těžce vydělaný groš, a za to mají jen nevděk. Mnohdy děti jsou v cizině „pány“, táta s mámou doma chudáci, ale co na tom, jen když je dětem dobře. — Jímavý obraz české matičky žijící jen láskou k svým dětem vykreslen je v stařence Pařízkové v drobné črtě „Matka a děti“. Svět její byl plný lásky k dětem, ale tyto v cizině na ni zapomínaly. Chápeme její hluboký bol…

Těžký, tuhý boj o život jest příčinou nejen zatvrzelosti dětí k rodičům, nýbrž i dětí týchž rodičů mezi sebou. Spisovatel ukazuje to zvláště v povídce „Odstrčený“, která je hluboce promyšlena a jemnou psychologickou drobnomalbou provedena. Srdce se nám svírá nad osudy ubohého Marijana, pro tělesný nedostatek odstrčeného a poníženého. „Z Marijana stalo se v živnosti něco takového, jako je dobrácký pes, jenž pořád kolem stavení brousí, nikomu neublíží, jejž však nikdo zvláště rád nemá, nikdo se s ním nepomazlí, a zavadí-li nepříjemně, byť úplně nevinně, dostane.“ Dokud měl ještě peníze, nebylo tak zle, ale když byl o otcovský podíl lakotou vlastních přátel ošizen, utopil se raději v rybníce, aby nebyl na obtíž hamižným sestrám a švakrům. — Zvláštní řevnivost povstává také mezi dětmi doma a v cizině. „Po letech doma“ zabývá se takovým poměrem mezi dvěma bratry. Jeden z nich vystudoval a byl úředníkem v Praze, druhý doma na statku hospodařil. Když pražský na smrt onemocněl a k radě lékařů se odebral k zotavení do své rodné vísky k rodičům výminkářům, bratr hospodář nepřál mu ani toho slunného místečka v zahradě před okny a ztrpčoval mu poslední chvilky života k veliké žalosti starých rodičů. Podobný poměr mezi dvěma bratry zobrazen je i v črtě „Přišlo psaní“. —

Rais ukazuje ve svých knihách i na jiné znemravňující vlivy hrubé a těžké práce selské. Vesničan při svém málo výnosném dření stále jest nakloněn zanevříti na svou lopotu, zbaviti se jí a domoci se lehkého živobytí, třeba i na úkor své počestnosti. V povídce „Jen povrch“ vyličil Rais neblahé následky této touhy po dobrém bydle a panském životě u venkovské ženy, která opustila muže a žila se zámožným hostinským pražským. Byla paní „jen povrch“, rodáci její a zvláště nešťastný otec dobře cítí, jaká hanba se skrývá pod tím panským povrchem. Sem se řadí také povídka „Paničkou“, v níž Rais se dotýká nezdravého zjevu na našem venkově, kdež stále přibývá nespokojenosti se stavem zemědělským a roste touha zbaviti se nenáviděné sedlačiny a vyměniti ji za nejnepatrnější místo služební v městě. Nebezpečna bývá zvláště touha selských dcerek provdati se za „pána“. Taková byla Tonička Ulvrova, dcera chalupníka z městečka Hadíhlav. Doma mohla býti zámožnou selkou, ona však chtěla býti paničkou a provdala se — za magacinera z pražské továrny. O sklamaní jejím velmi pěkně Rais vypravuje.

Také jiné poměry lidu selského Rais zobrazuje a rozbírá. V „Kalibově zločinu“ nakreslil úchvatnou tragedii rodinnou, jejíž obětí je Kaliba, měkký, upřímný dobrák, který pojal za manželku prohnanou a necitelnou dívku, která již dříve patřila jinému. Kalibu vzala si za muže jen proto, aby nastrčila jej za otce dítěti s jiným. Když si to Kaliba konečně uvědomí, rozzuří se nad úžasnou nelidskostí křivdy, která na něm byla spáchána, a v návalu vášně ženu zabije. Známý problém „viny“, jež i jiní spisovatelé umělecky spracovali, pojat tu svérázně a uveden do života pohorských sedláků. Problémovou prací jest také obsáhlá povídka Raisova „Na lepším“. Manželé Voralovi žili spolu šťastně, dokud se jim bylo tuze sháněti za živobytím. Ale když nasušili již tolik, že se mohli zakoupiti „na lepším“, nastal u Vorala náhlý obrat. Udřená a tuhou prací sešlá žena stala se mu protivnou, zrak jeho padl na svěží a plnou vdovu Haňačku, vášeň jeho rostla s prudkostí pudového člověka, a když ho Haňačka odmítla, stal se z dobrého hospodáře pijan a hýřil. Látka zase dosti všední, ale jak detailně a psychologicky vysvětlená!

Avšak z horských kořenů vyrůstají nejen povahy dravé, hrabivé a silně egoistické, nýbrž i mírné, obětavé a laskavé. Takovým je na př. Joza Nepovím v povídce „Ta srdce“; jest to typ horala prostého, obmezeného, ale se srdcem zlatým, čistou lidskostí sálajícím. K jasným obrázkům ze života pohorského patří také kniha Raisova „Zapadlí vlastenci“, věnovaná památce učitelův a kněží, buditelů národních, kteří v zapadlých vesničkách horských působíce, pláli ohněm čisté lásky k vlasti a rozněcovali ji též ve svém okolí. Děj jest sice romanticky zabarven, za to s realistickou věrností vykresleny jsou poměry životní venkovských učitelův a farářův, zachyceno celé ovzduší, které je obkličovalo, a napsána pěkná historie staré školy vesnické v horách.

K nejpůsobivějším knihám Raisovým patří „Západ“, román bez lásky, jehož hrdinou jest stařičký farář Studenecký Kalous, „který jako Simeon v horách ze světa tolik roků lidu svému oddaně sloužil“, a za to jiné odměny si nepřál, než aby mezi tím lidem horským na své faře ve Studenci také mohl zemříti. Slovo fara znamenalo ovšem pro starce ještě něco jiného než pouhou budovu, bylo to všecko okolí, všechen kněžský život jeho za 50 roků. Málem by se ani tato jeho poslední touha nebyla splnila! Hluboce dojat a rozechvěn chce již opustiti farní budovu, když tu právě soucitná smrt vtiskne mu svůj ledový polibek. Život horských farářův a učitelů, jejich vznešené poslání uprostřed chudého, ustaraného lidu, jemuž „neosvěcuje temno života nic, jen velká, čistá, oddaná důvěra v Boha a v odplatu na věčnosti“, vylíčen je s podivuhodnou názorností a dokonalostí.

V knize „Pantáta Bezoušek“ Rais postavil jednu ze svých venkovských postav do prostředí cizího, velkoměstského, do Prahy. Velkoměstský život se svou pozlátkovou civilisací, požitkovým kvapem a strojenou etiketou silně zarážel dělného, přímého a na lůně drsné přírody odchovaného venkovana. Nemohl v tom cizím ovzduší zdomácněti, pudilo jej to vší silou do tiché, prosté vesnice pohorské. Ale sám pro svůj zdravý, přirozený rozum, samorostlý vtip a ušlechtilé smýšlení stal se miláčkem nejen rodiny synovy, nýbrž i celého příbuzenstva. Když odjížděl z Prahy, slzeli proň všichni. Cítili asi tu zdravou přírodní vůni, která z celé bytosti jeho vanula. Povídka Raisova svým výsledním dojmem připomíná silně „Babičku“ Boženy Němcové.

K povahopisným studiím velmi jemně provedeným počítati můžeme také obrázek „Špačci“. Spisovatel uvádí nás na venkovský zámeček v Mlakách, kde žijí dva staří přátelé, Václav Rozvora a jenerál Zubr, kteří se stále škádlí, ale mají se neskonale rádi, jak se ukázalo při náhlé smrti manželky Rozvorovy. Vroucí cit přátelství jest zlatým paprskem, který zahřívá poslední dny dvou starých pánů.

Drobné kresby obsažené ve sbírce „Mezi lidmi“ zobrazují hlavně osudy rozmanitých lidí, jež vlny života zanesly z rodné půdy venkovské do světa. Někteří se tu ujmou, jiní se zvrhnou, jako oficiál Vlačiha v povídce „Jeden z davu“, o němž spisovatel podotýká: Ten oficiál je ryze český člověk… Tam z těch milých lánů vyrostl, pod došky byl vychován, prostý český tatík s mámou se naň dřeli, aby mu připravili lehčí chléb, mozoly svými pomohli mu k úřadu, a co z toho ze všeho má, co má z mozolů rodičů, co má ze své práce? Náhodou setkal se s lidmi docela cizími, dal jim své dobrácké srdce a je odsouzen na vždy… Plachý dobrák — měkký slaboch, čistě český venkovan, když se dostane mezi pány…“

Počet předmětův a osob v knihách Raisových zobrazených není sice bohatý a pestrý, týká se hlavně jen některých význačných zjevů venkovského kraje, ale nikdo mu neupře, že všecky ty vztahy a osoby, kterých svým pérem se dotknul, oživly pod jeho rukou a proměnily se v názorné a plastické obrazy. Při tom je to zvláštní a podivuhodné, že užívá ku kresbě jejich prostředků co nejjednodušších. Sloh jeho je prostý a neumělkovaný, slova obyčejná a všední, způsob výrazu nehledaný a bezprostřední, scenerie šerá a střízlivá, děj co možná jednoduchý a průhledný, bez zvláštní rafinované napínavosti. A přece nelze upříti, že Rais dovede svým líčením čtenáře hluboce dojmouti a roztklivěti. V čem dlužno hledati ten zdroj mohutné síly emoční, která čtenáře tak účinně rozechvívá? Myslím, že příčina toho záleží právě v té jednoduchosti, prostotě a pravdivosti, jakou spisovatel při svém líčení zachovává, neboť kde pravda, tam také krása. On sice nehýří barvami, nevyhledává slov třpytných a slavnostních, nepíše uměle vysoustruhovaných period, za to vše u něho zní zcela přirozeně a věcně, každý výraz vyjadřuje plně pojem a přiléhá těsně k obsahu. K čemu plýtvati slovy, hromaditi obrazy, když dovede týž dojem vyvolati způsobem jednodušším! Často svou úsečností a stručností dosahuje mnohem většího účinu, než by jej způsobila rozvleklá malba. Jiný stil sotva by tak přiléhal k obsahovému jádru jeho knih, věnovaných prostým venkovským obrazům a venkovským lidem. Jak mistrně dovedl světlo a barvitost, kde toho umění vyžadovalo, uvést i ve shodu se základním tonem vypravovaného příběhu, nejlépe možno poznati ze „Západu“. Teskná, přitlumená krajinomalba souhlasí úplně s líčením posledních dnů stařičkého faráře Kalousa.

O tom, jak umí plasticky a živě kresliti horácké postavy, ty tvrdé součky, ramenaté skrčky, žíhavky, sršně, křemínky, netřeba šířiti slov. Všímá si sice hlavně zevnějška, popisuje tvář, oči, vlasy, kroky, gesta, hlas a jiné zvláštnosti tělesné, často však rázem řeči a vnější charakteristikou dává nám uhodnouti i nastrojení duševní.

Na sociální poměry venkovanů nepohlíží jako pessimista, nýbrž dívá se na ně okem horala, jenž se smířil s drsnou skutečností, která ho obklopuje, a zamiloval si ten kraj chudý a smutný, který pije jeho pot, ale neodměňuje ho náležitě za práci mu věnovanou. Dech tklivého, usměvavého odevzdání se v Boha vane mu z těch dědin a z jejich tichých, zarostlých hřbitovů se železnými kříži a smutnými sochami. Cítíme téměř, jak v srdci plesá a se raduje, když v těch venkovských lidech najde něco všeobecně lidského, čistého, hřejícího. A čtenář bezděky raduje se a usmívá s ním.

K Raisovi pojí se dlouhá řada spisovatelů, kteří kreslí s porozuměním obrázky venkovské. Uvedu aspoň některé. Vlasta Pittnerová oblíbila si okolí Žďárských hor, poznala zvláštní ráz tamního lidu a vyličuje poměry jeho v drobných povídkách. Rázem svého umění podobá se Fr. Stránecké. Přilnula s láskou k venkovskému lidu a zobrazuje hlavně světlé stránky jeho života. „O lidu pro lid“ nadepsala své „Obrázky ze Žďárských hor“ a tím vyslovila také své aspirace spisovatelské.

Gabriela Preissová našla si nový, dosud nepřebraný zdroj látek pro své venkovské črty a obrázky na Slovensku moravském i uherském a v Korutanech. Vyniká jemným talentem pozorovacím, všímá si všech detailův a způsobem plastickým předvádí je čtenářům. Kreslí nejen světlé stránky života, nýbrž i stinné, přece však dívá se na život lidu spíše okem optimistickým a dovede i do poměrů chmurných promítnouti něco jasu ze své vlastní duše. Při vší jednoduchosti uměleckých prostředkův umí vzbuditi silný dojem, čímž velice se podobá Raisovi.

Venkovský lid na Moravě vyniká zvláště svou rázovitostí, a není divu, že četní spisovatelé snažili se v povídkách vystihnouti zvláštní jeho poměry a vlastnosti. Vedle spisovatelů, kteří v duchu sentimentálního lyrismu psali obrázky ze života moravského lidu, jako Ot. Bystřina, Matouš Beňa, Věnceslava Kratochvílová, F. Křen a j., zasluhuje zmínky F. Horenský, jehož „Slovácké obrázky“ obsahují již bez nadsázky skutečné výjevy ze života vesnického. S realistickou věrností kreslil také Jan Herben život lidu moravského, při čemž měl na mysli dílem lid tamní nabádati k pokroku, uvědomění, hrdosti, šetrnosti a střídmosti, dílem ukázati intelligenci, jak lid je zanedbán, jaké zvyky, pověry a neřesti ještě kvetou v lidu na konci XIX. stol.

Znamenitým malířem venkova jest též Methoděj Jahn, jenž zobrazuje se zvláštní zálibou temné a negativní stránky života a odhaluje nepokrytě zlo a bídu, které tísní chudého člověka. Umění jeho vyznačuje se detailní kresbou a jemným zobrazováním stavů duševních. Ruští realisté a V. Mrštík byli patrně jeho učiteli. Drobné jeho črty obsažené v sbírkách „Z temných i světlých cest“ (1894), „Nevzešlo ráno“, temné obrazy z valašské dědiny (1897) a „Zapadlé úhory“ (1900) vzbudily v poslední době oprávněnou pozornost.