O českém románu novodobém/IV.

O českém románu novodobém Jan Hanuš Máchal
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Jan Hanuš Máchal
Zdroj:	MÁCHAL, Jan Hanuš. O českém románu novodobém. Praha : České lidové knihkupectví a antikvariát Josef Springer, 1902. s. 57–81. ] Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Román sociální. — K. Sabina. — G. Pfleger-Moravský. — V. Vlček. — F. Schulz. — S. Podlipská.

Z proslulých románopiscův evropských Walter Scott a George Sandová měli nejrozhodnější vliv v rozvoj českého románu. Vedle nich působil pronikavěji také příklad spisovatelů „Mladého Německa“. Mladé Německo bylo dítkem revolučních ideí, jež zvláště od r. 1830 šířily se z Francie a otřásaly politickými i sociálními poměry v Evropě. Francouzská revoluce, učení francouzských socialistů, Byron, George Sandová a sociální romány francouzské i anglické způsobily veliký převrat v názorech mladé generace německé, a nový tento duch obrazil se nejzřetelněji v románech přívrženců Mladého Německa. Otázky politické, sociální, umělecké, emancipační, náboženské i filosofické horlivě byly v románech tohoto druhu přetřásány a vykládány. V tom se jeví právě pokrok vzhledem k románu staršímu, tím vnesen nový cenný živel v obor románu, neboť románopisec byl nucen všímati si skutečného života, jeho poměrův i projevů, musil přiblížiti se životu a vnořiti se i do nejspodnějších jeho vrstev. Ovšem nebylo to hned hlubší a pronikavější prohloubení života skutečného, přestávalo se větším dílem jen na povrchním jeho pozorování, přece však to byl pokrok a první náběh k reálnému pojímání skutečnosti, k němuž se konečně po těchto počátcích šťastně dospělo. Také ohledně formy románu stala se změna; forma románu se totiž uvolnila, jednotný proud vypravování rozlil se často po řadě listův, aforismů, refleksí, denníkův a zápisek.

U nás nejtypičtějším přívržencem ideí hlásaných Mladým Německem byl Karel Sabina (1813—1877), přední tvůrce politicko-sociálního románu v literatuře naší. Jméno jeho má sice u nás řezavý zvuk, neboť Sabina sám je zostudil, když se stal z radikála a revolucionáře tajným policejním konfidentem, ale to nás neoprávňuje odsuzovati jeho literární činnost, která byla záslužná a mnohostranná. S literárně historického stanoviska jest Sabina zjev velmi zajímavý; literární vědomosti jeho byly obsáhlé, ducha byl ostrého a vnímavého, jak svědčí četné jeho úvahy a kritiky o současných zjevech literárních. Od něho pocházejí mimo jiné také první závažnější přehledy o vývoji literatury románové cizí i domácí. Pozoruhodná jest jeho studie „Slovo o románu vůbec a českém zvláště“ (Lumír 1858). Partie týkající se románů cizokrajných zakládají se sice také na pomůckách cizích, za to výklady o románu slovanském jsou plodem vlastních jeho studii odborných. Samostatně koncipován jest článek jeho „Novellistika a romanopisectví české doby novější“ (Krit. příloha k Nár. Listům 1864).

Sabina podléhal na počátku své spisovatelské činnosti úplně kouzelnému vlivu ducha Máchova, s kterým přátelsky obcoval, a který si ho vyvolil za svého důvěrníka. Nadáním svým se mu ovšem nemohl rovnati, a plody jeho, jež za působení byronismu Máchova skládal, zůstávají daleko za svým vzorem.

Po několika drobných pokusech v oboru povídkovém Sabina složil na počátku let čtyřicátých velký román šestidílný „Husité“ který měl zvláštní osudy. Censura jej pětkrát zamítla, ač Sabina po každé jej přepracoval, až konečně rozdrobil celek na několik povídek, z nichž část vyšla r. 1844 s názvem „Obrazy ze XIV. a XV. věku“. Spisovatel chtěl v těchto obrazích a v dalších, jež mínil ještě vydati, vyložiti nenáhlý vznik velikých bouří husitských, průběh jejich i s krvavými následky, jež měly v zápětí. Hodlal v nich zobraziti spory stavův, učencův a lidu obecného, boje Čechů s cizozemci, tajné i veřejné podkopávání míru a svornosti, nesnášelivost jedněch s druhými, zisk a konečně nevázané náruživosti, které se rozmohly na půdě naší vlasti a byly příčinou velikého následku krvavého. Tanul mu tedy na mysli velkolepý plán k prosaické epopeji, oslavující nejvýznamnější dobu v historii české. Ale vydané obrazy, jichž hlavním rekem jest kat krále Václava IV., neodpovídají ani přibližně pojatému plánu; jest to zkrátka nepodařený román krvavý. Nepodařený proto, že všechny ty četné romány o katech a katových pacholcích, jimiž se krvavá literatura románová vyznačuje, pohybují se ve sférách katům přiměřených, kdežto Sabina vykázal jim místo poblíže trůnu královského. Ráz celé jeho skladby nasvědčuje tomu, že hlavním podnětem k složení románu „Kat krále Václava“ a povídek s ním souvislých“ byl mu Máchův nedokončený román „Kat“. Co přítel jeho Mácha neprovedl, nýbrž toliko v několika fragmentech svým plastickým způsobem načrtnul, to chtěl Sabina provésti, ale ducha Máchova se mu nedostávalo. Ta imposantní postava kata, jíž Mácha jen zlomkovitě, ale s plnou životností utajených náruživostí a tužeb zobrazil, opojila také Sabinu, pod rukou jeho rozplizla se však v obraz strojeného reka byronského, jenž z malicherných příčin lidmi opovrhuje a jako na odiv v krvi lidské se brodí.

Z ostatních prací, které Sabina na počátku své spisovatelské dráhy napsal, největší obliby došla novella „Hrobník“, prozrazující zřetelně vliv genia Máchova. Jako pokus zobraziti silné a mohutné vášně, odhaliti neutěšené poměry společenské jest však pozoruhodná. Světobol, pessimistická nálada spisovatelova projevuje se též ve většině drobných črt jeho v sbírce „Povídky, pověsti, obrazy a novelly“.

R. 1847 vyšel Sabinův obrázek ze života venkovského „Vesničané“, který se již povznáší nad počáteční jeho skladby. Zvláštní jest stanovisko, jež spisovatel k látkám vesnickým zaujal. Můžeme je nejlépe charakterisovati vlastními jeho slovy, která pronesl o obrazích z venkovského života v povídce „Ervín“, kdež praví: „Nikoliv, ty doby více nejsou, kdež obrazy venkovského života látkami bývaly nadpoetických selanek a předmětem žádostí přecitlivých lidí. Vímeť již, mnoho-li pravdy do sebe mají vše ony báje o přirozeném rozumu, mírném jednání, neporušené mravnosti, vlídnosti a nevinnosti rybáků, skotáků, lovců atd., aniž se více v arkadický život jejich důvěřujeme.“ Sabinovi „Vesničané“ jsou prvním pokusem o naturalistickou povídku venkovskou asi v tom genru, jak ji nyní s velikým uměním vzdělává Šlejhar.

Obsáhlejší romány Sabina začal vydávati teprve po svém propuštění z pevnosti Olomoucké r. 1857, kde byl vězněn pro svou politickou činnost. Zajímavé jsou jeho theoretické zásady o románu vůbec. „Román jest věrné zrcadlo vnějšího i duševního života, pročež celou ústrojností svou jest obrazem sociálních poměrů času, v němž děj se koná; on přímo na to poukazuje, kterak dějiny, v něm obsažené, buď výsledky jsou svobodné vůle lidské, buď svědky odvislosti její od okolností a vášní… Minulý román hledal veškeren půvab v pestré rozmanitosti výjevu, román našich dnů se zakládá na pravdě života… Neodpovídá-li na žádnou životní otázku, je-li nepatrným bezdušným vypravováním nepatrných událostí, tu ovšem jen málo kterého čtenáře zajme a nižádným snad nepohne.“ Ze slov těchto mohlo by se usuzovati, že Sabina měl na mysli román realistický, který věrně zobrazuje pravdu života, nesmíme však realism, jehož Sabina po románu požaduje, stotožňovati ještě s realismem moderním. Jak on realismu v románu rozuměl, poznáváme z těchto slov: „Realismus, pokud o něm v románu se mluví, nečelí jinam, nežli aby se románopisec půdy života nespouštěl, a byť i duch jeho jakkoliv do ideálních výšin zalétal, staniž se to v souměru se základy opravdivé jsoucnosti.“ Theorie jeho směřuje spíše k jakémusi smíšení realismu a idealismu, neboť podle jeho slov „pouhý realismus by právě, jako ondy v romantice pouhý idealismus, přímo zase na rozpadnutí hlavních živlů jsoucnosti čelil, a jakož tam opravdivost ve vidinách se ztrácela, nepravdivě se jevila, takž by zde myšlenka v hmotě utonula a vzlet duchu nemožný se stával“. Této theorii odpovídá také ráz jeho románů.

Romány Sabinovy „Blouznění“ (1857) a „Hedvika“ (1858) jsou v podstatě své historiemi lásky; spisovatel illustroval v nich rozmanité názory o významu lásky v životě lidském a vylíčil nestejné projevy její u rozličných povah. Německé romány hraběnky Hahn-Hahnové a Fanny Lewaldové zanechaly v nich znatelné stopy.

Základní myšlenka oblíbeného románu „Jen tři léta!“ (1860) obsažena je v těchto slovech: „Proč medle jen mrzáci duchem mají býti na světě šťastni? Proč jen těm každý nadhání? Proč jen sobíkům svět přeje a sobectví podporuje? — To snad proto, že celý sám už pokažen! Ano, pokažen, podežrán jest ze základu, a svrchovaný už čas, aby na jeho vyléčení se pomýšlelo!“ Spisovatel vyličuje pak v románu svém, jak sobeckost dovede rafinovaným způsobem domoci se úspěchu, a šlechetnost s nesčíslnými překážkami musí zápasiti. Mladý, dovedný, ale chudý řemeslník zamiloval si upřímně šlechetnou dceru marnivého sedláka Kopala, a když tento odkazuje na jeho chudobu, nechtěl mu ji za ženu dáti, vyžádal si snaživý mladík lhůtu „tří let“, v nichž hodlal silou svého ducha tak se vzdělati, aby mohl milence své pohodlné živobytí jako manžel zabezpečiti. Jen tři léta — a jaké tu změny! Sobečtí a nešlechetní lidé nejen způsobili, že milenka jeho byla přinucena podati ruku zhýralému a spustlému člověku, jenž skončil v káznici, tíž sobečtí úkladníci přivedli také bohatého a marnivého sedláka Kopala úplně na mizinu. Spisovatel předvádí průběhem děje řadu charakterů šlechetných i zvrhlých a vyličuje obratně konflikty, v nichž se ociťují. Hlavní pásmo děje propleteno je hojně vlasteneckými a humanitními idejemi. Při vší náladě pessimistické, která vane vypravováním, spisovatel nepozbývá důvěry ve vítězství ctnosti a spravedlnosti.

Na podkladě mnohem širším zbudován je čtyřdílný román „Na poušti“ (1863), jejž Sabina začal psáti ve vězení. Původní název jeho byl „Synové světla“. Kdo byli tito synové světla? Byli to členové tajného spolku českých Obručníků, který povstal obnovením staršího bratrstva Masonův a svobodných zedníků. Za úkol životní vytknuli si práci posvátnou, osvětlení národa českého. Heslem jejich bylo: Světlo a láska! Duší a velmistrem tohoto spolku byl Prokop Vltavský, jenž hleděl bratrstvo bývalých českých Obručníkův obnoviti na základě zásad humanitních a ryze křesťanských. Pravda čili světlo, moudrost a láska jsou prostředky, jimiž podle jeho názoru možno napraviti zbloudilé lidstvo a obroditi zvrhlou společnost. Všecko naše vědění, všecka naše moudrost, nemá-li býti marná, musí vedle jeho učení splynouti v jediné křesťanské zásadě: milujte se vespolek! „Kdyby lásky nebylo, nebylo by žádné lidskosti, žádného milosrdenství, žádného práva, žádného míru na světě. Celý život byl byl bojem všech proti všem.“ Hlasatel těchto humanitních zásad, Prokop Vltavský, stal se však nepohodlným pro strážce veřejné bezpečnosti, proto prohlášen byl za šílence a zavřen do blázince…

Sabina vykládaje humanitní ideál měl příležitost dotýkati se rozmanitých poměrů sociálních své doby. Veřejné poměry naše v době reakce vyličuje barvami temnými: „Duch byl upoután; všechen duch, i politický i umělecký, i vědecký i společenský; v novinách nebylo než blbých úvah o všelikém komediantství, jež požívalo nejvyšší protekcí za to, že jako magnet na se táhlo pozornost veřejnou, odvracujíc ji od věcí podstatnějších a důležitějších… Šosáctví se rozložilo po všech kruzích národu, blbé náhledy nabyly vrchu, hloupost se usazovala na přední místa, zotročilost se zobecnila v zemi naší. Nebylo možná, aby umění a písemnictví se vysoko povzneslo z bahna, a vznikl-li kdes jakýs talent, tu se vlastenecké ruce hotovily k jeho udušení a tiskly ho do močálu, aby nerušil národní mír a v šosácký ten poklid jakous znepokojující myšlenku nevnesl.“ „Největší pohroma“ — píše Alf Bert vzhledem k národu českému — „jež nešťastný a zanedbaný v sobě národ potkati může, jest ona, když lid se do hniloby své vpraví a spokojeně snáší bídu svou. Spokojenost šťastných jest blahoslavenství, ale kdo s hadry spokojen, už ani nebaží, aby lepšího se dopídil oděvu, kdo v špíně si hoví a v otroctví ducha si libuje, ten klesá na hmotu bez vůle a bez svobodné, člověka důstojné myšlenky…“ Takovým způsobem podrobuje Sabina nejrozmanitější poměry společenské, umělecké, literární, řemeslnické a dělnické ostré a mnohdy i podrážděné kritice. Zároveň horlí stále po opravách v duchu humanity a bratrské lásky.

Není nesnadno dokázati, že Sabinův román „Na poušti“ či „Synové světla“ povstal za vlivu Gutzkowova proslulého románu „Die Ritter vom Geist“ (1850—1). Tajný spolek domáhá se tu také ideálu humanitního. V obou románech rozvinuje se celé pletivo rodinných příhod a událostí, nejrozmanitější vrstvy společenské: šlechta, učenci, umělci, rolníci, řemeslníci a dělníci jsou v nich zobrazeny. Oba romány mají tutéž formální zvláštnost; ne po sobě, ale vedle sebe řadí se jednotlivé složky děje. Původcem románu „Nebeneinander“ byl právě K. Gutzkow; Sabinovi byl vzorem.

K nejlepším skladbám Sabinovým patří obrázky nadepsané „Oživené hroby“ (1870). Jest to práce dosti realistická, v níž spisovatel vylíčil své dojmy, jichž zažil při svém uvěznění na pevnosti Olomoucké. V temném a těsném vězení setkali se tu nadšení horlitelé pro svobodu politickou z rozmanitých zemí rakouských; byl tu zádumčivý Sláv, opatrný a důmyslný Maďar Hon a tři ohniví Italové. K nim přibyl konečně Němec Schauberk, který jen pro svou chvástavost sem se dostal jako politický provinilec a po dobu uvěznění svého byl komickým živlem v kruhu svých společníků. Volba látky k těmto obrázkům byla zajisté vhodná a originální. „Žalář, praví Sabina, toť zvláštní svět pro sebe, uzavřený a tajuplný. Co vězeň v něm prožije v skutku, pak myšlenkami, city a obrazivostí, to se písmem posud ani částečně neobjevilo ostatnímu světu. Kdyby každý poněkud vzdělaný vězeň vésti mohl a vedl svůj denník, v němž by všecko uvedl, co duchem a smysly prožil, byla by to zajímavá škola pro dušezpytce.“ Známo je, jak Dostojevskij ve svých nedostižných „Zápiskách z mrtvého domu“ tohoto předmětu využil. Sabina správně uznamenal, že vězňové v žaláři prožívají vzrušený život duševní. „Jako červ rakev, tak člověk uvězněný svou mysl vyhlodává. Stává se též někdy, že jest na čas samoten. Tu pracuje duch, a bylo by úžasné pozorovati, jak se namáhá. Či to není hrozné, vždy a vždy jen v hloubku svých vlastních myšlenek sestupovati, a neustále se jen týmiž probírati?“ Sabina dotýká se sice také tohoto rozvlněného a pohnutlivého života vnitřního, ale podstatná část jeho vypravování vztahuje se přece jen na vnější změny a zjevy, jimiž jednotvárnost a lenivost života vězeňského byla přerušována. Na hlubší psychologickou analysu síla jeho nestačovala. Vypravování vnějších příhod v žaláři jest vskutku živé a dojímavé, rovněž tak zdařilá je charakteristika uvězněných i strážců jejich.

Jako v románu „Na poušti“ tak i zde Sabina podrobuje věci české ostré a bezohledné kritice. Něco pravdy jest v těchto výčitkách přece, ač netýkají se národa jako celku, nýbrž jen jednotlivců. Vlach Forti shledav se v žaláři s Čechem, ustrnul se nad tím, že také Čech zavřen je pro svobodu, neboť on dosud znal Čechy s jiné stránky. „Můj auditor v Miláně, podotýká Forti, byl také Čech, un carogno! Můj profós také, un cane. Celý vojenský soud samí Čechové, brutta gente. Všichni naši policajti z Čech. Tutti diaboli. Ani jsem nevěděl, že mohou býti též Čechové zavřeni. Jsou u vás také demokrati? Či jste vy jediný?“ Čechům se však ve vězení nejhůře dařilo; sám profós vypravuje Maďarovi: „Nejtišší a nejskromnější všech arestantů jsou Čechové. Nemají chudáci peněz a tudíž i kuráže. Jsouce nuceni se držeti vězních instrukcí, drží se jich. Jeden neustále počítá křídou na stole, druhý čte gramatiky a slovníky, třetí pořáde píše noty roubíkem na křidlicovou tabulku a ostatní pijou pivo a prospávají dny i noci.“ Při tom měli nejmenší naději na amnestii, jak dobře doktor Schauberk rozpoznal, řka: „Vy Italiané ovšem půjdete nejdříve, ale ostatní si tu ještě posedí. — A víte, kteří tu as nejdéle ostanou? Čechové. Ti nemají za sebou ani silnou a agitující emigraci, ani rozmrzelé honvedy, ani Piemont ani Garibaldiho. Svět o nich neví, vláda jich nenávidí, Vídeňáci se jim smějou a vlastní jejich krajané jsou buď teprv na počátcích poznání aneb — za nic nestojí. Jejich panstvo je většinou daremné a jejich političtí vůdcové jsou egoisté. Nemají nikoho za sebou, než několik chudých přátel…“

Poslední svůj obsáhlý román „Morana čili: Svět a jeho nicoty“ (1874) Sabina vydal s pseudonymem Arian Želinský. Román tento odpovídá úplně náladě jeho mysli, v kterou upadl, když byl usvědčen jako policejní důvěrník a ze společnosti české vyobcován. Zapomněl na svůj humanitní ideál, který tak důrazně svým krajanům doporučoval jako zázračný prostředek k mravnímu obrození, a upadl v čirý pessimism. Tento svět viděl se mu býti světem nejhorším, a život lidský toliko přechodem z nicoty jedné do druhé a to přechodem velmi trapným, v němž obstojí jenom ten, kdo jím opovrhuje. Tlumočníkem pessimistických názorů jeho jest přední osoba románu Jan Karmel, potomek rytířů Řičanských z Řičan, jehož názory vrcholí v těchto slovech: „Tvrdím přímo, že všecko je nic a jenom zlo ovládá nejhorším tímto světem, kde lež, klam a barbarství pod štítem obecného mínění, jakožto cnost se velebí a nejobětavější srdce a hlavy na špalku zlomyslů lidských se utloukají. Ale z čeho vycházím, na tom nepřestávám a tvrdím dále, že úlohou každého člověka jest, aby z nicoty této si učinil něco, a v nejhorším tom světě si upravil útulek aspoň částečně snesitelný.“ Jak toto něco má vyhlížeti, vykládá Karmel dále. „Snaženlivému jednotlivci nezbývá ve vřavě světa nic jiného, než aby, vyhýbaje se stykům s barbary, skromné si upravil hnízdo v nějakém zátiší a obcházeje massy, plody práce své sděloval jednotlivcům myslí mu příbuzným, s nimiž se na postranní a tiché dráze života potká.“

Tuším, že na rozvoj životního názoru, jejž Sabina v „Moraně“ propaguje, měli vliv někteří románopisci ruští, zvláště Černyševskij románem „Co dělati“, neboť positivní část učení Karmelova o tom, jak si má rozumný člověk v tomto nejhorším světě upraviti život, shoduje se nápadně s míněním Černyševského, že „noví lidé“ mají se zříci tak zvaných předsudkův užívati života, aby byli šťastni, mají se spojiti v přátelský spolek, odloučiti se od okolí, od neosvícených filisterův a podati lidu vzory pravého a rozumného štěstí.

Význačnou vadou všech románových skladeb Sabinových jest nedostatek jednotného názoru životního. Sabina jsa povahy měkké a mělké, byl přístupen všem možným vlivům, těkal princip od principu a nikde nedocházel konce. Arbes jmenuje to subjektivností, nazval bych to spíše nedůsledností a neustáleností. Brzy byronism Máchův, brzy revoluční ideje Mladého Německa, brzy humanitní ideál Gutzkowa a zase pessimism Černyševského působily v jeho názory. Také v ohledu uměleckém možno románům Sabinovým vytýkati mnohé nedostatky, zaviněné povrchností a nepropracovaností. Ale patří mu zásluha, že příkladem jeho ustálil se a zdomácněl v literatuře naší román sociální, který od jeho vrstevníků dále byl vzděláván a znenáhla k vyšší dokonalosti dospěl.

K nadšeným stoupencům Byrona, k velebitelům slovanských básníků romantických a k odchovancům revoluční epochy r. 1848 patří Gustav Pfleger-Moravský (1833—1875), spisovatel velmi plodný, ač chatrné zdraví bránilo mu intensivněji pracovati. On psal básně lyrické, epické a dramata, ale nejvýznamnější jsou jeho romány. Po první delší povídce „Dvojí věno“ (1857), bezvýznamné historii lásky, následoval román „Dva umělci“ (1858), psaný pérem svižným a zachycujícím dosti věrně zjevy životní. Vlastní význam Pflegrův v románopisectví našem zakládá se však na následujících třech románech: „Ztracený život“, „Z malého světa“ a „Paní fabrikantová“.

V Ztraceném životě (1862) předvádí básník před oči čtenáře živý obraz tuhé reakce, kvetoucího byrokratismu, hnusného odrodilství a tuposti politické, které zavládly v Čechách po zábřesku svobody r. 1848. Čím vzletnější byly sny mladé generace o jitřence svobody, která se ukázala jako bludička vycházející nad vlastí naší, tím krutější byla pouta poroby, která sevřela a dusila veškeré projevy života veřejného. Dosavadní hajitelé svobody se rozptýlili; ti nejslabší stali se brzy slepým nástrojem reakce, a silní rozdělili se ve dvě skupiny: jedni chtěli násilím vybojovati si svobodu, vyhledávajíce spojení se spiklenci jiných národů, druzí rozvážlivější chtěli znenáhla a postupně dojiti téhož cíle. Zástupcem prvních jest hrdina románu Olšovský, k skupině druhé patří přítel jeho Lesnický.

Bouřlivý rok 1848 zastihnul Olšovského na universitě, a mocný ruch tehdejšího našeho života politického dotknul se ho vší silou. Vyznamenával se brzy mezi svými soudruhy obzvláštní oddaností věci národní a nevídaným plamenem vroucího citu pro vlast a svobodu. Netrvaly dlouho ty krásné sny o dobyté svobodě a o probuzeném citu národním. Olšovský zoufalým zrakem díval se za plány, ježto nedospěvše k vyvedení a uskutečnění již se shroutily jako velké budovy stavěné bez pevných základů…

Dokončiv studia, přijal místo vychovatele u hraběte Rovnického a vymohl na hraběti, že dovolil, aby syn jeho směl býti vychován směrem poněkud odchylným od zastaralých tradic šlechtických. Olšovský zjednal si sice úctu hraběcí rodiny, ale spokojen nebyl. Život, jaký vedla šlechta, se mu hnusil. „Ti lidé zde, psal příteli svému Lesnickému, milují život svůj toliko proto, že užívají jím světských radostí. Aby tohoto života použili k vyšším účelům, podporováni jsouce jměním a stkvělými prostředky k dosažení krásného cíle, o tom nemají podechu! Tu si myslím, jak bych všecko já si upravil, kdybych vládnul vydatnými prostředky. Tvořím si celý ráj a představuji si, jak bych se stal středem velikých podniků, čelících k ušlechtění krajanů mých; jak bych těmito prostředky přitáhnul v obor svého působení výtečné síly mohutných duchů, kteří by se ve spolku se mnou zasazovali všemožně o dosažení všeobecně vytknutého cíle. Vidím, jak podporuji umění a vědy, jak podporou touto budím dřímající, nové, ještě nepoznané síly, jak je svými hmotnými prostředky vedu ve chrám dokonalosti, kde z prvních pokusů začátečnických vytvořují díla mistrovská…“

Tento mladý blouznílek setkal se na zámku Rovnickém s italským hrabětem Parym a byl jím zasvěcen do tajného spolku revolučního, jehož účelem bylo dobýti uhněteným národům svobody. Olšovskému byla přidělena úloha podávati tajnému výboru do Frankfurtu zprávy o smýšlení šlechty a českého lidu. Opustiv své místo na zámku Rovnickém, odebéře se do kraje a zkoumá smýšlení lidu. Výsledky pozorování toho nejsou pro něj nikterak utěšené. Na otázku, zda-li by venkované neměli chuti opříti se svým utiskovatelům, dostává tuto odpověď: „I ty můj bože! Kam to myslíte? To teď nejde! A já říkám: Jen pokoj! To k ničemu nevede! Toto! Aby nám sem poslali na exekuci setninu vojáků! To by stálo za to! To ono se vám to pánům z města snadno řekne! Ale my, co máme chalupu a nějaké to pole, my na to jinak koukáme!“ Olšovský nepochodí se svým posláním ani u přítele Lesnického, když ho přemlouvá, aby se také přidal k italskému spolku svobody všech národů. Lesnický mu odpovídá takto: „Já nevidím za nynějších poměrů politických k tomu pravou chvíli a neshledávám žádného prospěchu pro naši věc národní v prostředcích takových… Život veškerenstva je veliký, krásný zjev nevyzpytatelné přírody; v přírodě se loučí jeden stupeň od druhého, nikde není žádného skoku, vše se vyvinuje organicky, jedno za druhým — a tak to musí býti i v životě lidské společnosti, v životě jednotlivých národů.“

Olšovský svým jednáním v městě i na venkově neopatrně vzbudí pozornost bdělých strážců veřejného pokoje, musí utéci z Čech a dostane se mu od tajného sboru rozkazu, aby se odebral do Neapole a spolupůsobil tam při povstání. Plán spiklenců se však nepodařil, a Olšovský otrávil se ve vězení. Ztracený život!

Ač spisovatel velmi pečlivě vykreslil postavu reka svého Olšovského, v jehož nitro vložil část své duše, své mladistvé sny a tužby, svou nadšenou lásku k svobodě a volnosti, přece je patrno, že sympatisuje více s praktickým a prozíravým Lesnickým. Lesnický je postava zcela pravdivá a programm jeho, obsažený v dopise Olšovskému, staví jej mravně vysoko nad tohoto: „Já budu pěstovati půdu, píše Lesnický, nad níž mě dobrá náhoda učinila pánem, budu prospívati sousedům vědomostmi, jichž chci nabýti v oboru hospodářství, budu hledět vzdělávat jejich půdu, rozšiřovat jejich zkušenosti novými nálezy a novými myšlenkami. Vymoženostmi ruchu průmyslového budu hledět přispívati k jejich blahobytu, budu je vybízet ke čtení a k vzdělávání sebe samých a jejich dětí. — Veškerá naše činnost musí se nyní obrátit na venek — tam je zárodek naší budoucnosti…“

Kdežto Lesnický kreslen je podle skutečnosti, jest Olšovský postava románová, na jejíž vytvoření měl nemalý vliv hrdina románu „Problematische Naturen“ německého románopisce Spielhagena, jehož skladba v Pflegrovi asi rozkřesala ideu napsati „Ztracený život“.

V „Ztraceném životě“ jest ještě mnoho dobrodružné romantiky, strojených a na effekt vypočtených situací, mnoho fantastického blouznění. Ideou i tendencí daleko větší význam má Pflegrův sociální román „Z malého světa“ (1863), první náš román ze života dělnického, psaný i s odbornou znalostí toho života i s láskou k chudým dělníkům fabrickým. — Pfleger navštívil za účelem instruktivním několik závodů fabrických, mezi nimi zvláště Příbramovu velikolepou fabriku na kartouny na Smíchově. Dotazoval se dělníků na jejich poměry a slyšel nemálo stesků na život, který vedou ubozí dělníci fabričtí. „S citem k nepopsání, vypravuje spisovatel, opustil jsem v průvodu svého přítele dusné, všelikými výpary až omamující pracovny, a bledé, chorobné tváře dělníků tanuly mně na mysli. Což divu, že předmětem rozmluvy s přítelem mým byl způsob života ubohých těch pariů ve společnosti lidské.“ Přítel jeho, Rudolf Volf, upozornil ho, jaká to vděčná látka k románu z českého života, neboť dělníci byli s malými výjimkami samí Čechové. Pfleger nepřestal o látce této přemýšleti, proběhl nejednu dílnu, smluvil se s nejedním dělníkem, konal pokud možná zevrubné studie, aby se co nejdůkladněji seznámil se svým předmětem, a výsledkem toho všeho byl román „Z malého světa“.

Reálním podkladem jeho jsou známé nepokoje dělnické r. 1845, které vznikly pro hromadné propouštění tiskařů v továrnách na kartouny, když zavedeny byly místo ruční práce stroje. „Bouřlivé výstupy tyto, vypravuje spisovatel, vyvolaly všeobecné hnutí po celých Čechách; bylo to, jakoby po dlouhém mrtvém klidu najednou osvítil první blesk zachmuřený obzor budoucích událostí. Upomínky na ony výstupy nezahynuly v mysli rozčileného obecenstva. Jako troud, do něhož padla jiskra, doutnalo jakési zimničné rozechvění útrobami rozrušené Prahy, až několik let později vybuchlo způsobem krvavějším. Rok 1845 byl jaksi předchůdcem červnových událostí…“

Dějovou osnovu románu Pflegrova tvoří osudy dvou mladých lidí, Čecha a Němce, kteří stejně chudí a nuzní vyhledali Prahu, aby tam zkusili svého štěstí! Václav Procházka, chovanec chudého tkalce z pohorské vsi u Turnova, opustil svůj domov, kdež od malička za mizerný peníz pracoval v brusírně na granáty. Prsty měl od samého broušení znetvořeny a tělo od stálého sedění zakrnělé! Nemoha déle snášeti úsměšky a nadávky, jichž se mu od dětí městských dostávalo, chtěl v Praze najíti zaměstnání svým schopnostem přiměřené. Ale záplatovaný oděv a neúhledný zevnějšek byly jeho neštěstím. Syn „české luzy“, jak se naň v poněmčilé Praze pohlíželo, darmo sháněl se po práci, darmo volal po výdělku, všudy odháněli ho jako lumpa a flamendra. Zakusil neskonalých útrap. „Já to všecko prodělal; já nic neměl do huby, já jsem spal za deště a zimy na ulici, já neměl čím bych zakryl svou nahotu, a za to jsem klnul celému světu; já bych byl zapálil celou Prahu, to proklaté hnízdo ještě větší bídy a nouze, než jsem měl doma v horách…“

Trvalo to dlouho, nežli se uchytil a stal se tiskařem v Lechmanově továrně na kartouny v Karlině. Od té doby život jeho se poněkud zjasnil. Družka jeho, s níž se sdílel o chudou domácnost, obdařila ho dítětem, a v otcovském srdci mladého dělníka vzňala se nesmírná láska k tomu ubohému červu, který se stal předmětem jeho něžné péče. Svou pílí, obratností a dovedností zjednal si přední místo v továrně a požíval přízně nejen představených, nýbrž i svých soudruhů, kteří naň pohlíželi jako na svého vůdce a zastánce. Procházka ujal se nejednou svých soudruhů, postavil se sebevědomě na odpor, když továrník chtěl nesvědomitě jich využitkovati; on snažil se vzbuditi v opovržených dělnících cit lidské důstojnosti, poučoval je slovem i skutkem, neboť pochopil, že poctivá srdce, čisté duše žijí v těch hadrech a špinavých tvářích, ale vzdělanost, osvěta, duch, že jim schází…

Když zavedením strojův hrozila dělníkům hmotná bída, Procházka postavil se v jejich čelo a vyjednával s továrníkem, aby jim dal práci a nenechal je zhynouti hladem; jeho intervence byla však marná. Když pak roztrpčení dělníci se shlukli a vnikli do továrny, snažil se odvrátiti je od plenění cizího majetku, ale stal se sám obětí vzbouření, dostav se pod podstavec stroje, na který se byl postavil, vybízeje soudruhy své ke klidu.

Parallelně s osudy dělníka Procházky vylíčen je příběh Roberta Hüttera, který z Němec zároveň s Procházkou do Prahy přišel a nemaje krejcaru v kapse, polovici jmění — několik měďáčků — od Procházky se vypůjčil, ale neoplatil. Několik nepoctivě vyzískaných grošů stalo se základem dalších jeho spekulací peněžných. Jednak svou drzostí, jednak i kupeckou rafinovaností naklonil si naivního kupce pražského Wondraschka a po krátké době stal se chotěm jeho dcery a společníkem obchodu, který povznesl k znamenité výši. Z obchodníka byl brzy továrník a majitel fabriky Lechmanovy, v níž také Procházka pracoval. Hledě své bohatství co nejvíce rozmnožiti, vykořisťoval nemilosrdně práci rukou dělnických a svou hříšnou hrabivostí zavinil sám dělnickou bouři, při níž přišel o svůj majetek, který tak bezohledně hromadil. Nad troskami jeho jmění a nad rakví Procházkovou syn Hütterův a dcera Procházkova podali si ruce k svazku manželskému, aby usmířena byla spáchaná křivda.

Pflegrovi patří zásluha, že u nás první podal živý obraz dělnického života a vylíčil nepokrytě všecku tu společenskou i mravní bídu, v níž vinou nelidských vykořisťovatelů, větším dílem cizí národnosti, dlouho se brodil dělný náš lid. Srdce se čtenáři svírá, když čte popis dusných a přeplněných bytů dělnických v bývalém klášteře sv. Anežky na Františku. V každé ze špinavých světnic, sotva pět sáhů dlouhých a půl třetího sáhu širokých, tísnilo se několik rodin i s dětmi, „aby vyspalo se z lopocení vezdejšího života, aby proklínalo život tento a jeho bídu, aby z duševního otupení v hnusné rozkoši tělesné se válelo, aby hladovělo a aby si někdy vzpomnělo na okruh nebeský a na toho, jenž se dívá neviděn na tu jejich bídu zoufalou, srdce sžírající…“ A což ty nelidské výjevy ve fabrice, když nemocným a téměř umírajícím dělníkům strhováno ze mzdy, nebo když tělesně vyssátí pracovníci vyhazováni bez milosti na ulici. A nejen hmotně hynul tu náš lid, nýbrž i mravně, a nebylo nikoho, kdo by mu podal pomocné ruky. Což divu, že ze zoufalství sáhl ku svépomoci.

Spisovatel věrným zobrazením křivd, jež společnost na dělnictvu páchala neb aspoň páchati dovolovala, snažil se buditi soucit s tímto opovrženým davem a pracovati k jeho povznesení. V představiteli dělnictva, Václ. Procházkovi, vylíčil zároveň, jak mnoho mravní síly, sebezapření a ušlechtilého citu pod hrubým zevnějškem se skrývá. Procházkova vroucí, téměř chorobná láska k dítěti, péče o jeho tělesné i mravní dobro, pocta, které se jeho návodem dostalo zemřelému soudruhu Váchovi, cit lidské důstojnosti vzbuzený tímto solidárním vystoupením dělníků při pohřbu Váchově, snaha zachrániti při demonstraci proti továrníkům čest dělnictva — to vše patří k nejsvětlejším stránkám knihy Pflegrovy.

Při vší realnosti líčení poměrů dělnických Pfleger nezapřel své náklonnosti k romantice. Chtě dodati Procházkovi větší zajímavosti a ději více napínavosti, vsunul v děj romantické pásmo o dělníku Strouhalovi a hraběti Arnoštovi, jehož nemanželským synem byl Procházka. Tím docílil sice několik effektních a překvapujících scén, a spojil bouře dělnické s revolučním hnutím intelligence, ale význam jeho románu se tím nezvýšil.

Kniha Pflegrova měla týž osud, jako většina našich lepších děl. Když vyšla, zůstala téměř nepovšimnuta, nač si také spisovatel při druhém vydání trpce stěžuje. Se strany německé byla mu pak učiněna výtka hrubé výstřední tendenčnosti a buřičství, kterou spisovatel rozhodně odmítá slovy: „V knize mé jsou poměry našeho národního života společenského líčeny barvami doby, v níž u nás život tento jinak se takřka nejevil. A že té doby u nás se živlem cizím vedl se boj a že se boj tento vede dosud na život a na smrt zbraní nejkrutší, za to nemůže spisovatel, jenž líčí holou objektivní pravdu. A že v boji, jejž kniha tato líčí, živel cizí byl zároveň panujícím živlu domácímu, za to spisovatel také nemůže.“ Že kniha Pflegrova ťala do živého, že dotkla se palčivé otázky sociální, která také u nás volala po rozřešení, ukázalo se brzy; mohlť sám autor v předmluvě k druhému vydání r. 1871 se zadostučiněním poznamenati: „O oprávněnosti knihy mé svedčí i ta okolnost, že v ní nacházejí se mnohé pravdy společnosti naší prospěšné. Vidím to z toho, že tak mnohé návrhy, jež jsem uváděl na ulehčení bídného stavu třídy pracující, po letech vstupují do života, že otázka, o níž jsem se byl před lety šíře rozepsal, za našich dnů nabývá i u nás vždy mocnějšího významu a že se žene urychleným proudem k svému rozluštění. Uznají-li také kruhy ony, jichžto život plný svízelů a strastí jsem věrně vylíčil, že nikoli v zmaru, nýbrž v tvoření a v práci naše spása, spása lidstva spočívá, pak nabudu tím pevnějšího přesvědčení, že jsem vykonal dílo dobré tendence.“

Poslední román Pflegrův „Paní fabrikantová“ (1867) má sice také sociální pozadí a zobrazuje spořádaný poměr mezi fabrikantem a dělníky, ale vlastním pásmem děje jest romantická láska paní fabrikantové, dříve dělnice v továrně, k hraběti Albertovi. Nešťastná žena a matka uvědomivši si velikost své viny, rozhodne se ukončiti svůj život. Usedne na loďku předstírajíc, že se chce projeti po rybníce; uprostřed proudu převrhne pak sama loďku a utone, aby tak zachránila čest svých dětí i svého manžela před světem, který měl mysliti, že utonula náhodou. — Děj románu, napínavý a psychologicky motivovaný, působí sice dojmem tragickým, ale nepovznáší se nad obvyklé historie lásky.

*

Románu ze života společenského, jehož nejstarší představitelé byli jmenováni, přibývalo znenáhla nových přívrženců. V létech sedmdesátých a osmdesátých velice oblíbeny byly romány Václava Vlčka, zasloužilého redaktora „Osvěty“, který byl od svých vrstevníků nejednou veleben jako náš Dickens nebo Turgeněv.

Vlček vzdělával z počátku se zvláštní zálibou látky historické. První jeho větší román z českých dějin byl „Po půlnoci“ (r. 1863), jehož předmětem byly smutné příběhy z války sedmileté. Po té vyplynula z pilného péra jeho celá řada románův a povídek dějepisných, z nichž zejména „Dalibor“, „Hvězda z Vicemilic“, „Dominika“, „Paní Lichnická“, „Ctibor Hlava“, „Golgota a Tábor“ horlivě byly čteny.

Vlček uměl dějinné události velmi zábavně a poutavě vypravovati, a pracemi svými znovu vzbudil ochablý zájem pro látky historické. — Historie jest v nich ovšem pouze ozdobným rámcem, do něhož spisovatel vkládá výmysly své fantasie. Dobře pověděla nedávno E. Krásnohorská, že Vlček není belletristou — kronikářem klidně seřaďujícím děje pravdivé a doplňujícím je pravdě podobnými v obrazy, zachovávající věrný ráz doby a libující si zvláště v jeho podrobnostech. Podrobnosti archaeologické a z novějších dob národopisné jsou prý mu věcí vedlejší, ale duch doby věcí hlavní. Pohříchu nelze však ducha doby jinak vystihnouti leč detailními studiemi kulturně-historickými, a těch Vlček nepodnikal. Jemu dostačilo, když hlavní událost tvořící jádro jeho vypravování se shodovala se skutečností, podrobnosti přidával volně a směle ze své fantasie. A skutečně ve vymýšlení příhod napínavých a dobrodružných, často až výstředních, které se však nikdy neudály, jest Vlček pravý mistr. Ale touto svou manýrou baviti čtenáře podobá se starším románopiscům našim z doby Tylovy, od nichž se však obratností slohovou příznivě liší.

Vedle obrazů historických psal také záhy drobné povídky ze života, jež jsou roztroušeny po různu v časopisech. Z živého proudění doby současné vzat je děj románu Vlčkova „Vavřínový věnec“ (1872), v němž nakreslil živý obraz veřejných poměrů našich v létech sedmdesátých, kdy zuřily v Čechách tuhé boje politické mezi stranou staročeskou a mladočeskou. Naše poměry politické, umělecké, literární a národohospodářské, stav české žurnalistiky a veřejného života vůbec zrcadlí se v něm dosti pěkně. Na román Vlčkův nesmíme ovšem pohlížeti jako na věrnou kroniku oné pohnutlivé doby, kdy, abych mluvil slovy spisovatelovými, „každá strana vinila druhou ze sobectví, nepoctivosti, zrady — každá volala celý národ za soudce a žádala od celého národa, aby ty, na něž ona žalovala, odsoudil, zatratil, proklel, vyvrhnul, skácel na věky“. V románě jeho báseň a pravda, výmysl a skutečnost svorně se proplétají. Něco podáno věrně, jiné je tendenčně zbarveno.

Umělecky nejvýše stojí obsažný román „Zlato v ohni“, v němž vylíčen pestrý a poutavý obraz společenský na širokém podkladě, vložený v rámec invase pruské r. 1866. Středem tohoto obrazu jsou osudy mladého katolického kněze Čackého, který dosazen byv na nově zřízenou faru ve vsi Bukové, zkouškami a pokušeními čistí se jako zlato v ohni.

Ostatní romány Vlčkovy „Samohrady“, „Setník Halaburd“ a „Černé jezero“ zabývají se vesměs rozmanitými problémy lásky a poměry milostnými. K črtám memoirovým náležejí „Samota“, „Sousedská idylla“, „Budu-li sedlákem“, „V Budečské škole“, „V rodném hnízdě“ a j., v nichž spisovatel vypravuje zajímavé vzpomínky a zkušenosti ze svého života.

Obratnost vypravovatelská, živý smysl pro životní zjevy, napínavost a barvitost jsou všeobecně uznávanými přednostmi románů Vlčkových. Obdivu hodna jest zvláště jeho tvůrčí fantasie, s jakou si vymýšlí situace překvapující a neočekávané, děje spletité a romantické, aby čtenáře upoutal, rozechvěl a dojal. Ušlechtilý idealism a tendence vlastenecká všudy v nich vystupuje v popředí. Romány jeho až na „Zlato v ohni“ jsou v jádře svém napínavými historiemi lásky, konflikty milostné hrají v nich hlavní úlohu, ostatních otázek životních spisovatel jen zběžně se dotýká. I v tak eminentně časovém románě, jako je „Věnec vavřínový“, živel milostný převládá; rek jeho stará se hlavně o zamilované pletky, k ostatním poměrům veřejným, ač stojí uprostřed dvou bitevních šiků, jest dosti passivní. Místo aby i tu vyvinul svou energii, ochabuje, trpí a odlehčuje si pouhými vzdechy, naříkaje na sobeckost světa.

Proto romány Vlčkovy k hlubšímu přemýšlení nenutí, o skutečném životě a jeho potřebách málo poučují, životních otázek neřeší. Čtenář je sice skvělým líčením unesen, napínavým dějem rozechvěn, pestrým kaleidoskopem osob i dějův oslněn, ale zároveň vidí, že svět, který se mu před oči předvádí, není světem skutečným, reálním, nýbrž vymyšleným a vysněným. Čtenáři, jenž hledá v románu zhuštěný obraz života skutečného, jeho tuhých zápasův a konfliktů, romány Vlčkovy při vší své rozmanitosti nepodávají mnoho. Za to, kdo se chce příjemně pobaviti, mysl rozptýliti, na skutečnost zapomenouti, ten rád sáhne po knihách Vlčkových jakožto k lehké, poutavé a zábavné četbě.

Vlčkovi v mnohem ohledu podobá se Ferdinand Schulz. Také on rád sáhal k látkám historickým, ale nedařily se mu, jak ukazují jeho skladby „Doktor Johánek“, „Nymburská rychta“ a „Česká Magdalena“. V povídkách těchto jest vlastně jen základní kostra historická, vše ostatní jest vymyšleno a to větším dílem jen pro effekt. Úmyslně se hromadí scény vzrušující a dobrodružné, výjevy hrůzostrašné, aby čtenář byl dojat a rozechvěn. „Nymburská rychta“ připomíná po obsahu starší rytířsko-loupežnické romány, v nichž vraždy, násilí, ukrutnost, krvelačnost a jiné hrůzné motivy jsou hlavními pružinami děje. „Doktor Johánek“ vzbudil již svou látkou odpor; Schulz přidržel se sice Tomkovy charakteristiky Jana z Pomuku, jejž dal Václav IV. svrhnouti s Karlova mostu do Vltavy, ale nanesl na něho tolik černých barev, že, i když spustíme se zřetele všecky ohledy náboženské a legendární, které se k němu pojí, vidíme obraz jeho zcela tendenčně zbarvený. „Česká Magdalena“ jest pikantní příběh, jak prohnaná koketa a veřejná frejířka dovedla přirozenými i strojenými půvaby upoutat na sebe zpustlého krále polského Kazimíra III. Historické skladby Schulzovy jsou beze všeho ideového jádra, a čtenáři přijali je také velmi chladně. Sám spisovatel to jemně naznačil: „Ale obecenstvo obcházelo kolem nich s menším interesem, než kolem bud s perníkem nebo kolem výkladů krejčovského zboží.“

Mnohem oblíbenější byly povídky a novelly Schulzovy ze života současného. Spisovatel byl delší dobu vychovatelem v domě paní Eleonory hraběnky z Voračických Kounicové a měl příležitost poznati z přímého názoru intimní a rodinný život šlechtický. Tak povstala řada „Šlechtických novell“ Schulzových, k nimž se řadí po obsahu také povídky „Rodinná sláva“ a „Majorátní pán“, jichž předmětem jsou některé zajímavé a rázovité zjevy ze života šlechty. Nejvíce poutaly jeho pozornost úpadkové poměry šlechty, její pustý a bezobsažný život, požitkový hlad a zjevy spustlosti mravní. Některé jeho skladby podobají se satirám bičujícím pustý život této privilegované kasty, na př. Praktická matka, Rodinná sláva a Majorátní pán.

V jiných povídkách Schulz dotýkal se rozmanitých poměrů společenských a rodinných. Poměrem manželským mezi zhýralým mužem a mladou nezkušenou ženou zabýval se v jedné z nejstarších prací „Mladá žena“. Spisovatel horlivě se tu zastává práv ženy a vytýká společnosti, že jich nedbá. „Společnost ještě nedospěla k té vzdělanosti, aby hájila cti ženy proti muži jejímu. A žena zrazená jest žena potupená… Muž vraždí prznitele své ženy, ale sám zrazuje ji bez pomsty! Zastyďme se: naše mravnost jest rovněž chatrná jako spravedlnost naše. Tisíc nás patří na jednu zrazenou ženu a nikdo z nás nemá odvahy, aby muži jejímu do očí pověděl: „Ty jsi lotr!“ Otázce ideálnosti a praktičnosti věnovány jsou zajímavé črty „Rok v Praze“ a „Z kulis života“. V povídce „Dle přírody“ spisovatel rozvinuje myšlenku, že člověk má žíti podle přírody a ne podle umělých úprav a stanov. Delší skladba „Dvorské panstvo“ objasňuje důležitou otázku sociální týkající se působení židovstva na mravní, společenský a národohospodářský rozvoj společnosti křesťanské, zejména lidu pracovního.

Jak Schulz dovedl, když se zbytečně nehonil po vzrušujících dojmech, klidně pozorovati a zachycovati život, o tom svědčí nejlepší jeho práce „Latinská babička“, která zejména v první své části, v níž spisovatel vypravuje své osobní vzpomínky ze studií gymnasijních u piaristů v Mladé Boleslavi, plná je životní pravdy a umělecké názornosti. Poutavými detaily oplývá také novellový trojlístek „V pozdních letech“, v němž zvláště novella „Člen bratrstva“ baví živými výjevy ze staré Prahy.

Řadu drobných črt Schulz označil společným titulem „Mžikové fotografie a figurky“. Napsány byly v době, kdy realism již neodbytně začal bušiti také na brány literatury české. Schulz byl sice nepřítelem realismu a v theorii jej potíral, ale ve skutečnosti mnohému se od něho naučil. Začal bystřeji pozorovati život a odkrýval četné nedostatky jeho. Pro umělecký realism neměl sice pochopení, řemeslná fotografie a realistická kresba byly mu pojmy rovnocenné, proto nedostatek uměleckosti hleděl nahraditi mravokárnou tendencí, kterou nezřídka přehání, jako v črtách „Nevěsta podle mody“, „Vlastenec z roku tohoto“ a j.

„Olšanské povídky“ Schulzovy mohly by svým titulem odstrašiti čtenáře, jenž nerad čte knihy smutné a pochmurné, ale titul jejich klame, nejsou ani smutné ani bolestně rozčilující, spíše humoristické. Olšanský hřbitov jest pouze zevnějším rámcem, do něhož jsou zasazeny, a kdybychom rámec tento změnili, na jejich obsah a cenu nemělo by to vlivu. Poslední práce Schulzova „Moje nebožka“ vyniká detailním zobrazením jednotlivých osob, ale látka sama, zejména v druhé části, kde se vypravuje, jak zchytralá Cilka se svým bratrem přinutila ovdovělého Petra Železného, učiněného dobráka, k sňatku a jak ho potom k smrti utrápila, není nijak nová.

V koncepci svých prací Schulz řídil se staršími vzory sensačních románů, které oplývají effektními obraty a vzrušujícími scénami. V stilisaci však znamenáme u něho pokusy vymaniti se z manýry pouze popisné a zevnější, a všímati si pečlivěji vnitřních, duševních pohnutek zevnějších dějů; zvláště v pozdějších pracích spisovatel dával si záležeti také na duševní malbě svých postav, ale právě tím, že se nedovedl úplně odříci sensačních prostředků, porušoval nejednou uměleckou fasonu svých skladeb.

Schulz sice ve svých knihách mnoho mluví a vykládá o ideálech, na úpadek idealismu trpce si stěžuje, ale novelly a povídky jeho trpí často nedostatkem vznešených ideálů, které by utěšeně hřály a k vyššímu, ušlechtilejšímu vzletu podněcovaly. Zejména zaráží v nich nedostatek opravdovosti a seriosnosti. Schulz rád o všem vtipkuje a posmívá se na místech, kde by toho čtenář nejméně očekával. Chtě býti vtipným a duchaplným porušuje nejednou libozvuk svého stilu, volí slova triviální a otřepaná, výrazy nízké a všední. Tím prohřešuje se proti zásadě, kterou sám v theorii důrazně hlásal: „Nesestupujme k čtenářstvu, povznášejme je k sobě. Jen tím způsobem naplní naše písemnictví svůj úkol vzdělávací ve všech částech.“

K nejplodnějším spisovatelům našim řadí se Sofie Podlipská. Psala romány, novelly a dramata, povídky pro lid, spisy pro mládež, essaye literární, ethické, nábožensko-filosofické a paedagogické. Celkem složila přes sto románů, novell a povídek kromě četných literárních drobotin.

Podlipská pokusila se o historickou malbu velikých rozměrů, napsala obsáhlou trilogii skládající se z románů „Anežka Přemyslovna“ (r. 1879), „Jaroslav Šternberk“ (1881) a „Přemysl Otakar II.“. Osobnost nad jiné zajímavá a vzácná, Anežka Přemyslovna, dcera Přemysla Otakara I., která pro svůj zbožný život a lidumilnou činnost prohlášena byla za blahoslavenou, tvoří ideální centrum celé trilogie; kolem její vznešené osobnosti řadí se události dějinné za živobytí jejího v Čechách sběhlé. Spisovatelka byla touto látkou neobyčejně nadšena. „Našla jsem v ní,“ praví do slova, „ne jeden, ale sto románů, povahy připomínající antické postavy a spějící k metám nejmodernějším, děje nade vše zajímavé, přebohaté, plné dramatických momentů. Shledala jsem se s nejhlubšími ideami, jež v lidstvu pracují a světem hnou.“ Toto nadšení spisovatelčino vysvětluje se hlavně tím, že našla v některých osobnostech historických tehdejší doby podobné snahy, jež odpovídaly osobnímu naladění jejímu. Na př. Anežka Přemyslovna zříkající se blaha manželského a rodinného, věnující se láskyplně službě chudých a nešťastných, zakládající pro ně špitály, útulny a chudobince, byla jí téměř zosobněním ideálu humanitního a dobročinného, jak jej sama v duši své nosila.

Spisovatelka snášela také pilně materiál historický, aby vnikla do ovzduší tehdejší doby, ale pohříchu nedovedla surový tento materiál umělecky spracovati a v harmonickou jednotu uvésti. Skladba její jest nespracovanou, vedle sebe nakupenou snůškou historie, tradice a výmyslu, při čemž čtenář stále je vyrušován výklady, co jest authentické a co „libovolným nápadem, který se zdá míti pravděpodobnost“ neb „smyšlenkou románovou, popisem ideálním“ a p.

Lépe se dařily Podlipské romány a novelly ze života současného. Povídky a novelly, jež v první periodě své činnosti literární do r. 1872 napsala, mají předmětem svým vesměs lásku, lásku hodně romantickou, ozářenou sentimentálním lyrismem. Přípravny ráz jejich jest zřejmý.

První delší román ze života společenského „Osud a nadání“ (1872) věnován je myšlence o ženském osudu. Spisovatelka dotkla se v něm některých důležitých stránek otázky ženské, požadujíc všestrannější vychování dívek, volnější rozvoj jejich schopností duševních, svobodné sebeurčení, v manželství pak větší volnost k samostatnému vyvinování přirozených vloh, povznesení se nad úzký a těsný obor prací domácích. O poměrech dělnických pojednala v románu „Příuzní“ (1878), horlíc po opravách poměrů těchto směrem lidumilným a dobročinným. V „Nalžovském“ snažila se vykresliti konflikty mezi opravdovou, ideální snahou a mezi strojeným, vylhaným velikášstvím, jež podporováno jsouc smělou domýšlivostí dovede si spíše podmaniti lidi než poctivá snaha a skutečné zásluhy.

K nejzajímavějším románům Podlipské náleží „Peregrinus“ (1881—2), v nějž vložila vzácné upomínky ze svého mládí, nakreslila obraz lidského ducha vyvíjejícího se v obalu své doby a zachytila bystře národnostní, náboženské a politické proudění v tehdejším obecenstvu našem. Také romány „Anna“ a „Lidské včely“ obsahují mnohé zajímavé detaily ze života pražského, zvláště z vrstev obchodních a úřednických. V románu „Břeh“ dala zejména výraz svým názorům filanthropickým a dobročinným. Ostatní romány Podlipské jsou větším dílem jen historiemi lásky jako „Stará píseň“, „Illuse“, „Žíti neb nežíti“, „Právo lásky“, „Pozemský prach“, „Mraveniště“, „Mír“ a j.

Láska je vůbec hlavní pružinou děje ve všech románech Podlipské; jiné látky sociální jsou jen příležitostnými vsuvkami, v nichž spisovatelka své názory o jednotlivých otázkách společenských prostě propaguje a vykládá, ale umělecky jich nezobrazuje. Spisovatelka sice mnoho a dosti zajímavě vypravuje, tak že romány její překypují téměř zevnějšími událostmi, předvádí nám celé shluky rozmanitých osob a jejich pestrých osudů, vplétá v děj poutavé a dojímavé scény, ale umělecké míry a hloubky při tom často pohřešujeme. Spisovatelka byla si vědoma, že „román má úlohu jíti životu na stopu“, avšak ve svém ideálném nadšení vytvořila si vymyšlený svět, lepší než náš, a ten čtenářům svým předkládala. Strojenost, nadsazování, přehnaný enthusiasm, zbytečná exaltace ruší nejednou uměleckou illusi i v nejlepších skladbách jejích.