O českém románu novodobém/III.

O českém románu novodobém Jan Hanuš Máchal
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Jan Hanuš Máchal
Zdroj:	MÁCHAL, Jan Hanuš. O českém románu novodobém. Praha : České lidové knihkupectví a antikvariát Josef Springer, 1902. s. 35–56. ] Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Román vesnický. — F. Pravda. — B. Němcová. — K. Světlá. — F. Stránecká. — V. Kosmák.

Román s látkou historickou vštěpoval lásku k české knize, šířil vědomí národní, poskytoval potravy nadšení a citu vlasteneckému, ale zároveň odváděl mysl od života přítomného a bezprostředního. Prohloubením vědomí národního se poznalo, že pouhý historism nám nepomůže, že třeba hledati opory v přítomnosti. Významná jsou slova, která r. 1846 pronesl V. B. Nebeský: „Nám jest více než kterému národu potřebí, abychom se života bezprostředního uchopili, jelikož celé naše snažení v nadšení založené ve skutečnosti pevné půdy nemá a teprv jí se zmocniti musí. Nyní by především naše heslo mělo býti lid… V lidu máme naše kořeny, naši sílu a náš základ, jej především musíme chrániti v národnosti, vzbuditi a povznésti; on má býti naše první a hlavní péče, aby cizotou rozežrán a mařen nebyl, jelikož z něho rosteme.“ Nebeský nebyl u nás jediný, jenž takto smýšlel, on jen jasně vyslovil, co ostatní vřele cítili.

Ovocem této snahy vniknouti v lid, jenž byl nejdéle nositelem naší národnosti, poznati jeho individualitu, osobité zvláštnosti, jeho tužby a potřeby, byly také povídky a romány s látkou vesnickou. Vedle toho také vlivy zevnější působily na vznik jejich. V rušných letech třicátých a čtyřicátých, kdy pozornost byla obrácena k sociálním poměrům všech vrstev společenských, také obrázky ze života vesnického pojaty byly v obor románu. Povídky vesnické byly z počátku skládány hlavně k poučení a vzdělání selského lidu. Ale nespokojenost s nespořádanými poměry společenskými v městech vedla spisovatele brzy k opačné cestě. Shledalo se, že pravá počestnost a mravnost hojněji rozkvétá na venkově než v městech, a proto skládány byly vesnické povídky, aby zobrazováním spořádaných a prostých poměrů venkovských vzdělané obecenstvo se poučovalo a šlechtilo. V Němcích proslul v tomto oboru jmenovitě B. Auerbach, u Francouzů znamenitá spisovatelka George Sandová; práce jejich nezůstaly také bez vlivu na belletristy naše.

Povídku vesnickou jako zvláštní genre románový uvedl v literaturu naši Fr. Pravda (kněz Vojtěch Hlinka). Povídky Pravdovy můžeme rozděliti ve dvě skupiny; jedna obsahuje povídky mravoučné, v nichž spisovatel ukazuje, jaký význam pro život mají zásady náboženství katolického. Patří sem většina povídek Pravdových vydaných s nadpisem „Sebrané povídky pro lid“. Pravda vážil k nim sice látku ze života vesnického, ale jak už název sám ukazuje, složeny byly pro poučení venkovského lidu. V rozvoj belletrie naší nepůsobily, neboť perioda čistě didaktických povídek v románové literatuře evropské byla již dávno odbyta. Mají cenu jako vzdělávací a mravoučná četba lidová.

Mnohem větší význam mají povídky, v nichž F. Pravda beze vší úmyslné tendence kreslí obrázky ze života lidu. Vydány jsou z části s názvem „Povídky z kraje“, z části byly uveřejněny po různu v časopisech. Nejpodařenější z nich jsou ty kusy, v nichž spisovatel vypravuje příhody z vlastního svého života: „Sládek a jeho schovanec“, „Štěpánův Vít učí se na kněze“ a „Matka študentů“. K nim se řadí povídky „Sedlák Krupička, svobodný občan v Přestupíně“, „Martinův nový plášť“, „Voják nováček“, „Vávra kuřák“, „Krejčí Fortunát“, „Matěj sprosťák“ a j., v nichž zobrazeny jsou typické postavy z lidu a vysvětleny rozmanité poměry života venkovského. Pravda ovšem nepřetřásá ještě hlubších konfliktů životních, pozorování jeho dotýká se zjevů nejobyčejnějších, pro pochopení jemnějších a drobnějších stránek venkova neměl dosti citlivosti. Povahy jím zachycené jsou větším dílem jednostranné, buď úplně dobré, nebo úplně zkažené. Spisovatel nekreslil jich věrně podle skutečnosti, nýbrž upravoval je podle svých plánův a záměrů didaktických. Proto je přemrštěno tvrditi, že povídky jeho jsou dějinami našeho lidu, jeho domácího i společenského života se vším jeho světlem a se všemi jeho stíny. Kdo by dějiny našeho lidu znal jen z povídek Pravdových, znal by je jen povrchně a nedokonale.

Jest rozšířena domněnka, že F. Pravda skládal své práce podle vzoru Auerbachových povídek vesnických, ale nebylo to dokázáno. Nalézáme sice v povídkách Pravdových někdy — dosti zřídka — podobné látky jako u Auerbacha, ale celý ráz a smysl, jakož i provedení u obou spisovatelů jest zcela rozdílné. Auerbach byl žid a byl vychován podle přísných zásad náboženství židovského. Naučil se již z mládí pokládati zásady náboženské, mravy a zvyky rodinné za něco nedotknutelného a posvátného, čemuž jednotlivec nutně se musí podrobiti. Podobný zjev pozoroval také na venkově u lidu selského. Také život selský jako židovský pohybuje se v určitých pevných formách, dědičně utvrzených a zvykem posvěcených, jejichž porušení od jednotlivců těžce se nese a od celku přísně se trestá. Proto skládaje své povídky ze života selského, měl stále na zřeteli rozmanité konflikty, v nichž jednotlivci se zděděnými, rodinnou a stavovskou tradicí upevněnými zvyky a názory se ociťují a jejich moci podléhají. Tím jest zvláštní, řekl bych, filosofický směr jeho povídek přesně vytčen. Takového filosofického podkladu v povídkách Pravdových nenalézáme. Jeho povídky podávají jednak prosté obrázky ze života selského nebo jsou čistě mravoučné. V tom záleží také hlavní rozdíl mezi jeho povídkami a skladbami Auerbachovými, které řeší vždy nějaký problém, týkající se zvyklosti od otců zděděné a poměru jednotlivce k této zvyklosti.

V duši našeho lidu mnohem hlouběji vnikla a podstatu její poznala oblíbená dosud spisovatelka naše Božena Němcová (1820—1862). Půvab jejích povídek vesnických při vší změně vkusu i módy nebledne a nepozbývá ceny. Cosi intimního a upřímného vane z jejích prací, co působí dosud na čtenáře kouzlem neodolatelným.

B. Němcová teprve v dospělejším věku přilnula k české knize. Byly to spisy Tylovy, které v ní doutnající jiskru vlastenectví rozkřesaly. Sama o tom vypravuje slovy: „Já také více po německu vychována jsem byla, a jediné moje babička, taková upřímná staročeška, jakých posud leckde nalézáme po Čechách, jen že si jich nevšímají, ta napomínávala mne k lásce k vlasti, povídávala děje z historie české, nejraději o Libuši a Přemyslovi, a hleděla vždy zošklivit mi němčinu. Dokud jsem byla malá, poslouchala jsem jí, ale jak jsem dorůstala, opírala jsem se proti tomuto brojení na němčinu, zastávala jsem ji, neboť jsem velké zalíbení nacházela v knihách německých, to české čtení a ta česká řeč zdálo se mi tuze sprosté. — Byla jsem již kolik let vdaná, když se mi dostaly do rukou spisy Tylovy; ty mi hnuly srdcem a živě mi na mysl uvedly dobrou mou babičku. Stále přede mnou skvěle, krásně, jako obrázek prosté upřímné lásky vlastenecké… Tak poznenáhla upevňovala se ve mně láska k jazyku mateřskému a k národu, z něhož jsem pošla.“

V Praze, kamž r. 1841 manžel její byl přeložen, Němcová ocitla se brzy ve společnosti uvědomělých vlastencův a spisovatelů, zvláště J. Čejky, V. B. Nebeského, K. J. Erbena, B. Rajské, kteří poznavše její nevšední nadání, k spisování českým jazykem ji pobízeli.

Němcová osvědčila nejdříve svou znalost lidu, v jehož středu od malička žila, sebráním „Národních báchorek a pověstí“, jež „vyšňořivši trochu fábory a kvítím“, tiskem vydala, a studiemi lidovědnými, jako jsou „Obrazy z okolí domažlického“, „Selská svatba z okolí domažlického“, později cestopisnými obrázky ze Slovenska, „Slovenskými pohádkami a pověstmi“, „Obrazy ze života slovenského“ atd.

V národních báchorkách a pověstech českých, jež k vyzvání svých přátel, zvláště K. J. Erbena, tiskem vydala, nalézají se již některé kusy, které Němcová dosti samostatně provedla, jako „Jak Jaromil k štěstí přišel“ a „Viktorka“. Prvním pokusem jejím o povídku vesnickou jest však „Obrázek vesnický“, který vyličuje osud mladé ženy přinucené bez lásky se provdati. Po té následovaly v krátkých lhůtách povídky: „Karla“ z okolí domažlického, „Dlouhá noc“ s pěkným líčením přástev na Krkonošsku, „Sestry“ a „Divá Bára“. Ovocem krátkého pobytu ve Vídni byly kresby „Domácí nemoc“, „Baruška“ a „Dobrý člověk“, k nimž vážila látku ze života vídeňských Čechů. Pobyt její na Slovensku, kdež se stejnou horlivostí studovala lid jako v Čechách, poskytnul jí látky k pěknému obrázku „Chýže pod horami“.

Ale nejzářivějším skvostem, jímž obohatila naši literaturu, jest široce založená skladba „Babička“, kterou psala v době, kdy nouze a hlad byly u ní stálými, nezvanými hostmi. Zdá se, jakoby Němcová živými vzpomínkami na své mládí, na dny blaze strávené v lůně rodiny a pod ochranou nezapomenutelné babičky zaháněla stíny, které obkličovaly její duši a zachmuřovaly mysl. Spisovatelka sama doznala, že Babičku psala „pro úlevu zkormoucené duše své“. K Babičce důstojně se řadí „Pohorská vesnice“, kterou Němcová pokládala za nejlepší svou práci. Následovaly pak povídky, v nichž spisovatelka ujímá se vřele chudého lidu, ukazuje jeho nezkažené jádro a budí proň sympatie; jsou to zvláště povídky: „V zámku a podzámčí“, „Chudí lidé“ a „Rozárka“. Poslední její široce založený román „Cesta z pouti“ zůstal fragmentem.

Spisy B. Němcové jsou obecně rozšířeny a známy, že možno přestati na stručné jejich charakteristice. Němcová ovládala znamenitě slovní materiál řeči české, osvojila si lidové její zvláštnosti a různořečí a užívala jich dovedně k místnímu zabarvení děje v povídkách a k rozlišení mluvících osob. Ve shodě s místem děje ozývají se v jejích pracích brzy zvláštnosti dialektu domažlického, krkonošského, slovenského. Řečí Němcová velmi případně dovedla osoby charakterisovati. Skladba vět jest větším dílem prostá a jednoduchá, ve shodě s řečí prostonárodní, okořeněná obraty, vtipy, pořekadly a příslovími z úst lidu. V delší své skladby vkládala ráda kratší příběhy buď ze života nebo z podání lidu. Zejména v „Babičce“ jest takových vložek několik, ale vždy případně volených a na patřičném místě vetkaných.

Živé a plastické jsou její popisy zjevů přírodních a krajinek. Spisovatelka volila jen taková místa za dějiště svých povídek, která na vlastní oči spatřila a dovedla je s uměleckou názorností a věrností reprodukovati. Lokální zabarvení jest u ní vždy význačné a rázovité.

Život vesnický a maloměstský našel v Němcové znamenitou malířku. Ona předvádí čtenáři před oči celou gallerii typických osob z venkova a malého města. Ačkoliv líčí nejraději lidi drobné a prosté, přece nezapomíná i na jiné význačné typy venkovské, jako mlynáře, myslivce, hostinské, kupce, učitele, odtud stoupá výše k úřednictvu vrchnostenskému a k vrchnosti samé, bez níž život na venku byl by kusý a neúplný. Do podrobna popisuje zvláště zevnějšek osob, jejich podobu a kroj, osobitý ráz a zvláštnosti, a to vždy věrně podle skutečnosti. Postavy od ní nakreslené jsou jako živé a vrývají se čtenáři v duši. Nejrůznější zaměstnání lidu venkovského, jeho zvyklosti, obřady, slavnosti, hry a zábavy jsou věrně zachyceny. Při tom je pamětihodno, že užívá folkloristického materiálu s umírněností uměleckou, nehromadí ho úmyslně a nápadně, jako mnohdy K. Světlá, nýbrž všecko splývá u ní v obraz venkovského života ladně nakreslený.

Při volbě povah byla však Němcová poněkud vybíravá. Ona si zamilovala lidi dobré a šlechetné, a tyto pojímala hlavně v obor svých povídek. Lidi zlé a bezbožné jen zřídka v nich nalézáme, ač ve skutečnosti jest jich mnohem více. Němcová myslila jinak. „Je přece více dobrých lidí na světě než zlých. A kam by se dělo, nemůže býti více koukole než pšenice; kdež bychom se octli!“ Povahy šlechetné jsou nezřídka idealisované, naneseno na ně příliš mnoho jasných barev, spisovatelka vkládá jim nejednou v ústa názory a zásady vyšší, kterých samy o sobě míti nemohly. Idealisování je nejnápadnější u osob šlechtických, na př. kněžny v „Babičce“, hraběcí rodiny v „Pohorské vesnici“. Němcová nelíčila postav těch, jak ve skutečnosti byly, nýbrž jak by měly býti. V tom ohledu jest její realism ještě neúplný.

Příběhy v povídkách vypravované zakládají se větším dílem na skutečných událostech. Ale nejsou to pouhé odliky skutečnosti, nýbrž obrazy umělecky propracované a určitou ideou ethickou oživené. Němcová neanalysuje v nich skutečné zjevy života po způsobu realistů moderních, ale vybírá si světlejší stránky skutečnosti a shrnuje je v ideální obrazy. Ona je výtečnou malířkou positivní stránky života našeho venkova. Obrazy její nebudí úžasu, hrůzy a ošklivosti nad zkažeností světa, nýbrž posilují naději ve vítězství dobra a ctnosti. Z toho si vykládáme zvláštní jejich povznášející ráz a mocný dojem ušlechťující.

Vedle umělecké a ethické hodnoty její práce vynikají též důležitou stránkou sociální. Němcová byla sama obětí neblahých poměrů hmotných, zakusila sama bodlavý osten bídy a nedostatku se všemi jejich krutými důsledky, při tom byla v životě nejen láskyplnou dobrodějkou chudých a opuštěných, nýbrž zastávala se jich horlivě ve svých povídkách. „Chudého ctnosti nikdo nevidí,“ připsala k dojemné povídce „Rozárka“ a jala se tedy zobrazovati ušlechtilé povahy lidí chudých a opovržených, ponížených a urážených, ukazujíc, že v nich čistá lidskost, dobré srdce pod hrubým zevnějškem často mnohem jasněji bije, než u lidí bohatých. K takovým dobrým lidem patří na př. forman Hájek v „Dobrém člověku“, nádeník Jakub v „Chudých lidech“, krejčí Sýkora v „Zámku a podzámčí“, Rozárka v obrázku stejnojmenném a p. Její přesvědčení bylo: „Pod ošumělým kloboukem tak moudrá hlava bývá jako pod pěkným, a pod sprostou halenou srdce často bije šlechetné, mnohdy šlechetnější, než pod drahým suknem a hedvábím. Vyličujíc strastiplný a těžký život chudého lidu, ozařujíc světlé stránky jeho povahy, měla na zřeteli určitý cíl: vzbuditi v čtenáři soucit a útrpnost s chudými, pohnouti jej k pravé dobročinnosti a křesťanské lásce k bližnímu. Zásadou lásky k bližnímu překlenuje Němcová ve svých povídkách propast mezi chudým a bohatým, smiřuje jejich protivy a horlí, aby se podle této zásady řešila též otázka sociální v životě.

Němcová byla u nás také z prvních lidí, kteří zabývali se vážněji důležitou otázkou ženskou. Zvláště napomínala k přirozenějšímu a rozumnějšímu vychování mládeže ženské. „Děvče dle nynější mody vzdělané zná velmi mnoho, jen samo sebe nezná; ví toho náramně mnoho, jen to neví, kde leží základ pravého štěstí… Ono poznalo hejno potřeb, bez nichž neví, jak se obejít, ono baží po rozkoších velkého světa, a v těch jediné hledá svého štěstí, a jestliže jich užívat nemůže, cítí se nešťastno, a mnohdy k dosažení jich dopouští se nejhroznějších prostředků. Hlava jejich naplněna ostřížky nepotřebnými, srdce prázdná buňka, z níž med trubci vyssáli.“ Zvláště pozoruhodná a téměř programmová jsou následující její slova v „Pohorské vesnici“, k nimž netřeba přidávati výklad: „Nevědomost ženina jest ta Nemesis, která muže ustavičně v patách stíhá, půdu pod nohou mu podemílá, kdy se vznést chce k výši, olověné závaží na křídla mu přivěsuje, která budovy jeho boří, úrody v popel obrací. Nevědomost ženina je bič, jejž muž sám na sebe upletl! Dokud si nebude žena vědoma svého vysokého postavení a úkolu, jejž Bůh jí přiřkl, položiv do její ruky blaho veškeré budoucnosti: dotud muž na sypkém základě buduje. Žena musí býti povýšena na stolec panovnický vedle muže, ne aby soudila, ne aby trestala, ale jako anděl smírce mezi ním a světem. Do ruky ženiny dal Bůh palmu víry a pochodeň lásky, by je nesla před mužem, když kráčí do boje Ducha. — Její pata potře hlavu hada nepřítele, do její ruky vložil Bůh moc roztříštit modlu ješitnosti a na vysoký stánek, na nějž se ona povznesla, vyvýšit velebný obraz lásky, oné lásky, jež z kříže za nepřátele svoje prosí. Žena musí vrátit lidstvu ztracený ráj, onu drahocennou perlu; dříve však musí vědět, že spočívá na dně vlastního srdce, tam že se musí pro ni ponořit!“

Na dráze, kterou B. Němcová tak šťastně nastoupila, pokračovala mladší její družka Karolina Světlá (1830—1899), která však počtem svých prací, prohloubenějším vzděláním a rozšířenějším rozhledem světovým nad ni vynikla.

Zvláštní poměry uvedly K. Světlou na dráhu spisovatelskou a vtiskly jí péro do ruky. Po ztrátě jediné své dcerušky r. 1853 těžce ochuravěla a dlouho nemohla se zotaviti. K tělesné ocháblosti přidružila se choroba ještě hroznější, duševní; smysly jí vypovídaly časem službu, viděla a cítila se ve dvou osobách; duševní její „já“ bylo rozdvojeno, zdálo se jí, že i myslí dvěma mozky. Čtyři dlouhé roky trval tento hrozný stav ubohé paní. Dr. Podlipský, ženich její sestry Sofie, poradil jí konečně, aby hleděla duševně se zaměstnávati co nejintensivněji, aby měla stále na zřeteli určitý cíl, k němuž by myšlenky její jako k centru tíhly. Odporučoval jí zejména studium některého jazyka, z něhož by se pak mohla podrobiti zkoušce. Světlá chtěla tedy prohloubiti své vědomosti v jazyku francouzském a probírajíc se francouzskými mluvnicemi v knihovně svého muže, připadla na jméno známého myslitele Lamennaisa, proslulého přítele George Sandové. Vzpomněla si při tom na milostnou episodu z jeho života: jak totiž ve své mladosti zahořel blouznivou láskou k nevěstě jednoho ze svých chovanců, a poznávaje, že cit jeho jest opětován, stal se knězem, vztyčuje tím mezi sebou a dívkou milovanou i milující hráz nepřekročitelnou.

Světlá jme se přemýšleti, jaká byla asi dívka ta, která muže tak vážného, přísného a hloubavého okouzlila, chápe se mimovolně péra a počne na papír k překladu určený sama sobě kresliti povahu dívky té. Píše francouzsky ve formě dopisův, s chutí stále rostoucí pokračuje každý den, až vyčerpá román oné lásky až na dno vším možným způsobem a směrem. Při intensivní práci zapomíná sama sebe, přízraky, které dosud mysl její děsily, ustupují do pozadí. Pod rouškou Lamennaisovy lásky vkrádala se jí sama poesie s líbeznou potměšilostí do duše, aby se stala spasitelkou a vykupitelkou její. Tu dostaví se Hálek a žádá, aby také vstoupila do řady mladých pracovníků chystajících almanach „Máj“. Světlá dá se přemluviti, upravuje svůj román původně francouzsky psaný do češtiny, lokalisuje a zkracuje jej, podpisuje vypůjčeným jménem „Světlá“ od rodiště svého manžela, a Hálek pokřtí jej názvem „Dvojí probuzení“. V almanachu „Máji“ na rok 1858 dostává se do rukou čtenářů.

Světlá napsala takový počet románů, novell a povídek, že by zevrubnější výklad jejich vyžadoval mnoho času. Třeba se zde obmeziti na věci nejdůležitější.

O úkolu románopisce Světlá měla povznesený názor. On má poskytovati klíč k srdci našemu, klíč to k srdci národa, k srdci přírody samé. Románopisec má býti především malířem kulturních a vnitřních dějin svého národa. „Za kronikáře vnitřních těchto dějin jsou povoláni románopisci; jim přísluší je sledovati, studovati a otázky sociální a psychologické, kterým v nich přišli na stopu, zahalené v roucho umělecké fikce před obecenstvem rozlušťovati.“ Toto důležité poslání románopisce majíc na paměti, pídila se po zajímavých typech, charakteristických příbězích, v nichž se zrcadlila zvláštnost ducha českého. Při našich poměrech nemohla ovšem, jak sama praví, přijíti na nic světoborného, mysl lidskou otřásajícího, jak si toho současný vkus obecenstva žádal, ale za to se jí objevilo tolik ryzího, ušlechtilého, ba přímo vznešeného, čím málokterý jiný národ se honosí; na zlato tichých, skromných, ale převzácných ctností těch může směle národ náš svou budoucnost postaviti.

Ona si všímala jmenovitě zásluh lidu našeho o osvětu a pátrala v něm po stopách starší kultury národní. Nejvíce ji poutalo stol. XVIII., zvláště doba, kdy „jsme se o to pokusili napjetím veškerých sil vřaditi se opět mezi národy samostatné, z jejichžto šiku jsme byli násilně vymknuti vyhlazením a z vlasti vypuzením veškeré intelligence naší, kdež jsme se snažili činně a zjevně zas účastniti se jejich postupu… Právě v době té, tak velice pro nás významné, ať nedím slavné, vyskytují se takové víry, temné body, křiklavé odpory, zdánlivé zmatky, které rozluštiti, objasniti a dle dosahu oceniti bude badateli jistě již za krátko velice těžko, neuváže-li se v práci tu co nevidět.“ I snažila se proto v lidu vystihnouti a vystopovati takové kulturní proudění, v němž vyzařovaly zbytky starší kultury národní, zvláště oněch ideí a názorů, které vypěstovala česká reformace.

Za tou příčinou „vymořovala“ v pravém smyslu slova, jak sama praví, upomínky všech starších lidí s nimiž náhoda ji svedla, zejména svých příbuzných, kteří jí ručili povahou za věrohodnost podání svého. Tak povstaly memoirové její črty: „Několik archů z rodinné kroniky“, „Ještě několik archů“ a „Upomínky“, pečlivě sebrané dokumenty k dějinám vnitřního života našeho z doby obrozenské.

Z románů, v nichž se obráží mravní, náboženský a sociální ráz druhé polovice XVIII. stol., poutá nás především „Frantina“. Postava Frantiny vzata je ze skutečnosti, z těch zlých časů, „v nichž až ženskou museli udělati rychtářem“. Spisovatelka stopujíc pověsti o ní v lidu rozšířené, nabyla přesvědčení, že to byla asi „potomkyně nějaké staré rodiny podobojí“ a snad „poslední neuvědomělá vyznavačka pantheistické víry nejkrajnější strany starých Táborů“. Světlá vystihla ve svém románu onen zmatek názorů náboženských a společenských, v němž tonul tehdy lid i intelligence. „Doba tehdejší na všecky strany byla spletena, vše povolovalo a šlo jako z klihu; ani kněží ani úředníci nevěděli, jak to s nimi dopadne a jak jim to přijde… Někteří zbožní lidé ovšem toho bedlivě se přidržovali, čeho záhodno se přidržeti, následovali Krista v každém kroku; ale více jich bylo, kteří přestali všemu věřit a na nic, co náboženství učí, dáti nechtěli…“ Z dějin církevních jest dobře známo, že prostý lid v Čechách za dlouholetého útisku protireformačního dospěl co do pojímání základních vět náboženských zrovna tam, kam současně dospívalo také osvícenství XVIII. věku.

Jiný úchvatný obraz oné zmatenosti náboženských pojmů za doby tehdejší nakreslen je v „Nemodlenci“. Nositelem těchto zmatků jest Michal Luhovský. Víru v spravedlivého a laskavého Boha podryl v něm děd, jenž sešílel nad mrtvolou svého syna, který jako tajný přívrženec učení českobratrského byl odpraven. A byl to již několikátý člen z rodu Luhovských, který byl takto pro své náboženské přesvědčení umučen. Otec Michalův, vychovaný mezi pány, osvojiv si jejich materialistické a neznabožské názory, na otázky syna, který hledal u něho rady, odpovídá skepticky: „Žádné nebe, žádný věčný život, za to žádné peklo; žádná hrůza před posledním soudem, žádné po smrti trápení — jen světa rozkoší rozumné a opatrné užívání — —“ Michal namáhal se dlouho a marně vybřísti z těchto zmatků ducha a najíti pravdu, po níž prahla horoucně jeho duše. Teprve „soustrastí s bratry trpícími a v zoufalství tonoucími, oživlo v Michalovi jediným rázem svědomí ohromené otcovým úkladným učením“. V effektní scéně před sochou sv. Jana napomíná Michal své rodáky, aby se znali zase k těm starým heslům národa svého, ve výhni soužení pozemského zkušeného a jako ryzí zlato poznaného, jenž nevěděl o jiném Bohu než o pravdě a o jiném zákonu než o lásce. Pro oba jmenované romány Světlá našla látku v lidu; rozumí se, že jen pouhé stopy, málo souvislé zlomky, které teprve svým uměním očistila a s určitými proudy kulturními — rationalismem a českobratrstvím — spojila. Za to v povídce „Poslední poustevnice“, jejíž děj položila též do doby cís. Josefa II., uložila své vlastní vyznání víry, svůj názor světový. Jest to čistý deismus, proti jehož jádru prý ani exaktní věda nikdy ničeho nenamítala a namítati nemůže. „Teplý jeho dech zúrodnil téměř zázračně tak mnohý suchopar poměrů veřejných, v paprscích jeho uzrálo tak mnohé ovoce, z něho vyklíčil onen vznešený humanismus, jenž dospěl u nás v Čechách v Bolzanovi tak spanilého rozkvětu, jemu děkujeme nejučenější, nejnadanější buditele naše Jungmanna, Palackého, Šafaříka, Presla a Purkyně.“

„Poslední paní Hlohovská“ zakládá se na pověsti pražské o šlechtičně, kterou by byl prý císař Josef, ovdověv po druhé, zajisté za choť svou povýšil, kdyby se nebyli na sebe rozhněvali, ježto ona na něm si žádala, aby Čechům takových poskytnul výhod jako Němcům. Když císař nechtěl, uprchla z Prahy a zosnovala proti němu pověstné selské sbouření. V rámci tohoto děje, již na první pohled romantického, vykreslila obraz onoho podivuhodného kvašení ideí náboženských, sociálních a národnostních, jimiž doba josefínská se vyznačuje. Jak sama přiznává, spojila tu úmyslně zbytky víry bratrské, jak je v lidu vystopovala, s deismem, k němuž pokročilí duchové oné doby byli dospěli, ježto mezi nimi znamenala jakousi souvislost vnitřní.

Také „Zvonečková královna“ opírá se o skutečný příběh pražský. Přítel jejího otce „pan Josef“, stoupenec zásad josefinských, ukazoval jí v Ostruhové ulici dům, kterýž obývali bratří Nattererové, z nichž nejstarší, byv prý hlavou tajného jakéhosi spolku s francouzskými revolucionáři spojeného a vyzrazen Jesuitům žárlivou svou milenkou, jimi byl tajně jat a odpraven na Karlově náměstí. Světlé podařilo se na daném základě zobraziti odraz proudění politického i náboženského, jehož vlny z Francie k nám narážely. Dozvuky krvavých bouří selských, předzvěsti velikých událostí ve Francouzsku, intriky kněžstva a rodin katolických po smrti cís. Josefa a jiné otázky časové došly v románu jejím náležitého výrazu. Ona upozornila správně také na to, že svobodné zednářství mělo nemalý vliv v šíření osvětových a lidumilných zásad, jež pomáhaly ve spojení s jinými ještě činiteli probouzeti český lid z dosavadní netečnosti a poníženosti.

Tytéž vlny svobodomyslného a filanthropického ruchu, které se u nás šířily, tvoří také ideový podklad románu „Na úsvitě“, k němuž užila pamětí své tety Josefky Böhrerové. V „První Češce“, k níž vážila látku hlavně z vypravování svého otce o osudu vynikající kupecké rodiny pražské, vysvětluje zase jinou z těch četných složek, z nichž proudilo probuzení našeho národa. Složkou tou bylo utajené a skryté vědomí národní, které dědilo pokolení od pokolení. I v poněmčených rodinách pražských vědomí toto trvalo, čekajíc na buditele. Na venkově pak byli nositeli vědomí národního zvláště tajní přívrženci učení českobratrského.

K čemu Purkyně důtklivě vyzýval B. Němcovou, aby totiž všímala si zásluh našeho lidu o osvětu, při čemž jí schvaloval zvláště studium doby josefinské, kdež prý patrno, jak mohutně ještě doutnaly zásady husitské pod popelem krvavě vynuceného a krutě nařízeného zapomenutí, to snažila se provésti Světlá. Nenakreslila sice celistvého a detailního obrazu, v němž by hrály všecky odstíny a barvy této pohnutlivé a pro náš vývoj národní důležité doby, podala přece cenné příspěvky k vysvětlení tehdejších vnitřních dějin našeho lidu.

V jiné řadě svých kreseb zachycovala vzácné exempláry venkovanů, kteří se jí zdáli býti nositeli rázovitých vlastností našeho lidu. Takovým byl Lamač v povídce „Lamač a jeho dítě“, v němž viděla typ českého venkovana, netknutého ještě kulturou vnější, žijícího svým vlastním, originálním životem přírodním. Vavřinec v povídce „Mladší bratr“ jest zase typ prostého člověka, jenž sám sobě ponechán, vlivem mocné kouzelnice přírody povznese se k neobyčejné ryzosti citu, sebezapření a obětavosti. Zejména pěkné jsou povahopisné črty, jež spisovatelka s názvem „Prostá mysl“ vydala, z nichž nejpodařenější jest „Josefů Josef“, typ měkkého a poctivého dobráka se srdcem zlatým.

Stejně ji poutaly také postavy ženské, jež na venkově poznala, zvláště takové, jež ozdobeny byly řídkým v městě heroismem, sebeobětováním, něhou i hloubkou citu jako Krejčíkova Anežka, Kantůrčice, Eva v „Kříži u potoka“ a p. Ale ona zobrazovala nejen takové řídké a vzácné exempláry, nýbrž i lidi průměrné, drobné, kteří mají sice své individuální vlastnosti, přece však nad své prostředí se nepovznášejí. Vypravuje o nich jmenovitě v povídkách zahrnutých společným názvem „Kresby z Ještědí“. Postavy jejich kreslí s neobyčejnou věrností realistickou. Lukáš a Vendulka v „Hubičce“ — tvrdé to české palice — jsou povahy na našem venkově dobře známé. Čteme-li v povídce „Přišla do rozumu“, s jakou bezmeznou láskou lne mladý Rokelský k té hroudě země, poznáme v něm hned našeho venkovana, oddaného rodné půdě. Prostoduchý Matýsek se svou Barborkou v „Nebožce Barboře“ jest téměř zosobněním významných slov sv. písma: „Blahoslavení chudí duchem“. Těmito obrázky Světlá ukázala, jak dovedla se sblížiti s lidem, porozuměti tlukotu jeho srdce.

S neobyčejnou horlivostí Světlá ujala se otázky ženské a propagovala různé její stránky v četných svých pracích. Hned v první povídce „Dvojí probuzení“ pozvedla svůj hlas proti převrácenému vychování ženské mládeže u nás. Hrdinka její Božena, dívka duševně zanedbaná, v listu k sestře uvádí slova dr. Danka, jenž ukazoval jí svět s nového, dosud netušeného stanoviska. „Lál mému pohlaví, ježto vznešenou svou úlohu tak špatně pochopuje a nestarajíc se o pokrok duševní, jen malicherným hříčkám hoví. Horlil proti naší hříšné netečnosti ku všem vyšším snahám, proti tupé naší lhostejnosti k nejsvětějším povinnostem; žaloval, že tak málo která žena svému vznešenému povolání porozumí, a že své rodině a lidem je tak málokdy tím, čím býti jí od přírody určeno.“ Spisovatelka dobře věděla, že otázka ženská, vlastně jen podstatná její část — vychování žen — nedá se tak krátce odbýti, nýbrž že třeba ji důkladněji přetřásati, intensivněji k vědomí čtenářů předváděti; proto věnovala jí řadu dalších kreseb jako „Zamítání“, „Sestry“, „Líbánky kokety“, „Společnice“, „Láska k básníkovi“ a j.

V delší povídce „Rozcestí“ obrala si za úkol vykresliti ideál umělkyně, jak si jej sama představovala. „Býti umělkyní jest býti desetkráte ženou. Umělkyně uvědomělá a svědomitá je učitelkou a vůdkyní pohlaví svého, ona vás vzdělává, vy ženy ostatní, ona vás povznáší i poučuje, ona vás zasvěcuje v úkol váš… Umělkyně nesmí žiti nikdy sobě, vždy jiným.“ V novelle „Konec a počátek“ zkoušela novellisovati kus nejdůležitější otázky ženské, poměr to dívky k muži. Akcentuje jmenovitě požadavek mravní rovnocennosti u muže tak jako u dívky. „Víte, jakou si myslím já rovnost,“ praví Viléma k Juliovi, „která by byla oběma stranám stejně prospěšná? Uznávejte to, co nazýváte u nás cností, taktéž cností u sebe, podrobujte i své jednání tak přísné mravní kontrole, jako naše, a jak povyšujete k sobě dívku jen bezúhonnou za choť, a vaše ruka jí jest odměnou za její chování, tak budiž i ruka vaše, do níž vloží dívka ruku svou, čistá jako ruka její, i ona pohrdej mužem, jenž si plete věnec vavřínový ze své na pohlaví jejím zrady, a odmítej ho tak rozhodně, jako odmítá muž myšlenku na spojení doživotné s dívkou nařknutou. Láska budiž tu i tam jen údělem šlechetných.“ Zároveň vysvětluje, proč tak málo dívek jest si vědomo svého plného významu ve společnosti lidské, a příčinu toho shledává správně v hříšném vychování žen: „Vyvinují naši pěstitelé v nás jen cit a fantasii, jimiž bez toho oplýváme, jichž budit a podněcovat netřeba, a vše, co působí na rozum, čím se dodělává hloubky, co tříbí úsudek a jej ustaluje, co utužuje a upevňuje zásady, podává se nám rozbředlé, nezáživné mělkou morálkou.“ Proto vyzývá své družky k vážnému studiu, k vyššímu vzdělání. Majíť prý ženy k vyšším studiím stejné schopnosti jako muži, ano v jistém ohledu i nad ně vynikají. Vyznamenávají se zejména šťastným smyslem pro podrobnosti, který se zřídka vyskytuje u mužův, a podobá se, že jest výhradně údělem pohlaví ženského. — Pokračování ideí, jež spisovatelka v této novelle rozvinula, nalézáme ještě v románu „V zátiší“, jehož hrdinka Ivona, dívka vysoce vzdělaná, zabývá se již zpytováním problému nad jiné těžkého o poměru umění k přírodě.

Světlá často přetřásala ve svých pracích otázku manželství. Sytě a plně zobrazila ji v nejlepší své skladbě „Vesnický román“ jehož děj se opírá o skutečnou událost. Stará Jirovcová a syn její Antoš představují dva různé názory o svazku manželském. Jirovcová stojí na stanovisku čistě náboženském, příkazném, jemuž se podrobiti pokládá za povinnost. Její zásadou je přikázání: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Antoš byl sice vychován přísně podle jejích puritánskych zásad, ale vlny skutečného života otřásly jeho názory v základech. On chtěl se dáti s ženou, která se na svých povinnostech mateřských i manželských hrubě prohřešila, rozvésti a pojmouti Sylvu, která si neskonalou obětí lásku jeho zasloužila. Po jeho mínění je to zákon nespravedlivý, odsuzující člověka, aby setrval ve svazku s člověkem nehodným, poněvadž se s ním jednou spojil, donucen jsa k tomu poměry neblahými; proto možno jej bez rozpaků přestoupiti. Světlá rozhodla konflikt ve prospěch nerozlučitelnosti svazku manželského. Bylo to její pevné přesvědčení, její vlastní názor o manželství, kterému dala průchod také v románu „Kříž u potoka“, v obdobné mu novelle „V Hložinách“, v povídkách „Mladá paní Zapletalová“, „Na košatkách“ a „Škapulíř“.

Od r. 1880 mocně zajímaly mysl spisovatelčinu rozmanité otázky časové, jež tehdy dorážely útočně na naši veřejnost a otřásaly mnohdy i kořeny naší národní existence. Jak spisovatelka přiznává, domnívala se jako jiní, že jsou otázky národnostní dávno již u nás odbyty, přemoženy, podstata naší českoslovanské bytosti úplně a všeobecně uznána a zabezpečena, že nebude míti spisovatel jiné již u nás úlohy, než přihlížeti v dílech svých k zájmům čistě lidským, všem národům stejně důležitým a posvátným. Byl to osudný klam; jak jej Světlá prohledla, nerozpakovala se dlouho, odložila, jak sama významně praví, pokorně štětec a hlásila se horlivě ke lžíci zednické, aby pomáhala opravovati ohroženou stavbu národní existence naší. Ale nejen boj za naši národní državu, na kterou protivníci naši nepřestali útočiti, nýbrž i jiné otázky časové tanuly jí při tom na mysli. Tlumočiti a vykládati je lidu, poučovati vrstvy co nejširší zdálo se jí důležitou potřebou časovou. Ona si přála, aby všichni vynikající spisovatelé naši vedle uměleckých úloh, jež sami si ukládali, chtěli se státi „spolumysliteli svých nestudovaných čtenářů, spoluřešiteli jejich mravních pochyb, spoluzápasníky v jejich bojích duševních“, aby „uchopivše je aspoň někdy přátelsky za ruku je provázeli tím pestrým rejem událostí veřejných, tím tajemným bludištěm záhad duševních a důvěrně jim pravili, kterak sami na ně hledí“, aby „jejich pokrok neponechávali jen talentům podřízeným, intelligencím nedosti vytříbeným a obsáhlým“.

Tak povstala četná řada povídek Světlé, v nichž vykládala palčivé otázky časové rozmanitého druhu. Brzy horlila proti proudům po jejím zdání nezdravým, které z ciziny se k nám hrnuly, jako byl kosmopolitism a národní nihilism (v povídce „Plevno“); proti tomu stavěla se zvláštní oblibou nadšené a činorodé vlastenectví bouřlivého r. 1848 („Tři chvíle“, „Z ovzduší barrikád“, „Bludička“, „Pán a sluha“, „Mlha“). V jiných črtách obracela zase pozornost na nebezpečí germanisace českých dětí ve školách německých („Z našich bojů“, „Na bludné cestě“, „Satanáš“). Neušla jí také otázka nad jiné důležitá, totiž dělnická a sociální, které věnovala drobné črty „Nezabloudil“, „Pozdě“, „Miláček svého lidu“. Stanovisko její sociální bylo čisté lidské. Podle jejího mínění celá ta hrozná obluda společenské nouze a bídy, a všech oněch hříchů z ní se rodivších dala by se napraviti tím, „kdyby každý poctivec určitě chtěl, aby měl každý stejných s ním práv a povinností, stejnému by se s ním těšil štěstí“.

Gallerie osob, jež Světlá ve svých spisech předvádí, jest velmi bohatá a vyznačuje se velikou rozmanitostí, jak to s četnými pracemi jejími souvisí. Že Světlá osoby předvedené často silně idealisuje, o tom nemůže býti sporu, zejména pojímáme-li idealisování šíře, totiž ve smyslu zhušťování barev a sesilování světla a stínu, opravování a doplňování přírody. Ona celou bytostí tkví v idealismu, který je nejspodnější vrstvou její individuality. Při postavách ze života vyšší společnosti spisovatelka se k tomu nepokrytě přiznává, odvolávajíc se na právo umění, které dovoluje básníku jako sochaři ozdobovati své výtvory; mnohdy přímo vyhlašuje zobrazené typy za ideály postav ženských do určitých poměrů promítnuté. Za to rozhodně se brání proti výčitkám, že v povídkách vesnických nadsazuje a mnohé krásné stránky do lidu vnáší. Věřím Světlé, že našla v lidu Ještědském všecky ty zvláštnosti kulturní, které tvoří myšlenkové jádro předních jejích skladeb, našla tu zajisté nositele přežitků víry českobratrské i názorů pantheistických, deistických i pessimistických, ovšem názory neuvědomělé, nerozvité, v rudimentech a zárodcích, a v tom ohledu mohla právem protestovati proti výtkám, že do lidu vbásnila, co v něm není. Ale zároveň je patrno, že spisovatelka prvky a rudimenty tyto povznášela na výši vědecké nauky, stavějíc je s nadšením na roveň uvědomělým poznatkům a filosofickým theoriím, k nimž někteří myslitelé evropští dospěli. A v tom ohledu zase nadsazovala, sesilujíc a doplňujíc skutečnost, a nositelé těchto sesílených názorů jeví se pak jako postavy idealisované.

Zevnějšek lidí spisovatelka krátce a stručně rýsuje, nejraději obrazně srovnáním. Více si všímá nitra, které zobrazuje podrobněji. Ona vypravuje nadšeně a živě, co osoby její cítí, myslí, o čem sní, po čem touží, vykládá vnitřní pohnutky jejich konání, líčí jejich mravní zásady a názory, a tak seznamuje čtenáře s vnitřním ustrojením jejich. Ale na tom nepřestává; vedle toho užívá ještě jiných prostředků k znázornění stavů duševních. Jsou to především šťastně volené a kombinované obrazy básnické, jimiž se snaží naznačiti čtenáři, co se děje v nitru předvedených osob, a nutí ho téměř násilně do toho duševního stavu, v jakém se nalézají její lidé. Aby čtenář poznal, jaké city naplňovaly duši Evičky, když sedávala večer u opuštěné kapličky nedaleko mlýna, hledí je vyvolati řadou srovnání: „Podobaly se někdy těm svěžím na stráních hájkům, těm růměnným na večerní obloze mráčkům, někdy zas tak čarovně a mocně v ní zaplanuly, jako to zářící slunce k západu se chýlící“ a p.

Velmi účinně dovedla využíti také přírodní malby a popisů. Popisy její nejsou jen ozdobnými vložkami vypravování, neslouží jen k orientování místnímu, nýbrž illustrují také děj, budí určitou náladu u čtenáře, připravují ho na příběhy následující nebo provázejí děje přítomné, zvyšujíce jejich dojem. Na doklad toho dostačí na př. přečisti si úvod ke Kříži u potoka, v němž Světlá líčí dojem, jaký poskytovalo okolí Dolanského mlýna, když najednou po třiceti letech přestalo se ozývati obvyklé jednotvárné klapání mlýna…

Světlá uvedla v české románopisectví celý proud myšlenek nových, aspoň u nás v belletrii dosud neobvyklých; jsou to otázky náboženské a filosofické, otázka svobody a společenské rovnosti, otázka manželství, otázka sociální a celý komplex otázky ženské. I když přiznáme, že Světlá přejala mnohé myšlenky od jiných, zvláště od zbožňované George Sandové, kterou v mnohých svých pracích napodobila, přece vidíme, že dovedla je opříti o domácí půdu, promítnouti je v naše prostředí a odíti je v našinecké roucho. Myšlenky své podávala slohem vzletným a obrazným, tonem větším dílem vzepjatým a exaltovaným. K tomu vymýšlela situace zvláště překvapující a neobyčejné, jichž dojem zvyšovala případnou dekorací místní i dobovou. Před oči čtenářů předváděla pestrou řadu osob téměř ze všech stavů, osoby tyto líčila velmi sympathicky, dávala čtenáři nahlížeti co nejhlouběji do jejich nitra, užívala působivých přírodních barev a zvukův, aby děje vnější i vnitřní náležitě illustrovala. Z toho všeho si vykládáme silný emoční ráz jejích spisů. Žádnou z delších prací Světlé čtenář neodloží bez hlubšího dojetí.

Pokud její náboženské, humanitní a sociální zásady měly vliv v české obecenstvo, těžko kontrolovati, ač působení jejich při oblíbenosti spisů Světlé je jisté, ale jedna věc je zřetelně vyložena, totiž že její myšlenky o emancipaci ženské padly u nás na úrodnou půdu. Spisovatelka dočkala se sama praktických výsledků svých snah: celá řada ústavů vzdělávacích pro dívky, Ženský výrobní spolek, dívčí gymnasium Minerva atd., při jichž zakládání Světlá i skutkem pomáhala, jsou ovocem zásad od ní usilovně hlásaných. V tom záleží veliký sociální význam literárních prací Světlé.

*

Povídky a romány z života vesnického rostly u nás jako houby po dešti. Málo jest zajisté jen poněkud rázovitějších krajinek v Čechách a na Moravě, které by nebyly nalezly svého malíře-novellistu. Práce jejich mají ovšem nestejnou hodnotu uměleckou.

S B. Němcovou bývá často srovnávána Františka Stránecká (1839—1888), která ve svých drobných črtách zachycovala typy selského lidu na Moravě. Stránecká všímala si hlavně světlejších a lícnějších stránek života vesnického, vyhledávala přede vším povahy poctivé, zbožné a neporušené, líčila poměry rodinné, majetkové a náboženské na venkově v takovém svitu a záři, že bezvadnost jejich téměř překvapovala. Není divu, že jeden z kritiků, důvěřuje jejímu optimismu a jasné kresbě, v nadšení zvolal: „Čtouce tyto povídky nejednou se vážně zamyslíme nad tím, co vlastně dosud dobrého nám ta západní kultura a její šiřitelé přinesli a jak jsme my pošetilí, že se tak po ní honíme? Nepodobáme-li se trochu oněm, kdož ryzí zlato v hojnosti dávali za třpytné skélko?“ (Osvěta 1883. 96).

Není pochyby, že Stránecká našla v lidu tu a tam ty vzácné a úctyplné postavy, jaké nám ve svých črtách zobrazuje, ale zorný úhel, jímž na život lidu se dívala, byl příliš úzký, nezachycoval všech stránek jeho, nýbrž jen ty světlé a vzácné, pro temné a negativné neměla tolik chápavosti.

Zcela jinak díval se na život lidu moravského známý kukátkář Václav Kosmák (1843—1898). Stráneckou lákaly řídké exempláry selského lidu, typy ctihodné a ušlechtilé, Kosmák pohlížel však na svět všestranněji a nalézal tu mnohem více koukole než pšenice.

Kosmák byl daleko plodnější. Psal dílem krátké feuilletonické črty, sebrané potom v Kukátku, V některých obrázcích z Kukátka a po různu v Sebraných spisech, dílem drobné povídky jako: Jak byl Rapouch jun. vyléčen, Cesta ke klidu, Chlubilova rodina, Potkalo ji štěstí, Ztracená, Bída je, proto juchu!, Volby do říšské rady a j., konečně obsáhlejší skladby: Sláva a úpadek Jana Kroutila, pololáníka v Drnkálově, Eugenie, Jak Martin Chlubil bloudil a na pravou cestu se zase vrátil, Chrt.

O rázu svých kreseb praví spisovatel sám čtenáři toto: „Nalezneš v této knížce svět vykreslený tak, jaký je skutečně, sem tam nějaký žert, více však truchloty a bídy. Nemohu za to: jak jsem viděl, tak jsem popsal. Z mnohého obrázku načerpáš snad poučení a doufám, že některým se pobavíš, ač jiný ti vynutí slzu bolnou. Inu — tak jde ten svět!“

Kosmák byl bystrý pozorovatel, viděl v lidu moravském mnoho vad a nedostatkův, a začal je bezohledně ve svých pracích odhalovati. Práce jeho překvapovaly svého času svou pravdivostí a svérázností, tak že kritik Nár. Listů (23. srpna 1888), který v Čechách první na jejich přednosti upozornil, těmito slovy čtenářům našim je doporučoval: „Všude plno lidských dokumentů, pozorování ze skutečnosti, jak se teď po naturalisticku říká. Tu jste dojati, tu se zasmějete, tu vás něco pozlobí, zasmuší, ale po každé zvoláte: tak jest! tak lidé jednají, tak cítí a smýšlejí, to znám, to jsem už stokrát viděl a slyšel…“

Naturalism Kosmákův jest ovšem jenom popisný a zevnější čili, jak jeden z kritiků případně podotknul, naivní. On vážil sice k svým spisům náměty a předměty ze života skutečného, zobrazoval postavy, jak je v životě viděl, ale do duše se jim nedíval, o vnitřních pohnutkách jejich činů nepřemýšlel, přestávaje na pouhém konstatování nebo kritice hotových faktů. Psychologická analysa, hlavní umělecký prostředek moderního realismu, nebyla údělem jeho talentu. Při tom na hříchy a nedostatky lidské díval se okem přísného mravokárce, k čemuž byl veden svým kněžským povoláním; jemu běželo přede vším o to, aby zlo bezohledně na pranýř postavil, strhal a lidu zošklivil, při tom nejednou skutečnost karikoval a zveličoval. Jako přísný moralista neměl s chybujícím slitování, neznal proň polehčujících okolností, nepátral ani po kořenech jeho zla, nýbrž choval se k němu jako k experimentu, jímž chtěl ukázati, k jak smutným koncům vede hřích a nepravost. Proto jest jeho humor poněkud drsný a bezohledný, satira štiplavá a posměšná. Mravoučná tendence jeho spisů jest často tak vysoko vypjata, že podmanila si uměleckou jejich stránku. Moralista zvítězil nejednou nad umělcem.

Umělecké nedostatky jeho prací vysvětlují se již ze způsobu, kterým je Kosmák skládal. Jak biograf jeho Vl. Šťastný vypravuje, Kosmák nikdy nenapsal větší povídky celé, psal vždy po částech, kolik právě do čísla toho onoho časopisu bylo potřebí, při tom psal prý často i dvě tři povídky zároveň. Rozumí se, že při takovém způsobu tvoření umělecká stránka jeho prací byla zanedbávána.

Kosmák má však plný význam jako spisovatel pro lid; to byla také jeho hlavní tendence, aby lid poučoval, varoval, káral a k polepšení povzbuzoval. Spisy jeho vnikly skutečně do nejodlehlejších krajinek na Moravě, staly se obecně populárními, a případně se o jejich původci praví, že naučil moravský lid čísti.

O některých novějších spisovatelích obrázků venkovských promluvím ještě později.