O českém románu novodobém/II.

O českém románu novodobém Jan Hanuš Máchal
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Jan Hanuš Máchal
Zdroj:	MÁCHAL, Jan Hanuš. O českém románu novodobém. Praha : České lidové knihkupectví a antikvariát Josef Springer, 1902. s. 17–34. ] Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Romány Scottovy. — V. Kl. Klicpera. — K. H. Mácha. — Jan z Hvězdy. — J. K. Tyl. — Prokop Chocholoušek.

Půdu zkypřenou a k setbě připravenou našel u nás román historický. Vzpomínky historické byly z nejúčinnějších prostředků buditi poutuchlé vědomí národní v obecenstvu. Buditelé naši jich také užívali, s hrdostí ukazujíce na slavnou minulost národa našeho, jenž kdysi mocně zasahoval v osudy sousedních národův, a posilovali příkladem statečných předků vrstevníky své v sebedůvěře a v lásce k vlasti. Za tou příčinou vydávány byly záhy starší dějepisné knihy, a přední učenci tehdejší psali o dějinách českých nová díla, aby se navázala přerušená spojitost s naší minulostí. Látek historických chápala se také poesie, nejdříve poesie dramatická, potom epika a konečně i zábavná prosa.

Působily také vlivy zevnější. Znamenitý básník anglický, Walter Scott, vytvořil historický román velikého slohu, v němž obrážely se osudy celého národa ve všech jeho vrstvách určité periody dějinné. Širokým vztahem k životu celého národa, pravdivostí v zobrazení historických fakt, věrným vystižením koloritu dobového i místního a konečně vřelou láskou vlasteneckou okouzlovaly jeho romány a budily u nás neobyčejné nadšení vyzývajíce přímo k následování. Čelakovský psal r. 1825 příteli svému Kamarýtovi: „Nu, a jak se líbí Ivanhoe? Věru právě taková otázka, jako onoho, co se tázal Werthera: Wie gefällt Ihnen Ossian? — Kéž bychom my jenom jedním tak vypracovaným původním románem se vykázati mohli. A naše dějiny k tomu!! Z těch by ani za sto let se nevyčerpal, zvláště z prostředních století… Až budeš čisti ostatní spisy Scottovy, uhodneš, kam mířím. V mé hlavě ti divná pomatenost, že nevím, kam to všechno vystřelí. Nic mi nechybí, jen pohodlná chvíle a trochu uspokojení pro budoucnost.“ Čelakovský pomýšlel tehdy na velký román historický z dějin českých v slohu Scottově; škoda, že ho nenapsal.

Nadšeným obdivovatelem Scottovým byl i V. Kl. Klicpera, který r. 1827 psal: „Pravíte, že rozpravných prvopůvodních básní či historických románů tak málo máme, anto historie žádného, říkaje, národu na neobyčejné, rázné a veliké děje i charaktery tak bohatá není, jako naše, a lid že nyní, co Walter Scott, Washington Irwing, Cooper atd. jednohlasným rozsudkem skoro všech pěti dílů světa na Parnassu velevládně se usadili, na všecky jiné knihy s jakousi nechutí se dívá… Nuž, co tedy za příčinu, že žádných historických románů nemáme? co nám schází? — Nic, než Walter Scott! a možná-li, aby ten v Čechách uzrál, na to ani svědčiti, ani o tom pochybovati nechci.“

Klicpera zkusil své síly v historické povídce a vydal r. 1828 skladbu „Točník“, k níž vzal děj z doby Václava IV. Vedle účelu literárního měl také na mysli zobraziti povahu krále Václava pravdivěji, než jak obyčejně byla pojímána; boje se však, že by takto zobrazený Václav — který podle Klicpery nebyl ani ďábel ani cherub, nýbrž cos, co mezi oběma uprostřed jest, t. j. člověk a člověk na stolci královském, — neprošel censurou, vydával svou povídku za překlad ze starého latinského rukopisu. Povídka jeho způsobila u vrstevníků Klicperových nesmírný dojem a uhodila vedle slov současného kritika jako blesk do matné arkadické tichosti naší literatury. Líbil se svěží a smělý ton, kterým Klicpera události vypravoval.

Z půvabného ovzduší doby knížete Oldřicha, která mu poskytla látky k několika dramatům, vybral si děj k romantické povídce „Vítek Vítkovič“ (1830), po níž následovala skladba „První mlejn v Praze“ (nejdříve německy, potom česky), vzdělaná, podle národní pověsti o založení prvního vodního mlýna v Praze proti Štvanici. Prostá pověst lidová zdála se mu však jako kmen s holými rozsochami a snětmi, když je lednatá ruka ostrého mrazu do naha svlékla, proto osnovu její rozložil, děj úhlednějším rouchem přioděl a jímavými výjevy oživil, aby vypravování v prsou citlivého posluchače, buď on mlynář či nemlynář, podivení a soustrast vzbudilo.

Osudy Václava II. a jeho šlechetné ochrankyně Věnceslavy, dcery hradního v Žitavě, jsou předmětem nejlepší jeho povídky historické „Věnceslava“ (1834), napsané sice na kvap, ale s uměleckým taktem a bez zbytečného apparátu fantastického.

Klicperovi tanul sice na mysli Walter Scott jako vzor, ale byl to vzor proň nedostižný. Jemu byl bližší Van der Velde, méně šťastný Scottův napodobitel německý. Povídky Klicperovy nejsou věrným obrazem minulosti, nýbrž fantastické vidiny, jež spisovatel v určitou epochu historickou promítnul. O nějakém pečlivějším studiu pramenů, pomocí kterých Scott se snažil vniknouti ve věky dávno minulé, o snaze po historickém detailu, není u Klicpery ještě stopy. Jemu dostačilo čisti Hájka, a fantasie jeho tvořila pak dál volně a vzletně. Po jeho mínění „každý vývoda, každý kníže, každý král dá se kouzelně poeticky obrazovati a když se mimo to jeden každý z nich do zadu jen postaví, tu se opět nich kol a kolem celé světy básnické ustvořiti dají“. Klicpera, skladatel romantických her rytířských, zůstává i v románopisectví fantastickým romantikem. Snaha po vzrušujících effektech, výstředních a bizarních scénách, divuplném líčení, překvapujících situacích zavádí ho často za meze přirozenosti a možnosti.

Měl však Klicpera vzácný dar řeči, ovládal zvukový materiál jazyka českého jako málokdo za jeho doby, nikdy nebyl na rozpacích při volbě pádných a zvučných výrazů pro pojmy nejrozmanitější. Jsa rozený dramatik uměl rozpřádati zajímavé a svěží dialogy, uměl také rázně slovy charakterisovati a živě popisovati. Těmito přednostmi stilistickými působil mocně na čtenáře, dovedl ho proudem svých slov a obrazův upoutati, dojmouti a očarovati. „To plné s vysoka zvučící popisování, ten pádný klusot rozpravy, ta ostrá malba charakterů — to všecko bylo u nás něco nového, to mě celého roznítilo,“ vyznává Tyl o dojmu četby první povídky Klicperovy.

Později zamiloval si Klicpera epochu Karla IV. a napsal několik obsažných románů, jichž středem jest Karel IV., otec vlasti: „Příchod Karla IV. do Čech“ (1855), „Karel IV. před Frankensteinem“ (1856), „Král Jan Slepý“ (1858). Ton a ráz vypravování v těchto skladbách jest zcela změněný; kdežto dříve básník překypoval ohněm a plýtval barvami, stal se zase nyní příliš chladným a kronikářsky suchým. Pro samé obšírné popisy válečných výprav, scén bitevních a zápletek diplomatických nehýbá se děj ku předu a čtenář unaven odkládá knihu.

Historickému románu veliký význam přikládal velebený pěvec „Máje“ K. H. Mácha. Historický román český měl by podle jeho slov nahraditi Čechům společnost, přítele, besedy, časopisy a všecko, čeho jiní národové nazbyt mají a čeho nám se nedostává. Vábiti měl by i příkladnou mluvou svou, aby se národ, jehož síla a sláva na minulosti spočívá, k oněm časům v duchu přiblížil a s nimi se úplně spřátelil. Také on spatřoval v kronice Hájkově nevyčerpatelný zdroj látek románových. „Hájkova kronika jest nejpěknější román český, aneb — chceme-li, nejladnější sbírka povídek a pověstí. Nevím, zdali Walter Scott na anglický lid více působí, nežli Hájek na český. Co tam nestojí, toho se čtenář snadno domyslí. Kéž bychom se takového románu u nás dočkali, který by tak rázně k české mysli a k českým srdcím mluvil, jako spis Hájkův!“ Toto velebení Hájka jest ovšem nadsázkou a vztahuje se hlavně k slohu, který se Máchovi zdál vrcholem lidovosti.

Mácha zatoužil státi se naším Scottem. K povolání tomu se velmi pečlivě připravoval. Přede vším hleděl si osvojiti ryzí, národní sloh, který by již sám k srdci čtenáře mluvil. „Slohu, na jakýž pomýšlím, neučí — ani mluvnice, ani skladba, ale neustálé hrabání se v starých knihách českých a přátelské přilnutí k domácím mravům. Jako přítel příteli se odcizí neustálým zacházením s jinými lidmi a zanedbáním přátelských poměrů, takž i s jazykem jest a se vším, co našeho.“ Proto četl nejen Hájka, nýbrž i Paprockého, Veleslavína, Pelcla a jiné historické památky. Tím přiučoval se netoliko slohu, nýbrž vnikal i v ducha dějin a osvojoval si ráz i barvitost historickou. Aby osvěžil dojmy čítáním kronik vzbuzené, cestoval po Čechách, vyhledával staré hrady a místa historicky památná, sbíral pověsti a paměti dějepisné. K srdci národa hledal klíč studiem mravův, obyčejův a zvláštností národních, které pilně sbíral nebo z časopisův a knih si vypisoval. Zároveň horlivě četl povídky a romány s látkou historickou, domácí i cizí; z cizích románopiscův oblíbil si německého romantika Novalisa a zvláště Scotta, jehož romány nečetl pouze, nýbrž v pravém smyslu studoval a analysoval, aby vnikl ve vnitřní jádro jejich.

Kdož ví, zdali by při svém skvělém nadání nebyl dostihl svého vzoru! Smrt odňala nám ho hned na počátku jeho literární činnosti. Zůstavil toliko jeden delší román „Cikáni“, řadu kratších povídek „Obrazy ze života mého“, z nichž „Márinka“ jest nejvýznamnější, zlomky z delšího románu „Kat“ a koncepty rozličných povídek jiných. Přednosti jejich jsou: zajímavě vypravovaný děj, výrazná kresba charakterů, jemné vystižení nejsubtilnějších hnutí duševních, z nichž zevnější děje se rodí, plastické a věrné líčení krajin a míst, kde se děj rozvíjí. I tam, kde Mácha místo děje výslovně nejmenuje, možno je z popisu jeho uhodnouti, na př. v Cikánech krajinu v okolí Kokořína. Sloh jeho není tak třpytivý, květnatý a přeplněný jako na př. Klicperův, ale je pečlivě a důmyslně propracován, při vší prostotě a jednoduchosti jest sytý, pojmový a impressionistický. „Někdy tři, čtyři slova, pravil prý Mácha v rozhovoru o „Křivoklátě“, jako uzavřená skřínka chovají celý poklad důsledných myšlenek. „O králi, dobrou noc!“ — což nepochopuješ, co v tom leží? Všeho že konec! Celý osud Václavův že se již vyplňovati počíná. Den jeho že zašel — dlouhá noc že mu nastává, jemu i všemu, co zamýšlel. Tím „dobrou noc“ jsem chtěl vyznačiti kus historie české, ukončení celé staré doby, kterážto na popraží nových přechodů stála…“

Obratným povídkářem byl Jan z Hvězdy (Jan Jindřich Marek 1803—1853), ale scházelo mu vyšší posvěcení básnické. Literární vývoj jeho byl zdlouhavý, trvalo to dosti dlouho, než se zbavil vlivů cizích a šel svou cestou. První jeho práce, povídka „Radomíra“ (1824), napsána byla za zřejmého vlivu Lindovy „Záře“. Obsah — boj světla s temností, křesťanstva s pohanstvem — i stil, přesycené květnatý, to potvrzují. „Konvalinky“ (1824, 1827) obsahují hlavně rytířské povídky v romantickém hávu, tu a tam s historickým pozadím a často s tendencí mravoučnou. Od starších historií rytířských liší se hlavně tím, že duchové a strašidla vymizeli z nich úplně, a živel loupežnický nevystupuje tak v popředí. Vůbec znamenají pokrok, jsou modernější a vkusnější. Děj jest celkem dobrodružný a romantický, ale vždy pravdě podobný, aspoň v tom rámci historickém, do něhož jej spisovatel vkládá. Řeč jest sice příliš šťavnatá a metaforicky obrazná, ale přiléhá tím právě k romantickému obsahu. Jak Jan z Hvězdy byl cizím vlivům přístupný, ukazuje na př. v Konvalinkách povídka „Světoběžná milenka“ (z r. 1825), složená v manýře Claurenově, ovšem krotce a taktně. Rytířské romány něm. romantika de la Motte-Fouqué připomíná romantická pověst „Čechové v Prusích“, líčící výpravu Otakarovu do Pruska, v níž hrdinové čeští nebojují jen s Prusy pohanskými, nýbrž i s příšerami pekelnými, jež mocná Irta, věštkyně pohanská, na ně vysílala.

Dosavadní práce Jana z Hvězdy neuspokojovaly, jak se zdá, ani auktora ani jeho recensenty. Není divu; po obsahu pohybovaly se větším dílem v romantických historiích rytířských, které jinde vycházely už z módy, toliko po formě byly dokonalejší než starší plody toho druhu. Recense Palackého a Dundra způsobily, že náklonnost jeho k povídkám ochabovala. Teprve k vybídnutí Jar. Pospíšila napsal po několikaleté přestávce novelku „Známosti z průjezdu“ (r. 1838), která se mu dost podařila. Spisovatel sáhl tu do plného proudu života a vykreslil poutavý obrázek ze života společenského, místy ozářený paprskem romantiky. Za to delší jeho práce „Harfenice“ (1841) připomínající loupežnické povídky, jež se šířily vlivem Vulpiova „Rinaldo Rinaldini“, vypočtena je na úžas a ustrnutí citlivých duší. Tyl právem vytkl jí řadu odporujících ingrediencí a nesrovnalostí s opravdovým životem.

Úspěch historických románů v cizině jakož i pokusy některých domácích spisovatelů v tomto oboru povzbudily Jana z Hvězdy, aby své síly zkusil v delších povídkách historických. Náběhy k nim jevily se již v historických rámcích, do nichž své rytířské povídky vkládal. Z dopisů jeho k Pospíšilovi poznáváme, že k tomu úkolu vážně se strojil a připravoval, sbíraje historický materiál, na jehož základě by mohl své dílo založiti. „Chvilkami pracuji na větší historické povídce z časů Jiřího krále, nemaje však historických knih po ruce, často ustávám. — S povídkou z časů milého našeho Jiříka jde to velmi nedbale; nejvíce překáží mně nedostatek historických pramenů a chci přece, aby povídka jakýž takýž historický základ měla. To mne zdržuje.“

R. 1843 byl konečně Jan z Hvězdy se svou prací hotov a vydal „Jarohněva z Hrádku“, novellu z časů Jiřího Poděbradského. Vybral si za předmět svého líčení dobu velmi pohnutlivou a nepokojnou, kdy země česká jsouc bez krále zmítána byla zápasy politickými i náboženskými. V proud tohoto nepokojného ruchu uvádí nás spisovatel a ukazuje, jak statečný Jiří Poděbradský přes všecko usilování svých protivníků snaží se zavésti v zemi mír, jak zmocňuje se Prahy, podrobuje si města, krotí loupeživé choutky Koldy ze Žampachu, s nímž strana katolická se buntovala, jak uvádí mladistvého krále Ladislava na trůn český a po jeho smrti zvolen byv za krále, zavádí všude pořádek. — Do tohoto obecného rámce dějinného vložil spisovatel líčení pestrých osudů titulního reka, který jsa vychovanec přepjatého katolíka, Přecha z Hrádku, přece Jiřího si oblíbil a v službách jeho se proslavil.

Za dvě léta vyšla druhá jeho delší skladba „Mastičkář“, povídka z časů Jindřicha Korutanského. Vypuzení Jindřicha Korutanského z Čech, který dával zemi českou na pospas cizincům, zamlouvalo se našim dramatikům a belletristům, neboť jim poskytovalo velmi vděčné látky k poetickému vzdělání. Osudy milované Elišky Přemyslovny, kterou chtěl Jindřich zašantročiti svému milci pánu z Bergova, vlastenecké nadšení všech stavův obyvatelstva země české, které bez rozdílu se spojilo, aby osvobodilo zemi od tísnícího jha nenáviděných nepřátel, všecko to obsahovalo momenty tak jímavé, že k básnickému zpracování přímo vyzývaly. Jan z Hvězdy podrobně vypravuje, jak k tomu společnému cíli pracovala šlechta, duchovenstvo, měšťané, lid obecný a selský.

Jan z Hvězdy si přál, aby historické skladby jeho měly „jakýž takýž historický základ“. Toho také docílil. Základní rysy jeho obrazů jsou vykresleny podle tradice historické, detailní provedení jest však volné a často i historii odporuje. Příčinou toho není však povrchnost spisovatelova, nýbrž nedostatek pramenů. Auktor byl si tohoto nedostatku vědom a omlouval jej známým výrokem, že „malířům a básníkům“ takové licence jsou dovoleny. „Ostatně, dokládá, musím podotknouti, že nepíši historii, ale co možná jednotlivé obrázky z rozličných věkův, abych čtenářstvu cestu ke čtení historie propravil a je takořka přilákal; neboť nepochybuji, že nejeden po přečtení mých povídek po kronice české sáhne, chtěje zvěděti, jak asi ty věci v pravdivé historii vypadají. Tím snad chuť ke čtení věcí vážnějších u obecenstva se vzbudí, a to ku prospěchu literatury naší.“ Měl-li skutečně jen tento skromný účel na mysli, pak ho zajisté dosáhl. Povídky jeho jsou zajímavě vypravované obrazy z našich dějin, jest to podle případných slov současného kritika „pilně a drobně popsaný list domácí kroniky“.

Na podkladě velikých událostí veřejných kreslí spisovatel soukromé osudy reků, méně šťastně v Jarohněvu z Hrádku, lépe v Mastičkáři. V Jarohněvu jest titulní rek passivní, v dějinný rozvoj nezasahuje, nýbrž jest jím unášen. Vlastním rekem jest Jiří z Poděbrad, který je vylíčen ve světle nejpříznivějším. Blaho země a národa jde mu nade všecky jiné ohledy. „Vůle má jest nezvratná, odpovídá Jiří Rokycanovi, já chci, co na mně jest, nasazením krve, statků i hrdla království tomuto dopomoci k míru, blahu, květu, a na rumech třeštivých svárů náboženských vystavěti chrám bohulibé svornosti.“ Ostatní osoby, historické i smýšlené, jsou buď jeho přátelé nebo protivníci, podporujíce neb zdržujíce ho na dráze k vytčenému cíli. Mastičkář jest mnohem ucelenější a jednotnější, osobní osudy jednotlivců nevystupují tak v popředí a podřizují se vesměs jedné veliké myšlence: zbaviti vlast nedůstojného a nehodného panovníka.

Aby se čtenář příjemně bavil, spisovatel vymýšlí příběhy dojemné a romantické. K tomu směřuje též volba míst: trosky zbořeného chrámu, lidomorna, hrobka, krčma a p. Noc, přítmí, bouře zvyšují dojem. Jest to jímavý apparát známý z povídek rytířských. Těchto živlů romantických jest mnohem více v Jarohněvu než v Mastičkáři. Při lidech básník všímá si hlavně zevnějšku, jejž obyčejně do podrobna popisuje, duševní stránky jejich tak nedbá. Jemu vůbec běží o zajímavý děj, zevnější effekt, nikoliv o vnitřní jeho zdůvodnění. Tím se liší od moderních románopisců historických.

Sloh jest epicky klidný, mnohdy až jednotvárný, dialog dosti živý, řeč pěkná bez zbytečných metafor a ozdůbek, ale není odlišena podle osob mluvících. Idea vlastenectví jest nejsilnější emocí, kterou dílo jeho vzbuzuje. V Jarohněvu jest nositelem jejím Jiří z Poděbrad, v Mastičkáři leží v ději samém.

Po vydání Mastičkáře Jan z Hvězdy psal Pospíšilovi: „Až trochu času a lepšího zdraví nabudu, míním se opět pustiti do nějaké větší historické povídky, snad z časů Ferdinanda I., abych tak z rozličných epoch historie naší několik obrazů sestavil, kteréž by k poznání osudů národa českého vedouce, lásku k němu vzbuzovaly, a ač ne k obohacení literatury naší, aspoň k rozšíření jejímu sloužily.“ K provedení toho plánu již nedošlo. V sebraných jeho spisech vyšly toliko tři nové povídky: „Nocleh na Kacerově“, lehkým humoristickým způsobem vypravovaná rytířská pověst, „Čechové pod Mediolánem“, romantický obrázek dějepisný, a „Volšanský zámek“. Tato povídka jest nejzajímavější, zvláště její počátek. Spatřujeme v ní zdařilé náběhy líčiti sociální a literární poměry naše; ale celá věc zůstala při pouhém rozběhnutí a rozvlekla se potom v romantický příběh o nalezeném synovi. Jsou tu však důležité příspěvky k poznání literárních názorů Jana z Hvězdy. Jako odchovanec staršího pokolení, vyrostlý v idyllických poměrech sentimentálního vlastenectví, byl protivníkem a odpůrcem nových směrů literárních, které v letech čtyřicátých začaly narážeti na literaturu českou. Ústy starého faráře horlí zejména na tehdejší sociální román a na celou literaturu emancipační zvlášť. „Tak nazvaná emancipace tato jest vejce vylíhnuté v zapařeném mozku zhýralé mužatky francouzské Dudevantové a několika pomatených hlav z nové německé školy. To a podobné jest otrava z Německa do Čech vpašovaná, hnusná a protivná…“

Od r. 1847 Jan z Hvězdy vzdal se literární činnosti, proto prý, že Tyl příkře posoudil básnickou jeho činnost a zvláště výpravné práce. Ale posudek Tylův není tak zdrcující a vyznívá na konci pochvalně: „Spisovatel Mastičkáře a Jarohněva náleží mezi naše první novellisty — jakových arci pohříchu méně máme, nežli je potřeba. — Jan z Hvězdy jest právě muž, který by literatuře naší mohl v tomto nedůstatku z pokladu ducha svého hojné pomoci poskytnouti.“

Nejpopulárnějším novellistou naším v této době byl Josef Kajetán Tyl (1808—1856). Historické povídky začal skládati za přímého vlivu V. Kl. Klicpery, u něhož za svých studií bydlil. Ukazuje to nejzřejměji povídka Tylova „Statný Beneda“, kterou napsal jako studující, maje plnou hlavu „Točníku“. Vedle Klicpery působil naň i Linda svou „Září“ a Jan z Hvězdy. Z cizích spisovatelů oblíbil si jmenovitě slzorodé romány Lafontainovy, které překládal do češtiny; manýra jeho znatelná je v Tylových novellách ze života. Veliký vliv na literární názory Tylovy měli také němečtí romantikové Tieck, Tromlitz a zvláště Karel Spindler. Spindlerovi podobá se Tyl nejvíce i rázem svého nadání i způsobem tvoření. Tyl jako Spindler vynikal podivuhodnou fantasií a skutečným nadáním básnickým, ale oba, Tyl i Spindler, psali zběžně, bez rozvahy a uměleckého prohloubení.

Z životopisu Tylova jest dobře známo, že on netvořil svých povídek jen z popudu vnitřního, jenž pohání umělce, aby své vidiny v určité obrazy vtěloval, nýbrž často z nutnosti životní, aby si opatřil kus chleba. O způsobu jeho tvoření vypravuje přítel jeho Vác. Filípek toto: „Tyl psal velmi mnoho, povídky psával obyčejně po kusech do čísla, sazeči takořka pod ruku, čímž se nejednou stalo, že se mu mnohá povídka rozpředla víc, než jak byl na začátku zamýšlel, a někdy přinucen byl náhle ji ukončiti a takměř useknouti.“ S tímto zimničným chvatem pod nátiskem potřeb životních složena je většina povídek Tylových; z toho si vykládáme vnitřní jejich nepropracovanost a časté vady v komposici děje i v charakteristice osob.

K historickým povídkám Tyl nejraději volil předměty ze starší periody českých dějin, které ponechávaly fantasii jeho úplnou volnost a svobodu. V dávnověkost českou uvádějí nás povídky: „Čech a Lech“, „Svátky na Vyšehradě“ (z dob knížete Jaromíra), „Poslední pohanka“ (za knížete Oldřicha) a „Vězeň v nové věži“. Z časů Břetislava I, pochází „Prkoš Bilinský“, za Vratislava I. odbývá se děj „Statného Benedy“. K osudům Soběslava, knížete selského, váže se povídka „Uhlíř a vládyka“ a pokračování její „Syn vládykův“. „Tataři u Olomouce“ a „Braniboři v Čechách“ udávají čas již svým názvem. Za Václava II. vyvíjí se děj několika povídek: „Poslední doby v Bílé věži“, „Slečna Lichnická“ a „Rozina Ruthardova“. „Vychovanec pomsty“ osvětluje panování Jindřicha Korut. a „Dalimil“počátky vlády Jana Lucemburského. Doba Václava IV. poskytla Tylovi látku k nejlepší povídce „Dekret Kutnohorský“, mimo to ke kratším skladbám „Zlatníkova milenka“ a „Růže z keře nízkého“. Pohnutlivé doby husitské připomíná „Břeněk Švihovský“ a „Svatba na Sioně“. Z pozdějších časů vzat je toliko „Alchemista“, vztahující se k r. 1649.

Theorie Tylova o historické povídce vrcholí v těchto slovech: „My učiníme nejspravedlněji, když budeme od historické povídky — krom všeobecných vlastností a známek, ježto zdravý rozum a čistý vkus v každém básnickém útvaru vyhledává — jen tolik požadovati, aby byla umělecky vytvořený kus života z jistého času, odlesk jeho mravů a ohlas jeho smýšlení. Onoť je tu ovšem krátce mnoho řečeno, mnoho požadováno; za to ale nebudeme básnickou obrazivost choulostivými mezníky ohražovati a na každý šev dějepisně přistřihnutého a vyšňořeného roucha hleděti.“ Ze slov těchto poznáváme, že theorie Tylova byla dosti volná; jemu postačovalo, jen když povídka v hlavních rysech svých odpovídala určité době historické, v líčení detailů ponechával si úplnou volnost a nestaral se o historickou věrnost v zobrazování jednotlivostí. Byl tedy Tyl v theorii ještě dalek oné pravdivosti a reálnosti, kterou se vyznačují moderní spisovatelé historických románů. A prakse jeho byla ještě volnější.

Na dotvrzenou toho prohledněme si na př. „Dekret Kutnohorský“, který se čítá k nejlepším jeho pracím. Jest to skutečně umělecky vytvořený kus života z jistého času, odlesk jeho mravův a ohlas jeho smýšlení, jak toho Tyl v theorii žádá? Nikoliv. Historická jest pouze základní myšlenka, spor o tři hlasy na universitě. Ale ani průběh tohoto sporu není podán věrně podle historie. Tyl podkládá králi Václavovi pohnutky čistě vlastenecké, ve skutečnosti však rozhodovala hlavně nechut, kterou pojal Václav proti cizím třem národům, převahou německým, na universitě, když odporovali jeho vůli ohledně sporův o papeže. Předáci Čechů na universitě, jmenovitě Hus a Jeroným, chopili se této nálady Václavovy a pomocí dvořanů, kteří přáli straně národní a oprav milovné, přivedli krále k tomu, že rozhodl ve prospěch Čechů. Tyl líčí to zcela jinak; hlavní zásluhu o vymožení dekretu Kutnohorského má u něho studios Kuchyňka, který v krčmě dosti pochybné pověsti s Václavem popíjí a při dobrém víně vynutí mu slib, že dá Čechům tři hlasy. O králi Václavovi si vůbec čtenář jeho díla utvoří asi divný obraz! Tyl líčí ho tak, jako by neměl nic jiného na starosti, než potloukati se s kmotrem katem a s velikým černým hafanem za noční doby po ulicích a šenkovních domech, dělati námluvčího starým mládencům a odkvetlým vdovám, pečovati o zamilované pletky nešťastných milencův a o rvačky nachmelených studentů.

Jestliže již v takových věcech základních Tyl nedbal historické pravdivosti, tím méně najdeme v jeho díle věrný odlesk mravův a ohlas smýšlení této pohnutlivé doby, která byla obtěžkána palčivými otázkami náboženskými, sociálními a politickými, a předvečerem velkých dějinných převratů. Tylova práce nesnese ani přibližného srovnání s daleko hlubším pojetím této důležité doby od Jiráska v románě „Mezi proudy“.

Jednu přednost nelze však upříti historickým skladbám Tylovým. Od románu historického právem se požaduje, aby se v něm zrcadlily podobné ideje, které duchu současné doby odpovídají, proto jest spisovateli vyhledávati v knize dějin zvláště takové kapitoly, které v témž duchu a smyslu jsou psány jako kapitoly doby současné. A tomuto požadavku Tyl vyhovoval. On si vybíral z dějin po přednosti události, v nichž předkové naši osvědčovali účinnou lásku k vlasti, bojovali za svobodu a samostatnost její. Této účinné lásky k vlasti a sebevědomého vlastenectví bylo také svrchovaně potřebí v době, pro niž Tyl psal; ideu vlastenectví buditi a posilovati bylo hlavním účelem jeho činnosti spisovatelské. V tom záleží vlastní význam jeho prací, z toho si vykládáme oblíbenost jeho ve vrstvách čtenářů nejširších.

Více ještě než povídky s látkou historickou čteny byly jeho novelly a povídky ze života současného. „Pout českých umělců“, „Láska vlastenky“, „Láska vlastencova“, „Vlast a matka“, „Poslední Čech“, „Ptáčníkova dceruška“, „Chudí lidé“ a j. rozlétly se do všech končin naší vlasti a nalezly všudy horlivé čtenáře. Hlavním předmětem jejich bylo zase vlastenectví. Abychom náležitě ocenili jejich význam propagační, třeba si připomenouti stav národnosti naší v době, kdy Tyl začal psáti. Užiji při tom vlastních slov Tylových, který národnostní naše poměry takto líčí: „Zdaž by kdo věřil, že se v Praze ještě lidé nacházejí, kteří veřejně česky mluviti, veřejně k národu svému se přihlašovati, veřejně o své krvi svědectví dáti se ostýchají — ba bojí! Bojí, pravím! O mnoho-li potupnějšího opovržení zasluhují takoví, než oni, kteří se za mateřský jazyk jen stydí?“ A na jiném místě Tyl si stěžuje: „Tenkráte se nám stavěli pod nos lidé, s opovržením anebo s lítostným úsměvem nás bodajíce, když jsme o národních důležitostech — to jest ve vší české skromnosti o zachování a zvelebení mateřského jazyka mluvili. My byli také tiší beránci, my nechali celý svět na pokoji, žádnému jsme se práva ani nedotkli a — jakého odporu musili jsme přestáti?“

Za takových poměrů Tyl vyrůstal a stal se nejhorlivějším hlasatelem nadšené a obětavé lásky k vlasti. Kde vědomí české bylo utajeno a jazyk český postrčen, tam Tyl razil svými spisy vlastenectví cestu a zjednával řeči české platnost ve vrstvách nejširších. Vhodně podotýká K. Sabina: „Tyl jako novellista prováděl povídkami svými vlasteneckou politiku. Jediné v této formě bylo tehdáž možná vzbuzovati národnost a činiti propagandu pro jazyk český. Tyl jako novellista připravoval cesty publicistice národní, a tendenční povídky jeho byly právě předchůdkyněmi politických úvah pozdějších politikův.“

Ale zároveň nelze zamlčeti, že vztahy, v jakých Tyl o vlastenectví pojednává, jsou z velké části jen mělké a povrchní, týkajíce se hlavně poměrů milostných. O hlubší a pronikavější problémy otázky národnostní, zejména k poměrům politickým a veřejným, Tyl se nepokusil, ač k tomu revoluční doba let 40tých přímo vybízela. V době, do níž spadá hlavní belletristická činnost Tylova, r. 1830—1848, v sousedním Německu rozvinulo právě Mladé Německo prapor nejbouřlivějších ideí politických a sociálních. Na otázky toho druhu se ideálně vlastenectví Tylovo nevztahovalo. On se vesnil v idyllický stav vlastenectví našeho, jak jej v mládí svém shledal, a ve snění tom setrval až do let čtyřicátých, ač stav národnosti naší za tu dobu značně se změnil. Jinak by byl nemohl ještě r. 1844 vytvořiti naivní figuru posledního Čecha.

Proti tomuto idyllickému a planému vlastenčení, jehož typickým představitelem jest Tyl, a které libovalo si přílišně ve formálních příznacích vlastenectví a odvádělo mysl od skutečných potřeb národa, vystoupil Havlíček v recensi „Posledního Čecha“ volaje: „Byl by již čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili.“

Po jedné stránce uznává se všeobecně zásluha Tylova o rozvoj výpravné prosy naší. Týká se řeči. Když Tyl v řadu belletristů našich vstoupil, většina spisovatelů libovala si v nepřirozené a strojené mluvě jak ji Linda uvedl v povídkovou literaturu naši. Tyl sám dikci tuto případně charakterisuje slovy: „Myslilo se, že nemůže býti pěkná prosa bez pádného, vlečitého chodu nahromaděných okras a obrazů; všecko muselo tancovati jako na chůdách a zníti jako slavné troubení.“ Jan z Hvězdy byl první, který rozbil toto nepřirozené nadutí, olověné vlečení a kroucení slohové. Tyl ho v tom následoval a hleděl dosíci ještě větší přirozenosti a lehkosti, což se mu také podařilo. Havlíček, který jinak spisy Tylovy bez ohledu přísně posuzoval, vzdává dikci jeho zaslouženou pochvalu.

Velmi čilým a celkem málo oceněným spisovatelem historických obrazů byl Prokop Chocholoušek (1819—1864). Když r. 1841 odevzdával první práci „Vandu“ z dějin polských Tylovi, překvapil ho tvrzením, že má několik rozvrhů k velikým románům za lubem, a zároveň prý podotekl, že by se rád stal českým Walterem Scottem. Chocholoušek byl bez odporu nadaný románopisec, který za příznivých poměrů životních mohl vysoko se povznésti, ale neblahé osudy životní otrávily mu život a rušivě působily na jeho přirozené vlohy. Pocházeje z rodu chudého, nemohl ani dostudovati, později pro účastenství v politických bouřích r. 1848 byl žalářován a jinak pronásledován. Tyto zevnější nepříznivé okolnosti překážely mu, aby mohl vypracování svých skladeb věnovati náležitou péči, a jsou hlavní příčinou formálních nedostatků jejich. Sabina srovnává práce jeho případně s rychle pracovanými sochami a soškami nadaného tvůrce, jemuž nezbývalo času k umělému naznačení všech záhybův a k dolíčení duše v tvářnosti. „Pracoval v rázných konturách, jako každý plastik, a podával spíše resultáty psychologických pohnutek, než tyto samy.“

Chocholoušek rozšířil rámec historického románu českého a pojal v něj také obrazy z dějin jihoslovanských, polských, ruských, italských a španělských.

V povídkách z dějin českých vzdělával sice s oblibou, jako Klicpera, Jan z Hvězdy a Tyl, látky ze starších dějin, které poskytovaly fantasii jeho plné volnosti k samostatnému tvoření, ale dovedl se také povznésti nad tyto úzké meze a se stejným zdarem pojal v obor svého vypravování látky pozdější, jako vpád Pasovských do Čech v povídce „Pan Šimon z Vrchotic“ a úryvek z války třicetileté v povídce „Hrad“. Walteru Scottovi přiblížil se pečlivějším studiem historických pramenů. Víme, že pilné studie konal k románu „Templáři v Čechách“, o nichž za jeho doby jen málo co bylo známo, a k povídce „Pan Šimon z Vrchotic“, jak četné citáty v povídce samé ukazují. K práci „Dcera Otakarova“ užil vzácných pramenů, kterých mu Palacký poskytnul, k „Jiřině“ doručil mu mladý spisoval Humhal hojný materiál, který Chocholoušek vlastními studiemi doplnil a rozhojnil. Nepřestával jen na kronikách českých, vyhledával i prameny cizí, latinské a německé, čerpal z listin a zápisův archiválních a p. V tom ohledu pokročil mnohem dále než všichni dosavadní historičtí románopisci naši a tvoří jakýsi přechod od spisovatelů starších k novějším, k Třebízskému a Jiráskovi.

Suchá data historická oživoval ze své fantasie, ale tak, že výmysly jeho splývají s historicky dosvědčenými detaily v ladný celek, doplňují mezery tradice historické s takovou pravděpodobností, že mnohdy jen pečlivým rozborem obě vrstvy možno rozeznati. Umělť osobní příhody jednotlivců, které tvořivou fantasií si vymýšlel, vhodně přizpůsobiti rámci historických údajův a nenadsazoval na újmu historické pravdy. Ve vymýšlení příběhů byl ovšem romantikem, i jemu běželo hlavně o scény a příběhy poutavé, při jichž vyličování nešetřil barev, nicméně byl mnohem střízlivější než Klicpera a Tyl. Historie lásky a milostné příběhy tvoří u něho také hlavní osnovu děje, který se v určitém prostředí historickém rozvinuje. Z dějin dovedl zachytiti hlavní rysy povahopisné svých osob a podati je průběhem děje v osvětlení zostřeném. Přemysl Otakar II. v povídce „Palcéřík“, Anna a Anežka Přemyslovna, Jindřich Korutanský v „Jiřině“, Jan Lucemburský v románu „Dvě královny“ zachovávají v podstatě svůj historický ráz, ale spisovatel vymaloval je sytěji a na podkladě širším, než jsou z historie známy. Zřídka příčí se jeho povahy historické tradici, jako Eliška Přemyslovna v románu „Dvě královny“, Vilém z Valdeka v „Templářích v Čechách“.

Sloh Chocholouškův jest epicky klidný, místy rozvláčný. Dialog oplývá nezřídka vtipem a humorem. O způsobu jeho tvoření vypravuje biograf jeho B. Čermák toto: „Mívalť Chocholoušek, dříve než k práci usedl, práci svou v hlavě již úplně hotovou, ne-li detailně, tedy aspoň v rysech základních, od nichž během psaní jen zřídka kdy se uchýlil. Jako jiní nadaní spisovatelé neznal i on psaného rozvrhu práce. Píše rozvinoval v duchu děj, stanovil odbočky, líčil povahy a krajinu, uváděl rozhovory a vymýšlel scény pohnutlivé, na které z počátku nevzdechl… Bylo-li kde trochu improvisace, byla zajisté přiměřená a básnická.“

Velice se líbily jeho obrazy z dějin jihoslovanských, zahrnuté názvem „Jih“ (3 díly). Básník rozvinuje v nich řadu zajímavých výjevů z bojů Jihoslovanů s Turky. Některé povídky tvoří spolu souvislé cykly. „Pole Kosovo“, „Mileva“, „Angora“, „Poslední král Bosenský“ a „Svatba Benátská“ vztahují se k osudné bitvě na poli Kosově a k neblahým jejím následkům. V živých obrazech líčí spisovatel nenáhlý úpadek slavné kdysi říše srbské, osudy předních rodů srbských, porobení království bosenského a marné úsilí Turků pokořiti si také junáky černohorské. V povídkách „Harač“ a „Krusa“ vykresleny jsou sytými barvami útisky a svévole, jež bylo Jihoslovanům v porobě turecké snášeti, a marné jejich snahy zbaviti se těžkého jha krutých nepřátel. Zoufalé boje Srbů, Černohorců a Bulharů za svobodu v XIX. st. jsou předmětem drobnějších povídek: „Agapia“, „Zahynutí Suly“, „Nekibe“, „Drak Notjaiský“, „Ilia“, „Hajduci“, „Harambaša“, „Krvina“ a „Černohorci“.

Vytýká se mnohdy, že si spisovatel vzhledem k látce dějepisné počínal s bezstarostnou povšechností a spravoval se toliko svou fantasií. Ale není nesnadno dokázati, že Chocholoušek obrazů těch si prostě nevymýšlel, že nejsou pouhými výtvory jeho fantasie, nýbrž že v podstatě své zakládají se na motivech a zdrojích skutečných. Pramenem těch obrazů, v nichž soudobé boje Jihoslovanů za svobodu jsou vylíčeny, byla mu vlastní jeho zkušenost, které nabyl při svých potulkách v Dalmácii a na Černé Hoře. Tam seznámil se s hrdinnými postavami junáků jihoslovanských, poznal jejich život, mravy a obyčeje, byl nadšen jejich láskou k svobodě; zároveň shlednul přírodu a zemi, osvojil si místní barvitost. Kromě toho vybíral látku ze současných zpráv, neboť tehdejší boje Jihoslovanů za svobodu byly horlivě u nás tak jako v ostatní Evropě sledovány. K obrazům, v nichž starší události z dějin jihoslovanských jsou vykresleny, vážil látku ze spisů dějepisných, z Raićovy historie slovanských národů, z Milutinovićovy historie Černé Hory a p. Ale vedle toho našel ještě jiný zdroj, vydatný, svěží a svrchovaně poetický. Byly to překrásné písně jihoslovanské, jimiž napájel tvůrčí svou sílu. Z junáckych písní vážil i látku k jednotlivým příběhům i črty povahopisné svých rekův. Ano i ve slohu hleděl vystihnouti zvláštní ráz řeči v písních jihoslovanských.

Závislost jeho na národní tradici srbské není však otrocká. Motivy písní tvoří jen nejspodnější vrstvu jeho skladeb, ony jsou jen základním jejich tonem; fantasie jeho se jimi rozehřála a tvořila podle nich celky nové a samostatné. Mohli bychom je nazvati prosaickými ohlasy písní jihoslovanských, ale v tom ušlechtilém smyslu, jako mluvíme o ohlasu písní ruských nebo českých při skladbách Čelakovského. K některým obrazům Chocholoušek našel dost látky v písních, jako na př. k nejdelší své práci „Svatba Benátská“, ale jinde tvořil zcela samostatně. K vylíčení bujného života ohnivých a smyslných Orientalců, k plastickým popisům obrazů bitevních v povídce „Angora“ nenašel zajisté nikde těch podrobností, jakými je kreslí; detaily ty jsou vlastním jeho dílem, odpovídají však úplně danému prostředí, dýší jeho vůní.

Časového významu nabyl „Jih“ ušlechtilou ideou, kterou básník do něho vložil; jest to idea svobody, pro niž junáci jihoslovanští rádi cedili svou krev, aby svrhli jho otroctví, které na ně Turci vrhli. Tato touha po svobodě začala se také u nás v letech čtyřicátých mocně ozývati; Chocholoušek ji živil a vzpružoval vznešeným příkladem reků jihoslovanských.