Údaje o textu
Titulek: VI.
Autor: Jan Hanuš Máchal
Zdroj: MÁCHAL, Jan Hanuš. O českém románu novodobém. Praha : České lidové knihkupectví a antikvariát Josef Springer, 1902. s. 103–131. ]
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70

J. Zeyer. — V. Mrštík. — M. A. Šitnáček. — K. Klostermann. — B. Viková Kunětická. — J. K. Šlejhar. — Jiří Sumín.

V době nejnovější český román povznesl se k znamenité výši. Zdokonalil se látkově i formálně. Románopisci naši, jichž počet stále rostl, neutkvěli jen na určitých látkách historických, vesnických a sociálních, nýbrž pojali v obor svého zobrazování nejrozmanitější zjevy a otázky současné ze všech vrstev společnosti naší. Poetický obzor našich belletristů stále se šířil a mohutněl, při tom působily mocně příklady a vzory literatur cizích, v nichž román stále se obrozoval, proudil několika směry a roztékal se šíř a šíře, jak jsem to již v úvodě napověděl.

Ale ještě větší pokrok jeví se v technice umělecké. Děj ze zevnějška přenesen byl do nitra osob, zobrazována byla nejjemnější hnutí vzrušené duše a vnitřní pohnutky zevnějších dějů, při tom dbáno detailní kresby a drobnomalby v ději, popisech i charakteristice osob. K tomu cíli bylo potřebí zdokonaliti také dikci, dodati jí konkrétnosti, výraznosti a malebnosti, aby bylo možno vystihnouti všecky podrobnosti dějů vnějších i stavů duševních a suggerovati čtenářům určitou náladu. Přihlíženo také k hudebnosti a melodičnosti mluvy, aby i tímto prostředkem působilo se na smysly čtenářů. Někteří z novějších románopisců našich hýří skutečně barvami a zvuky své elegantní dikce.

Kdybych chtěl podati prohloubenější obraz románopisectví doby nejnovější, musil bych těsný rámec své přednášky značně rozšířiti; ale takto jsem nucen přestáti jen na stručné charakteristice některých zástupců moderního románu našeho, ač by i jiní spisovatelé týmž právem zvláštní úvahy zasluhovali.

Nejdříve zmíním se o spisovateli nedávno zemřelém Juliu Zeyerovi (1841—1901), který zaujímá osobité místo v dějinách českého románu. Vyšel sice z romantismu, ale svým idealistickým názorem na umění a na život má mnoho společného s nejnovějšími směry poetickými. Poněvadž činnost jeho jest již ukončena, promluvím o něm obšírněji.

Dědictvím dostalo se Zeyerovi do vínku vzletné a svěží fantasie, která již v mládí živena byla půvabnými pohádkami staré chůvy. „Žena ta byla nevědomky — praví Zeyer — poetou a zůstala mi památka její nejen v paměti, ale též v srdci. Zmiňuji se o ní vděčně zde proto, že myslím, že jejím vlivem pro své štěstí nebo neštěstí jsem se stal básníkem a básníkem českým, přes všechno pozdější nečeské vychování“ (Úvod ke Karolínské epopeji). Mocně působilo na jeho vnímavou mysl celé to okolí, v němž v Praze vyrůstal. „Stará Praha v kráse své pochmurné měla čar až pohádkový, čar mizící, bohužel, už každým dnem, tak že za nedlouho nezbude po něm, než legenda! Nebylo cizince, jejž by epické vzezření Prahy nebylo vzrušilo hlubokým podivem — a dítě, což není ono také — cizincem, přišlým z neznáma a otvírajícím udivené zraky své, ty věčně „proč“ se tázající? Němá žaloba, těch tichých, pustých, sem tam docela travou porostlých ulic, jimiž vanuly staré pověsti jako zádumčivé větry, ta byla velice výmluvná, a brzy dovědělo se pražské dítě, co ten smutek znamená, brzy tušilo i samo cosi podivného, a cítilo instinktivně celou tu českou tragedii, uhodlo tu starou, dávno spáchanou, nepomstěnou, věčně znovu se rodící těžkou křivdu a mlčky přilnulo s láskou k tomu svému na smrt raněnému městu, k tomu strádajícímu lidu. Byla to velká kamenná kniha, plna pathosu a tajemství, ta stará naše Praha, plna záře podivuhodného umění. Pamatuji se na vlastní svoje zkušenosti, a co mluvím zde, není žádnou fantasií…“ (Přednáška Zeyerova o V. Náprstkovi). Dále to byla hojná četba, kterou žíznivá fantasie jeho se napájela; nejdříve povídky o Robinsonovi, o králi Artušovi, o Harun al Rašidovi, příběhy biblické, později básnické plody nejslavnějších poetův evropských.

Básnický obzor jeho se potom znamenitě rozšířil cestami po Evropě, kterou téměř celou prošel, ssaje dychtivě vznešené krásy přírodní od velebného Kavkazu až k nebetyčným Pyrenejím. Vizme jen, jak Zeyer zobrazil sama sebe v době, kdy ještě nevystoupil jako spisovatel na veřejnost, ale v duši své byl již zralým básníkem: „Valerius byl tenkráte poetou, a nebyl ještě spisovatelem. Básně jeho byly sny a sny jeho byly básněmi. Nikdy nepřišla mu myšlenka znesvětiti vidiny své černidlem tiskařů, prosívat je sítem grammatik, skomolit je dle předpisů tak zvané esthetiky a podat je pak zmrzačené, vyrudlé do rukou lhostejného, skeptického obecenstva, by nad nimi nosem krčilo, a cynických kritikastrů, by s nimi své kejkle prováděli. Byla to krásná, krásná doba. Valerius připnul si malou torbu na ramena, vzal silnou hůl do ruky a toulal se světem. Dohnal-li jej úplný nedostatek, pozdržel se v nějakém městě, chopil se tam jakékoliv práce a když se byl nasytil a hrstku stříbrných peněz nastřádal, utekl se zase ven do širého světa, na slunce, pod stromy. Byl jako jeden z těch ptáků, kteří drobty před oknem sbírají a pak zase do lesa na slunnou stráň, do zeleného pole odlítnou…“ (Úvod k „Bájím Šošany“).

Ale přišla doba, kdy tvůrčí jeho mysl, všemi těmito dojmy nasycená, nutila ho téměř, aby je básnicky vzdělal a vtělil ve formu slovesnou.

První jeho prosaická práce byla novella „Duhový pták“ (1873) líčící dojemně osud krásné a snivé dívky Noemi, která předstíranou láskou nesvědomitého záletníka byla zavedena. Básník zachytil v ní živě obrázek ze společenského života pražského, vystihl vnitřní prázdnotu, přetvářku a pletichářství zbohatlé bourgeoisie pražské a v protivě k ní dělnost, vnitřní čistotu a duševní převahu lidí z nižších vrstev. — Na rozdíl mezi velikým světem, vylhaným a bezobsažným, který se podobá obíleným hrobům plným neřestí, a mezi útulným a klidným životem na venkově, kde duch svobodněji se rozvíjí a srdce lidštěji bije, ukazuje také v novelle „Jeho svět a její“ (1874). Hymnou ideálné, neukojené lásky jest „Miss Olympia“ (1874), zvučící jasnými tony vlasteneckými. V povídce „Z papírů na kornouty“ (1874) realistické líčení příběhu rodinného proplétá se již s živlem spiritistickým.

Delší román Zeyerův „Ondřej Černyšev“ (1875) podává znamenitý kulturně historický obraz Ruska za časů Alžběty a slavné potom carevny Kateřiny. Byl plodem delšího básníkova pobytu na Rusi a vyznačuje se detailní znalostí vnitřního života aristokracie ruské. Duchaplné myšlenky o životě a jeho záhadách, o neznámých dosud silách a projevech duševních, o Bohu, ctnosti a názoru životním jsou v děj napínavě vypravovaný jako perly vtroušeny a zabarvují případně ovzduší kulturní, jež celý obraz obkličuje. Uchvacující tragikou dojímá čtenáře novella „Xaver“ (1876); děj zajímavě vypravovaný nejen baví, nýbrž k hlubšímu rozjímání povzbuzuje básníkovými reflexemi o náboženství, poesii, úkolu života a společenských řádech. Záhadám psychologickým a otázkám spiritistickým věnována je povídka „Na pomezí cizích světů“ (1876), která vyznívá na konci ve vznešenou oslavu čisté a oddané lásky. Na lehkých oblacích fantasie básníkovy vznáší se čarovná improvisace „Dobrodružství Madrány“ (1878), kterou zaplašoval si spisovatel chmury a bolesti duši jeho zasmušující. Novella „Teréza Manfredi“ (1879), skvostný obraz ze života uměleckého, má za předmět sílu lásky ženské. Na Rus vede nás „Darija“ (1879), jejíž hrdinka připomíná přímo ženské typy Dostojevského. Ve fantastické roucho zahalená „Vánoční povídka“ (1879) jest oslavou vše očišťující lásky k bližnímu. „Opálová miska“ podává poetický názor spisovatelův na ideový vývoj lidstva, pokud jest zobrazen vynikajícími příklady Budhy, Sokrata, Krista, Husa a Panny Orleanské. Základní ton její vyznívá v tento smysl: „Není možná nad lidským pokolením zoufati, dokud patero těch nehynoucích jmen v něm zníti nepřestane.“ Ukázkou jemného humoru Zeyerova jest drobná kresba ze života maloměstského „Rokoko“ (1885), věnovaná Heritesovi.

Nejlepší prosaickou prací Zeyerovou jest obsáhlý román „Jan Maria Plojhar“ (1888), báseň a pravda zároveň, vynikající hloubkou myšlenkovou, detailní analysou psychologickou, vnitřní pravdivostí, plastickou názorností a nádherným zobrazením koloritu místního. Jen duchaplný myslitel, nadaný básník, dovedný malíř a bystrý kritik mohl takové dílo vytvořiti. Jest to zároveň autobiografie a zpověď básníkova, znázorňuje vývoj jeho duše, tlumočí jeho názory na náboženství, umění a literaturu, podává kritiku našich poměrů literárních, uměleckých i politických. Ideově druží se k němu práce, která se mu jen v uměleckém ohledu, nevyrovná; jest to „Dům u tonoucí hvězdy“ (1897), nejfilosofičtější dílo Zeyerovo, pronikavá analysa náboženských, vědeckých, uměleckých a sociálních názorů současných.

Řadu prací Zeyerových můžeme nazvati „Obnovenými obrazy“. Básník rád ponořoval se v poetické ovzduší jiných národův, oživoval kouzlem svého péra obrazy z jejich kultury a civilisace, unášel čtenáře v doby dávno minulé a na místa daleko vzdálená. Jednak pečlivým studiem, jednak básnickou inspirací vnikal v cizí světy a osvojiv si zvláštní ráz jejich i barvitost, kreslil podle nich obrazy nové. Obsah, kulturní ovzduší, lidé a příroda, místní a dobová barvitost, ano i sloh a slovní výraz odpovídají vždy vnitřní pravdě. Přehled jeho prací ukazuje neobyčejnou jeho schopnost přizpůsobiti se nazírání nejrozmanitějších kulturních světů.

Až ke kolébce pokolení lidského zalétl básník v starobiblické skladbě „Smrt Evy“, do Indie nás vede „Tilottama“ a „Kunalovy oči“, do Babylona „Ištar“, do Sýrie „Stratonika“, do Starého Aegypta „Král Menkera“ a „Asenat“. Čína zobrazena v povídkách „Zrada v domě Han“, „Blaho v zahradě kvetoucích broskví“, „Večer u Idalie“, Japan v románu „Gompači a Komurasaki“, „Píseň za vlahé noci“. Do Tunisu vede arabská pohádka „Vůně“, na Kyklady „Gdoule“, do starého Latia „Vertumnus a Pomona“, na Sicilii „Feniciin hřích“, do Florencie „Sníh ve Florencii“, do Valencie „Amparo“. Podle legendy irské povstala „Maeldunova výprava“, ze sag skandinavských „V soumraku bohů“, na starofrancké romantice rytířské zosnován „Román o věrném přátelství Amise a Amila“. Na líčení evangelickém zakládá se „Mariánská zahrada“, na látkách legendových „Sestra Paskalina“, „Tři legendy o krucifixu“, „Alexej, člověk Boží“ atd.

Podrobnějším rozborem prací Zeyerových nelze se zabývati. Vytknu jen podstatu jeho poesie. Užiji k tomu čínské povídky, kterou Zeyer vypravuje ve „Večeru u Idalie“. Zní asi takto:

Hing-vang, císař v Číně, měl velký, velikánský palác, který stál v nesmírné zahradě. Zahrada byla krásná, překrásná, plna jezer, v nichž bylo množství ostrovů, obývaných polobáječným ptactvem, plna slují, v nichž porculánoví a bronzoví draci hrůzu šířili, plna květin, jakých nikdy nebylo, a stromů, jakých nikdy nebude…

Co byla však celá ta nádhera platna, když se přec jen i u ní vyskytl jistý nedostatek, totiž onen, jejž vůbec všecky pozemské věci společné mají, — zahrada měla konec, a k tomu ještě, jak to už u věcí nejkrásnějších bývá, konec nekrásný. Byla to vysoká obílená zeď na kraji delikátně zelené louky, poseté květy, posázené stromy. Císař Hing-vang zlobil se na tu zeď a byl by ji rád porazil, — tu byl by však svou zahradu otevřel celému světu zrovna dokořán! Moudrá jeho dcera mu poradila, aby dal na onu zeď vymalovat krajinku, ale tak, aby se zdála pokračováním do nekonečna té zahrady před ní kvetoucí.

Tenkráte žil v Číně velký umělec, jménem Vu-tao-ce. Císař řekl mu krátce, čeho si přeje, a malíř, odpovídaje ještě kratčeji, odvětil, že béře úkol na sebe, bude-li mu dána dokonalá volnost, aby si počínal dle svého pojetí. Císař chtěl již dáti své svolení, když nejhloupější ze všech jeho mandarinů, jakýsi poloplaz, náhodou z bahna zasloužené obskurnosti na světlo vytažený a od té doby nad míru nadutý, kromě toho císařův zpravodaj ve věcech uměleckých a podnájemník čínských divadel, takto se ozval: „Nejvznešenější můj pane, měj se na pozoru! To slovo „volnost“ jest mi nějak podezřelé. Nebesa vědí, jakou to věc by ti Vu-tao-ce na prožluklou tu stěnu namaloval? Snad něco nevídaného, neslýchaného, posmívajícího se vší pravdě a skutečnosti?“

Po té obrátil se mandarin k umělci a řekl: „Víš, co to jest pravda v umění?“ „Pravda?“ opakoval umělec, „ano, vím, co jest pravda v umění i jinde. To jest věc prostá, ale přes to zůstává mnohdy skrytou, vždy těm, kteří jí necítí ani v umění ani jinde. Pak ji vždy upírají.“ Když potom Vu-tao-ce podal ještě ukázku své dovednosti, namalovav na stěnu v mandarinově komnatě věrně dle přírody mezka, který se mandarinovi, nejvyššímu zpravodaji ve věcech uměleckých a podnájemníku čínských jevišť ku podivu podobal, byl mu svěřen úkol provésti obraz na ohromné ploše zahradní zdi.

Umělec dal si vystavěti lešení a ověsil je záclonami tak, že nikdo za ně nemohl vidět. Teprve když byl obraz úplně hotov, shozeno lešení a záclony. Zazněl výkřik všeobecného obdivu nad netušenou krásou obrazu! Byla to krajina pojmutá bohorovným vnuknutím a provedená bohorovnou silou tvůrčí…

„Toť vše jako skutečné,“ pravil císař s obdivem.

„Jak skutečné?“ řekl umělec nespokojen. „Pane, myslím, že to více než to, co se zvykem nazývá skutečné. Co nazýváš „věcí“, to není ještě věc o sobě, nýbrž znamení jakés toho, co se tím, co vidíš nebo cítíš, jevit chce. Tvá skutečnost je slupka a to pravé „co“, je jádro v ní. A tím jen se zaměstnává, kdo tvořit chce. Za každou zjevnou věcí, která pouze naznačuje, hloubá se „neznámo“, po kterém dychtíme, bažíme, které nás věčně láká a k sobě vábí a věčně na nás volá: hádej, čím jsem! Za tím hlasem jde umělec, když tvoří.“

Všichni kroutili hlavami, jediné dcera císařova zdála se chápati a s malířem souhlasiti.

„Hleď na tuto skálu!“ řekl císaři umělec a ukázal na ni na svém obraze. „Hleď do vnitř její hluboké sluje! Vidíš uvnitř to jitření démantových zor a opálových úsvitů?“ A z obrazu jeho zářilo v pravdě, jak to pravil, přejasné světlo. Všichni to viděli a mlčeli samým podivem. Malíř mluvil dále: „Sluj ta jest beze dna, a v jasu jejím přebývá jasný a vznešený duch. Říš jeho je nade všechno pomyšlení krásná. Chceš tam se mnou vejít? Tam zraky tvé se otevrou, tam prohledneš, neb posud byl jsi slep!“

A tu Vu-tao-ce dotkl se té malované skály. Otevřela se v ní vrata dokořán. Všichni byli oslněni. Kmitalo se to tam jako moře rozpuštěných hvězd a táhlá hudba tam zněla, velká jako hučení hlubokých lesů, mohutných řek a rozkolíbaného moře, jasná jako zvuk stříbrných zvonů, velikosti vysokých hor.

„Vstup!“ řekl Vu-tao-ce císaři. Ale nejvyšší zpravodaj ve věcech uměleckých a podnájemník jevišť volal: „Což to není všecko podvod? Je to klam, neboť není to v pravdě možné!“ Při tom trkl do zdi svou prázdnou hlavou. V tom okamžiku zavřela se za malířem vrata sluje a zmizel i s dcerou císařovou, která s ním nadšeně v sluj vstoupila, v demantně jasné říši nadvěcné a nikdy nebyl více na zemi viděn. Trknutím čela toho blbého mandarina spadla okamžitě celá ta divukrásná malba v prach, císař Hing-vang a jeho moudří mandarini stáli před zdí střízlivě obílenou jako dříve, a věřte mi, měli všichni podivem ústa přihlouple pootevřená. —

Nemusím zajisté vykládati, proč jsem tuto čínskou povídku zde zvláště vypravoval. Jest to klíč k pochopení umění Zeyerova, jest to jeho poetické credo, vyslovené obrazně a delikátně. Zeyer prohlašuje se tu nadšeným stoupencem vznešeného umění ideálného. Idealism nebyl mu však přiučenou formulí uměleckou, nýbrž vyvěral z nejvnitřnější podstaty jeho roznícené psychy, byl jeho názorem životním, jeho přesvědčením filosofickým. „Jen svět ideí jest světem skutečným, a ten úzký svět vyumělkovaných potřeb a okolností, jenž se falešně, ale obyčejně „světem skutečným“ nazývá, za to nestojí, aby člověk k vůli němu žil“, jsou vlastní jeho slova. Jen svět ideový jest skutečný, svět zevnější jest uměle sestrojený: tento idealistický názor životní jest základním tonem veškeré poesie Zeyerovy. Jen umění ideální je věčné, neboť ono obsahuje pravdu vnitřní, vyšší než pouhé, mnohdy tak klamné pozorování povrchu. To je ta tajemná sluj, kterou se vchází do nadvěcné říše, v níž zmizel malíř Vu-tao-ce s dcerou císařovou, která jeho umění jediné chápala.

Z jeho ideálného názoru životního vykládáme si také některé zvláštnosti jeho poesie. Umění má podle jeho názoru zobrazovati vyšší pravdu. „Taková pravda je na dně každé civilisace, každého náboženství, každého pravého výtvoru uměleckého.“ Odtud si vykládáme, proč Zeyer si vybíral a svým uměním oživoval látky ze starých kultur, z civilisací již dokonaných, vymřelých. Spatřoval v nich vyšší pravdu. Právě pro to nalézáme u něho také tolik látek náboženských, zejména ze středověku, který se náboženským nadšením zvláště vyznačuje. Pravé umění není mu v podstatě nic jiného než náboženství. „Vždyť v něm jako v tomto se krystalisují nejvnitřnější lidstva touhy a tušení po a o nekonečném v určité symboly, a v umění jako v náboženství jeví se vzmach orlích křídel, nesoucích v heroickém letu zasvěcence nedostižnému ideálu blíž, a oboje, konečně, umění jak náboženství mluví k nám vnitřním zjevením.“ Z jeho idealistického názoru životního chápeme také náklonnost jeho k mystice, spiritismu, visionářství a j. Spiritism podle jeho mínění meze známých přírodních zákonů dále posouvá a dokazuje, že „nadpřirozené“ přirozeným jest a žádný zázrak. Vise jest mu jen stupňované poznání a bezprostřední nazírání, neboť pět hrubých smyslů nestačí k pochopení tak velkého celku, jakým je vesmír, možno vnímati i bez pomoci tělesných ústrojů…

Knihy Zeyerovy nehodí se pro každého; dovedou je oceniti jen lidé jemu podobní, „kteří rádi se probírají v starých kronikách a co děti rádi naslouchali pohádkám, lidé, jimž z toho něco neurčitého, smrákavě sladkého a přece teskného, jako nostalgie po tom, co zde není, v srdci zůstalo, něco, co s nimi sedí, když se venku šeří, a jen oheň svítí, co v hustém lese vedle nich kráčí, hvězdami jako očima se na ně dívá, co konejšivě v jejich žal a snivě v jejich radost se mísí a slavně k nim mluví v samotách“.

Na výtku, kterou často od svých vrstevníků slyšel, že se ztrácí příliš ve mlhách, sní příliš, cítí příliš a nemyslí dosti často a přečasto zase, myslí-li, neučiní to dosti jasně a positivně, měl jedinou odpověď: „Nechce se každému do letu v modré mlhy a duhová oblaka, do kterých bych prý rád zavlekl ty, již mi poslouchají. Nuž, dobře, ať za mnou neletí, ti kteří nemohou, ti kteří nechtějí, mně se po nich tak málo stýská jako jim po mně. Ať zůstanou tedy prostě před střízlivě obílenou zdí jako slavný císař Hing-vang!“

K nadšeným průkopníkům nových směrů v literatuře české, zejména francouzského naturalismu a ruského realismu, náleží Vilém Mrštík. Náklonnost k realnému pojímání skutečnosti projevovala se v románopisectví našem dosti záhy, ale byly to z počátku jen prvky realistické nebo drobné kresby, na nichž spisovatelé naši přestávali. Drobná povídka již z dob Nerudových a K. Světlé byla silně realistická. Ale román realistický po způsobu ruských a francouzských spisovatelů jest teprve plodem doby nejnovější. Mrštík nejdříve kritickými články v časopisech klestil mu průchod, potom překlady a vlastními pracemi hleděl jej u nás udomácniti.

R. 1893 Mrštík vydal první svůj román „Santa Lucia“, který způsobil v mnohém ohledu poplach v literatuře i v obecenstvě. Překvapoval nejen smělý a bezohledný naturalism, jímž spisovatel vyličoval osudy chudého studenta, nýbrž i jemná psychologická kresba, syté a plastické popisy zjevů životních i krás přírodních. Spisovatel hned na první stránce uvádí čtenáře do pochmurné síně v nemocnici a rozvinuje před ním hrozný obraz umírání. Mezi umírajícími nalézá se také 21letý student, Jiří Jordán, jehož osudy spisovatel vypravuje.

„Nic zvláštního, nic ohromujícího jej nepotkalo v životě, může-li se životem nazvat doba, která začíná kolébkou a končí prahem dvacíti let; — nic co by rázem před ním osvětlilo tajemství slova „svět“ — a přece, když se rozhlédnul za sebe zpět, jako by se někomu vyzpovídal, s duší zlomenou, ale čistou, trpělivou čekal na poslední akt přírody. Zdálo se mu, že vidí jasně a že si nemá už čeho přát, než aby opona rychle sletěla dolů…“ Jordán, tak jako celá řada chudých studentů umírajících v květu mládí, byl obětí prostředí, v něž narozením byl postaven. Pocházeje z rodiny chudé, znal každý její zápas o kůrku chleba, sám prožil a procítil nejsurovější chvíle, kdy hlava rodiny přes noc zůstavena byla bez místa. V tomto ovzduší tvořila se jeho uzavřená, zamlklá, nesympatická a k ironii náchylná povaha. Pobyt na gymnasiu ho nerozehřál, nezušlechtil, nýbrž ještě více zatvrdil. Zastaralý aparát vychovatelského formalismu bez duše a síly, suchý, kancelářský mechanism paměti a cviku, kde srdce neví o ničem a jen hlava bolí, budil v něm vzdor, pohrdání i nenávist k okolnímu světu. Ve škole ohoukaný, odstrkovaný po osm let do zadních lavic, doma pronásledovaný rozčilujícími a věčně stejnými spory o kus problematického chleba, uzavíral se do sebe čím dál tím více a nořil se v opuštěnosti do vzdušných výtvorů svých snů, které byly daleko vzdáleny skutečného a na dlouho nezměnitelného života.

Ve fantasii jeho, chorobně roznícené, vyzařovala jediná jasná představa, která zaujala celou jeho mysl. Byla to Praha, ta poetická, stověžatá Praha se skalnatými srázy, vysokými břehy terass, od které si sliboval vysvobození z dusného toho karceru svých nejkrásnějších dnů. V jejích černých konturách vybájil si zcela jiný, čistě ideální svět, takový, jako každý si snad staví v době osmnácti — dvaceti svých let. — V ní viděl lidi, jakých snad posud nikdo na světě nepoznal, v ní tušil svět, jaký zvykl vídat jenom v povídkách, dobrý, mravný vrchol všeho, co duše jeho bájila pod jménem lidskost… Praha mu byla prvním velkým cílem, kde zastavil se jeho tok, přijal v sebe vlny ostatní a v jejich náručí ubírat se mínil dál. Byla mu klíčem jeho života, pohádkou bez konce, orakulem tajemného znění. Poddával se slepě své lásce k ní a nedbal, co z té lásky pojde, jaký bude její plod.“

Ale jak hrubě se tu sklamal! Do Prahy nesl své nejlepší, své srdce, hlavu, nervy, krev a — utratil tam svůj život. Nepřipraven, neozbrojen, bez kormidla a vesla vrhnul se v její kalné proudy, a utonul — ani ne tak vlastní vinou jako společnosti…

V. Mrštík dotknul se směle bolavé sociální otázky studentské a zobrazil ji v osvětlení zostřeném. Život chudého studenta v Praze, který zde nemá konnexí, známostí, protekce a Bůh ví jakých řetězů, kterými se lidé vážou k sobě v čínskou zeď, vykreslen v románu jeho s překypující barvitostí. Praha nevítá ho jako vřele milující matička, nýbrž jako zlomyslná macecha, která vyssává jeho životní síly. Mnoho se již od té doby, co byl napsán Mrštíkův román, ve prospěch studentstva změnilo, a tuším, že k tomu také značně přispěla jeho kniha. Mnoho v ní pravdy životní, skutečnosti odpozorovaných fakt, které nemohou zůstati bez mocného dojmu na čtenáře. Ale zároveň cítíme, že se tu úmyslně hromadí úžas a vzrušení, maluje se barvami příliš temnými. Rozhněvaný resonér má ještě často převahu nad klidným pozorovatelem.

Mnohem klidněji psal již své drobné kresby ve sbírce „Stíny“. Jsou to obrázky čistě umělecké, provedené s jemnou drobnomalbou psychologickou, která je význačným rysem talentu Mrštíkova. V sociálním ohledu zajímavé jsou jmenovitě ty kresby, v nichž odkrývá pohled do života moravského lidu, jako „Monako“, „Stařenka spí“, „Dědoušek“, „Z říše první velmoci“. Spisovatel odhaluje tu některé vnitřní i vnější škůdce, kteří hubí náš lid na Moravě. „Při delším styku s Moravou na každém kroku zakopneš o mrtvolu člověka, který je hromadným dokladem toho, jak celé rodiny, obce, kraje a Morava celá hyne, jak pomalu, nenápadně, tiše, ale jistě a potají vychlemtává ze sebe krev a podle všeho vychlemtávat ji bude tak dlouho, až vyplivne tu poslední. A neděje se tak vinou jenom vnější, jako vinou vnitřní povahy moravského lidu, vinou jeho slabostí, náruživostí, choutek, které jako při každém nemocném organismu rostou v přímém poměru s úbytkem sil…“

Sbírka „Obrázků“ Mrštíkových vyznačuje se zase nádhernou krajinomalbou. Spisovatel dovede svým uměním malířským vykouzliti před očima našima sytý a plastický obraz určité krajinky se všemi podrobnostmi se zvláštním lokálním i dobovým zabarvením. Celá příroda pod jeho pérem oživne, dýchá, zvučí, voní, hřeje nebo chladí.

Obsáhlý román jeho „Pohádka máje“ (1897) jest v podstatě své jen historií lásky, ale překvapuje svým zvláštním provedením uměleckým. Vznik, postup a průběh lásky mezi studentem Ríšou a spanilou dcerou revírníkovou až do konečného sňatku vylíčeny jsou s neobyčejnou prohloubeností psychologickou; i nejjemnější hnutí v srdci milenců, vzájemné projevy lásky, rozmíšky a veškeré ty zvláštní odstíny milostné touhy a vášně jsou věrně vystiženy, zároveň celý děj tone v půvabné záři barev, zvuků, vůně májové přírody a splývá se zjevy přírodními v okouzlující pohádku máje, která čtenáře uchvacuje, dojímá a zahřívá. Skladba tato právem byla nazvána deskriptivní básní v prose, feerickou apotheosou jara.

Ušlechtilým realismem vyznačuje se dále povídka „Bavlnkovy ženy“, kterou V. Mrštík se svým bratrem Aloisem napsal. Prostý, ale životní pravdou dýchající obrázek ze života, živá illustrace lidového pořekadla: „První žena od Boha, druhá od lidí a třetí od samýho ďábla!“ K povahopisným studiím velmi jemně vypracovaným a dojímajícím svou prostotou a pravdivostí patří také drobná kresba Mrštíkova „Stařenka“.

Rozhněvaný resonér, jakým se Mrštík projevoval na počátku své činnosti literární, ustupoval stále klidnému umělci, jenž vládne neobyčejnou silou slova a barvitostí řeči, a který se stejnou dovedností maluje jemné záchvěvy duše jako nádherné obrazy přírodní.

Bývá zvykem žádati po moderním románopisci, aby řešil v práci své nějaký problém, nějakou otázku sociální, politickou, náboženskou, psychologickou a j. Tohoto požadavku, který bývá v ústech mnohých kritiků často jen hluchou frasí nebo laciným prostředkem odsouditi dílo autorovo, zříká se výslovně M. A. Šimáček, ačkoliv jej můžeme zařaditi mezi moderní spisovatele naše. Jemu neběží o to řešiti romány svými nějaký problém, nýbrž zobrazovati věrně život a kresliti lidi živoucí, zájem i účast budící. On nechce svými romány theorisovati, experimentovati, jako na př. Zola a jeho škola, nýbrž zachycovati život, jaký jest. Ušlechtilý demokratism jest význačnou známkou veškeré spisovatelské činnosti Šimáčkovy. „Na každý způsob, — praví dr. Vejvoda, hrdina románu „Světla minulosti“, — vážím si těch autorů, kteří starají se o duševní hlad lidu mnohem víc, než tak zvaných — jak jim říkám — „kavalírků umění“, jichž credem je: „co se líbí mé služce, není již proto uměním“, a kteří pro prostého a chudého čtenáře mají jen prázdnou dlaň a pro ty, kdož cítí potřebu dáti také něco lidu, duším hladovícím, duším dětským, mají jen klassifikaci „omezených mozků a nesložitých duší“, stojících hluboko pod kavalírkovským jejich snažením.“ A na jiném místě téhož románu čteme toto přiznání: „Miluji lid, a největší má účast je k utlačovaným, poníženým, vyděděným. Zřetel k potřebám lidu a přizpůsobení se jim je mi zákonem, vyplývajícím z toho mého přesvědčení, jež je součástí mého filosofického pojímání lidstva a světa. Je mi vůdčím heslem při pohlížení na literaturu i na kritiku.“ Názory tyto, jež Šimáček svým osobám do úst klade, jsou zajisté také jeho spisovatelským credem.

Šimáček měl při svém povolání příležitost dokonale poznati život v cukrovarech, on zahleděl se hluboko v duši továrního dělnictva, seznal její výšiny i propasti a seznamoval s tímto málo známým ovzduším své čtenáře. „Ten okršlek továrních dělníků příliš málo znám v našich komnatách, a příliš veliká bída a bolest lká pod těmi nuznými krovy, než aby se za zbytečné mohlo pokládati, vejíti tam a ozářiti ji. Čím větší pravá bolest, tím více v ní poetické síly. A slza vyplakaná okem knížete neb dělníka zůstává vždy slzou, vždy krůpějí způsobilou, aby ozlatil ji paprsek poesie.“ Byla to látka nová i vděčná, neboť život v cukrovarech poskytuje nadbytek zajímavého pozorování, hromadí se tu tolik zvláštních charakterů, nezvyklých obyčejů, rodinných poměrův a příhod, že mysl jen poněkud nakloněná k studiu povah nalézá zde žeň nejhojnější.

V továrním ovzduší vznikly cukrovarské obrázky „Z opuštěných míst“, „U řezaček“, „Duše továrny“, v nichž spisovatel podává zajímavé pohledy v ten svět malých lidí zaměstnaných ve fabrice. Názorně líčí nejen jejich poměry sociální, život plný útrap a strádání, způsob práce v továrně, domácnost dělníků, nýbrž i jejich názory životní, jak se utvářely vlivem okolností. V jednom z nejlepších obrázků „Manželé Strouhalovi“ ukazuje na př., že bída a utrpení stírají sice z dělnic továrních jemnost, něžnost a poesii, ale neporušují vrozené šlechetnosti a citu právního. V Strouhalce, ženě odchované v chudobě, „kotvilo v samém dně duše její nezvratné vědomí, že bez práce není života… Poněvadž byla dělnicí, měla pak svůj zvláštní názor o práci. Prací bylo pro ni jen to, zač se dostala mzda, obstarávání domácnosti bylo jí jen takovou potřebou jako každodenní se umytí. A že by láska a péče muži, dětem a domácnosti věnovaná mohla vyplniti celý její život, vůbec jí nikdy nepřipadlo. Že by muž její pro svou lásku k ní měl právo i povinnost živiti i její děti, to by jí byl každý marně dokazoval.“

Život ve fabrice má sice své stíny, propasti a úskalí, spisovatel jich nezakrývá, ale nezamlčuje také, že i zde může vyklíčiti dobro. „I v těchto místech kvete štěstí. Jen že zřídka. I v těchto místech klíčí dobro; alespoň v duši Vinckově (povídka „Cvrček“) zde vyklíčilo. Anebo myslíte, že tam kotvilo již dřív, ale že bylo umrtveno, a že je vzkřísil nějaký anděl? Což jsou v továrně andělé?“ Jsou i lidé, kteří přilnou k fabrice celou silou svého citu a nemohou bez ní žíti, spatřují v ní svou živitelku a pěstounku. Taková byla fabrická Barka Fisterova v povídce „Duše továrny“, v jejíž fantasii vyrostla továrna v ohromnou bytost, „jež ji obklopovala svým životem, hřála svým teplem, jež milovala tu malou Barču jako matka, jež byla vděčna za tu lásku v jejím srdéčku, jež ji chránila jako otec, jež si s ní hrála, ji bavila jako sestra a bratr.“

V prostředí cukrovarském zrodily se také delší práce Šimáčkovy, jako novella „Bratří“, romány „Otec“ a „Dvojí láska“.

Osudy dvou bratří vylíčeny jsou v „Bratřích“. Starší, básník, byl člověk slov, pathosu, deklamace, povaha mělká, sobecká, starající se jen o sebe a o svůj prospěch, licoměrník a frasista, který klamal jiné, ale nejvíce sebe. Poznav pochybený směr svého života, zbědovanost své vlastní osobnosti, skončil sebevraždou. Druhý, cukrovarský úředník, byl člověk práce, zápasu, obětí, povaha šlechetná a sebeobětavá, s určitým cílem životním, který mnoho zkusil a přetrpěl, ale konečně dosáhl štěstí a spokojenosti. — Jest to šťastně provedená parallela mezi dvěma světy, světem frase a deklamace, a světem práce a zápasu. Šimáček rád zobrazoval povahy mělké, deklamatorské, které přeceňují svou hodnotu, namlouvají si ušlechtilé zásady, ale ke konání jich nemají síly. Takovým je i hrdina románu „Otec“, který svedl chudou dělnici tovární, avšak z důsledků svého činu lehkovážně se vybavil a marně chtěl později napraviti svůj hřích. Román „Dvojí láska“ jest v plném smyslu historií lásky. Josef Lužný, nově jmenovaný správce cukrovaru v Lesinách, oblíbil si již za dob studentských Stazinu, dívku prostou, dělnou a upřímnou. Láska jejich byla klidná bez zvláštního vzruchu a milostné vášně. Oba střízlivě pohlíželi do budoucnosti a trpělivě čekali, až Lužný domůže se takového postavení, aby si mohl bez nesnází zaříditi domácnost. A trvalo to dlouhá léta. Když pak byli již u samého cíle, stalo se něco, nač spisovatel naráží mottem z bible: „Očekávání dlouhé zemdlívá srdce, ale žádost vyplněná je jako strom života.“ Lužný poznal v Lesinách jemnocitnou a vzdělanou dceru důchodního, Hermínu, která v něm vznítila docela jiné city, než jaké choval dosud k prosté Stazině. Byla to láska mnohem hlubší, silnější a vášnivější, která probouzela v něm netušený proud citův od nejjemnějších záchvěvův až do bouřlivých otřesů duše. Ač Lužný znamenal, že jen ve spojení s Hermínou kyne mu pravé blaho manželské, přece chtěl dostáti své povinnosti k tiché a oddané Stazině a vzíti si ji za ženu. Bylť muž pevných zásad, jejž deset let fabriky, té přísné, usilovné, železné práce v ní, naučilo život pojímati co nejvážněji. Ale Stazina nechtěla obět jeho přijmouti a vrátila mu slovo. — Děj románu nepatrný, všední, jest to vlastně intimní historie tří prostých srdcí oddálených od víření otázek doby, vykreslen je s neobyčejnou pravdou životní a psychologickým zdůvodněním. Jest to téměř výklad k slovům Gončarova: „Mnozí sice nazývají lásku pocitem kapriciosním, bezděčným, rodícím se jako nemoc, avšak i láska má svoje zákony a příčiny.“

Do jiného ovzduší uvádí nás „Štěstí“, román ze života uměleckého, tklivá historie nadaného sochaře Verunského, jenž v zápase s nepříznivými poměry podlehne a spustne. Člověk měkký, neenergický, slabý a vyhýčkaný, který nedovede s životem zápasiti, pro umění trpěti, pozbývá chuti k práci, opíjí se, až klesne fysicky i mravně na stupeň pustého proletáře. Z duševní otupělosti probudí se toliko při pohledu na mrtvolu své ženy, ubohé spolutrpitelky, a najde v mrtvé její tváři pravý motiv ke svému „Štěstí“. Co hledal marně v žáru práce, v illusích mládí, v bludech života, ve vířivém proudu vášní, za čím se hnal chladem lhostejnosti světa, trním sklamání, ohněm sebeničení, to zde leží rozřešeno, psáno nebeským úsměvem na mrtvých rtech. Socha „Štěstí“ podle tohoto motivu provedená zjednala mu rázem pověst velikého umělce, ale zároveň byla výsledkem posledního vzpružení jeho podkopaných sil duševních. Po horečnatém úsilí, s jakým o díle tom pracoval, nastalo zase vysílení a pak jakési ustalující se otupení. — Vedle jemné kresby psychologické, s jakou spisovatel předvádí duševní stav klesajícího umělce, vyznačuje se román Šimáčkův i detailním zobrazením pražských poměrů uměleckých a společenských, jež neblahým svým vlivem určovaly osudy sochařovy.

Znamenitý talent pozorovací a smysl pro zachycování skutečných jevů života Šimáček prokázal v cyklu drobných povídek „Ze zápisků Phil. stud. Filipa Kořínka“, jež vydával s pseudonymem Martin Havel. Jsou to poutavé pohledy do intimního života pražských rodin, plné životní pravdy a zajímavých detailů. Se stejným uměním realistickým načrtán je také genrový obrázek z mladé domácnosti „První služka“.

K studiím psychologickým velmi jemně a delikátně vypracovaným patří románová skladba Šimáčkova „V novém životě“. Není tu vlastně zevnějšího děje, který by čtenáře poutal, nýbrž kresba duševního stavu mladé učitelky, která po vysilujících studiích z dusného ovzduší velkoměstského ocitla se na zdravém vzduchu venkovském. Lojzička Žaludová, dcera chudého domovníka v Praze, měla trpké, bezradostné mládí. Svévole a příkoří, jež jí bylo snášeti od dcerky domácích, zbystřily však záhy její smysly. Vědomí společenských nesrovnalostí rázem se v ní probudilo, pojala odpor proti nim, silná hořkost z ponížení vlastního, z podřízenosti rodičů se jí rozvlnila v srdci. Mozkem šlehla jí myšlenka vymaniti se z toho ponížení, z té podřízenosti, uniknouti té kuchyňce v podzemí, těm spravovaným sukýnkám, té sudbě potlačovaných a bezprávých. Chtěla se stati učitelkou a tak vyváznouti z tísnících pout chudoby. Učila se pilně, do úmoru. Sesláblá a bledá dostala konečně po maturitě místo zatímní podučitelky v Kejnově. Odtud počínal pro ni nový život, plný světlých a milých stránek. Půvaby venkovské přírody, zabezpečená existence, poměrný blahobyt, společenské postavení v tiché dědince — všecko to ji povznášelo, blažilo a hřálo. Dřívější tlak zubožených poměrů se uvolnil, vědomí pružnosti a vnímavosti vlastní duše, zbavené pavučin a prachu se probudilo, síla k vytvoření si vlastního života se vzpružila. Chtěla znovu žít, ozdravět, rozkvést a zrát v sílící půdě nového života. A jaký byl stav její duše? Houževnatý zápas, stálé choulení a krčení potlačily v ní cit, vlastně nepotlačily, ale naučily jej ovládat a podřizovat jej rozumu. Nerostla jako dívka, žila jako ušlápnutý tvor, jenž mužskou silou a houževnatostí se musil prolamovat k snesitelnějšímu životu. Soucit, cit družnosti, dělná láska zakrsaly v ní, sobectví nabylo vrchu. Ale bylo to sobectví hladového tvora, jenž se brání pustit kost, k níž se konečně dohrabal. Když měla k sobě na venkov vzíti churavého, umírajícího bratra, vzpíralo se proti tomu její sobectví. Poznala k svému žalu, že má chudé srdce, ne zlé, jen chudé. A s tímto poznáním probudila se v ní zároveň i touha ošlechtit své srdce, aby bylo lepší a bohatší. V novém životě vyklíčily nové síly a city. Přesazená rostlina do jiné půdy rozkvetla v ní a nabyla jiných plnějších barev a vydávala první výdechy čisté zatajené své vůně. Pochopila, že neuvažovat dlouho a činit dobře, v tom je celá moudrost života, čistá radost blahoslavených. Činit dobře lidem i němé tváři. Právě když v Praze matka nad nedostatkem jejího citu hořce naříkala, volajíc: „Zatracený školy! Zatracený vzdělání! Dítě to chudému člověku odcizí. Ukradne! Jedno mi zemře, a druhé — už ho to ani domů netáhne, když se takovéhohle něco stane. — Zatracený vzdělání, povídám! Tou nejhorší děvečkou kdyby byla, víc citu by bylo v ní zůstalo“, v této době rozkvétaly v ovlažení a porosení nového života v srdci její dcery květy soucitu a lásky, v duši její rozžehlo se světlo, které za nedlouho vniklo i sem k ní, aby jí svítilo na cestu do nového domova a lepšího života tam u dcery po těžkých svízelích chudoby a stínech zármutku v tomto zapadlém domě odlehlé ulice…

V posledním obsáhlém románu „Světla minulosti“ Šimáček snažil se vykresliti typ moderního člověka, jenž trpí epidemií naší doby, sžíravou sebeanalysou a zmítán jsa stálými pochybnostmi, hledá východu ze spletité otázky po smyslu života. Jako v zrcadle obráží se tu vnější i vnitřní život celé řady našich lidí, podobných dr. Vejvodovi. Poznáváme lidi takové — a jest jich nyní veliké množství mezi intelligencí, — nejlépe z této sebecharakteristiky dr. Vejvody: „Jsem zcela taková moderní duše. Mnoho diletantismu je ve mně. Široká fantasie, značná pružnost vmýšleti a vpraviti se do každé situace, vše si omluviti, pro vše najíti důvody a zas i útěchu, ale nedostatek síly k činu, k vyproštění se z toho, co mě hněte, aneb zas k takové odříkavosti, která by vyžadovala větší oběti, značnějšího a vytrvalejšího přemáhání. I ta stálá sebeanalysa podvazuje a umořuje sílu ke skutku a seslabuje schopnost k pravé radosti i zas k pravé bolesti, i ke všem silným popudům z nich vytryskujícím a v koncích svých vede k resignaci, ke dni v duši, v němž ani slunce nesvítí, ani nebouří, nýbrž kde je bezvětří, obloha zatažena a nálada soumrační…“

Nebudeme provázeti dr. Vejvodu po cestě jeho hloubání, analysy, bludů, pochyb, vnitřních zápasův a konfliktů, po kterých jej autor někdy až příliš strojeně vodí, nýbrž zastavíme se toliko u konečného cíle, k němuž posléze dospěl. „Dobrým být, dobro chtít a dobro činit je poklad největší. Nic se mu nevyrovná. Ničeno víc není třeba pro celý život lidský.“ Tato altruistická zásada, hlásaná důrazně ústy velikých románopisců ruských, Tolstého a Dostojevského, stala se také vůdčí hvězdou života dr. Vejvody a vnesla na konec toužený klid a jas v jeho duši. — Pozornému čtenáři namítá se však bezděky otázka, zda-li tato zásada jest skutečným výsledkem vlastního přemítání, vlastní trpké zkušenosti dr. Vejvody či formulí prostě odjinud převzatou? Z celého líčení jeho života spíše se zdá, že nevyklíčila z hloubky jeho duše, nevyrostla organicky z jeho nejvniternějšího přesvědčení, nýbrž přijata byla jako hotová již formule, které se dr. Vejvoda chytil jako tonoucí stébla, aby zahnal protivné černé ptáky, kteří ho děsili a znepokojovali. Ale i v tom má dr. Vejvoda v naší intelligenci četné blížence.

Ve způsobu umělecké tvorby spatřujeme u Šimáčka stálý vývoj a postup. Málokterý z našich spisovatelů dovede si tak dokonale osvojovati nové formy, nové moderní prostředky umělecké tvorby jako právě on. Ve volbě látek, v koncepci, ve výrazu i v dikci znamenáme u něho nepřetržitý pokrok ve smyslu moderního umění. On netvoří si sice sám nových formulí uměleckých, není původem nových ideí neb nových forem, ale snaží se poctivou prací a pilným studiem znamenitých vzorů cizích postupovat i ku předu a přizpůsobovati se směrům novým i nejnovějším. Vidíme, jak v duchu moderního románopisectví kresba nitra nabývá u něho čím dále tím více převahy nad zevnějším dějem, výraz stává se barvitější a obraznější, dikce zvučnější a lahodnější. Konservativním zůstává toliko ve svém názoru na literaturu, přikládaje jí právem veliký význam propagační a věren jsa od prvopočátku demokratickému heslu „Umění pro život“. Odtud jeho odpor proti „kavalírkům umění“, kteří „s módních svých vehiklů práskají dlouhými svými biči do prostého občanstva, po povozech měšťanských a selských, které nejsou omalovány erbem „aristokratického umění“, házejí a plivají jako lajtnanští barónkové z Nemanic.“

Zřídka jen byl románopisec v literatuře naší tak okázale a nadšeně uvítán jako Karel Klostermann. Když vyšly první ukázky jeho kreseb, v nichž líčil přírodu a lid šumavský, mluvilo se o něm jako o zjevu fenomenálním, jemuž v současné literatuře české málo kdo se vyrovná. Nebyl to ani zvláštní umělecký směr ani překvapující originálnost a svéráznost talentu, jimiž Klostermann okouzloval své čtenáře, nýbrž hlavně novost a zajímavost látky zobrazené. Byla to Šumava se svou divukrásnou a nádhernou scenerií přírodní a samorostlý lid její, které jeho knihám zjednaly popularitu a povznesly spisovatele jejich mezi přední naše belletristy.

Největší úspěch měl jeho román „V ráji šumavském“ (1893). Spisovatel zvolil proň moment velmi významný. R. 1870 rozzuřila se v pralese šumavském divá vichřice, vyvrátila na tisíce mohutných velikánů lesních, v hnijících drvech usadil se pak nebezpečný kůrovec, který hrozil záhubou celé Šumavě. Bylo třeba kvapně dříví odvážeti, kůrovce hubiti. Tichý, mrtvý jindy kraj byl stále pln ruchu, hluku a života. Daleko rozléhal se rachot kácených dřev, všecky cesty oživly, křik a lání po nich, práskání bičů od rána do večera; všude podle řeky kupily se klády, ječící kalné proudy unášely dřeva do končin níže položených. Jinde zapalovány byly mohutné vývraty a záseky, aby rázem zničena byla místa, kde se líhl nebezpečný brouček. Vhodně poznamenává spisovatel, že to byl v pravdě smutečný obřad, veliká panichida za starou, velebnou Šumavu.

Ale nejen příroda změnila tímto převratem svou tvářnost, také její lid. Pestrá směsice typův a jazyků, domorodci sebraní ze všech končin široširé Šumavy, čeští dřevaři z kraje, na sta Vlachův a Slovinců, vše to přihrnulo se sem, jako by byl objeven nový zlatonosný důl. Dostavily se přirozeně i převraty sociální. Výdělky byly skvělé, blahobyt v krajích dosud chudičkých rázem vzrostl. S blahobytem změnil se úplně bývalý prostý způsob života. Mohlo se vyhazovati plnýma rukama a také se vyhazovalo! Muzikanti, šenkýři, obchodníci všeho druhu, všecko to žilo s sebou, všecko to vydělávalo, tylo a se radovalo. Poklesla mravnost, zahnízdila se zvrhlost, bujnost a neřest. Zvláště soustruhárny, v nichž děvčata pracovala, zhotovujíce zátky a škatulky na sirky, staly se opravdové Sodomy a Gomorhy v kapesním vydání.

Právě tuto vysoce pohnutlivou dobu, kdy odvěká příroda šumavská a její lid nabývaly nové tvářnosti, přerozovaly se v nové, nebývalé útvary, Klostermann obral si předmětem svého líčení. A skutečně podařilo se mu nejen vykresliti živě krásu i hrůzu šumavských hvozdů, v létě i v zimě, za bouře i metelice sněhové, nýbrž i předvésti před duševní zrak čtenářův všecku tu tvrdou a namáhavou práci dřevorubců v lese, vylíčiti způsob života jejich a vysvětliti z nových poměrů životních radikální změny v sociálních i mravních názorech šumavského lidu. V starém Rankelském Seppovi a nadutém sedláku Podhamerském i jeho rodině znázornil pěkně kontrast mezi starou, samorostlou generací Šumavanův a novým pokolením vyrůstajícím v jiném prostředí. Pravdivostí, silou a bezprostředností zamlouvaly se obrazy, jež spisovatel ve svém románu črtal.

Další romány Klostermannovy „Ze světa lesních samot“ a „Skláři“ vynikají touž velkolepou scénerií šumavskou a kresbou typických postav z obyvatelstva šumavského. Také dějová osnova je zajímavá a dovede upoutati čtenáře, ač nepřiléhá tak těsně k poměrům šumavským jako děj „V ráji šumavském“. Drobné kresby v knize „V srdci šumavských hvozdů“ méně se spisovateli dařily. Nový šumavský román Klostermannův „Kam spějí děti“ zabývá se hlavně sociálními poměry mladší generace Šumavanů, která se rozbíhá do světa hledat výnosnějšího živobytí.

Bystrým pozorovatelem projevil se Klostermann také v románě „Za štěstím“, ze života vídeňských Čechů. Čerpaje z upomínek na svůj pobyt ve Vídni, odpozoroval skutečnosti mnohé zajímavé rysy a vylíčil pravdivě mnohé stránky Čechů žijících v prostředí vídeňském. Děj sám jest sice poutavý, ale nesvědčí ani o zvláštní invenci spisovatelově ani o umělecké routině jeho. „Hostinný dům“ a „Domek v polední ulici“ jsou sensační romány obyčejného střihu.

Vypravovatelský talent spisovatelův zazářil nejjasněji v prvních jeho pracích; od té doby nerostl, spíše upadal. Jako básník Šumavy a šumavského lidu pojistil si však čestné místo v dějinách české belletrie.

Ze spisovatelek našich, které se zabývají analysou sociálních poměrů svého pohlaví, zvláštní zmínky zasluhuje Božena Viková Kunětická. Napsala řadu drobných povídek, novell, idylek, silhouett a delší román „Minulost“, jimiž prokázala svou schopnost zobrazovati poutavě rozmanité jevy života a kresliti věrně poměry milostné, manželské a rodinné. Zajímavý děj, pěkná charakteristika, opravdovost názoru a výrazná dikce patří k přednostem jejího umění. Ale všeobecnou pozornost vzbudily teprve novější její práce „Medřická“ a „Vzpoura“, věnované sociálním otázkám ženským.

Děj románu „Medřická“ jest zcela prostý a obsahuje řídký sice, ale přece možný případ. Mladá učitelka se zamiluje a stane se matkou. Tím ztrácí své postavení a upadá i s dítětem v propast bídy. Jest to lidské, humánní?, táže se spisovatelka. Společnost podala ženě ruku, aby se vzchopila, a najednou — pro jediný okamžik — udeří ji do prsou, strhne ji do bahna, odejme jí sousto od úst, sebevědomí ze srdce, důvěru ve vlastní sílu a krvavým písmem píše rozsudek nad životem nového člověka, který spatřiti má světlo světa… To je křiklavá nesrovnalost, která volá po opravě. Společnost nesmí žádati, aby žena, která se živí samostatně, platila za svou samostatnost svým ženstvím, za úctu společnosti účelem svého života, jejž jí ustanovila příroda, neboť vlastním úkolem ženy jest přece jen — mateřství. Proto spisovatelka žádá, aby v ženě na prvním místě byla „respektována matka bez ohledu na její poměr k muži, který ji matkou učinil“.

Spisovatelka směle a bezohledně dotkla se tu důležitého problému sociálního, který těsně souvisí s otázkou ženskou vůbec. Pojala jej ovšem jen jednostranně a nebyla si asi vědoma konsekvence, k níž její theorie vede. Požaduje-li se tu, aby respektováno bylo mateřství učitelky neb jiné samostatně se živící ženy, má zajisté na totéž právo nárok každá žena, tedy i svobodná dívka jakéhokoliv stavu a zaměstnání, jen když se stane matkou. Spisovatelka prohlašuje se tedy v důsledcích pro „volnou lásku“…

Viková se vším důrazem obrací se k společnosti, žádajíc, aby tuto křiklavou nesrovnalost spravedlivě rozřešila. Ale může společnost za to, že nějaká Medřická zvolila si za předmět k ukojení svého chtíče muže zcela nehodného a života neschopného, který nezná neb nechce znáti svých, povinností otcovských, nýbrž v kritické době milenku svou opouští? Pobloudil-li jednotlivec, nelze přec pro to alarmovati celou společnost! Spisovatelka chtěla zajisté svým románem něco nového, hodně sensačního říci, ale způsob, jakým to zobrazila, sotva může někoho uspokojiti.

Román „Vzpoura“ se stanoviska čistě aesthetického posuzován jest bez odporu veliký čin básnický, znamenité dílo umělecké, při jehož vzdělání spisovatelka využila všech stilistických finess a prostředků moderní tvorby románové. Některé partie přímo uchvacují čtenáře svým nádherným vzletem a plastickým znázorněním nejjemnějších stavů duševních i scenerie přírodní. Také v sociálním ohledu má svou hodnotu. Spisovatelka snažila se v něm stanoviti poměr ženy k modernímu muži, ovšem jak si jej ona představuje. Moderní muž podle jejího domnění dospěl dnes k vrcholu svého vniterního i společenského vývoje. Hlásá individualism a uplatnění své sebelásky pod heslem theoretického anarchismu. „Jako věštec stojí nad novými staletími, vítěz nade vším minulým i příštím, neboť jest sám, svoboden a úplně nezávislý. U nohou jeho leží společenské řády, odvěké tradice, rodina, desatero, přátelství — stojí sám na prestolu svého vítězství, k němuž se propracoval staletími, v kterých vládl a myslil.“ Může žena tohoto moderního muže následovat v jeho příkrém egoismu a vyvrcholené sebelásce? Na otázku tuto odpovídá spisovatelka zcela správně: „Cítím, že nutno pro ženu raziti si nové, samostatné cesty, které by nevedly ji k vrcholu individualismu, neboť o ten rozbila by se její duše, a s ní zaniklo by lidstvo.“ Hrdinka jejího románu opouští svého milence, jenž ve svém nenasytném egoismu a v sebelásce pyšně vypěstované popírá všecky povinnosti a závazky občanské, vlastenecké, náboženské, mravní, rodinné i otcovské, a vrací se přes jeho vypjaté protesty k svému ženství, k povinnostem mateřským.

Největší chybou románu Vikové jest zajisté chybný předpoklad, že moderní muž jest zosobněním čirého egoismu a že v tomto osobním egoismu dosáhl vrcholu svého vniterného i společenského vývoje! Spisovatelka si sice takového muže sestrojila, ale není to osobnost skutečná, nýbrž hříčka její vzrušené fantasie. A proti této fantastické figuře bez masa a krve, figuríně vycpané abstraktními theoriemi přemrštěného individualismu spisovatelka bojuje s napjetím všech svých sil. Vhodně podotýká jeden z kritiků našich o tomto fantomu zrozeném v předrážděném mozku spisovatelčině: „Řekl bych, že je velikým větrným mlýnem, s nímž tu autorka na divoce splašené Rozinantě své dikce zápasí. V celé její posici alespoň je tu mnoho donkychotského. Jako slavný rytíř z la Manchy vyjel si do světa s hlavou plnou nemožné fantastiky, tak i autorka „Vzpoury“ utvořila si jisté nehorázné, skutečnosti neodpovídající představy o těch věcech, proti nimž zápasí, i o těch, pro něž zápasí. Vidí nebezpečí, jež neexistují, a vrhá se v nejlítějším zápalu panny Orleánské do boje tam, kde vlastně žádného velkého boje není.“ (J. V. Krejčí)

Viková propaguje ve svých románech bez odporu vážné theorie, umí se životu a jeho poměrům podívati směle a pronikavě v tvář, ale umělecké provedení a znázornění těchto theorií nelze nazvati šťastným. Schází tu síla přesvědčivosti, která by čtenáře uchvacovala a dojímala.

Gogol ve svém arcidíle „Mrtvé duše“ načrtnul zajímavou parallelu mezi dvěma spisovateli, z nichž jeden líčí positivní, světlou stránku skutečnosti, druhý stránku negativní, stinnou. Onoho spisovatele vysoce velebí a o tomto poznamenává: „Jiný jest úděl a jiný jest osud spisovatele, jenž se opovážil vynésti na jevo všechno, co každou chvíli je před očima, a co nevidí lhostejné oči, — všechno strašné, ošklivé bahno malicherností, které opředly náš život, všechnu spoustu chladných, nepatrných, všedních povah, kterými hemží se naše pozemská, mnohdy hořká a nudná cesta — a jenž pevnou silou neúprosného dláta opovážil se vystaviti je ve vypuklé postavě a v jasném světle na oči všemu světu! Jeho neuvítá potlesk lidu, on nespatří vděčných slz a jednomyslného nadšení duší jím rozohněných… Trnitá je dráha jeho života, a on hořce pocítí osamělost svou.“ K těmto méně šťastným spisovatelům patřil sám Gogol, a u nás podobá se mu v jistém ohledu Josef K. Šlejhar.

Hrdinou všech povídek Šlejharových jest vlastně životní zlo, ono zlo, které jako rakovina rozžírá organism společnosti lidské. Jest to zvláště zlo přirozených pudů, divých vrozených vášní, nezřízené přirozenosti, spustlosti a choroby, vůbec zlo elementární, jež spisovatel všady stopuje, stíhá a nemilosrdně zobrazuje. K výtce, že s jakousi rafinovaností se ujímá životního zla, hnusně je rozvádí, zveličuje, úmyslně je staví na pranýř a s promyšlenou, virtuosní bravurou je vnucuje užaslým nervům čtenářů, spisovatel má tuto odpověď: „Zlo, jež jsem v životě shledal a líčil, zda vyrovná se zlu, jaké v pravdě v životě se odehrává a jehož denními svědky jsme napořád? Ale tomu zlu jsme již tak uvykli, nepřekvapí nás, nedojme nás ani největší trýzeň cizí a milosrdenství naše nevzbudí!… Navyknutí tomu všestrannému zlu je právě symptomem, vymožeností naší doby, nepravého rozvoje civilisace. Theoreticky a akademicky luštíme všechny sociální problémy, humanitních institucí je taková řada, tolik paláců se pro ně staví, — ale zdaž zlu tomu se tím odpomohlo a zla ubývá? Myslím, že přibývá…“

Knihy Šlejharovy přeplněny jsou černými obrázky lidské surovosti, zloby, zvrhlosti, násilí, zatvrzelé necitelnosti, bestiálnosti až neuvěřitelné. Otec a macecha týrají, rvou, moří hladem i bitím ubohé dítě a když podlehne tolika útrapám, vyhazují je z domu do kůlny na slámu, kdež umírá ve společnosti uhoněného kuřete (Kuře „melancholik“). Sedlák a jeho chasa vyženou ze stohu bídného tuláka, který se tam byl za krutého mrazu s dítětem svým ukryl, a poštvou na něj psa, který dítě rozsápe (Ve stohu). Zuřivý mrzák umlátí v sběsilém vzteku svou neteř, která ho ošetřovala (Před jarmarkem). Starý pytlák podřízne v divé vášni větev, na níž se utekl hoch, který ze soucitu pustil mu chycená srnčata; hoch s větví sřítí se do propasti (Srna). Necitelný sedlák dá poštvati psa na hladového, zbědovaného starce, který sbíral na poli pohozené brambory; utýraný stařec vypouští ducha (Na vesnici). Hladem zmoření a zoufající rodiče opouštějí nemocnou dceru a nechávají ji na pospas kruté smrti mrazem (Zátiší). Chudí dřevaři utýrají dítě, a vlastní otec dítěte jim pomáhá (Matka). Necitelní a zpustlí lidé nechávají starou svou příbuznou umírati venku pod okny jako prašivého psa, když ji byli o její skrovný majetek okradli (Ukolébavka) a p. Nejen lidem, nýbrž i zvířatům jest zakoušeti barbarství lidského. Surový tulák nabodne na laťový plot stlučeného psa, který mu z hladu vychlemtal mléko (Dva okamžiky). Lidé zaženou do mrazivé noci uštvanou, vyhladovělou ryzku (Ryzka), matka ubije se zvláštní zlobou hada (Had) a j. Zoufalé výkřiky lidí hladem a nouzí zbědovaných, nářky ubožákův pošlapaných a zneuctěných, horečné sny umírajících, mátožné představy šílencův a podobné srdcervoucí výjevy předkládá spisovatel čtenářům.

K čemu to, otážete se snad. Spisovatel odpovídá: „Zlu odpírati, poznáním zlo odstraňovati — taková aspirace byla by mojí ješitností a vřele vytouženým přáním celé té mé tak zvané literární práce.“ Není to tedy rafinovanost, která vtiskla mu péro do ruky, nýbrž tendence moralisující. On chce vyličováním zla zlo toto napravovati, chce buditi soucit a smilování s ubohými obětmi společenské bídy. Jen když srdce lidské bude jato nezištností, soustrastí a láskou, jak Kristus ukázal, když bez úvah a theorií, bez akademické rafinovanosti bude plniti nejvyšší příkaz Kristův o lásce k bližnímu, jen tehda nebude zla přibývati. „Pak vlastně ani zlo nevzejde a nebude vůbec zla, jemuž v životě mělo by se čeliti… Zla pak nebude, vyrovná je láska všelidská. Jakékoliv by byly ideály a skvělá hesla civilisace naší, jakýkoliv rozvoj a nedozírnost její poznání — ta civilisace, jež za svou hvězdu výhradně lásky by neměla a veškeré své poznání jen za její tajemství neřídila, za tím poznáním světy a protivy vyrovnávajícím, sama sebou dnes či zítra se rozpadne…“

Pro své chmurné příběhy Šlejhar má také svůj zvláštní výraz: drsný, mnohdy až řezavý ton, přerývané věty, stlumené obrazy, mystické zabarvení, zasmušilou krajinomalbu. Má svou aesthetiku, která se příčí běžným názorům, ale v té aesthetice tají se kouzelná moc suggestivní, která čtenáře opletá, uchvacuje a podmaňuje. To asi proto, že vše co napsal, nejdříve sám hluboce procítil. Smutné drama života jevilo se mu vždy v barvách nejčernějších, patrně vlivem vlastních trpkých zkušeností a následkem pochmurného a jaksi těžkého pojímání života. O způsobu svého tvoření uměleckého vypravuje autor sám toto: „Pracuji z okamžitého dojmu; pod určitostí nálady začnu psát, obyčejně nevěda, co z toho pojde; píšu úplně náhodně, dávaje se unášeti okamžitým myšlením a cítěním, teprve postupem se mně myšlenka objevuje… Kdekoli člověka líčím, vmýšlím se do jeho stavu co nejúsilněji a nejhlouběji, a mám za to, že do nich nic nevkládám fantastického, nýbrž že je líčím dle pravdy. Nechci je vypisovat zevrub, nýbrž postihnu na nich jednotný rys, jenž ve mně utkví, a pod dojmem tohoto jednotlivého rysu sám ze sebe figury vytvořím. Pozoruji lidi z pozdálí a podám je tak, jak se mi v daný okamžik jeví… Nerad místo a děj svých obrázků precisuji, také nejmenuji rád své figury, jelikož mám při tom pocit, jakoby se mi látka z moci vymykala a přestávala býti mou.“

Rázem svého talentu Šlejharovi nejvíce se podobá Jiří Sumín (pseudonym slečny Anny Vrbové). Spisovatelka již první svou prací, vesnickým příběhem „Z doby našich dědů“, upoutala na sebe pozornost. Podkladem děje jest příběh dosti obyčejný, který zachovala tradice několika moravských dějin. Asi týden před vánočními svátky obyvatelé města Tvorkova a okolních vesnic byli poděšeni zprávou, že mezi Tvorkovem a Hodkovicemi neznámý mladý muž se oběsil. Dojmy, jež příšerný objev tento u venkovských obyvatelů vyvolal, a nesnáze s pohřbením sebevraha jsou hlavním předmětem líčení autorčina. V děj vloženy jsou zároveň kuriosní obrazy lidu vesnického, jeho zvláštních názorů mravních i společenských. Pronikavá analysa, detailní líčení nejjemnějších hnutí duše, bujné vidiny vznícené fantasie, mátožné sny ochuravělého mozku ostře a plně jsou zachyceny a zobrazeny. Dojem, jaký Sumínova povídka působí, jest mocný a trvalý. Ale na závadu jest, že spisovatelka úmyslně barví hodně na černo, užívá prostředkův až drastických a přehnaných, aby způsobila náležitý effekt. Toto křiklavé hromadění hrůz, děsu a výstřednosti seslabuje umělecký význam celé práce.

Mnohem klidněji jest již napsána povídka „Věště“, v níž podán ponurý sice, ale se vší možnou realistickou pečlivostí nakreslený obraz života rodinného, zbudovaného na základech nezdravých. Málo jest knih, v nichž by s takovou podrobností a psychologickým zdůvodněním vysvětlen byl úpadek rodiny, vliv jeho na převrácené vychování dětí a konečně úplný rozvrat rodinného života jako v povídce Sumínově.

Novella „Zapadlý kraj“ a sbírka povídek „Úskalím“ složena je v témž pessimistickém duchu, který charakterisuje všecky práce Sumínovy, s touž naturalistickou methodou a pohříchu i s touž nervosní snahou odkrýváním kuriosních běd a zrůdných zjevů života buditi u čtenáře dojem. Odloží-li spisovatelka svou dosavadní manýru, čtenáře úmyslně děsit, strašit a napínat, pohledne-li životu bez černých skel přímo do očí, může svým uměním, které je opravdu vzácné, dospěti k pronikavému znázornění života a jeho pravdivých zjevů.