Oživené hroby/IX.

Oživené hroby Karel Sabina
VIII.	IX.	X.

Minulo několik týdnů. Venku se jaro v plné své kráse objevilo - v nitru žaláře však bylo smutno a temno. Na povrchu protější hradby se zelenala tráva, ptactvo přelétalo a prozpěvovalo, říčka svěže pod oknem hrčela, nebe se jasnilo a radovala se země, ale vězňové se neměli z čeho radovati. Hovořili, vypravovali si a čítali, někdy se i zasmáli, ale to vše byly jen mdlé náhrady za nedostatek svobody. Okénko nyní ve dne i v noci ostávalo otevřené a brzo ten, brzo onen se k němu postavil a do modra nebes vyhlédal. Nenacházel v tom však útěchy, ba ještě bolestněji roztoužen se zase do nitra komnaty obrátil. Čítali také noviny od předešlého dne; malý nepatrný to lístek místní, v němž nebylo ani politické, ani jiné oživující myšlénky. Ale směr měl přece ten „plátek“. Sestavoval události tak, že se politika domácí neustále v růžovém světle jevila, že se zdálo, jako by celý svět byl naplněn hlupáky a jediná Vídeň by byla město mudrců. A což teprv vláda! Ta byla neomylná, bezvadná a moudrá jako Prozřetelnost sama. Hlavní ale ctnost záležela dle toho lístku v nepřemožitelnosti její. V tu věřili generálové i kaprálové, prezidenti i praktikanti, ministři i ministranti! Na tu zakládali svou víru i své naděje, jako před věky španělský král na svou nepřemožitelnou armádu. O ní hlásaly a ji velebily všecky noviny od největších až do toho malého lístku, jenž jako divadelní slunce každým dnem osvětloval, ohříval a oblažoval obyvatelstvo oné pevnosti, v níž uschováni byli naši vězňové. Jim však byly i ty nepatrné zprávy milé a vzácné, jež přinášel. Zvěděli přece něco o světě a pásmo mezi nimi a ostatním lidstvem nebylo aspoň docela přetrženo, a pak - ty přeloajální politické reflexe, ty slohové salti mortali, jimiž se lež na pravdu, hloupost na moudrost a špatnosti všeho druhu na krásné skutky překrucovaly, toť byla pravá náhrada za nedostatek humoristických listů.

Největší pochoutku přitom jevil doktor, ano rozveselil se někdy tak, že k takzvaným úvodním článkům činíval i své zvláštní výklady, jimiž své soudruhy rozesmával.

Jednou pravil Forti k němu:

„Nebyl bych si myslil, že mi kdy možná bude s vašimi politickými náhledy se smířiti; ale vidím již, že jste ferina a že jste své pravé smýšlení před námi ukrýval.“

„Co živ ne!“ odvece tento; „ale co je hloupé, to je hloupé, ať si to už v radikální anebo v servilní formě vystupuje. Jinak, abych se vám přímo projevil, tuším, že se přílišným čtením novin časem svým rozšíří zlá nemoc po Evropě.“

„Jakto?“ prohodil Forti, „já zase mám noviny za dobrou minci, jež všemi rukami projde a po všech vrstvách politickou osvětu roznáší.“

„Každý má svůj náhled o tom, já také,“ odvece doktor. „Ostanu-li v menšině, nedělám si z toho pranic. Vždyť zdravý rozum je vůbec menšinou na světě a pošetilost většinou. Vykládám si to takhle. Nastane snad doba, kde svět téměř zaplaven bude novinami a čísti je bude každému potřebou jako jísti. Pak ale se lidé čtením jich nasytí a nesáhnou k jinému. Opomínajíce mimo politiku všecky jiné otázky společenské, ostanou hloupí, jako byli dříve, a k tomu ještě se stanou domýšliví. Usadí se v nich přesvědčení, že se z novin všemu naučí, a čemu nic, to že samo sebou je zbytečné. Novinářům vůbec jest mimopolitické vědění a umění toliko vedlejší věcí. Ze svého stanoviska mají snad pravdu, ale my jináče smýšlející, máme ze svého též pravdu. Až novináři uznají své širší a všeobecně osvětlující úlohy a noviny své dle nich zařídí, pak ovšem bude jináče.“

„Nyní to nejde!“ zvolal Forti. „Pokud národové o svou politickou jsoucnost bojují a bojovati musí, jest nutno, aby tato otázka podržela vrch.“

„Inu inu, tak tak!“ usmál se Schauberk. „Já ale myslím, že inteligence jest mocí, jež i politický rozum zostřuje a sílí a posléze i ty ku pochopení pravdy uvádí, kteří by jinak k ní nedošli. Ostatně nechávám každého při jeho mínění o těchto věcech. Myslím ale, že se každý duševní nedostatek časem mstívá na národu, který jej doplňovati zameškal.“

Vtom přibyl profós a vyvedl je na procházku. Venku se přidružil k Honovi a pravil:

„Neřekl jsem vám ondy, že profós z druhé strany tu historii s těmi pány odstůně? Ti si odseděli svůj trest v separací a jsou zase na místě, ale on to slízl. Táhlo se to dlouho, a myslil jsem už sám, že ta věc je odbyta, ale dnes ráno byl chuďas na komando volán a na hodinu propuštěn. Štěstí že ti páni měli rozum a že při výslechu rozumně mluvili. Kdyby na něho jen cos nejmenšího bylo propuklo, byl by přišel do chládku. Inu, nařezal si tam peněz dost a měl velmi pohodlné postavení, mnohem lepší nežli já zde. Byl tedy čas, aby jinému postoupil své místo. Nevím, jestli se mi poštěstí, abych tam byl přesazen. Byl bych tomu velmi rád, zvláště nyní, kde jsem poznal, jak hodní ti pánové tam jsou a jak umějí mlčeti.“

Hon se pousmál. Pochopili všecko, co v těch slovech leželo, že totiž profós A. přál profósovi B. bryndu, do níž tento byl upadl, že se těšil na jeho místo a že toto místo bylo velmi výnosné. Ovšem, šedesát a i více ovcí, jež stříhati lze jest, přináší větší výhody nežli šest, mezi nimiž dvě holé!

„Je na druhé straně o mnoho lépe nežli zde?“ tázal se Hon.

„Jak by nebylo! Kdybych se tam dostal, zasadil bych se o to všemožně, abyste i vy tam přišli. Tam je docela jiný život. Hezké pokojíky a jenom jedny nepatrné mříže na oknech. Ráno hodina procházky a odpůldne zase hodina, všechny společně. To je lomoz na tom dvorci, když vyjdou, a dvorec sám jako zahrada. Po celé délce kláštera samé květiny. Ti pánové tam je zaplatili, profós je pro ně koupil a napálil je až hrůza. Jsou tam stromky v hrncích na sáh vysoké. Stál každý zlatku a počítal jim pětku. Všecko je tam jiné a všecko veselejší. Vy zde jste v pravém žaláři. Byl roku 1849 schválně upraven pro pověstného Bakunina, a před dávnými už lety zde seděl jakýs francouzský generál, říkali mu tuším Fagot nebo tak nějak. Nemáte se zde o mnoho lépe nežli oni na druhé straně, když z trestu přijdou do separace.“

„Kéž by bylo možná se tam dostati!“

„To záleží na komendantovi. Vy prý jste byl do téhle udírny také z trestu dán, nevím proč a je-li to vůbec pravda, ale setník jednou něco o tom problebtl. Kdyby komendant byl člověk jako jiní, byl by vás už dávno mohl přepašovat na druhou stranu. Je zde všemohoucím pánem a ani čert by o tom nešpetl, zvláště když se zde tak dobře chováte, že to i setník sám uznal. Tam byste okřáli!“

„Jakpak se vede paní Ujákové?“

„Ó ta se tam má! Pije nejlepší vína, jí pečeně a cukroviny každý den. Ti pánové tam platí, a baví se s ní též, a ona s nimi.“

„Kterak to možná?“

„Velmi snadno. Má okno do dvora a jest to veliké okno! Celá řada takových oken jde do dvora. Též dvorní síně jsou velké, v nichž zůstává jedna část vašich přátel po třech i čtyrech osobách. Dvéře jdou do chodby, jež se táhne po celé délce tamní kasematy. Na druhé straně chodby vedou zase dvéře do malých, světlých, roztomilých pokojíků, jež mají jen jednoduché mříže v okenkách a hledí na řeku jako ta vaše haluzna. Zde je pravý kriminál proti druhé straně. V těch malých komnatách sedí po jednom neb dvou. Když pani vyjde na procházku, chodí po dvorci okolo všech oken, jež tam hledí, a mluví se všemi pány, již tam přebývají. A když oni vyjdou, mluví zase všickni jejím oknem s ní. Profós se mi svěřil, že je jich tam několik do ní zamilovaných a že jí podstrkují psaníčka. Je-li to pravda, nevím, ale možné je to, i pravděpodobné.“

„Je hezká?“

„Ovšemže. Prosím vás, mladá vdova, čítá nanejvíc pětadvacet let, plná života a ohně, dobře se má, starosti žádné, jí pečeně a nejlepší vína pije! Jakž by nebyla hezká? Ale počkejte. Za chvíli půjdu pod nějakou záminkou na druhou stranu. Otevru vrata dokořán a jen pomalu je budu zavírat. Postavte se nablízko. Ona tuším je právě na procházce. Bude vám možno ji vidět!“

Odešel pro klíče. Hon zatím v krátkosti sdělil soudruhům, co mu profós slíbil. Drželi se pak jen nablízku vrat, až tento se navrátil. Dostál slibu. Otevřel vrata dokořán.

Paní Lóra se tam skutečně procházela. Zaslechnouc klíč a spatříc, že vrata se otvírají, zastavila se a hleděla zvědavě do prvního dvorce. Vězňové ji pozdravili mácháním rukou. Forti a Hon jí z politické sympatie posílali pusinky. Bianchi, příjemným vzezřením jejím překvapen, též tak učinil, ač s patrným příměsem sympatie i mimopolitické. Ona, milostně se usmívajíc, děkovala. Vrata se zase uzavřely.

„O divina Lóra! Bellissimo angelo!“ zvolal starý Forti. „Věc svobody není ztracena, když se jí už i nebeská stvoření na zemi ujímají.“

„Ubohá paní!“ zvolal Asti. „Bude jí tu as přece jen smutno a krušno! Jak Šťastný je muž, jemuž se dostane takové ženy.“

„Mám radost, že jsem ji viděl,“ projevil Hon. „Jest velmi podobna mé paní, jenže je větší, zmužilejší, a jaksi odvážnějších hledů. Přál bych si, abychom byli na druhé straně.“

Slav docela mlčel, ale doktor se jaksi podezřele usmíval a pravil k Slavovi:

„Je to skutečně hezká paní, a je na ní vidět, že se má dobře; ale čím líp se má, tím hůř jí bude. Na jedné straně přebytek, na druhé nedostatek. Co mně by byla láska bez pečeně a bez vína, to jí budou tyto lahůdky bez lásky. Nechtěl bych však svou diagnózu projevit před panem Fortim. Ten by mi vynadal.“

Slav se usmál a pokynul hlavou, jako by řekl: Máte pravdu.

Bianchi neprojevil na procházce sice nijaký úsudek o této paní, ale kdo by jej byl pozoroval, ten by se mu byl podivil. Nepřidružil se pak už k soudruhům, a více běže nežli chodě, dvorcem se proháněl. Tváře mu jaksi hořely, z očí mu sršely jiskry. Od chvíle k chvíli si rukou vjel do hustých černých vlasů a rozčechral je konečně tak, že vypadal jako šílenec. Byl právě na druhém konci dvora, když velká vrata zavrzla a profós se zase navracel. Rozběhl se jako blázen k nim, ale paní už tam nebylo.

Hodina procházky uplynula. Odebrali se zase do komnaty. Čím krásněji bylo venku, tím nevlídněji vnitru. Při pěkném mírném počasí tam zapáchalo velmi žalářem, a profós měl pravdu, když pravil, že je to pravý kriminál!

Ač venku se rozvíjelo nejkrásnější jaro, museli vnitřku zvláště kvečeru a ráno přece topiti. Mrazivý vzduch vyrážel ze zdí, jež vlhkem se jen leskly. Vzduch tento zúžoval prsa i mysl. Dnes po procházce byly ještě více zúženy než jindy. Nahlednutí do druhého dvorce je podivně rozladilo. Spatřili řadu velkých oken po jedné straně, za nimiž bylo zajisté jiné světlo, jiný vzduch a jiný život mezi soudruhy. A při protější zdi ty řady stromků a květin. Dvorec sám tak dlouhý, a mnohem vlídněji upravený!

Patrně se v nich vzbudilo toužení, aby se tam brzo octli. Byli jaksi utichli, každý přemýšlel o něčem.

Doktor udělal oheň v kamnech a počítal brambory do hrnku. On jediný se jevil v obyčejném rozpoložení. Asti se vrhl oblečen na lože a pokryl si tváře rukama. Slav hleděl okénkem do modra. Hon se posadil k posteli a pohlížel zamyšlen na podlahu, Forti mlče poběhával jednou a Bianchi druhou stranou komnaty.

Konečně tento přistoupil k Fortimu a zoufalým hlasem k němu promluvil:

„O padre! Carissimo padre! Ode dneška budu náramně nešťastný!“

„Copak se ti stalo?“

„Inu, viděl jsem druhou stranu a rád bych tam už byl.“ „Jdižpak, jdiž, blázínku! Nežli by nás tam chtěli převésti, budeme už dávno na svobodě! Vždyť to už nemůže dlouho trvati. Půjdeme raději domů. Copak je do druhé strany. Klec jako klec. V každé nevolno, byť by i zlatá byla."

„Och tam - tam bych byl šťastný!“

„Co to žvástáš? Jaké tam štěstí?“

Bianchi se zamlčel. Nechtělo se mu s barvou ven. Po chvíli pak vzdechna, pravil:

„Máš pravdu, otče! Nebylo by to také ještě celým štěstím!“

„Celým štěstím? Jsi blázen? Což naše štěstí záleží v pouhém pohodlí a vyrůstá aneb klesá s ním? Či jsi nečetl dnes v novinách, kde nám vychází? Buď dobré mysli, chlapče. Naši se zase hýbou. Dnes to stálo tištěno, že jich v Miláně znovu as dvacet sebrali a zatknuli. Tam hleď duchem, ne však očima na druhou stranu. Jaký to nerozum?“

„Dvacet hlav sebrali a dvacet tisíc očí se přitom zamhouří a dvacet set hub zase utichne,“ prohodil doktor. „Ty nejlepší zavrou a hlupáci ostanou. Ti to pak spraví!“

„Kdybych vás už neznal, doktore,“ pravil Forti, „dal bych se s vámi do hádky. Ale vím, že jen mluvíte, abyste mluvil. Odpovím vám ale přece: Ano, ti to spraví!“

Doktor se usmál a mlčel. Zajímaly ho teď brambory v kamnech.

„Ten náš profós je přece jen velký šibal,“ jal se mluviti Hon. „Jakou radost měl z toho, že kamaráda jeho vyhnali. Dnes večer asi bude počítat, co by se na druhé straně dalo vytěžit, a až to vypočítá, bude pracovat zuby nehty, aby tam dostal sebe a nás také.“

„Může on něco k tomu přičinit?“ tázal se Slav.

„Může, nemůže; jak to právě navleče. Co nepůjde přímo, půjde snad oklikami. Znám to a vím, co takový šibal umí. Tam, co jsme dříve byli, měli jsme také takového panáka. Držel s námi ve všem a věděl zač a proč. Všecky psaní na nás zdaleka a blízka docházely pod jeho adresou. Věděl již, které má odevzdati na komando a které přímo nám, bez cenzury komendantovy. Pil jen šampanské víno a žil jako baron. Sám jednou pravil: ‚Pánové, řádné mé služné obnáší čtyry sta ročně, od vás dostávám aspoň třikráte tolik, tedy nemějte starosti, že bych vám neposloužil.‘ Když ale přišel dotaz z Vídně, jak se chováme a kdo by hoden byl amnestie, tu ony, jižto mu nejvíce platili, očernil až hrůza, obávaje se, aby mu důchody neušly, a chválil jen ty, od nichž neměl ničeho, kteří byli chudí. Z toho poznáte, co může profós. Onen však vzal zlý konec!“

„Vypuklo něco na něho?“ tázal se Forti.

„Všecko, a měli jsme z toho všickni polízanou. Jednoho dne, kde právě mnoho důležitých a poměrně nebezpečných psaní došlo, byl pan profós šampanským tak zpitý, že ani na nohou státi nemohl. Lehl si a usnul. Kaprál z komanda, jenž právě měl službu a pro psaní přišel, jinak dobrý profósův přítel, sebral psaní jako obyčejně na stolku ležící a nesl je všecky na komando, nechtě kamaráda ze spaní rušiti. Následek byl ten, že profós byl hodinu nato v chládku. Byl také ihned vyslýchán, ale bůhví co tam žvástal. Zavřeli ho zase. Když se vyspal a úplně vystřízlivěl, pochopil, co naň čeká, a oběsil se. My jsme pak měli horkou lázeň s výslechy. Posléze nás rozstrkali po rozličných pevnostech, a takž jsem se i já dostal do tohoto hezkého vězení.“

„Myslíš tedy, že by přesídlení naše na druhou stranu bylo možné?“ tázal se Bianchi.

„Ovšemže by bylo možné, bude-li tam totiž náš nynější profós dosazen.“

„Kdyby to bůh dal!“ prohodil Bianchi pološeptem, pobíhaje zase síní.

Mezitím byly doktorovy brambory uvařeny. Počal je loupati a jedl s velikou chutí.

„Co se mne týče,“ promluvil mezi touto prací, „já bych nedal profósovi jakživ ani groše vydělat. Nač také? Tajné korespondence nepěstují, a jediné, čím by mi posloužiti mohl, byla by někdy nějaká kniha pro ukrácení času; ale i bez knih mohu žíti, aniž bych se nudil. Stálo by mě to měsíčně aspoň dvě zlatky, což dělá ročně čtyryadvacet zlatých. To je velký peníz, pánové, a způsobil bych za ně mnoho a velmi dobrých knedlíků. Od večera do rána bych spal aspoň dvanácte hodin. Odpůldne aspoň dvě, zbylo by jich deset. Vařením bych strávil tři hodiny denně, jedl bych pomalu, aby to aspoň dvě hodiny denně trvalo. Připočtěte hodinu procházky k tomu, tak zbývají čtyry hodiny. Ty člověk snadno prochodí, prosedí a prozevluje. Někdy mu také nějaká myšlenka napadne, na které se může pásti, a takž by ucházela doba dosti dobře. Máte venku na svobodě sta, ba tisíce lidí, jižto jináče nežijí.“

Tímto výkladem uvedl Schauberk zase společnost do lepšího rozpoložení, a vypředl se hovor o všelikých způsobech trávení života.

Bianchi se však v hovoru tomto nezúčastnil. Myšlénky jeho byly patrně kdes jinde.

Konečně se doktor naň obrátil a pravil:

„No pane Bianchi, což vy tomu říkáte?“

„Já? Nic, pranic. Souhlasím se vším.“

„S čímto? S tím, co já tvrdím, anebo s tím, co pan Hon namítá?“

„Byl jsem v myšlénkách. Nevím vlastně, o čem byla řeč“

„Ano ano. Zdá se mi, že dnes vůbec nejste doma. Jářku mladý pane, povězte nám přece, co se vám tam na druhé straně dnes nejvíce líbilo? Ten dvorec, ty kasematy, anebo ta hezká paní?“

„Já - já jsem si jí dobře nevšimnul. Ty stromky se mi tam líbily.“

„Tak tak, ty stromky tedy. Hm, rozumíte snad zahradnictví?“

„Nerozumím,“ odvece Bianchi nevrle, a nevšímaje si doktora, poběhával síní.

Ale Forti, v němž doktor patrně probudil jakous myšlénku, se usmál, a přistoupiv k mladíkovi, pravil:

„Slyšíš, hochu, snad jsi se nezamiloval do té paní? Netřeba ti toho zapírat. Žena, jež pro vlast trpí, zasluhuje lásku mladého muže. Jsi ovšem mladší než ona. Ale to neškodí. Láska všecko vyrovná. Mluv tedy.“

Bianchi se zastavil, a obě ruce k starci vztyčiv, zvolal jako v zimničném rozčilení:

„Ano, otče! Pohlédnutí na ni ranilo mé srdce.“

„Tu to máte! Poznal jsem to už na dvoře!“ prohodil doktor se smíchem. „Teď se nám tu ještě vypřede román a budeme míti nejkrásnější zábavu. Nyní ale se starejme o to, abychom přišli na druhou stranu. Taková láska par distance má někdy velmi nudné symptomy pro pozorovatele.“

Počala se tedy ve vězení též jakás láska ujímati. Romanopisec by tu měl snadnou práci a mohl by ihned přilhati, že též Lóru ranil první pohled na Bianchiho. Překážek, aby se sešli a konečně dostali, poskytuje situace, v jaké se oba nacházeli, dost a dost. Než pohříchu nesestávala paní Lóra z tak chytlavých látek, aby sympatie Bianchiho z jednoho dvorce do druhého přelétlá ji byla okamžitě rozpálila, ba na neštěstí zamilovaného mladíka zajímal ji nanejvíc starý Forti pro šediny, jak mléko bílé, a pro živost, s jakou ji pozdravoval.

Tak aspoň vypravoval profós, jenž s ordonancemi právě přibyl obyčejnou večerní návštěvou.

„No a kterak jest s vaší vyhlídkou na druhou stranu?“ tázal se Hon.

„To nejde tak rychle. Ti pánové na komandě potřebují náramně mnoho času ke všemu, ať je to cokoli. Dříve se musí několik knih papíru popsati, nežli se nějaké místo obsadí. Trvá to dlouho, nežli taková věc projde všecky kanceláře pevnostní, zemské a říšské. Všady si trochu odpočine a konečně v kanceláři ministerském se řádně vyspí. Facit bývá vždy, že potvrdí se ten, jejž komando nejprv navrhlo. Všecko to vandrování bylo tedy zbytečné. Přibližující krok ale jest už přece učiněn. Bylo mi dnes prozatímní dozorství nad druhou stranou svěřeno. Jsem tedy už jednou nohou tam.“

„Jen pracujte, abychom i my tam také přišli!“ zvolal Bianchi a strčil mu do ruky dukát.

Profós se přívětivě usmál a pravil s přídechem až sentimentálním:

„Věřte mi, pánové, že by mě to tam bez vás ani netěšilo. Znám vás, zvykl jsem vám a vím, že mě neuvedete v nesnáz. Ano, vy tam musíte se mnou, o to se zasadím všemi silami svými. Promluvte jednou s panem setníkem. Kupte od něho třeba několik stromků pro svůj dvoreček. Tím byste si ho zvláště naklonili.“

„Koupíme, koupíme!“ zvolal Bianchi. „Vyřiďte mu, že si jich přejeme,“ doložil Forti.

„Milerád to učiním. Od něho jsou všecky ty stromky na druhé straně koupeny. Uvidíte, že vám to prospěje. Setník zde může mnoho.“ Nato profós zase odešel.

Bianchi byl zpočátku poněkud rozmrzen, že se paní Lóra po něm neptala, že vzkázala pozdrav všem a ne také jemu zvláště. To ale trvalo jenom okamžik a brzo ho to zase přešlo. Vždyť nestál v popředí a vrata se téměř obrácením zase zavřela. Zato se vyskytovaly jiné vyhlídky. Profós zajisté nyní co den půjde na druhou stranu a sice právě, když budou na procházce. „Bude mi tedy možná svůj ideál denně aspoň spatřiti,“ pomyslil sobě.

Nadějí touto rozjařen vytáhl hrstku thé a láhev rumu, žádaje doktora, aby vařil pro všecky. Sám pak síní popocházeje, vymýšlel si všelijaké plány, kterak Lóru na sebe upozorní, kterak jí později dá i zvěst o své lásce a o svých opravdivých záměrech.

„No hochu, co svěšuješ hlavu jako ovce na dešti,“ promluvil naň Forti. „Pověz nám, co se svou láskou vlastně činiti hodláš? Chceš ji odstonati jako Abélard, nebo odzpívati jako Petrarka, nebo máš rozumný jakýs plán pro ten případ, že by tě ta paní chtěla?“

„Bude to as všecko pohromadě,“ odvece Bianchi. „Odstonávám ji už nyní, neboť přílišná touha jest nemocí srdce. Že ji částečně odzpívám, jest jisté, neboť básněním si ulevím. Pevný plán pro budoucnost ještě nemám, zato ale pevnou vůli, že si ji vezmu za ženu.“

„A tvoje matka?“

„Och, má matinka by z toho měla náramnou radost, kdybych jí přivedl nevěstu. Čekám co nevidět psaní od ní. Příštího prvního tuším zase nám dojde lhůta, a budeme moci psáti domů. Sdělím jí ihned svůj úmysl.“

Nato se všickni dali do hlasitého smíchu.

„Tohle by bylo pěkné nadělení,“ zvolal doktor, „kdybyste napsal do listu, který se na komandě čte, že jste se tady zamiloval do paní Ujákové. Komendant by větřil hned spiknutí a zdejší biskup, kdyby se o tom dověděl, by dal celou pevnost do klatby. Paničku by zavezli někam na Kufstein a vás na Munkács, abyste byli hezky daleko od sebe, a bylo by vám oběma rychle spomoženo.“

„Máte pravdu, to nejde,“ pravil Bianchi smutně. „Ale budu matce psáti potají. Hon mi nějak vypraví dopis odsud.“

„Proč ne?“ chopil se Hon slova. „Radil bych ti ale, abys toho nechal tak dlouho, až budeš se svou láskou na břehu, to jest, až s paní Lórou aspoň promluvíš a její smýšlení poznáš.“

„Ano, nechám toho, - až s ní promluvím. Ale já vím, co učiním. Budu psáti nejprv paní Ujákové!“

„To učiň, ale nikoliv hned,“ radil mu Forti.

Podobně se vedl hovor dále, až na otázku Fortiho, zdali je mladík své věci doma tak jist, jak praví, tento vypravovati počal:

„Jsem svolení matčina jist, neboť matka má mě miluje nadevše a nezná jiné vůle mimo mou. Nezáleží jí na ničem na světě nežli na mém blahu. Štěstí mé jest štěstím jejím, radost má též její radostí. A co ona pro mne, to i já navzájem pro ni cítím. Otec mi zemřel teprv před několika léty. Uvedl mě sám do spolku Mladé Itálie a matku to těšilo. Jsme vlastenecká rodina a již můj dědeček byl carbonari. Jenom kdybych si vzal ženu, jež duchu časovému nerozumí, činila by mi matka námitky. Na věno netřeba mi hleděti. Máme velký statek, polnosti, zahrady a krásnou vilu, i jinak má matka dostatečné jmění. Jsem svoboden, neodvislý a nemám nijakého závazku. Překážek zde není tedy nijakých.“

„Vyjma tu, že ženich i nevěsta in spe jsou posud zavřeni, a každý zvlášť!“ prohodil doktor s úsměchem. „Ale budu píti dnes vaše thé s rumem, a tudíž dodám slovíčko útěchy. S tím zavřením se to může změniti. Vláda je chytrá. Nedrží Itálii tak pevně v klepetech jako ostatní své země a čas od času, když Italiany poškrábala, hledí je zase pohladit, aby je trochu smířila se svým krásným systémem. Protož tuším, že vy a vaši krajané budou nejdříve propuštěni. Paní Lóra tu beztoho neostane dlouho, a tak z toho mračna může vypadnouti dešť.“

„Ano ano! I já totéž si myslím,“ vpadl mu Bianchi do řeči.

„Počkejte, ještě jsem nedomluvil. Chci se vás jen něco tázati. Jest to vaše první láska?“

„Ano - první a bohdá ostane i poslední!“

„Inu ano; první a poslední! To bude tedy dlouhý román, a měl bych chuť ho spisovati, pokud se nám bude před očima vyvíjeti. Jen kdybych pochopil, kterak to možná, aby se člověk jen tak obrácením ruky zamiloval do ženské, již sotva byl spatřil.“

„Jest to tajemství srdce. Že láska taková jest možná, na to vám svědčiti mohu, ba přísahati!“ zvolal Bianchi s afektem.

„Inu - když si vzpomenu na velkou Marjanu doma, pochopuju toho trochu, ale ne všecko. Já jsem se také, jak se říká, tenkráte zamiloval, ale ne kvapně, nýbrž nenáhle, postupným studováním a pozorováním jejích estetických forem. Jenom tomu kvapu nerozumím.“

„Já Bianchimu věřím,“ pravil Asti. „Mně se vedlo podobně jako jemu.“

„A jemu by se zase snad vedlo as jako tobě,“ prohodil Hon, „kdyby se poddal hned prvnímu dojmu a nepoznal dříve povahu svého ideálu. Doktor hledí sice na tu věc z příliš cynického stanoviska, ale v podstatě má pravdu!“

„A taktéž uznáte, že mám pravdu,“ doložil doktor, „když vám řeknu, že v takovéto věci jest všecka rada a všecko rozumování a domlouvání marné. Tuším, že láska jest jako onen groš, jejž chudá vdova našla. Člověk ji najde, schovává ji jako drahý poklad a má z ní radost velikou. Raďte vdově, aby groš zase zahodila, a mladíkovi, aby odložil svou lásku! Házíte hrách na zeď a nedosáhnete ničeho. Nechte vdově groš, až ho sama projí nebo ztratí, a jemu lásku, až odejde, jak přišla. A nyní bych učinil návrh, abychom tak nepatrným předmětem, jako je láska, nemařili času. Povídejme si pohádku třeba o Červené karkulici a bude to zajímavější.“