Oživené hroby/VIII.

Oživené hroby Karel Sabina
VII.	VIII.	IX.

„Pánové, pozor!“ zvolal jednoho rána profós, když vstoupil. „Dnes vás bezpochyby zase navštíví pan komendant. Pana doktora ještě neviděl a na druhé straně přibyl též nový host.“

„Kdo jest? Odkud přišel?“ tázali se vězňové.

„Jest to jakás dáma z Uher, odsouzena na dvě leta. Až na procházce vám povím snad více. Jenom hleďte všecko ukliditi. Vždyť ho znáte!“

Po vykonané ranní službě odešel a zanechal své svěřence v nemalém napnutí. Zvláště Bianchi byl velmi oživen. „Dáma z Uher? Jak se jmenuje? Co as zavinila?“

Tyto i jiné podobné otázky se valnou chvíli ozývaly po síni. Konečně Schauberk, jenž potud docela netečně se choval, zkrajuje si vojenský tabák, pravil:

„Jste hrozně zvědaví, pánové, ale tuším, že to as bude nějaká ošklivá babizna neb stará panna, jež z nedostatku jiných klepů neb milostných pletek se vrhla na politiku.“

„Já ale soudím, že se mýlíte, pane doktore,“ jal se Forti s významnou a při něm neobyčejnou chladností mluviti. „U nás v Itálii se nejkrásnější a nejvzdělanější dámy nevylučují z účastenství v zájmech vlasteneckých.“

„Možná,“ odvece doktor. „U nás ve Vídni bylo v pověstném říjnu také mnoho účastnic, ale byly to podivné bassermannky. Kdo je jednou viděl, aťsi jednotlivé nebo v celých tlupách, nasytil se tím podíváním nadlouho.“

„Kdybyste znal uherské dámy,“ prohodil Hon, „mluvil byste s větší úctou o ženských, jež v politice berou podílu. O polských dámách konečně ví celý svět, že jsou v tom ohledu znamenité.“

„Ano ano, věřím všecko, ale nemluvím nežli o těch, které znám,“ odvece doktor. „Nemluvil bych o nich, jaké byly v říjnu, kdybych je byl neviděl také po něm. Jakož dříve študenty - tak potom, když tito prohráli, velebily vítěze vojáky. Znám to, pánové, a mluvím ze zkušenosti. Jiné jest konání z pevného, zakořenilého přesvědčení; a zase jiné z okamžitého nakvašení. Zimnice neb horečka není znamením zdraví, a kde se ženské chopí fantas, tam utíká rozum kvapem.“

„Účastnil jste se také ve vídeňském povstání?“ tázal se Hon.

„Já? No tohle by mi bylo ještě scházelo! Měl jsem doma starou rezovitou pušku a též takovou husarskou šavli, jíž jsem štípával drobné dříví na podpalování. Ani už nevím, kterak jsem k té zbrani přišel. Náležel jsem také k akademické legii, ale jenom jednou jsem byl v Aule a měl jsem toho dost. V řadě jsem nestál nikdy a na execírku jsem také nechodil. Věděl jsem napřed, jaký to vezme konec. Člověk, jenž měl všech pět pohromadě, mohl si to na prstech vypočítat. Jsem také Němec, ale ne z hloupých. Michl mi nesedí v týle. Byla to mela, pánové, ale vyhnul jsem se jí šťastně. Měl jsem rozum a ten se nedá voditi na provázku.“

„Krásný to rozum! Copak jste vlastně dělal, když jiní bojovali?“ prohodil Forti uštěpačně.

„Co jsem dělal? Inu všelicos; ale nic pitomého. Víte, co dělal Goethe za dob francouzských válek a největšího hnutí v Německu? Študoval prý čínský jazyk, a já zase študoval Goetheho spisy. Je to pravý lék, když člověka svět mrzí. Živobytí bylo špatné, výdělky bídné. Vycházel jsem po celý čas toho šramotu, jen když jsem nevyhnutelně musel přes ulici. Tu jsem si nasadil kalabrés na hlavu, vzal ručnici na rameno a připnul si šavlici k boku, jež řinčela po dlažbě, až z ní šla hrůza. Byl to lomoz, bylo to bzučení, že se mi mozek z toho potřásal. Ale přišed domů, hodil jsem pušku, šavli, klobouk s trikolórou do kouta, a oddechnuv si po unavující vycházce, pracoval jsem, co právě bylo k dílu. Prášky a tinktury nešly na odbyt a voňavá mýdla už docela ne. Naše demokracie jich nepotřebovala, a tenkráte byl ve Vídni každý demokratem ore et more, kdo se jen hýbati mohl. Abych se uživil, počal jsem psáti články do novin, ale viděly se býti pánům redaktorům příliš doktrinářské. Musilo se tenkráte i slohem rachotit a bombardovat, a každá věta měla býti barikádou. To jsem nedovedl. Ďas ví, v čem to vězí, že mluvit umím jako kanonýr dělem, ale psáti tak neumím. Jářku, toho nechme, nejde to. Beztoho to málo vynášelo. Pomýšlel jsem tedy na něco jiného, a že jsem v tiskárnách nebyl cizincem, vynašel jsem jakés zlepšení knihtiskařského černidla. Nezlepšil jsem je vlastně o nic, ale dostal jsem zakázky a bylo dobře. Chtěl jsem též nový druh střelního prachu vynalézti, ale nešlo to. Konečně se rozhlásilo, že Jelačič a Windischgrätz táhnou na Vídeň. Jářku, Benedikte, teď se ukliď a pamatuj na zadní kola. Obležení přináší hlad. Zásoba potravy stala se hlavní mou myšlenkou. Kdybych byl býval svoboden, bylo by mi hej! Byl bych včas uprchl, třeba bez krejcaru. Ale s ženou, a zvláště s mou - toť nemožné! Pánové, pěstoval už který z vás králíky? Že ne? Škoda. Nemusel bych vás teprv přesvědčovat, že se nesmírně rozmnožují a že mají chutné maso, když mu totiž člověk přivykne. Já je pěstovával vždy. Jest to jedna z řídkých a vzácných předností mé ženy, že je umí delikátně upravovat. Kočičí maso je sice také dobrá pečeně, skoro jako zaječí, ale smažený králík mi přece lépe chutná. Měl jsem jich celé hejno v komoře, a ti mě uživili. Přebýval jsem v předměstí v starém domě, jenž měl hluboké sklepy o dvou poschodích do země se silnými, právě pevnostními klenutími. Přestěhovali jsme se i s králíky nejhloub dolů. Pumy lítaly nad námi, nás ale nezasáhly, to bylo hlavní věcí. Když někdy utichla střelba, vylezli jsme ven. Má žena zpočátku omdlévala, později tomu ale zvykla, a takž jsme všecky nehody šťastně přestáli.“

„Ne příliš chvalně!“ prohodil Bianchi.

Tu Schauberk se pozdvihl a vztyčiv se pravil: „Věděl byste o lepším?“

„Ano, vzíti ručnici na rameno a postaviti se mezi bojovníky.“

„Svatá to pravda!“ zvolal Forti.

„Pánové, nezazlívám nikomu, že neumí turecky, když neměl zapotřebí se tomu učiti; nezazlívám tedy ani vám, že soudíte o věci, již neznáte a s níž vám nebylo zblízka činiti. Nezazlíval jsem tehdáž ani těm, jižto jináče mínili a jednali nežli já, ale litoval jsem jich. Pomněte, že i revoluce má svou logiku a svůj řád jako věc jiná. Kdo si těchto nevšímá, ten jí nerozumí.“

„Při té vaší logice by absolutismus setrval navěky!“ zvolal Forti rozhorlen.

„Myslíte? Já ale pravím, že nikoliv. Rozumný člověk vždy řídí se zásadou, že jednáním svým buď dobré věci prospěti má, buď sobě, bez újmy této věci. Prospívá tím oběma. Kdo výhradně jen na svůj prospěch hledí, je dareba, kdo se ale dá všanc, aniž by věci dobré prospěti mohl, je osel. Kdo pak se hrne s proudem, aniž by s ním souhlasil, je lhář a odflankuje při první příležitosti. K dobrému směru přispívati má každý. Kterak ale jest, když někdo úplné v sobě chová přesvědčení, že směr, za nímž se tisícové ženou, není pravý a že snaha jich je marná? A takový někdo jsem byl já. Pohyby a hlasy Vídně mě neoslepily ani neohlušily. Věděl jsem dobře, že nebylo ni jedné zemi v Rakousku, jež by se byla celkem pro vídeňskou stranu činu vyslovila, ba naopak bylo odporu více než souhlasu, a to z příčin vážných. Když druhdy Francouzové na Marském poli slavili svobodu a bratrství všech národů, bylo to něco jiného, nežli když Vídeňané svolávali i neněmecké národy rakouské ve jménu velkého Německa pod německou trikolóru. Jestli mi rozumíte, je dobře, jestli ne, je také dobře. Já tomu tenkráte rozuměl, a proto jsem ostal ve sklepě.“

„Pozoruji, že nejste všeho politizování prost, jakž jste mnohdy tvrdil,“ pravil Hon s úsměchem.

Hovor tento by se zajisté byl ještě dále rozpředl, kdyby venku nebyly zámky zarachotily.

Stalo se, jak profós předpovídal. Pan komendant se ráčil objeviti.

Již za dveřmi bručel a bruče vstoupil, bruče prohlédl nejprv stěny, pak přešed k oknu, zkoušel mříže, a na vězně se ani nepodívaje, zase ku dveřím se vrátil. Tu se zastavil, a do prázdna hledě, pravil:

„Který jest ten Vídeňák?“

„Tady tenhle!“ odvece profós, ukázav rukou na Schauberka, jenž jakoby nic, do komisárku kousal.

Komendant se obrátil a mžhoural naň, doktor žvýkaje zase na něho, a tak oba chvilku na sebe mžhourali jako dva kocourové. Konečně komendant spustil:

„Měl jste toho potřebí, starý blázne. Četl jsem vaši konduitu. Jste prý pouhý tlučhuba a děláte prášky na myši. Měl byste se styděti. Vídeňský doktor a takový hlupák. K čemu jste tlachal takové blbství? Teď máte za to. Mějte se zde na pozoru a dejte jazyk za zuby. Dojde-li na vás žaloba, že i zde melete svou, tak vás tu zpražíme bez milosrdenství. Pane setníku! Ať se pozorujou jeho řeči. Přiložte mi vždy do raportu, co mluví a jak se chová. Má jenom rok, to je škoda. Prodloužení není nemožné, najdou se k tomu cesty a máme k tomu prostředky.“

Schauberk jako satyr stál před ním, mžhoural naň skrze brejle a kolem úst mu hrál patrný smích. Nepromluvil však ani slova, což bylo ovšem nejlepší.

Komendant se pak ohlédl po ostatních. „Jak se chovají? Neperou se tu?“

„Jsou tiší a posud nemáme ničeho proti nim,“ odvece setník.

„Ničeho! Tak se pořáde říká, a přece mají za ušima všickni, jak tu jsou! Čert jim věř. Jestli se ale něco stane, tak zatočím se všemi profósy. Vlastně měli tito lidé všickni být odsouzení k práci v železích, a ne k lenošení v teplých pokojích. Mohli pomahat čistiti pevnost.“

Nato se hbitě otočil, a bruče, jak přišel, tak odešel. Schauberk, kde stál, tam se ihned na zem posadil a smál se, až se za břicho popadal.

„Je to figura!“ zvolal. „Takového chlapa postavte na divadlo a proveďte ho celou fraškou, a byť by i kus jinak za nic nestál, ten ho vytrhne. Ne, takového něco jsem ještě neviděl. Zatrolený pavián!“

Upokojiv se pak a vstana, doložil: „Jen ať často nepřichází, sice mi nadělá zbytečných útrat. Smíchem se množí apetit a musím si dnes po té komedii přidati bramborů.“

Přivařil si jich skutečně k obědu o hrnek více a nacházel se v tak dobrém humoru, že poznámkami a řečmi svými udržel soudruhy své po hodiny v neustálém smíchu. Byli mu za to vděčni. Forti mu nalil vína, Bianchi černé kávy s rumem a Asti mu dal celou hrst cigár.

Sklenici vína najednou vypiv, pravil:

„Pánové, víno jest zjevení se ducha v tekuté obdobě. Když se ho člověk napije, jest, jako by byl zaléval mozek, a ten hned počne růsti a kvete myšlénkami. Jednou prý apoštolové po tabuli počali mluviti všelikými jazyky. Tomu věřím doslova. Byl jsem při tom, když se i jiným tak dělo. Ale bez vína by to nešlo. Škoda, věčná škoda, že se ten boží dárek také už kulturou natřel a vědou pokazil!“

„Kterak to myslíte, pane doktore?“ tázal se Bianchi.

„Inu, mea culpa! volám s jinými a biji se v prsa. Přispěl jsem k tomu též a kladu si to za hřích. Jsem chemik, pánové, a chemie je kazitelka vína. Takž má i nejkrásnější věc na světě své stinné, ba zlé stránky a posvátná věda dělá jedy a umořuje tentýž život, k jehož posile jest stvořena. Fabrikoval jsem už také šampanská vína. Bůh mi to odpusť!“

„Byl-li pak jste také někdy zamilován!“ tázal se rozveselený Bianchi.

„Něco takového jsem poznal jen co kluk as osmnáctiletý, když jsem přišel domů na férie. Odbyl jsem právě gymnázium a chystal jsem se na univerzitu. Matka měla služku, jíž jsem se obdivoval a kořil. Nazývala se Marjana. Postava jako hora, tváře jako plný měsíc, oči jako talíře, pravý to ženský Goliáš. Měl jsem zvláštní estetický vkus. Gigantické formy mě zajímaly. A ty ruce, pánové, ty ohromné ruce! Ta by udeřením pěstí byla krávu omráčila. Přitom měla v obličeji něco divokého a mračivého, že se jí každý bál. Já také, a to mě právě zajímalo. Cítil jsem k ní nehoráznou náklonnost a jakousi touhu, o níž jsem v románech čítal. Stal jsem se téměř melancholickým a chodil jsem jako ztrápená ovce, ale neodvážil jsem se přiblížiti se k ní a na ni promluviti. Byla as o čtyry hlavy vyšší nežli já, a vzpomínám na ni posud s jakýmsi přídechem poezie. Vzala si pak kočího, jenž prý od ní pravidelně aspoň jednou za týden dostal výprask!“

„Toť byla ideální láska!“ zvolal Bianchi při všeobecném smíchu.

„Víte, co je láska, mladý pane? Ptejte se filozofů a každý vám ji vyloží jináče, ptejte se fyziologů, ti zase odpoví jináče, ptejte se básníků a ti vám ji vymalují všemi barvami, a nebudete přece nic o ní vědět, pokud ji sám nepoznáte. Ale každý ji poznává jiným způsobem, a podle symptomů, v nichž se ti a oni o lásce shodují, mám právo se domýšleti, že jsem onu velkou Marjanu skutečně miloval. Bylať to zajisté má první a poslední láska a nepoznal jsem nikdy více cos podobného.“

„A přece jste se oženil?“ prohodil Hon.

„To je zase jiná věc. Či myslíte, že každý muž prožíti musí dlouhý román, aby pak slavil krátkou svatbu? Ženatý člověk žije doma laciněji a lépe než svobodný v hospodě, a má někoho, kdo se o pořádek stará. Ovšem kdybych byl věděl, co vím teď, byl bych toho přece byl nechal.“

Tak míjely chvíle hovorem, až nastala hodina procházky. Všickni byli zvědaví, jaké noviny přinese profós o nově přibylé arestantce.

Když se po dvoře procházeli, přistoupil tento k Honovi, v nějž měl nejvíce důvěry, a pravil:

„Komendant byl dnes jako máslo, když vyšel od vás. Pravil, že se mu zdáte býti tiší lidé a že nepozoroval nic podezřelého u vás. Ale nevěří vám vzdor všemu. Jste prý lišky, pravil, jež se konečně přece chtějí prokousat. Nechal jsem ho mluvit. - Ale na druhé straně, tam pak způsobil náramný rámus.“

„Urážel snad tu paní?“

„Nikoliv. Ani s ní nemluvil. Podíval se na ni jako vlk a teprv mezi dveřmi zabručel: ‚Hloupá ženská! Plete se do politiky!‘ “

„Nevíte, jak se jmenuje?“

„Lora Ujáková. Jest mladá, dosti příjemná vdova. Smáli jsme se všickni v duchu, když komendant na chodbě se obrátil k tamějšímu profósovi a pravil: ‚To vám povídám, ať se žádný z těch lidí zde s ní nedá do řeči. Tu mi sem čert byl dlužen. Teď abych hlídal také ženskou před těmi honvédy. Jsou v stavu vylámat k ní dvéře. Hleďte, ať jí ani nespatří!‘ Potom slídil po všech komnatách a tu se v některých strhl lomoz.“

„Jak to?“

„Jeden u Čechů. Ten byl ovšem nepatrný, ale náramně směšný, pravá to komedie. Hůře bylo pak u Maďarů a nejhůře u Poláka Zadonského!“

„Copak se stalo?“

„Nejtišší a nejskromnější všech arestantů jsou Čechové. Nemají chudáci peněz, a tudíž i kuráže. Jsouce nuceni se držeti vězních instrukcí, drží se jich. Jeden neustále počítá křídou na stole, druhý čte gramatiky a slovníky, třetí pořáde píše noty roubíkem na křidlicovou tabulku a ostatní pijou pivo a prospávají dny i noci. To všecko je dovoleno. Onen však, co ty gramatiky a slovníky študuje, dal si přinésti ohromný čtyřdílný český slovník, jejž prý sepsal jakýsi Jungmann. Viděl jsem ty knihy u profósa a myslil jsem si, ten člověk neměl as nic jiného na světě co dělat, že toho tolik naškrábal. Kde se to v něm vzalo? Ale zákon to povoluje a profós ty folianty postavil do komnaty. Když je komendant dnes spatřil, trhl sebou leknutím a couvl na krok stranou jako před nabitým dělem. ‚Co je to? Kdo to sem dal?‘ ‚To jsou slovníky,‘ odvece profós, ‚dovolené knihy.‘ ‚Jakže? Dovolené knihy? Slovníky? Totě pravá spousta! Čtyry díly tak velké, že by je kůň sotva unesl? To se nepřečte po celý život! Kdož ostatně ví, co v tom všecko stojí? Má jednoho dílu dost. První mu nechte a ostatní odneste. Až přečte první, dejte mu druhý. Beztoho ti lidé své pitomé a zvrácené myšlénky jen z takových bláznivých knih nabrali. Pryč s tím!‘ A profós chtěj nechtěj musel tři díly odnésti.“

„Tohle je skutečně směšné,“ pravil Hon. „A co se přihodilo Maďarům?“

„Tam bylo hůře. Komendant už jaksi dopálen tím slovníkem vyšel na chodbu a zaslechl v jedné síni zpívat. Jako by ho vosa štípla, obešel ostatní komnaty a hnal se tam. Poslouchal za dveřmi. Sedí tam bývalý plukovník Város ještě s třemi a zpívali jakous píseň, jež prý se jmenuje Szózat a je prý zakázaná. Komendant ji bezpochyby zná, a celý zuřivý kázal, aby se otevřelo. Vrazil pak mezi ně jako lítý čert a nadával jim jako klukům. Jsou prý všickni šlechticové. Vyslechli ho chvíli mlčky, pak ale předstoupil Város, veliký to silný muž, a vzkřikl: ‚Byl jsem také už komendantem, ba na generála designován, ale nikomu jsem nezakázal zpívati, nejméně vězňům!‘ Teď teprv byl oheň na střeše, a nakonec byl pan Város hned do separace odveden - na čtyryadvacet hodin. - Komendant celý rozvzteklený vrazil hned do vedlejší komnaty. Je to malá síň a sedí tam jediný Zadonský, bývalý rytmistr u husarů, rodem Polák. Ten naneštěstí měl před sebou dvě vinní lahve, z nichž jednu už celou, druhou zpolovice vyprázdnil, a měl pořádnou opici. Tváře mu jen hořely a z očí mu sršely jiskry. Komendant spatře lahve začal řvát a Zadonský udeřil pěstí do stolu a zařval též: ‚Smím denně utratit zlatý a to víno zde všecko stojí jen šedesát krejcarů. Co tedy chcete?‘ Komendant sáhl na šavli a Zadonský chytil stolici a zařval: ‚Zabte mě, máte-li kuráže, tak snadné to ale nebude. Avšak ani čert z vás pak nesmete tu ostudu před světem.‘ Vandroval pak též do separace a proti oběma prý zaveden bude proces. Mně je jen mého kamaráda, tamějšího profósa, líto. Ten to as také odstůně.“

„A ubohá paní,“ pravil Hon. „Jakých ponětí nabude o zdejším pobývání! Pěkná to zkušenost, hned první den!

Když se zase do komnaty odebrali, vypravoval Hon soudruhům, co mu profós sdělil. Večer pak, po obyčejné vizitě, se rozsadili kolem stolku a hovořili.

„Žalář, toť zvláštní svět pro sebe, uzavřený a tajuplný. Co vězeň v něm prožije vskutku, pak myšlénkami, city a obrazivostí, to se písmem posud ani částečně neobjevilo ostatnímu světu. Kdyby každý poněkud vzdělaný vězeň vésti mohl a vedl svůj deník, v němž by všecko uvedl, co duchem a smysly prožil, byla by to zajímavá škola pro dušezpytce.“

„Máš pravdu, Slave,“ pravil Hon, „a jest věru želeti, že tato část života se v literatuře posud zanedbávala.“

„A látky jest přece dost a dost,“ vmísil se Forti do řeči. „Pomněme jen na anglický Tower, na francouzskou Bastilu, na španělské a italské inkviziční žaláře, na Špilberk a na jiné. Toť pravé kroniky utrpení lidského. Což teprv olověné střechy benátské!“

„Napsáno je o tom porůznu již mnoho,“ projevil Asti, „ale vše ty popisy týkají se více zevných osudů nežli duševních zjevení vězňů. Slav má pravdu, když si přál čísti deníky, jak je naznačil. Jediný středověk by tu podal látky na celou bibliotéku.“

„Středověk ovšem,“ prohodil Schauberk, „ale nezapomeňte, pánové, že lidé v středověku byli z většího dílu hlupáci a že neuměli ani pořádně myslit. Vždyť i tehdejší spisovatelé neměli mnoho spiritusu, a člověk se musí probrati haldami prázdných slov a všelikých blbství, nežli přijde na pěknou myšlénku. Ta tam pak plove jako kapka oleje v sudě vody. Výminky jsou vzácné. Většinou byli tenkráte lidé troupové a pobožnůstkáři. Kdybychom měli deníky všech těch pozavíraných bulíků při ruce, tož bychom tam našli tolik pitomých litanií, že by všecka chuť ku čtení přešla. Ale výběr z toho byl by ovšem zajímavý“

„Rcete přímo, že hrozný!“ prohodil Asti.

„Ano, tedy hrozný. Ale vše hrozné zajímá, zvláště toho, kdo sám nic hrozného nezakouší. Nesběhnou-li se tisíce lidí na podívání se, když někdo má být odpraven? Nečtou-li se knihy, v nichžto hrůzy se líčí, tím více, čím více jich tam vylíčeno? Člověk je podivné zvíře. Když jej při takovýchto zjevích husí kůže přejíždí, je mu jako při lehounkém polechtání.“

„Ale někdy to člověkem přece zatřese,“ pravil Hon. „Či to vámi nepohnulo, když jste čtli v novinách, že náš přítel Máj ve vězení shořel, sám své lože zapáliv, což zajisté jest nejhroznější způsob samovraždy. Jaké boje ho to as stálo! Kterak zápasiti musilo srdce i duch jeho, než se na tak ukrutný čin odvážil! Avšak vím ještě o něčem, což kdybyste v románu čtli, za přemrštěný výmysl byste považovali! Jsem právě v náležitém rozpoložení. Přečtu vám kus takových memoárů, o jakýchž jsme mluvili. Jsou novějšího datum.“

Vytáhl pak z kapsy knížku zápisků.

„Přečtu vám toliko jeden úryvek z toho. Jak sami vidíte, jest to náramně těsně psáno a čtení těch literek příliš unavuje. Jindy si zase přečteme jiný kousek. Především vás upozorňuji, že knížka tato obsahuje zápisky jakéhos maďarského vlastence, činěné čas od času, jak se mu právě hodilo, dle příležitosti a dle dojmů. Někdy celé stránky vyplněny jsou pouhými fantaziemi, jindy zase politickými neb filozofickými úvahami, ano i pokusy básnické se tu nacházejí. Úryvek, jejž-vám přečtu, obsahuje pouhé vypravování.“

Všickni bedlivě naslouchali, když čísti počal:

„Dali mi hezké vězení, na výši ve věži. Vyhlídku mám daleko, daleko do vrchovitých krajin. To budí touhu a rozmnožuje bolest. Kolem mne panuje posvátné ticho, ne však hrobové. Tam v dáli jest život, krásný, zelený, svěží život! Vystoupají tam a padají mhy, probělávají věčně osněžené výšiny, zelenají se lesy a červenají se též střechy obydlí lidských v nížinách. A nad tím nade vším zapadává slunce. Hledím do této dálky jako druhdy Mojžíš z hory Abárim do zaslíbené země!

Tři týdny jsem zde byl sám. Po dva týdny mě ta samota těšila, konečně mi přece počalo býti úzko. Tu jako na zavolání mi dali společníka. Jest to Polák, politický entuziasta, a pln naděje v - amnestii. Neruším jeho naděje. Staví je na zkušenost, kterou prý - sám učinil. Vypravoval mi, že od roku 1846 až do léta 1848 byl se soudruhy na Špilberku uvězněn. Neměli prý ani tušení o tom, co se venku ve světě děje. O únorové revoluci v Paříži, o březnovém hnutí v Rakousku nedošlo k nim zvěsti. Tu dne 22. března místoprezident Lažanský v Brně přibyl v průvodu některých guberniálních rad a šlechticů na Špilberk. Veškeří vězňové svoláni byli na prostranství, kde se obyčejně procházívali. Nevěděli, co ta návštěva znamená a oč se jedná. Hrabě pohnutým hlasem jim přečetl vyhlášení amnestie. Výkřik překvapení a radosti rozlehl se povětřím. Všechno plakalo, vězňové objímali a líbali se. I hlídačové slzeli. Sděleno amnestovaným, že ihned se odebrati mohou k svým rodinám a že vůbec prohlášena jest ústava v Rakousku, čímž plesání ovšem se zvýšilo. Tak mi vypravoval Polák a těšil se, že vbrzku zase nejináče bude. - Doložil ještě jiné. ‚Počátkem dubna byl jsem ve Vídni,‘ vypravoval dále. ‚Svolána byla jakás schůze Slovanů tam žijících. Sešlo se jich několik set. Rokovali o všelikých záležitostech a mnoho jich řečnilo. Naposledy se jakýs shrbený stařec objevil na řečništi a počal mluviti polsky. Připomínal Ostrolenku a smutné břehy Visly a doložil: „Roviny u Ostrolenky pily sice krev šlechetnou, nepadli však veškeří bojovníci. Mnozí z nich uschováni byli za mříže kufsteinské a žijou posud, žijou mezi vámi, jásají s vámi v této síni a těší se z blaha života a svobody, jíž tak dlouho neviděli‘ - Tu hlučně a ze všech stran voláno bylo, aby se vězňové kufsteinští ukázali. Deset smutných, bledých a zkormoucených postav se objevilo na tribuně. Nelze popsati okamžení, když starý řečník jednomu z nich, muži to silnému, postavy prostřední a jiskřících se zraků, jehož vlasy ne věkem, nýbrž zármutkem zbělely, okolo krku padl a slzami v očích i třesoucím se hlasem zvolal: „Zatiwski! Ó Zatiwski! Tak tě Poláci tvoji opět spatří?“ A překonán návalem citů, poklekl před tímto časně zešedivělým kmetem, a kolena jeho objímaje, zvolal: „V tobě pozdravuju opět povstalou svobodu. Patnácte let pohřben, vstals z mrtvých co vítěz!“ Tento Zatiwski prý byl plukovníkem v polském vojsku, byl jeden z nejodhodlanějších a nejdůmyslnějších bojovníků, - ale vzduch patnáctiletého vězení zničil ducha a zlomil tělo jeho. Hluboká, temná zasmušilost obestřela duši jeho stínem svým! - Pak i ostatní propuštěnci z Kufsteina byli představeni. Poslední z nich byl Leopold Kmietovič, kněz, jenž k smrti odsouzen, toliko neústupností biskupovou ušel provazu.’ ‚Jářku bratře Poláku,‘ odpověděl jsem mu na to, ‚když tito někteří až deset i patnácte let zde seděli, než se dočkali amnestie, tož z toho nevysvítají pro nás nijaké zvláštní naděje.‘ Ale on klade váhu na to, že je teď jiná doba. Inu, kdo věří, bude spasen!

Škoda přeškoda! Byl to dobrý člověk a sangvinická letora jeho mi byla pravou útěchou a osvěžením mysli. Už ho zase odvezli jinam. Jsem opět samoten. Podivná to náhoda, že po dobu čtyř neděl, co zde byl, ani se nebe nezamračilo a bylo nejjasnější počasí. Teď se kaboní. V dálce hřmí, mezi horami se křižují blesky. Nastanou as dlouhé deště, smutní dnové - a jsem samoten. Včera sice někoho přivedli do vedlejší síně, nevím ale posud koho…

Dnes klepal na zeď velmi dlouho. Nesnadno jsem ho pochopil. Nyní se již do jeho abecedy vpravuji. Je to krajan. Odpověděl jsem mu - rozuměl mi. Zeď je sice nudný telegraf a došla by zpráva z Petrohradu do Londýna dříve, nežli klepáním písmen dojde od souseda k sousedu, ale máme dosti času. Čím dál tím rychleji to půjde…

Dnes už pátý den hovoříme skrze zeď - klepáním. Jde to už dobře a netrvá dlouho, nežli si něco povíme… Nezapisoval jsem si osm dní schválně ničeho. Čekal jsem, až jak vypadne věc, kterou mi sdělil. Jest všemu konec, hrozný, hrozný konec - ruka se mi třese při psaní, jsem omámen - napolo zničen. - Byls přítomen, všemohoucí Bože, a dopustils tomu? Vím již, všecko jak se událo, ale nesmím tomuto lístku svěřiti, kdo mi to sdělil a vysvětlil.

Soused můj mi neudal své pravé jméno a neznám je posud, ale že byl Maďar, vím, neboť v tomto jazyku jsme se dorozumívali. Svěřil se mi, že je na dvacet let odsouzen. Dále jest patrné, že buď sám byl bohat aneb bohaté měl příbuzenstvo. Seděl dříve kdesi dole a ne bez příčiny jej dali pak nahoru do věže.

Stěžoval jsem si mu na špatné počasí, a on mi odpověděl, že čím horší jest, tím lépe pro něho. Škoda prý, že noci nejsou tak bouřlivé, jak by si přál, a že na takovou noc čeká. Proč? - Smluvil se s předním dozorcem, že prchne. Jakýs přítel neb příbuzný se ubytoval dole v městečku, řídil vyjednávání a konal přípravy. - Věž vystupuje as tři sáhy pod našimi okny z příkré, kolmé skály. Půda pevná mezi povznášející se zdí a hlubokou propastí obnáší jen as dvě pídě země. Jediné to místo, kde nebylo stráží. Přítel opatřil dlouhý provazový žebřík, jenž prý vedl až dolů ku patě skály. Po tomto provaze se za bouřlivé noci spustiti měl můj soused. Náčiní ku prořezání mříží mu bylo podáno.

Deset tisíc zlatých se doručilo profósovi za odměnu. Mříž byla propilována a za bouřlivé jedné noci se spustil soused nebezpečnou, krkolomnou cestou. Když ale byl as čtyry sáhy dolů dolezl, přetrhl se kdesi nahoře provaz. Našli ubohého ráno na dně propasti rozdrceného. Praveno mi, že žebřík byl schválně na zkázu ubohého upraven a že i komendant věděl o zaměřeném útěku."