Oživené hroby/X.

Oživené hroby Karel Sabina
IX.	X.	XI.

Uplynula nějaká doba a Bianchi se stával den ode dne vždy zádumčivější. Naproti tomu ale zase Asti nabýval jasnější mysli a stal se hovořivější. Bianchi měl v sobě mimo lásku také zlost. Mrzelo jej, že profós, když bývali na procházce, nepřecházel na druhou stranu a neotevřel vrata, a pak se zlobil i proto, že společníci jeho, jako by se byli umluvili, nikdy více zmínky nečinili o paní Lóře, jako by jí tam bylo ani nebývalo. Jestliže sám začal, tu ihned ten neb onen obrátil hovor na jiný předmět a nedošlo k tomu, čeho si Bianchi přál. Byl by nejraději jen o ní mluvil a o ní slyšel. Když se takto nestalo, tedy si předevzal, že bude též mlčeti, ale že učiní rozhodný krok jiný, aniž by se soudruhům svěřil. Psal celé hodiny olůvkem na malé papírky. Co dopoledne napsal, to odpoledne vždy roztrhal, spálil a psal znovu. Druzí měli za to, že kuje básně, a nechali ho. On ale si sestavoval dopis, jejž poslati chtěl paní Lóře. Dva dukáty měl pro profósa již uchystané.

Jednoho rána přišel profós, a jaksi milostně se usmívaje, pravil :

„Dnes bude míti pan Bianchi velikou radost! Co mi dáte, mladý pane, když vám doručím hezounké psaníčko?“ Bianchi vyskočil jako šídlem bodnut. Právě byl zase o novém stylizování zamyšleného milostného lístku přemýšlel a nemínil jináče, nežli že paní Lóra mu sama psala. Zapředl se po celou tu dobu v podivný kruh myšlének.

Nevěřil tomu, že by si ho ona byla nevšimnula. Byl v sobě přesvědčen, že láska jeho magnetickým proudem přeběhla na druhou stranu k ní.

„Psaníčko? Od ní?“ zvolal, zahoře v tvářích a celý se třesa.

„Ano, od ní, od vaší paní matinky z Itálie. Setník je dnes sám přinesl a pravil, že prý ta paní náramně hezky píše a nic o politice. Poslala vám také peníze.“

Ostatní vězňové, jižto překvapení a výbuchu mladíkovu lépe rozuměli nežli profós, pohlédli na sebe a usmívali se. Bianchi vzal list, a posadiv se k oknu, četl. Profós zase odešel. Doktor vařil snídaní a mžhoural zpovzdálí na Bianchiho. Ostatní se všelijak zaměstnávali, ale Forti, pobíhaje síní, mluvil sám k sobě:

„Nic o politice! Ti hlupáci! Jako by tomu rozuměli! O čem by italianská matka psala svému zavřenému synovi nežli o Itálii, o panujícím tam ruchu a o brzkém povstání? Což by jej jiného zajímalo? Viď Bianchi, že tomu tak jest? Však umíme čítat mezi řádky a poznáme i nejzkroucenější jména. Nepíše ti o nějakém Nácim nebo Mácim? To je Mazzini! Neuvádí tam strýčka Josefa? To je náš generál Garibaldi. Och, však ona to tam as vymalovala, aby tomu ti darebové na komandu nerozuměli!“

Bianchi se usmíval a pravil:

„Milý otče Forti, nevidím zde nic takového.“

„Tedy neumíš čísti, dej sem, já to hned rozluštím.“

Bianchi mu podal list. Tvářnost jeho nabyla mezitím nového, jasnějšího výrazu.

„Čtu vám z očí,“ pravil doktor, „že to psaní obsahuje toliko příjemné věci. Já zase strachy se třesu; že mne dojde psaní od mé ženy. Bude plné lamentací a dotazů, kde a kterak by sehnala peníze.“

Forti se postavil k oknu a četl. Vrtě hlavou pravil po chvíli:

„Já ty drobné ženské litery jaksi špatně rozeznávám. Předčítej nám to, Asti, máš mladší oči. Bianchi by as to nejlepší přeskočil.“

Asti přistoupil a četl nahlas:

„Mé drahé dítě! Nebudu ti psáti o svých citech; znáš je dobře a umíš je oceniti. U nás doma je všecko, jak bývalo, a ničeho se nezměnilo. Ale smutno je tam, smutno všem bez tebe: Starý náš kočí Pietro každý den hořekuje, že nevidíš, jak naše hříbata jsou už vyrostlá a krásná, a jaká škoda jest, že ti nelze je proháněti. A stará Franceska také neustále bručí, že tak dlouho nepřicházíš, a uchystává co den tvůj pokojík, abys prý našel všecko v pořádku, až přijdeš. Jest u nás teď živo na venku a nastaly nám práce. Psala jsem přítelkyni Margaritě do Cremony, aby ke mně přišla a u mne ostala. Nemůže prý, ale poslala mi svou Rafaelu. Milý synu, ani ti vypsati mi nelze, jaký to anděl! Tys ji viděl jen co malé děcko, hrával si s ní a škádlívals ji. Od těch dob jste se nesešli. Ona tě ale vždy podržela v paměťi a neminul prý den, aby o tobě nemluvila. Když o tvém neštěstí doslechla, plakala prý neustále a obávali se, že onemocní. Nebylo možná ji upokojiti a utěšiti. Když jsem pak matce její psala, tu ji prý nelze bylo udržeti doma. Vždyť u nás strávila svá dětská léta, nežli se matka její podruhé vdala, a považuje prý posud náš dům za svůj pravý domov, majíc proti otčímu svému jakous neodolatelnou nelibost. Nyní je zde, a jsem celá blažená, že ji tu mám. Nemluví než o tobě, a stará Franceska, o níž ví, že tě chovávala, a starý Pietro, jenž jí také vždy o tobě vypravuje, jsou její největší přátelé. Ty tři osoby očekávají každý den tvého příchodu a radily se už mezi sebou, kterak by to navlékly, aby se dostaly do Vídně k císaři, který prý by tě zajisté ihned pustil, kdyby ho o to poprosily. Rafaela posud o tom přemýšlí, co by tam řekla, jak by tě vychválila a přísahou se zavázala; že sama o to bude dbáti, abys co živ nic více neudělal! - Čítá nyní patnácte let, jest jako anděl z nebe slétlý, krásná, že jí rovno není v Itálii, a srdcem pravá světice! Po svém otci, jak víš, má velké jmění a je docela neodvislá. Drahý synu! Kéž bys se brzo k nám vrátil a ji poznal! Štěstí mé a zajisté i tvé by bylo dovršeno! Ale doufáme v Boha a modlíme se za tebe! Kojíme se nadějí, že brzo nastanou dnové kýžení, jižto nás spojí a sloučí v jeden šťastný kruh. Piš nám brzo, jsi-li zdráv a potřebuješ-li něčeho. Peníze ti posílám a Rafaela též něco… tvá milující tě matka…“

„Posledním slovům nerozumím,“ pravil Bianchi. „Co že mi posílá Rafaela? Profós se o ničem nezmínil.“

„Bude to as něco vyšívaného, sáček na peníze, punčochy nebo čepička,“ prohodil doktor. „Děvčata mají vždy takové nápady a míní, že tím člověku způsobí nehoráznou radost! Jestli do toho vpletla italské barvy, tak to v komandě shnije.“

„Vždyť jsem si to myslil!“ zvolal Forti. „Něco mu vyšily - budou to znamení, snad v tom i lístek je zašitý, jenž důležité zprávy obsahuje.“

Sotvaže domluvil, tu již zase přibyl profós a sice chvatem velmi nápadným. Vrazil do dveří jako zděšený a volal:

„Pánové! Stalo se právě něco - toť hrozné! - Ach, tenhle obrázek byl při vašem psaní, pane Bianchi, - zapomněl jsem na to. Tu ho máte.“

Podav Bianchimu jakýs malý lístek, mluvil znovu:

„Co tomu řeknete, pánové? Náš pan komendant právě před minutou zemřel!“

Všickni byli překvapeni.

„Kterak to možná?“ pravil Hon. „Vždyť ničeho jste neřekl, že je nemocen?“

„Nebyl také. Sešel zlou nehodou. Nemám teď času vám to vypravovati. Až o procházce!“

Odkvapil zase. Bianchi stál u okna, rozbalil lístek a spatřil velmi krásnou malou fotografii. Podepsána byla - Rafaela.

Druzí zatím hádali, jakou as smrtí sešel komendant. Každý projevil jakés mínění, ale Forti, házeje rukama, nesouhlasil s nikým.

„Já ale pravím, že jste všickni hloupě hádali. Vykonala se na něm politická pomsta. Tak soudím já, a uvidíte, že mám pravdu.“

Námitky proti tomu ovšem nelze bylo činiti. Byloť možné i to, jako vše jiné.

„Cos to dostal?“ tázal se Asti, přistoupiv k Bianchimu, a též ostatní se k němu obrátili.

„Hleďte, bratří! Tato jest Rafaela!“

„Toť nevyrovnaná krása a spanilost!“ zvolal Asti.

„Zde přestává všecka kritika,“ prohodil doktor, „to je pravý anděl! Škoda že nemá křídel! Vaše paní matka dobře líčila.“

„Takové tvářnosti se jedině rodí v Itálii!“ zvolal Forti. Bianchi nepromluvil ani slova a zahloubal se do obrázku. Vzal pak matčino psaní a četl je opět a opět, pohlížel zase na obrázek a nezúčastnil se po celé dopoledne v hovoru soudruhů.

V poledne s obědem nepřišel profós, nýbrž jen klíčník, obstárlý to murous, jenž na všecko odpovídal jen krčením ramen a slovy: „Já nevím nic.“

Člověk ten byl jako mumie a držel se co nejpřísněji předpisů.

Nezbývalo nic než trpělivě vyčkati hodinu procházky. Posud se vězňům čas do té doby nikdy netáhl tak do dálky jako tehdáž. Mrzelo je až i mluvení, a rozložili se po svých postelích. Jediný Bianchi stál u okna a chvílemi pohlížel na fotografii.

Konečně nastal kýžený moment. Profós otevřel a pustil je na procházku. Vyhrnuli se na dvorec.

„Musím dříve na druhou stranu,“ pravil, vyšed za nimi. „Mám tam též některá psaní odevzdati, jež přišla v poledne. Navrátím se v malé chvíli.“

Přistoupil k druhým vratům a otevřel je zase dokořán, a což nejdivnější, - ani je za sebou nezavřel. Všickni hleděli do druhého dvora. Paní též přistoupila blíže. Mohli ji pohodlně viděti. Ano, Hon ji i oslovil maďarsky a ona odpověděla.

Profós odevzdával dopisy okny, a brzo zase se vrátil. Doktor mezitím pozoroval Bianchiho. Ten paní Lóru jako ostatní pozdravil pokynutím hlavou, ale nebylo na něm ani nejmenšího vytržení, ba ani změny spatřiti. Snesl její pohled docela klidně.

„Nuže pánové,“ pravil profós, když vrata byla zase uzavřena, „teď vám povím, co se stalo. Jest to dosti divné a téměř k víře nepodobné. Staví se zde nové kasárny, už dospěly až třetího patra. Komendant co den vylezl nahoru na lešení, vadil se s zedníky, poháněl je k rychlé práci a měl neustále co namítat. Báli se ho jako ohně. Běhával po prknech jako saň a pořáde huboval. Dnes bylo zase tak. Vylezl až nejvýš nahoru a běžel od jednoho konce lešení k druhému. Na jednom konci bylo prkno valný kus přes podloženou kládu vystrčeno. Komendant ve své prchlosti běžel až po okraj jeho. Prkno nepřipevněno se přehouplo a komendant spadl z výšky třetího patra dolů na hrubé kameny a zabil se.“

„Toť hrozné!“ pravil Hon.

„Neměl jsem pravdu?“ pošeptal Forti Astimu. „Nastrčili mu to prkno schválně tak, aby sletěl. Jen kdybych věděl, jací zedníci tam pracovali. Oč že byli mezi nimi Italiané? A byť by byl jen jediný, byl bych přesvědčen.“

Mezitím se Schauberk přiblížil k Bianchimu a pravil:

„No mladý pane, dnes jste viděl paní Lóru hezky zblízka. Byl jste potěšen?“

„Ano,“ odvece tento. „Zdá se býti dobrá žena; ale bude jí zde as přece smutno, ubohé!“

„Tenhle román se nad očekávání rychle ukončil,“ pomyslil si Schauberk.

„Nyní, pánové, zde nastane nový život,“ hovořil profós.

„Komendant byl jedinou příčinou, že zde bylo tak nudno a přísno. Nechť si přijde jakýkoliv jiný, horší už býti nemůže. Není už ani pochyby, že se dostanete na druhou stranu. Zasadíme se o to, já i pan setník. Vaše stromky a květiny, pane Bianchi, se vám sem už zítra postaví. Není teď žádné obavy. Setník vám jich ponechal celou řadu za dvacet zlatých!“ Bianchi chladně pokynul hlavou.

„Dobře, dobře, pane profóse!“ chopil se Forti slova. „Zaplaťte to z našich peněz, jež máme na komandě. Jen ať tam brzo přijdem.“

Přidruživ se pak k Bianchimu, pravil:

„No hochu, co ty tomu říkáš? Jak se ti líbí nynější situace? Neřekl jsem; že se brzo něco stane? Už to začíná a půjde ta dál, pořád dále; až to všecko praskne.“

„Ano, da vero, až to praskne!“ odvece Bianchi mechanicky, nejsa duchem přítomen a nevěda ani, o čem Forti mluvil.

„O tom tvém psaní musím ještě přemýšleti,“ hovořil Forti dále. „Mně se zdá, že ta Rafaela, ta Francesca a ten Pietro jsou přece jen alegorické osoby a že v tom vězí něco jiného. Ženské mají v tom zvláštní takt a umějí své mínění zaobalit do takových forem, že o tom člověk musí dlouho přemítat, nežli pravému smyslu porozumí.“

„Nikoliv, otče, jsou to opravdivé osoby.“

„Ta Rafaela také?“

„Vždyť jsi ji viděl ve fotografii.“

„Ovšem, ale to je mi právě podezřelé. Matka poslala ženskou fotografii, aby tím obalamutila komando.“

„Já myslím, že mi matinka psala jen prostě a upřímně a beze vší alegorie.“

„Nerozumíš tomu, jsi ještě mlád. Já to psaní navečer ještě jednou a dobře proštuduji. Ale jakpak je s paní Lórou? To byla dnes radost pro tebe, když jsi se mohl na ni tak dlouho dívat! Chtěl jsem už na tebe ukázati a říci, že jsi do ní na smrt zamilován.“

Bianchi se zarděl a neodpověděl. Byl tomu povděčen, že profós je zase uvedl do kasemat. Obával se toliko, že i ostatní se ho budou ptáti po dojmu, jejž paní Ujáková naň při druhém spatření učinila. Ale netázali se jej. Doktor jim už na dvoře sdělil své mínění o tom a přisvědčili mu Slav, Hon i Asti. Usnesli se také na tom, že o paní Lóře se více nezmíní. Neušlo jim, že Bianchiho ideál se nyní nazývá Rafaela. Čekali, až jestli sám rozváže.

Navrátivše se zase do kasematy, přetřásali ještě úmrtí komendantovo a sdělovali si všeliké naděje pro budoucnost.

„Hlavní věc při tom jest,“ pravil Hon, „že jsme se konečně zbavili zbytečné sekatury, jakou takový vojanský podešev svými pitomými instrukcemi a svou surovou osobností provádí. Byť by třeba jen jednou za měsíc přišel, jest přece pohled na takového z komisárku vyřezaného barbara a zvláště styk s ním pravou trýzní pro vzdělaného člověka.“

„No a myslíte, že přijde lepší?“ prohodil doktor. „Já se obávám, že ne a že mi ušla měsíční zábava, na kterou jsem se věru těšil. Věřte mi, pánové, že takový tatrman jest nenahraditelná figura, zvláště když neustále bručí. Tak hloupý bych nebyl, abych jemu kazil žluč a sobě humor nějakým odmlouváním. Nechám ho bručet a vysměju se mu za zády. Takový vepř se vždy domýšlí, že činí hrozitánský efekt a dojem na všechny lidi a že jim nahání nesmírné strachy a respekty. Byl bych mu byl po svém vystoupení odsud psal poděkovací list z Vídně, kdež bych mu byl sdělil, že učinil na mne dojem zázračného Bileamova osla, a kde bych mu byl všechno řekl, co já a jiní lidé o něm smýšlejí. Nyní se obávám, že nám sem dají nějakého jiného barbara, jenž snad méně bude bručet, ale více špehounů si najme, již nás budou neustále pozorovati a stíhati.“

Podobné řeči se vedly až do večera, když obyčejná vizita, přibyla. Po všecky tyto hodiny seděl Bianchi u okna a neúčastnil se v hovoru. Vyhlédal oknem; někdy vytáhl fotografii z poprsní kapsy, pozíral na ni, ano i k ústům svým ji přitiskl. Nevěřil zajisté, že jest to pouhá alegorie.

Forti zase chvílemi četl dopis, chvílemi se v hovor mísil, konečně se nad listem na okamžení zamysliv, strčil ho vítězně do kapsy jako člověk, jenž konečně našel, co dlouho hledal.

Přišel profós s ordonancemi a postavili objednané věci na stůl. Profós přistoupil k Honovi, a vytáhna tabatěrku, pravil:

„Teď si šňupnem na ty nové věci, které nastanou, pane Hone.“

„Děkují. Nejsem přítel šňupání.“

„Ale jen přece berte!“ Otevřel tabatěrku a Hon spatřil malý složený lístek. Sáhl proň a ukryl ho v ruce. Nikdo toho nepozoroval.

Když pak večerní vizita byla odbyta a každý své obdržené věci si ukládal aneb večeři svou chystal, postavil se zase Hon k okénku a přelétl obsah listu. Teprv po valné chvíli sdělil soudruhům, že dostal zprávu z druhé strany. Psal mu Város.

„Milý příteli! Nejprv srdečný pozdrav Vám všem od nás ode všech. Známe Vás i vlastenecké Vaše ctnosti, pro něž jste zde, a těšíme se, že se s Vámi brzo shledáme. Dnes odpůldne byl zde setník s plukovníkem a prohlíželi kasematy. Hledali pro Vás místa. Není už pochybnosti, že přijdete k nám, aťsi už se sem dostane komendant jakýkoliv. Setník si toho přeje a plukovník též. Zde Vám bude lépe; aspoň čas rychleji ubíhá, kde je více rozmanitosti. Že i zde je mnoho vad a při tak rozmanitých povahách osob též mnoho nepříjemných styků, to uznáš sám. Avšak výhody mají převahu. Mimo to ti sděluji, co nám dnes plukovník na útěchu řekl, že se bude slaviti svatba nejvýš nahoře a že snad vyjdeme všickni. Obzvláštní pozdrav od paní Lóry, tobě a panu Fortimu. Neustále se táže, kdo jest ten vysokorostlý mladík, jenž jí ponejprv asi dvacet hubiček poslal a podruhé si jí téměř ani nevšimnul. To nám činilo náramný plaisir; jest zde několik obstárlých vdovců, již jsou do ní zamilováni, a ti se zlobí, že se po tom mladíkovi vyptávala profósa. Až budete mezi námi, bude nám i Vám veseleji a prožijeme zajisté i některé romantické a komické scény.

Tvůj Város Pál.“

„Tedy vyhlídka na amnestii?“ zvolal Asti v pravém zimničném rozechvění.

„Nebeřte si to příliš k srdci,“ pravil doktor. „Kdybyste ty panáky znali, co nyní nahoře sedí a veškerou moc v ruce drží, nedali byste takovým nadějím příliš časného přístupu. Vy Italiané ovšem půjdete nejdříve, ale ostatní si tu ještě posedí. Ale i na vás nedojde tak rychle a aspoň rok zde ještě počkáte. Ti, co rozkazují, požívají nyní všech sladkostí pomsty a nevzdají se toho požívání tak snadno. A víte, kteří tu as nejdéle ostanou? Čechové. Ti nemají za sebou ani silnou a agitující emigraci, ani rozmrzelé honvédy, ani Piemont, ani Garibaldiho. Svět o nich neví, vláda jich nenávidí, Vídeňáci se jim smějou a vlastní jejich krajané jsou buď teprv na počátcích poznání, aneb - za nic nestojí. Jejich panstvo je většinou daremné a jejich političtí vůdcové jsou egoisté. Nemají nikoho za sebou nežli několik chudých přátel. Co vám jen napadlo, pane Slave, že jste strčil ruku do vosího hnízda? Máte u vás tak dobrou kuchyni, pečete výborné koláče a i bažanty se u vás rodí. Nad vaše knedlíky není, i pivo vaše má pověst v Evropě hned po bavorském, a přece jste se pustili do politiky?“

Tento obrat, jímž doktor řeč svou ukončil, vzbudil zase všeobecný smích.

„Buďsi jakkoliv,“ pravil Slav. „Celkem stojí naše akcie zde už přece lépe, nežli stály před týdny.“

„Copak to tak pilně píšeš?“ tázal se Forti. Oslovený Bianchi pozdvihl hlavu a odpověděl:

„Skládám si už napřed psaní k matce, abych na nic nezapomněl.“

Nemluvil pravdu. Vskutku skládal z rozličných konceptů, jež tyto dny pro Lóru učinil, koncept nový a mnohem ohnivější pro Rafaelu.

Nechali ho psáti. Přišla jeho doba. Láska se počala zkoušeti.

„Přátelé,“ jal se nyní Forti mluviti, „ten hoch nemá ani za mák důvtipu a je právě tak slepý jako ti tam na komandu. To psaní je vskutku samá alegorie a Rafaela není nikdo jiný nežli naše Mladá Itálie, Pietro je Piemont a Francesca Milán. To leží nabíledni, ale on v tom hledá a nalezá jen hloupé věci. Měls pravdu, Slave, naše akcie vystoupají znamenitě!“

Nato pak podával zevrubný výklad domnělé té alegorie, jak si ho vymyslil a jak sám v něj věřil. Ale nenašel jiných věřících a nejvěrnější druhdy jeho žák a apoštol Bianchi v této věci docela od něho odpadl, ač jinou práci maje, mu ani neodporoval.

Došli pak zase k tomu, co který z nich očekával a doufal. „Leží v povaze člověka, že vždy doufá,“ jal se mluviti Hon, „ale co nadějí vězňů stran nabytí osobní svobody jejich týká, ty jsou zajisté nejpřirozenější a nejvíce oprávněny. Hrozné však jest, když někdo všecku svou důvěru v jistou dobu, osobnost aneb událost klade a pak se vidí zklamána. Chcete-li poslouchati, přečtu vám zase jednu kapitolu ze zápisků, jež u sebe mám. Jest to hezká ilustrace k osvícené naší době a spolu doklad k výroku doktorovu, že pouhá mstivost nabyla vrchu nade všemi jinými ohledy.“

Všickni souhlasili. I Bianchi přestal psáti a uschoval své lístky. Hon vytáhl zápisky z kapsy, vyhledal v nich jednu kapitolu a četl:

„Byla to pravá doba hrůzy. Stíháni a chytáni jsme byli po ulicích, po bytech, po krčmách, vůbec všady, kde znamenaná kterás naše tvář se najíti dala. Synové od matek, mužové od žen a dětí byli odtrženi a do žalářů vedeni.

Po mně se dosti dlouho nesháněli. Nedůvěřuje osudu a při všeobecném strachu ukryl jsem se ale přece. Manželka s dětmi ostala doma a navštěvovala mě jen málokdy. Podivná byla má skrýš. Jeden věrný přítel můj, stolařský mistr, měl velkou zásobu prken v jakési velké kolně nahromaděných. Složil je tak, že uprostřed jich byl malý pokojík způsoben, v němž ovšem jen lože a stoleček měl místo. Kolna se nacházela v pozadním dvorci, kam nikdo cizí nepřicházel, a nikdo také o mém úkrytu neměl tušení. Teprv pozdním večerem, když dům i dvorec byl již uzavřen, jsem vycházel na povětří do dvora, jehož pozadí byla dosti vysoká zeď, jež vedla do zahrad. Za kolnou při zdi stál žebřík. Kdyby byli pro mne přišli, byl bych jim přece utekl zahradami a bylo pro mne zase jinde místo upraveno. Ale nepřišli a strávil jsem tam plných čtrnáct dní. Věrný přítel zkoumal, zdali se po mně pátrá. Ani zmínky, ač celá řada mých soudruhů už byla uvězněna. Nevěřil jsem ale přece a nehodlal jsem ostati na místě. Opatřili mi průvodní list na cizí jméno, a vše potřebné bylo upraveno. Pozejtří jsem se odebrati chtěl do Švýcar. Rodina má mě později měla následovati. Ale přítel radil jináče.

‚Lépe bude,‘ pravil, ‚když choť tvá s dětmi odjede dříve a ty později. Nebude pak nápadno, žes ty buď s nimi, buď už dříve unikl, kdyby tě přece stíhali.‘ - Návrh jeho byl přijat. Namísto mne měla odjeti má rodina. Vše by bylo dobře šlo, kdyby se věc nebyla příliš protahovala; ale odjezd se odkládal, ovšem ne bez důvodů. Bylyť však všecky ty záležitosti, jež nás zdržovaly, přece jen vedlejší a útěk hlavní. Uspalo mě však, že se po mně nepátralo.

Jednoho rána měla rodina odjeti. Chtěl jsem s dětmi svými stráviti poslední noc a přede dnem zase do skrýše své se navrátiti.

Jak tajemná jest hra osudu! Právě toho posledního dne napadlo vojenskému soudu mne sebrati, a sice přímo doma. Katané moji neměli ani tušení, že bych byl ukryt býval. Byl prostě vydán rozkaz, abych v noci byl zatknut. Neměl jsem o tom ani tušení a jiný též nikdo, neboť přítel můj byl jednoho písaře u soudu získal, jenž mu slíbil, že při první zmínce o mně ihned mu podá zprávu. Odešel kvečeru as o půl hodiny dříve z kanceláře než jindy, a právě v té půlhodině byl vydán rozkaz.

Byl jsem u svých a celý blažený. Ale okolo desáté hodiny mně napadla jakás úzkost, jakás tesklivost, jež každou chvíli vyrůstala. Přičítal jsem to dojmu, jejž na mě činilo vědomí, že se na dlouhý snad čas s rodinou rozloučiti musím, pak i vzduchu, v němž jsem tak dlouho žil. Přemáhal jsem se, aby choť má mou ouzkost nepozorovala. Avšak ona sama mi pravila, že je jí jaksi nesmírně tesklivo. Napadlo mi jako bleskem, že by snad bylo lépe vrátiti se ihned do své skrýše, ano i choti mé prý totéž napadlo, ale jeden druhého se ostýchal polekati svým tušením. Přítel stolař slíbil, že přijde okolo jedenácté. Přišel. Bylo nám, jako by kameny z nás spadly. Já i má žena jsme okřáli přítomností jeho a sklenice punče docela nám osvěžila mysl. Sdělil jsem příteli svou tesklivost, ježto už minula, i svou tajnou myšlénku, i má choť se k témuž přiznala. Smál se a pravil: ‚Písař mě neoklame. Jest příliš poctivý člověk. Znám jej skrznaskrz a již od dětství jeho. Ostatně pojď se mnou a bude po strachu.‘

Žena se ke mně přitulíc, obklíčila mě ramenem a nejjemnějším zvukem, jehož žena jest schopna, projevila: ‚Zůstaň už doma, můj drahý. Kdožví jak dlouho se neuvidíme!‘ Měla pravdu. Ostal jsem. - Přítel odešel asi o půl jedné. Hned nato jsme si ulehli. Nevím, kdy jsem usnul, ale podivný jsem měl sen.

Kdožkoliv toto čísti budeš, svatou se ti přísahou zavazuji, že pravda jest, co zde píšu. Nejsem z věřících, smával jsem se povždy magnetickým a sympatickým vlivům, tušením a věštěním. Neuznával jsem nikdy tajné jakés síly přírodní a nepoddával jsem se nikdy dojmům mystickým. Četl-li jsem něco aneb slyšel, jež se vyložiti nedalo cestou známou a zjevnou, považoval jsem to vždy za pouhý plod výstřední fantazie. O rok později, než se mi přihodilo, co zde napíši, jsem se v Scottovu románu Robin dočetl výjevu, jaký jsem zčásti sám prožil. Přesvědčil jsem se, že básník někdy skutečně jest věštcem. Kdybych to v Robinu byl dříve četl, nežli jsem toho sám dožil, byl bych to při čtení považoval za pouhý výmysl a při události samé za náhodnou reminiscenci. Člověku se někdy zdá o něčem, co před léty četl. Ale neznal jsem sen z Robina, ač Scott už snad před půlstoletím jej byl sepsal, a četl jsem jej teprv dávno po tom, kdež jsem sám měl podobný.

Přebýval jsem v druhém patře zánovního domu. Viděl jsem se ve snu seděti na svém loži, ale komnata neměla stropu. Hleděl jsem do výšky, kde na temnomodrém hvězdnatém nebi slunce jako žžavé uhlí rudé vždy hloub a hloub do věčných nebes vystupovalo, až bylo jak malá dělová koule a ponenáhle se za mrak ukrylo. Tu sklesly mé oči a spatřil jsem, jak stěny mé komnaty se rozstouply. Viděl jsem až na ulici. Valný zástup vojáků přicházel temnotou noční, pak část jich vešla do mého domu. Viděl jsem malou svítilnu v popředí a za ní se blýštily bajonety. A vystoupalo to po schodech nahoru, pořád výše až na pavláň, jež okolo oken mé komnaty vedla k mému příbytku. Svítilna se zaleskla v mých oknech. Pak nastalo tlučení na uzavřené dvéře v předsíni a tlukot se opakoval a byl tak silný, až jsem se probudil.

Byla to skutečnost. Tloukli na dvéře a odlesk svítilny zasahoval okna. Bylo mi, jako by se mi svět před očima rozpadával. - I choť má se probudila a okamžikem pochopila situaci. Vstanouc sepnula ruce a zvolala: ‚Ó já nešťastná! Mé ubohé dítky!‘

Služka otevřela. Vstoupil muž se svítilnou, pak komisar jakýs a celé hejno vojáků.

Sen můj tedy nebyl pouhým snem. Oko duše mé vidělo skrze stěny živou opravdivost. Slunce života mého se ode mne opravdu vzdálilo - byl jsem zničen!

Komisar se omlouval. Chudák! Jeho vinou to nebylo, že mě z lůna rodiny vytrhl. Dostal rozkaz a šel, kam ho poslali. - Dosti o tom. Nechci líčiti své loučení. - Jedno dítko spalo v kolébce, druhé na dětském loži. Spaly pevně! Bohudíky - neviděly, co se s otcem jejich dělo!

Vedli mě, nevěděl jsem kam. Nebylo ve mně duše, myšlénky ztuhly. Dali mne do jakés komory, v níž bylo jen slamníku na zemi a nic více. Zase se omlouvali a slibovali, že se dělo vše nakvap a že zítra budu lépe opatřen. Nevšímal jsem si toho. Bylo mi vše stejné, přál jsem si, abych umřel a bílého rána nedočkal. K smrti unaven jsem padl na slamník. Mdloba mě překonala. Usnul jsem zase. Neměl jsem více zlých snů, - ale probuzení bylo hrozné! Avšak pryč - pryč s těmi vzpomínkami!

Asi po týdnu jsem byl umístěn ve velké síni jakés kasárny. Bylo nás pětadvacet pohromadě; a všickni byli dobré mysli. Byl svrchovaný čas, že jsem se dostal do tak oživené společnosti. Minulých osm dní v samotnosti počalo již valně hrýzti na mém mozku. Ještě osm dní a byl bych buď na prkně býval, neb v blázinci. Zotavil jsem se rychle. Soudruhové moji byli tak veselí, smáli se, zpívali a kojili se nadějí, že co nevidět budeme všickni propuštěni. Naděje tato se nezakládala na něco, jež snad někde v povětří lítalo, nýbrž na skutečnou situaci. V Komárně se posud držel Klapka. Vědělo se, že vláda s ním vyjednává; a všeobecná obíhala pověst, že mezi podmínkami, jež Klapka klade, nachází se též generální pardon pro Uhry.

Vyslýcháni jsme byli všickni už několikráte. Akta procesu našeho byla už ukončena. Rozsudek však se neprohlašoval. Nelze bylo pochybovati, že se s ním čeká, až kapitulace bude podepsána a přijata. Potvrdili nás v nadějích našich i jacísi důstojníci, již jednoho večera na chodbě nedaleko našich dvéří se potkavše, do hovoru se dali. ‚Kterak jest s těmi zde?‘ tázal se jeden. ‚Deset jich má viset, ostatní mají poseděti v chládku od pěti do dvacíti let,‘ odvece druhý. ‚Ale nebude z toho asi nic. Já bych je byl dal hned všecky oběsit, ale ti škrabáci ve Vídni dělají s tou spřeží drahotu. V několika dnech bude generální pardon vyhlášen.‘ - ‚Aby hrom do toho!‘ zvolal zase jiný. ‚Nač jsme se tak namáhali, když tihle nebudou pověšeni?‘ Rozešli se a šavle jejich řinčely po chodbě.

Toť bylo jasné! Slyšeli jsme každé slovo, a když odešli, počali jsme po síni skákati a tančiti čardáš. I sedmdesátiletý Ertvöny skákal o závod. - Okna síni naší vedly na ohromný dvůr, byly ale jakýms bedněním zapaženy, takže jen nahoře a dole zbývalo něco místa pro vzduch. Vězňové ale nadělali do prken tolik děr, že bylo celý dvůr viděti, ano i se strážemi pod okno se dalo pohodlně hovořiti. Neobmeškali jsme toho a tázali jsme se jich. Potvrzovali, co jsme už věděli, a dokládali, že celé město nejináče soudí. Pozdě v noci a velmi zemdleni, ale rozjařeni v mysli jsme si ulehli.

Časně ráno jsme byli vzhůru. Téměř všickni si rovnali své věci, aby jakmile se dvéře žaláře otevrou, bez zdržování se vyběhnouti mohli.

Po deváté hodině přišel profós a vyvolal nejprv starého Ertvönyho. Praveno mu ihned, aby vzal své věci s sebou. Nebylo sice hluku, ale radost přece veliká. Mnohým kanuly slze po tvářích. Podali jsme prvnímu šťastnému všickni ruce, a přesvědčeni jsouce, že i na nás přijde řada, umluvili jsme se, že hned odpůldne se v jisté kavárně sejdeme. Ertvöny odešel. Netrvalo ani čtvrt hodiny a profós přišel zase. Vyvolal druhého. Nyní už nebylo ani nejmenší pochybnosti. ‚Kam jste odvedl Ertvönyho?‘ zněly otázky. ‚K auditorovi. Je celý soud pohromadě, budou mu tam něco čísti; nevím co.‘ ‚Ale my už víme!‘ ozvalo se mnoho veselých hlasů.

Odešel druhý, a tak to šlo dále. Když uhodila dvanáctá v poledne, bylo nás už jen patnáct.

Pak ale se stala přestávka. Přinesly se obědy, ale nikdo nebyl už volán. Profós pravil, že se soud teprv o třetí hodině zase sejde. - Ty tři hodiny nám trvaly náramně dlouho. Ale minula i pátá, šestá i sedmá a nikdo nepřicházel. Profós krčil rameny a mlčel.

Minula noc a druhý den - nás patnáct bylo ještě pohromadě. Stav náš byl hrozný a všecken humor zmizel z kruhu našeho. Třetí den už nebylo ani jednoho, jenž by něco podstatného se projeviti odvážil k utěšení soudruhů. Všecky kombinace byly vyčerpány, všecky se objevily klamny. Kam přišlo těch deset? - ‚Odvezli je zajisté někam na pevnost,‘ pronesl jeden z nás a přisvědčili jsme mu, neboť byli nejvíce kompromitováni. A Komárno, a Klapka? - Na otázku tuto nám nikdo nedal odpovědi. I pluk, jenž doposud odbýval stráže na dvoře, byl vyměněn. Stáli tam Němci, již neodpovídali na naše otázky, ledaže nás okřikli.

Kvečeru třetího dne se dvůr jaksi oživil. Lidé se tam hemžili. Vyhlédali jsme dírami a spatřili jsme, že to celá tlupa vojenských tesařů. Zaráželi jakés kůly do země. Za hodinu bylo deset šibenic vzdálí pěti kroků od sebe postaveno.

Mrazilo mě. Odstoupil jsem od okna, brzo ostatní taktéž učinili. Nikdo nepromluvil. Rozlehli jsme se po svých ložích. Nevím, jestli který usnul - já nikoliv.

Hned prvním úsvitem byli všickni vzhůru. Spatřil jsem mnoho červených vyplakaných očí, očí to mužů, již v nejkrutších bitvách kráčeli smrti vstříc co hrdinové!

Právě bilo pět hodin a vrata dvoru se otevřely. Čtyry setniny vojáků pochodem vstoupaly, způsobíce podlouhlý čtverhran kolem šibenic. Po chvíli přibyl vojenský soud a za ním všech deset našich přátel v průvodu kněží. K čemu bych zde popisoval, co se dále dělo? Než minulo půl hodiny, visela mrtvá jich těla na šibenicích!“