Nový hrabě Monte Kristo/V bouři
| Nový hrabě Monte Kristo Jules Verne | ||
| Co se událo v Dubrovníku | V bouři | Na Maltě |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | V bouři |
| Autor: | Jules Verne |
| Zdroj: | Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 268-282 Moravská zemská knihovna v Brně |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Josef Pachmayer |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Zatím co se odehrávaly v Dubrovníku tyto události, Petr Bathory, jehož se tak velice týkaly, kvapem se uzdravoval a stav jeho lepšil se den ode dne. Rána jeho neznepokojovala již doktora Antekirtta, neboť se téměř již úplně zahojila.
Avšak jak velice musil Petr trpěti, vzpomínal-li na matku neb na Savu, kterou měl již za ztracenu pro něj!
Matka jeho? … Nebylo přece možno zanechati ji v trapném tom domnění, že syn její jest mrtev. Bylo proto ujednáno, že o všem opatrně má býti zpravena a že dopravena má býti na ostrov Antekirttu.
Jeden ze zřízenců doktorových v Dubrovníku dostal rozkaz, aby jí nespouštěl s očí, dokud by se Petr úplně neuzdravil a nezotavil.
Co však se Savy týče, byl Petr odsouzen k tomu, nemluviti o ní nikdy před doktorem Antekirttem. Avšak ač tušil, že nyní jest již ženou Sarkanyovou, jak mohl by na ni zapomenouti? Přestal ji milovati proto snad, že byla dcerou Silasa Toronthala?
Nikoli! Mohla Sava činěna býti zodpovědnou za vinu svého otce? A přece byl to zločin neodpustitelný, jímž Štěpán Bathory na smrt byl vydán! Při myšlenkách takových odehrával se v duši Petrově zápas, o němž jen on sám mohl říci, jak byl proň trapný a hrozný.
Doktor Antekirtt to tušil. Proto chtěje myšlenky Petrovy odvrátiti od Savy, neustal mu připomínati dílo spravedlnosti, jež měli vykonati společně. Opakoval mu stále, že zrádci musí býti a budou potrestáni! Jakým způsobem se to stane, o tom nebylo dosud rozhodnuto, doktor byl však přesvědčen, že dospěje k cíli svému již za nedlouho.
„Tisíc cest,“ pravíval, „jediný však cíl!“
A kdyby bylo bývalo zapotřebí spěti k cíli tomu po tisíci cestách, nebyl by se toho lekal.
Petr, jak již řečeno, uzdravoval se tak rychle, že mohl již konati procházky po ostrově a navštěvovati jednotlivá místa jeho buď pěšky neb v povoze. Divil se — a kdož by tak nebyl činil! — čím stala se malá tato osada pod správou doktorovou.
Předem pracovalo se úsilně na opevněních, jež měla chrániti před každým útokem město, ležící na úpatí vrchu, přístav jeho a ostrov celý vůbec. Až by práce ty byly dokončeny, měly baterie, skládající se z děl dalekonosných, učiniti nemožným přístup loďstvu nepřátelskému.
Elektřina hrála velmi důležitý úkol v této soustavě obranné. Jí používalo se při lodicích torpédových i u děl a baterií. Doktor dovedl dosíci největších úspěchů pomocí tohoto důležitého činitele, jemuž náleží budoucnost.
V ústřední stanici opatřené motory parními a potřebnými kotly bylo dvacet dynamoelektrických strojů nové soustavy, doktorem velice zdokonalené. Jimi vzbuzovaly se proudy elektrické, kterýchž pomocí zvláštních akkumulatorů, neobyčejnou intensivností vynikajících, používalo se téměř při všech pracích a zařízeních na ostrově Antekirttě; při osvětlení města, při rozvětvené síti telegrafické, při dopravě po dráze městské i ostrovní atd.
Slovem, doktor Antekirtt, jemuž v ohledu tom prospívaly velice důkladné studie z jeho mládí, uskutečnil tu neobyčejně dokonalým způsobem jedno z předních přání vědy moderní: přenášení síly do velké dálky pomocí elektřiny. Pomocí velmi praktického činitele tohoto mohl sestrojiti lodi (o nichž zmínka se stala) velikou rychlostí vynikající. Jimi mohl se dáti dopraviti v době neobyčejně krátké z jednoho konce moře středozemního na konec druhý.
Poněvadž však bylo potřebí velikého množství uhlí k vytápění parních strojů, jichž používalo se k výrobě elektřiny, byly ve skladištích Antekirtty nahromaděny vždy veliké zásoby uhlí, kteréž stále doplňovati za úkol měla veliká loď nákladní, jež uhlí přímo z Anglie dovážela.
Přístav, v jehož pozadí město leželo, byl utvořen přírodou, avšak byl velkolepými pracemi ještě zdokonalen. Náspy ochranné i jiná zařízení činily jej úplně bezpečným, nechť směr větru byl jakýkoli. Byl všude dosti hlubokým, a lodi mohly přistáti až k samému nábřeží.
Loďstvo Antekirtty mělo tudíž výborné místo, kde mohlo se ve všech dobách bezpečně ukrýti. Loďstvo to sestávalo ze známé nám yachty „Savareny“ , z jiné yachty parní, zvané „Ferrato“, z parníku o sedmi až osmi stech tunách, určeného, aby dovážel uhlí ze Swansei a Cardiffu, a konečně ze tří lodí „Elektrik“, z nichž dvě upraveny byly co lodi torpédové a mohly takto výborně přispěti k obraně ostrova.
Pod správou doktorovou zdokonalovaly se tudíž stále ochranné prostředky Antekirtty. Námořní lupiči tripolští a cyrenští dobře o tom byli zpraveni, přes to bylo největší touhou jich zmocniti se ostrova toho, poněvadž bylo by to prospělo záměrům náčelníka sekty Senusistů, Sidi Mohameda El-Mahedi.
Znaje však nebezpečí a nesnáze podniku toho, vyčkával muž tento s trpělivostí, jež v této míře vrozena jest snad jen Arabům, vhodné doby k jednání. Doktor Antekirtt věděl o tom a protož urychloval práce ochranné s velikým spěchem. Až byly by ukončeny, bylo nutno, opatřiti je moderními prostředky ničivými, kteréž Senusistům dosud známy nebyly.
Ostatně utvořil doktor Antekirtt z mužův osady ve stáří od osmnácti do čtyřiceti let též setniny vojenské, jimž rozdány byly dalekonosné a rychlostřelné pušky a kteréž cvičily se též v zacházení s děly. Velitelé jich vybráni byly z mužů nejzkušenějších a nejvycvičenějších. Malé vojsko toto čítalo pět až šest set mužů, na něž bylo možno v každém případě spolehati.
Někteří obyvatelé ostrova sídlili ve dvorcích, po ostrově rozptýlených, většina jich bydlila však v malém městě, jež přijalo jméno své od sedmihradského zámku Artenaku na výběžcích Karpat ležícího a kdysi hraběti Sandorfu patřícího.
Nový tento Artenak na ostrově Antekirttě poskytoval pohled velice malebný. Město toto čítalo jen několik set domů.
Nemělo za vzor šachovnici jako města americká, kdež každá ulice a třída jest přesně odměřena a pravidelná; domy jeho stavěny byly bez určitého pořádku, ovládaly malé pahrbky a obklopeny byly malými, úhlednými zahrádkami. Mezi nimi plynuly v průplavech proudy svěží vody, kteréž zvláštní stroje stále zásobovaly.
Některé z domů těch měly tvar evropský, jiné stavěny byly po způsobu arabském: bylať to směs malebná, svěží, rozkošná a lákavá — město ve skromném smyslu slova toho, kdež obyvatelé mohli súčastniti se života veřejného, požívati však zároveň klidu rodinného a neodvislosti.
Proto byli lidé tito v pravdě šťastni. Přísloví „Ubi bene, ibi patria“ jest zajisté málo vlastenecké, avšak lze je prominouti těmto mužům dobrým, kteříž poslechnuvše vyzvání doktora Antekirtta nalezli v tomto městě pohostinném — když ve vlasti své namnoze byli bídu snášeli — štěstí a život bezstarostný.
Dům doktora Antekirtta zván byl všeobecně radnicí. Bydlil v něm nikoli hrdý pán osady, nýbrž přední občan její. Byl to rozkošný dům ve slohu maurském s galeriemi, dvory, sloupovím, s vodotrysky a s komnatami, ornamenty bohatě ozdobenými od umělců, ze zemí arabských povolaných. Ke stavbě jeho použito bylo nejdrahocennějšího staviva, mramoru a onyxu, dováženého z hor filfilských na zálivu Numidském. Nerostů těchto výhodně dá se použiti k architektonickým okrasám; již pod nebem africkým nabývají onoho zlatolesklého nádechu barevného, jehož slunce paprsky svými jakoby štětcem dodává všem krajinám východním.
Poněkud v pozadí ovládán byl Artenak úhlednou věží kostelíka, pro nějž tyto lomy dodaly svůj mramor bílý i černý, modravý i žlutý, jenž snadno přizpůsobuje se všem potřebám sochaře i architekta a kterýž tak velice jest podobný vzácnému stavivu, jaké za dávných již věků skýtaly Karrara a Paros[red 1].
Mimo město zdvíhaly se na blízkých pahrbcích jiné budovy zjevu a rázu více samostatného, několik letohrádků a nemocnice, stavěná v ovzduší zdravějším. Do ní mohl doktor Antekirtt posílati choré, kdyby jich mezi obyvateli bylo.
Na svahu, který se skláněl k moři, tvořila řada rozkošně stavěných domků jakési lázeňské místo. Jeden z domků těch, co nejpohodlněji zařízený, rázu však masivního, mohl se nazývati: „Letohrádek Pescade a Matifu.“ V něm bydlili totiž oba nerozluční přátelé se sluhou, jejž doktor Antekirtt k obsluze jejich sám vyhledal.
Žádný z nich zajisté dříve nikdy o tom nesnil, že se stane pánem domu tak krásně upraveného.
„Zde se dobře žije!“ opakoval stále Kap Matifu.
„Až příliš dobře!“ odpovídal na to obyčejně Pointe Pescade.
„Při svém vzdělání společenském nehodíme se ani do takového domu, vlastně měli bychom, příteli můj, nyní teprve školu navštěvovati, učiti se, odměny dostávati a vysvědčení dospělosti si zjednati.“
„Ty jsi vzdělán, Pointe Pescade,“ děl na to soudruh obr, „umíš čisti, psáti, počítati…“
Vedle přítele svého mohl Pointe Pescade ovšem považován býti za muže vzdělaného. Ubožák věděl však dobře, že se mu mnohých vědomostí nedostává. Kdy a kde však měl se jim přiučiti, an jen školy nejnižší navštěvoval. Nyní však hleděl vše nahraditi a četl a učil se pilně v artenacké knihovně. Petr Bathory povzbuzoval sám Pointe Pescada, neboť poznal neobyčejný jeho důvtip, jemuž scházelo jen vzdělání. Stal se jeho učitelem a poučoval jej tak horlivě, ze Pointe Pescade záhy nabyl úplné znalosti základů vědy. Žák tedy rychle pokračoval.
Avšak i jiné ještě důvody přiměly Petra, že k Pointu Pescadu přilnul. Tento znal totiž dobře jeho minulost. Byloť mu dříve doktorem Antekirttem uloženo, aby střehl dům Toronthalův v Dubrovníku. A byl přítomen i rozčilujícímu výstupu, když Sava při pohřbu Petrově vědomí pozbyla. Několikráte musil Pointe Pescade, vyprávěti Petru o bolestné oné události, v níž nepřímo byl účasten. Jen s ním mohl mladý muž o tom rozprávěti i hovořil o Savě, kdykoli srdce mu překypovalo. Tak vznikl svazek, jenž oba k sobě pojil.
Zatím blížil se kvapem čas, v němž doktor Antekirtt chtěl provésti dvojí svůj záměr: nejprve odměniti, pak trestati.
Dluh, který nemohl splatiti šlechetnému rybáři Ondřeji Ferratu, poněvadž týž již několik měsíců po svém zatčení ve trestnici v Steinu
Doktora Antekirtta velice mrzel nezdar v této věci. Nevzdával se však naděje, že se mu podaří konečně přece nalézti dítky muže, jenž se zaň obětoval, a přikázal proto zřízencům svým, aby v nejúsilovnějším pátrání neustávali.
Petr přál si toužebně, aby matka jeho, paní Bathoryová, dopravena byla na ostrov Antekirttu. Doktor Antekirtt však, jenž z domnělé smrti Petrovy chtěl kořistiti pro své záměry, vysvětlil mu, že ve věci té dlužno jednati co nejopatrněji. Ostatně chtěl čekati, až by zotavující se svěřenec jeho nabyl tolik sil, aby jej mohl provázeti v chystané výpravě proti zrádcům, a dále až by svatba Sarkanya se Savou — o jejíž odročení následkem úmrtí paní Toronthalové věděl — byla odbyta.
Jeden ze zřízenců doktorových v Dubrovníku podával mu zprávu o všech tamějších událostech a střehl stejně bedlivě nádherný dům v třídě Stradonské jako skromný domek paní Bathoryové.
Taký byl stav věcí. Doktor očekával netrpělivě, až zmizejí důvody odkladu. Nevěděl sice, co se stalo s Karpenou, jehož stopu ztratil při odchodu jeho z Rovinje, avšak Silas Toronthal a Sarkany, kteří stále ještě v Dubrovníku sídlili, nemohli mu, jak soudil, uniknouti.
Lze si proto domysliti, jak as doktor Antekirtt nemile byl překvapen, když dvacátého srpna obdržel od dubrovnického agenta svého podmořským drátem telegrafickou depeši, v níž mu dána zpráva nejprve o tom, že Silas Toronthal, Sarkany a Sava Dubrovník náhle opustili a že také paní Bathoryová a sluha její Borik odtamtud zmizeli, aniž bylo možno stopy jejich opět nalézti.
Doktor nemohl dále váhati. Povolal Petra k sobě. Neskryl mu ničeho z toho, co se byl dověděl! Jaká to opět rána pro mladého muže! Matka jeho zmizela, Sava odvedena byla Silasem Toronthalem, aniž bylo známo kam, a nalézala se, o čemž nebylo pochyby, v rukou Sarkanya!
„Zítra odjedeme!“ pravil doktor Antekirtt.
„Dnes ještě!“ zvolal Petr. „Leč, kde máme hledati moji matku?… Kde ji nalezneme?“
Nedomluvil. Doktor Antekirtt jej přerušil a pravil.
„Nevím, je-li jakási souvislost mezi oběma událostmi. Jsou-li Silas Toronthal a Sarkany příčinou náhlého zmizení paní Bathoryové, dovíme se toho! Leč nejdříve musíme pátrati po obou těchto bídnících!“
„Kde je nalezneme?“
„V Sicílii… snad?!“
Čtenář pamatuje se zajisté ještě, že v rozmluvě mezi Sarkanym a Zironem, kterouž hrabě Sandorf ve věži Pazinské vyslechl, Zirone mluvil o Sicílii jakožto o hlavním dějišti svých kousků, a že Sarkanya vyzval, aby se tam vrátil, když by okolnosti toho snad žádaly. Hrabě Sandorf, čili nyní doktor Antekirtt, pamatoval si věc tuto a zapamatoval si též jméno Zirona. To ovšem nebylo mnoho, avšak snad mohla věc tato, když jiné známky nebylo, uvésti pátrající přece na stopu Silase Toronthala a Sarkanya.
Doktor Antekirtt rozhodl se tedy odejeti neprodleně. —
Pointe Pescade a Kap Matifu měli doktora provázeti a dostali proto rozkaz, aby se na cestu přichystali.
Pointe Pescade zvěděl tu konečně též, kdož vlastně byli Silas Toronthal, Sarkany i Karpena.
„Tři ničemové!“ pravil. „Myslil jsem si to hned.“
A Kapu Matifovi děl:
„Bude tebe co nevidět potřebí!“
„Brzy?“
„Ano, čekej však, až se ti dá pokyn!“
Ještě týž večer odjel doktor Antekirtt se soudruhy svými. Parník „Ferrato“, stále přichystán k odplutí a dostatečně zásoben, vyplul o osmé hodině z přístavu.
Od břehů Velké Syrty až k jižnímu břehu sicilskému — k mysu Portio di Palo — počítá se as devět set padesát mil. Rychlý parník onen, jehož prostřední rychlost obnášela více než osmnáct mil za hodinu, potřeboval ovšem jen as půldruhého dne, aby vzdálenost onu proplul.
„Ferrato“, tento křižák antekirttského loďstva, byl lodí podivuhodnou. Byl stavěn ve Francii v loděnicích loarských a mohl vyvinouti až patnáct set koňských sil. Kotly jeho, sestrojené dle zvláštní soustavy, spotřebovaly jen málo uhlí k rychlému vypařování a k tomu, aby vzbudily napětí až čtrnácti i patnácti kilogramů, aniž při napětí tom hrozilo nebezpečí výbuchu. Účinek páry byl tudíž tak veliký, že umožnil lodi této, aby vyrovnala se rychlostí velkým návěštním lodím států evropských.
Netřeba ani podotýkati, že loď „Ferrato“ opatřena byla vším, co zajišťovalo všemožné pohodlí cestujícím. Na lodi umístěna byla po způsobě otevřených batterií čtyři děla ze zadu nabíjená, dvě děla revolverová soustavy Hotkissovy[red 2] a dvě mitrailleusy Gallingsovy soustavy[red 3]; na přídě postaveno bylo obrovské dělo, jež mohlo vrhati špičaté projektily do dálky až šesti kilometrů.
Velitelé lodi byli kapitán Köstrik, rodem Dalmatinec, první a druhý poručík lodní; u stroje zaměstnán byl první a druhý strojník, čtyři topiči a dva skladníci; mužstvo se skládalo ze 30 námořníků s jedním nálodním a dvěma podnálodními; při obsluze cestujících a v kuchyni zaměstnáno bylo pět osob. Mimo cestující bylo tudíž na lodi devětačtyřicet mužů.
V prvních hodinách vyplula loď ze zálivu Siderského a sice za okolností dosti příznivých. Ač vítr byl směru opačného běhu lodi — válť od severozápadu — mohl jí kapitán dodati přece rychlosti znamenité, ač nebylo mu možno plachet použiti.
Po celou noc mohli doktor Antekirtt i Petr, obývajíce dvě komnaty sousedící, jakož i Pointe Pescade a Kap Matifu, pro něž zvoleny kajuty na přídě lodi, odpočívati na lůžku, aniž znepokojovati se musili pohyby lodi, jež plula dosti klidně jako všechny lodi dobře stavěné. Máme-li však pravdu říci, musíme doznati, že ač oba přátelé, Pointe Pescade a Kap, tvrdým spánkem spali, doktor Antekirtt a Petr Bathory za to snad ani na okamžik oka nezavřeli, přemítajíce o událostech posledních, jež naplňovaly je obavami.
Druhého dne, když cestující vystoupili opět na palubu, urazila loď v uplynulých dvanácti hodinách od svého odjezdu z Antekirtty více než stodvacet mil. Vítr vál z téže strany jako večer, sesiloval se však. Slunce vystoupilo nad obzor, mraky zahalený, a dusný vzduch věstil nastávající zápas živlů.
Pointe Pescade a Kap Matiíu přáli dobrého jitra doktoru Antekirttu a Petru Bathorymu.
„Díky, přátelé,“ odvětil doktor, „spali jste dobře první tuto noc?“
„Výborně, jako všichni, kdož mají dobré svědomí!“ odvětil vesele Pointe Pescade.
„A Kap Matifu již posnídal?“
„Ano, litr kávy, k níž snědl dvě kila sucharů!“
„Hm … suchary jsou tvrdé poněkud!“
„Nevadí! Člověk, jenž jídal někdy oblázky, snese je…“
Kap Matifu pokynul zvolna velkou svojí hlavou na důkaz, že s odpovědí soudruha svého souhlasí.
Zatím loď letěla vpřed na rozkaz doktora Antekirtta s rychlostí největší, jaká jí dána býti mohla, a rozčeřovala přídou svojí mocně vlny, jež se kol ní pěnily.
Povětří bylo skutečně stále hrozivější.
Nejen že vítr vzrůstal, ale i mraky, čím více slunce k obzoru se nížilo, tím více se na obloze kupily a pokrývaly již tři čtvrtiny její. Zatím již i několik blesků bez rachotu hromu osvítilo široká, elektřinou naplněná ona mračna. Zároveň jako by vítr východní zápasil s větrem západním, což bylo lze pozorovati dosud jen podle rozvlněného moře, vzrůstaly vlny pod údery větru, tříštily se a rozbíjely se o můstek yachty.
As o šesté hodině večer nastalo pod touto klenbou hustých mraků, jež oblohu zakrývaly, úplné temno.
Hrom rachotil již, a bílé blesky osvětlovaly temnoty.
Doktor Antekirtt radí se s kapitánem Köstrikem, jaký běh se má lodi dáti.
„Východ se západem,“ pravil kapitán, „zápasí o vítězství a obávám se, že prvý v bouři bude vítězem. Moře podél ostrovů Gozza a Malty jest asi velice rozbouřeno, a jest otázkou, máme-li tam zaměřiti. Neradím vám, abychom pluli k La Valettě, nýbrž abychom vyhledali až do úsvitu úkryt na západním pobřeží jednoho neb druhého ostrova.“
„Učiňte, čeho třeba!“ odvětil na to doktor Antekirtt.
Parník byl v době té vzdálen od Malty as třicet mil na západ. Ostrov Gozzo, jenž leží od Malty poněkud na severozápad, oddělen jest od ní úzkým průlivem, v němž jiný ještě ostrůvek se z moře zdvíhá, a má vysokou světlárnu prvního řádu, jejíž světla lze uzříti do dálky sedmadvaceti mil námořních.
Loď „Ferrato“ musila býti přes to, že moře bylo rozbouřené, nejdéle za hodinu v dosahu světlárny majáku. Když by byla bedlivě vyšetřila polohu jeho a k němu zaměřila, aniž by k samému břehu přirazila, mohla přece na blízku země nalézti úkryt po několik hodin.
Kapitán Köstrik přikročil ihned k provedení úmyslu toho, zmírnil však z opatrnosti rychlost lodi, aby se vyvaroval každé nehodě: možnému porušení strojů aneb kotlů lodi.
Avšak uplynula hodina, ale majáku na ostrově Gozzo viděti nebylo.
Nebylo možná rozeznati blízkou zajisté již zemi, ač rozervané a příkré její pobřeží zdvíhá se do značné výšky.
Bouře v době té zuřila nejprudčeji. Teplý déšť splýval na loď ve velkých kapkách. Páry v malé výši nad mořem nakupené, roztrhány byly větrem v cáry, a tyto hnány byly s velikou rychlostí vpřed. Mezi nimi chvílemi zakmitla některá hvězda, avšak uhasla opět, a konce cárů těchto, sahajíce až k moři, smýkaly se po něm. Blesky trojnásobné, bijíce do vln na třech místech, obklopovaly mnohdy září celou loď, a rachot hromu neustále se ozýval.
Až dosud byla situace znepokojivou, nyní však se stávala nebezpečnou.
Kapitán Köstrik věda, že loď musí býti již na dvacet mil v dosahu majáku ostrova, neodvážil se přiraziti k zemi ještě více; obával se též, že jest to výše příkrých břehů, jež brání uzříti světla její. V případu tom musil býti parník zemi již velice blízký. A tu hrozilo nebezpečí, že mohl by naraziti na skaliska, jež úpatí břehů vroubí, a o ně se roztříštiti.
O půl desáté hodině rozhodl se kapitán Köstrik zaraziti běh lodi. Nezastavil úplně stroj, zmírnil však chod jeho, aby se mohla loď kormidlem aspoň ještě částečně říditi a aby se bokem neobrátila proti vlnám.
Za těchto okolností musila loď ovšem velice se kymáceti, avšak aspoň nehrozilo jí nebezpečí, že bude převrácena.
Stav tento trval tři hodiny, totiž as do půlnoci.
V době té však nebezpečí ještě vzrostlo.
Jak tomu v době bouře často bývá, zápas větrů východního a západního náhle ustal. Vítr obrátil se na stranu, se které byl po celý den vál a změnil se v orkán. Prudkost jeho, jež byla zadržována po několik hodin větrem opačným, nabyla nad tímto převahy a vzrůstala stále uprostřed blesků, oblohu i moře osvětlujících.
„Světlo vpředu!“ zvolal plavčík, konající stráž pod předním stěžněm.
„Obraťte kormidlo!“ zvolal kapitán Köstrik, jenž se chtěl od břehu vzdáliti.
Také on viděl světlo signálové a poznal dobře, že vychází z majáku na ostrově Gozzo.
Byl nejvyšší čas obrátiti loď směrem opačným, neboť vítr hnal ji s neobyčejnou prudkostí a zuřivostí v před. Byla již sotva míli vzdálena od břehu, nad nímž maják náhle se byl objevil.
Strojníku dán rozkaz, aby uvedl stroj v pohyb nejrychlejší, avšak náhle chod stroje se zmírnil a pak přestal tento úplně pracovati.
Doktor, Petr Bathory, mužstvo lodi, všichni byli na palubě, tušíce, že se stala nějaká nehoda. A skutečně, stroj byl porouchán, a šroub, když ještě několikráte se byl otočil, zarazil se náhle s rachotem, podobným rachotu hromu.
Správka stroje nedala se za těchto okolností provésti. Bylo by bývalo nutno jednotlivé částky jeho rozloží ti, což by bylo vyžadovalo několik hodin.
Loď však, puzena nárazy větru, musila naraziti ve dvaceti minutách na břeh.
Kapitán Köstrik dal rozkaz, aby byly roztaženy některé plachty, chtěje aspoň jimi poněkud směr lodi říditi. Rozkazy tyto provedeny plavčíky co nejrychleji a nejobratněji. Netřeba ani podotýkati, že Pointe Pescade svojí čilostí a Kap Matifu silou svojí nemálo jim ku pomoci přispěli.
Avšak loď nalézala se proto přece u velikém nebezpečenství. Parník při svém tvaru podélném, při malé své šířce a při plachtoví nedostatečně zařízeném není způsobilým, aby mohl bez účinku šroubu plouti proti větru aneb od směru jeho libovolně se odchylovati. A má-li plouti po větru, i když jest moře málo bouřlivé, hrozí mu vždy nebezpečí, že se nebude moci otočiti v určitém směru. A toto nebezpečí hrozilo i „Ferratu“.
Nehledě k tomu, že četné nesnáze překážely, aby plachty, pokud možno, vhodně byly rozepiaty, bylo vůbec nemožno obrátiti se na západ proti směru větru. Loď puzena byla stále k pobřežním skaliskům a zdálo se, že nezbývá již nic nežli vyhlédnouti místo, kdež by loď za okolností méně nebezpečných mohla ku břehu přiraziti.
Na neštěstí v úplné temnotě této nemohl kapitán Köstrik útvary břehu vůbec rozeznati. Věděl ovšem, že dva průlivy mořské podél každé strany ostrůvku Comino dělí ostrov Gozzo od Malty. Avšak bylo-li možná v této tmě nalézti vchod k nim a uvésti loď bouřlivým mořem v některý průliv a vyhledati pak úkryt na východním břehu ostrova, nebo dosíci snad i přístavu v La Valettě?
Toliko zkušený a míst těchto znalý lodi vůdce mohl se k pokusu tomu odvážiti. Avšak který lodivůdce neb rybák byl by se v této bouřlivé noci, za deště a mlh pokusil proniknouti až k lodi, zkáze téměř již zasvěcené?
Poplašná píšťala parníku zněla však přes to pronikavě v jekot větru, volajíc o pomoc, a z děla vypáleny rychle za sebou tři rány.
Náhle na straně ku břehu objevil se černý bod v mlhách.
Nedbaje nebezpečí života, rozhodl se muž ten ihned přispěti parníku, jehož kapitán — neznaje dobře místa tato — nemohl již říditi.
Bylo-li možno parník zachrániti, mohl tak učiniti jen onen rybák.
Bárka jeho zvolna se blížila. Na lodi připravován byl řetěz, jenž mu měl býti hozen, když by bárka ku parníku přirazila.
Uplynulo několik minut, jež zdály se nekonečnými. Parník byl již blízko úskalí.
V okamžiku tom hozen řetěz. Mohutná však vlna, zdvihnuvši bárku, vrhla ji vší silou k bokům „Ferrata“.
Loď rybákova rozbila se v kusy, a velitel její byl by jistě zahynul, kdyby Kap Matifu jej nebyl zachytil a na palubu hravě ho nevyzdvihl, jako by to bylo jen děcko.
Nepromluviv slova — nebylo k tomu času — rybák jediným skokem ocitl se na můstku, chopil se kola kormidelního a dal parníku v okamžiku, kdy již tento přídou měl o skaliska naraziti, jiný směr, a uvedl jej — vyznaje se i v mlhách v nebezpečných místech těchto — do průlivu.
Parník proplul průlivem a asi za dvacet minut ocitl se na východním pobřeží Malty, kdež bylo moře klidnější. Plul zde kolem břehů ve vzdálenosti as půl míle, a z rána o čtvrté hodině, když počalo svítati na obzoru, zaměřil k přístavu La Valettskému, kdež přistal.
Doktor Antekirtt vystoupil tu na můstek a pravil mladému muži:
„Vy jste nás zachránil!“
„Konal jsem jen svoji povinnost.“
„Jste lodivodem?“
„Nikoli, jsem rybákem!“
„Jak se jmenujete?“
„Ludvík Ferrato!“
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Carrara je město v Itálii a Paros je řecký ostrov; tato místa byla známa svým mramorem
- ↑ Hotchkiss byla francouzská zbrojovka
- ↑ viz Mitrailleuse de Reffye a Gatlingův kulomet
- ↑ Jeskyně Kalypso na ostrově Gozo, v níž dle pověsti strávil Odysseus několik let s nymfou Kalypsó
- ↑ Fingalova jeskyně