Nový hrabě Monte Kristo/Slavnost v Tripoli

Nový hrabě Monte Kristo Jules Verne
Pozdě!	Slavnost v Tripoli	Dům Sidi-Hazamův

Údaje o textu
Titulek:	Slavnost v Tripoli
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 427–439 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Pachmayer
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Dne 23. listopadu poskytovala planina sung-ettelatská, jež se rozkládá za hradbami města Tripole, podivný pohled.

Je-li planina ta úrodná nebo pustá, kdo by to mohl v den ten říci? Na povrchu jejím vztyčeny byly četné pestrobarevné stany, s jichž vrcholů vlály chocholy, a jež ozdobeny byly i praporci křiklavých barev. Jiné chudší stany skytaly pohled méně lákavý; schátralou a spravovanou látkou chránily obyvatele své nepochybně jen velmi málo proti suchému větru z jihu vanoucímu a „gibly“ zvanému.

Tu a tam na planině stály skupiny koní s bohatými ozdobami arabskými, jinde bylo viděti malé osly, velké tak asi jako velcí psi bývají, a velké psy, rozměry svými malým oslům se rovnající, dále byli zde v četném počtu mezkové, osedlaní velikým sedlem arabským, jež tvarem svým podobno jest hrbolům na hřbetě velbloudově.

Jezdci a muži projížděli se davy lidu, majíce kolena zdvižena téměř až k prsům, pušku na zádech a šavli kol pasu připiatu; nohy pak vězely jim v třmenech, podobných tureckým trepkám. Jezdci vjížděli mezi ženy a děti, nedbajíce, zda někoho povalí nebo zraní. Viděti zde bylo i množství domorodců oděných skorem stejnotvárně zvláštním druhem oděvu „huly“ zvaného, v němž nebylo by možno skorem rozeznati muže od ženy, kdyby muži nespojovali záhyby volného tohoto oděvu na prsou měděnou sponkou, kdežto ženy hořejším cípem jeho pokrývají hlavu tak, že lze viděti jen levé jich oko.

Kroj tento mění se podle tříd a zámožnosti: chudí odívají se pouhým vlněným pláštěm, pod nímž jest tělo nahé; lidé zámožní oblékají se ještě v kabátce a široké spodky, arabští boháči pak nepohrdají košilí na okrajích zlatém opletanou a mimo to i kroj svůj, v němž lesk hedvábí mísí se s matným odleskem látky vlněné, různými ozdobnými přívěsky krášlí.

Plnili však planinu tuto pouze Tripoliťané?

Nikoli! Tísnili se zde před městem samým i kupci z Gadamesu a ze Sokny s průvodem četných otroků svých; mimo to viděti bylo zde židy a židovky z venkova, poslední s tváří odhalenou — tlusté, jak se to sluší v této zemi.

Nescházeli zde též černochové, kteří přišli z vesnic sousedních, když byli opustili bídné své chýše, z rákosí a z palem vystavěné, aby se zúčastnili veřejných těchto radovánek. Měli na sobě méně látky nežli „skvostů“: hrubě totiž pracovaných náramků měděných, „rivier“ ze zubů zvířecích a stříbrných prstenů v uších i v nosu. Bylo zde viděti i Avaguiry, kteří sídlí na pobřeží Velké Syrty a jimž datlovník, na jejich území rostoucí, poskytuje víno, plody i chleba.

Mezi touto směsicí Maurů, Berberů, Turků, Beduínů, ano i Evropanů procházeli se vážně pašové, šejkové a kadikové, slovem hodnostáři místa tohoto, vcházejíce mezi davy prostého lidu, jenž pokorně a opatrně rozstupoval se před vytasenou šavlí vojínů nebo před holí strážců, když ve své vznešené lhostejnosti přicházel generální guvernér tohoto okrsku afrického čili této provincie turecké, jejíž správa odvislou jest od sultána cařihradského.

V tripolském vladařství jest více nežli patnáct set tisíc obyvatelstva, mezi čímž jest šest tisíc vojínů, z čehož tisíc pro Džebel a pět set pro území cyrenské.

Město Tripolis samo nečítá však více nežli dvacet až pětadvacet tisíc duší. V tento den možno však páčiti, že se počet ten aspoň zdvojnásobil návalem zvědavců, kteříž přispěchali ze všech konců území tripolského.

„Venkované“ tito ovšem nehledali útulku v samém hlavním městě vladařstva. Za hradbami opevněného obvodu nebyly by mohly pojati taký nával lidu ani domy, kteréž špatná jakost jich staviva záhy mění ve zříceniny, ani hrbolaté, nedlážděné a úzké ulice, takže v nich není téměř ani oblohy viděti; pro tyto davy nebylo by místa ani ve čtvrti s přístavem sousedící, kdež se nalézají konsuláty, ani ve čtvrti východní, kam se uchýlilo obyvatelstvo židovské, ani v onom zbytku města, kdež Mohamedáné živoří.

Avšak planina sung-ettelatská byla dosti rozsáhlou, aby mohla pojati všechno to množství diváků, kteří přispěchali, aby viděli „slavnost čapí“, kteráž ve východních zemích afrických ode dávna se již slavívá. Planina tato, kus to Sahary se žlutým pískem, po kterémž mnohdy vlny mořské při větrech východních se rozlijí, obklopuje město na třech stranách a jest široká as jeden kilometr.

Živý kontrast tvoří ku planině této na jižním jejím konci oasa Menchijská se svými domky o stěnách běloskvoucích, se svými zahradami, zalévanými kolem zavodňovacím, jímž krávy pohybují, se svými lesíky oranží, citrovníků i datlovníků, se svými skupinami stromoví a květin, s antilopami, gazellami a plameňáky. V rozsáhlé oase této kupí se obyvatelstvo, jehož počet není menší tří tisíc.

Za oasou jest poušť, kteráž na žádném místě Afriky nepřibližuje se tak blízko moři Středozemnímu jako zde, — poušť se svou nesmírnou hladinou písku. „na níž“, praví baron Kraft, „vítr zdouvá vlny právě tak snadno jako na moři“, — oceán to lybický, jemuž neschází ni mlhy z písku nesmírně drobounkého.

Území tripolské — veliké skorem tak jako Francie — rozkládá se mezi vladařstvem tuniským, Egyptem a Saharou. Délka pobřeží jeho obnáší asi tři sta kilometrů.

Do této tedy země, jedné z nejméně známých v severní Africe, kdež možno jest býti dlouho ukrytu před jakýmkoli pátráním, uchýlil se Sarkany, když byl Tetuan opustil.

Jsa původem z Tripolisu, kdež první rejdy své prováděl, vrátil se takto vlastně jen do své země rodné. Mimo to byl, jak známo, spřízněn s mocnou severoafrickou sektou mohamedánskou, a mohl tudíž v každém případě nalézti vydatné podpory senusistů, jichž agentem byl i v cizině, objednávaje pro ně zbraně a střelivo.

Protož, když přibyl do Tripolisu, mohl se ubytovati v domě Sidi Hazama, pověstného náčelníka těchto sektářů v okrsku tripolském.

Po únosu Silasa Toronthala na cestě do Nizzy — únosu to, kterýž si dosud nemohl vysvětliti — opustil Sarkany Monte Carlo. Několik tisíc franků, kteréž při posledních výhrách svých byl ukryl a jež z opatrnosti nedal v poslední sázku, dovolilo mu uhraditi veškeré výlohy cestovní, i zbyla mu ještě slušná částka, aby mohl přichystati se na všechny eventuality.

Musel se skutečně obávati, že Silas Toronthal, zachvácen jsa zoufalstvím, bude jat pokušením pomstíti se jemu tím, že by odhalil jeho minulost, anebo že by prozradil, kde jest Sava ukryta. Bankéř věděl totiž, že Sava dopravena byla do Tetuanu a že jest v rukou Namiřiných.

Protož odhodlal se Sarkany opustiti Marokko v době nejkratší a odvést i s sebou i Savu.

Skutečně jednal dobrodruh takto velice opatrně a předvídavě, neboť, jak známo, Silas Toronthal po jistém váhání prozradil skutečně, v kterém místě Sava pod dozorem Maročanky jest skryta.

Sarkany odhodlal se proto uchýliti se do vladařství v Tripolisu, kdež by měl dosti prostředků k jednání i dosti prostředků k případné obraně. Odebrati se tam však buď po některém parníku pobřežním anebo po dráze alžírské bylo by značilo, jak Sarkany — a také doktor Antekirtt — pochopil, tolik, co vydati se mnohému nebezpečí a nepředvídané, nemilé nějaké náhodě.

Dal tudíž Sarkany přednost tomu, cestovati s karavanou Senusistů, kteráž ubírala se do území cyrenského, přibírajíc na cestě nové přívržence v předních okresích marockých, alžírských a tuniských.

Karavana tato, jež rychle měla uraziti pět set mil cesty mezi Tetuanem a Tripolem a jež hodlala ubírati se podél severní hranice pouště africké, opustila Tetuan 12. února.

Nyní byla Sava vydána zcela na milost a nemilost svým únoscům!

Pevné rozhodnutí její nebylo však tím změněno, odpor její nebyl zlomen. Ani hrozby Namiřiny, ni hněv Sarkanyův neměly na ni účinku.

Při odchodu z Tetuanu čítala karavana již as padesát osob rozdělených pod vedením imama ve skupiny a vojensky organisovaných. Ostatně nejednalo se o to ubírati se územím, Francouzy ovládaným, kdež by se karavaně byly mohly klásti všeliké překážky v cestu.

Pevnina africká tvoří pobřežím tuniským a alžírským oblouk až k západnímu břehu Velké Syrty, jež náhle pak k jihu se obrací. Vidno jest z toho, že nejpřímější cesta z Tetuanu do Tripolisu vede směrem čáry, jež oblouk ten přetíná, a nejsevernější bod její neleží severněji nežli Lagut, jedno z posledních mést na kraji Sahary, Francouzi ovládaných.

Karavana, opustivši území marocké, ubírala se nejprve podél hranic bohatých provincií oné části Alžírska, která zove se Novou Francií, a kterouž skutečně lze považovati za kousek Francie větším právem — neboť sotva 30 hodin cesty po moři dělí je od území francouzského — nežli jakým Nová Kaledonie, Nové Holandsko a Nové Skotsko pojmenovány jsou po Kaledonii, Holandsku a Skotsku.

V Beni-Matanu, v Oulad-Nailu a Charfat-El-Hamelu připojilo se ke karavaně ještě mnoho přívrženců sekty Senusistů.

Počet osob putujících s karavanou, obnášel proto více než tři sta, když dospěla ku pobřeží tuniskému, ku břehům Velké Syrty. Zbývalo jí nyní již jen ubírati se podél pobřeží, a když byla ve střed svůj přijala nové poutníky v různých městech území tohoto, přibyla 20. listopadu ke hranici vladařstva tripolského, byvši šest neděl na cestě.

V okamžiku tedy, kdy slavena byla v Tripolisu s velikou okázalostí řečená „slavnost čapí“, byli Sarkany a Namira teprve tři dny hosty Sidi-Hazama, jehož obydlí bylo nyní Savě Sandorfově žalářem.

Obydlí toto, ovládané štíhlým minaretem, s bílými stěnami svými, v nichž bylo zřízeno několik střílen, s terasami, opatřenými cimbuřími s úzkou a nízkou brankou svou, podobalo se — nemajíc též oken na vnější straně — malé pevnosti.

Bylať to skutečně malá tvrz, ležící mimo obvod města, na konci písčité pláně a na kraji menchijské oasy. Zahrady Sidi-Hazamovy, ohražené vysokou zdí, sáhaly skutečně již na území oasy. Uvnitř byl dům tento rozčleněn po způsobu arabském, měl však trojí nádvoří. Kolem nádvoří těchto vedly v čtverhranném půdorysu galerie se sloupy a s arkadami, do nichž vcházeti se mohlo z různých komnat, namnoze nádherně zařízených a skvostným nábytkem opatřených.

V pozadí druhého dvora shledali hosté nebo navštěvovatelé Sidi-Hazamovi rozsáhlou „skifu“, jakousi to předsíň čili síň, v níž konala se již nejedna porada pod řízením Sidi-Hazama.

Dům tento chráněn byl netoliko přirozeně vysokými zdmi svými, nýbrž choval uvnitř též slušný hlouček mužů, jenž mohl jej vydatně hájiti pro případ útoku polodivokých útočníků neb i proti úřadům tripolským, které snažily se Senusisty udržeti v jistých mezích.

Celkem bylo v domě Sidi-Hazamově shromážděňo as padesát stoupenců zmíněné sekty, kteří byli dobře ozbrojeni jak pro útok, tak pro obranu.

Jediná branka vedla do tohoto domu, avšak branka ta, jsouc jinak i velmi těsnou, byla pevně uzavřena. Nebylo snadno ji prolomiti, avšak i kdyby se to bylo zdařilo, nebylo by bývalo snadno, proniknouti jí dále do vnitř.

Sarkany nalezl tudíž u Sidi-Hazama spolehlivý a bezpečný útulek. V tomto domě zamýšlel dovršiti své bídné dílo!

Sňatek se Savou měl zjednati mu velmi značné jmění a pro případ potřeby mohl spolehati i na přispění bratrstva Senusistů, kteréž mělo též zájem na tom, aby dílo jeho provázeno bylo úspěchem.

Co se týče přívrženců sekty té, přibyvších do Tetuanu s karavanou a z různých částí území severoafrického přispěchavších, rozptýlili se tito v oase menchijské, jsouce připraveni, na prvý povel se opět shromážditi.

Zmíněná „slavnost čapí“ měla — úřady tripolské ostatně o tom nepochybovaly — přispěti též ke zdaru věci Senusistů. Tam — na planině sung-ettelatské — při příležitosti té měli přívrženci sekty, shromáždění zde, dostati pokyny, jakým způsobem měli by se soustřediti v území cyrenském a utvořiti tam pravou říši lupičů námořních, jež by podřízena byla mocné autoritě vyvoleného kalifa.

Okolnosti byly tomu příznivý, neboť právě v okrsku bengazijském (v územ cyrenském) měla sekta tato největší počet přívrženců.

V den, kdy „slavnost čapí“ slavena byla ve vladařství tripolském, procházeli se tři cizinci mezi davy lidu na planině sung-ettelatské.

V cizincích těchto nebyl by nikdo pod jejich krojem arabským poznal Evropany. Nejstarší z nich nosil kroj tento ostatně tak přirozeně, že vysvětliti si to lze jen dlouhým návykem.

Byl to doktor Antekirtt provázený Petrem Bathorym a Ludvíkem Ferratem.

Pointe Pescade a Kap Matifu zůstali ve městě, kde konali jisté přípravy a neměli dle všeho objeviti se dříve dokud by nemuseli bezprostředně přikročiti k vykonání úkolu sobě svěřeného.

„Elektrika č. 2.“ byla teprve před čtyřiadvaceti hodinami — odpoledne — zakotvila v úkrytu skalisk, které tvoří v přístavu tripolském přirozenou hráz přístavní.

Cesta z Tetuanu byla vykonána právě tak rychle jako cesta tam. Toliko na tři hodiny zakotvila loď ve Philippevillu v malé zátoce filfilské. Čas ten měl stačiti jen, aby společnost naše opatřila si kroj arabský.

Vztyčil rámě své, v němž držel tyč… (Str. 439.)

Na to loď neprodleně odplula, takže přítomnost její v zálivu numidském nebyla téměř ani zpozorována.

Když tudíž doktor Antekirtt a soudruzi jeho vystoupili na břeh — a to nikoli na nábřeží tripolském, nýbrž na skalnatém břehu mimo přístav — nebylo to pět Evropanů, kteří vstoupili na půdu vladařství tripolského, nýbrž bylo to pět Orientálů, jejichž kroj nemohl vzbuditi u domorodců pozornosti.

Petr Bathory a Ludvík Ferrato, nejsouce zvyklí přestrojení tomu, byli by se snad prozradili před bystrým pozorovatelem, avšak Pointu Pescadu a Kapu Matifuovi, kteří při kejklířských výkonech svých často musili se přestrojovati, nepůsobil kroj rozpaků ani nesnází.

Co se „Elektriky“ týče, ukryla se za noci mimo přístav v jedné z malých rejd tohoto málo střeženého pobřeží. Tam měla býti přichystána v každém okamžiku, dnem i nocí, k odplutí.

Doktor Antekirtt a soudruhové jeho, když vystoupili na břeh, dali se skalnatým pobřežím směrem k nábřeží, vešli do „brány mořské“ a ocitli se v úzkých ulicích města. První hostinec, který nalezli — mnoho nebylo jich na výběr, — zdál se jim býti dostatečným pro několik dní, ne-li pro několik hodin. Počínali si v něm jako lidé nezámožní, vydávajíce se za prosté kupce tuniské, kteří na cestě své Tripolisem přáli si shlédnouti „slavnost čapí“.

Poněvadž doktor Antekirtt mluvil arabsky právě tak správně, jako i jiné řeči, jimiž se mluví na pobřeží moře Středozemního, nemohla jej ani řeč jeho prozraditi.

Majitel hotelu přijal pět cestujících velmi vlídně, jsa zřejmě potěšen, že se u něho ubytovali. Byl to statný, vysoký muž a velmi hovorný. Hovoře s ním zvěděl doktor Antekirtt záhy věci, které jej přímo zajímaly.

Předem dověděl se, že přibyla před několika dny jakási karavana z Marokka do Tripolisu, zvěděl též, že Sarkany, jenž byl ve vladařství tripolském dobře znám, s karavanou tou přišel a že požívá pohostinství v domě Sidi-Hazama.

Doktor Antekirtt, Petr Bathory a Ludvík Ferrato vmísili se proto již několik hodin na to, učinivše vhodná opatření, aby nebyli poznáni, mezi lid, rozložený na planině sung-ettelatské. Procházejíce se, pozorovali dům Sidi-Hazama na okraji oasy menchijské. Tam tedy byla uvězněna Sava Sandorfova.

Od oné doby, kdy dlel doktor Antekirtt v Dubrovníku, nikdy otec a dcera nebyli si tak blízko! V okamžiku tomto však je dělily nepřestupné zdi.

Zajisté byl by se Petr Bathory odhodlal i vyjednávati a shodnouti se se Sarkanym, aby mu Savu mohl vyrvati! Hrabě Matyáš Sandorf i on byli ochotni zříci se veškerého jmění a odevzdati je Sarkanymu, jenž po něm tak dychtil!

Nesměli však zapomínati, že mají vykonati též pomstu na zrádci Štěpána Bathorya a Ladislava Zathmara.

Za okolností, jakéž tu shledali, naskytovaly se téměř nepřemožitelné překážky úmyslu jejich: zmocniti se Sarkanya a unésti Savu z domu Sidi-Hazama. Nemohli-li cíle svého dosíci násilím, měli užiti lsti? Skýtala jim slavnost příštího dne k tomu příležitosti?

Ano, na tom spočíval jejich plán, kterýž doktor Antekirtt, Petr Bathory a Ludvík Ferrato po celý večer uvažovali, a jehož původcem byl Pointe Pescade. Při vykonávání jeho dával tento hodný muž život svůj v sázku, avšak kdyby podařilo se mu vniknouti do obydlí Sidi-Hazama, zdaž nebylo mu možno unésti Savu odtamtud? Při odvaze a obratnosti jeho nic nebylo mu nemožným!

Protož druhého dne, schválivše tento plán, odebrali se doktor Antekirtt, Petr a Ludvík Ferrato o třetí hodině odpolední na planinu sung-ettelatskou, odkud mohli dům Sidi-Hazama stále pozorovati, kdežto Pointe Pescade a Kap Matifu připravovali se k úkolu, jenž mohl státi je hlavu.

V této hodině bylo na planině ještě dosti klidno, a nic nepředvídalo hluk a ruch, jakýž nastává večer při svitu bezčetných pochodní.

V těchto davech lidu bylo sotva pozorovati procházející se zde Senusisty, oděné v kroje velmi prosté, kteříž sdělovali si pouhými pokyny a znameními rozkaz svých náčelníků.

Avšak jest vhodno, abychom seznámili čtenáře s legendou východní, či spíše africkou, jejíž hlavní momenty nalézají výrazu v průběhu této „slavnosti čapí“ , kteráž jest mocným lákadlem pro obyvatelstvo mohamedánské.

Na pevnině africké žil kdysi kmen Džinů. Pod jménem Bulhebrové Džinové tito sídlili na rozsáhlém území, ležícím na kraji pouště hammadské mezi Tripolem a říší Fezzanskou.

Byl to lid četný, velmi mocný a zlé pověsti. Byl nespravedlivý, lstivý, bojovný a útočný. Žádný panovník africký nedovedl jej zkrotiti.

Stalo se jednoho dne, že prorok Sulejman pokusil se Džiny nikoli napadnouti, nýbrž mysl jejich obrátiti. Poslal k nim za tím účelem jednoho ze svých věrných, aby jim kázal lásku k dobrému a zášť ke zlému. Zbytečná práce, marná snaha!

Tyto divoké hordy zmocnily se posla a vydaly jej na smrt!

Jevili-li Džinové tolik odvahy, bylo to proto, že věděli, že v jich zemi, odloučené a nesnadno přístupné, žádný král sousední neodvážil by se vejíti v zápas s jejich zbraněmi.

Myslili ostatně, že žádný posel a nikdo vůbec nebude moci sděliti proroku Sulejmanovi, jaké přivítání uchystali děrnému jeho druhu, mýlili se však!

V zemi žil veliký počet čápů. Jsou to, jak známo, ptáci velice dobromyslní, důvtipu neobyčejného a velice šlechetní, neboť, jak legenda praví, neobývají nikdy kraje, jehož jméno vyraženo jest na penízi — poněvadž peníze jsou původem všeho zla a nejmocnějším vodítkem, jež láká člověka v propast špatných vášní.

Čápové tito, vidouce nešlechetnou mysl, jakou Džinové na jevo dávali, slétli se jednoho dne na poradu a odhodlali se vyslati jednoho ze středu svého ku proroku Sulejmanovi, aby spravedlivé pomstě jeho vyzradili vrahy jeho posla.

Prorok ihned, obdržev smutnou zvěst tu, vyslal jednoho z ptáků svých, jehož za posla užíval, do oblak nebe afrického, aby veškeré čápy přivolal.

Rozkaz vykonán ihned a nesčíslná hejna čapí shromáždila se před prorokem Sulejmanem „Tvořili mrak tak nesmírný,“ praví legenda, „že byl by zastínil celou zemi mezi Merdou a Murzukem.“

Tu každý z ptáků těchto, když byl pojal kámen do zobáku, zaměřil letem k území Džinů. A vznášejíce se nad zemí touto, kamenovali zlý lid ten, jehož duše nyní uzavřeny jsou na věčnost v nitru země pod pouští hammadskou.

Památka této bájné události měla býti slavena v den dnešní.

Několik set čápů bylo uzavřelno v nesmírných sítích, roztažených na planině sung-ettelatské. Tam stojíce na jedné noze, očekávali čápi chvíli, kdy pout svých budou sproštěni, a klepajíce čelistmi svými naplňovali vzduch stále zvukem podivně dojímavým.

Na dané znamení měli odlétnouti ve volný, nekonečný prostor, vznésti se do výšiny a nechati dolů padati měkké a lehké hroudy za jásavého pokřiku davů a řinkotu nástrojů, za střelby pušek a mnohobarevných pochodní!

Pointe Pescade znal program této slavnosti — a právě tento program budil v něm myšlenku, že dalo by se ho použiti k uskutečnění záměrů doktorových. Za podmínek takových bylo by snad možno vniknouti do vnitř domu Sidi-Hazamova.

V okamžiku, kdy slunce zapadlo, rána z děla vypálená ve tvrzi tripolské dala znamení, očekávané tak netrpělivě davy lidu na planině sung-ettelatské.

Doktor Antekirtt, Petr Bathory a Ludvík Ferrato, ohlušeni z počátku divým pokřikem, kterýž se všech stran se ozýval, byli oslepeni pak i tisíci světly a plameny, jež zazářily na všech stranách planiny.

V okamžiku, kdy rána zazněla, zabýval se lid tento ještě večeří. Zde pečen byl skopec nebo připravováno kuře s rýží pro ty, kdož byli Turky a chtěli se jimi znáti, tam v oleji vařeno maso pro Araby poněkud zámožné; jinde prostá „bazina“, jakási to kaše ječmenná, promísená olejem a určená pro ubožáky, v jichž kapsách bylo více penízků měděných, nežli zlatých; konečně všude i v nadbytku nápoj ze šťávy datlovníků připravený, „lagby“ zvaný a nanejvýš opojný.

Několik minut po ráně z děla muži, ženy, děti, Turci, Arabové a černochové byli již takřka jako všech smyslů zbaveni. Nástroje divokého tohoto orkestru musely míti zvučnost neobyčejně velikou, aby mohly býti slyšeny při tomto pokřiku a této vřavě davů.

Tu a tam projížděli se cvalem jezdci, vystřelujíce dlouhé své pušky a bambitky, kdežto umělé ohňostroje vybuchovaly a vysílaly do vzduchu své plameny a paprsky. Všude křik, jásot a vřava nevylíčitelná.

Zde při světle pochodní, při úderech bubínku a za jednotvárného zpěvu jakýsi černoch, pitvorně oděný a maje tvář skrytu pod příšernou maskou, pobízel k tanci as třicet tmavých svých soudruhů, skákajících uprostřed kroužku černošek, zpěvem tím unesených a rukama tleskajících.

Tam opět divocí Aissassuové v nejvyšším zanícení náboženském a jsouce opojeni, majíce rety pěnou pokryté, oči z důlků téměř vyvalené a drtíce v zubech kusy dřeva, rozdírali si kůži a prováděli nebezpečné kousky s řeřavým uhlím a ovíjeli se hady, kteříž kousali je do retů a tváří, a jimž spláceli měrou stejnou, zarývajíce zuby do jejich ocasů.

Za chvíli však valil se lid již s neobyčejným chvatem k domu Sidi-Hazamovu, jakoby nové jakési divadlo jej tam lákalo.

Dleli tam dva muži, jeden obrovský, druhý malý a drobný, — dva to akrobati, jejichž výkony, svědčící o síle a obratnosti, budily u zástupů, seřaděných kol nich do čtverhranu, nejhlučnější pochvalu, jakáž kdy vyjiti může z úst Tripoliťanů.

Byl to Pointe Pescade a Kap Matifu!

Zvolili za místo pro své výkony a umělecké kousky prostoru, vzdálenou toliko několik kroků od domu Sidi-Hazama. Oba při příležitosti této vrátili se k bývalému svému umění. Ozdobivše arabský kroj svůj třásněmi a tretkami, zjednávali si nyní po delší době opět hlučný, bouřlivý úspěch.

„Nezrezavěly ti údy?“ tázal se dříve z opatrnosti Pointe Pesca věrného druha svého Kapa Matifua.

„Nikoli, Pointe Pescade,“ odvětil spokojeně Kap Matifu.

„A nezhrozíš se ani sebe smělejšího kousku, abys nadchl tyto hlupáky?“ dotazoval se opět drobný mužík.

„Já … a zhroziti se? …“

„I když bys musel kousati křemínky a hady požírati?“

„Vařené?“ tázal se Kap Matifu.

„Nikoli… syrové!“

„Syrové?“

„A živé!“ doložil Pointe Pescade s úsměvem.

Kap Matifu učinil posunek, jenž svědčil, že tento pokrm neprobudil by v něm právě zvláštní chuť, byl však odhodlán, když by to nutno bylo, požírati i hady. jako mnohý z divokých Aissassů.

Doktor Antekirtt, Petr Bathory a Ludvík Ferrato, vmísivše se mezi diváky, nespouštěli očí s obou druhů.

Nikoli! Údy Kapa Matifua neochably! Nepozbyl ničeho z podivuhodné své síly. V brzku pět nebo šest svalovitých a silných Arabů, kteříž odvážili se v zápas s ním, válelo se na zemi.

Pak byly to kousky kejklířské, jež údivem naplňovaly Araby, zvláště když rozžaté pochodně lítaly z rukou Pointe Pescada do rukou Kapa Matifua, opisujíce křivé čáry.

Obecenstvo toto nedalo se však snadno výkony uspokojiti. Byl mezi ním velký počet obdivovatelů polodivých Tuaregů, „jichž obratnost a čilost rovná se obratnosti nejdivočejších zvířat těchto krajů“, jak oznamovaly plakáty proslulého uměleckého družstva Bracco.

Znalci tito obdivovali se již výkonům neohroženého Mustaly, Samsona pouště a „člověka divotvorce“, jehož královna anglická dala požádati svým komorníkem, aby výkonů svých neopakoval, poněvadž by se mohlo přihoditi neštětí.

Avšak Kap Matifu byl ve všech svých výkonech nevyrovnatelným a nemusel se obávati žádného soka.

Poslední kousek měl nadšení a údiv kosmopolitického obecenstva, obklopujícího evropské umělce, přivésti na stupeň nejvyšší. Kousek ten ukazuje se často v arénách evropských, divákům tripolským byl však dle všeho neznám. Všichni tlačili se k oběma umělcům, kteří „pracovali“ při záři pochodní, jen aby nic ze zajímavého výkonu toho zrakům jich neušlo. Kap Matifu chopil se tyče, dlouhé pětadvacet až třicet stop a držel ji svisle pěstmi, o prsa pevně opřenými. Pointe Pescade vyšplhal se s opičí čilostí na hořejší konec tyče té a prováděl tam nejsmělejší pohyby, při čemž konec tyče ohýbal se tak, že v obecenstvu vzbuzen byl opravdový strach.

Kap Matifu stál zde však, ani brvou nehýbaje a pohybuje se chvílemi jen sem a tam, aby zachoval rovnováhu.

Když však se ocitl těsně podle zdi domu Sidi-Hazama, měl ještě dosti síly, že vztyčil rámě své, v němž držel tyč, na jejíž konci Pointe Pescade zaujal postavení vítězného umělce, posílaje obecenstvu polibky.

Davy Arabův a černochů, jsouce uneseny tímto výkonem, hlučely pochvalu, tleskaly rukama a dupaly nohama. Nikdy nevyšinul se Samson pouště, neohrožený Mustafa, nejsmělejší z Tuaregů, do takové výše!

V okamžiku tom zahučela opět rána z děla z náspů tvrze tripolské. Na znamení toto sta čápů, puštěných ze sítě, v nichž dosud byli vězněni, vzlétlo do výše a pravé krupobití kamínků počalo padati za ohlušujícího nadpozemského koncertu, jakýž čápi klepáním zobáků působili, a jenž na zemi budil vřavu neméně ohlušující.

To byl vrchol slavnosti. Mnohý byl by řekl, že všechny ústavy choromyslných ve Starém světě otevřely dvéře své, a že šílenci vyhrnuli se na pláň sung-ettelatskou.

Avšak jakoby vše bylo v něm hlucho a slepo, dům Sidi-Hazamův zůstal tvrdošíjně uzavřen po celou dobu radovánek veřejných, a ni jediný, z přívrženců sekty Senusistů neobjevil se ve brance nebo na terasách.

Avšak jaký zázrak!

V okamžiku, kdy pochodně uhasínaly a když čápi ve vzduchu se rozptylovali, Pointe Pescade zmizel, jako by byl odlétl do výšin s věrnými ptáky proroka Sulejmana.

Co se s ním stalo?

Kap Matifu aspoň, jak se zdálo, neznepokojoval se touto otázkou. Když byl vymrštil tyč svoji do výše a opět ji zachytil, počal s ní rychle točiti a pohrávati, jako kapelník činívá se svojí taktovkou. Zmizení Pointa Pascada zdálo se mu věcí zcela přirorozenou — obyčejným kouskem kejklířským.

Avšak úžas diváků byl dosáhl vrcholu, a nadšení jich ulevilo si v mohutném „hurra!“ , kteréž rozléhalo se daleko do oasy.

Nikdo z nich nepochyboval ni v nej menším, že obratný akrobat zmizel ve vzduchu, by zalétl v říši čápů.

Neokouzluje-li davy nejvíce to, co nemohou pochopiti?

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.