Nový hrabě Monte Kristo/Poslední úsilí v posledním zápasu

Nový hrabě Monte Kristo Jules Verne
V domku rybářově	Poslední úsilí v posledním zápasu	Pescade a Matifu

Údaje o textu
Titulek:	Poslední úsilí v posledním zápasu
Autor:	Jules Verne
Původní titulek:	Derniers efforts dans une dernière lutte
Zdroj:	Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 120-126 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Pachmayer
Licence překlad:	PD old 70
Index stran
page=1 Nový hromadný výstřel rozčeřil vody kolem Matyáše …

Ondřej Ferrato nepromluvil. Nevěděl, co by hraběti Sandorfovi odvětil. Jeho krev korsická vřela v něm. Zapomněl obou uprchlíků, pro kteréž byl se dosud tolik odvážil. Myslil již jen na Španěla, zraky svými viděl již jen Karpenu!

„Bídník! bídník!“ zvolal konečně. „Ano! On ví o všem! Jsme v jeho moci! Měl jsem to ihned pochopiti!“

Matyáš Sandorf a Štěpán Bathory hleděli úzkostlivě na rybáře. Očekávali, co dále řekne, co dále učiní.

Nesmělo se čekati ni okamžik, mělo-li se něco pro záchranu státi! Dílo udavačské bylo zatím snad již dokonáno.

„Pane hrabě,“ pravil konečně Ondřej Ferrato, „policie může vniknouti do domu mého každý okamžik! Ano, tento bídník ví, neb aspoň tuší, že zde dlíte. Neváhal mi nabídnouti — obchod! Dceru za cenu mlčelivosti! Zničí vás, aby se mohl pomstíti na mně. Přijdou-li zřízenci policejní, nebude lze jim uniknouti a naleznou vás zajisté. Ano, jest třeba ihned uprchnouti!“

„Pravdu díte, Ferrato!“ pravil hrabě Sandorf, „leč dříve, nežli se odloučíme, přijměte dík za vše, co jste pro nás učinil a co jste ještě učiniti hodlal…“

„Co jsem ještě učiniti chtěl, to učiním!“ pravil Ondřej Ferrato vážně.

„Odmítáme tuto oběť!“ pravil Štěpán Bathory.

„Ano, odmítáme ji,“ dodal hrabě Sandorf. „Vy k vůli nám vydal jste se již v dosti veliké nebezpečí. Nalezne-li nás policie ve vašem příbytku, očekává vás káznice. Pojď, Štěpáne, opustíme tento dům, dříve nežli bychom uvalili naň neštěstí a zkázu. Prchneme, avšak prchneme sami!“

Ondřej Ferrato chopil se ruky hraběte Sandorfa.

„Kam chcete jíti?“ pravil. „Země jest celá úřady střežena. Strážníci i četníci konají dnem i nocí hlídku po celém kraji. Na pobřeží není jediného místa, odkud byste sami mohli odplouti a není ni jediné cesty neb stezky volné, jež by vás uvedla za hranice. Odejít ode mne, jest jíti smrti vstříc!“

„Následujte mého otce, pánové!“ odvětila Marie. „Cokoli se snad stane, on — snaží-li se vás zachrániti — vykoná jen svoji povinnost.“

„Dobře díš, dcero má!“ pravil Ondřej Ferrato. „Konám vskutku jen svoji povinnost. Nechť Ludvík nás očekává u loďky. Noc jest temná. Dříve nežli nás někdo spatří, budeme na moři. Obejmi mne Marie, obejmi mne — a nyní odejdeme!“

Avšak hrabě Sandorf a druh jeho nechtěli se dosud vzdáti. Nechtěli přijmouti takou oběť. Hodlali opustiti okamžitě dům, aby neuvedli rybáře v jistou zkázu. Odplouti však jeho vedením a vydati jej takto káznici — tomu svoliti nechtěli.

„Pojď!“ děl hrabě Matyáš Sandorf Štěpánu. „Jakmile budeme mimo dům tento, bude nám pak strachovati se již jen o sama sebe!“

Oba spěchali k otevřenému oknu své jizby, aby jím prchli a pak přes nízký plot buď na břeh se dostali nebo do vnitra země vnikli.

V tom vstoupil však Ludvík do síně.

„Policie!“ zvolal.

„Žijte blaze!“ děl Matyáš Sandorf a vyskočil oknem. Štěpán Bathory jej následoval.

V tom okamžiku vstoupila do jizby četa strážníků.

Karpena ji vedl.

„Bídáku!“ pravil mu Ondřej Ferrato.

„Moje odpověď na tvoje zdráhání!“ odvětil Španěl.

Rybář byl jat a spoután. V malé chvíli obsadili a prohlédli zřízenci policejní všechny místnosti domu. Okno, směrem k zahrádce otevřené, ukázalo jim, kudy obě stíhané osoby prchly. Vydali se za nimi.

Hrabě Sandorf a Štěpán Bathory doběhli zatím ku živému plotu, jenž na této straně potoka rostl. Jedním skokem ocitl se Matyáš Sandorf na druhé straně a pomohl Štěpánu Bathorymu rovněž přestoupiti, když tu náhle as padesát kroků za nimi se zablesklo a výstřel nocí se ozval.

Štěpán Bathory zastižen byl kulí, kteráž ranila jej sice pouze do ramena, toto bylo však ochromeno, i nebylo mu možno, vyrovnati se v rychlosti druhu jeho.

„Prchni, Matyáši, prchni!“ zvolal.

„Nikoli, Štěpáne, nikoli, zemřeme spolu,“ odvětil hrabě Sandorf, pokoušeje se vzíti raněného druha svého na ramena.

„Prchni, Matyáši!“ opětoval Štěpán Bathory, „a žij, bys mohl na zrádcích pomstu vykonati!“

Tato slova poslední zněla hraběti Sandorfu jako rozkaz. Na něm jediném bylo nyní, aby vykonal dílo tří. Magnát sedmihradský, spiklenec terstský, druh Štěpána Bathoryho a Ladislava Zathmara měl vstáti opět jako mstitel!

V okamžiku tom zřízenci policejní přikvapivše sem vrhli se na raněného.

Hrabě Sandorf byl by býval ztracen, kdyby jen okamžik byl váhal.

„S Bohem, Štěpáne, s Bohem!“ volal prchaje a zmizel strážníkům s očí.

Tito vyslali pět neb šest výstřelů směrem tím, leč kule nezasáhly hraběte, jenž kvapil ke břehu mořskému.

Avšak zřízenci policejní byli mu v patách. Nemohouce jej vidět ve tmách, nespěchali též přímo za ním. Rozptýlili se však, aby mu každý návrat zamezili, a sice jak do vnitra země, tak i směrem k městu a k předhoří, které na severní straně záliv rovinjský uzavírá.

Oddělení četnické přispěchalo jim ku pomoci a rozestavilo se tak, že hrabě Sandorf mohl prchati jen směrem k moři. Leč, jak mohl se tam na úskalí pobřežním zachrániti? Podaří se mu zmocniti se nějaké lodice a vydati se na moře? Nezbude mu k tomu času, dříve nežli by ji mohl odvázati, klesl by pod kulemi. Avšak pochopil, že návrat jest zcela nemožným. Výstřely a pokřik blížících se strážníkův a četníků zpravily jej, že na straně pozemní jest zcela obklíčen.

Mohl tedy prchati jen k moři a přes moře. Pádil tak jisté smrti vstříc, avšak lépe bylo zemříti ve vlnách, nežli vyčkávati smrti z pušek vojínů na nádvoří věže pazinské.

Hrabě Sandorf kvapil tudíž dále přímo ke břehu. Několika skoky dosáhl malých kaluží, jež příboj zanechával na písčitém břehu.

Tušil, že pronásledovatelé jsou mu již v patách. Kule, za ním nazdařbůh vystřelené, zafičely mu několikráte kolem hlavy.

Za vlastním břehem — jak jest to zjevem na celém pobřeží istrijském — zdvíhá se řada úskalí, osamělých to skalisek, vystupujících mezi břehem a mořem samým.

V tomto úskalí utvořily se četné kaluže vody v jamách písčitých — některé byly hluboký několik stop, v jiných sahala voda sotva ke kotníku.

Byla to poslední cesta, jež byla ještě hraběti Sandorfu volna, Ač nepochyboval, že jej tam na konci smrt očekává, spěchal přece směrem tím.

Brodil se kalužemi vody a skákal se skaliska ke skalisku. Leč obrysy postavy jeho odrážely se nyní zřejměji od méně temného pozadí obzoru. Pokřik a hlasy, jež se za ním ozývaly, poučily jej, že pronásledovatelé jej zpozorovali.

Hrabě Sandorf byl odhodlán nedati se chytiti za živa. Vydá-li jej moře zpět, mělo vydati již jen jeho mrtvolu.

Tato nebezpečná honba přes kluzké neb pohyblivé kameny, kalužemi a řasami, kdež při každém kroku mohl prchající upadnouti, trvala as čtvrt hodiny. Hrabě Sandorf byl dosud o velký kus cesty napřed, leč pevné půdy k útěku nemělo se mu na dlouho již dostávati. Ocitl se na posledním skalisku, na kraji úskalí. Dva nebo tři pronásledovatelé byli sotva deset kroků za ním, ostatní byli as o dvacet kroků dále na zad. Hrabě Sandorf se obrátil.

Poslední výkřik ozval se z úst jeho — poslední „S Bohem“ vyslal k obloze. A v okamžiku tom, kdy již několik kulí kolem hlavy jeho zafičelo, vrhl se do moře.

Policejní zřízenci, doběhnuvše až ke kraji skaliska, spatřili hlavu uprchlíka již jen jako černý bod, jenž se vzdaloval směrem k širému moři.

Nový výstřel hromadný rozčeřil vody kolem Matyáše Sandorfa. Zajisté některá kule musila jej zastihnouti, neboť ponořil se pod vodu, aniž se již objevil.

Až do rána střehli strážníci a četníci skalnaté i písčité pobřeží od předhoří na severu zálivu až daleko za tvrz rovinjskou. Leč marně.

Nic nenasvědčovalo tomu, že by hrabě Sandorf byl mohl vystoupiti opět na břeh. Bylo tudíž zjevno, že se utopil, nebyl-li některou kulí usmrcen.

Avšak přes veškeré pátrání bedlivé nebylo tělo jeho nalezeno ni v příboji ni na břehu v délce dvou mil. Avšak poněvadž vítr vál od země, soudilo se, že tělo uprchlíka zaneseno bylo proudem, jihozápadním v širé moře.

Hrabě Sandorf, magnát maďarský, nalezl tudíž hrob ve vlnách moře Jaderského!

Po bedlivém vyšetřování přijala vláda rakouská tuto domněnku co nejpřirozenější za věc skutečnou. Avšak i spravedlnosti měl býti zjednán průchod.

Štěpán Bathory, jat za okolností již vylíčených, byl dopraven ještě za noci pod silnou stráží do věže pazinské a uvězněn pro několik hodin posledních společně s Ladislavem Zathmarem.

Poprava byla ustanovena na druhý den 30. června.

V této chvíli poslední bylo by bývalo Štěpánu Bathorymu přece ještě dopřáno spatřiti naposled svoji ženu a své dítě, i Ladislav Zathmar byl by mohl ještě jednou objati věrného sluhu svého, neboť úřady konečně přece dovolily, aby k odsouzencům přátelé jejich byli připuštěni. Avšak paní Bathoryová i synáček její, jakož i Borik, když byl z vězení propuštěn, opustili Terst. Nevědouce kam vězňové byli dopraveni, poněvadž vše chováno bylo v tajnosti, vyhledávali jich až v Uhrách i v jiných zemích rakouských. Proto nebylo možno, když rozsudek byl již pronesen, příbuzných odsouzencův v čas se dopátrati.

Štěpán Bathory neměl tudíž ni tu útěchu poslední, že spatřil svou choť a své dítko. Nemohl sděliti jim jména zrádce, jehož nemohla nyní i pomsta hraběte Sandorfa stihnouti.

Štěpán Bathory a Ladislav Zathmar byli o páté hodině z rána zastřeleni na nádvoří věže pazinské. Zemřeli chrabře jako muži, kteří obětovali život svůj své vlasti.

Silas Toronthal a Sarkany byli tudíž bezpečni před každým pronásledováním i před všelikou pomstou. Skutečně tajemství jich zrady bylo známo nyní pouze jim samým a guvernéru terstskému. A zrada tato zaplacena byla polovicí statků Matyáše Sandorfa. Druhá polovice milostí panovníkovou ponechána byla dědičce hraběte a měla jí býti odevzdána, až by dospěla osmnáctého roku.

Silas Toronthal a Sarkany, necitelní pro veškeré výtky svědomí, mohli se tudíž těšiti v klidu z bohatství, jehož hnusnou zradou nabyli, Jiný zrádce, — Španěl Karpena — jemuž vyplacena byla odměna 5000 zlatých, přislíbená udavači, nemusil se, jak se zdálo, rovněž pomsty obávati.

Avšak mohli-li bankéř Toronthal a druh jeho Sarkany zůstati v Terstu a ve společnosti důstojné postavení zaujímati, poněvadž o zradě jich se veřejnost nedověděla, musil Karpena pod nátlakem veřejného opovržení opustiti Rovinj. Nikdo nevěděl, kam se odebral. Což ostatně mu na všech záleželo, když nyní nemusil se obávati pomsty rybářovy.

Ondřej Ferrato byl totiž uvězněn, souzen a odsouzen k doživotní nucené práci, poněvadž byl uprchlíkům útulku poskytl.

Marii, jež osaměla se svým bratrem Ludvíkem, očekávala nyní bída a nouze v domku, z něhož otec byl násilně vyrván, aby se nikdy již do něho nevrátil.

Tak dokonán byl tudíž zrádný čin oněch tří bídníků, k němuž pudila je pouhá ziskuchtivost, aniž některý z nich — vyjímaje snad Karpenu — veden byl záští proti své oběti. Jeden přál si povznésti svůj obchod pokleslý, druzí dva zjednati si chtěli rázem bohatství.

Taková nešlechetnost neměla býti ztrestána ještě na zemi, kdež spravedlnost boží se vždy nenaplňuje?

Hrabě Sandorf, hrabě Zathmar, Štěpán Bathory, tito vlastenci nadšení, Ondřej Ferrato, tento skromný, šlechetný muž, nebudou pomstěni?

Budoucnost dá snad na otázku tuto odpověď.

KONEC DÍLU PRVNÍHO.