Nový hrabě Monte Kristo/Před soudem, při něm a po něm
| Nový hrabě Monte Kristo Jules Verne | ||
| Tajemný lístek | Před soudem, při něm a po něm | Žalář nad propastí |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Před soudem, při něm a po něm |
| Autor: | Jules Verne |
| Původní titulek: | Avant, pendant et après le jugement |
| Zdroj: | Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 62-76 Moravská zemská knihovna v Brně |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Josef Pachmayer |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
 „Tři naše hlavy patří vám…“ odpověděl hrabě … |
|
Istrie[red 1], kteráž smlouvami z r. 1815 byla připojena k Rakousku, tvoří trojhranný poloostrov, jenž se prostírá od Terstského zálivu až k zálivu Kvarnerskému[red 2]. Na pobřeží jeho jsou četné přístavy. Mezi jinými otevřen jest plavbě téměř na nejjižnějším konci poloostrova přístav Puljský, z něhož vláda snažila se učiniti válečný přístav prvého řádu.
Istrie, najmě na březích západních, zůstala mravy i jazykem ještě krajem vlašským či lépe řečeno: benátským. Živel slovanský zápasí tam sice velice se živlem vlašským, leč za to německý vliv a ráz jen stěží mezi nimi dovedl se udržeti.
Několik větších měst na pobřeží i uvnitř země oživuje tento kraj, jejž vlny severního Jaderského moře omývají. Jsou to Kopr a Pizano[red 3], jejichž obyvatelstvo pracuje skorem vesměs ve velkých solivárnách, Poreč[red 4], sídlo vlády a biskupství, Rovinj, bohaté olivami, Pulj, kterouž cestovatelé rádi pro její velkolepé památky římské navštěvují a kteráž určena jest, aby se stala místem nejdůležitějšího největšího válečného přístavu na Jaderském moři.
Žádné z míst těchto nemá však práva zváti se hlavním městem Istrie. Názvem tím honosí se Pazin[red 5], město ležící téměř ve středu poloostrova. A tam právě měli býti dopraveni, aniž sami věděli o tom, mužové zatčení tajně v domě hraběte Ladislava Zathmara.
Před domem čekal v osudný večer totiž již vůz poštovní. Všichni čtyři musili hned vstoupiti do něho, a dva četníci rakouští, kteří pečují jinak bedlivě o bezpečnost cestovatelů v krajinách přímořských usedli po jejich boku. Zajatcům nebylo po celou cestu dovoleno pronésti ni jediného slova, aby se nemohli snad umluviti o společném jednání a vystupování dříve než by mohli býti vedeni před soudce.
Četa dvanácti četníků na koních, jíž velel poručík, jela dílem před povozem, jenž as deset minut na to opustil město, dílem podle něho i za ním.
Sluha Borik odveden byl přímo do terstského vězení a ponechán v samovazbě.
Kam měli býti zajatci dopraveni? V které pevnosti rakouské měli býti uzavřeni, když terstský hrad nezdál se býti místem k tomu dosti vhodným a bezpečným? Hraběti Zathmarovi a přátelům záleželo velice na tom, dověděti se toho, leč namáhali se marně uhodnouti pravé místo.
Noc byla temna. Svítilny vozu osvětlovaly cestu sotva až ku prvé řadě jezdců, před povozem jedoucích. Jelo se rychle. Matyáš Sandorf, Štěpán Bathory a Ladislav Zathmar seděli nehybně a mlčky v povoze. Sarkany sám nepokusil se přerušiti ticho, ani aby protestoval proti svému zatčení, ani aby se tázal, proč zatčení se stalo.
Když byl vůz opustil Terst, přiveden byl oklikou opět na pobřeží. Hrabě Sandorf domníval se mimo dupot koní a řinčení šavlí slyšeti jakýsi vzdálený hukot, jenž zdál se mu býti způsoben příbojem vln o pobřežní skaliny. Na okamžik zableskla se nocí světla, uhasla však opět. Byla to malá obec Muggia, kterou byl vůz minul, nezastaviv se však. Po té zdálo se hraběti Sandorfu, že se vůz vzdaluje opět pobřeží.
O jedenácté hodině večer vůz zastavil, aby jiní koně k němu zapřaženi býti mohli. Bylo to kdesi u osamělé usedlosti, kdež jiní koně již byli připraveni. Nebyla to však stanice poštovní. Strážcové vězňů, jak zřejmo, nechtěli tudíž zúmyslně koně na poštovní stanici v Kopru vyměniti.
Povoz se po té opět hnul. Jel nyní cestou, vedoucí jakýmsi hájem vinným, v němž stonky révy věšely se na větve moruší a vinuly se kol nich. Pohyboval se při tom stále v rovině, takže se mohlo jeti stále divokým kvapem. Temnota byla tím neproniknutelnější, poněvadž těžké mraky, hnané prudkým, teplým větrem „sirocco“[red 6] naplňovaly téměř celou oblohu. Ač okna vozu čas od času byla spuštěna, aby svěží vzduch do vozu vniknouti mohl, nebylo možná ani na krátkou vzdálenost ničeho rozeznati. Ač hrabě Sandorf, Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory věnovali největší pozornost všemu, z čeho by bylo možno souditi, kam jsou vezeni, i směru větru a času, který od odjezdu z Terstu uplynul, nemohli poznati přece směr, kterým se vůz pohyboval. Úřadům šlo zjevně o to, aby soud se spiklenci proveden byl úplně tajně a na místě, jež by obecenstvu zůstalo neznámým.
As o 2. hodině z rána vůz opětně zastavil, leč zastávka jeho trvala jen pět minut.
Hraběti Sandorfu zdálo se, že zahlédl v temnotě několik domů na konci silnice, jež tvořily snad konec předměstí.
Bylo to okresní město Buje[red 7], vzdálené as 20 mil jižně od Muggie.
Mezitím co jiné koně zapřáhali, pronesl poručík četnický ke kočímu několik slov tichým hlasem, načež povoz opět tryskem dále ujížděl.
As o půl čtvrté hodině ranní musilo nastati svítání. Za hodinu po té byli by zajatci mohli snadno směr cesty podle polohy slunce na obloze seznati: potud aspoň, jsou-li vezeni k severu nebo jihu. Avšak četníci spustili záclony u okna a vnitřek povozu zahalil se opět v temno.
Hrabě Sandorf a přátelé jeho nemohli za okolností těch ničeho pozorovati. Na dotyčnou otázku nebylo by jim dostalo zajisté odpovědi; proto uznali za vhodnější mlčeti a vyčkávati.
As za hodinu nebo dvě hodiny na to — přesně dobu tu určiti bylo nesnadno — zastavil vůz posledně; v malé obci Visinadě vyměněni totiž ještě jednou koně.
Od okamžiku toho nebylo lze již ničeho jiného pozorovati, než že cesta stávala se stále nepříjemnější. Kočí voláním a práskáním biče pobízel stále k rychlejšímu běhu koně, jichž podkovy o tvrdou, kamenitou půdu hornaté krajiny jasně zvonily.
Několik pahrbků, pokrytých lesy zahalenými v šedou mlhu, uzavíralo obzor. As dvakráte neb třikráte slyšeli zajatci zvuk flétny. Byliť to pastýři, kteří pískali na nástroj ten zvláštní, mnohdy pitvorné své melodie, hlídajíce stáda černých koz. To však nemohlo býti zajatcům ve voze uzavřeným určitou známkou, dle níž by seznali, kterou krajinou jedou.
Bylo as devět hodin z rána, když náhle povoz, jak bylo možno dobře seznati, počal jeti zcela jinak než dosud. Nebylo pochyby: sjížděl nyní mnohem rychleji s vrchu, když byl nejvyššího bodu silnice, jež před tím zajisté značnou měrou stoupala, dosáhl. Jízda byla neobyčejně rychlou a několikráte musila býti rychlost kol otáčejících se svěrákem umírněna; cesta nebyla zajisté prosta nebezpečí.
Skutečně nížila se nyní silnice, když byla stoupala dříve k hornatému kraji, ovládanému horou Monte Maggiore [red 8] — směrem k Pazinu. Ač město leží ještě značně vysoko nad hladinou moře, zdá se, že přece rozkládá se již na dnu údolí, máme-li totiž zřetel k vrchům okolním. Ještě než se cestovatel k městu přiblíží, zpozoruje již zvonici, jež vztyčuje se vysoko nad radami domů, malebně na úbočí vystavěných.
Pazin jest hlavním místem okresu čítajícího as 25.000 obyvatelů. Jeho poloha as uprostřed trojhranného poloostrova usnadňuje v něm styk Morláků[red 9], Slovanů různých kmenů i cikánů v dobu trhu, na němž vede se obchod dosti značný.
Hlavní město Istrie, jsouc městem starým, zachovalo si dosud svůj ráz feudální. Jest tak viděti zvláště ve starém opevněném zámku, jenž ovládá několik novějších budov vojenských, v nichž umístěny jsou správní úřady rakouské vlády.
Ve dvoře zámku tohoto zastavil se po cestě patnáctihodinné dne 9. června o desáté hodině ranní povoz se zatčenými.
Hrabě Sandorf, dva jeho druhové a Sarkany musili tu vystoupiti z vozu okamžitě, na to odvedeni byli — každý zvláště — do klenutých cel, k nimž vedlo as padesát stupňů.
Byla to tudíž samovazba v celé své hrůze!
Hrabě Matyáš Sandorf, Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory, ač nemohli se již spolu stýkati a myšlenky své vzájemně vyměňovati, zabývali se v době té vesměs jedinou otázkou: Jakým způsobem odhaleno bylo spiknutí?
Byla to náhoda, jež uvedla policii na stopu jeho? Avšak nic nemohlo přece o spiknutí do veřejnosti vniknouti. Veškeré dopisování mezi Terstem a hlavními městy uherskými i sedmihradskými bylo v poslední době úplně přestalo.
Stala se zde tudíž zrada? Kdo byl však zrádcem? Tajemství nebylo svěřeno žádné osobě, jež nebyla úplně spolehlivou. Do rukou vyzvědače nemohl padnouti též žádný list, svědčící o spiknutí, neboť veškeré listiny dotyčné byly zničeny. I kdyby se byly všechny kouty domu hraběte Zathmara prohledaly, nemohlo se nalézti ni jediného předmětu podezřelého…
A přece! Agenti policejní nemohli ničeho nalézti — mimo mřížku, kterouž hr. Zathmar nezničil, poněvadž se mohlo státi, že by jí musil někdy ještě použiti. A na neštěstí právě tato mřížka měla se státi důkazem, svědčícím proti spiklencům, kteří nemohli používání její vysvětliti ničím jiným, než že vedli tajnou korespondenci.
Hlavně však — což vězňové věděti dosud nemohli záleželo vše na opisu šifrovaného lístku, kterýž Sarkany dle úmluvy se Silasem Toronthalem doručil guvernéru terstskému, když byl smysl jeho písmem srozumitelným napsal.
Avšak lístek ten stačil, aby na základě jeho vznésti se mohla na zatčené obžaloba pro zločin proti bezpečnosti státu. A více nebylo potřebí, aby hrabě Sandorf a přátelé jeho postaveni byli před soud výjimečný — vojenský, jenž provésti měl líčení dle obvyklých způsobů vojenských. Vše bylo tedy činem zrádce a ten nebyl daleko. Tím však, že dal se zatknouti, aniž slova pronesl, že dal se souditi i odsouditi, očekávaje ovšem, že později mu bude milost udělena, dovedl zrádce odvrátiti veškeré podezření od sebe. Tak dovedl Sarkany úkol svůj provésti — a sice vážně, jak uměl to při všech příležitostech.
Hrabě Sandorf však, oklamaný tímto padouchem — a kdo na jeho místě by jím nebyl oklamán? — byl odhodlán učiniti vše, by jej zbavil sebe menšího stínu viny.
Nebude mu nesnadno — soudil — dokázati, že Sarkany neměl žádného účastenství ve spiknutí, že to byl pouhý účetní, jenž uveden byl právě před tím do domu hraběte Zathmara a jemuž bylo uloženo, zabývati se toliko osobními záležitostmi Sandorfovými, které spiknutí nikterak netýkaly.
Hrabě Sandorf hodlal se po případě dovolati i svědectví bankéře Silase Toronthala, aby nevinu svého zřízence dokázal. Nepochyboval proto, že Sarkany sproštěn bude obžaloby, že se spiknutí súčastnil neb že o něm věděl, bude-li obžaloba vůbec vznesena, což hraběti Sandorfu nezdálo se dosud jistým.
Rakouská vláda neměla o celém spiknutí a hnutí žádných zpráv jiných: znala toliko spiklence v Terstu zatčené. Jich stoupenci a spoluviníci v Uhrách a Sedmihradsku byli úplně neznámí. Důkazu jich spoluviny nebylo lze vůbec nalézti.
Hrabě Ladislav Zathmar, Matyáš Sandorf a Žtěpán Bathory nemohli býti tedy v této příčině znepokojeni. Co jich se týkalo, byli odhodláni popříti vše, aspoň pokud by jim nebyl předložen nebo proti nim uveden pádný důkaz očividný a nepopíratelný.
V tomto případě dovedli by obětovati svůj život. Jiní ujali by se v dobách příštích zmařeného nyní jich díla. Věc neodvislosti nalezla by později nové obhájce a nové vůdce. Kdyby vina jich zjevně byla dokázána, netajili by se těmito nadějemi. Ukázali by k cíli, k němuž směřovali a jenž dříve nebo později dle jich mínění bude přece dosažen. Nehodlali se pro případ ten ani hájiti; hru jimi ztracenou zaplatili by velikomyslně svým životem.
Hrabě Sandorf a oba jeho přátelé soudili nikoli bez příčiny, že činnost policie ve věci jich musila býti velice obmezenou. V Pešti a v městech ostatních v nichž na znamení z Terstu povstání mělo vypuknouti, pátrali zřízenci policejní marně po stopách spiknutí. Proto právě vláda provedla zatčení tří náčelníků terstských v takovém tajemství. Uvěznila je ve tvrzi pazinské, aby nikdo o věci té se nedověděl, dokud by nebyla rozhodnuta, neboť doufala, že zatím některá nahodilá okolnost prozradí i odesilatele lístku, holubicí do Terstu přineseného, o němž nevědělo se však ani, z kterého místa byl zaslán.
Naděje tato ukázala se však klamnou. Ohlášené znamení dáno nebylo a dáno býti nemělo. Celému hnutí učiněna tudíž přítrž, aspoň na okamžik. Vláda obmezila se tudíž na to, že obžalovala a dala souditi hraběte Sandorfa a spoluviníky pro velezrádu.
Předběžné toto pátrání a vyšetřování vyžadovalo několik dnů, tak že teprve dne 20. června mohlo hlavní jednání počíti výslechem obžalovaných. Nebyli však ani při výslechu tomto konfrontováni, tak že se teprve až před svými soudci posledními opět spatřili.
Vláda přikázala úkol pronésti rozsudek nad náčelníky spiknutí soudu vojenskému. Jest známo, jak sumárně vyřizují se záležitosti, které takovému výjimečnému soudu jsou přikázány, jak rychlé jest tu líčení a jak kvapně bývá rozsudek vykonán. I v tomto případě bylo tomu tak.
Dne 25. června shromáždil se soud vojenský v jedné z nízkých síní zámku pazinského a téhož dne ještě byli obžalovaní před něj uvedeni. Líčení nemohlo býti dlouhé ani pohnuté, neboť nemohl býti očekáván při něm žádný případ zvláštní.
Přelíčení počalo o deváté hodině ranní.
Hrabě Sandorf, hrabě Zathmar a professor Štěpán Bathory z jedné a Sarkany z druhé strany viděli se tu opět po prvé od svého uvěznění. Stisk ruky, kterýž Matyáš Sandorf a přátelé jeho na lavici obžalovaných spolu vyměnili, byl novým projevem, novým potvrzením, že stejné myšlenky dušemi jejich hýbají.
Znamení, jež dal hrabě Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory hraběti Sandorfu bylo pro tohoto pokynem, že oba přátelé jeho ponechávají jemu je před soudem hájit. Ni jeden ni druhý nechtěli přijmouti výhodný úkol obhájce. Co hrabě Sandorf dosud činil, dobře činil. Co soudcům nyní řekne, zajisté též dobře bude řečeno.
Přelíčení bylo veřejné, totiž dveře síně soudní byly otevřeny. Avšak málo osob bylo přítomno, poněvadž věc tato nebyla vnikla do veřejnosti. Dostaviloť se k líčení nanejvýše dvacet osob, kteréž vesměs náležely k obyvatelům zámku. Nejdříve zjištěna byla totožnost obžalovaných.
Po té tázal se ihned hrabě Sandorf předsedy soudu, kam s přáteli svými byl zavezen a v kterém místě soud se koná, nedostal však odpovědi na svoji otázku.
Totožnost Sarkanyho byla rovněž zjištěna; týž neprohlásil však ani, že nebyl spojencem spiklenců, s ním zatčených.
Po té předložen byl obžalovaným opis lístku, zrádně policii vydaný. Když předseda se tázal, zdaž doznávají, že obdrželi originál lístku, odpověděli obžalovaní, že jest věcí soudu, aby důkaz ten provedl.
Po této odpovědi ukázána jim mřížka, jež byla nalezena v komnatě hraběte Ladislava Zathmara.
Hrabě Sandorf a přátelé jeho nemohli popříti, že mřížka tato byla jejich vlastnictvím. Nepokusili se ani o to. Na tento důkaz očividný nedalo se ničím odpověděti. Poněvadž pak prostřednictvím mřížky této dal se zmíněný lístek čísti, bylo též zjevno, že obžalovaní skutečně lístek ten obdrželi.
Tito pochopili nyní, jak tajemství mohlo býti prozrazeno a o jaký základ žaloba se opírala.
Od okamžiku toho proneseny otázky i odpovědi již jen zcela stručně.
Hrabě Sandorf nemohl již ničeho popírati. Mluvil tudíž jménem svých přátel.
Doznal, že připravovali hnutí, jehož cílem bylo odtržení Uher od Rakouska a znovuzřízení bývalého samostatného království maďarského. Nebýti jich zatčení, bylo by již povstání vypuklo a Uhry byly by získaly neodvislost.
Matyáš Sandorf, vydávaje se za vůdce spiknutí, líčil, jako by se ho přátelé jeho jen v druhé řadě byli zúčastnili. Avšak tito protestovali proti slovům hraběte, neboť kladouce si za čest, že byli jeho spoluviníky, chtěli, by dopřáno jim bylo též cti sdíleti osud jeho.
Líčení nemohlo již dlouho trvati. Když předseda tázal se obžalovaných po jich stycích zahraničních, odepřeli odpověď. Ni jediné jméno proneseno nebylo a býti nemělo.
„Tři naše hlavy patří vám,“ odpověděl hrabě Matyáš Sandorf, „a ty nechť vám stačí!“
Tři hlavy jen — neboť hrabě Sandorf snažil se po té všemožně, by dokázal nevinu Sarkanyho, jenž dle výpovědí jeho byl pouhým účetním, zaměstnaným na doporučení bankéře Toronthala v domě hraběte Zathmara.
Sarkany musil tyto výpovědi hraběte Sandorfa jen potvrditi. O spiknutí — pravil — nic nevěděl. Byl prý nejvíce překvapen zprávou, že v klidném, skromném onom domku terstském kulo se spiknutí proti státu. Nenamítal prý s počátku proti svému zatčení ničeho, poněvadž nevěděl tehdy, oč vlastně jde.
Ani hraběti Sandorfu, ani Sarkanymu nebylo nesnadno věc tu jasně a věrohodně vylíčiti, a soud vojenský sám, jak se zdálo, o věci již dříve nabyl přesvědčení, neboť od žaloby proti Sarkanymu za chvíli na to upuštěno.
O druhé hodině odpolední líčení bylo skončeno a po poradě soudu, ihned na to konané, pronesen byl rozsudek.
Hrabě Matyáš Sandorf, hrabě Ladislav Zathmar a professor Štěpán Bathory, byvše usvědčeni zvelezrády, odsouzeni k trestu smrti.
Obžalovaní měli býti zastřeleni na dvoře zámku. Rozsudek měl býti během osmačtyřiceti hodin vykonán.
Sarkany byl v hlavní věci obžaloby sproštěn, měl však zůstati ještě ve vězení až do konce všeho, tedy až po popravu.
Tímtéž rozsudkem prohlášeno též, že jmění odsouzených má býti skonfiskováno.
Po té dán rozkaz, aby hrabě Sandorf, hrabě Zathmar a Štěpán Bathory odvedeni byli zpět do vězení.
Sarkany odveden byl do kobky ležící v pozadí elipsovité chodby v druhém poschodí strážné věže. Hrabě Sandorf a přátelé jeho uvězněni byli posledních hodinách života svého společně v prostranné kobce žalářní, jež nalézala se v tomže poschodí právě na konci velké osy elipsy, kteroužto křivku, jak řečeno, chodba tvořila.
Od samovazby tedy nyní upuštěno, odsouzenci měli dlíti spolu až do popravy.
Tato výhoda byla pro ně útěchou, ano rozkoší, když octnuvše se opět o samotě, mohli vnitřnímu pohnutí svému volného výrazu popřáti. Jestliže před soudci jevili se pevnými, nepohnutými, zde pobouření citův nedalo se utlumiti: rozpiali rámě a beze svědků sklesli si na prsa.
„Přátelé,“ pravil hrabě Sandorf, „jsem to já, jenž jsem příčinou vaší smrti. Leč nežádám od vás odpuštění! Šlo o neodvislost Uherska. Naše věc byla spravedlivá. Hájiti ji kázala povinnost! Je to ctí pro nás, zemříti pro ni!“
„Matyáši,“ odpověděl Štěpán Bathory, „my naopak děkujeme ti, že jsi nás učinil spolupracovníky v této věci, jež jest dílem celého tvého života…“
„A jsme štastni, že budeme druhy tvými i ve smrti,“ dodal hrabě Ladislav Zathmar chladnokrevně.
Po té, pomlčevše na okamžik, prohlíželi všichni temný žalář, v němž měli stráviti poslední hodiny svého života.
Úzké okno, proražené v silné zdi as čtyři nebo pět stop nad půdou žaláře, osvětlovalo jej jen málo. Kobka opatřena byla třemi železnými loži, několika stolicemi a stolem, na zdech upevněna byla prkénka, na nichž umístěny byly různé předměty potřebné.
Mezi tím, kdy hrabě Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory oddali se úplně svým myšlenkám, procházel se hrabě Sandorf sem a tam.
Ladislav Zathmar, jenž sám žil ve světě a neměl rodiny ni příbuzných, nemusil nikoho vzpomínati. Starý sluha jeho Borik byl jediný, jenž jej mohl oplakati.
Jiné však byly poměry Štěpána Bathoryho. Smrt jeho netýkala se pouze jeho samého. Jeho choť a syna jeho stihne též tato rána a snad bude příčinou i smrti těchto drahých bytostí.
A kdyby jej i přežili, jaký život je očekává! Jaká budoucnost hrozí ženě beze jmění, dítěti sotva osmiletému! Ostatně i kdyby Štěpán Bathory byl měl nějaké jmění, co zbylo by z něho po rozsudku, jenž pronesl nejen smrt obžalovaných, nýbrž i konfiskaci jich jmění?
Hraběti Sandorfu tanula na mysli v těchto okamžicích celá jeho minulost. Před zraky jeho vznášela se postava jeho zesnulé ženy i malé dcerušky, dítka sotva dvouletého, kteréž zanechal péči intendantově, by je vychoval! A přátele své strhl sám v náruč smrti. Tázal se sama sebe, zdaž jednal dobře, zdaž nezašel dále, než mu kázala povinnost k vlasti, poněvadž trest nestihl nyní pouze jeho, nýbrž i nevinné!
„Ne… ne!… Konal jsem jen svoji povinnost!“ opakoval. „Vlast především! Vlast nade vše!“
As o 5. hodině večer vstoupil strážce do kobky žalářní, postavil na stůl potravu vězňům určenou a odešel nepromluviv ani slova.
Matyáš Sandorf zvláště by se byl rád dověděl, v jakém městě neb v jaké pevnosti jsou vězněni. Leč jestliže předseda soudu neuznal za vhodné, na tuto otázku jemu odpověděti, bylo zřejmé, že by strážce, poslušen přísných svých předpisů, na dotaz taký rovněž nedal odpovědi.
Odsouzenci dotkli se sotva pokrmu, jenž jim byl přinesen. Zbytek dne strávili v hovoru o různých věcech, pronášejíce naději, že hnutí, kteréž nyní bylo zmařeno, jednoho dne opět se obnoví.
Po té vraceli se v hovoru několikráte k událostem přelíčení.
„Víme nyní,“ pravil hrabě Ladislav Zathmar, „proč jsme byli zatčeni, a jak se dověděla policie o všem prostředkem lístku toho, o němž byla zpravena…“
„Diš pravdu, Ladislave,“ přerušil jej hrabě Sandorf, „leč do kterých rukou padl nejdříve tento lístek, jenž byl jedním z posledních, které jsme dostali, a kdo učinil jeho opis?“
„A když se mu do rukou dostal,“ dodal Stěpán Bathory, „jak se mu podařilo jej rozluštiti?“
„Zajisté musila nám býti mřížka odcizena, byť i jen na okamžik!“ pravil hrabě Sandorf.
„Odcizena!… A kým?“ odvětil Ladislav Zathmar. „V den, kdy jsme byli zatčeni, byla ještě ve stolku v mé pracovně, kdež ji pak policejní zřízenci nalezli!“
Okolnost tato byla záhadna. Že lístek nalezen byl na těle holubice, jež jej přinášela, že byl opsán, dříve než se dostal do rukou osoby pravé, že i dům osoby této podařilo se nalézti, to vše mohlo a musilo se připustiti, to vše jevilo se nepochybným. Že však tajné písmo mohlo býti rozřešeno ještě dříve, než mřížka při zatčení věznů v domě Zathmarově byla nalezena — to zdálo se nepochopitelným.
„A přece,“ pravil hrabě Sandorf, „lístek ten před tím byl čten, o tom není žádné pochybnosti — a mohl býti čten jen prostředkem mřížky! Lístek ten právě uvedl policii na stopu spiknutí a jen on byl základem obžaloby!“
„Konečně na tom všem nezáleží!“ odvětil Stěpán Bathory.
„Ó, záleží na tom!“ zvolal hrabě Matyáš Sandorf. „Snad jsme byli zrazeni! A žije-li zrádce… nelze věděti…“
Hrabě Sandorf umlkl. Připomněl si náhle v duchu jméno Sarkanyho, leč zapuzoval tuto myšlenku, chtěje ji zcela vymýtiti z mysli své a nesdělil jí ani s druhy svými. — Matyáš Sandorf a oba přátelé jeho hovořili dále o všem, co se jim zdálo při jich zatčení a odsouzení nevysvětlitelným, až zatím nastala noc. Druhého dne probuzeni byli z dosti hlubokého spánku svého příchodem stráže. Nastal předposlední den jejich života. Za dvacetčtyři hodiny na to měla býti vykonána poprava.
Stěpán Bathory tázal se strážce, zda mu bude dovoleno uzříti ještě před smrtí svoji rodinu.
Strážce odvětil, že u této věci nebylo mu dáno žádných rozkazů. Ostatně nebylo pravdě podobno, že by vláda hodlala odsouzencum povoliti tuto poslední útěchu, poněvadž celá věc až ke dni soudu chována byla zajisté v největší tajnosti, takže ani jméno pevnosti, v níž byli uvězněni, nebylo proneseno.
„Můžeme aspoň psáti, a dojde list na místo určené?“ tázal se hrabě Sandorf.
„Přinesu vám papír, péra a inkoust,“ odvětil strážce, „a slibuji vám, že listy vaše dodám do rukou guvernerových.“
„Děkujeme vám, příteli,“ odvětil hrabě Sandorf, „neboť činíte pro nás vše, jest vám možno. Z vděčnosti za vaši ochotu…“
„Dík váš mi stačí, pánové,“ odvětil strážce, jenž neskrýval svého pohnutí.
Hodný ten muž neváhal a přinesl za několik okamžiků náčiní ku psaní potřebné. Odsouzenci strávili část dne tím, že poslední opatření o osobních svých záležitostech učinili.
Hrabě Sandorf se srdcem otcovsky pečlivým udílel dcerušce své, jež nyní měla se státi sirotkem, písemně své rady. Štěpán Bathory vložil veškerou svou lásku, již otec a manžel k miláčkům svým míti může, v poslední list, jejž psal své choti a svému synáčku.
Ladislav Zathmar děl v listu vše, co pán starému sluhovi a jedinému příteli svému říci může.
Ač zaměstnáni byli téměř zcela touto prací, naslouchali přec bedlivě každému zvuku, jenž se kdekoli ozval. Kolikrát snažili se rozeznati, zdaž nějaký hluk nebo zvuk vzdálený chodbami k nim nezalétá. Jak často zdálo se jim, že se otvírají dveře kobky žalářní, že mezi nimi již rozvírá se po nich náruč ženy, synáčka a dcerušky! To aspoň bylo by pro ně útěchou! Avšak snad bylo přece lépe, že nelítostný rozkaz zbavil je posledního rozloučení a ušetřil je i jich drahé této chvíle srdcelomné! Dveře se neotevřely. Zajisté nevěděla paní Bathoryová, ni její syn, ni intendant Landek, jehož péči hrabě Sandorf dcerušku svoji svěřil, kam byli spiklenci po svém zatčení dopraveni. Rovněž nemohl věděti to Borik, jenž seděl dosud ve vězení terstském. Patrně žádný z nich dosud netušil, jaký osud stihl náčelníky spiknutí. Odsouzenci neměli tudíž svých drahých před vykonáním rozsudku již uzříti.
Při takovém přemítání uplynuly prvé denní hodiny. Chvílemi hovořil hrabě Sandorf se svými přátel, chvílemi seděli však všichni mlčky a hluboce zahloubáni. V takových okamžicích vystupuje před duševními zraky celá minulost s nadpřirozenou téměř jasností. Člověku se tu zdá, jako by se nezabýval minulostí, neboť vzpomínky nabývají tvarů přítomnosti. Je to snad již předtucha věčnosti, jež před námi se má rozevříti, nezměřitelného a nepochopitelného toho stavu věcí, kterýž zove se nekonečností?
Mezitím co Štěpán Bathory a Ladislav Zathmar ponořeni byli ve vzpomínky takové, zabýval se hrabě Sandorf stále jedinou myšlenkou, jež celou duši jeho jímala. Nepochyboval již, že věc jejich byla zrazena. Pro muže však jeho povahy byla smrt, nemohl-li se dříve pomstíti na zrádci, byť ho neznal a byť byl tento kdokoli, smrtí dvojnásobnou.
Kdo vydal či prodal snad policii lístek ten, jemuž jedině úřady povděčny mohly býti za odhalení spiknutí a zatčení spiklenců, kdo lístek ten zachytil a kdo zjednal si prostředků, by jej mohl čísti…? Při přemítání o této nerozluštitelné záhadě ocitoval se mozek hraběte Sandorfa, v poslední době tak napínaný, v zimničném rozechvění.
Proto, mezitím co přátelé jeho psali nebo mlčky a nehybně seděli, chodil rozčilen kolem zdí vězení svého jako zvěř zavřená v kleci.
Zvláštní zjev, avšak zákony akustiky úplně vysvětlitelný, odhalil mu konečně tajemství, jež poznati již naprosto nedoufal.
Již několikráte zastavil se hrabě Sandorf při chůzi své v koutě, kterýž tvořila příčná zeď vnitřní se zdí, dělící žálář od chodby, do níž vedly dveře z různých kobek žalářních, v poschodí tom ležících. V rohu tom, těsně u dveří, domníval se hrabě Sandorf slyšeti zvuk jakýsi, šepot vzdálených, sotva srozumitelných hlasů. S počátku nevěnoval zjevu tomu pozornosti, avšak náhle přimělo jej jisté jméno, hlasitěji pronesené — jméno jeho — by bedlivěji naslouchal.
Zde odehrával se zajisté úkaz akustický, podobný těm, které lze pozorovati uvnitř galerií chrámů neb pod klenbami, kteréž mají tvar elipsy. Zvuk hlasu, vycházející z jedné strany elipsy, lze, když byl sledoval obrys zdi, slyšeti ve druhém ohnisku, aniž byl by slyšitelným neb srozumitelným na některém místě, mezi tím ležícím. Úkaz tento jeví se v Pantheonu pařížském, uvnitř kopule sv. Petra v Římě, rovněž tak i v „galerii zvuků“ sv. Pavla v Londýně. Za podmínek zmíněných lze každé slůvko i hlasem tichým v jednom ohnisku kleneb těch pronesené slyšeti v ohnisku druhém.
Nebylo pochyby, dvě neb více osob hovořilo spolu buď na chodbě samé nebo v kobce ležící na konci její osy, a ohnisko bylo zajisté na blízku dveří do vězení hraběte Sandorfa a jeho přátel vedoucích.
Pokynem přivolal Matyáš Sandorf soudruhy své k sobě. Naslouchali nyní s pozorností napiatou.
Úryvky vět zalétaly dosti jasně k jich sluchu, věty srozumitelné přerušovány byly, kdykoli hovořící osoby vzdalovaly se byť i jen na několik kroků od ohniska, to jest od místa, jehož poloha umožnila a uskutečnila úkaz tento.
Vězňové slyšeli rozhovor v úryvcích následujících:
„Zejtra, po popravě, budete propuštěn na svobodu“
„A pak statky hraběte Sandorfa rozděleny budou rovnou částí“
„Beze mne nebyl byste mohl rozluštiti lístek ten“
„A beze mne, kterýž sňal jej s těla holubího, nebyl by nikdy lístek ten ocitl se v rukou vašich“
„Ostatně nikdo nemůže nás podezřívati, že jen nám má policie děkovati“
„I kdyby obžalovaní měli nás v podezření“
„Nikdo, příbuzní ni přátelé nevniknou již k nim“
„Na shledanou zítra, Sarkany!“
„Na shledanou, Toronthale!“
Po té zdály se hlasy vzdalovati, utichly — a záhy na to slyšeti bylo zvuk, způsobený uzavřením dveří.
„Sarkany!… Silas Toronthal!“ zvolal hrabě Sandorf. „Oni tedy jsou zrádci našimi!“
Pohledl na své přátele, zblednuv. Srdce jeho, stáhnuvší se křečovitě, přestalo na okamžik bíti. Zornice zraků jeho hrozně se rozšířily, šíje jeho ztrnula, hlava zdála se zapadlou mezi rameny — vše jevilo hrozný hněv, dostupující u této povahy rázné vrcholu nejvyššího.
„Oni jsou to — bídníci!“ opakoval hlasem hněvem se chvějícím. Upokojiv se konečně, rozhledl se kol sebe a přecházel prostoru žalářní prudkými kroky.
„Prchnouti! … Prchnouti!“ volal. „Musíme prchnouti.“
A tento muž, jenž byl by za několik minut kráčel odhodlaně smrti vstříc, tento muž, jenž nepomýšlel dříve na to, by o svůj život zápasil, tento muž měl nyní jedinou myšlenku: žíti! — žíti, aby mohl potrestati oba zrádce, Sarkanyho a Silasa Toronthala.
„Ano, musíme se pomstiti!“ zvolali Štěpán Bathory a Ladislav Zathmar.
„Pomstiti se! Nikoli!… Konati pouze spravedlnost!“
V těchto slovech zračila se celá povaha hraběte.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Markrabství Istrie
- ↑ Kvarnerský záliv v dnešním Chorvatsku
- ↑ Koper a Piran
- ↑ Poreč, Rovinj a Pula
- ↑ Pazin
- ↑ Jugo, silný jižní až jihovýchodní vítr vanoucí ve Středomoří a severní Africe.
- ↑ Buje
- ↑ Pohoří Učka
- ↑ Karel Kadlec ve svém díle Valaši a Valašské právo v zemích slovanských a uherských píše:
„ Podobně jako slovo Vlach změnilo časem svůj smysl, bylo tomu tak i se slovem Maurovlach. Také tu přestalo se časem hleděti k národnosti a přihlíželo se k zaměstnání. Maurovlach čili Morlák nebyl už název Rumuna — aspoň v některých krajích, nýbrž bylo to pojmenování pastýře a sedláka. A poněvadž chorvatští a dalmatští vesničané v Přímoří byli skoro šmahem Slovany, znamenalo Benátčanům Morlák tolik jako slovanský vesničan jaderského přímoří. V tomto posledním stadiu vývoje udrželo se slovo to až do stol. 19. “