Nový hrabě Monte Kristo/Minulost a přítomnost
| Nový hrabě Monte Kristo Jules Verne | ||
| Středozemní moře | Minulost a přítomnost | Co se událo v Dubrovníku |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Minulost a přítomnost |
| Autor: | Jules Verne |
| Zdroj: | Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 243-256 Moravská zemská knihovna v Brně |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Josef Pachmayer |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
„Předem chci vyprávěti o událostech v životě svém, jež počínají od té chvíle, kdy vrhl jsem se, jsa pronásledován strážníky rovinjskými, ve vlny moře jaderského.
„Z deště kulek, jež za mnou strážníci posledním výstřelem svým vyslali, vyvázl jsem živ a zdráv. Noc byla tmavá. Nebylo možno mne viděti.
Proud mořský unášel mne od pevniny k širému moři, a nebyl bych se mohl proto k zemi vrátiti, i kdybych byl chtěl. Ostatně nechtěl jsem. Lépe bylo, abych zemřel ve vlnách mořských, nežli abych byl chycen, do věže pazinské opět odveden a tam zastřelen. Zahynu-li, myslil jsem, bude konec mých útrap. Podaří-li se mi zachrániti se, budu aspoň považován za mrtvého. Nic nebude mi pak brániti, abych vykonal dílo spravedlivé odplaty, jak přísahal jsem hraběti Ladislavu Zathmarovi i tvému otci, Petře, a též sobě…“
„Dílo spravedlivé odplaty?“ tázal se Petr, v jehož očích kmitl se blesk při tomto slovu neočekávaném.
„Ano, Petře, dovíš se více ještě o tomto záměru mém, k vůli němuž, chtěje v tobě pomocníka získati, jsem tebe unesl — tebe, mrtvého jako jsem já, a přece živého, jako jsem já!“
Petr v myšlenkách zalátal ve chvíli, od níž již patnáct let uplynulo, kdy totiž otec jeho, zastižen kulemi popravčích, klesl na nádvoří věže pazinské.
„Přede mnou,“ pokračoval na to doktor ve svém vypravování, „bylo širé moře, sahající až ke břehům italským. Ač byl jsem dobrým plavcem, nemohl jsem doufati, že bych je mohl přeplouti. Věděl jsem, že musím zahynouti, jestliže nebudu zvláštní náhodou zachráněn, totiž nebudu-li se moci zachytit některého kmene nebo nepopluje-li kolem loď, jež by mne na palubu přijala. Avšak jestliže jest někdo odhodlán život svůj obětovati, jest přece ještě dosti silným, aby jej hájil, dokud má za to, že jest možno jej uhájiti.
Z počátku ponořil jsem se opětně, abych unikl posledním výstřelům. Na to, když jsem byl jist, že mne s břehu nikdo již nespatří, hleděl jsem se udržeti na povrchu a plul jsem, jsa též proudem unášen, k širému moři. Oděv můj mi valně nepřekážel, neboť byl velmi lehký a přiléhal těsně k tělu.
Bylo tehdy již asi půl desáté večer. Plul jsem, jak jsem soudil, již asi hodinu, vzdaluje se při tom stále od břehu a od přístavu rovinjského, jehož poslední světla před zraky mými konečně zmizela.
Kam cílil jsem a jakou měl jsem naději? Neměl jsem žádné, Petře, avšak cítil jsem v sobě velikou odhodlanost, vytrvalost i vůli téměř nadlidskou, kteréž dodávaly mi síly. Nehleděl jsem již život svůj zachrániti, nýbrž jen dílo, jež jsem slíbil vykonati.
Ve chvíli té, kdyby některá bárka rybářská byla kolem mne plula, byl bych se zajisté ponořil, abych nebyl zpozorován. S kolika zrádci, kteří by mne k vůli vypsané odměně stráži byli vydali, mohl jsem se ještě setkati na pobřeží rakouském! Kolik Karpenů žilo tam snad vedle jediného Ondřeje Ferrata!
A skutečně, když jsem byl as hodinu plul, vynořila se náhle z temnoty na blízku mne jakási loď. Plula ze širého moře a měla veškeré plachty rozpiaty, směřujíc k zemi; poněvadž jsem již byl unaven, položil jsem se na záda, avšak otočil jsem se rychle, jsa hotov skrýti se ve vlnách. Byla to bárka rybářská, jež náležela k některému přístavu istrijskému: musila mi býti proto podezřelou.
Na lodi pozorovali však již jakési tělo plouti na vlnách. Jeden z námořníků volal totiž ke svým druhům, aby změnili směr lodi. Já však ponořil se rychle, dříve než mne ostatní mužstvo zpozorovalo. Loď plula nad mojí hlavou dále.
Maje vzduchu potřebí, vynořil jsem se na několik okamžiků na to opět na povrch a plul jsem dále směrem k západu, Vítr utišil se, když noc nastala. A s větrem stišily se i vlny. Byl jsem nesen nyní již jen dlouhými, málo se čeřícími vlnami, kteréž mne v širé moře unášely.
Takto — pluje chvílemi a chvílemi na vlnách odpočívaje — unášen jsem byl ještě as hodinu. Měl jsem na mysli jen cíl, jehož jsem chtěl dosíci, nikoli cestu, již jsem měl proplouti. Padesát mil byl bych musil takovýmto způsobem uraziti, abych byl doplul ku protějším břehům moře Jaderského! Chtěl jsem vzdálenost tu proplouti a byl bych ji proplul! Ach, Petře, člověk musí věci takové přestáti, aby věděl, čeho jest v pravdě schopen, co dovede lidský stroj, spojí-li se síla morální se silou fysickou!
Plul jsem tedy vytrvale ještě as hodinu. Tato část moře Jaderského byla úplně pusta. Ptáci sami opustili ji už, aby vyhledali hnízda svá na skaliskách pobřežních a jen bouřliváci poletovali ještě nad mojí hlavou, mizejíce však se skřekem pronikavým jako šíp opět v temnotách.
Ač nechtěl jsem se dáti únavou schvátiti, oslábly konečně přece paže moje a nohy mé se již jen s těží pohybovaly. Prsty mé nelnuly již jeden ke druhému a jen s namáhavým úsilím podařilo se mi ještě ruce svírati. Hlava má byla tak těžkou, jako bych byl nesl na ramenou olověnou kouli, i nebylo mi možno již udržeti ji nad vodou. Zmocnila se mne jakási mdloba. Divné myšlenky, jichž chod nedovedl jsem již určovati, vířily mojí hlavou. Slyšel i viděl jsem jen velice nejasně, tak že nebyl bych rozeznal hlomoz, kdyby se byl na blízku mne ozval, aniž bych byl poznal původ světla, kdyby toto snad náhodou v temnotách právě přede mnou bylo zazářilo. A tento případ se udál.
Bylo as o půl noci, když směrem k východu ozval se temný vzdálený hlomoz, jehož původ a povahu ve stavu zmíněném nemohl jsem rozeznati. Paprsek světla pronikl k očím mým, jichž víčka se proti vůli mé zavřela. Chtěl jsem vztyčiti hlavu, avšak podařilo se mi to teprve, když jsem se do polovice ponořil. Po té hleděl jsem v před.
Vypravuji všechny tyto podrobnosti, Petře, poněvadž z nich i mne lépe poznáváš.“
„Znám vás, pane doktore, velmi dobře!“ odvětil Petr Bathory.
„Což myslíte, že matka má mi nesdělila, co věděla o hraběti Matyaši Sandorfu?“
„Připouštím ,Petře, že věděla mnohé o hraběti Sandorfovi, nikoli však o doktoru Antekirttovi. A toho máš poznati. Slyš jej tedy, slyš mne!“
A doktor pokračoval:
„Hlomoz, který jsem slyšel, byl působen lodí, jež přicházela od východu a plula ku pobřeží italskému. Dle polohy zavěšené svítilny seznal jsem, že jest to parník, a pozoroval jsem též, že pluje přímo ke mně.
Nastával okamžik rozhodný. Vše nasvědčovalo tomu, že jest to parník rakouský, poněvadž přicházel od břehů terstských. Žádati útulku na palubě jeho bylo tolik, co vydati se do rukou četníků rovinjských. Byl jsem proto odhodlán neučiniti to, přes to však chtěl jsem dle možnosti použiti prostředku záchrany, jenž se mi tak nenadále naskytoval.
Parník ten byl rychlolodí. Rozměry jeho, čím více se ke mně blížil, stále rostly, a viděl jsem již, jak přída jeho moře rozčeřuje. Ve dvou minutách musel proplouti místem, kde jsem nehybně na vlnách spočíval.
Nepochyboval jsem nyní již, že to byl parník rakouský. Bylo však možno, že pluje do Brindisi nebo do Otranta neb aspoň, že před další plavbou svojí tam se zastaví. Kdyby tato domněnka moje byla pravdivou, byl by parník musil doplouti do těchto přístavů asi ve čtyřiadvaceti hodinách.
Rozhodl jsem se vyčkávati. Jsa jist, že v temnotě nebudu spozorován, hleděl jsem zachovati směr, ve kterém pohybovala se tato nesmírná massa, jež plula však jen rychlostí mírnou a kteráž se ani nekolísala uprostřed vlnícího se moře.
Konečně ocitl se parník podle mne. Jeho přední část vztyčovala se do výšky as dvaceti stop nad mořem. Ocitl jsem se mezi pěnou, parníkem působenou, avšak nebyl jsem vlnami od něho odpuzen. Když měla mne minouti i zadní část lodi, chytil jsem se u kormidla, nedbaje nebezpečí, že budu šroubem zachycen, a pevně jsem se držel.
Parník měl na štěstí veliký náklad, takže šroub jeho, hluboko jsa ponořen, nerozčeřoval hladiny vodní, jinak nebyl bych mohl víru odolati a zachytiti se, jak jsem nyní učinil. Jako u všech lodí podobných visely od zadní části lodi dva řetězy, kteréž upevněny byly na kormidlu.
„Uchopil jsem jeden z těchto řetězů a vyšinul jsem se až k jich zakotvení, těsně nad hladinou vodní. Tam držel jsem se, a zaujal jsem polohu nejpříznivější, pokud bylo možno … Vyvázl jsem tedy konečně z největšího nebezpečí!
Tři hodiny na to počalo svítati. Připomněl jsem si, že ještě dvacet hodin budu muset vytrvati v této poloze, pluje-li parník totiž do Brindisi nebo do Otrantu. Hladem a žízní trpěl jsem nejvíce.
Důležito bylo, že jsem nemohl býti spozorován z paluby, ba ani ze záchranné lodice, jež na zadní části lodi mezi dvěma železnými nosiči visela. Z lodí kolem plujících mohl jsem býti ovšem spatřen a mužstvem jejich kapitánu našeho parníku oznámen, avšak v den ten plulo jen málo lodí kolem a to ještě ve vzdálenosti tak veliké, že z paluby jich nemohl býti spozorován člověk, jenž visel mezi řetězy kormidla.
Žhavé paprsky sluneční osušily záhy můj oděv, kterýž jsem byl svlékl. Tři sta zlatých, jež Ondřej Ferrato na cestu mi daroval viselo ještě v opasku na mém těle. Měly mi pomoci pro první dobu, až bych na břeh italský vystoupil.
Tam nemusil jsem se ničeho obávati. V zemi cizí nehrozilo mi nebezpečí se strany agentů rakouských, nebo mezi státy nebylo smlouvy o vydávání politických provinilců. Chtěl jsem však nejen život svůj zachrániti, nýbrž jednati i tak, aby se všeobecně soudilo, že jsem mrtev. Nikdo neměl se dověděti, že poslední uprchlík z věže pazinské vystoupil na půdu italskou.
To, co jsem si přál, stalo se. Den minul bez všelikých příhod. Nastala opět noc. O deváté hodině večer objevovalo se v pravidelných přestávkách na jihozápadě světlo. Byl to maják v Brindisi. Dvě hodiny na to ocitl se parník před vchodem do přístavu.
Avšak dříve ještě než lodivůdce přišel na palubu, svázal jsem šaty své v uzlík a přivázal jsem si je na šiji. Pak spustil jsem se ve vzdálenosti as dvou mil od země s řetězu kormidla tiše do vody.
Několik minut na to ztratil jsem s očí parník, jehož píšťala pronikavé zvuky vydávala.
As za půl hodiny připlul jsem — moře bylo klidné — ke břehu, o nějž vlny příbojem se neodrážely. Uchýlil jsem se mezi skaliska, oblekl jsem se a usnul: únava přemohla hlad.
Když jsem se probudil, byl již den. Vešel jsem do města a vyhledal si jeden z nejmenších hostinců, zde pak vyčkával jsem rozvoj událostí dříve nežli jsem se rozhodl, co dále činiti.
Dva dny na to zvěděl jsem z novin, že drama spiknutí terstského jest dokonáno. Četl jsem též, že pátráno po těle hraběte Matyáše Sandorfa, avšak bez výsledku. Byl jsem považován za mrtvého — mrtvého právě tak, jako kdybych byl býval zastřelen s oběma druhy svými na nádvoří věže pazinské!
Avšak nebyl jsem mrtev, a zrádcové zvědí, že dosud žiji!“
Petr Bathory dychtivě naslouchal slovům doktorovým. Byl pohnut tak, jako kdyby slova ona byla vycházela z hrobu. Ano, byl to doktor Antekirtt, jenž tak mluvil! Vůči Petru opustila doktora Antekirtta obyčejná chladnost jeho, i otevřel mu celou duši svoji, ukázal se mu takým, jakým vskutku byl — což po tolik let skrýval! Neřekl však dosud ničeho o tom, co Petr tak toužebně přál si zvěděti, totiž o svých záměrech, při nichž mladý muž měl mu přispěti.
Co dosud doktor vyprávěl o smělé své plavbě přes moře Jaderské, bylo pravdivo do nejmenších podrobností; způsobem takto vylíčeným přibyl zdráv a zachráněn do Brindisi — od doby té však měl hrabě Sandorf pro všechny býti mrtvým.
Doktor, když byl zvěděl o popravě svých přátel, přál si opustiti Brindisi neprodleně. Město toto jest jen přístavem průvozním. Kdož odejeti chce do Indie, vstupuje tu na lodi, kdož pluje odtamtud do Itálie a Evropy, vystupuje zde. Město bývá obyčejně pusto; živo jest zde jen as dva dny v týdnu, kdy velké lodi zde zakotvují, a zvláště když se tu staví parníky známé anglické společnosti paroplavební „Peninsular and Oriental Company“. Leč v takých dnech mohlo by se státi, že by uprchlík z věže pazinské byl poznán, a ač se pro svůj život ničeho neobával, záleželo mu na tom, aby nebyl poznán a aby byl za mrtvého považován.
Dva dny po příjezdu svém do Brindisi doktor procházeje se pod terasou, již ovládá sloup Kleopatřin, uvažoval veškeré tyto okolnosti a přemítal, jakým způsobem měl by z Brindisi odjeti. Pro příští život svůj byl již pojal pevný záměr. Hodlal odebrati se do zemí východních a tam vědomostmi získati si veliké jmění, jež by mu i dostatečnou moc k vykonání úmyslů jeho propůjčovalo. Nechtěl však odejeti po některém z hlavních parníků, kteréž sprostředkují spojení s pobřežím maloasijským a na nichž byl by se setkal s cestujícími všech národností. Přál si odplouti do Malé Asie po některé z méně nápadných lodí, kterých však v Brindisi by nalézti nemohl. Odejel proto ještě téhož večera drahou do Otranta.
Za půl druhé hodiny dojel vlak do města toho, ležícího téměř na konci poloostrova italského na průlivu, jenž tvoří vchod k moři jaderskému. Tam smluvil se doktor o cenu přeplavní s majitelem jisté malé lodi, jež vezla do Smyrny albánské koně, kteříž nemohli v Otrantu kupců nalézti.
Druhého dne vyjela loď z přístavu a doktor viděl mizeti na obzoru maják na Puntě de Luca, posledním to výběžku poloostrova. Po plavbě několikadenní, při níž neudála se žádná příhoda, minula
Doktor Antekirtt vypravoval Petru o této své cestě a dále i o tom, jak z novin zvěděl o úmrtí své dcerušky.
„Konečně byl jsem na půdě maloasijské,“ děl pak dále, „kde měl jsem dlouho žiti, jsa tam úplně neznámý. Svých vědomostí lékařských i chemických a vůbec své znalosti věd přírodních, kteréž pěstoval jsem velice horlivě již na universitě, kde tvůj otec jako proslulý učenec vyučoval, musil jsem využitkovati nyní, abych se vyživil. Byl jsem tak šťasten, že dobře se mi dařilo, ano záměry mé uskutečňovaly se dříve, nežli jsem myslil. Z počátku žil jsem ve Smyrně as sedm neb osm let a byl jsem tu považován za výborného lékaře. Podařilo se mi vyléčiti neočekávaně několik osob na smrt nemocných a zvěsti o tom uvedly mne ve styk s nejbohatšími muži i v jiných krajinách, kde lékařství jest dosud v nepatrných zárodcích.
Odhodlal jsem se, opustiti Smyrnu. A jako činili professoři v dobách dávných, vykonával jsem lékařskou praxi a zároveň jsem i vyučoval lékařství. Při tom procházel jsem různými krajinami, prodlévaje zde několik neděl, onde celé měsíce. Byl jsem o radu tázán i volán do Karahisaru[red 1], Benderu[red 2], Adamy,[red 3]. Halebu[red 4], Tripolisu i Damašku; pověst má mne předcházela, šířila se stále a získala mi značné jmění, které se slávou mojí stále se množilo.
To však mi nestačilo. Chtěl jsem míti jmění obrovské, jakým mohou chlubiti se rájové indičtí, jichž bohatství vyrovná se jich vědění.
Vhodná příležitost se mi naskytla.
V Homsu, v severní Sýrii, žil muž, jenž zmíral plíživou chorobou. Až do příchodu mého nemohl žádný lékař povahu její seznati, nebylo tudíž též možno, vhodnými prostředky chorobného vyléčiti.
Muž ten, jménem Faz-Rat, zaujímal dříve vysoký úřad v císařství tureckém. Byl teprve pětačtyřicet let stár a litoval tím více, že musí zemříti, poněvadž nesmírné jmění dovolovalo mu užívati všech rozkoší života.
Faz-Rat zvěděl konečně o mně, neboť pověst moje byla tehdy již daleko rozšířena. Dal mne požádati, abych přišel do Homsu, a já jsem pozvání jeho vyhověl.
‚Doktore,‘ pravil, ‚polovice jmění mého náležeti bude tobě, jestliže mne zachráníš.‘
‚Ponech si polovici jmění svého!‘ odvětil jsem jemu. ‚Chci ti věnovati všechnu péči svoji a vyléčiti tebe, dá-li Bůh!‘
Pozoroval jsem a zkoumal bedlivě chorobu tohoto muže, o jehož zachránění lékaři přestali již pochybovati. Dávali mu nejvýše naději, že bude žiti ještě několik měsíců. Mně však podařilo se zjistiti šťastně pravý způsob léčení. Po pět neděl zůstal jsem u Faz-Rata, abych pozoroval účinky léčení. Uzdravil se úplně. Když chtěl mi uděliti odměnu slíbenou, přijal jsem toliko honorář, jenž mi dle úsudku mého náležel. Na to jsem Homs opustil.
Tři léta později následkem nehody na honbě Faz-Rat zemřel. Nemaje potomků ni příbuzných, učinil mne dědicem celého nesmírného jmění a všech svých statků, jichž cena páčila se as na padesát milionů zlatých.
Bylo tomu tehdy třináct let, co uprchlík z věže pazinské byl vystoupil na půdu maloasijskou. Jméno doktora Antekirtta, kteréž nabývalo tam významu báječného, známo bylo již i v celé Evropě. Dosáhl jsem tedy toho, co jsem předem chtěl, i zbývalo dosíci ještě, co vytkl jsem si za úkol životní.
Odhodlal jsem se vrátit se do Evropy neb aspoň v některý kout moře Středozemního. Navštívil jsem pobřeží africké a tam zakoupil jsem, zaplativ jej draze, důležitý, bohatý a úrodný ostrov, jenž by skýtati mohl výživu malé osadě — ostrov Antekirttu.
Zde, Petře, jsem vládcem a pánem neobmezeným, králem bez tisíců poddaných, avšak vůdcem lidí, kteří jsou mi oddáni duší tělem. Zde počal jsem zřizovati pevnosti obranné, jež, až budou hotovy, budou téměř nedobytný, a pořídil jsem si prostředky dopravní, kteréž udržují spojení s různými místy pobřeží moře Středozemního. Loďstvo, jehož rychlost jest neobyčejná, propůjčuje mi veliké moci v tomto moři.“
„Kde leží ostrov Antekirtta?“ tázal se Petr Bathory.
„Na pobřeží Velké Syrty, jejíž pověst není chvalná již od dob nejstarších, na konci moře toho, kteréž větry severní činí tak nebezpečným i lodím moderním, v pozadí zálivu siderského, jenž vniká do pevniny africké mezi územím tripolským a cyrenským.“
Tam vskutku — na severu skupiny ostrovů syrických — leží ostrov Antekirtta. Před několika lety byl doktor procestoval pobřeží cyrenské, navštívil Suzu, starý to přístav cyrenský a území Barku i všechna města, kteráž nahradila dřívější místa: Ptolemais, Bérenici a Adrianopoli, slovem starou Pentapoli, kdysi řeckou, macedonskou, římskou, perskou, saracenskou atd., nyní arabskou a od pašalíku tripolského odvislou. Náhodou navštívil na cestě své — neboť dostavil se všude, kam byl volán — i četná souostroví, roztroušená podél pobřeží lybického, až konečně přibyl i ke skupině ostrovů syrtských.
Tam, v zálivu siderském, třicet mil na jihozápadu od vilajetu Ben-Ghazi, nejbližšího to pobřeží, upoutal pozornost jeho nejvíce ostrov Antekirtta. Nazývá se tak, poněvadž leží právě před skupinou ostrovů syrstkých čili kyrtských („ante“ značí „před“ ). Doktor od návštěvy oné stále myslil na to, státi se majitelem ostrova onoho, ano dal sobě sám již předem název Antekirtt, kteréžto jméno záhy nabylo dobrého zvuku po celém pobřeží středomořském.
Mnohé příčiny vážné přiměly doktora hlavně k získání Antekirtty. Předem byl ostrov ten dosti rozsáhlým — maje osmnáct mil v obvodu — aby mohl poskytnouti dosti místa osobám, kteréž doktor hodlal zde shromážditi; dále byl i dosti vyvýšeným a kuželovitý vrch, jenž se na ostrově vztyčuje až do výše osmi set stop, umožňuje přehlédnouti okolní moře až ku pobřeží cyrenskému. Mimo to skýtal ostrov tento, jsa svlažován několika potoky, nejrůznější plodiny v míře bohaté, takže mohl živiti několik tisíc obyvatelů. Konečně ležel v zákoutí moře, bouřemi svými strašného, kteréž v dobách předhistorických bylo osudné Argonautům a o němž zmiňují se Apollonius z Rhodu, Horac, Vergil, Propercius, Seneca, Valerius Flaccus, dále i Sallust, Strabon, Mella, Plinius a j., tudíž básníci i učenci, připomínajíce nebezpečí, jež cestovatelům na něm hrozí.
To ovšem bylo místo, kteréž hodilo se doktoru Antekirttovi.
Koupil tudíž ostrov ten za veliký ovšem obnos peněžitý, a sice bez závazků poddanství nebo jakýchkoli jiných. Odstup tento schválen byl sultánem a učinil z majitele Antekirtty i neobmezeného vládce jejího.
Od tří let již doktor na ostrově tomto sídlil.
As tři sta rodin evropských i arabských, povolaných doktorem, jenž zaručil jim šťastný život, tvořily tu malou osadu, čítající skorem dva tisíce duší.
Nebyli to otroci, ba ani poddaní doktorovi, nýbrž věrní soudruzi, oddaní zcela svému náčelníku a lpící s celou duší na tomto kousku země, jenž stal se novou jich vlastí.
Pozvolna zavedena byla zde i pravidelná správa a zřízeny čety ozbrojené za účelem obrany ostrova. Zřízen také soud z předních mužů osady, jenž však neměl dosud příležitosti vykonávati svůj úkol. Na to podle plánů zaslaných doktorem Antekirttem předním strojírnám a loděnicím anglickým, francouzským i americkým, pořízeno podivuhodné loďstvo, sestávající z parníků, yachet, a lodí elektřinou pohybovaných, kteréž měly vykonávati rychlé plavby po moři Středozemním a udržovati spojení ostrova s pevninou.
Zároveň počalo se i s opevňováním ostrova Antekirtty; opevnění nebyla však dosud hotova, ač doktor naléhal na urychlení prací, a sice z důvodů závažných.
Měla snad Antekirtta nepřítele? Hrozilo jí nebezpečí z břehů zálivu siderského? Ano!
Jistá sekta četná, či lépe společnost loupežníků námořních, nehleděla bez závisti a zášti, jak cizinec zřizuje v sousedství území lybického bohatou osadu.
Sekta tato slula „Bratrství Sidi-Mohameda Ben Ali-Es-Senusia.“ V roku onom (r. 110 dle letopočtu mohamedánského) vystupovala nejhrozivěji a čítala již na tři milliony přívrženců. Členové této zvláštní společnosti mohamedánské rozptýleni byli v Egyptě, po celém císařství tureckém, v Evropě i v Asii, dále i v Alžíru a v osadách saharských, v největším počtu však v Tripolisu a v území cyrenském.
Sekta tálo hrozila stálým nebezpečím evropským osadám v severní Africe, ano i podivuhodnému Alžíru, jenž snad stane se nejbohatší zemí světa, a zvláště i ostrovu Antekirttě. Byl to tedy jen skutek opatrnosti, snažil-li se doktor opevniti jej a hájiti jej po případě všemi moderními prostředky válečnými.
To vše dověděl se Petr Bathory v rozmluvě s doktorem Antekirttem, v níž ještě mnohem více uslyšel.
Dlel tedy nyní na tomto ostrovu Antekirttě, ležícím v málo známém koutu moře syderského, několik set mil od Dubrovníku, kdež Petr zanechal dvě bytosti, matku svoji a Savu Toronthalovu, na něž vzpomínka neměla nikdy z duše jeho vymizeti.
Potom doktor Antekirtt několika slovy doplnil vypravování své o druhé této polovici života svého. Mezitím co dával vykonávati vše potřebné k zabezpečení ostrova a co zužitkoval bohatství jeho, aby osada hmotné i mravní potřeby své plnou měrou ukájeti mohla, nespouštěl i se zřetele, co stalo se s bývalými jeho přáteli, jichž stopy nikdy neztratil, totiž s paní Bathoryovou, synem její a sluhou Borikem, kteří opustili Terst, aby se v Dubrovníku usadili.
Petr zvěděl též, za jakých okolností, jež zvědavost obecenstva tak velice vzbudily, přibyla yachta „Savarena“ do Gruže, slyšel dále i proč doktor navštívil matku jeho, a jak peníze, jež jí byly nabídnuty, odmítla, o čemž syn její za jiných okolností nikdy by nebyl zvěděl. Konečně vyprávěl doktor Antekirtt též, jakým způsobem podařilo se mu odnésti Petra z hrobu, v němž spal jen, byv ukolébán v spánek magnetický.
„Ty, synu můj, pozbyv rozvahy,“ pravil doktor ke konci, „nelekal jsi se ani sebevraždy!“
„Sebevraždy!“ zvolal Petr udiveně. „Jak mohl jste věřiti, že jsem sám sebe probodl!“
„V záchvatu zoufalství, Petře!“
„Zoufal jsem! Ano! Myslil jsem, že jsem opuštěn i vámi, přítelem mého otce, opuštěn po slibech, kteréž jste mi učinil a kterých jsem od vás nežádal. Ano, zoufal jsem a nemám dosud naděje… Avšak zoufalci nekáže Bůh, aby zemřel … nýbrž aby žil … aby se pomstil!“
„Nikoli — aby potrestal!“ odvětil doktor Antekirtt. „Leč kdo tebe, Petře, tedy bodl?“
„Člověk, kterého nenávidím,“ odpověděl Petr, „a s nímž jsem se setkal onoho večera náhodou na místě opuštěném u hradeb dubrovnických! Snad domníval se, že hodlám se na něj vrhnouti a jej udeřili, vyzvati … Předešel mne a bodl mne dýkou! Muž ten jest Sarkany, jest to …“
Petr nemohl skončiti. Při vzpomínce na bídníka, v němž viděl nyní manžela Savina, zachvácena byla duše jeho bolestným rozechvěním, a zrak jeho se přivřel, i zdálo se, že život jej opouští tak, jako by rána jeho snad znovu se byla otevřela.
Okamžik na to doktor Antekirtt probudil jej opět ku vědomí a pohlížeje na něj šeptal:
„Sarkany! … Sarkany! …“
Po bolestných dojmech, jakéž Petr přestál, soudil doktor, že zapotřebí mu bude chvíli klidu, leč mladý muž nepřál si odpočinku, řka:
„Nikoli! Vyprávěl jste mi jen počátek, totiž život doktora Antekirtta od té doby, kdy hrabě Matyáš Sandorf vrhl se do moře Jaderského …“
„Ano, Petře!“
„Nuže, jest ještě na vás, byste mi sdělil, co o hraběti Matyáši Sandorfu dosud mi známo není!“
„Máš dosti síly, abys mne vyslechl?“
„Mluvte!“
„Budiž tedy!“ pravil doktor Antekirtt. „Jest lépe odhaliti konečně tobě tajemství, jež máš právo znáti, a neskrývati tobě, co hrozného chová minulost. Jest lépe učiniti tak ihned a nevraceti se potom již k tomu! Petre, ty domníval jsi se, že jsem chtěl opustiti tebe, poněvadž jsem náhle z Gruže odplul! … Nuže, slyš mne a suď potom! … Víš, že pokusili jsme se, já i druhové moji, několik hodin před ustanovenou popravou uprchnouti v noci z věže pazinské. Avšak Ladislav Zathmar byl strážci přistižen v okamžiku, když chtěl se z okna za námi spustiti. Otec tvůj Štěpán i já, spadnuvše do rozvodněných vln, byli jsme jimi pod zemí unášeni.
„Když jsme přestáli podivuhodně veškerá nebezpečí této podzemní plavby a když jsme vystoupili na břeh, spatřil nás jistý bídník, jenž neváhal hlavy naše prodati za cenu, která na přistižení uprchlíků byla vysazena. Byli jsme vypátráni v domku rybáře rovinjského, právě když tento chystal se dopraviti nás lodí svojí na druhý břeh moře jaderského. Tvůj otec byl chycen a odvežen zpět do Pazina. Mně, šťastnějšímu, podařilo se uprchnouti. To vše jest ti známo, leč slyš nyní i to, o čem nevíš.
„Před zradou Španěla Karpeny, jehož čin měl pro rybáře Ondřeje Ferrata v zápětí ztrátu svobody a několik měsíců na to i ztrátu života — již před zradou tou stali jsme se obětí jiných dvou zrádců, kteříž úřadům za odměnu čekanou odhalili tajemství spiknutí terstského!“
„Jména jich!…“ zvolal Petr Bathory rozčileně.
„Jest lépe, abys zvěděl dříve, jak přišli jsme na stopu jich zrady!“ odvětil doktor Antekirtt.
I vyprávěl na to stručně, co se událo v kobce žalářní ve věži pazinské: jak zjev akustický přivedl vězně na stopu zrádců a jak odhalil jim i jich jména.
„Jak slují ti zrádcové?“ zvolal znovu Petr Bathory pobouřen. „Vy přece jména jich mi nezatajíte?“
„Sdělím ti je!“
„Kteří jsou to?“
„Jeden ze zrádců vloudil se jako účetní, vlastně však jako vyzvědač do domu hraběte Ladislava Zathmara. Jest to muž, jenž tebe v Dubrovníku přepadl a dýkou bodl. Jest to Sarkany!“
„Sarkany!“ zvolal Petr, a hněvivě se vzchopiv, přikročil k doktorovi. „Sarkany! … Ten bídník! … A vy jste to věděl! … Vy, soudruh Štěpána Bathorya, jehož synu jste slíbil ochranu svoji, vy, jemuž jsem svěřil tajemství své lásky a kterýž jste mi odvahy dodával, vy nechal jste klidně bídníka toho vstoupiti do domu Toronthalova, ač jediným slovem mohl jste mu přístup tam zameziti! … Mlčením svým sám schválil jste zločin … ano, zločin! … jímž ubohá Sava byla vydána bídnému tomu zrádci!“
„Ano, Petře, učinil jsem tak!“
„A proč?“
„Protože nemohla se státi tvojí ženou!“
„Ona! … Ona! …“
„Protože byl by to býval čin ještě hnusnější, kdyby Petr Bathory byl za choť pojal Savu Toronthalovu.“
„Proč? … Proč?“ opakoval Petr, jehož srdce svíralo se nyní neobyčejnou úzkostí.
„Poněvadž Sarkany měl spoluvinníka! Ano, spoluvinníka při svých rejdech, jimiž otec tvůj vydán byl na smrt! … A spoluvinník ten … jest nutno, abys to konečně zvěděl … jest bývalý bankéř terstský, Silas Toronthal!“
Petr slyšel … a pochopil rázem vše!
Nemohl odpověděti. Rty jeho sevřely se křečí. Byl by klesl, kdyby překvapením a zděšením nebylo tělo jeho ztuhlo tak, jako by bylo zkamenělo. Zrak jeho zornicí rozšířenou zdál se hleděti ve tmy neproniknutelné …
Tento stav trval jen několik vteřin, avšak doktor tázal se již v okamžiku tom, zdaž pacient jeho nepodlehne nebezpečné operaci, kteréž ho byl podrobil.
Avšak Petr Bahory měl povahu otužilou a mužnou. Ovládl city, jimiž duše jeho byla pobouřena. Několik slz skanulo s očí jeho! … Na to sklesl zpět na sedadlo.
Doktor chopil se ruky jeho.
„Petře,“ pravil mu hlasem něžným a vážným zároveň, „jsme oba mrtvi pro všechny, pro celý svět! Nyní jsem sám, nemám přátel ani dítěte! … Chceš býti mým synem?“
„Ano … otče!“ odvětil Petr Bathory mocně pohnut.
A cit lásky synovské ozval se v duši Petrově, jenž vzpřímiv se, klesl beze slova v náruč doktorovu.