Nový hrabě Monte Kristo/Maďarský hrabě
| Nový hrabě Monte Kristo Jules Verne | ||
| Poštovní holub | Maďarský hrabě | Dům Toronthalův |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Maďarský hrabě |
| Autor: | Jules Verne |
| Původní titulek: | Le comte Mathias Sandorf |
| Zdroj: | Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 24-34 Moravská zemská knihovna v Brně |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Josef Pachmayer |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
 |
|
Maďaři přišli koncem desátého století (dle křesťanského letopočtu) do země, již nyní obývají. Tvoří as třetinu všeho obyvatelstva Uher, čítajíť přes 5 milionů duší. Aťsi jsou původu španělského, egyptského či tatarského, aťsi jsou potomky Attilových Hunů[red 1] neb severních Finů — o tom se mínění ještě velice rozchází — nám ovšem na tom málo záleží. Dlužno však poznamenati, že nejsou ani Slovany ani Němci, a dle všeho ani se jimi nestanou.
Maďaři dovedli si náboženství své dosti dlouho zachovati, avšak od jedenáctého století jsou horlivými katolíky. Mluví i nyní starým svým jazykem, lahodnou řečí maďarskou, jež každý předmět odívá kouzlem poesie. Řeč tato není tak bohata jako jazyky jiné, ale jest určitější, ráznější a zatlačila od 14. do 16. století latinu v zákonech a nařízeních, stávajíc se jazykem národním.
Dne 21. ledna 1699 byly Uhry a Sedmihrady mírem Karlovickým[red 2] opět připojeny k Rakousku, za dvacet let po té prohlášeno slavně pragmatickou sankcí[red 3], že státy rakouské mají býti nedílné. Pro případ, že by panovník neměl syna, měla přejíti koruna na dceru jeho dle zákonů prvorozenství. Dle těchto ustanovení vstoupila Marie Terezie roku 1749 na trůn otce svého Karla VI., posledního mužského potomka domu Rakouského. Maďaři musili se podrobiti moci; ale o sto padesát let později našli se ještě lidé všech stavů a tříd, již neuznávali ani pragmatické sankce ani podmínek Karlovického míru.
V době, kdy vypravování naše počíná (v letech šedesátých), žil jistý Maďar šlechtického rodu, jenž nenáviděl vše německé a jenž přál si zemi své zjednati dřívější samosprávu. V mládí svém poznal Košuta[red 4], a ač původ a vychování mu bránily, aby s ním v důležitých otázkách politických souhlasil, obdivoval se přece nadšenému srdci tohoto maďarského vlastence.
Hrabě Matyáš Sandorf obýval starý zámek feudálního původu v okresu Fogarašském v župě Sedmihradské[red 5]. Zámek ten, vystavěný na jednom ze severních výběžků Karpat, jež Sedmihrady od Rumunska dělí, vztyčoval se na pohoří mnohokráte rozeklaném v kraji divoce krásném, jsa jakoby stvořen za útulek spiklencům, v němž se mohou držeti do poslední hodiny.
Sousední doly, bohaté rudou železnou i měděnou, bedlivě byly vykořisťovány a tvořily pro majitele zámku Artenaku bohatý zdroj příjmů. Panství toto zaujímalo část okresu Fogarašského, jehož veškeré obyvatelstvo čítá 72.000 duší. Obyvatelé tito, sedláci i měšťané, netajili se tím, že jsou hraběti oddáni celou duší, a že za dobrodiní, jež zemi prokázal, jsou mu nesmírně vděčni. Proto byl zámek ten předmětem zvláštní pozornosti a dozoru uherské (bývalé) kanceláře ve Vídni, jež úplně neodvisle od ostatních ministerstev říšských byla zřízena. Ve vysokých kruzích známy byly náhledy pána na Artenaku a byly příčinou, ne-li již osoba jeho sama, značného znepokojení a četných obav.
Matyáš Sandorf, tak slul majetník Artenaku, byl tehdy stár 35 let. Postava jeho, poněkud více než prostředně vysoká, jevila značnou sílu svalů. Na širokých plecích spočívala ušlechtilá, hrdě nesená hlava. Kvetoucí, poněkud hranatý obličej jeho jevil maďarský ráz v plné ryzosti. Živost jeho pohybův, úsečnost jeho řeči, pevný a odměřený pohled, slabé, trhavé pohyby koutku úst, stálý téměř úsměv na rtech, neklamná to známka dobroty, malá zdrželivost v hovoru a posuncích — vše to jevilo povahu svobodně cítící a velikomyslnou. Mezi povahou francouzskou a maďarskou je prý veliká podobnost — hrabě Sandorf byl toho aspoň živým dokladem.
Vynikající známkou povahy hraběte Sandorfa bylo, že nikdy ještě neodpustil a odpustiti nemohl urážky, jichž osten proti jeho přátelům byl namířen, kdežto o sebe sama příliš se nestaral a často i křivdu na sobě spáchanou klidně snésti dovedl. Měl v nejvyšší míře vyvinutý smysl pro spravedlnost a nenáviděl každou věrolomnost. V tom dlužno bylo hledati příčinu osobní jeho nesmířlivosti. Ne náleželť k těm, kteří jedině Bohu přenechávají starost, aby špatné činy trestal.
Dlužno připomenouti, že Matyáš Sandorf byl vychován velice přísně a vážně. Místo aby zahálel, což mu jeho jmění dovolovalo, zabýval se se zálibou studiem věd lékařských a fysiky. Byl by býval lékařem velice schopným, kdyby se vědou tou byl musil živiti, a kdyby mu byla bývala dána příležitost někoho léčiti. Spokojil se však nyní tím, že jej učenci považovali za zkušeného chemika. Pešťská universita, akademie věd v Prešpurku[red 6], královská hornická akademie v Šťávnici[red 7] a normální škola v Temešváru čítaly jej k nejnadanějším svým žákům. Tento život, vyplněný studiem, zdokonalil a posílil přirozené jeho schopnosti. Učinil z něho muže v nejširším smyslu slova. Za takového považován byl všemi, kdož jej znali, a zvláště i profesory různých škol a universit království, kteříž zůstali jeho přáteli.
Začasté vládl na zámku artenackém čilý ruch a veselí. Na nevlídném tomto horském hřbetu scházeli se častěji sedmihradští lovci. Pořádány zde veliké a nebezpečné hony, při nichž ukájel hrabě Sandorf aspoň částečně svou bojechtivost, již nemohl ukojiti na poli politickém. Stranil se totiž života politického, sledoval však přece pilně rozvoj událostí. Zdálo se ovšem, že se věnuje dílem jenom svým studiím, dílem různým zábavám šlechtickým, kteréž mu veliké jeho jmění dovolovalo.
V době té žila ještě hraběnka Réna Sandorfova. Byla duší všech společnosti na zámku Artenaku. Patnáct měsíců před počátkem vypravování našeho zachvátila ji smrt v plném mládí a plné kráse. Hraběti zůstala jen malá dceruška, jež nyní měla dvě léta.
Hrabě Sandorf byl krutě stižen touto ranou, a zdálo se, že nelze ho již utěšiti. Zámek spustl, bujný dřívější život v něm utichl. Ode dne toho žil hrabě v zámku pod dojmem hluboké bolesti jako v klášteře. Všechna mysl jeho soustřeďovala se v této dceři, jež svěřena byla péči Růženy Landekové, choti hraběcího intendanta. Výborná a ještě mladá tato paní oddala se duší tělem Sandorfově dědičce a jevila o ni starostlivost v pravdě mateřskou.
V prvých měsících svého vdovství neopouštěl hrabě Sandorf zámku Artenaku. Žil vzpomínkám na minulost. Později myšlenka na vlast, zaujímající v době té podřízené postavení v Evropě, nabyla u něho převahy nad všemi city ostatními.
Francouzsko-italská válka roku 1859[red 8] zasadila právě moci rakouské velikou ránu.
A za touto následovala po sedmi letech rána ještě hroznější: porážka u Králové Hradce[red 9]. Nebylo to již Rakousko, ztrativši svoje italské provincie, nýbrž Rakousko přemožené na dvou stranách, podřízené Německu, a k tomuto Rakousku se viděly Uhry připoutány. Maďaři cítili se tím velice raněni ve své ctižádostivosti — o citu tom se neuvažuje, nepřemýšlí, neboť vězí v krvi. V jejich očích nemohla vítězství u Custozzy[red 10] a Visu[red 11] nahraditi porážku u Sadové.
Hrabě Sandorf zkoumal následujícího roku bedlivě situaci politickou a shledal, že hnutí, směřující k rozdvojení říše, mělo by v té době naději na zdar.
Doba činů tedy nastávala.
Dne 3. května roku 1867 opustil hrabě Sandorf zámek Artenak a ponechav dcerušku svoji mateřské péči Landekové, odebral se do Pešti, kdež se stýkal s přáteli a stoupenci svými a kdež vykonal předběžná opatření. Po té, za několik dnů, odjel do Terstu, aby odtud události sledoval a řídil.
Zde mělo býti středisko spiknutí. Odtud měly se jeho nitky rozvětvovati, kteréž se pojily v ruce hraběte Sandorfa. V městě tom mohli náčelníci spiklenců, nejsouce zde tak přísně střeženi, jednati bezpečněji i volněji, aby svůj záměr se zdarem mohli uskutečniti. V Terstu bydlili dva z nejdůvěrnějších přátel Matyáše Sandorfa. Prodchnuti tímtéž duchem, byli odhodláni jíti za ním v podniku jeho až na konec. Hrabě Ladislav Zathmar a professor Štěpán Bathory byli Maďaři vznešeného rodu. Oba, starší as o deset let než hrabě Sandorf, neměli téměř žádného jmění. Jeden z nich měl nevelké příjmy z malého panství svého v župě liptavské, v kraji zadunajském, druhý vyučoval fysice v Terstu a žil jen z příjmů za toto vyučování.
Ladislav Zathmar obýval dům, jejž Sarkany a Zirone ve stromořadí „Acquedotto“ právě nalezli a kterýž byl poskytl hraběti Sandorfovi k volnému použití po celou dobu, po kterou by Sandorf mimo zámek artenacký dlíti musil, totiž až do konce chystaného hnutí, nechť již by toto skončilo jakkoli. Pětadvacetiletý Maďar, jménem Borik, byl celým služebnictvem domu. Muž ten byl oddán svému pánu právě tak celou duší, jako intendant Lendek svému veliteli.
Štěpán Bathory měl neméně skromné obydlí na korsu Stadionovu, tudíž skorem v téže čtvrti města jako Ladislav Zathmar; tam žil Bathory skorem jen své ženě a svému dítku Petrovi, jenž byl tehdy osm let stár.
Bathory náležel, byť i ne v přímé čáře, k onomu slavnému rodu knížat maďarských, kteří v 16. století zasedali na trůně bulharském. Od té doby rodina jich se rozštěpila a ztrácela se v četných větvích. Všem, kdož jej seznali, bylo ovšem divno, že jedním z posledních potomků slavného rodu toho jest skromný professor na prešpurské akademii. Nehledě k tomu, byl hrabě Štěpán Bathory učencem prvého řádu, jedním z těch, kdož žijí v ústraní, kterýmž však práce jejich získávají slávy. Jednoho dne přiměly jej jeho náhledy politické, jichž netajil, aby zadal za propuštěnou. Usadil se po té se svojí chotí, jež ve všech trudných dobách věrně při něm stála, v Terstu jako samostatný professor.
Tito tři přátelé po příjezdu hraběte Sandorfa, kterýž ostatně byl si okázale najal byt v paláci Modello — nyní „hotel Delormův“ zvaném — na Velkém náměstí, scházeli se tedy v obydlí Ladislava Zathmara. Policie netušila ni v nejmenším, že malý onen domek ve stromořadí jest středem spiknutí, do něhož zasvěcen byl veliký počet osob, sídlících v největších městech říše. Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory stali se bez rozmýšlení oddanými spojenci hraběte Sandorfa. Nahlédli jako on, že okolnosti velice příznivy jsou hnutí, směřujícímu k tomu, aby Uhry nabyly v Evropě opět té moci a váhy, jakéž se ctižádostivě domáhaly. Věděli, že záměr svůj zaplatí snad životem, leč to jich neodstrašovalo. V domě ve stromořadí „Acquedotto“ scházeli se tudíž, jak již řečeno, vynikající náčelníci spiknutí. Veliký počet zasvěcenců, přicházejících sem z různých krajů uherských, dostával zde své rozkazy. Poštovními holuby, kteříž měli donášeti zprávy a rozkazy, jež nemohly býti svěřeny poště a drátu telegrafickému, zřízeno bylo rychlé a bezpečné spojení mezi Terstem a předními městy uherskými i sedmihradskými. Slovem, veškerá opatření provedena byla tak opatrně a výborně, že na spiklence nepadl dosud ani stín podezření.
Ostatně vedena byla korespondence, jak známo, písmem šifrovaným (tajným), a sice dle soustavy, kteráž chována jsouc v tajemství, před nepovolanými řešiteli písma úplnou bezpečnost zaručovala.
Tři dny na to, když byla holubice, jejíž lístek Sarkany si opsal, přiletěla, a sice 21. května, seděli Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory as o osmé hodině večer v pracovně, očekávajíce návrat hraběte Sandorfa. Osobní záležitosti přiměly totiž Matyáše Sandorfa nedlouho před tím, aby se vrátil do Sedmihradska na zámek Artenak. Cesta tato prospěla mu aspoň tak dalece, že se mohl v hlavním městě provincie, Kološi[red 12], setkati s přáteli svými a s nimi se poraditi. Sděliv s oběma přáteli v Terstu obsah depeše, již si byl Sarkany opsal, měl se hrabě Sandorf ve zmíněný den opět vrátiti.
Od jeho odjezdu vyměněny jiné ještě listy mezi Terstem a Peští; taktéž několik lístků šifrovaných bylo holuby doneseno. Právě v okamžiku tomto zabýval se Ladislav Zathmar tím, aby tajné písmo převedl ve slova srozumitelná, a sice pomocí tajného zařízení tak zvané „mřížky“.
Depeše tyto sestaveny byly dle jednoduché soustavy, totiž přestavením písmen. V soustavě té ponechán jest každému písmeni abecední význam jeho, b značí tudíž opět b, o značí o atd. Avšak písmena přestavují se jedno za druhým dle prázdných neb plných polí „mřížky“ (čtverce v pole rozděleného), kteráž se klade na řádky v depeši, načež jeví se oku (prázdnými polemi mřížky) jistý počet písmen v pořadí takovém, v jakém se čísti mají, kdežto ostatní zůstávají zatím zakryta.
„Mřížek“ těchto užívá se ode dávna, nejnověji však byly velice zdokonaleny plukovníkem Fleissnerem a platí dosud za nejbezpečnější a nejjistější prostředek, jakým lze nerozřešitelné písmeno poříditi. Veškeré jiné soustavy, spočívající na záměně písmen, neposkytují úplné jistoty před vyzrazením, nechť se tu již jedná o soustavu se základem stále týmž čili s klíčem jednoduchým (při níž každé písmeno abecedy nahrazuje se jiným sice, avšak v průběhu psaní stále tímtéž písmenem aneb znaménkem) aneb o soustavu se základem stále se měnícím čili s několika klíči, při čemž při každém písmeni k jiné se hledí abecedě. Důvtipní řešitelé písma dle soustav právě uvedených sestaveného dovedou tu při řešení často divy, řídíce se buď počtem pravděpodobnosti anebo pouhým nahodilým hledáním a zkoušením. Opírají se při tom namnoze toliko o známou věc, že některá písmena v některé řeči mnohem četněji se vyskytují než jiná (e ve francouzské, německé, anglické, o ve španělské, a v ruské, e a i v italské řeči), a že tudíž známky neb písmena použitá na jejich místě v šifrovaném písmě rovněž ve větším počtu zastoupena býti musejí. Tím se stává, že někteří řešitelé dovedou konečně písmenům v šifrovaném textu dáti pravý jejich význam, až konečně krok za krokem smysl depeše rozluští. Jest zajisté jen málo depeší šifrovaných a dle těchto soustav sestavených, při nichž by důvtip řešitelů takých nevedl k cíli.
Naproti tomu se však zdá, že předem zmíněné „mřížky“ nebo slovníky šifer — v nichž totiž jistá slova obvyklá, značící celé věty označena jsou čísly — poskytují úplné záruky, že depeše jest nerozřešitelnou. Avšak obě tyto soustavy mají též jistou nevýhodu: vyžadují zachování naprostého tajemství či spíše bedlivou péči a závazek, že knihy nebo pomůcky zmíněné vždy a všude co nejopatrněji před rukama cizíma se ukryjí. A vskutku, tak jako nelze bez mřížky zmíněné neb bez slovníků depeše ty při všem důvtipu čísti, tak naopak jsou čitelny ihned pro každého, kdo by se mřížky neb slovníků těch dopátral, aneb je ukradl.
Pomocí mřížky té, čili jinak pomocí čtverce ze silného papíru, němž jednotlivá pole byla vystřižena, skládány depeše vyměňované mezi hrabětem Sandorfem a jeho stoupenci. Avšak následkem přílišné opatrnosti spiklenců nemohlo hroziti jim nebezpečí ani pro případ, že by mřížky, kterých používali se ztratily nebo byly ukradeny, neboť každá depeše, jakmile byla přečtena, byla hned zničena.
Nikde nezůstalo tudíž stopy, jež by mohla vésti ku prozrazení spiknutí, při němž magnáti uherští i přední zástupci měšťanstva a lidu dávali hlavy své do sázky.
Právě když Ladislav Zathmar poslední depeše spáliti chtěl bylo lehounce na dveře zaklepáno.
Byl to Borik, jenž přivedl hraběte Sandorfa, pěšky z nádraží přicházejícího.
Ladislav Zathmar spěchal hraběti hned vstříc.
„Vaše cesta, Matyáši?“ tázal se s úsečností a s chvatem muže, jenž o všem chce býti ihned upokojen.
„Zdařila se, Zathmare!“ odpověděl hrabě Sandorf. „Nemohl jsem býti v pochybnostech o smýšlení svých sedmihradských přátel, i můžeme spoléhati na jejich podporu.“
„Sdělil jsi jim obsah depeše, kterouž jsme před třemi dny z Pešti dostali?“ ujal se slova nyní Bathory, jenž byl se Sandorfem tak důvěrně spřátelen, že mu tykal.
„Ano, Štěpáne,„ odvětil hrabě Sandorf, „jsou o všem zpraveni a jsou též přichystáni; povstanou na prvé znamení. Ve dvou hodinách pak budeme pány Budína a Pešti, a za půl dne budou v rukou našich i hlavní župy na obou stranách Tisy a za den náleží nám i Sedmihrady a Vojenská Hranice[red 13]. Osm milionů obyvatelů uherských nabude rázem opět své samostatnosti!“
„A sněm?“ tázal se Bathory.
„Naši stoupenci jsou v něm ve většině,“ odpověděl Matyáš Sandorf. „Tito zřídí ihned novou vládu, jež se ujme řízení záležitostí veřejných. Vše půjde hladce a snadně, poněvadž župy, co se jich správy týče, nejsou od koruny odvislými, a náčelníci jejich mají v rukou svých moc policejní.“
„Avšak místodržitelská rada, v jejímž čele stojí palatin?“ tázal se Zathmar opět.
„Postaráme se v čas, aby nemohla zakročiti!“
„A též by jí nebylo možno dopisovati si s uherskou kanceláří ve Vídni a dorozuměti se s ní?“
„Ano, i o to postaráno! Veškerá opatření jsou tak vykonána, aby hlavně současností našich pohybu úspěch byl pojištěn!“
„Úspěch!“ zvolal Štěpán Bathory.
„Ano, úspěch,“ odvětil hrabě Sandorf. „Ve vojsku jsou všichni, v jejichž žilách proudí krev maďarská, nám oddáni. Kdež jest potomka starých Maďarův, jehož srdce nebylo by mocně vzrušeno při pohledu na prapor Rudolfův a Korvinův?“
Matyáš Sandorf pronesl slova tato s vřelým nadšením vlasteneckým, dodávaje:
„Až do té doby nesmíme však ničeho opomenouti, abychom se vyhnuli každému podezření! Buďmež opatrni a budeme tím silnějšími! Neslyšeli jste ničeho podezřelého v Terstu?“
„Nikoli!“ odvětil Ladislav Zathmar. „Všechny mysli zabývají se tu hlavně pracemi, kteréž vláda v Pulji dává vykonávati a pro kteréž najímá velký počet dělníků.“
Po patnáct let již vláda rakouská, obávajíc se možné ztráty Benátska — kteráž obava, jak známo, skutečně se splnila — zřizovala v Pulji, na nejzazším konci Přímoří, rozsáhlé loděnice a přístav válečný, aby odtud ovládala celé Jaderské moře. Nehledě k protestům terstského obyvatelstva, jehož přístav opatřením tím významu pozbýval, pokračovalo se v pracích se zimničnou horlivostí. Matyáš Sandorf a přátelé jeho doufali proto, že obyvatelstvo terstské přidá se ochotně k nim, kdyby hnutí jimi chystané až k Terstu se rozšířilo.
Tajemství spiknutí toho ve prospěch samostatnosti uherské bylo tudíž bedlivě zachováváno. Nic nemohlo vzbuditi u policie podezření, že náčelníci spiklenců dlí ve skromném domě v stromořadí „Acquedotto“.
Pro zdar podniku zdála se proto všechna nezbytná opatření býti již vykonána, a bylo dlužno vyčkati již jen okamžiku k činu. Šifrované dopisy, vyměňované mezi Terstem a hlavními městy uherskými a sedmihradskými, měly býti zasílány nyní jen řidčeji anebo vůbec nikoli, vyjímaje nepředvídané případy.
Opeření poslové neměli donášeti od této chvíle již žádných depeší, poněvadž vše bylo již smluveno. Z přílišné opatrnosti uzavřen i jejich útulek v domě Zathmarově.
Musíme připomenouti tuto též, že peníze jsou hlavním prostředkem jak války tak i spiknutí. Jest důležito, aby spiklencům v okamžiku povstání nescházely. V případu tomto nebylo se třeba toho báti.
Jak již řečeno, mohli Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory obětovati pouze život svůj pro neodvislost vlasti, nikoli však jmění, neboť měli jen nepatrné příjmy osobní. Avšak hrabě Sandorf byl nesmírně bohat a byl ochoten obětovati nejen život, nýbrž i celé své jmění pro svoji věc. Proto zaopatřil si již před několika měsíci půjčkou na své statky prostřednictvím intendanta svého Lendeka značný obnos, a sice více než dva miliony zlatých.
Bylo však nutno, aby měl obnos ten stále po ruce a aby mohl sáhnouti k němu každé chvíle. Proto uložil jej na jméno své u jistého bankovního domu terstského, jenž znám byl jako podnik poctivý a solidní a jehož pověst dosud byla nedotknuta. Byl to bankovní závod Silase Toronthala, o němž Sarkany a Zirone mluvili při pobytu svém na starém hřbitově nad Terstem.
Nahodilá tato okolnost měla však míti následky velmi vážné, jak čtenář v dalším průběhu děje sezná.
Poněvadž v posledním hovoru jejich jednalo se o těchto penězích, pravil nyní hrabě Matyáš Sandorf hraběti Zathmarovi a Štěpánu Bathorymu, že v nejkratší době navštíví bankéře Toronthala a zpraví jej o tom, že v brzku peníze, u něho uložené, hodlá vyzvednouti.
Vskutku některé okolnosti zdály se hraběte Sandorfa nutkati k tomu, aby co nejdříve dal očekávané znamení z Terstu a to tím spíše, poněvadž se mu zdálo téhož dne, že dům Ladislava Zathmara jest bedlivě střežen.
As po osmé hodině totiž, když hrabě Sandorf a Štěpán Bathory opustili dům svého přítele, aby se odebrali do svých bytů na korsu Stadionově a v hotelu Delormově, pozorovali ve stínu stromů dva muže, kteří je sledovali, avšak tak opatrně, že bylo viděti, že sami si nepřejí býti pozorováni.
Matyáš Sandorf a jeho průvodce, chtějíce znáti příčinu tajemného jednání oněch mužu, neváhali a obrátivše se, kráčeli přímo k podezřelým těmto osobám. Tito však, spatřivše je, zmizeli rychle kol rohu chrámu sv. Antonína na konci velkého průplavu, dříve než bylo lze jich dohoniti.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Hunové byli kočovný kmen původem z Asie
- ↑ Karlovický mír byla mírová smlouva uzavřená mezi Osmanskou říší a Svatou ligou.
- ↑ Pragmatická sankce byl dokument vydaný 1713 císařem Karlem VI.
- ↑ Lajos Kossuth (1802–1894) byl maďarský politik, představitel Maďarské revoluce 1848–1849 a národní hrdina boje za svobodu a nezávislost.
- ↑ Sedmihradsko je historická země rozkládající se v dnešním Rumunsku.
- ↑ Bratislava
- ↑ Banská Štiavnica
- ↑ Druhá italská válka za nezávislost
- ↑ Bitva u Hradce Králové
- ↑ Bitva u Custozy
- ↑ Bitva u Visu
- ↑ Dnes Cluj-Napoca, maďarsky Kolozsvár, česky Kluž
- ↑ Vojenská hranice je označení pro pásmo v příhraničí Habsburské monarchie v jejích jižních oblastech.