Nový hrabě Monte Kristo/Jak byla loď na moře spuštěna

Nový hrabě Monte Kristo Jules Verne
Pescade a Matifu	Jak byla loď na moře spuštěna	Doktor Antekirtt

Údaje o textu
Titulek:	Jak byla loď na moře spuštěna
Autor:	Jules Verne
Původní titulek:	Le lancement du trabacolo
Zdroj:	Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 140-151 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Pachmayer
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

„Tedy se nevyplácí?“ tázal se Kap Matifu.

„Co se nevyplácí?“

„Naše umění.“

„Mohlo by se lépe vypláceti, pravda, leč mohlo by nám vynášeti také ještě méně.“

„Pescade?“

„Matifu!“

„Nezazlívej mi, řeknu-li ti něco.“

„Zajisté budu ti zazlívati, zasloužíš-li, abych se na tebe hněval.“

„Nuže … musíš mne opustiti.“

„Co míníš tím, tebe opustiti? … Zanechati mne samotného při díle?“ tázal se Pointe Pescade.

„Ano!“

„Pokračuj, Herkule mých snů! Zajímáš mne!“

„Ano, jsem jist, že lépe by se ti dařilo, kdybys byl sám! Já tobě překážím a beze mne nalezl bys již dosti prostředků, abys …“

„Rci, můj hochu,“ odvětil vážně Pescade, „jsi silným, není-liž pravda?“

„Ano!“

„A velikým!“

„Ano!“

„Nuže, právě tak jak jsi silným a velikým, tak jsi pošetilým.“

„A proč, Pointe Pescade?“

„Poněvadž mluvíš ještě mnohem hloupěji nežli jsi silným a velikým, hochu. Já tebe mám opustiti, svého přítele? Mluv jen, s kým prováděl bys své kousky umělecké?“

„S kým?“

„Kdo provedl by nebezpečný skok na tvou šíji?“

„Nedím …“

„A kdo by vykonal smělý obrat mezi pažemi tvými?“

„Proklatě!…!“ odvětil jen Kap Matifu který tolika otázkami naléhavými ocitoval se v nesnázích.

„A to před obecenstvem tleskajícím,“ pokračoval Pointe Pescade, „je-li obecenstvo náhodou přítomno.“

„Obecenstvo!“ opětoval polohlasem Kap Matifu.

„Mlč tedy a hleďme raději vyzískati něco na večeři.“

„Nemám hladu!“

„Máš vždy hlad, příteli můj, a zvláště nyní máš hlad!“ odvětil Pointe Pescade, klepaje rukou na ohromná ústa svého druha. „Vidím to na zubech tvých, jež jsou ostry, jako Špičáky buldogga. Máš hlad, pravím ti, a vyděláme-li jen půl zlatky, jen čtvrtzlatník, budeš jísti.“

„A ty, maličký?“

„Já? … zrno prosa mi dostačí. Já nemám zapotřebí býti tak silným, jako ty, synu můj. Poslouchej jen mé rady. Čím více jísti budeš, tím více budeš síliti a tloustnouti. Čím více budeš tloustnouti, tím vzácnějším jsi zjevem!“

„Ano, pravdu díš!“

„Já však, čím méně jím, tím více hubnu a tím více také, co se mne týče, budím pozornost diváků. Není-liž tomu tak?“

„Ano, svatou pravdu mluvíš,“ odvětil Kap Matifu, nejdětinštější a nejprostodušnější snad ze všech tvorů. „V zájmu mém jest tedy, abych jedl!“

„Ano, tak tomu jest,“ odvětil Pointe Pescade. „A v zájmu mém jest, abych nejedl!“

„Nuže, stačí-li příjem jen pro jednoho?…“

„Použiješ ho pro sebe!“

„Avšak stačí-li pro dva?“

„Bude rovněž tobě celý náležeti. U ďábla, ty přece, hochu, vydáš za dva!“

„Za čtyry — za šest — deset!“ zvolal obr, jemuž v pravdě deset lidí nebylo by odolalo.

Všichni siláci starého i nového světa chlubí se rádi větší silou, nežli mají. Kap Matifu z pravidla toho ovšem není vyňat. Avšak pravdou bylo, že všichni, kteří s ním dosud v zápas vešli, byli jím přemoženi.

Z jeho života vyprávěli se zvláště dvě události, jež byly důkazem neobyčejné jeho síly.

Kdysi v Nimesu, v cirku ze dřeva zřízeném, povolil jeden z trámů, jenž střechu opíral. Praskot poděsil diváky, kteří octnuli se v nebezpečí, že střecha řítící se je rozdrtí nebo že v tísni u východů budou umačkáni.

Avšak Kap Matifu přiskočil ke trámu, jenž z pevné polohy se byl vymkl, právě v okamžiku, když celé trámoví již kolísati se počalo a držel jej rameny tak dlouho, až se prostor pod střechou vyprázdnil. Pak zachránil se sám několika mocnými skoky ven, kdežto střecha se za ním sřítila.

Jindy opět prolomil v rovinách camargských býk ohradu, v níž byl chován, a splašiv se pronásledoval a poranil několik lidí. Byl by způsobil zajisté ještě více neštěstí, kdyby nebylo bývalo našeho siláka. Kap Matifu spěchal býku vstříc a opřev nohu pevně o zem, očekával zuřivé zvíře. V okamžiku, kdy býk s hlavou skloněnou se naň vrhl, uchopil ho za rohy a jediným prudkým trhnutím povalil jej k zemi na záda. Tak držel jej, s kopyty vzhůru obráceného, dokud zuřivost zvířete nepominula a dokud byl lidem nebezpečným.

Daly by se uvésti ještě jiné příklady této nadlidské síly, kteréž svědčily zároveň i o obětavosti a odvaze Kapa. On nikdy neváhal, dáti život svůj v sázku, když jednalo se o to, jiným lidem život zachrániti nebo jim ku pomoci přispěti. Byl člověkem právě tak dobromyslným, jako silným.

Jak Pointe Pescade několikráte opakoval, bylo tudíž naprosto nutno, aby Kap Matifu mnoho jedl, by svých sil nepozbyl; nutil jej proto jisti a sám raději potravy postrádal, stačily-li peníze jen pro jednoho neb i pro dva.

V onen večer neměli však ni sebe menší naděje, že aspoň jeden z nich by mohl se navečeřeti.

Pointe Pescade, aby druha svého rozveselil, počal znovu bavit jej svými žerty, šprýmovnými poznámkami a posunky. Poskakoval v dřevěném výstupku, zkrucoval údy a chodil po rukou, nelíbilo-li se mu již na nohou státi — pozoroval totiž, že hlad pociťuje se méně, visí-li hlava dolů.

A obrácen k obecenstvu, opětoval stále v jazyku poloprovençalském a poloslovanském ony bombastické fráse, jichž dosti se namluví všude, kdež naskytne se šašek neb komediant, a kdež jest dosti hlupáků, aby je poslouchali.

„Vstupte, pánové, vstupte jen, mé dámy!“ volal. „Platí se teprve při východu … krejcar za osobu!“

Avšak chce-li někdo odněkud vyjíti, musí tam dříve vstoupiti, zde však nikdo se k tomu neměl. Pět nebo šest osob zůstalo sice před pomalovaným plátnem státi, nikdo však nejevil chuti do malé arény vstoupiti.

Pescade tenkou hůlčičkou ukazoval na divokou zvěř, jež na plátně byla namalována. Neměl sice zvěřince, jejž by obecenstvu mohl ukázati — chtěl však pouze říci, kdyby Kap Matifu setkal se někdy s některým z těchto zvířat, kteráž žijí v dalekých krajích afrických a indických, že by je hravě přemohl a bohaté hody z masa jich si uchystal.

A Kap Matifu s dobromyslným obličejem přerušoval chvílemi křik svého druha mocnými údery na veliký buben, jenž vydával při tom temné zvuky, ranám z děla podobné.

„Zde, pánové,“ ukazoval Pointe Pescade na plátně, „zde vizte hyenu, jež ve velkém počtu žije na Mysu Dobré naděje. Je to zvíře čilé a hbité, avšak krvelačné; přelézá mnohdy zdi hřbitovů a vyhrabává mrtvoly, aby je ožrala.“

A po té ukazuje na jiné místo plátna, kdež namalována byla žlutavá voda s modrými květy, volá: „Zde hleďte, pánové, mladého tohoto a zajímavého nosorožce. Jest teprve patnáct měsíců stár. Byl lapen na Sumatře. Při plavbě byl by hrozným svým rohem málem stěnu lodi probodl!“

A hůlka svezla se po té na jiné místo plátna, kdež na zeleném trávníku byly rozmetány kosti lidské.

„Sem, pánové, pohleďte! Uzříte zde věci strašné! Hrozný lev z Atlasu! Obývá Saharu a pobíhá po žhavém písku pouště. Je-li vedro nesnesitelné, ukrývá se v jeskyních. Nalezne-li kaluž vody, vrhne se do ní a celý promočen kvapí dále. Sluje proto též lev numidský!“

Avšak veškeré toto úsilí neprospívalo, Pointe Pescade namáhal se marně. A nadarmo tloukl též Kap Matifu skorem již zoufale na veliký buben.

Několik Dalmatinců, statných to horalů, zastavilo se však přece konečně před obrovským silákem, na nějž pohlíželi zrakem znaleckým.

Ihned použil Pointe Pescade této nenadálé příležitosti a vybízel muže tyto, aby síly své s Kapem změřili.

„Jen vstupte, pánové, vstupte jen! Okamžik jest vhodný! Příležitost jest nejlepší. Velký zápas statných mužů! Ramena musejí se dotýkati! Kdo koho porazí? Kap Matifu jest si jist, že porazí každého přítele tohoto umění, jenž jej poctí svou důvěrou! Klubko bavlny dostane vítěz! Je-li libo, pánové?“ dodal Pointe Pescade, obracjee se ke třem statným hochům mohutných plecí, kteří naň udiveně pohlíželi.

Avšak mládci tito neměli za vhodné, zkusiti sílu svoji v tomto zápase, byť mohl býti i sebe čestnějším pro odpůrce obrovy.

Pointe Pescade, nevida nikde ochoty, prohlásil konečně, nemá-li nikdo odvahy, že podstoupí sám zápas se svým druhem! Ano, „síla měřiti se bude s obratností!“

„Jen dále, pánové, vstupte jen!“ opakoval Pointe Pescade skorem již bez dechu. Uvidíte, co nikdy jste ještě neviděli! Pointe Pescade a Kap Matifu v křížku! Oba dvojčata provençalská! Ano … dvojčata … nikoli však téhož věku, ni téže matky! … Hle, jak jsme si podobni: Já zvláště!“

Jakýsi mladý muž zastaviv se před budkou, naslouchal pozorně sevšednělým šprýmům kejklíře až do slova posledního.

Tento muž, sotva dvaadvacet let starý, byl postavy více než prostřední. Pěkné rysy tváře jeho, v nichž jevily se stopy práce únavné, i vážný výraz svědčily o povaze hloubavé, jež snad se otužila ve škole utrpení. Jeho černé oči, plný, avšak krátký vous, ústa, nezvyklá úsměvu, avšak výrazná a černý, pečlivě upravený knír svědčily na sto kroků, že muž tento jest Uhrem a že v žilách jeho krev maďarská převládá.

Byl prostě oděn, a sice v oblek moderní, aniž však v tomto bylo zříti snahu, říditi se poslední módou. Jeho chování vylučovalo každý omyl: mladík tento dospěl již v muže, naslouchal, jak řečeno, pozorně slovům Pointa Pescada. Viděl, jsa pohnut tím, jak se tento zbytečně namáhá, by diváky přilákal. Poněvadž sám dosti vytrpěl, nemohl dívati se lhostejně na bídu jiných.

„Jsou to dva Francouzi!“ děl sám k sobě. „Ubožáci! Nevydělali dnes dosud zajisté ničeho!“

I namanula se mu myšlenka, aby jim byl sám „obecenstvem“ — ovšem obecenstvem platícím. Vstupné jeho bude ovšem pouhou almužnou, myslil si, leč přece nikoli almužnou zřejmou a přijde oběma mužům zajisté velmi vhod.

Přistoupil tudíž ke dveřím, totiž ke kusu plátna, jež musilo se nadzdvihnouti, chtěl-li někdo vejíti do ohražené prostory.

„Vstupte, pánové, vstupte!“ volal opět Pointe Pescade. „Představení počíná!“

„Avšak, jak vidím … jsem sám!“ pravil mladý muž přívětivé.

„Praví umělci, pane,“ pravil Pointe Pescade hrdě, „nehledí tak na to, kolik jest obecenstva přítomno, jako na to, jakým obecenstvo jest!“

„Dovolíte tedy!“… pravil mladík, vytahuje sáček s penězi z kapsy.

Vyňal z něho dvě zlatky a položil je na cínový talíř, jenž postaven byl na stolku při vchodu.

„Šlechetné srdce!“ pravil Pointe Pescade v duchu sám k sobě.

Po té obrátiv se k druhu svému, volal na něj:

„Na zápasiště, příteli, na zápasiště! Nechť pán za své peníze něco uzří!“

Právě však, když jediný návštěvník do arény vstoupit hodlal, obrátil se náhle před vchodem a odkvapil. Spatřil totiž onu dívku s otcem jejím, jež čtvrt hodiny před tím byla naslouchala písni guslaře. Mladík tento a dívka ona vykonali skorem v téže době dílo milosrdenství: jeden z nich udělil almužnu cikánu, druhý potěšil dárkem provençalské „umělce“.

Mladý muž, sotva byl dívku spatřil, zapomněl na své „vstupné“ i na divadlo, jež se zrakům jeho v aréně mělo naskytnouti, a spěchal rychle směrem, kdež se dívka mezi davy zrakům jeho opět ztratila.

„Hej, pane! slyšte!“ volal Pointe Pescade za ním. „Vaše peníze! Nezasloužili jsme si jich dosud! U ďábla! kde jest? Kam zmizel? … Pane, slyšte přece!“

Avšak marně hledal Pescade svoje „obecenstvo“. I to mu uniklo. Po té pohlédl na druha svého, jenž jsa neméně překvapen stál zde s ústy otevřenými.

„Právě když jsme chtěli počíti,“ pravil konečně tento obr. „Nemáme štěstí!“

„Počněme přece!“ pravil Pointe Pescade a sestoupil po malých schůdcích, jež vedly do arény.

Takým způsobem provádějíce smělé své kousky před prázdnými lavicemi — jichž zde ostatně, máme-li pravdě průchod dáti, nebylo — zasloužili si aspoň peníze, jež od neznámého mladíka obdrželi.

Právě nyní ozval se na nábřeží pustý hluk a křik. Davy tísníce se hrnuly se v jistém určitém směru, totiž k moři, a ze sta retů ozval se výkřik:

„Loď! … Loď! … Trabocolo!“

Nastal totiž okamžik, kdy nevelká loď měla býti spuštěna na moře. Lákavé toto divadlo budilo ovšem ve velké míře zvědavost obecenstva. Nábřeží a veškeré prostory sousední, kteréž lid byl dříve naplňoval, byly záhy opuštěny; vše hrnulo se k loděnici, odkud loď měla býti po prvé na vlny spuštěna.

Pointe Pescade a Kap Matifu nahlédli, že pro dobu nejbližší nemohou očekávati žádných diváků. Přáli si ostatně též setkati se opět s oním mužem, jenž nedlouho před tím málem byl by již do arény vstoupil — a opustili proto tuto, aniž ji dříve uzavřeli. Proč a před kým byli by ji měli uzavírati?

Oba odešli rovněž směrem k loděnici.

Tato ležela mimo samý přístav gružský, na konci výběžku země, do moře vnikajícího a na svahu, jehož okraj příboj mořský pěnou pokrýval.

Pointe Pescade a Kap Matifu protlačili se — užívajíce při tom horlivě svých loktů — až do prvých řad zvědavců. I slavnostní nejskvělejší představení jejich nepřivábilo tolik obecenstva, kolik se ho zde tísnilo. Ó té nevděčnosti lidu, jenž nedovede pravé umění oceniti, kdežto takou prostou událostí, jakou jest spuštění lodi na moře v městech přístavních, dá se tak nesmírně vzrušiti!

Loď byla zbavena již podpor, jež boky její opíraly, a vše bylo již připraveno, aby mohla býti spuštěna na moře. Kotva umístěna byla již na pravém místě, bylo třeba jen spustí ti ji, jakmile kýl by se octl ve vodě, aby zarazila jeho běh, poněvadž by jinak loď daleko do moře byla vržena. Ač loď unesla pouze padesát tun, byla přece značných rozměrů, tak že vykonána před spuštěním jejím z opatrnosti veškerá opatření bezpečnosti.

Dva dělníci lodní stáli na můstku těsně podle zadního stěžně, dva jiní, majíce kotvu na starosti, stáli v předu.

Loď byla, jak v takých případech obyčejně bývá, k moři zadní částí obrácena a měla takto na vlny býti spuštěna; kýl její, spočívající na dřevěném, namydleném podkladu, byl jediným ještě trámem zadržován. Bylo nutno jen tento trám odstraniti, aby loď byla uvedena v pohyb; jakmile by se to stalo, zrychloval by se pohyb vlastní její tíží, až by se octla jako střela ve svém vlastním živlu. As půl tuctu tesařů poklepalo již železnými kladivy na klíny, umístěné pod kýlem lodi, tak aby ji poněkud podzvedly. Davy shromážděné sledovaly se živým zájmem a za všeobecného ticha tuto práci.

V okamžiku tom objevila se za záhybem předhoří, jež na jihu chrání přístav gružský, yachta zábavní. Mohla býti as o 350 tunách. Musila plouti kol výběžku země, na němž loděnice byla zřízena, aby se mohla dostati snadno do přístavu. Poněvadž pak vítr vál vhodným směrem, dala se pouze jím hnáti ke svému blízkému cíli.

V době kratší deseti minut musila loď tato již zde býti i zvětšovala se stále před zraky diváků.

Aby mohla vjeti právě ve vchod přístavní, musila těsně plouti kol loděnice, z níž loď, právě dostavěná, na moře měla býti spuštěna.

Jakmile tudíž bylo oznámeno, že yachta pluje směrem k loděnici, uznáno za nutné, sečkati ještě, aby se možnému neštěstí předešlo. Jakmile by však yachta minula dráhu nové lodi vytčenou, měla tato ihned býti spuštěna.

Opatření toto bylo zajisté zcela na místě. Srážka těchto dvou lodí, z nichž jedna zadní částí narazila by na druhou, velmi rychle plující, musila by způsobiti strašnou katastrofu na palubě yachty.

Dělníci, tlukouce kladivy do klínů, ustali proto od své práce, a muž, jenž měl odstraniti trám, led zadržující, dostal rozkaz, aby čekal. Jednalo se jen o odklad několika minut!

Yachta blížila se stále více. Bylo již viděti, že dějí se na ní přípravy, aby kotva mohla býti spuštěna. Plula ještě dosti rychle.

Veškery zraky obracely se k úpravné této lodi, jejíž bílé plachty v šikmých paprscích slunce zdály se pozlacenými. Námořníci na palubě její oděni byli v kroj levantský a na hlavě měli červenou čapku. Kapitán, stoje na místě, jemu v pozadí podle kormidelníka vyhraženém, udílel rozkazy své klidným hlasem.

Loď, jež měla napiaty již jen některé plachty, poněvadž přístav byl již nedalekým, octla se právě před loděnicí.

Náhle ozval se všeobecný výkřik zděšení!

Kýl nové lodi počal se pohybovati. Z jakési nepatrné příčiny povolil trám, loď na šikmé ploše zadržující a tato uvedena tím v pohyb právě v okamžiku, kdy yachta obrácená k ní bokem kolem plula.

Srážka obou lodí byla neodvratnou. Nebylo času, ani prostředků, ji zameziti, žádný pokus nebyl by tu prospěl. Na pokřik obecenstva odvětilo i mužstvo yachty zoufalým výkřikem!

Kapitán, jenž chladnokrevnost svoji zachoval, dal okamžitě kormidlo obrátiti, leč nebylo již možno, aby se yachta včas vyhnula nebo se o pravý úhel otočila.

Kýl nové lodi sjížděl rychle po dřevěném svém podkladu. Dým, třením způsobený, valil se z pod jeho přídy, kdežto zadní část lodi nořila se již do vln.

Náhle vyskočil jakýsi muž z řad diváků. Chopil se provazu, jenž po jedné straně lodi visel. Marně však opíral se nohou pevně o zem a provaz křečovitě svíral; vydával se jen v nebezpečí, že bude sám do moře stržen.

Na štěstí zaražena byla na blízku do země roura dělová, k níž lodice se obyčejně přivazovaly. V okamžiku otáčí odvážlivec kol ní provaz, jenž nyní jen zvolna se rozvinuje, kdežto smělec ten jej s veškerou silou zadržuje a tak as 1o vteřin přes veškeré nebezpečí zabraňuje, aby loď s divokou rychlostí do moře nesjela.

Provaz se přetrhl. Avšak těchto deset vteřin stačilo. Loď vnořila se hluboko v rozčeřené vlny a pak se opět mžikem z nich vynořila. Sjela do moře sotva několik stop za yachtou a letí vlnami zálivu dále do předu, až kotva o dno se zachytila a napiatý řetěz její loď zarazil.

Yaclita byla zachráněna.

Muž, jenž odvážné dílo to vykonal a jemuž nikdo nemohl ku pomoci přispěchati, poněvadž vše odehrálo se neočekávaně a téměř bleskem, byl Kap Matifu.

„Výborně! znamenitě!“ zvolal Pointe Pescade a spěchal ke svému druhu, jenž jej do náručí svého sevřel, nikoli, aby s ním provedl nějaký kousek „umělecký“, nýbrž aby jej objal, jak měl ve zvyku objímati, totiž tak, že skorem byl by jej udusil.

A již také potlesk a bouře pochvaly ozývaly se na všech stranách. Všechen lid spěchal k obru, jenž byl stejně skromným, jako proslulý vykonavatel dvanácti prací báječných a jenž nadšení lidu sotva pochopoval.

Pět minut na to zakotvila yachta v přístavu; úpravnou lodicí šestiveslovou dal se majitel její dovézti na břeh.

Muž ten byl vysoké postavy a stár byl as padesát let. Vlas měl skorem již bílý a vous po orientálsku přistřižený. Velké, tmavé a tázavé oči jeho, jež jevily neklid, oživovaly tvář poněkud opálenou, s pravidelnými, ano dosud krásnými rysy. Každému byla však ihned nejvíce nápadnou noblesa, ano vznešenost, jakou celá postava jeho jevila.

Jeho oděv námořnický: tmavomodré spodky, kabátec stejné barvy se zlatými knoflíky, černý pás, lehký klobouk z hnědého sukna slušel mu znamenitě. Oděv ten kryl, jak na prvý pohled zřejmo bylo, tělo mohutné a statné, jež stáří dosud oslabiti nedovedlo.

Sotva že muž tento, v němž bylo lze ihned seznati osobu ráznou a zámožnou, vystoupil na zem, již zaměřil k akrobatu, kteréhož davy s jásotem obklopovaly.

Lid ustoupil cizinci uctivě z cesty.

Když muž tento přistoupil k obru, nebylo první myšlenkou jeho vytáhnouti z kapsy sáček a obdarovati štědře svého ochránce. Nikoli! Podal mu ruku a pravil italsky:

„Děkuji vám za to, co jste pro nás učinil.“

Kap Matifu styděl se za čest, jež mu prokazována byla za takou — jak soudil — maličkost!

„Ano, výtečné jsi to provedl, znamenitě! Kape, příteli!“ opakoval Pointe Pescade s neúnavnou svojí provençalskou výmluvností.

„Vy jste Francouzi?“ tázal se cizinec.

„Ó více nežli jen Francouzi!“ odvětil Pointe Pescade chlubně, „jsme Francouzi z jihu Francie.“

Cizinec pohlížel na ně s opravdovým zájmem, v nějž se soucit mísil. Jich bída byla příliš zjevnou, než aby jí nebyl poznal. Měl před sebou, jak viděl, dva ubohé akrobaty, z nichž jeden, nasadiv vlastní svůj život, prokázal mu nesmírnou službu, poněvadž srážka lodi s yachtou byla by si vyžádala četných obětí na životech.

„Navštivte mne na palubě!“ pravil jim.

„A kdy, můj kníže?“ tázal se Pointe Pescade, pokloniv se nejdovedněji, jak uměl.

„Zítra o jedné hodině odpoledne!“

„O jedné hodině tedy!“ přisvědčil Pointe Pescade, kdežto Kap Matifu vyslovil němý svůj souhlas kývnutím své obrovské hlavy.

Množství lidu obklopovalo stále ještě hrdinu této události. Byli by jej snad ve vítězoslávě na ramenou odnesli, kdyby váha mohutného jeho těla nebyla odstrašila i nejodhodlanější a nejsilnější z nich.

Pointe Pescade, jenž dovedl vždy mžikem pochopiti situaci, soudil, že jest záhodno, využitkovati příznivého smýšlení obecenstva. Když se byl tudíž cizinec vzdálil směrem k nábřeží, pokynuv oběma druhům ještě přívětivě rukou, zvolal Pescade svým pronikavým hlasem:

„Boj mezi Kapem Matifuem a Pointem Pescadem! Nastane ve chvíli, pánové! Jen za mnou na zápasiště, pánové! Prosím, vstupte jen! Platí se teprve po představení!… Kdo chce, může platiti napřed!“

Tentokráte vyzvání jeho uposlechli veliké davy lidu. Takové návštěvy umělci v životě svém dosud neměli!

Aréna byla příliš malá … Četní diváci musili býti odmítnuti. Peníze těmto vráceny nazpět.

Cizinec, když byl ušel několik kroků směrem k nábřeží, potkal mladou dívku s otcem jejím, s nimiž jsme se byli již seznámili a kteří byli rovněž svědky celé příhody.

Mladík, jenž je následoval, kráčel za nimi v malé vzdálenosti; otec dívky poděkoval na pozdrav jeho jen zběžně a hrdě, čehož si cizinec dobře všiml.

Tento nemohl, spatřiv muže toho, potlačiti své pohnutí. Celá postava jeho se zachvěla, kdežto v očích jeho mihl se blesk.

Zatím přistoupil k němu otec dívčin a pravil:

„Unikl jste přičiněním onoho akrobata velikému nebezpečí, pane!“

„Ovšem, pane,“ odvětil cizinec, jehož hlas chvěl se nepřemožitelným pohnutím.

Obraceje se pak k tazateli, pravil:

„Smím věděti, pane, s kým mám právě čest mluviti?“

„Jsem Silas Toronthal z Dubrovníku,“ odvětil bývalý bankéř terstský. „A smím rovněž zvěděti, kdo jest majitel oné rozkošné yachty?“

„Doktor Antekirtt!“ odvětil cizinec.

Pak rozloučili se oba mužové, pozdravivše se zdvořile. Z arény francouzských akrobatů zaznívaly až sem potlesk a bouře pochvaly.

Týž večer najedl se Kap Matifu, jenž obyčejně jedl za čtyři, do syta, a přece zbylo jim mnohem více, než by co pro jednoho bylo stačilo. A tím byl malý, dobrosrdečný Pointe Pescade neobyčejně potěšen.