Nové básně epické/Vánoční povídka bratra Bertrama

Nové básně epické Jaroslav Vrchlický
Pan Vok a čert	Vánoční povídka bratra Bertrama	Večerní hovory

Údaje o textu
Titulek:	Vánoční povídka bratra Bertrama
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Nové básně epické Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1881
Licence:	PD old 70

Ten měli zvyk v klášteře Korbijském,
by dlouhý sobě ukrátili čas,
jenž od večeře byl až do jitřní,
že vyprávěli různé pověsti,
co zažil každý neb co povídat
od jiných slyšel z věrohodných úst.
A takový byl při tom pořádek:
po večeři, když „Benedicite“
verš poslední se ztrácel, opat vstal
a veliký vzal pohár dědičný,
na kterémž v zlatě mnohý apoštol
a mnohý rarach v drahokamech plál,
ten vlastnoručně vínem naplnil,
a před kterého z bratrů nábožných
jej postavil, ten musil vyprávět.
A povídka když byla u konce,
směl vypravěč za sladkou odměnu
až na dno vypít pohár dědičný,
o kterémž stará kolovala báj,
že Spasitel, jenž na dně vyryt byl,
se na pijáka vlídně usmíval.
A jako vždy, tak letos bylo též.
Juž vystřídány všecky pověsti,
jež řadou let se tady slýchaly,
o nichž se nezdá starým kronikám,
a mdloba všem na víčka padala.
Tu opat číš před bratra Bertrama
jak postavil, hned všecka ospalost
roztála v úsměv zvědavosti pln.
A bratr Bertram přísné tahy své
též zjasnil a pak v upomínek šer
se zabíral a takto vyprávěl:

*

Kdys hrabě René z lovu domů jel
na černém oři mračnu podoben,
jež halilo kraj celý ve svůj plášť;
po boku jemu jela spanilá
choť jeho Matilda, jak luny zář
když oblakem své světlo rozlévá,
s rtů jejích úsměv nikdy nesešel.
Jel hrabě rychle, oře pobádal
vždy divěji, a vrásky na čelo
mu sedly hustě, jak na bílý sníh
když sedá v zimě havran k havranu.
Byl hrabě honem příliš ztrmácen
a celou cestou k hradu svému snil
o teplé jizbě, jejíž ve mramor
krb družný šlehá svými plameny;
o plné číši snil, v níž granátem
se réva blýská, o své ženě snil,
a divná touha, tajné něhy moc
tak sevřela mu srdce divoce,
že do krve až bodnul koně, v spěch
jej pobádaje, jakby teprv dnes
svou nevěstu vez’ na hrad otců svých.

Juž kynula jim dole vesnice,
nad níž se mračil zasmušilý hrad.
V tom večerní zvon rozlil krajinou
své tklivé „Ave“, jakby andělský
hlas náhle pad’ ve žití svár a spor,
a z kaple lampy věčné rudá zář
na cestu, kterou tryskem letěli
jim svítila. Před kaplí veliký
stál kamenný křiž, na němž Spasitel
dlaň probodenou hřeby umíral.
Ve hraběti se zmáhal nepokoj,
když přijížděli blíž, tu Matilda
spěch zastavila svého bělouše
a s úsměvem, jenž s rtů jí nesešel,
se obrátila vlídně k hraběti:
„Ó pozvol, pane, malou chvíli jen,
chci u kříže se tady pomodlit!“
A hrabě neřek’ ničeho, v ten mžik
zas hlavou jeho letly jako vír
ta teplá jizba, jejíž ve mramor
krb družný šlehal svými plameny,
a plná číš, v níž réva ohněm plá,
a kouzlo ložnice… však nezvyklý,
i nejmenší stín přání choti své
by odepřel, též koně zastavil.
A bleskem byla dole hraběnka
a v mžiku klečela juž pod křížem,
kde hrubý kámen byl jí klekátkem,
a modlila se. Hrabě opodál
jak černé mračno ve stín starých lip
se postavil, též s koně slez’ a čekal.

Když modlitba však konce neměla,
tu vzkypěl jeho neskrocený hněv,
a skokem jedním stanul pod křížem;
meč jeho blýsknul mlhou večerní
a slova zněla děsně rouhavá:
„Mou nejsi víc, tě Kristus ukradl
mým polibkům, nuž za nim v nebe jdi!“
V tom s kříže naklonil se Slitovník
a rukou svatou hřebem zbodanou
chyť v náruč bledou ženu plačící,
a hraběte meč, tříska zlomená,
o kámen tvrdý v pádu zazvonil.
A Kristus držel ženu v náručí,
jež chvěla se a stále plakala,
a vyděšen tu bledý hrabě stál;
pak na kůň sed’ a bleskem ujížděl
sem do kláštera. Právě jako my
zde bratři bavili se před hórou.
On začal třískat pěstí na vrata
jak šílený, pad’ náhle v refektář
a vypravoval onen hrozný div,
při němž se všechněm vlasy ježily.
A vstali všichni, do chrámu hned šli
a vzali na se roucha posvátná
a kadidlo a vodu svěcenou,
a v čele, v ruce kříže znamení,
šel opat; všickni s hlavou nahou šli
a bosonozi s pláčem bolestným
a vzadu hrabě jako hříšník šel.
A přišli pod kříž, v loktech kamenných
na prsou Krista žena ležela
a sladce spala. Všichni poklekli
a opat říkal svatou modlitbu,
vše svaté svolal a vše anděly,
vše mučenníky a vše proroky
a končil vzdechem teskně hlubokým:
Při lásce k svoji matce, Kriste, slyš,
tu ženu pusť hned z loktů kamenných!
A mniši zbožně opáčili žalm
a opat kropil vodou svěcenou
a kouřil; — darmo, žena bez hnutí
v kamenných loktech Krista dřímala.
Co zbývalo, než v klášter jíti zpět?
A pod křížem stál zase hrabě sám.
I napadlo mu, v blízkém pralese
že o samotě žije poustevník
za čaroděje v kraji vyhlášen;
sed’ na koně a chvatem k němu jel.
Ten v lidských lebkách vařil v půlnoci
květ černobýlu s drápky žabími
a k tomu skuhral slova tajemná.
I řek’ mu hrabě příběh strašlivý
a kouzelník vstal, vzal svou černou hůl
a s hrabětem jel, kolem kříže pak
táh’ trojí kruh a kletbu příšernou
a děsné, hrozné kupil rouhání,
vše ďábly svolal a vše potvory
z dna propastí, vše modly pravěku,
a končil drsným, příkrým zakletím:
Při Maří Magdaleny sladkých rtech,
ty navrať tomu ji, kdo její pán!
Vše bylo marné, v loktech Kristových
jak v snění stále žena ležela.
V svou chýš odešel starý čaroděj
a hrabě stál zas v chladné noci sám.
Tu šílenost v něm vstala jako lev,
i zařval, navrátil se na svůj hrad,
v svých otců vešel starou zbrojnici
a dlouhých těžkých mečů vybral pět,
snad větších nežli Rolandův kdy meč,
a nabroušených jako žhavý blesk.
Šel ke kříži a začal divoce
do rukou Krista třískat kamenných,
jež jeho ženu těsně svíraly;
však darmo — jako třísky skleněné
tak lámaly se meče napořád,
a hrabě zas byl v chladné noci sám.

Tu pojala ho lítosť hluboká,
sed’ ke kříži a jak by kámen byl,
bez hnutí patřil svojí ženě v tvář,
a slzy velké jako démanty
mu tekly do vousů a na ruce.
I zdálo se mu, jakby silný dech
nazvednul ňadra jeho Matildy —
a hle, teď slovo slyšel z jejích úst:
„Můj Spasiteli, slyš a smiluj se.
a vzpomeň, jak jsi dítě bezbranné
kdys v jeslích ležel, kterých s oslem vůl
tak věrní, tiší byli strážcové;
jak tenkrát byl jsi, tak já děcko mám:
tam na hradě spí, zlato, v kolébce,
a zdá se mi, že s pláčem zbudí se
a bude žádat, bych mu dala pít.
Pro sladké tvoje mládí v jesličkách,
ó Spasiteli, pusť mne k dítěti!“

A zázrak — zvolna ruka kamenná
se uvolnila, tělo pustila,
a v hřebů jho se šinula jak dřív.
A žena jako ze sna procitla,
v klín plačícímu padla hraběti,
jenž v líbání ji na svůj vezl hrad,
kde vskutku dítě jejich vzbuzené
na matce sladký pokrm žádalo.

*

Hlas zvonů volající na jitřní
povídku skončil bratra Bertrama;
jak zakleti kol všickni trvali.
Tu opat naplněný pohár vzal
a Bertramu jej vlídně vtiskl v dlaň
a Bartram pil a všickni pili s ním.
Ó jistě tenkrát z číší jejich dna
na všecky vlídně smál se Spasitel!